23. srpna uplyne 95 let od popravy Sacca a Vanzettiho. Tato justiční vražda ve své době způsobila obrovský rozruch nejen v USA, ale po celém světě. Chabé „důkazy“, na jejichž základě byli odsouzeni za údajné loupežné přepadení spojené s dvojnásobnou vraždou, zjevná zaujatost soudu a podivné policejní machinace v neprospěch obou anarchistů, které vypluly na povrch, to vše vyvolalo rozhořčení a masivní demonstrace po celém světě. Proti jejich popravě se vyjádřila řada tehdejších světových osobností od Alberta Einsteina po papeže. V roce 1971 o případu vznikl i film, který se před léty prodával na DVD v Levných knihách. Až donedávna jsem ovšem neměl tušení, že u nás vyšla (dokonce ve dvou vydáních) i rozsáhlá a zajímavá kniha, která se případem zabývá. Mám na mysli román Boston amerického levicového spisovatele Uptona Sinclaira. Vzhledem k tomu, že v češtině naposledy vyšel v roce 1970 (první dvousvazkové vydání je už z let 1928/1929), román zřejmě poněkud upadl v zapomnění, za přečtení však rozhodně stojí a v antikvariátech se dá celkem snadno a levně sehnat. Rád bych tak tuto knihu a s ní i případ obou anarchistů připomenul.
Sinclair se do práce na knize pustil, protože usoudil „že svět se bude chtít dovědět o tomto případu pravdu“. Během přípravy prostudoval 3900 stran svědectví přelíčení a už rok po popravách představil svůj bezmála osmisetstránkový román. Boston je dle jeho slov „soudobý historický román“. „Pokud jde o dva jedince, Nicolu Sacca a Bartolomea Vanzettiho, není tato kniha beletrií, nýbrž pokusem o historii; všecko, co je vylíčeno jako jejich činy, skutečně také konali a jejich slova byla vybrána z jejich dopisů nebo z výroků jejich přátel a nepřátel.“ Kromě toho ale probíhá knihou druhý příběh, který pojednává o bostonské vyšší společnosti a je smyšlený, ač je inspirován jistými skutečnými událostmi.
Většinu knihy tvoří sice právě smyšlené osudy fiktivní postavy Kornélie Thornwellové (Sacco, který je v románu poněkud upozaděn oproti intelektuálnějšímu Vanzettimu, se tak např. poprvé objeví až na straně 119), není to ale vůbec na škodu. Její příběh je zajímavý, provede nás po důležitých událostech té doby a pomůže tak lépe pochopit atmosféru a kontext, ve kterém se případ odehrál a konečně Kornélie vytváří spojení mezi dvěma protikladnými světy, které román zachycuje, to jest mezi rebely z dělnické třídy a naopak bostonskou „aristokracií“.
