Černorudý čtenářský deník

2024/02/20

May Picqueray (1898-1983)

Filed under: General — anarchoctenar @ 23:10

May

Po návratu ze Sovětského Svazu byla May Picqueray ve Francii odsouzena ke 45 dnům vězení, protože se vracela na falešný pas, který jí poskytly sovětské úřady (francouzské úřady jí odmítly pas vystavit). Během svého krátkého uvěznění zažila i samotku, kde se ocitla za „drzost“. Na samotce byla příšerná zima, neměla tam matraci ani přikrývku a k jídlu byl jen suchý chléb. May proti těmto podmínkám protestovala nejenom hlasitým přezpíváním celého svého revolučního repertoáru, ale také hladovkou. