Černorudý čtenářský deník

Durruti v Argentině

18. října 1925 vklouzly „filmovým stylem“ do tramvajového depa Las Heras přímo uprostřed čtvrti Palermo v Buenos Aires tři osoby. Jedna z nich měla masku. „Ruce vzhůru!“ zakřičeli lupiči na pokladníky se silným španělským akcentem a požadovali peníze. Zaměstnanci koktavě vysvětlili, že peníze jsou už v trezoru a klíč má manažer, který už odešel. Lupiči se mezi sebou v rychlosti poradili a pak zmizeli, celý jejich úlovek tak tvořil pytlík, který sebrali z pokladny, obsahující 38 pesos v drobných mincích. Venku čekal další komplic a o kus dál stálo připravené auto. Pachatelé zmizeli beze stopy.

Mužem, který vedl toto nepříliš plodné přepadení, nebyl nikdo jiný než Buenaventura Durruti. Ten samý Durruti, který se o 11 let později stal tou nejlegendárnější osobností španělské občanské války. Velitel kolony, jež nesla jeho jméno, který přišel z Aragonie, aby zachránil Madrid a který se třemi tisícovkami špatně vycvičených militantů porazil celou disciplinovanou armádu s důstojníky a generály, kteří studovali taktiku a strategii. Když pak padl během bojů o Univerzitní město v Madridu, dočkal se toho nejimpozantnějšího pohřbu, jaký kdy byl ve Španělsku uspořádán dělnickému vůdci. Barcelonou tehdy pochodovalo na 200 000 militantů.

Ironií osudu, nebo proto, že ideologové se musí přizpůsobovat okolnostem, anarchistický intelektuál Diego Abad de Santillán, jeden z nejotevřenějších argentinských kritiků expropriací, se v roce 1969 o tomto lupiči 38 pesos vyjádřil slovy: „Buenaventura Durruti, rytíř bez bázně a hany“.

Policie v Buenos Aires byla zmatená. Lupiči se španělským akcentem? Nikoho takového v archivech neměla a ani vyptávání se u kontaktů v podsvětí k ničemu nevedlo. Nikdo je neznal. Jelikož ale lupiči ukořistili jen směšnou částku, dalo se čekat, že to brzy zkusí znovu. A to se také 17. listopadu 1925 opravdu stalo.

Zbývalo jen pár minut do půlnoci, když úředník za přepážkou stanice metra Primera Junta dokončoval kontrolu tržby. Čekal už jen na peníze z posledního metra, tím jeho směna skončí. Vtom k němu přistoupil cizí muž, pomalu vytáhl zbraň a pak mu se španělským akcentem přikázal: „Drž hubu!“ Další muž zatím vtrhl do jeho budky a popadl dřevěnou schránku, ve které se nechávaly tržby. Všechno proběhlo velmi rychle a cizinci i s kořistí zamířili k východu na ulici Centenera. Úředník začal křičet z plných plic: „Pomoc! Zloději!“, jeden z lupičů se otočil a vystřelil do vzduchu, aby jej zastrašil. Střelbu a křik zaslechl policista stojící venku na křižovatce a rozběhl se k místu činu s vytaženou pistolí. Dva komplicové ale hlídali u vchodů do metra a když viděli přibíhat policistu, jeden z nich na něj dvakrát vystřelil. Zasažený policista padl k zemi. Všichni čtyři lupiči se pak hnali k čekajícímu taxi, řidiči se ovšem nedařilo nastartovat, po chvíli zoufalého snažení tak opět vystoupili a rozběhli se ulicí Rosario, kde se ztratili z dohledu.

Jak se však ukázalo, i toto přepadení skončilo fiaskem, tržby totiž tentokrát nebyly uloženy do dřevěné schránky, jak bylo zvykem, ale do ocelové truhly pod přepážkou. V uloupené schránce tedy nebylo nic.

Policie usoudila, že se jednalo o stejnou skupinu, která měla na svědomí přepadení v depu Las Heras – stejný modus operandi, stejný akcent. Tentokrát byl ovšem navíc zabit policista seržant Núñez. Kdo to mohl udělat?

Chilská policie právě v tu dobu poslala svým argentinským kolegům fotografie a soudní spis týkající se gangu lupičů španělského, mexického a kubánského původu, který 16. července téhož roku uloupil 46 923 chilských pesos v pobočce Chilské Banky v Mataderos. Z banky lupiči odjeli autem, přičemž stříleli do vzduchu a způsobili v rušné čtvrti pořádný zmatek. Zrovna když se rozjížděli, se jednomu bankovnímu úředníkovi povedlo chytnout se auta. Jeden z lupičů na něj zakřičel, aby seskočil a když úředník neuposlechl, zastřelil ho.

Chilská policie informovala své argentinské protějšky, že gang se skládal z pěti mužů, z nichž jeden odplul do Francie, zatímco ostatní se vydali do Argentiny. Podařilo se vypátrat penzion, ve kterém gang bydlel během pobytu v Santiagu de Chile. Majitelka prohlásila, že „pětice mužů byla zdvořilá a bez ustání mluvila o sociálních bojích. Tvrdili, že jsou španělští revolucionáři a podnikají okružní cestu po zemích Ameriky, aby shromáždili prostředky na svržení monarchie ve Španělsku.“

Argentinská policie porovnala fotografie s výpověďmi očitých svědků přepadení z Las Heras a Primera Junta. Nebylo pochyb, byli to oni. Policie začala neúnavně pročesávat penziony, hotely a ubytovny, avšak marně. Žádné stopy nepřineslo ani zatýkání anarchistických aktivistů. Fotografie hledaných cizinců byly vylepeny v každém vagónu metra i v tramvajích. Noviny přinesly popis lupičů: „Všichni ti, kdo včera pachatele viděli, se shodují, že to byly osoby slušného vzezření. Byli formálně oblečeni a na jejich vzhledu nebylo nic, co by budilo podezření. Když už, tak jedině jistá přitažlivost jejich zevnějšku.“

Podle dvou hypotéz, se kterými policie pracovala, lupiči buďto hned po druhé nevydařené akci utekli ze země (do Brazílie nebo Uruguaye), nebo se jen stáhli někam do úkrytu, než spustí nějakou další operaci. Brzy se potvrdila tato druhá hypotéza.

„Právě když se obyvatelé poklidného města San Martín chystali vyrazit ven na oběd, nebo se vraceli zpět do svých domovů, aby unikli palčivé sluneční záři a vedru, se rozestavil gang ozbrojených banditů u vchodu do Provinční banky v čele hlavního náměstí.“ Těmito slovy začaly noviny La Prensa 19. ledna 1926 svůj popis slavného přepadení banky v San Martínu.

Sedm neznámých osob (čtyři z nich maskované) vystoupilo na rohu ulic Buenos Aires a Belgrano pouhých 200 metrů od policejní stanice z automobilu Phaeton. Čtyři vstoupily do banky, zatímco další tři třímající karabiny zaujaly pozice u hlavního vchodu. Jednalo se o přepadení zvláštního druhu, v tom nejlepším gangsterském stylu. Na chodce procházející náhodou kolem byly hned namířeny zbraně. Nejprve se kolemjdoucí domnívali, že se jedná o nějaký žert, brzy ale pochopili svůj omyl a kvapně vzali nohy na ramena. Čtyři muži uvnitř se zatím činili, procházeli za přepážkami a vyprazdňovali pokladny. Povedlo se jim nasbírat 64 085 pesos a to se ani nenamáhali pokoušet se otevřít trezor. Zaměstnanci banky spolupracovali hned od chvíle, kdy útočníci vešli a pronikavý hlas se španělským přízvukem zakřičel: „Pohnete se a bude po vás“.

Avšak dva zaměstnanci, kteří se schovávali za přepážkou, se pokusili vyplížit se po všech čtyřech zadním vchodem. Maskovaný muž je uviděl a bez váhání vystřelil, jednoho z obou zaměstnanců zabil a jeho kolegu zranil.

Když byli hotoví, ujeli lupiči i s kořistí autem. Aby se zbavili pronásledovatelů, kryli svůj ústup střelbou a municí při tom nešetřili.

Policii počet útočníků zmátl – sedm plus řidič. Pokud se jednalo o gang z Chile, musel někde získat nové pomocníky. Uprostřed vyšetřování přišel zásadní průlom, kvůli němuž byla svolána tisková konference. Barcelonská policie pravděpodobně odhalila skutečnou identitu původní čtveřice lupičů. Podle informací, které do Argentiny poslala, se nejednalo o Mexičany ani Kubánce, jak tvrdily zprávy z Chile a také jména zjištěná chilskou policií byla falešná. Ve skutečnosti se jednalo o Španěly a jejich jména zněla:

Buenaventura Durruti narozen 14. července 1886 v Leónu

Francisco Ascaso z Almudévaru v provincii Huesca narozen 2. dubna 1902

Alejandro Ascaso pocházející stejně jako jeho bratr z Almudévaru a narozen 17. října 1889

Gregorio Jover Cortés narozen ve Valencii v roce 1892

Barcelonská policie také dodala, že se jedná o „nebezpečný gang anarchistů dlouho aktivní v Barceloně, kde provedl velké množství ozbrojených útoků, loupeží a vražd“. A co víc, Francisco Ascaso byl podezříván ze zabití kardinála Soldevilly v Zaragoze. (2)

Později byla s přispěním mexické a kubánské policie rekonstruována i trajektorie španělského anarchistického gangu. Ta započala přepadením banky v Gijónu ve Španělsku, tato loupež měla za cíl financovat boj proti diktatuře Primo de Rivery. Z Gijónu se vydali do Mexika, kde měli na svědomí přepadení kanceláře textilní továrny La Carolina. (3) Z Mexika se přesunuli na Kubu, kde úspěšně vyloupili další banku. Havanu opustili na palubě parníku Oriana a 9. června 1925 dorazili do přístavního města Valparaíso v Chile, kde provozovali různá řemesla, než 11. července přepadli Chilskou banku v Santiagu. Pak se opět živili běžnou prací až do začátku srpna, kdy se vlakem vydali do Buenos Aires.

Vše už tedy bylo jasné a zbývalo jen jediné – chytit je. Teď, když už policie najisto věděla, že se jedná o anarchisty, zaměřila své pátrání na tu frakci hnutí, která obhajovala expropriace a násilné akce. Všechny cesty, kterými by mohli Španělé opustit zemi, byly navíc přísně střeženy. Z jejich dopadení se stala otázka mezinárodní prestiže. Nakonec to ale byla francouzská policie a ne argentinská, kdo si tento úspěch mohl připsat.

Pět měsíců po přepadení banky v San Martínu, oznámil kabelogram z Paříže, že francouzská policie zmařila připravovaný atentát na španělského krále Alfonsa XIII, který se měl uskutečnit během jeho návštěvy Francie. V skromném hotelu v Clichy byli zatčeni Francesco Ascaso a Durruti a na místě se našly také plány a zbraně dokazující jejich záměr zaútočit na španělského monarchu.

Zpráva vyvolala velký rozruch u argentinské policie, která prahla po pomstě za seržanta Núñeze. Své francouzské kolegy proto požádala, aby zjistili více o tom, jak přesně a na jaké pasy se Durruti a Ascaso dostali do Francie, a také aby se pokusili zatknout i Jovera Cortése a druhého z bratrů Ascasových. Odpověď z Paříže uváděla, že zadržení připluli lodí do Cherbourgu dne 30. dubna 1926. Jejich pasy byly uruguayské, platilo to i pro Jovera Cortése, kterého se povedlo zatknou o pár dnů později. Pasy zněly na jména José Cotelo, Salvador Arévalo a Luis Victorio Repetto a vydala je uruguayská ambasáda v Buenos Aires. José Cotelo byl uruguayský anarchista žijící v Buenos Aires. Když ho sebrala policie, tvrdil, že svůj pas ztratil jen chvíli poté, co si jej na ambasádě vyzvedl. Taková povídačka mohla leda tak podráždit přítomné detektivy, kteří mu vyhrožovali, že za Durrutiho akce zaplatí, Cotelo ale držel jazyk za zuby a nakonec byl po několika týdnech a spoustě neplodných výslechů propuštěn. Také další dvě jména (Arévalo a Repetto) patřila uruguayským anarchistům přebývajícím v Buenos Aires, těm se ale povedlo zmizet a policie je nenašla.

Argentinská policie se ale nevzdávala a doufala, že se povede zařídit vydání tří zadržených anarchistů. Vysoce postavení policisté požádali přímo prezidenta Alveara, aby využil svůj vliv v Paříži, kde po mnoho let působil jako ambasador. Do Francie byli také vyslání tři z nejlepších detektivů z Buenos Aires. Francouzi se nakonec nechali přesvědčit a oznámili argentinskému ambasadorovi, že jim Durrutiho, Ascasa a Jovera vydají. Z Argentiny vyplula bitevní loď Bahía Blanca, aby zadržené vyzvedla.

La Antorcha celou kauzu odsoudila jako spiknutí vlád Francie, Argentiny a Španělska. Ve svém článku tvrdila, že Francie nemohla vydat zadržené do Španělska, se kterým neměla uzavřenou patřičnou smlouvu, ale protože „vlády vždy stojí při sobě, když jde o dopadení podvratných živlů“, souhlasila místo toho s vydáním tří anarchistů do Argentiny, odkud pak budou předáni do Španělska.

Když se tři mladí anarchisté dozvěděli, že mají být vydáni argentinské policii, bylo jim jasné, že se musí neprodleně pustit do práce. A tak dělali vše, co jen bylo v jejich silách – hladovky, protestní kampaně, výzvy k solidaritě, petiční akce anarchistů z celého světa. Začala působivá kampaň, která na okamžik zastínila i souběžně probíhající agitaci za Sacca a Vanzettiho.

„Ascaso, Durruti a Jover – noví Sacco a Vanzetti“ psaly anarchistické noviny po celém světě. V Argentině byla reakce okamžitá, organizovala se shromáždění a vyšel i pamflet, který tvrdil, že tito tři anarchisté vůbec v Argentině nebyli a údajná přepadení byla jen výmyslem policie (původní náklad 20 000 kusů byl vyprodán během týdne, a tak se hned natisklo dalších 30 000 ks). Ve Francii veškerý tisk s výjimkou pravicového volal po propuštění trojice anarchistů a jejich vydání označoval za hanebnost. Francouzští intelektuálové podepisovali petice na podporu „tří statečných mužů, kteří usilovali jen o to, aby byla jejich domovina svobodná“. V Národním shromáždění pak socialističtí poslanci předložili návrh na přepracování zákona o extradici.