Kornélie je manželkou Josiáše Quincyho Thornwella, bývalého guvernéra státu Massachusetts, bohatého průmyslníka a příslušníka starého a váženého rodu. Přestože žije v luxusu, svého muže nemiluje a není šťastná. Být ženou guvernéra „znamenalo nikdy nepromluvit přirozené slovo, nikdy se nezasmát veselým smíchem; všechno bylo vypočítáno, všechno byla věc politiky, všechno ke zvýšení kariéry.“ Kornélii nechybí smysl pro humor a uvědomuje si všechnu tu přetvářku a pokrytectví společnosti, jejíž je součástí. Na poznámku svého zetě, že Thornwellové byli velcí lidé, odpovídá: „Což znamená, že to byli chamtivci se zábleskem šílenství.“
Když Josiáš zemře, Kornélii to přivede k zamyšlení nad svým životem. I když ji všechny tři dcery (každá z nich samozřejmě provdaná za milionáře) nabídnou, aby šla bydlet k nim, Kornélii je jasné, že by se její život nezměnil. Její dcery totiž byly vychovány pod přísným dohledem příbuzenstva v tom správném thornwellovském duchu. Kornélie se ale ve svých šedesáti letech chce konečně postavit na vlastní nohy. Napíše tedy dcerám dopis na rozloučenou a vydá se potají do Plymouthu, kde si najde práci jako dělnice v provazárně (v Evropě právě zuří první světová válka a jsou zapotřebí lana na stavbu lodí, takže o práci tam není nouze). Ubytování pak nalezne ve skromném domku italských přistěhovalců Briniových, u kterých si pronajme pokojík. Briniovi i jejich další nájemník Bartolomeo Vanzetti jsou laskaví lidé a Kornélii všemožně pomáhají. Dlouhé směny v továrně ji totiž velmi zmáhají. S hořkostí vzpomíná, proč zamířila žádat o práci právě do provazárny. Čekala tam důstojné zacházení, protože jejího ředitele znala jako laskavého člověka který „přispíval penězi na různé dobročinné účely, věnoval jim i čas a všichni ho tolik obdivovali. Nyní však Kornelii bleskem napadlo, že ji ani v nejmenším nezajímalo, co dělá s penězi, které získává prodejem těchto kotoučů provazů; teď si jen přála, aby se jeho stroje na několik minut zastavily.“
Kornélie zjišťuje, jaké to je žít z dělnické mzdy a začíná chápat nesmyslnost různých předsudků bohaté vrstvy vůči chudým přistěhovalcům. Uvědomuje si, že z hladových mezd a v situaci, kdy musí celá rodina včetně dětí pracovat, nelze mít dokonale udržovanou domácnost, proto lidé, jejichž příjmy plynou z akcií a obligací provazárny, říkají: „Taliáni, Španěláci, čuňata – žijí jako prasata.“ Ostatně i Kornélie musela změnit své zvyky a v příšerné zimě se už kupříkladu nekoupe každé ráno. Když vstává v pokoji, „kde viděla svůj dech, její první myšlenkou bylo dostat se do nejteplejších šatů, jaké má, a do tolika, kolik jich má (…) Potom už neměla důvod, aby si šaty svlékla, dokud nešla spát – a to ještě ne všechny, protože pokrývky byly bavlněné, a i když na ně navršila všechno šatstvo, byly noci, kdy nemohla spát zimou. Tu a tam si vzpomněla na výrok, který slýchala od zámožných dam – že chudí by mohli být aspoň čistí.“
Kornélie zjistí, že Briniovi i Vanzetti jsou anarchisté, ale vidí také, že to nejsou žádní vrhači bomb, ale dobří lidé. Sblíží se obzvláště s Vanzettim, který je vášnivý čtenář a moudrý muž s obrovským srdcem. Je vegetarián, s dojemnou péčí se stará o nemocné kotě, s chudšími se klidně podělí i o své boty. Vanzettiho hodně trápí krveprolití, které se odehrává v Evropě. To je v ostrém kontrastu s tím, jak se o válce mluvilo u Thornwellových, tam byla brána jako skvělá příležitost k dalším ziskům.
Vanzetti byl původně katolík, ve třinácti se šel učit k cukráři, otročil 15 hodin denně, až bylo jeho zdraví podlomeno a vrátil se domů na vesnici. Po smrti matky se vydal do Ameriky za krásným snem, setkal se ale jen s brutálním zacházením, spal v přeplněných ubytovnách se štěnicemi, myl nádobí v restauracích, pracoval mnoho hodin, ale dostával jen málo peněz a špatné jídlo. Postupně si tak uvědomil že „to není země svobody, je to tu stejné, celý svět je otrokárna pro dělníka.“ A když pak uslyšel anarchistického řečníka, pomyslel si „to jsou moje slova z úst jiného muže“.
