Když jsem na začátku března stručně připomněl padesáté výročí popravy Salvadora Puiga Anticha, vyjádřil jsem přání se k událostem a ke knize Salvador Puig Antich, Collected Writings on Repression and Resistance in Franco’s Spain ještě někdy podrobněji vrátit. Nakonec jsem se rozhodl odložit jinou rozdělanou věc a pustit se do toho rovnou. Ze zmiňované knihy, která je sborníkem několika textů, jsem si vybral ten úvodní, jehož autorem je Peter Gelderloos, kterého zajisté znáte jako autora zdařilé knihy Anarchie funguje.

Peter vychází z předpokladu, že čtenáři a čtenářky mimo Španělsko nebudou zřejmě do detailů znát a chápat situaci ve španělském revolučním hnutí sedmdesátých let a sepsal proto pro anglické vydání knihy srozumitelný a ucelený text o vývoji hnutí od roku 1936 až po tzv. přechod k demokracii (původní katalánské vydání tento text neobsahuje). Jedná se nejen o skvělý úvod ke knize, ale i k porozumění moderních dějin španělského anarchismu. Navíc několikrát upozorňuje i na vliv, který španělská praxe „ozbrojené agitace“ měla na další skupiny po celém světě.

Nevýhodou článku pro médium jako je můj Čtenářský deník, je ovšem délka textu. Rozhodl jsem se pro stejné řešení jako v případě textu o anarchistických expropriacích v Argentině, to jest udělat z něj třídílný seriál. Vyhnu se tak tomu, že by byl Deník delší dobu neaktualizovaný (přeložit text celý mi potrvá dlouho) a věřím, že to bude pohodlnější i pro čtenáře a čtenářky, protože číst dlouhé texty z obrazovky není právě komfortní.

Dnes přináším první díl, který pojednává o událostech roku 1936. Jsem si vědom toho, že tyto události jsou ve hnutí (alespoň doufám) notoricky známé, přesto si je pro jejich významnost stojí za to zopakovat a poslouží nám jako odrazový můstek k příštím pokračováním, které už se věnují méně zmapovaným dějinám španělského anarchismu.

Anarchočtenář

Peter Gelderloos: Kontext a význam Salvadora Puiga Anticha, 1000 a OLLA

Jméno Salvadora Puiga Anticha a události takzvaného „přechodu k demokracii“ jsou proslulé v rámci španělského státu, ale téměř naprosto neznámé mimo něj. Tento úvod k anglickému překladu knihy poskytuje historické pozadí nezbytné k porozumění událostem a jménům v ní zmíněných.

Když mě Ricard de Vargas Golarons požádal, abych mu pomohl zajistit překlad jeho poslední knihy do angličtiny a její anglické vydání, udělal jsem si čas a souhlasil jsem, že mu pomůžu. Kniha pojednávala o Salvadorovi Puigovi Antichovi, starém kamarádovi a soudruhovi Ricarda a mnoha a mnoha dalších lidí z antikapitalistického hnutí, které otřáslo španělským státem na konci Frankovy diktatury. Kniha původně vyšla v Katalánštině v březnu 2019, na 45. výročí Salvadorovy popravy rukou fašistického státu.

Ricard a já jsme spolu o pět let dříve pracovali na organizaci víkendu akcí na připomínku 40. výročí Salvadorovy popravy. Byli jsme součástí malého shromáždění anarchistů, mladých i starých, bojujících za uchování historické paměti. Tento termín, nedávno převzatý do angličtiny ze středomořských jazyků, v sobě zahrnuje přesvědčení, které není až tak běžné v anglicky mluvících revolučních hnutích: že historie není otázkou záznamů, ale otázkou paměti – hmotné, živoucí a předávané z generace na generaci místo toho, aby byla svěřena profesionálním historikům a archivářům.

Paměť v tomto významu překračuje délku jednoho života a historie je živoucí věc, kterou je nutné neustále živit a uplatňovat, a to nejlépe v ulicích.