Francouzská vláda začala váhat. Nestála o další potíže a vymyslela proto způsob, jak zaranžovat celou věc tak, aby extradice spěla do slepé uličky, když ji podmínila splněním jistých právních procedur. Argentinská policie se ale nehodlala vzdát a dál vyvíjela tlak na prezidenta Alveara a také zakázala jakákoliv shromáždění na podporu tří anarchistů. La Antorcha, Výbor na obranu sociálních vězňů, celá řada nezávislých odborových svazů, Výbor pro spolupráci italských skupin (vedený Di Giovannim a Aldem Aguzzim) a Bulharská skupina se nicméně postavily policejním výhrůžkám a pořádaly improvizované manifestace. Anarchisté při tom byli celkem kreativní. V jednom případě například, když policie rozháněla avizované shromáždění na náměstí, vyšel z nedaleké stanice metra anarchista, kterého jeho dva soudruzi rychle připoutali řetězy k zábradlí, takže ho policie nemohla odtáhnout. Anarchista pak hromovým hlasem spustil svou řeč a slova na ohromené přihlížející chrlil jako kulomet. Policie se jej nejprve pokusila mlácením umlčet, ale řečník kázal dál a bití spoutaného a bezbranného muže vzbuzovalo odpor přihlížejících. Druhou reakcí policie tedy bylo zacpat mu ústa, ale to nebylo tak jednoduché, řečník se bránil a stále se mu dařilo vyrážet ze sebe útržky vět. To vytvářelo tak bizarní podívanou, že to jen přilákalo ještě více diváků. Policie nakonec rezignovala a počkala na příjezd antonu s nářadím. Přepilovat řetězy trvalo celou hodinu a náš řečník mezitím stihl několik proslovů, ve kterých rozebral vše od případu tří španělských anarchistů po Sacca a Vanzettiho, nezapomněl ani na Radowitzkého a vězně z Viedmy. Stihl také pozurážet Alveara (toho anarchisté přezdívali výrazy „štětka“ a „sto kilo másla“), policii („hýkající osli a surové bestie“), Vlasteneckou ligu („tatínkovi hošíci“) a jejího vůdce Carlése („ctihodný bastard“), komunisty („ten autoritářský kreténismus), armádu („stupidní gorily“) a tak dále, servítky si při tom, jak je vidět, nebral.

Obhajoba Durrutiho a jeho soudruhů byla svým způsobem také obhajobou expropriací a práva „vyvlastňovat“ za účelem dosažení revoluce, které anarchisté sami sobě udělili. Obrana španělské trojice ze strany antorchistas byla ale v tomto ohledu dost rozporuplná. Ač dobře věděli, že Španělé přijeli do Argentiny, aby prováděli ozbrojené loupeže, antorchistas vždy tvrdili, že je trojice nevinná a ničeho se nedopustila. Jinak řečeno, nehájili je jako revolucionáře a nesnažili se ospravedlnit, co udělali, pouze stále opakovali: „Jsou nevinní, jsou to další oběti buržoazní justice“.

Tady je zajímavé poznamenat, že i když byla La Antorcha příznivě nakloněna násilné akci, ty, kdo ji praktikovali, bránila tím, že je líčila jako mírné beránky. V tomto zvyku pokračovala po všechny ty násilné roky až do doby, než v roce 1932 přestala vycházet. Pouze jedna publikace v Argentině podporovala expropriace a násilné akce otevřeně, byly to italsky psané noviny Culmine, které vydával Severino Di Giovanni.

Měli bychom si také povšimnout, že zatímco ve Francii veškerá liberální inteligence a svobodomyslné organizace mobilizovaly na obranu Durrutiho, Ascasa a Jovera, argentinští anarchisté byli rozdělení. Představitelé umírněných, v jejichž čele stáli Lopéz Arango a Abad de Santillán koncem roku 1926 napsali v úvodníku novin La Protesta: „Protesty proti extradici Ascasa, Durrutiho a Jovéra si nezaslouží být označovány jako anarchistické.“ Tento komentář signalizoval začátek války, kterou nejstarší anarchistické noviny v Argentině vyhlásily těm, kdo v rámci hnutí razili ozbrojené útoky, loupeže a padělání jako cestu k revoluci.

V dubnu 1927 se francouzská vláda nakonec rozhodla, že nebude ustupovat protestům a potvrdila rozhodnutí o extradici a to samé udělal i odvolací soud v Paříži. Argentinská policie jásala. Anarchistický tisk ve Francii i v Argentině naopak dal průchod svému vzteku namířenému proti argentinskému velvyslanci i proti prezidentovi Alvearovi, kterého La Antorcha obvinila, že si vydání anarchistů koupil tím, že Francii umožnil rozložit na delší dobu splátky dluhu za dodávky potravin, které Argentina Francii dodala v době první světové války.

Výbor na obranu sociálních vězňů se začal připravovat na obhajobu tří Španělů. Jak Výbor upozornil, do obrany Španělů se hrnula i Mezinárodní rudá pomoc, kterou o to ale nikdo nežádal, jelikož obvinění byli anarchisté a neměli nic společného s komunistickou stranou. Výbor upozornil členy Mezinárodní rudé pomoci, že by udělali lépe, kdyby bránili anarchisty uvězněné v Rusku.

Agitace za Durrutiho, Ascasa a Jovéra v Buenos Aires ještě narostla a prezident Alvear si začal uvědomovat, že sotva přijedou, bude to jen další popíchnutí dělnického hnutí, které bylo v roce 1927 už tak podrážděné víc než dost. Musí opravdu přijet? A proč? Jen proto, aby se uspokojila policie? Alvear byl mazaný a nechtěl si spálit prsty jako Američané, kteří kauzou Sacca a Vanzettiho vzbudili hněv po celém světě. Už tak bylo dost problémů s Radowitzkým vězněným v Ushuaii, jaký mělo smysl soudit ty tři a dát tak anarchistům další záminku nastražit bomby a organizovat demonstrace a stávky? I když nepochyboval o jejich vinně a chápal touhu policie po pomstě, rozhodl se, že mu to za problémy nestojí.

A tak začala diplomatická hra. Francie poskytla Argentině tři měsíce na to, aby si zařídila převzetí vězňů. Argentina si dala s odpovědí na čas, a pak požádala, aby zadržené přepravilo francouzské námořnictvo, protože Argentina v daném období nemá k dispozici loď. Francie to zamítla a dny plynuly. Argentina vyjádřila nelibost s chováním Francie, Francie mluvila o zanedbání ze strany Argentiny, až nakonec ke spokojenosti všech lhůta uplynula a Durruti, Ascaso a Jovér byli propuštěni z vazby a deportováni do Belgie.

Pro anarchisty to bylo velké vítězství. La Antorcha psala o vítězství argentinského a francouzského lidu nad jejich vládami. „Zachránili jsme tři naše soudruhy, nad kterými se vznášela strašlivá hrozba. Jsme zaplaveni vlnou radosti, když vidíme, že naše akce uspěla a reakcionáři byli poraženi. To je dvojitá radost, ze které můžeme načerpat čerstvou odvahu odhodlaně pokračovat v boji dnes i zítra, pokračovat v boji za propuštění všech našich lidí, Sacca a Vanzettiho, Radowitzkého atd.“

Také Durruti a jeho soudruzi dále pokračovali v boji, do Argentiny už se ale nikdy nevrátili. Navzdory tomu byl jejich vliv na rozvoj anarchistických expropriací naprosto klíčový.

Miguel Arcángel Roscigna

Při přepadení v San Martínu Durrutimu pomáhali dva argentinští anarchisté, byli to Miguel Arcángel Roscigna a Andrés Vázquez Paredes. Oba byli později protagonisty nejslavnějšího přepadení dvacátých let – loupeže v Rawsonově nemocnici.

Jak se stalo, že se Miguel Arcángel Roscigna, vysoce kvalifikovaný kovodělník specializovaný na tepání železa, kterého si jeho zaměstnavatel (navzdory jeho odborářské a politické bojovnosti) velice cenil pro jeho neobyčejnou pracovitost, dal na ozbrojené loupeže? Roscigna měl přece šťastný rodinný život, byl dobrým otcem a jeho dům byl skromný, ale pohodlný. Kdo byl Roscigna? Jaká byla jeho osobnost? Jeden z jeho soudruhů Gino Gatti napsal: „Když se na to podívám zpětně, život Miguela Arcángela Roscigni byla učiněná epická báseň, chvalozpěv solidarity.“ Emilio Uriondo, který s Roscignou vyrůstal a sám byl jedním z nejzarytějších anarchistů, řekl, že to byl „nejinteligentnější ze všech anarchistických aktivistů, ten nejobětavější člověk, který by si v buržoazním životě mohl žít pohodlně a poklidně, který se ale místo toho rozhodl nechat to vše být a dát svůj život v sázku pro své ideály“. Dokonce i nepřítel vyvlastňovatelů Abad de Santillán prohlásil, že Roscigna byl „inteligentní, odhodlaný a nesobecký chlapík. A proto nás velice mrzelo, když jsme ho viděli zapleteného do věcí, které ho nemohly vést jinam, než do záhuby.“

Roscigna byl inteligentní člověk, který se aktivně vrhal do sociálních bojů, které považoval za nejlepší způsob, jak bojovat se zavedeným řádem. Ve dvou věcech byl velmi nekompromisní, ve svém postoji k policii (dle bývalých příslušníků policie Roscigna, Nicola Recchi a Umberto Lanciotti dokázali snášet jakékoliv mučení) a ke komunistům. V květnu 1925 Roscigna publikoval pojednání nazvané „Podivní anarchisté“, ve kterém ostře kritizoval italské anarchisty, kteří byli členy Antifašistického výboru společně se socialisty, liberály a komunisty. „Tisíce soudruhů mrtvých, uvězněných a vypovězených, to jsou pochmurné výsledky vlády, která v Rusku řídí diktaturu právě tak zločinnou, jako je ta fašistická v Itálii.“ A dále se ptal: „Cožpak si tito soudruzi neuvědomují hanebnou tradici a škodlivé dílo těchto zatracených pastýřů v rámci rebelských dělnických organizací v naší zemi? Uznají alespoň, že utlumení sociálních nepokojů během nezapomenutelného období okupací továren bylo dílem komunistů? Cožpak neví o každodenních masakrech, které se zaměřují (jako nějaký znovu se opakující Kronštadt) tiše a neúprosně na každý náznak potenciální opozice, nebo pouhé zpochybnění příkazů proudících od nových vládců Ruska, i kdyby ta opozice pocházela od strůjců komunismu, kteří by si přáli zůstat věrni svým ideálům?“

Roscigna se postavil proti jakýmkoliv aliancím s autoritáři. V této zatvrzelé linii vůči těm, kdo „nenabízí nic než autoritu“ později zašla ještě dál jedna frakce hnutí, povzbuzovaná Horaciem Badaracem (anarchista z okruhu novin La Antorcha, který je dnes neprávem zapomenut).