Kornélie během své práce v provazárně zažije i stávku a s ní i policejní brutalitu. Jak se zdá, je ze dvou tisíc lidí ona jediná chováním policie překvapena. Pro Kornélii je to přelomová zkušenost a řadu věcí si uvědomí. „Ženete lidi jako dobytek, bijete je jako psy – a pak jste překvapeni a pohoršeni, když se obrátí a kousnou vás do lýtka! Ještě než tato jednoměsíční stávka skončila, Kornélie věděla, že těmto pracujícím lidem nebude zazlívat nic, čeho se snad dopustí.“ Mimochodem během stávky se na scéně objeví i známý anarchista Luigi Galleani a s ním tělesná stráž asi dvaceti italských dělníků, z nich každý měl revolver v kapse kabátu. Místní anarchisté jej pozvali, aby jim pomohl čelit reformistům.
Jednou se Kornélie se svými italskými anarchistickými přáteli vydá do Stoughtonu, aby shlédli hru „Militarismus a bída“. V ní hraje i Sacco se svou manželkou. Sacco ve Stoughtonu pracuje v továrně na boty. Do Ameriky Sacco přijel ve stejném roce jako Vanzetti, a také tvrdě pracoval. Během stávky ve slévárně byl ve stávkové hlídce a byl zmlácen policií. „Tak se rodí rudý, tak se dělá anarchista.“ Nedávno byl i vězněn za svolání veřejné schůze na podporu stávky.
Kornélie jednou náhodou na ulici potká svou vnučku Betty, která je v Plymouthu na návštěvě u kamarádky. Betty je Kornélii z celé rodiny svým smýšlením nejbližší. Nejenže babičku neprozradí, ale dokonce ji obdivuje a potají ji i navštíví, přičemž se seznámí s Vanzettim. Betty je právě ve věku, kdy se ji rodina snaží najít vhodného muže. Jezdí na tábory, určené jen pro pečlivě vybrané příslušníky těch nejlepších rodin. Betty se ale částečně vlastní úvahou, částečně vlivem četby doporučené Vanzettim, postaví k instituci manželství kriticky. Když svému potenciálnímu manželovi řekne, že lidé by spolu měli být jen dokud se mají rádi a neslibovat si věrnost až do smrti, je z toho v rodině obrovský skandál. Betty je zamčena v pokoji a když ji rodina zkontroluje poštu, je odhaleno i Kornéliino útočiště. Kornélie nakonec souhlasí, že se vrátí do Bostonu, aby urovnala vztahy mezi Betty a rodinou a byla své vnučce oporou.
Mezitím i USA vstupují do války, bohatá smetánka už investovala do dlužních úpisů států Dohody tolik peněz, že si musí ohlídat, aby tato strana vyhrála. Sacco, Vanzetti a další anarchisté se raději vydávají do Mexika, aby nebyli odvedeni do armády. Jak řekl Vanzetti: „S kapitalistou budu jednou bojovat, ale nikdy nezabiju německého dělníka a rakouského dělníka, aby nějaký bankéř měl dobrý dlužní úpis.“
Kornélie a Betty se zapojují do protiválečného hnutí a později i do hnutí sufražetek. Před projevy policejní zvůle je chrání jejich privilegované postavení. Podobné štěstí neměli aktivisté z dělnické třídy, které obzvláště po ruské revoluci zasáhly tvrdé represe. „Městští policisté, federální tajní agenti a armáda špiclů a informátorů, placená bohatými vlastenci, ti všichni vnikali do úřadoven a domovů v kteroukoli denní nebo noční hodinu, odvlékali lidi a nechávali je mizet na tak dlouho, jak pokládali za vhodné; krátce dopouštěli se všech zločinů, kterým se snažili zabránit, a nenapravitelně ničili ústavu, o níž prohlašovali, že ji vyznávají.“
Americké vojsko zůstávalo v Německu, na Sibiři a v Archangelsku i po válce. „Americká armáda a námořnictvo měly sloužit jako světový policejní sbor, chránící kapitalistický sytém.(…) A lidé doma, ať to byl kdokoli, kteří by protestovali proti tomuto programu, mohli dostat přes hlavu takzvaným zákonem o vyzvědačství; zákonem, který nařizoval potrestání nepřátelských vyzvědačů a nyní slouží k žalářování amerických občanů, kteří protestovali proti napadání přátelského lidu bez vyhlášení války.“ Po celé zemi řádil bílý teror, jehož oběti se „řídili lekcí, jakou je učili“ a začali splácet rány. Policie zadržela asi 20 bomb zaslaných poštou různým významným osobnostem. V Bostonu policie a armáda brutálně napadly prvomájové schůze Socialistické strany. Lidi byli mláceni obušky do bezvědomí, až čtyři osoby byly zabity. Nejenže žádný z policistů nebyl potrestán, ale ještě byly uvězněny jejich oběti. Není divu, že i dům soudce Haydena byl následně poničen bombou.