V Severní Americe a ve Spojeném království existuje neuvěřitelně silná historie radikálního boje, nicméně je to právě tam, kde chybí vzpomínky na tyto boje, kde jsou naše hnutí nejslabší a boje jsou zapomenuty právě tam, kde byla politika státu efektivní v tom, nás potlačit, nebo si nás koupit.

Španělsko je státem na rozhraní mezi pamatováním a zapomněním. Brutální válka, dlouhá diktatura a záludný přechod k demokracii, který pozvedl vůdce lidových hnutí do síní moci, málem vymazaly vzpomínky na revoluci, která bublala pod povrchem celá staletí. Nejslavněji propukla revoluce v roce 1936, ale vypukla i v sedmdesátých letech, v letech 1934, 1932, 1909, 1873, 1821, 1640…

Vzpomínky byly uchovány (alespoň částečně), protože každá generace zápasila, bojovala zuby nehty, aby je předala dál. Ačkoliv je kniha ubohou náhražkou účasti, pokusím se odvyprávět tuto historii tak, jak byla vyprávěna mně.

V květnu 1936 téměř milion členů Confederación Nacional de Trabajo (CNT) – radikální konfederace odborových svazů – schválilo deklaraci ve prospěch anarchistického komunismu: nebojovali jen za nějaké drobky, bojovali za revoluci. O měsíc a půl později se odehrál vojenský převrat inspirovaný a podporovaný fašistickými vládami z celého zbytku Evropy. Převrat uspěl jen v polovině země a v mnoha oblastech, jako byly Madrid, Barcelona a Valencie (tři největší města) to byli především anarchističtí dělníci, kdo povstal a porazil armádu.

Zatímco vláda a policejní síly se převážně vzdávaly bez boje, nebo převrat otevřeně podporovaly, sebeorganizovaní dělníci byli schopní porazit armádu v ulicích díky měsícům zvláštní přípravy, stejně jako díky předchozím rokům povstaleckého a tajného boje, vedeného navzdory nepříznivým podmínkám, po kterém jim zůstaly zbraně a zkušenosti. Konečný výsledek červencových dní pouličních bojů byl ten, že nižší třídy byly ozbrojené, energické a vědomé si své moci. Na venkově i ve městě začaly kolektivizovat půdu, továrny, hotely, nemocnice a další pracoviště. V některých oblastech tyto revoluční aktivity organizovala anarchistická CNT, zatímco na jiných místech se to dělo spontánně. Revoluce byla v plném proudu.

Převažující liberální narativ líčí vojenský převrat jako nevyprovokovanou agresi. Tento pohled je snahou stavit se do role oběti a je chybný. Je to blud postavený na liberální ideji, že demokratická republika může uspokojit potřeby všech, jen kdyby se naučili spolupracovat. Pravdou ovšem je, že zájmy despotické katolické církve, přebujelého koloniálního vojska, aristokracie monopolizující si vlastnictví půdy a za ziskem se ženoucích majitelů továren, byly jednoduše v naprostém protikladu s životními potřebami milionů rolníků a městských dělníků. Armádní vůdcové se oprávněně báli vypuknutí anarchistické revoluce, která učiní přítrž utlačovatelské společnosti, kterou oni bránili. To je ten důvod, proč španělská buržoazie a majitelé půdy podporovali buďto fašisty, nebo autoritářské elementy na levici schopné držet anarchisty zkrátka. Toto je klíčové k pochopení porážky revoluce a vítězství fašistů: obě strany konfliktu, jak fašistická strana, tak velká část antifašistické nebo republikánské strany, byly jednotné v tom, že upřednostňovaly porážku revoluce, poněvadž antifašistická strana byla směsí revolučních a kontrarevolučních prvků.

