Tento rozhovor s Marianem A. Moránem (1922 – 1994) se uskutečnil v září 1976 a poskytl nám příležitost seznámit se s historií libertariánského odporu proti Frankovi v poválečných letech (1946 – 1950). Druhá světová válka vzbudila velká a bohužel nenaplněná očekávání. Po porážce fašistických režimů se zdálo, že Frankův režim bude na řadě jako další. Skupina Los Maños (Maño je slangové označení člověka z Aragonie) vznikla z věrného přátelství dvou mladých mužů z dělnické čtvrti El Arrabal v Zaragoze a rychle se zcela oddala anarchistickému aktivismu a přidala se k mlhou obestřenému libertariánskému hnutí odporu, jehož nejvýraznějšími osobnostmi byli Quico Sabaté (1915 – 1960) a José Luís Facerías (1920 – 1957).
Jak snad čtenář pochopí, cílem tohoto rozhovoru nebylo pění chvalozpěvů na stínem zahalené bojovníky ze starých časů, ale jde o to, poznat z příběhu skupiny Los Maños, tak jak jej vypráví jeden z protagonistů, složité okolnosti, za jakých se tento odpor zrodil a pochopit problémy, se kterými se musel potýkat.
Mariano Aguayo Morán odpovídá na otázky Freddyho Gómeze
Mariano Aguayo Morán
Zaragoza, čtvrť El Arrabal, čtyřicátá léta
Tvé zapojení do skupiny Los Maños vzešlo z tvého dlouhého přátelství s mužem, který byl nepochybně prubířským kamenem celé skupiny. To byl Wenceslao Gimenez Orive známý jako Wences. Můžeš nám o tom něco říct?
Bylo to silné a ryzí přátelství mezi mladíky a pro oba bylo velkým přínosem. Četli jsme stejné knihy, dívali se na stejné filmy, oba jsme sdíleli stejnou lásku k učení, třebaže jsme vždy nesdíleli stejné ideje, což mezi námi často rozpoutalo hádku. Pokud jde o mě, já jsem v tu dobu stál pouze na levici, zatímco Wences byl libertarián, mohlo by se říct, že na základě rodinné tradice. Jeho otec býval v CNT. Pracoval u železnice a byl zastřelen frankisty. Wences si velmi vážil posledního dopisu, který mu otec napsal před svou smrtí.
Mluvili jste často o španělské občanské válce?
Velmi často, samozřejmě, ještě častěji jsme ale mluvili o světové válce. Pro nás byla spojitost očividná, stejně tak bylo očividné, že porážka nacistů bude mít dopady na Španělsko. Bylo nám něco málo přes dvacet a byly jsme fanaticky anglofilní. Měl bych říct, že v té době byl nejpřímočařejší způsob jak zjistit jestli je někdo proti Frankovi, vyzkoušet jeho protiněmectví. V okamžiku, kdy jste slyšeli někoho říct, že Němci jsou zatlačení do defenzívy nebo že ustupují, mohli jste mu důvěřovat, protože to většinou znamenalo, že si toužebně přeje, aby byli poražení. A tak se stalo, že jeden pouliční prodavač, co se párkrát zastavil za mou mámou a se kterým jsem si povídal o mezinárodní situaci, mi jednou předal obálku, ve které byl výtisk Renovación, podzemních novin Socialistické mládeže vydávaných v Madridu. Bylo to jako nebeská mana. Když jsme to viděli, Wences a já jsme byli tak nadšení, že jsme se o tom zmínili našemu společnému kamarádovi, který se jmenoval Simón Gracia Fleringán. I jeho otec, člen CNT, byl zastřelen.
A odkud jsi ho znal?
Ze čtvrti. Všichni jsme žili ve čtvrti El Arrabal v Zaragoze. Dychtili jsme dozvědět se víc, tak jsme vyhledali toho pouličního prodejce, což nebylo těžké. Jmenoval se Manolo. Po dlouhém rozhovoru nám řekl, že patří k Socialistické mládeži. Bez váhání jsme ho požádali, aby nás vzali taky a tak jsme se (Wences, Simón a já) stali členy členy místní skupiny Socialistické mládeže čtvrti El Arrabal, kterou tvořilo asi deset členů, většině z nich frankisté zastřelili někoho z rodiny.
Jaké byly tvé dojmy, teď když jsi byl členem tajné organizace?
Abych pravdu řekl, byl to jen malý gang skupiny kámošů, ale fakt, že patříme k organizaci schopné publikovat vlastní noviny, jako ty, které jsme měli v rukou, nám připadal ohromný. Navíc, i když nám to při zpětném pohledu může připadat nesmyslné, nás ohromovalo, že je Socialistická mládež v kontaktu s komunitou v exilu. Pro nás byli exulanti crème de la crème (elita). Považovali jsme je za rozhodující sílu.
Jak byla Socialistická mládež organizována a jaké byly její možnosti?
Ve spíše izolovaných skupinách. Existoval Místní výkonný výbor, složený z delegátů jednotlivých skupin. Národní výkonný výbor Socialistické mládeže sídlil v Madridu. A pokud jde o ty možnosti, netrvalo dlouho než jsme zjistili, jak jsou limitované.
Za jakých okolností?
Wences, Simón a já jsme byli posedlí, doslova posedlí myšlenkou oddělat Franka. Pořád jsme o tom mluvili a stalo se z toho pro nás něco jako hra, vymyslet ten nejlepší způsob, jak ho zlikvidovat. Tak jsme přicházeli se směšnými plány, jako třeba nabídnout své služby jako pracovní síla Maršálu Titovi aby nám poskytl vojenské vybavení, které jsme potřebovali, aby náš plán uspěl. Pouhý fakt, že bojoval v občanské válce, nám stačil jako důkaz, že jeho úmysly jsou dobré. Přirozeně jsme nevěděli nic o diplomatických ohledech doby. Byli jsme mladí a plní ohně. Jednoho dne se však věci obrátily vážnějším směrem, alespoň co se nás týkalo. Pracoval jsem pro jednoho fotografa, který byl náhodou lokálním pohlavárem Falangy a členem jednotky Frankovy osobní stráže. Od něj jsem zjistil, že Franco plánoval cestu do Zaragozy. Okamžitě jsem to přednesl skupině. Nemusím snad vysvětlovat, že jsme z té noviny byli naprosto unesení. Měli jsme skvělou příležitost, teď už jen zbývalo se jí chytit. Popravdě řečeno jsem tomu moc nevěřil, dokud Wences prostřednictvím jednoho člena Socialistické mládeže nezískal tip ohledně existence skrýše granátů na smetišti poblíž Calandy v provincii Teruel. Vydal se tam a skutečně přivezl zpět jedenáct granátů. Byli jsme radostí bez sebe. Pak jsme sestavili plán útoku. Byl jednoduchý – byli jsme tři, každý z nás si měl nacpat do kapes dva granáty a pak, v jistém bodu cesty jsme měli spustit koordinovaný útok na průvod.
Zkrátka sebevražedný útok, je to tak?
Něco takového, i když existovala malá šance, že bychom mohli v tom zmatku uniknout. A věděli jsme, že zemřou nevinní lidé, ale říkali jsme si, že to jsou Frankovi stoupenci. Problémem ale byla výzbroj. Z jedenácti získaných granátů jsme tři na březích Ebra vyzkoušeli. K našemu zoufalství vybuchl jen jeden. V tomto bodě jsme usoudili, že existuje nebezpečí, že se jen zesměšníme, tak jsme od plánu upustili.
Můžeš nám ještě jednou říct, jak jste se dostali k těm granátům?
K tomu jsem právě směřoval. Hned jak jsme zjistili, že má Franco přijet do Zaragozy, jsme tuto věc předložili Výkonnému výboru Socialistické strany (PSOE) prostřednictvím místního delegáta. S odpovědí si dali na čas, byla ale jednoznačná: vzhledem k perspektivě, která se otevírá v důsledku vítězství Spojenců, strana nemá žádný zájem podporovat jakýkoliv pokus o atentát na Franka. Byl rok 1946. Válka právě skončila. V tom okamžiku jeden mladý muž ze Socialistické mládeže El Arrabalu, znechucený politikou „počkáme a uvidíme“, kterou praktikovalo vedení strany, řekl Wencesovi o té skrýši zbraní v Calandě.
Předpokládám, že postoj Socialistické strany změnil váš pohled na členství v Socialistické mládeži.
Ano, hlavě co se Wencese týče. Byl přesvědčen, že kdyby informoval CNT, jejich reakce by byla jiná.
Tenkrát jste ale neměli žádný kontakt s libertariánským hnutím?