„Boston je bašta puritánů a jeho vládci jsou tvrdošijní. Čím častější jsou bomby, tím více budou zvyšovat počet důvodů k bombám. Odpovědí úřadů na vybombardování soudce Haydena bylo, že posadili Galleaniho na parník a poslali ho zpátky do Itálie; a také nasadili několik špiclů mezi bostonské anarchisty. (…) To byla jedna z důvtipně vymyšlených nových metod mučení, jež zavedl bílý teror. Sebrali muže uprostřed noci, zavřeli ho do policejní cely a týrali ho tak dlouho, dokud se nepřiznal, že nevěří ve vládu nebo že pokládá vládu za násilí – takové přiznání svým chováním ovšem značně usnadňovali. Pak předložili přiznání přistěhovaleckým úřadům, byl podepsán vypovídací příkaz a oběť byla tajně dopravena na palubu parníku – jeho žena a děti byly ponechány v zemi bez peněz, takže nemohly jet za ním a nezbývalo jim než buď žebrat, nebo hladovět.“
2. ledna 1920 proběhl po celé zemi obrovský zátah. Policie měla v dělnickém hnutí tolik špiclů, že jí nedělalo problém na tento den svolat schůze v různých městech. Ty pak byly přepadeny policií, která odvezla všechny cizince. „V sítích uvízlo na čtyři tisíce vězňů. Dvacet měst a městeček Nové Anglie přispělo tisícem – včetně třiceti devíti, kteří se sešli, protože chtěli založit družstevní pekárnu. Vězňové byli na policejních stanicích postaveni do řady ke zdi, prohledáni a zbiti detektivy, byli jim odepřeni obhájci i spolehliví tlumočníci a na místě odsouzeni úředníky odboru pro přistěhovalce. (…) Čtyři sta mužů a žen bylo nacpáno do vězeňských cel na Jelením ostrově, do cel s rozbitými okny uprostřed novoanglické zimy, bez pokrývek, bez žíněnek a bez dostatečného toaletního zařízení. Muži byli odloučeni od svých žen, matky od dětí a všichni tu byli drženi podle geniálního španělského zvyku, známého jako „incommunicado“, byli jim odepřeni obhájci, byla jim odpírána jakákoliv informace o jejich osudu. Jedna žena, která byla na schůzi se svou malou dcerkou, byla odvlečena do vězení a dítě bloudilo bostonskými ulicemi celou lednovou noc. Jeden muž se vrhl přes zábradlí v pátém poschodí a roztříštil si hlavu před zraky ostatních vězňů. Jiný zešílel a několik dalších bylo na pokraji šílenství. A o této hromadné bídě se noviny ani nezmínily, ale zato byl vystaven pomluvám každý, kdo by se byl odvážil protestovat.“
Pokud jde o bomby, které daly záminku k tak obrovským represím, autor prostřednictvím Vanzettiho vyjadřuje přesvědčení, že celou věc mají na svědomí soukromí agenti, kteří díky honu na „rudé“ od vlády dostávají obrovské zakázky. Argumentuje tím, že i když policie zatkla stovky anarchistů a prohledala jim byty, nenašla nic, co by mělo s bombami něco společného. Navíc bomby byly odhaleny, protože na balících, ve kterých byly poslány, nebylo dost známek. „Anarchista je asi takový hlupák, že sežene dynamit, zaplatí za něj, udělá dvacet bomb, sežene adresy a pošle to tomu člověku a jinému člověku, pošle to do Bostonu , New Yorku, Lawence, Passaicu, všude – ale nemá tolik rozumu, aby si zjistil, kolik na to má dát známek! To je blbost, Nonna, imbecillità!“
Nicméně policie podezírala Galleaniho skupinu a dva Italové jménem Salsedo a Elia (sazeči anarchistického časopisu Zítřek), byli zatčeni a dopraveni do úřadoven ministerstva spravedlnosti v budově na Park Row v New Yorku. Tam byli drženi tři týdny bez zatykače a mučeni. 3. května ve tři hodiny ráno Salsedo vypadl z okna čtrnáctého poschodí budovy. Policie věc prezentovala jako sebevraždu, anarchisté ale samozřejmě měli své pochyby. O dva dny později byli zatčeni Sacco a Vanzetti.