Tou nemocnější silou republikánské frakce byla CNT a její spřízněná politická organizace FAI (Federación Anarquista Ibérica neboli Iberská anarchistická federace); po nichž následovala Socialistická strana a odborový svaz UGT, který ovládala; a pak různorodý houf malých marxistických skupin jako POUM a strany z Katalánska a Baskicka, usilující o autonomii těchto regionů. Na počátku konfliktu Komunistická strana ve Španělsku téměř neexistovala. Vliv komunistů však rychle vzrostl, jelikož Sovětský Svaz byl kromě Mexika jedinou zemí, která dodala Republice vojenskou pomoc; udělal to však výměnou za obrovské španělské zlaté rezervy. Když stalinisté v podobě vojenských poradců a Čeky (tajné policie) zaplavili zemi, získali značný vliv v Socialistické straně a ukázali se jako obránci španělské buržoazie par excellence, důsledně bránili bohaté před anarchistickým vyvlastňováním, odrazovali lidi od řečí o revoluci a dokonce rekrutovali do svých řad fašisty, kteří se po vypuknutí války ocitli na republikánské straně frontové linie.

Ze všech součástí antifašistického tábora byli kromě CNT a FAI jedinými, kdo podporoval revoluci, jen část řadových členů UGT a disidentští marxisté POUM, což jim ovšem nebránilo v tom, aby se účastnili různých komplotů s buržoazními politickými stranami, aby omezili moc CNT. Bez ohledu na to byli o necelý rok později zlikvidováni svými stalinistickými rivaly.

V situaci, kdy byla polovina země v rukou fašistů a velká část pracující třídy byla ozbrojená, vedli anarchisté naléhavou strategickou debatu. Ztratili své bašty v Cádizu a Seville, právě tam byl po příjezdu Frankovy koloniální „Africké armády“ z Maroka útok fašistů nejurputnější. V Zaragoze, kde se v uplynulých letech CNT soustředila spíše na odborové organizování než na povstalecké strategie, byla dělnická třída chabě vyzbrojená a nezkušená a její nejradikálnější členové byli rychle popraveni. V Madridu anarchisté bojovali po boku socialistů a jednotek loajálních vládě, aby zabránili fašistům ovládnout hlavní město a na venkově v Aragonii nečekali rolníci na ničí svolení, spálili doklady o vlastnictví a vyhlásili anarchistický komunismus. V Katalánsku anarchisté bez potíží fašisty porazili a mohli nad regionem snadno převzít kontrolu, místo toho se ale podělili s rozmanitými vlivnými levicovými organizacemi. Právě tady měla strategická debata své nejvýznamnější opakování.

Na rozdíl od Aragonie, kde se revoluce děla spontánně, bylo v Katalánsku anarchistické hnutí fakticky organizované v rámci CNT a bylo to právě na mimořádné schůzi Katalánského regionálního výboru CNT, kde bylo přijato klíčové strategické rozhodnutí: vytvořit společný antifašistický výbor (Comitè Central de Milícies Antifeixistes de Catalunya) nejenom s dalšími organizacemi pracujících, jako byla UGT, ale také s politickými stranami. I přes určité nesouhlasné hlasy uvnitř organizace přijala CNT za svůj slogan „Nejprve musíme vyhrát válku, pak revoluci“. To se však nestalo. Konflikt mezi kapitalismem a revolucí se přetvořil na konflikt mezi fašismem a antifašismem a antifašistická strana sama zničila revoluci dlouho před tím, než fašisté vyhráli válku.

Pozitivním aspektem této anarchistické strategie bylo to, že ukázala, že revoluce nemusí nevyhnutelně vytvářet nestvůry. Na rozdíl od jakobínů nebo bolševiků před nimi, se anarchističtí revolucionáři Iberského poloostrova záměrně vyhnuli uchopení moci. V Katalánsku a ve velké části zbytku Španělska by mohli snadno zakázat všechny ostatní organizace a strany, cenzurovat jejich tisk, uvěznit jejich vůdce a vnutit ostatním svou vůli. Nejen že nic z toho neudělali, ale ještě vytvořili v Katalánsku výbor, ve kterém se o moc dělili a ve kterém neměli většinu hlasů a institucionalizovali svůj závazek pracovat společně s dalšími stranami. A udělali to přesto, že měli větší lidovou podporu a téměř všechny zbraně. Důvodem této strategie byl ve Španělsku silně rozšířený výklad toho, proč selhala ruská revoluce: věřili, že revoluce byla zničena autoritářstvím proto, že bolševici jednali jednostranně.