V červenci 1927 anarchisté způsobili paniku mezi všemi, kdo měli něco společného s USA. V souvislosti s kauzou Sacca a Vanzettiho se totiž v Argentině odehrála vlna teroristických útoků. Policie se domnívala, že za nimi stojí Severino Di Giovanni, ale jisté podezření padlo i na Roscignu. Ten udělal 24. července tu chybu, že strávil noc doma a policie ho tam zatkla. Detektivové z oddělení Společenského pořádku sice dobře věděli, že na něj vůbec nic nemají, ale rozhodli se to prostě zkusit. Navíc měli zprávy od uruguayské policie v tom smyslu, že Roscigna a Emilio Uriondo stáli za bombovým útokem na americkou ambasádu v Uruguayi a že připravili bombu maskovanou jako kniha (zřejmě hotové umělecké dílo), které plánovali poslat řediteli věznice Ushuaia.

Oddělení Společenského pořádku zadržovalo Roscignu několik dní, ale ten vytrvale zapíral a tvrdil, že se sice v mládí angažoval v sociálních bojích, avšak teď ve svých 36. letech se zajímá už jen o chov drůbeže, protože plánuje založit drůbeží farmu. Policejním postupem v případě podobně zatvrzelých zapíračů bylo buď je na místě zlikvidovat, nebo je propustit a pak sledovat v naději, že se je tak povede chytit přímo při činu. Jenže policisté z oddělení Společenského pořádku upřednostnili hon na Di Giovanniho a Roscignu nechali být. To byla závažná chyba, která jim brzy měla přinést mnoho bolestí hlavy a lidový posměch.

Když byl Roscigna pro nedostatek důkazů propuštěn, vnímal to jako jakýsi propůjčený čas. Uvědomoval si totiž, že jeho dny už jsou sečteny. Pobočník inspektora Buzzoa mu to řekl jasně: „Máš tři možnosti, zdekuj se do La Quiacy a chovej kuřata, vstup do semináře a studuj na kněze, nebo neotálej a spáchej sebevraždu, což by nám zjednodušilo život, protože až na tebe příště narazíme někde v ulicích Buenos Aires, odděláme tě a dáme ti do ruky zbraň a řekneme, že jsi kladl odpor úřední moci!“

Roscigna měl na práci důležité věci. Pomoc anarchistickým vězňům byla v katastrofálním stavu, protože se nedostávalo peněz. Zasílání balíků s jídlem pro vězně bylo zastaveno, finanční pomoc, kterou dostávali jak odsouzení anarchisté, tak ti, kteří byli ve vazbě, byla snížena jen na 8 nebo 10 pesos týdně. K tomu bylo potřeba zajistit peníze pro rodiny vězňů, nebo pro ty, kdo byli na útěku před policií. Navíc, jak už bylo řečeno, jeho snahou nebylo jenom podporovat stíhané, ale osvobodit je, i kdyby byli na nějakém nedobytném místě. A na to byly opět zapotřebí peníze. Roscigna byl nejen neochvějný optimista ale také pragmatik: „Drastický problém? Drastické řešení!“

Roscigna se během těch pár měsíců, které strávil s Durrutim, naučil hodně. Solidární sbírky samozřejmě musely pokračovat a dělníci museli dát na pomoc soudruhům za mřížemi i svou poslední penny. Podobné sbírky totiž podporovaly pocity bratrství a vytvářely revoluční morální závazek. Bylo ale zapotřebí i akce a získávání peněz expropriacemi bez skrupulí vůči těm, kdo trávili své životy šmelinářstvím.

Roscigna chtěl plánovat své operace do nejmenších detailů, aby stály za to a přinesly dostatečnou sumu bez zbytečných problémů. Spoléhal při tom na svého oddaného přítele, sebejistého, inteligentního a prozíravého mladého Španěla Andrése Vázqueze Paredese. Paredes měl za sebou aktivní boj v rámci odborů lakýrníků, byl expertem na výrobu bomb a strávil i nějaký čas ve vězení kvůli zapojení do teroristické útoků z roku 1921, z doby kampaně na podporu Radowitzkého. Paredes také pomohl Wilckensovi sestrojit bombu, kterou pak zabil podplukovníka Varelu.

Zatímco s Paredesem mohl Roscigna počítat, jiný důležitý pomocník mu chyběl. Jeho kamarád Emilio Uriondo byl totiž zavřený ve věznici Punta Carretas v Montevideu kvůli zapojení do bombového útoku na americkou ambasádu. Podle některých tvrzení celé anarchistické hnutí v Argentině tvořili cizinci. Emilio Uriondo dokazuje, že to není pravda. Uriondo byl totiž čistokrevný criollo z oblasti Magdalena. Byl to člověk pevného charakteru, vždy loajální ke svým přátelům. Jako správný criollo byl vybaven šestým smyslem pro to, aby poznal kdo je kdo a tuto bystrost svého myšlení využíval při jednání s policií a autoritami, protože správný criollo je rebel a nesnáší, aby jej někdo komandoval, svoboda je pro něj posvátná. Uriondo byl kultivovaný a uhlazený. Měl navíc úžasnou schopnost snášet fyzickou bolest. Jeho široká ramena unesla roky strávené v Ushuaii, bití a také kruté počasí, když se mu povedlo utéct a pěšky pod pláštěm noci překonával pustinu a hory. Jeho tělo vydrželo i výslechy trvající několik dnů v řadě a týrání pomocí svazování do kozelce. Měl i další kvality, pilně se vzdělával a měl politický přehled jako málokdo. Byl sečtělý v dílech Bakunina, Marxe, Kropotkina, Engelse, Malatesty a Lenina. Věřil ale, že teorie bez akce je k ničemu.