Sacco a Vanzetti byli spatřeni s jistým Mikem Bodou, řidičem a anarchistou, kterého policie na základě svých divokých spekulací podezírala z ozbrojené loupeže v South Braintree, ukázalo se ovšem, že Boda má alibi, a tak byli z tohoto zločinu obviněni právě Sacco a Vanzetti. To, že policii lhali, když popřeli své setkání s Bodou, se bralo jako důkaz viny. Že měli dva dny po Salsedově smrti dobrý důvod policii nedůvěřovat a vše popřít, se samozřejmě v úvahu nevzalo.
Během loupeže v South Braintree byli zastřeleni dva muži převážející peníze, což znamenalo, že budou-li oba Italové shledáni vinnými, čeká je trest smrti. Vanzetti byl navíc obviněn ještě z pokusu o loupež v městečku Bridgewater. Sacco měl na ten den dobré alibi (to jest dosvědčili mu jej bílí Američané) a v tomto případu tím pádem souzen nebyl. Vanzettimu sice velké množství svědků potvrdilo, že byl v době zločinu v Plymouthu, ale šlo o Italy a ty americká porota nebrala vážně. Machinace žalobce, policie a soudce tak vedly k tomu, že byl Vanzetti odsouzen. Do procesu ohledně zločinu v South Braintree, kde proti Vanzettimu neexistoval prakticky žádný důkaz, už tím pádem vstupoval s cejchem odsouzeného lupiče. Nedůvěra vůči italským svědkům pak poznamenala i druhý proces, kde měli oba muži jen italské alibi a nebylo jim proto nic platné.
Oba soudy vedl soudce Thayer, konzervativec, který „rudé“ nenáviděl, očividně stranil obžalobě a dopustil se řady manipulací. Thayer se ani nedržel tradice, že soudce nesmí veřejně debatovat o případu. „Na fotbalovém hřišti v Dartmouthu si došel za profesorem a hlasitě se ho zeptal: „Všiml jste si, jak jsem včera zatočil s těmi anarchistickými parchanty?“ Tato slova vyvolala v Massachusetts takovou hrůzu, že stát musil poslat policisty s ořešákovými obušky, aby rozbíjeli lebky demonstrantům, kteří si dali tato slova na standarty a chodili s nimi. A protože se nedalo žádným způsobem zabránit, aby nebyla pronášena nahlas, musilo být bostonské náměstí uzavřeno pro veřejné řečníky, poprvé za tři sta let historie.“
„Během přelíčení byli Sacco a Vanzetti zavřeni v kleci. Klec měla působit psychologicky, aby nikdo nepodlehl zákonnému předpokladu, že Talián je nevinen, dokud mu není prokázána vina. Porotci ho vidí po celé přelíčení v kleci a ve chvíli, kdy mají hlasovat, znají ho jako tvora patřícího do klece.“
Z Betty se v průběhu knihy stane ještě větší rebelka, než je její babička Kornelie. Cestu do Evropy, na kterou ji pošle rodina, aby ji vymanila ze spárů radikalismu, naopak využije k návštěvě Maďarska, kde právě probíhá revoluce a Sovětského Svazu. V Evropě se seznámí i s levicovým novinářem Joem Randallem, který se stane jejím milencem. Kornelie, Betty i Joe se po návratu do USA zapojí do práce Výboru na obranu Sacca a Vanzettiho a velká část knihy se pak zaobírá podrobným rozborem soudního přelíčení, všech „důkazů“, jejich vyvracením a odhalováním faulů, jichž se dopustili Thayer, státní zástupce, posléze i guvernér Fuller a celá řada dalších představitelů moci.