To je samozřejmě nesprávný výklad: ruská revoluce byla zničena bolševickou kontrarevolucí kvůli tomu, že se bolševická strategie soustředila na ovládnutí státní moci. Státy nejsou schopné provádět sociální revoluce, jelikož stát je trvalým válečným opatřením proti společnosti a ze své podstaty vyžaduje vykořisťovatelskou ekonomickou organizaci společnosti. Protože bolševici svázali svůj osud s ruským státem, museli neustále stát posilovat a revoluci oslabovat.

Výbor antifašistických milicí mohl zahrnovat jen dělnické organizace a zástupce milicí na úkor politických stran – politická strana je svou podstatou buržoazní institucí. Výbor mohl (a měl) zrušit vládu místo toho, aby existoval paralelně s ní. CNT by po zrušení vlády musela zrušit i sama sebe, pokud se tedy chtěla řídit svým rozhodnutím z května 1936 ve prospěch anarchistického komunismu, protože potřebnost odborů zmizí v okamžiku, kdy zmizí soukromé vlastnictví a vlastnická třída. To bylo klíčovou chybou: CNT nemusela ovládnout celou společnost, musela jednoduše zničit vládu a ustoupit stranou, ustoupit z cesty kolektivizacím a novým formám organizace, které už byly spontánně vytvářeny nižšími třídami. Místo toho, tragicky, tato organizace, která revoluci umožnila, ji také zardousila podporou vlády a nakonec i zapojením do ní, formalizováním kolektivizací a později odrazováním od nich, a tak dovršila historickou funkci odborů: formalizovat, řídit a nakonec pacifikovat boje pracujících. (1)

Bylo také ironií, že Comitè Central výborně zapadal do stalinistické strategie „lidových front“. Tento zdánlivě neškodný koncept, že všechny zainteresované skupiny by měly pracovat společně proti fašistům, byl vyvinut o několik let dříve německou Komunistickou stranou poté, co se její praxe pracovat společně s nacisty na zničení sociálních demokratů, obrátila proti ní samotné. V Německu, stejně jako ve Španělsku, byla lidová fronta mnohem efektivnější v policejním dohledu nad levicí, než v porážení fašistů. Mnoho německých anarchistů, kteří odešli do exilu, podporovalo revoluci v Katalánsku a přinesli si svou zkušenost s sebou, ale v červenci 1936 bylo v Katalánsku stalinistů tak málo, že nestáli za řeč a miniaturní Komunistická strana neměla ve Výboru žádné zastoupení (to je z velké části důvodem, proč stalinisté raději ovládli Socialistickou stranu, než aby jednali prostřednictvím své vlastní strany). Avšak nebezpečí kontrarevoluce nebylo pouze stalinistické provenience. Bylo přítomné v jakékoli účasti na vládě a v samotném fungování lidové fronty.

Část anarchistického pochybení pramenila z naivity a část z upřímné a možná oprávněné obavy, že nejsou dost silní, aby mohli jednat sami. Ještě další část byla dána byrokratizací, která sužovala CNT a formalismem FAI. Stuart Christie napsal jasnozřivou studii FAI, kterou původně vytvořili řadoví členové, aby zabránili reformistům převzít kontrolu nad CNT, jenže zůstala zachována i po splnění tohoto úkolu a nakonec se sama stala reformistickou organizací: druhá generace FAI byla zodpovědná za nastartování kariér takzvaných anarchistů, ze kterých se stali vládní ministři, byli to autoritářští intelektuálové a intelektuálky jako Frederica Montseny a Diego Abad de Santillán. (2)