Ne, ale netrvalo dlouho a měli jsme. Tou dobou se v Zaragoze objevil chlapík jménem Ignacio Zubizarreta, známý jako Zubi. Byl v kontaktu se Simónovým strýcem, který měl libertariánskou minulost, ačkoliv už nebyl aktivní. To on nás představil Zubimu. Byla to pro nás senzace. Zubi už měl jistou aktivistickou minulost a navíc to byl velmi otevřený typ člověka. Naše setkání bylo rozhodujícím předělem. Během našeho rozhovoru nám řekl o situaci hnutí ve Francii, jeho vyhlídkách a neshodách. Zubi, který patřil k „apolitickému“ křídlu CNT a žil v Bordeaux, se vrátil do Španělska, aby založil guerrillovou skupinu. Byl členem AMRE (Vojenská Aliance Španělské Republiky) (1), organizace vedené z Francie generálem Hernándezem Saraviou. Dokonce nám ukázal svou průkazku AMRE s republikánskou vlajkou, uváděla jeho hodnost. Popravdě řečeno to bylo poněkud výstřední, ale on si na tom hrozně zakládal. Zubi byl bohužel brzy zatčen a jeho zatčení vedlo i k zatčení Wencese, který opustil Socialistickou mládež a vstoupil do CNT.
Od antifrankismu k anarchismu
Předpokládám, že setkání se Zubim mělo vliv na jeho rozhodnutí odejít ze Socialistické mládeže.
To určitě mělo, ale Zubi na něj netlačil. Právě naopak. Byl zcela pro to, abychom v Socialistické mládeži zůstali. Možná proto, že si byl vědom slabé základny CNT v Zaragoze, nebo možná ze strategických důvodů, faktem ale je, že nás nikdy netlačil k odchodu. Wences byl připravený začít jednat. Měl plné zuby impotence socialistů a rozhodl se při první příležitosti přidat k libertariánskému hnutí. Ne že bychom ho se Simonem ihned nenásledovali.
Jak se stalo, že byl Wences zatčen?
Bylo to na schůzce se Zubim u něj doma v Calle del Caballo v srpnu 1946. Teď už víme, že po zatčení Amadora Franka v Irunu (2), policie měla Zubiho dům a ty, kdo přicházeli a odcházeli, pod stálým dohledem.
Mělo Wencesovo zatčení nějaké následky?
Pro mě ano. Objevila se u mě policie, aby mě zatkla, potom co u Wencese doma našla pohlednici, kterou jsem mu poslal k narozeninám a na které jsem mu přál svobodu. Pár dní mě drželi na stanici, ale nic zvlášť vážného z toho nebylo.
A Wences?
Odseděl si tři měsíce ve vězení. Když se dostal ven, opustil Zaragozu, aby se přidal ke guerrillám.
Wences
Jaké věci jste podnikali ještě v Socialistické mládeži?
Celou řadu věcí. Jednou z nich bylo kupříkladu pokládání květin v pamětní dny na masový hrob těch, kteří byli zastřelení. Někdy jsme projevili i trochu fantazie, jako v den, kdy jsme vypustili obrovský balón, aby se vznášel vysoko nad čtvrtí s vyvěšenou republikánskou vlajkou. Kromě toho to byly klasické aktivity, jako tisk letáků a jejich strkání pod dveře a do schránek.
Předpokládám, že ve skupině byli i mladíci, kteří dychtili dělat víc a zajít o krok dál.
Ano. Byl tam jeden soudruh, který sehraje důležitou roli ve zbytku příběhu a který stál společně s Wencesem za vznikem akční skupiny Los Maños. Myslím Daniela Gonzáleze Marína, známého pod přezdívkou Rodolfo. Když jsem se s ním seznámil, tvrdil, že je členem místního výkonného výboru Socialistické mládeže. Pocházel původně z Madridu, student, výjimečně inteligentní a kultivovaný a velmi dobře se vyznal v politických záležitostech, mluvil vybraně a ovládal několik cizích jazyků. Od té doby, co jsme se poznali, jsem si uvědomil, že v Socialistické mládeži není spokojený a táhne ho to k libertariánskému hnutí. Krátce na to jsem já sám odešel ze socialistické mládeže, abych se přidal k CNT a téměř v tu samou dobu byla celá skupina Socialistické mládeže rozbita. I když už jsem nebyl členem, skončil jsem s ostatními ve vězení a právě ve vězení jsem Rodolfa blíže poznal a docenil. Stali se z nás nejlepší přátelé.
Jaké bylo jeho zázemí? Myslím z politického hlediska.
Jeho rodina patřila v Madridu mezi střední třídu. Jeho matka pracovala jako učitelka. Co se jeho otce týká, zastával důležité místo v Telegrafních službách a býval lídrem UGT. Během občanské války ztratil zrak. Ne že by to nějak zastavilo frankisty, kteří nad ním vynesli čtrnáct samostatných rozsudků smrti. Rodolfo, který měl velký smysl pro humor, říkával že: „Už ten první by svůj účel splnil“.
Takže je rok 1947 a ty jsi za mřížemi. Jaká byla tenkrát ve vězení situace?
Byl jsem v celkem divné situaci. Byl jsem obklopen lidmi ze skupiny Socialistické mládeže, ale už jsem k ní nepatřil. Ve vězení jsem patřil k libertariánské skupině, která se dělila na dva tábory: na „apolitický“ na jedné straně a „kolaborační“ na druhé straně. Jedním z „apolitických“ byl Zubi, ale početní převaha byla na druhé straně. Jen třináct z pětiset libertariánů uvnitř patřilo k tzv. „apolitické“ frakci a více než čtyři stovky k tzv. „kolaborační“ frakci. Nicméně navzdory všem diskusím a sporům mezi nimi, byly vztahy mezi námi dobré.
A ty jsi měl blíže ke které z těchto dvou frakcí?
K té takzvané apolitické, k té Zubiho.
A další síly?
Bylo tam asi 40 socialistů, 38 z nich z Mládeže, ti byli čerstvě zatčení, plus dva nebo tři starší militanti. Bylo tam taky pár republikánů, staří chlápci. Pokud jde o komunisty, byli početně slabí, ale s arogancí sobě vlastní se chovali, jako by byli skuteční političtí komisaři. Dokonce založili něco jako lidový soud uvnitř věznice, aby soudil kontrarevoluční úchylky. Magoři, co?
V té době už neprobíhaly popravy bez soudu?
Ne, ale střílení pokračovalo dál. Navíc mezi spoluvězni bylo i několik lidí s rozsudkem smrti. Nebyl jsem tam dost dlouho, abych to zažil, ale hodně se o tom mluvilo, hlavně o jednom slavném tenoristovi ze Zaragozy, který zatímco odcházel k popravčímu kůlu, zpíval árii L’adieu à la vie z opery Tosca.
Jak dlouho jsi byl ve vězení?
Tři měsíce.
A Rodolfo?
Devět měsíců. Dostal se ven jako poslední. Setkali jsme se po jeho propuštění a on mi řekl, že je toho názoru, že ty militantní aktivity, na kterých se až dosud podílel, jsou marné. Pamatuji si jeho vlastní slova: „Takhle ničeho nedosáhneme, když jen budeme točit klikama tiskařských mašin, tisknout naše bezvýznamné dokumenty a psát článečky do novin, které stejně nikdo nečte.“ To tenkrát mi řekl, že se chce přidat k CNT s úmyslem sehrát aktivnější roli ve svržení režimu. Řekl jsem mu, že se za něj v CNT zaručím.
A co se stalo se Zubim?
Byl odsouzen válečnou radou k trestu smrti v září 1947. Jeho chybou bylo, že se vydával za místního šéfa AMRE. Nakonec byl rozsudek změněn a dostal třicet let. Zemřel o deset let později, v roce 1958, právě když ho měli propustit. S největší pravděpodobností byl zavražděn.
A jaké zprávy jsi měl mezitím o Wencesovi?
Věděl jsem, že strávil nějaký čas ve Francii, než se vydal do Barcelony. Proto jsem ho jel navštívit společně s jeho sestrou. Zmínil jsem Rodolfův záměr přidat se k CNT, dal jsem ty dva dohromady. Později mi Wences psal, že si o Rodolfovi myslí, že je skvělý.
Co dělal Wences v Barceloně?
Přidal se k Faceríasově skupině. Během pobytu ve Francii se přihlásil do akční skupiny, aby se dostal zpátky do Španělska.
Kdo měl na starosti tyhle věci ve Francii?
V té době Pedro Mateu (3), byl koordinačním sekretářem Interkontinentálního sekretariátu CNT v exilu.
A jaká byla jeho odpověď?
Dal Wencese dohromady s Faceríasovou skupinou, ale Wencesovi připadalo, že do ní nezapadá. Jednak to byla katalánská skupina a mezi Aragonci byly hluboce usazeny předsudky vůči Kataláncům. A pak se tam taky cítil jako páté kolo u vozu a to se mu vůbec nelíbilo. Chtěl mít svoji vlastní skupinu, skupinu složenou z militantů, kterým by mohl bezvýhradně věřit.
Debut a první kroky
A tak tedy přišla na svět skupina Los Maños?
Ovšem. Myšlenka rozjet skupinu v podstatě vzešla ze spojení mezi Wencesem a Rodolfem. Předtím, když projížděl Zaragozou, mě Wences požádal, abych sondoval u Simóna a dalšího kámoše jménem Plácido Ortiz Gratal, jestli by byli pro, založit akční skupinu. Odpověď obou byla pozitivní. A tak se stalo, že 11. února 1949 (pořád si to pamatuju) jsem řekl mé matce, že jdu večer tancovat a vrátím se pozdě. Jedinou osobou, které jsem se svěřil, byl můj o čtyři roky mladší bratr a kromě toho jsem se šel rozloučit s Wencesovou matkou. Ten večer jsme Plácido, Simón a já odjeli expresem do Barcelony. Jediní lidé, kteří věděli, proč odjíždíme, byli můj bratr a Wencesova sestra. A možná Plácidův bratr. A tak se dala dohromady skupina Los Maños. Na začátku se skládala z Wencese, Rodolfa, Simóna, Plácida a mě. Přibližně v té době v Barceloně informoval César Saborit (4) sekretář Katalánského regionálního výboru Wencese, že ví o nějakých dalších mládencích připravených chopit se iniciativy.
CNT ve Španělsku byla většinou pod kontrolou tzv. „kolaborační“ frakce. Saborit patřil k té druhé (apolitické) frakci, té tzv. frakci „tvrdé linie“, která měla zase základnu v exilu, je to tak?
Ano. Situace ale vlastně byla poněkud spletitá. Ti, co platili členské příspěvky podzemním odborovým strukturám, byli většinou přidružení k té tzv. „kolaborační“ CNT. My, z té druhé, takzvané „apolitické“ frakce, jsme byli pokládání za stoupence „tvrdé linie“. „Kolaborační“ o nás mluvili jako o „indiánech“ a říkali, že prý podporujeme špatně pochopenou přímou akci, což znamenalo násilnou přímou akci.
Jak se odehrálo spojení se Saboritem?
Navštívil Wencese a mluvil s ním o členovi Libertariánské mládeže, jehož otce zastřelili frankisté a který dychtil se přidat ke skupině. Diskutovali jsme tu záležitost mezi sebou. Vážně jsme s tím nemohli souhlasit, hlavně proto, že jsme se všichni znali dlouho, velmi dlouho a domnívali jsme se, že příchod někoho zvenčí by mohl způsobit komplikace. Wences sdílel naše pocity, ale vzhledem k tomu, že požadavek pocházel od sekretáře regionálního výboru, který nám dodával výzbroj, nechtěl ho naštvat. Takže navrhoval se s dotyčným mladíkem setkat. Jmenoval se Aniceto Pardillo Manzanero. Dali jsme mu přezdívku El Chaval (kluk), jelikož mu bylo teprve osmnáct. Byl pěkně urostlý a odhodlaný, ale zcela nevzdělaný. Byl to v prvé řadě dobrodruh. Zkrátka nikdy jsme k němu nepřilnuli, hlavně já, ale Wences bojoval za jeho vstup do skupiny, pod podmínkou, že ho podrobíme zkoušce.
Zmínil jsi zbraně. Jak jste je získali?
Wences si nechal dvě pistole z doby, kdy byl s Faceríasovou skupinou. Kromě toho se daly snadno získat, pokud jste patřili k síti. Ty naše nám dodal Saborit.
A jakým způsobem byl vyzkoušen nováček?
Naše první operace měla za cíl zlikvidovat informátora jménem Antonio Seba Amorós, bývalého militanta CNT, který býval během občanské války brigádním komisařem a který pod nátlakem policie „obrátil“. Vedli to Wences, Rodolfo a El Chaval. Věděli jsme, že ten chlápek měl ve zvyku dát si svou raní kávu vždy na stejném místě, v Bracafé.
A měli jste důkaz, že opravdu byl informátorem?
Ano, místní výbor Katalánska nám poskytl důkaz. Nebylo žádných pochyb, ten chlap dělal přímo pro Quintelu, barcelonského policejního náčelníka. Ve stanovenou hodinu v domluvený den Wences, Rodolfo a El Chaval přijeli do Bracafé, ale jen Wences a Rodolfo měli zbraně. Upřímně řečeno na tomto křtu ohněm nebylo nic velkolepého. I přes krupobití střel se tomu práskačovi povedlo utéct. No nic, hlavní bylo, že mu sdělení došlo a v našich kruzích už se neobjevil. Pokud jde o El Chavala, Wences byl s jeho výkonem spokojen. Nepodělal se. Od tohoto okamžiku byl už jednou provždy přijat do skupiny jako její šestý člen.
A ostatní s tím souhlasili?
Bylo to Wencesovo rozhodnutí. Kupodivu měl pro toho mládence celkem slabost, omlouval všechny jeho nedostatky tím, že je připisoval jeho věku. Ale Rodolfo se nedal oblbnout. Stejně jako my si myslel, že na to nemá, že je to nevypočitatelný kluk, co nám nepřinese nic než problémy. Ale byla to jen domněnka. Zkouška ohněm to rozhodla. Pravda, El Chaval byl spíš dobrodruh než idealista, ale zdálo se, že by se mohl hodit.
Jaké byly v té době vaše cíle?
Zabití Franka bylo to jediné, co nás zajímalo.
A prováděli jste často trestné útoky, jako byl ten proti onomu práskači?
Krátce poté, co skupina přijala nového člena, začala čelit vážnému problému. El Chaval tvrdil, že ví, kdo zavraždil jeho otce (údajně to měl být falangista, který dodával ryby na tržnici Borne v Barceloně) a předložil skupině návrh, aby ho zlikvidovala. Nehledě na to, že toto jeho obvinění by muselo být ověřeno, já jsem byl striktně proti tomuto typu operací, připadalo mi, že to zavání osobní pomstou a o nic víc nejde. Plácido zastával stejný názor, ale Wences, Rodolfo a Simón (jejich otcové byli taky zastřeleni) to viděli jinak. Byli všichni pro toho chlápka odprásknout, pokud ovšem regionální výbor bude schopen potvrdit obvinění, které proti němu bylo vzneseno. Tato záležitost mezi námi vyvolala množství hádek, samozřejmě v nepřítomnosti El Chavala. V sázce opravdu byla zcela základní věc. Já jsem to viděl tak, že bychom se neměli nechat zatáhnout do toho bludného kruhu. Jednak proto, že by to znamenalo změnu povahy našich cílů a pak proto, že by těch zmrdů na odprásknutí bylo příliš mnoho. Celá ta věc mi připadala morálně nízká a politicky kontraproduktivní. Faktem ale je, že navzdory všemu co jsem k tomu řekl, se skupina rozhodla pověřit regionální výbor, aby to prošetřil, představa byla asi taková – buď se prokáže, že ten chlápek je přesně tím, za koho jej El Chaval označil a v tom případě bude potřeba ho zlikvidovat, nebo se ukáže, že jím není a v tom případě se s El Chavalem musíme nutně rozejít.
A vaše styky s regionálním výborem zprostředkovával Saborit?
Ano, vždycky Saborit. Wences se s ním scházel jednou týdně, někdy častěji.
A uskutečnilo se to vyšetřování?
Ano a došlo se k jednoznačnému závěru. Bylo obtížné konkrétně dopátrat, jestli ten chlápek skutečně zavraždil otce El Chavala, ale zjistilo se, že to byl Falangista veterán, sráč který byl až po krk namočený ve spoustě poprav bez soudu. Takže se skupina rozhodla začít jednat. Z praktického hlediska se dá akce tohoto typu provést celkem snadno. Na druhou stranu člověk musí být schopen na sebe vzít tu morální zodpovědnost. Dodnes si myslím, že ta poprava byla chybou a že pošpinila naši pověst. Přirozeně nepřicházelo v úvahu, že bych se na tom jakkoli podílel. Kromě toho mě o to ani nežádali. Cílem byl tedy dodavatel ryb. Ve 3:00 ráno určeného dne zastavili Wences a Rodolfo, kteří se vydávali za policajty, jeho náklaďák. Přiměli ho, aby vylezl z kabiny a na kraji silnice mu položili pár otázek. Spolkl to i s navijákem, vylíčil jim plně své falangistické aktivity. No a v tom okamžiku přikročili k popravě. Když ta operace skončila, Wences se vrátil skleslý a k tomu ještě hrozně zklamaný chladným a bezcitným přístupem, který na té trestné výpravě projevil Rodolfo. Od té doby jím byl Wences jaksi odpuzován, ten pocit už ho nikdy neopustil a často kvůli tomu bylo ve skupině dusno.