Prokletím obou anarchistů bylo to, že se mnoho skutečností obhajobě povedlo odhalit až po skončení procesu. Porotci (kteří navíc ve vyburcované atmosféře poválečného patriotismu nebyli zrovna nestranní) tak brali celou tu řadu zfalšovaných svědectví a důkazů, jež jim byla předložena žalobcem, jako skutečnost. I když se později postupně dařilo tyto lži vyvracet, o případném obnovení procesu už rozhodoval pouze Thayer, který veškeré žádosti zamítal a v odůvodnění se neštítil ani falšovat protokoly a vymýšlet si výroky, které u soudu vůbec nepadly. Obnovit proces nedovolil dokonce ani tehdy, když se bývalý policejní expert přiznal, že po domluvě s obžalobou úmyslně formuloval balistickou zprávu tak, aby byla špatně pochopena. Soud nebyl obnoven ani tehdy, když se k přepadení v South Braintree přiznal jistý Madeiros, který už byl v té době odsouzen k smrti za jiná přepadení. Madeiros pak byl popraven společně se Saccem a Vanzettim.
Ukázalo se také, že obžaloba, která měla informace od policie, vědomě zatajila celou řadu svědků přepadení, kteří jednoznačně řekli, že Sacco s Vanzettim pachateli nejsou. Místo toho u soudu předvedla několik pochybných lidí, kteří sice těsně po přepadení detektivům řekli, že nic neviděli, nebo identifikovali někoho jiného, ale po nátlaku policie svou výpověď pro soud změnili. „Nemělo smysl povolávat svědky, kteří byli svým původem cizinci; porota považovala za jisté, že jejich výpovědi byly „vyrobeny“, a jsou-li „vyrobeny“ všechny, nebo jen některé, to na výsledku nic neměnilo. Porotce ovšem ani ve snu nenapadlo, že by se vzdělaní pánové, zastupující stát, dopouštěli takových věcí, jako je nabádání svědka, jak má vypovídat! Ani za tisíc let by si neuvědomili, že z pěti usvědčujících svědků, o něž se opírala žaloba proti Saccovi, byl jeden mnohokrát trestaný zločinec, pak hysterická prostitutka, dále slabomyslný chudák, jiný byl neodpovědný fantasta a konečně slabošská oběť policejního nátlaku; těchto pět osob identifikovalo jiné muže jako lupiče nebo prohlásilo, že nepoznávají nikoho. To vše bylo známo obžalobě a něco i předsedajícímu soudci – takže celý proces byl vlastně spiknutím státního zástupce a soudce, aby oklamali porotce, utajili jim podstatná fakta a přesvědčili je, že bílé je černé.“
Kniha odhaluje i rozpory, které existovaly ve Výboru na obranu Sacca a Vanzettiho. Hlavně mezi radikály, kteří si uvědomovali třídní rozměr celého konfliktu a chtěli především agitovat mezi dělníky a organizovat stávky a demonstrace a mezi umírněným křídlem, které doufalo, že celou kauzu nakonec půjde vyhrát právními prostředky. Sacco a Vanzetti samozřejmě v nějakou nestrannost a spravedlnost soudního systému nevěřili, ve Výbor ale dlouho měli hlavní slovo umírnění. Obavy obou anarchistů se však nakonec naplnily. „Hrůza se zmocnila takzvaných liberálů, těch z Bostonu stejně jako těch, kteří přišli odjinud. Všechny své naděje vsadili na soud; naléhali, domlouvali, vlastně donutili Výbor na obranu, aby je uposlechl, aby je nechal jednat, aby důvěřoval zákonnému postupu. A teď se tu náhle zjevila skutečnost v celé své nahotě – není zákon! Je jen třídní boj! Bylo tomu přesně tak, jak to říkal Vanzetti celých dvanáct let, od té doby, kdy se s ním Kornélie poprvé setkala: existuje třída majetných a dělnická třída a mezi nimi je válka.“