Jak ještě uvidíme, tento proces byrokratizace sehrál zásadní roli, když zabránil CNT uplatnit jakýkoliv významný vliv v autonomním hnutí v šedesátých a sedmdesátých letech. Nicméně může být potěšující zdůraznit, že se anarchisté nepokusili převzít moc nebo zlikvidovat své oponenty. Dalším revolučním úspěchem, který si mohou připsat k dobru – doposud nepublikovaný a neznámý v anglickojazyčné historiografii – byl ten, že navázali kontakt se členy protikoloniální a o nezávislost usilující organizace v Severní Africe (CAM, Comité de Acción Marroquí) a navrhli osvobození španělských kolonií a společný boj proti Frankovi. Plán byl ovšem rozcupován Socialistickou stranou, která byla pro kolonializaci. CNT souhlasila, aby se její plán dal k ledu, aby nedošlo k narušení jednotné antifašistické fronty. Upřednostněním koloniální demokracie před antikoloniálním bojem socialisté změnili podobu druhé světové války a dost možná pozdrželi antikoloniální boje po celém světě o dvě dekády. Opět tak při pohledu zpět můžeme vidět, že mezi fašisty a antifašisty byla větší podobnost, než mezi anarchisty a levicovými stranami v Lidové frontě.

Republika byla odsouzena k záhubě. Lakotná podpora Sovětského svazu nemohla vyvážit vojenskou štědrost fašistické Itálie a Německa. Německé letectvo, italské tanky a dobrovolníci drtili špatně vybavenou republikánskou armádu, rozdělenou a stojící proti sobě. A s tím, jak v ní stále více narůstaly diktátorské tendence, mohla Republika stěží motivovat své obránce. S využitím Čeky a Mezinárodních brigád komunisté zabili tisíce anarchistů a disidentských marxistů. Co se týká Falangy a Frankových jednotek, ty zabily v boji 175 000 republikánských vojáků a dobrovolných milicionářů a 130 000 civilistů za frontovou linií, většinou z politických důvodů. Po svém vítězství v březnu 1939 fašisté popravili ještě dalších přibližně 200 000 lidí, opět většinou z politických důvodů. Je ovšem důležité poznamenat, že neznáme žádná přesná čísla, protože Frankův režim rozsah zabíjení účinně skrýval a ani na západě nebyl žádný zájem jej zdokumentovat, vzhledem ke spoluvině, kterou západní demokratické vlády nesly společně s fašistickým režimem.

Tato krvavá represe zmařila aspirace tehdejší generace a umlčela velkou část lidí, kteří přímo zažili roky nebo dokonce dekády jedněch z nejefektivnějších revolučních bojů v Evropě a Latinské Americe (berme v potaz dlouhodobou spřízněnost a probíhající výměnu obzvláště mezi anarchistickými hnutími ve Španělsku, v Itálii, Argentině nebo Uruguayi). Možná nám začne být jasnější rozsah, kterého vraždění dosáhlo, když uvážíme, že Frankův režim zavraždil mnohem větší podíl španělské populace, než jaký zavraždili nacisté v Německu. Ačkoliv počet obyvatel Španělska tvořil přibližně jen jednu třetinu počtu obyvatel Německa, Frankovi nacionalisté zabili 475 000 – 575 000 lidí, zatímco z dvanácti milionů obětí holokaustu pocházelo z Německa 400 000 – 500 000 a zbytek pocházel z území dobytých Hitlerem.

Jakoby snad toto množství násilí nestačilo k mezigeneračnímu zpřetrhání a k vymazání kolektivní zkušenosti boje a revoluce, lid Španělska pokračoval v zápase po mnoho dalších let a postihla ho také ohromná spousta dalšího utrpení.

Poznámky:

(1) Agustín Guillamón upozorňuje v celé své práci o španělské revoluci, že kolektivizace byla jednoduše družstevní správní strukturou, pomocí níž dělníci provozovali továrny, často z nezbytnosti, protože mnozí vlastníci továren utekli z oblastí, kde byli anarchisté silní. Socializace byla skutečnou revoluční praxí, jejíž pomocí se pracoviště stala kolektivním vlastnictvím a jejich produkty byly rozdělovány podle zásady každému dle jeho/jejích potřeb. Aby udržela nejistou antifašistickou koalici pohromadě, CNT souhlasila, že bude odrazovat lidi od socializací, jelikož mnohé z toho, co se dělo na venkově, bylo projevem plně komunitní logiky a mohlo být popsáno nejen jako kolektivizace, ale jako socializace.

(2) Stuart Christie, We the Anarchists! A study of the Iberian Anarchist Federation (FAI), 1927 – 1937 (Oakland: AK Press, 2008)