Tvůj příklad se dotýká toho, co považuji za důležitý bod v historii akčních skupin, má to co do činění s tím, co je politicky přijatelné a co by mělo zůstat morálně zavrženíhodné. To, že dělící čára mezi jedním a druhým je tenká, víme. Zdá se zřejmé, že pokud jde o tebe, akce vždy musela mít cíl, kterému nešlo nic vytknout, i když se zdá, že i tvůj odchod do ilegality mohl být projevem pomsty, ať už se ti to líbí nebo ne…
To byla jedna z hlavních překážek, kterým jsme museli čelit. Přesněji řečeno to, že jsme se stali aktivními aktéry našich životů a k tomu ještě ozbrojenými aktéry, změnilo přes noc všechny perspektivy. Naší hlavní motivací byl odpor vůči Frankovi. To vycházelo z naší minulosti, z toho co jsme prožili jako děti a dospívající během občanské války, která zdecimovala naše rodiny. V naší oddanosti věci byla přítomná i očividná zjevná touha osobně se pomstít a té jsme prostě museli vzdorovat už jen proto, abychom si zachovali svou lidskost. Dám vám jeden příklad. Před chvílí jsem říkal, že jsem pracoval pro jednoho fotografa ze Zaragozy, který se jmenoval Ángel Cortes. Nejen že to byl oblastní falangistický šéf, ale právě on vyfotil oficiální portrét José Antonia Prima di Rivery, ten který se všude vystavoval… a mimochodem, já jsem byl ten, kdo vyvolal negativ. Ten chlap byl aktivně zapojen do okamžitých poprav bez soudu a ještě se tím chlubil. Líčil mi například do nejmenších detailů, jak 19. července 1936 zlikvidoval železničářského delegáta UGT, který přijel z Valencie, aby zorganizoval generální stávku. Pravidelně jsem tlumočil Wencesovi, který byl můj kámoš, všechno co mi řekl. Když jsme založili skupinu, Wences si vzal do hlavy, že toho chlápka Cortese popravíme. Jen tak mezi námi, určitě by si to zasloužil, ale já jsem o tom nechtěl ani slyšet a dokonce jsem pohrozil, že kvůli tomu ze skupiny odejdu. Proč? Protože bych se cítil osobně zodpovědný za jeho smrt a protože jsem to viděl jako barbarské vyjádření osobní pomstychtivosti, které by nás postavilo na stejnou úroveň s Cortesem samotným.
Když se ještě vrátíme k tomu, jak se rozkmotřili Wences s Rodolfem, bylo to způsobeno jednoduše rozdílnou psychologií, jak říkáš?
Wences byl idealista, velice ušlechtilý charakter. Pokud jde o Rodolfa, jeho psychika byla opravdu specifická – mix inteligence a chladu. Všechno co dělal v sobě nevyhnutelně mělo ten chlad. Oba byli silné osobnosti, ale jejich přístupy k lidem a k akci se lišily. Rodolfo třeba vyžadoval, aby každý člen skupin byl rovným dílem zapleten v podniknutých akcích, takže by každému bylo naprosto jasné, že podstupuje riziko stejného osudu jako ostatní, bude-li chycen policií, to jest smrt. Taky chtěl, aby každý z nás byl neustále ozbrojen. Wences nebyl vůbec takto metodický. Spoléhal se spíše na důvěru.
Zašli jsme do detailů o Wencesovi a Rodolfovi, ale moc toho nevíme o Simónovi a Plácidovi. Co bys nám mohl říct o nich?
Z nás pěti byl Simon tím, kdo riskoval přechodem do podzemí nejvíce. Po smrti svého otce nějak přišel k náklaďáku, kterým rozvážel mléko a živil tak sebe i rodinu. Navzdory očividným výhodám, které plynuly z toho, že se stal jedním z nás (jako jediný z nás uměl řídit) jsme ho varovali před následky, které jeho rozhodnutí bude mít pro jeho rodinu, ale on se chtěl přidat. Plácido byl ten nejrozvážnější z nás, hluboce pohroužený. Byl to Wencesův kámoš, dělávali spolu u železnice. Ve svých 28. letech byl nejstarším členem skupiny.
Na stopě mučitele
Jednou z hlavních operací připisovaných skupině Los Maños byl pokus o atentát na Eduarda Quintelu, zlověstného šéfa Politicko-sociálního policejního oddělení, neblaze proslulého svou krutostí. Jak vznikl ten nápad?
Přišel s tím Wences. Vlastně na té myšlence nebylo nic nového. Přišlo s tím už několik skupin, takovou nenávist vzbuzovaly Quintelovy metody mezi antifrankisty. Na druhou stranu tento Wencesův návrh zrovna nevzbudil u skupiny ohromné nadšení, a to z jednoho důvodu – pokud šlo o Simóna, Plácida a mě, Quintela byl jen poskok. Jediný cíl, který nás skutečně zajímal, byl Franco. Nic by nemělo odvádět naší pozornost od tohoto cíle, kterému bychom měli věnovat veškeré úsilí. S touto myšlenkou jsme provedli průzkum podél silnice mezi Madridem a Zaragozou a dokonce jsme narazili na místo, které nám připadalo ideální pro útok, bylo to u Catalayud. Problém byl v tom, že jsme museli čekat, až se Franco rozhodne, že po té cestě pojede. Zkrátka zatímco jsme čekali na příchod toho požehnaného dne, dohodli jsme se, že rozběhneme ten útok na Quintelu. Měsíc jsme ho sledovali, bedlivě jsme pozorovali jeho příchody a odchody, což nebylo složité, protože jeho život měl jasnou strukturu, nikdy si netroufl vyrazit večer ven, žádný společenský život, žádné tajné milostné aféry, v podstatě jen práce a domov. Na základě toho, co jsme vysledovali, nejlepší čas pro útok byl kolem druhé odpolední, to pokaždé autem odjížděl z policejního ústředí, aby doma poobědval. V průběhu našeho sledování jsme nečekaně v kavárně narazili na Quica Sabatého (Wences ho znal), Quica a jeho bratra Josého. Po dlouhém obezřetném povídání jsme si uvědomili, že si prověřují ty samé věci jako my. Quicova skupina totiž plánovala to samé co my. Tak jsme se rozhodli udělat společnou operaci.
A jak ta operace dopadla?
Jeden z problémů, se kterým se každá akční skupina musí potýkat, je jak operace financovat. Naneštěstí jsme neměli jinou možnost, než se spoléhat na vlastní zdroje. Říkám naneštěstí, protože aktivity toho druhu – řekněme expropriace nebo dokonce ozbrojená přepadení – nakonec získaly přednost před vším ostatním a změnily nás v profesionální ozbrojené lupiče. A mezi vším tím nebezpečím, které z toho plyne, bylo tím největším nebezpečí politické. Všichni jsme žili v hrůze, že to „schytáme“ při nějakém z těch přepadení a že nás odepíšou jako kriminálníky, i když jsme patřili k odporu.
Byl to váš jediný prostředek, jak získat peníze?
Prakticky ano. Každopádně to byl ten jediný způsob jak nebýt závislí na organizaci a to hlavně na exilové organizaci. Exilová CNT tak jako tak neměla prostředky, aby nás nadále financovala.
Ale pořád jste měli styky s Toulouse, nebo ne?
Ano, ale ty se striktně držely na minimální míře.
A jak tedy byly tyto vazby udržovány?
Prostřednictvím Pedra Adrovera Fonta známého pod přezdívkou El Yayo (5), který byl prostředníkem mezi akčními skupinami a Obraným výborem. (6) El Yayo byl v kontaktu s Wencesem, jenom s ním. My jsme totiž opravdu nechtěli být nijak závislí na exilové komunitě. Ne snad, že bychom nedůvěřovali Obranému výboru, ale protože jsme chtěli být autonomní. My jsme si vlastně mysleli, že se ozbrojená akce musí oddělovat od propagandy, nebo organizační činnosti. My jsme se drželi mimo, abychom sloužili jako podpora jiných aktivit, ale bez spojení s ostatními typy. To mimochodem způsobilo jistá nedorozumění.
Existuje tendence myslet si o akčních skupinách, že byly pod dohledem Obraného výboru a že jím byly řízeny. To co teď říkáš, by spíš naznačovalo, že jejich operace byly autonomní.
Relativně autonomní, měli bychom říci. Mimoto touha po autonomii byla podněcována i bezpečnostními důvody. Museli jsme se postarat o to, aby nedošlo k žádnému porušení mlčenlivosti a abychom toho dosáhli, bylo lepší si nechat naše plány pro sebe. Věděli jsme například, že Faceríasova fotografie, vyvěšená na každé policejní stanici ve Španělsku, mohla pocházet jedině z organizačních archívů, jak rozhodně tvrdil, protože to byla fotka z legitimace, kterou nechal v Toulouse.
Takže peníze vám nechodily z Toulouse?