Knihou se prolíná ještě druhý soudní proces, ve kterém jsou žalováni významný bankéř a slavný advokát, oba patřící k thornwellovskému klanu, protože svými machinacemi připravili o několik milionů podnikatele Jerryho Walkera. Na tomto případu (a nejen na něm) je demonstrován zcela odlišný způsob, jakým soud jedná s dvojicí dělnických rebelů a jak se chová, stanou-li před ním příslušníci milionářské smetánky. Příkladů nejrůznější korupce a zločinnosti mezi „úctyhodnými“ vrstvami společnosti přináší kniha požehnaně. Není divu, že to Betty komentuje slovy: „Malí lupiči porušují zákon a jsou trestáni, kdežto velcí lupiči zákony dělají a chodí si na svobodě“.
Přestože oba anarchisty potkal strašný osud, nesli jej statečně a jenom to utvrdilo jejich přesvědčení. Vanzetti na tuto nespravedlnost dokonce pohlížel jako na určité vítězství, vzhledem k tomu, jakou pozornost postupně jejich kauza získala. „Kdyby nebylo tady té věci, asi bych žil jako dřív, řečnil na nárožích a lidé by mnou opovrhovali. Pak bych zemřel jako nevýznamný, neznámý a neúspěšný člověk. Ale teď nekončíme nezdarem. Toto je náš úspěch a naše vítězství. Kdybychom žili svůj život nezkráceně, nikdy bychom nemohli doufat, že vykonáme tolik pro snášenlivost, pro spravedlnost a pro pochopení člověka člověkem, jako to náhodou konáme teď.“
Knihu určitě stojí za to přečíst právě kvůli četným citacím z řečí a dopisů obou anarchistů, které se objevují hlavně v závěrečné části knihy a umožňují nám seznámit se s jejich názory, kupříkladu dopisy Saccovým dětem jsou opravdu působivé a dojemné. Dále je v knize dobře vysvětlen a popsán dobový kontext, pravicový teror a metody používané k potlačování dělnických bojů. Často je také naopak poukazováno na různé pozitivní příklady z amerických a hlavně bostonských dějin, na lidi bojující za zrušení otroctví atd., na jejichž odkaz se bojovníci a bojovnice za spravedlnost pro Sacca a Vanzettiho odvolávají. Na své si přijde i ten, kdo by se chtěl podrobně seznámit s celým průběhem kauzy a všemi úskoky, které soud doprovázely. Díky románové formě se kniha dobře čte, zejména kapitoly o Kornélii a její rodině mají spád a kritika kapitalismu je v knize ostrá jako břitva. Ač Sinclair anarchistou nebyl a někdy je cítit, že se třeba k bolševikům nestaví tak kriticky, jako oba italští radikálové o nichž píše, je z občasných zmínek o různých osobnostech našeho hnutí vidět, že znalosti o anarchismu nepochybně má.
Na závěr už jen odcituji slova, která v knize pronesla postava komunistického novináře Pierra Leona: „Ať jsou vinní nebo nevinní, žádný rebel z dělnické třídy rozhodně ani z desetiny neublížil společnosti tak, jako společnost ublížila jemu. Žádný z nich nenese ani desetinu té viny, jakou mají soudcové a úředníci, kteří ho pohnali před soud. Představte si vinu těch, kteří zavinili válku, aby rozšířili své trhy nebo zachránili své investice.”
Upton Sinclair