Kdyby Uriondo nebyl ve vězení, byl by zajisté tím pravým člověkem, se kterým by Roscigna mohl provést své chystané bravurní kousky, takto za něj ovšem musel Roscigna najít náhradu. Potřeboval muže akce, a tak si vybral bratry Morettiovi, jejichž politické přesvědčení bylo sice nejasné, ale své životy už riskovali nejednou. Bratři stáli v čele stávky v ropné společnosti La Energina. Stávka začala, když společnost zjistila, že řidiči cisteren „vyvlastňují“ pohonné hmoty a vykopla je. Anarchisté projevili svou podporu a spor nabral velice násilnou podobu, což vyvolalo i jisté rozpory v libertariánském hnutí.

Roscignovu skupinu tedy tvořili tito muži: Andrés Vázquez Paredes, Vicente Moretti a Antonio Moretti, všichni připraveni následovat Roscignu kamkoliv.

1. října 1927 u vchodu do Rawsonovi nemocnice postávali tři muži s ovázanými hlavami. Nepochybně oběti nějaké nehody. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Zatímco různí pacienti a jejich doprovod přicházeli a odcházeli, ti tři se tam potloukali, jako by na někoho čekali. A taky že ano. Čekali na kurýra, který měl každým okamžikem přivézt peníze na mzdy. Ti tři s obvázanými hlavami byli Roscigna, Paredes a Antonio Moretti. Vicente Moretti čekal o třicet metrů dál s automobilem Phaeton.

Roscigna si uvědomoval obtížnost akce, protože zjistil, že policista doprovázející kurýra je někdejším šampiónem ve střelbě, spoléhal ale na moment překvapení. Roscigna nesnášel „drama“, všechno to bezúčelné střílení a zbytečné krveprolití.

Když kurýr vystoupil z auta, trojice k němu přistoupila a pohrozila mu zbraněmi. Kurýr kufřík upustil, jeden z anarchistů jej chytil a rozběhl se k autu. Další dva jej následovali, jeden se ale ještě ohlédl a viděl, že policista sahá po zbrani. Instinktivně střelil jako první a zasáhl, policista se sesunul k zemi. Podle novin se policista jmenoval Francisco Gatto a byl na místě mrtvý.

Výtěžek z akce byl značný, povedlo se ukořistit 141 000 pesos. Roscigna a jeho druhové ale museli okamžitě zmizet, protože jim byla (navzdory několika falešným stopám) policie v patách. Vyšetřování vedl starý nepřítel anarchistů inspektor Santiago. Ten od začátku tušil, že akci provedli anarchisté. Jako první byl zatčen řidič Dositeo Freijo Carballedo, který byl obětním beránkem vyšetřovatelů a byl jako první předváděn k výslechu vždy, když někde vybuchla bomba, nebo došlo k nějakému přepadení. Nebyl to sice žádný svatoušek, ale s touto akcí neměl nic společného.

Roscigna usoudil, že bude lepší opustit Buenos Aires a vydat se do Uruguaye, kde měl několik velmi dobrých přátel. Za tímto účelem požádal o službu Bustose Duarteho, převozníka na řece Tigre a bezvýhradného podporovatele anarchistů. Byl to Duarte, kdo o několik měsíců později poskytl útulek Di Giovannimu, když mu byla policie na stopě.

Roscigna a bratři Morettiové se měli plavit s Duartem, Vázquez Paredes je měl následovat jinou trasou. Auto nechali v garáži v San Fernandu, kterou jim doporučil muž známý jako „Bébé Castro“. Překročili deltu a noc strávili na ranči patřícímu Bébého otci v blízkosti uruguayského města Nueva Palmira. Jenže majitel garáže v San Fernandu to hrál na obě strany a poté, co shrábl pěknou sumu peněz za ukrytí auta, je nahlásil policii.

Policie se hned vrhla do akce, zatkla Bébého Castra a vtrhla do domu převozníka Duarteho. Tam zastihla jen jeho ženu, která byla zaskočena nečekanou situací a odpověděla po pravdě na dotazy detektivů. Identifikovala podle fotografií všechny čtyři hledané muže a dodala, že Paredes neodplul s ostatními. Argentinská policie hned začala usilovat o navázání spolupráce s uruguayskými kolegy a vyslala své delegáty do několika uruguayských měst. K dopadení lupičů z Rawsonovy nemocnice byly mobilizovány všechny síly. Roscigna a Morettiové si mezitím pronajali automobil a vyrazili do Montevidea, spoléhali při tom na pomoc uruguayského průvodce Osorese, který byl připraven riskovat svůj krk pro anarchisty.