Čas od času mohla nějaká menší částka přijít, ale v zásadě jsme si museli finance obstarávat sami. Naneštěstí, jak už jsem řekl. Protože jsme k tomu nebyli stvoření a nesedělo nám to. A co hůře, tato aktivita vyvolával v naších řadách jakési „vykolejení“. Častěji, než byste si mysleli. Po překonání prvotní nechuti k podobným praktikám někteří uvěřili, že jsou to snadno získané peníze a alternativa k práci. Znal jsem hodně takových. Vždycky si můžeme říct, že ti, co dospěli k podobným závěrům, nebyli skutečně zarytými nebo „uvědomělými“ anarchisty, ale skutečností zůstává, že uchýlení se k expropriacím mělo zničující efekt na některé horké hlavy, jejichž anarchismus byl, když se to vezme kolem a kolem, jen vnější fasáda.
Jak jste postupovali při financování operace mířící proti Quintelovi?
Och, na tom nebylo nic hrdinského. Den před smluveným datem jsme se rozhodli přepadnout tři kina a zmizet s jejich tržbami. Abychom to mohli udělat, potřebovali jsme nejdřív sehnat auto. Vždycky jsme na to šli stejným způsobem – vyhlédli jsme si taxíka, nastoupili jsme a řidiči jsme řekli: „Nehrozí ti žádné nebezpečí, jsme skupina odporu proti Frankovi“ a přitom jsme mu vrazili nějaké peníze za ty nepříjemnosti. Většinou to fungovalo dobře. Tentokrát nám padl do oka jeden zaparkovaný taxík. Drželi jsme se obvyklého postupu, tentokrát nám na to ale řidič řekl: „Odporu? Kecy! Vy jste lidi z FAI… Já taky… Můj taxík je mé živobytí. Nedám ho, ale můžu jet s vámi.“ Rozhodli jsme se raději vystoupit. Pak jsme zahlédli jiný vůz a jeho řidič zpanikařil. Nejenže nám odevzdal své auto, ale nechal tam i svou peněženku. A byla pěkně nacpaná… Tak, že už jsme nepotřebovali přepadnout ty kina. Když jsme prolistovali doklady toho chlápka, došlo nám, proč tak zpanikařil. Bylo to velké zvíře, plukovník. To je jen tak mimochodem, ale natrefili jsme na dost podobných nečekaných náhod. Život v podzemí má i svou komickou stránku. Dám vám ještě jeden příklad, než se posuneme k vážnějším věcem. Jednou jsme se procházeli po Barceloně. Wences a Quico Sabaté šli vepředu a já se Simónem pár metrů za nimi, tak nějak jsme je kryli. Zničeho nic jsme viděli, jak se Wences a Quico zastavili před kinem a prohlíželi si fotky, než se Quico otočil, vytáhl bouchačku a požádal nějakého chlápka o jeho doklady. Chlápek ho uposlechl. Quico mrkl na ty doklady a pak mu je vrátil. „Zmiz!“ řekl mu. Na to Wences vybuchl. „Přeskočilo ti? Proč jsi to udělal?“ Quico mu odpověděl: „Přeskočilo? Mně? Určitě ne. Zato ty se asi necháš snadno oblbnout. Nevšiml sis, že se nám ten chlápek pověsil na paty už před čtvrt hodinou? To nejlepší, co v takové chvíli můžeš udělat, je otočit se, postavit se jim čelem a zkontrolovat, jestli není od policie.“ „A byl?“ Zeptal se Wences. „Ne, ale mohl být“ odpověděl Quico zatímco strkal pistoli zpět do pouzdra. „Ale všichni se na tebe dívají“, trval na svém Wences. „Tím se netrap. Pokud jde o ně, tak si myslí, že to my jsme od policie.“ A my se loudali za nimi, aniž bychom zrychlili krok. Tak takový byl Sabaté ve zkratce.
A co ta samotná operace proti Quintelovi?
Wences a Simón dostali na starost zajistit auto. Jednali dle obvyklého postupu, ale řidič začal křičet. Čekal na svoji ženu, která byla právě na návštěvě u doktora. Museli mu pohrozit, než se s autem rozjel a pořád křičel. Quico Sabate a dva členové jeho skupiny, jeho bratr José a Jóse López Penedo (7) zatím zrekvírovali malý náklaďák a čekali na smluveném místě. Byl to náklaďák s krytou korbou a jeho řidiče museli vzít s sebou a zadržovat jej po celou dobu trvání operace. Wences upozornil Quica na nebezpečné chování majitele auta. Quico ho pak nechal dovést do náklaďáku, kde na něj namířil pistoli a řekl: „Jestli vydáš sebemenší zvuk, udělám z tebe řešeto“. Na to se ten chlapík ponořil do hlubokého ticha. Čekali jsme, až se objeví Quintelovo auto. Wences, López Penedo a Simón byli v autě, zatímco Quico a José Sabate stáli před zvednutou kapotou náklaďáku a předstírali, že se vrtají v motoru. Moje stanoviště bylo o něco dál, mým úkolem bylo signalizovat příjezd Quintely zvednutím čepice. Nehrozila žádná záměna, protože auta policejního velitelství byla snadno identifikovatelná. Ve 13:55 druhého března 1949 jsem uviděl auto a zvedl jsem čepici. Na to Quico vytáhl z motoru náklaďáku samopal Thompson, stoupl si doprostřed silnice a vypálil plný zásobník. Řidič byl na místě mrtvý, auto pomalu zastavilo a vylezli z něj dva muži. V tom okamžiku se do věci vložili Wences a López Penedo a dorazili je. Operace proběhla perfektně a bezpečně jsme zmizeli. Ale zkuste si představit naše překvapení, když o pár hodin později kameloti na Ramblas pokřikovali titulky mimořádného vydání: „Terorismus v Barceloně! Šéf Národní fronty mládeže zavražděn bandity!“ Byli jsme úplně ohromení. Byla to velká ryba, ale ne ta, na kterou jsme měli políčeno. Quintela zřejmě rychle pochopil, že cílem operace měl být on, a tak opustil Barcelonu a vrátil se do své rodné Galicie. Zemřel ve své posteli mnohem mnohem později.
Jaké důsledky měla operace proti Quintelovi?
Pro nás to bylo velmi ošemetné. Policie byla velmi nervózní. Týden následující po operaci se ukázal být skutečnou tragédií. Wences a já jsme měli podnájem v ulici San Andrés u jedněch soudruhů, kterým jsme platili ne zrovna málo. Když zjistili, že jsou v jejich domě zbraně, zpanikařili a dali nám jasně najevo, že musíme vypadnout, pronto. Protože jsme neměli k dispozici jiný bezpečný dům, nezbylo nám, než odejít z Barcelony. Po dlouhém přemítání o návratu do Zaragozy, jsme se nakonec rozhodli odjet co nejdříve do Madridu.
Útěk za hranice
Proč Madrid?
Původní myšlenka byla využít pobyt v Madridu, abychom prozkoumali možnosti starého známého plánu provést tam atentát na Franka. Spoléhali jsme na to, že jeden z nás – Rodolfo – byl původem z Madridu, vyznal se ve městě a měl tam pár kontaktů.
Takže se vás šest vydalo na cestu?
Ne, to už nás bylo sedm, protože se mezitím César Saborit navzdory našim výhradám rozhodl k nám připojit.
Výhradám? Pročpak?
Protože nám připadalo, že by pro nás byl Saborit užitečnější, kdyby dál pracoval v regionálním výboru. César byl velmi efektivní co se koordinační práce týká. Jenže on byl tak zapálený se k nám přidat, že bylo těžké ho odmítnout. Zvláště když v důsledku operace proti Quintelovi po něm šla policie tak aktivně, že musel opustit svůj domov a svou práci. Než se k nám Caésar přidal, obstaral nám od regionálního výboru 8 000 peset plus nějaké rozbušky a výbušniny.
Jaké bylo datum vašeho odjezdu z Barcelony?
Bylo to začátkem dubna 1949. Nás sedm plus naše zavazadlo obsahující několik kilo plastické trhaviny, granáty, čtyři samopaly a hromadu zásobníků a dalších výbušnin. Cesta to byla riskantní, ale jeli jsme vlakem a bez malérů.
A když jste dojeli do Madridu?
V Madridu se na nás málem usmálo štěstí. Přes jednoho Rodolfova kámoše se nám povedlo spojit s důstojníkem, který tvrdil, že slouží u Frankovy osobní stráže. Ten chlápek povídal, že nám za 200 000 peset (půlka z toho v librách) prozradí trasu, kterou Franco jezdil každé nedělní ráno na mši. A taky nám opatří nějaké armádní uniformy.
Příliš krásné na to, aby to byla pravda, že?
Jasně, jenže naše posedlost zabitím Franka byla tak velká, že rozptýlila všechny pochyby. Jediný nepřekonatelný problém (aspoň nám to tak tenkrát připadalo) byl sehnat ty libry. Nakonec náš kontakt souhlasil, že příjme půlku platby ve španělské a půlku v cizí měně. Bylo to domluveno na následující týden, což nám dalo čas vybrat cíl a naplánovat operaci. Cílem se stala pobočka banky Banco Popular Español v Calle Embajadores. Podařilo se nám to provést úspěšně v tom smyslu, že jsme shrábli víc než dost peněz na zaplacení našemu kontaktu. Problém byl, že z nějakého důvodu, který se nám nikdy nepodařilo zjistit, se z ničeho nic stáhnul. Nezbývá nám, než si myslet, že ho naše odhodlání provést náš plán nakonec vyděsilo. Takže když to shrnu, byli jsme v Madridu se dvěma taškami plnými peněz, ale neměli jsem je na co použít… Jelikož situace začala poněkud nebezpečně zavánět, rozhodli jsme se město opustit.
A jít kam?
Z Madridu jsme odjeli do Málagy, pak do Sevilly a zpět do Barcelony. Vlastně jsme se potulovali z města do města. No a v této době jsme se rozhodli překročit hranice a odejít do Francie a rád bych řekl, že já jsem byl nejhorlivějším zastáncem tohoto rozhodnutí. Žít věčně v utajení mi nesedělo.
Jak to překročení hranice probíhalo?
Nejdřív jsme získali falangistické uniformy Národní fronty mládeže.
Získali? Jak?
Celkem jednoduše, koupili jsme je v obchodě.
A měli jste s sebou při překračování průvodce?
Samozřejmě. Přechod velmi důkladně naplánoval a připravil Francisco Denis známý také jako Catalá (8), vynikající průvodce. Například jsme přesně do detailů věděli, jaké jídlo si musíme vzít s sebou a v jakém pořadí ho budeme muset jíst – nejdříve čerstvé plodiny, pak sušenou šunku a úplně nakonec mandle. Vyrazili jsme z Manresy pěšky 1. května 1949 a dorazily do Osséjy (Východní Pyreneje) 9. května. Během cesty se objevily další pochybnosti o El Chavalovi. Nicotné malicherné věci, vážně, ale když se to vzalo vše dohromady, vypovídalo to o špatném postoji. A to, že odmítl cokoliv nést – my jsme byli obtěžkáni jako muly (náš průvodce ještě víc), dělalo to 50 kilo na osobu – a zjištění, že sám sežral všechnu šunku, co jsme měli, no tak to byla poslední kapka. Natolik, že i Wences, který ho vždy bránil, ho chtěl rozpárat a pověsit na vlastních střevech. Já jsem byl tím, kdo se postavil mezi ně. Má intuice mě tenkrát opustila, jak ukázaly následující události.
Přechody jste prováděli v noci?
Ano a i pak jsme se drželi jen pěšin mimo hlavní trasy, abychom se vyhnuli hlídkám. Dny jsme trávili spánkem. Při jedné příležitosti jsme se zastavili v domě, který byl bezpečný a kde jsme měli k dispozici pokoj pro hosty a střechu nad hlavou. Bylo to místo známé převaděčům, pašerákům a guerrillám. Ale opravdovým problémem byl sníh…
Sníh? V květnu?
Ano, jednu noc sněžilo nepřetržitě. Plahočit se sněhem je hrozné, desetkrát únavnější. Dospělo to do bodu, že jsem ztratil veškerou naději a odmítl jsem jít dál. Měl jsem dojem, že chodíme v kruzích. A my jsme skutečně chodili v kruzích, protože Catalá ztratil orientaci. To dokazovala i skutečnost, že on, normálně tak mlčenlivý, nemohl přestat nadávat. Pořád se díval na svůj kompas, ale nebylo to k ničemu, nemohl najít sever. A byla příšerná zima. Skutečně demoralizující. Nakonec jsme ale našli správný směr a dostali jsme se k ostnatému drátu.
Jakému ostnatému drátu?
K ostnatému drátu vyznačujícímu hranici. V té době, aby se guerrillovým skupinám bránilo v jejím překračování, byla hranice pod vojenským dohledem a ježila se ostnatým drátem. Tak jsme tam stáli, proti nám ostnatý drát a museli jsme si svou cestu prostříhat. My jsme na to byli připravení. A byli jsme zrovna uprostřed práce, když jsem uviděli, že se blíží náklaďák… Na to mi Wences řekl: „Mějte bouchačky připravené“. A víš co se mi stalo pak? To bys nikdy neuhádl. Vybuchl jsem smíchy. Nekontrolovatelně jsem se smál. Prostě jsem nemohl přestat. Nervy. V tom nám Catalá řekl: „Musíme přejít na druhou stranu. Dělejte!“ Nebyl čas otálet. Šli jsme přes. Byl jsem celý zakrvácený, obličej doškrábaný od ostnatého drátu. Po dalších pěti stech metrech nám náš průvodce oznámil, že jsme ve Francii. Odplahočili jsme se ještě o další kousek dál, než jsme se zastavili a vzájemně si pogratulovali. Catalá rozdělal oheň a já jsem dostal pitomý nápad sundat si boty. Na prstech u nohou mi nezůstal ani jeden nehet. Průvodce mě pěkně seřval. A oprávněně. S vyzutými botami jsem nemohl udělat už ani krok. Museli mě podpírat až do jednoho bezpečného domu v Osséje. Právě tam jsem se seznámil s mužem jménem Ramón Vila Capdevila známým taky jako Caraquemada, který měl něco jako statek a ten sloužil za základnu libertariánského odporu. Caraquemada měl ve zvyku působit sám. Kdykoliv to na něj přišlo, překročil Pyreneje a útočil na sloupy elektrického vedení. Když ty sloupy pokácel, celé oblasti kolem Gerony a Bergy zůstaly bez elektřiny. Načež se vrátil zpátky do Ossejy na svou farmu obdělávat půdu. Byl to fakt podivín, opravdový vlk samotář.
A jaké tenkrát byly vaše plány?
Probírali jsme nápad využít peníze, které jsme si přinesli ze Španělska – část z nich (10 000 peset) jsme předali soudruhům v Barceloně na pomoc vězněným, další část se měla za stejným účelem předat soudruhům v Toulouse – a založit v Paříži továrnu na boty. Wences ten plán probíral s kámošem, který byl povoláním švec a žil v Paříži. Smyslem bylo zajistit nám nějaké živobytí a získat čas tak, abychom nebyli na nikom závislí. Během našeho pobytu v Osséji jsme ten plán procházeli podrobněji a během jedné z našich diskusí El Chaval vykřikl: „Copak jsme přijeli do Francie, abychom pracovali?“ Zbytečně jsme mu vysvětlovali, že nejsme gangsteři, ale bojovníci za svobodu, jemu to prostě nedocházelo. Pokud šlo o něj, odboj byl jen způsob, jak se vyhýbat práci. Když se k tomu přičte ten mizerný přístup, který projevil během naší dlouhé štreky z Manresy do Ossséji, tahle poznámka zničila i ten nejposlednější zbytek důvěry, který jsme k němu měli. Krátce poté se skupina rozhodla ho vyhodit.
Zrada vystrkuje svou hnusnou hlavu
Za jakých okolností se to stalo?
Stalo se to v Paříži. Ty okolnosti, které vedly k tomu, že se naše cesty rozešly, byly vlastně celkem groteskní. Z bezpečnostních důvodů na sebe členové skupiny brali závazek, že se nebudou zaplétat do žádných romantických vztahů, které by mohly mít do budoucna nějaké důsledky. Jinak řečeno, mohli jsme volně mít nějaký sexuální poměr, ale nic trvalého nebo výhradního. Mám za to, že kdyby toto pravidlo porušil kdokoliv jiný než El Chaval, skupina by nad tím nejspíše přimhouřila oči, ale protože se v tomto případě jednalo o něj, byla to příhodná možnost jej vyhodit ze skupiny. Toto rozhodnutí pro nás mělo mít velice vážné důsledky…
Jak to?
El Chaval začal žít s dívkou z Libertariánské mládeže, navíc velice krásnou dívkou, jejíž rodiče byli také libertariánští militanté. Její otec – jmenoval se Ferrer – byl dokonce pařížským sekretářem Mezinárodní Antifašistické Solidarity (SIA). Rodina Ferrerových najednou zatoužila emigrovat do Argentiny. V té době ale Argentina neuznávala Nansenův pas (doklad totožnosti používaný i jako cestovní dokument, vydávaný uprchlíkům na základě ustanovení meziválečných smluv – poznámka překladatele). Byl vyžadován španělský pas, a tak bylo nutné podat žádost na frankistickém konzulátu. Rodina Ferrerových v tom neviděla problém. Dcera ponoukala El Chavala, který nepatřil zrovna k nejbystřejším a ten se rozhodl je následovat, aniž by o tom někomu řekl. Sebral se a vyrazil do Paříže pod svou falešnou identitou, nebo spíše pod svou vypůjčenou identitou jako Francisco Peralta Verges. Co vím, tak si úředníci na konzulátu ihned všimli, že jednají s „vlkem v rouše beránčím“ a předali jeho složku právnímu poradci ambasády, který si brzy uvědomil, že identita, kterou používá, je falešná. Stopa se sledovala dál a vše vyšlo na povrch. To je alespoň závěr, ke kterému jsem došel později. El Chaval se nechal nachytat. Skutečně, v mezičase poslala ambasáda jeho složku inspektoru Polovi z policejního ústředí v Barceloně, který přicestoval do Paříže, aby se s ním setkal. Polo, který věděl jak na to, jeho žádost zamítl. Pak mu nabídl, že by mohl vyřešit jeho situaci oplátkou za jeho spolupráci.