Vyjádření, která tisku poskytovali inspektoři Santiago a Zavala, vyvolávala optimistická očekávání ohledně brzkého dopadení hledaných anarchistů. Policie jim byla těsně v patách a každou hodinu poskytovala zprávy o vývoji pronásledování. Trasa útěku vedla nejprve na sever do města Mercedes, odtud se uprchlíci vydali zase na jih silnicí vedoucí do Montevidea. Ze všech měst, kde se objevili, přicházela svědectví, která byla rozebírána v tisku. Ve městě Cordona strávili uprchlíci noc v hotelu hned naproti policejní stanice. Ze San José odjeli sotva pár minut před tím, než se přiřítila uruguayská policie. Po příjezdu do Montevidea se zastavili v kavárně De Salvo a rozloučili se s průvodcem Osoresem. Poté se nechali oholit v holičství poblíž zeleninového trhu a pak beze stopy zmizeli v ulicích dělnických čtvrtí, kde žilo mnoho anarchistů. Policie přes veškeré úsilí neobjevila nic dalšího. Veškerý optimismus zase vyprchal.

Tisk si polici za její pomalost řádně podal. Noviny Crítica přinášely sarkastické poznámky o mužích inspektora Santiaga. V jednom příspěvku připomněly humoristickou povídku Marka Twaina, v níž detektivové hledají uprchlého slona, s lupami v rukou a nosy u země pečlivě zkoumají stopy, až přehlédnou, že mají obrovského tlustokožce přímo před sebou. „To je přesně to, co se děje naší policii – té nejlepší na světě.“

Novinám Crítica případ přinesl velké zisky, lidé se zpráv o přepadení nemocnice a pronásledování pachatelů nemohli nabažit a prodej výtisků stoupal. I když by se mohlo někdy zdát, že noviny uprchlíkům straní, nebyla to pravda a Roscigna si to dobře uvědomoval. Crítica pomáhala policii držet ve stavu ostražitosti. Pro čtveřici anarchistů by bylo zajisté lepší, kdyby nebyli dennodenně na titulní stránce nejprodávanějších novin a kdyby pozornost opadla. Roscigna se ovšem nenechal snadno rozhodit. Zatímco takový Di Giovanni by na jeho místě nejspíše nakráčel k šéfredaktorovi a pohrozil mu zastřelením, Roscigna se rozhodl ze situace vytěžit maximum a sám poslal redakci několik dopisů prošpikovaných falešnými vodítky (místa, vymyšlení svědkové), která měla policii ještě více zmást.

Jak dny plynuly, museli Santiago, Zavala, Gariboto a všichni jejich slídilové uznat porážku a vrátit se domů. Nezbylo jim než vyčkávat a věřit v nenahraditelnou zbraň policie – donašeče. Kvůli velké pozornosti veřejnosti, které se případ těšil, byla záležitost projednána i v uruguayském parlamentu, kde musel ministr vnitra vysvětlovat selhání uruguayské policie.

Událost měla samozřejmě dopad i na anarchistické hnutí. Abad de Santillán se v novinách La Protesta distancoval od „Roscignů a Moretiových“ a vyzýval anarchisty aby „tomu učinili přítrž a izolovali tento zdroj zvrácenosti a deviace našich idejí a metod boje, anarchobanditismus je bohužel skutečný mor“. La Antorcha naopak celou věc označila za policejní výmysl a „zlověstné reakcionářské spiknutí“ proti militantnímu anarchismu. Pak (zřejmě jako odpověď lidem okolo La Protesty) autor textu González Pacheco dodává: „Jsou ti pachatelé dobří nebo špatní? Proč by nám na tom, soudruzi, mělo záležet?“ Skutečným zlem jsou podle Pacheca ti, kdo vládnou („Kdo ztělesňuje moc, ztělesňuje zlo“). Puritáni, kteří ohrnují nos nad zločinci nebo třeba prostitutkami, v hloubi duše ctí zákony, i když se sami označují za anarchisty. Namísto spekulací o tom, jestli jsou takoví lidé dobří nebo špatní, by je anarchisté raději měli „vzít na palubu“ a zapojit je do boje proti buržoazii. „Méně zákona dbalé ctnosti. Více anarchistické bojovnosti.“

Část ukořistěných peněz šla na solidární účely, část výtěžku pak Roscigna použil na výrobu falešných bankovek. Argentinští militantní anarchisté se k padělání silně upínali a i Roscigna doufal, že pomocí padělaných peněz může buržoazii porazit. Spoléhal přitom na Němce Erwina Polkeho, který byl v tomto oboru skutečným mistrem. Polke byl mlčenlivý chlapík, individualista, vášnivý čtenář Stirnera a samotářský poustevník, který ožíval jen když ho někdo požádal o výrobu padělků. Život mu nepřinesl nic než věznění, povedl se mu ale kousek, který nemá obdoby. Přímo ve věznici Punta Carretas v Montevideu vyrobil padělky argentinských bankovek výjimečně vysoké kvality. Protože ale padělání není tématem knihy, Bayer tuto epizodu dále nerozvádí.

Poznámky:

(2) Kardinál Juan Soldevilla y Romero byl v roce 1923 zabit anarchistickou skupinou Los Solidarios, ke které Ascaso s Durrutim patřili, šlo o odvetu za jeho roli při financování a najímání vrahů (tzv. pistoleros), kteří zabíjeli organizátory anarchistického odborového svazu CNT.

(3) Dle Durrutiho životopisu od Abela Paze nedlouho po tomto přepadení dostala mexická CGT od Durrutiho velkou sumu peněz určenou na podporu publikační činnosti a na založení racionalistické školy.