Od kdy ustal váš kontakt s ním?
My už jsme s ním neměli žádné spojení jako skupina, myslím tím, že neměl přehled o našich plánech, ale neukončili jsme s ním úplně všechen kontakt. V té době jsme ho brali jako dobrodruha, jako někoho nežádoucího, ale ne jako zrádce.
Ale když už byl vyloučen ze skupiny, tak se to riziko eliminovalo, je to tak?
Ne, protože věděl spoustu věcí o naší skupině, ke které se mimochodem snažil opět připojit.
Jak?
Z nějakého zdroje, který mi není známý, se v prosince 1949 dozvěděl, že skupina opustila Paříž. Poté dělal vše, co bylo v jeho silách, aby na nás znovu získal kontakt. Myslel si, že skupina Los Maños už vyrazila zpět do Španělska. Co nevěděl, bylo to, že se nacházela v Tolouse, kde právě čekala na příležitost překročit hranici. Když se dozvěděla o jeho záměrech, skupina ho odmítla přijmout zpět jako člena. Pak nabídl své služby Faceríasově skupině, Facerías ho taky odmítl.
A byl to Quintela, kdo tahal za nitky?
Samozřejmě… Quintelovi záleželo na tom, aby se dostal zpět do skupiny, protože by tak měl svého informátora. Jenže navzdory tomuto neúspěchu Quintela alespoň zjistil, že skupina Los Maños vyrazila zpět do Španělska. Takže stopování mohlo začít.
Jen jedna otázka – proč se skupina rozhodla obnovit své aktivity? Co se změnilo mezi květnem a prosincem 1949?
Na to je těžké odpovědět, zvláště když se při tom nemůžeme potýkat jen s racionálním pohledem na věc. Z tohoto hlediska totiž bylo to rozhodnutí nesmyslné, protože navzdory Wencesově maximálnímu úsilí (a celé skupiny Los Maños) vylepšit tajné operace a koordinovat akce prostřednictvím obranné komise, nelze tvrdit, že bychom šest měsíců po našem příchodu na francouzskou půdu učinili nějaký pokrok. Právě naopak. Na jedné straně byl mezi zodpovědnými orgány CNT-FAI zřetelný sklon k nečinnosti a na straně druhé nám zprávy, které se k nám dostávaly ze Španělska, denně dokazovaly, že efektivita represí tam stále stoupá. Takže z racionálního hlediska bylo rozhodnutí vyrazit zpátky do Španělska sebevražedné. Abychom to pochopili, tak se myslím musíme podívat na psychologickou konstituci mužů, kteří utvářeli tyto akční skupiny, nejen naší, ale taky Sabatého nebo Faceríasovu skupinu. Hluboká oddanost k závazku, který na sebe vzali, je vedla k tomu, že prostě nebyli schopni se přizpůsobit realitě situace, která, když se na to podíváme s chladnou hlavou, je zjevně měla odradit od toho, aby se drželi nastaveného kurzu. Pokud šlo o ně, přepnout na něco jiného prostě nepřicházelo v úvahu. Neuměli si představit, že by žili nějak jinak. Nepochybně v tom všem bylo hodně donkichotství, i když byla bitva beznadějná, musela být vybojována do konce. To, jak věřím, je specifikum tehdejšího libertariánského odporu. Ale i když necháme Dona Quijota stranou, v těchto mužích akce také byla silná touha žít tímto způsobem, dívat se nebezpečí do tváře každý den. Pokud šlo o ně, to nejhorší by bylo připustit, že tento postup nikam nevede. V tomto smyslu by se dalo říct, že byli svou podstatou idealisté.
Ale co se tebe týče, tak ty ses nevrátil. Jak to?
Asi proto, že už jsem v to nevěřil. Ale ještě pravděpodobněji proto, že jsem nesdílel to psychologické založení. Jak už jsem řekl, z naší skupiny, když jsme se dostali ze Španělska, já jsem byl ten nejdychtivější skončit s tím nekonečným životem v utajení. Ve Francii jsem se začal věnovat jiným věcem, především jsem se stal administrativním pracovníkem týdeníku Solidaridad Obrera v Paříži.
Byl jsi stále členem skupiny, třebaže … spící … můžeme to tak říct?
Přesně tak. Staral jsem se o jisté mise v zahraničí a jisté kontakty. Měl jsem důvěru skupiny, ale už jsem nebyl aktivní člen.
Takže kdy došlo k tomu rozhodnutí zamířit zpět?
Koncem listopadu 1949, když skupina projela přes Toulouse. To rozhodnutí učinili Wences, Plácido, Simón a jeden nováček, Salvador Salgado. K překročení hranice došlo 22. prosince. Cílem byla Barcelona.
Zpátky k El Chavalovi, jestli dovolíš. Říkáš, že se pokusil znovu přidat ke skupině, a pak se pokusil o vstup do Faceríasovi skupiny. Takže měl kontakty potřebné k tomu, aby to udělal?
Samozřejmě, že měl kontakty. Dovol mi připomenout, že jediné, co se mu tenkrát dalo vytýkat, bylo to, že byl dobrodruh, nespolehlivý, nemorální typ. Pokud šlo o nás, udělali jsme co bylo potřebné, abychom ho vykopli. Například jsme varovali ostatní skupiny, jako třeba Faceríasovu a vlastně jsme zablokovali jeho vstup do FAI. Jenže zkrátka hnutí fungovalo tak, že i když minimalizovalo rizika, úplně je vyloučit nemohlo. A tak někteří nezodpovědní soudruzi, které bych raději nejmenoval, využili jeho služeb k jistým ilegálním aktivitám a právě v této souvislosti byl El Chaval, který už v té době pracoval pro španělskou policii, zatčen v Paříži koncem prosince 1949 poté, co se dvěma komplici vyloupil trafiku na okraji Paříže.
Když byl zatčen, tak jste stále netušili, že pracuje pro fízly?
Ne, to až když byl ve vazbě, tak jsme na to přišli.
Jak?
Domovník v našich pařížských prostorách v Rue Sainte-Marthe, který byl také soudruhem, našel obálku, která obsahovala dopisy od španělské policie a propustku na jméno Mercedes Ferrer, El Chavalovi partnerky. A takhle jsme na to přišli.
Tak jednoduše?
Hm, ano… Mezitím si El Chaval, který byl odsouzen na čtyři roky vězení, vzal do hlavy, že kdyby podal důkazy o své zradě, mohl by být jeho trest snížen. Takže přiměl svou partnerku, aby získala onu zmiňovanou obálku.
Konec skupiny Los Maños
Než jste přišli na důkaz o jeho zradě, byla už skupina Los Maños rozdrcena, že?
Ano… Pořád si to pamatuji. 9. ledna 1950 odpoledne, byl jsem v prostorách na Rue Sainte-Marthe, když v místnosti regionálního výboru zazvonil telefon. Ten hovor byl pro mě. Na druhé straně byla Wencesova sestra. Zeptala se mě: „Je Wences v Paříži?“ Odpověděl jsem: „Ano, Victoria, je v Paříži.“ Nemohl jsem jí říct, že odešel zpátky do Španělska. „Řekni mi pravdu, Mariano, protože noviny v Zaragoze tvrdí, že byl dnes ráno zabit v Barceloně…“ Prostě jsem se zhroutil. Zavěsil jsem, složil se a soudruzi se o mě museli postarat. Později jsem zjistil, jak Wences zemřel. Vycházel ze svého konspiračního domu ve čtvrti Sarriá, jako to dělal každý den, aby se sešel se skupinou. V tom zaslechl zakřičení povelů. Ve stejném okamžiku zrovna jeho cestu křížila mladá dívka a Wences učinil své poslední vznešené gesto a zahnal ji pryč. Věděl, že za okamžik zahyne ve svém finálním boji a chtěl ji ušetřit stejného osudu. Vytáhl svého Mausera a začal střílet po policii. Ač smrtelně raněný, ještě našel sílu vyndat z kapsy plnící pero s ukrytou kapslí kyanidu ve špičce. Wences věděl, že právě tímto způsobem jednou přijde jeho konec. Několikrát mi to řekl, ale, no prostě, takové věci se často říkají. Přemýšlíte o smrti, ale ne jako o něčem tragickém. Já vnímám Wencesovu smrt jako osobní nesmírně důležitou událost. Pouta, která mě k němu vázala, byla tak silná… Miloval jsem ho… Miloval jsem ho tak moc… Jeho smrt znamenala zlomový bod v mém vlastním životě. Dnes, i když váhám to vyslovit, jsem přesvědčen, že mi umožnila jednou pro vždy otočit list a tím pádem jít dál.
Krátce poté jsi dostal dopis od Simóna a Plácida, který se zabýval okolnostmi Wencesovi smrti a jejich zatčení v ten samý den a také jistými podezřeními…
Opravdu. Když se Simón a Plácido sešli ve vězení, použili tajných kanálů, aby se ke mně dostal dopis, ve kterém mě pověřili delikátním úkolem: odhalit kdo je zradil. Pokud šlo o jejich mínění, zrádcem musel být někdo z těch dvou členů skupiny, kteří unikli zatčení – Rodolfo a Salvador – ale jejich podezření se zcela očividně soustředilo na Rodolfa.
Proč Rodolfa?
Jejich podezření se nezakládalo na něčem konkrétním. Jediná věc, kterou proti němu Simón a Plácido měli, byla jistá nedbalost v tom, že na několik setkání přišel pozdě a sám Wences požádal Salvadora, aby na něj dohlédl.
Jaká byla tvá reakce na takové podezření?
Byl jsem ohromený… Jen o chvíli později mě kontaktovali Salvador a Rodolfo, kteří mi psali z Burgosu, aby mě požádali, abych zorganizoval jejich přechod do Francie. Tak jsem jel do Hendaye, abych se setkal se soudruhem, kterého doporučil obranný výbor a ten mi pomohl se dostat do kontaktu s jistými baskickými převaděčskými sítěmi. Přechod snad už nemohl jít hladčeji. Vyzvedl jsem je v Hendaye a vyrazili jsme do Tolouse kde jim bylo doporučeno, aby se na čas ukryli v Itálii.
A co to podezření, které se vznášelo nad Rodolfem?
Měl bych nejdřív říct, že Salvador, aniž by znal obsah toho dopisu od Simóna a Plácida, taky sdílel to podezření. Problém byl, že z pochopitelných důvodů mohl sotva obrátit prst proti těm dvěma. Bylo to právě v této době, nebo lépe řečeno velmi krátce poté, kdy jsem zjistil (po objevu té slavné obálky), že El Chaval pracoval pro Quintelu. Jakmile k tomu došlo, varoval jsem Rodolfa a Salvadora. Vzpomínám si, že mi Rodolfo, chladnokrevný chlápek bez sklonů k sentimentalitě, poslal velmi emotivní dopis, ve kterém mě žádal, abych ho očistil jak rychle to jen půjde od všech podezření, které měli Simón a Plácido, protože věděl stejně jako my všichni, jaký osud je čeká. Ta věc pro něj byla velice naléhavá, nechtěl, aby šli na smrt a podezřívali ho, že je zradil.
A dozvěděli se to?
Ano, dopis, který jsem jim napsal, jim zavčas předal jejich právník. Před tím, než byli v brzkých hodinách dne 24. prosince 1950 popraveni. (9)
To nás přivádí k otázce, co se stalo s El Chavalem?
Dostal se z vězení v roce 1954. O měsíc později se znovu objevil ve francouzském tisku. Byl, jak se zdá, zmlácen poblíž Saverdunu (departement Ariège). S největší pravděpodobností se mu povedlo uniknout pokusu o vraždu. A pak Aniceto Pardillo Manzanero neboli El Chaval zmizel. Vše nasvědčuje tomu, že se vrátil do Španělska. (10)
A mohli bychom toto povídání zakončit nějakým zhodnocením?
Když zhodnotíme ty roky, musíme přiznat, že to negativní jasně převažuje nad tím pozitivním. Jednak jsme při těch operacích ztratili mnoho militantů, ještě k tomu pravděpodobně těch nejlepších. A pak je tady ta šikmá plocha, proti které se jen těžko působí. Myslím tím expropriace jako snadný zdroj peněz. Z nutnosti jsme žili na okraji společnosti a to nás odstřihlo od našich kořenů. Nakonec jsme ve Španělsku neměli žádnou podporu, frankismus tam vymýval lidem mozky tak intenzivně, že i ti, kdo by nám měli být příznivě nakloněni, nás považovali za obyčejné gangstery. A v mnoha případech, jako třeba v El Chavalově, jsme opravdu ničím jiným nebyli. Nelze si to nepřiznat, opravdu máme povinnost to říct, aniž by to snížilo respekt, který bychom měli cítit vůči osudům, které potkaly Wencese, Simóna, Plácida a mnoho dalších.
Poznámky:
(1) AMRE byla založena v Toulouse v prosinci 1944 generálem J. Hernándezem Saraviou a několika vysokými důstojníky bývalé španělské loajalistické armády. Cílem bylo seskupit bývalé republikánské důstojníky a organizace měla mezi třemi až pěti tisíci členů. AMRE byla rozpuštěna v září 1945 samotným Hernándezem Saraviou, když se stal ministrem obrany v exilové vládě vedené José Giralem.
Poznámka o AMRE a AFARE: v jiném rozhovoru Mariano Aguayo Morán mluví o zapojení Ignacia „Zubi“ Zubizarreta Aspase do AFARE (Agrupacion de las Fuerzas Armadas de la Republica Espanola – Skupina ozbrojených sil Španělské republiky). AFARE byla tou déle existující z obou skupin a v letech 1946 – 1949 se stala terčem série soudních procesů. Zdá se že i v té době době fungovalo spojení mezi AMRE a AFARE. S odstupem času je těžké přijít s přesnějším tvrzením, než že Zubizarreta byl někdy zapojen do jedné z těchto republikánských vojenských organizací.
(2) Diego Franco Cazorla (1920-1947), známý spíše jako Amador Franco, byl aktivistou Libertariánské mládeže. Byl zatčen v Irunu v červenci 1946 a následujícího roku zastřelen ve věznici Ondarreta.
(3) Pedro Mateu Cusidó (1897 – 1980), který v těchto letech hrál klíčovou roli při koordinaci logistické podpory akčních skupin, byl zapojen (společně Luisem Nicolauem a Ramónem Casanellasem) do atentátu na španělského premiéra Eduarda Datoa, který se odehrál 8. března 1921.
(4) César Saborit Carrelero (1915-1951), veterán Durrutiho kolony, sloužil v roce 1948 jako kurýr mezi podzemními strukturami CNT a akčními skupinami. Později se přidal ke skupině Los Maños, než přešel do Faceríasovy skupiny. Byl zastřelen frankistickou policií 19. července 1951.
(5) Pedro Adrover Font (1911 – 1952) známý jako El Yayo, přežil deportaci do nacistického koncentračního tábor Mauthausen a k akčním skupinám se připojil v roce 1947. Zprostředkovával spolupráci s exilovou CNT. Byl popraven v Campo de la Bota (v Barceloně) v roce 1952.
(6) Orgán tvořený koordinačními sekretáři z CNT, FAI a FIJL v exilu. Jeho úkolem bylo koordinovat ozbrojený boj.
(7) José Sabaté Llopart (1910 – 1949) byl zabit o sedm měsíců později během přestřelky s policií a José López Penedo (1915 – 1950) byl zatčen v listopadu 1949, odsouzen k smrti a krátce poté zastřelen.
(8) Francisco Denis Diez (1899 – 1949) známý jako Catalá byl jedním z nejefektivnějších převaděčů své doby. Jeho poslední přechod hranice mezi Francií a Španělskem se uskutečnil v květnu 1949, tedy krátce po překročení, o kterém se tady vypráví. Po zatčení policií byl převezen do kasáren v Sallentu, kde si vzal život požitím kapsle s kyanidem.
(9) 24. prosince 1950 byl popraven Simón Gracia Fleringán, Plácido Ortiz Gratal a společně s nimi i Victoriano Muñoz Treserras (nebo Trasserra), který se narodil roku 1923 v Barceloně. Je charakterizován pouze jako „řidič z CNT a člen gerily Los Maños“. Zřejmě se ke skupině připojil až později, což by vysvětlovalo, proč je o něm známo tak málo, kromě jeho odborové příslušnosti a proč je tak často přehlížen.
(10) V době tohoto rozhovoru Mariano Aguayo Morán ještě nemohl tušit, že on sám se stane příčinou znovuobjevení El Chavala. V období, kdy proběhl tento rozhovor, vylíčil Mariano příběh skupiny Los Maños také Eliseo Bayovi, redaktorovi barcelonského časopisu Gaceta Ilustrada, který jej zařadil do seriálu o libertariánském odporu. Bezprostředním výsledkem jeho publikování bylo odhalení skutečnosti, že El Chaval pracoval jako ostraha v kancelářích deníku La Vanguardia, kde se tiskla i Gaceta Ilustrada. Takto odhalen byl nucen ze svého místa odejít. Víme také, že o pár týdnů později Aniceto Pardillo Manzanero zemřel na selhání srdce. „Ze strachu“ říkají někteří.
Rozhovor s M. A. Moránem se odehrál v Gagny dne 29. září 1976, otázky kladl Freddy Gómez.
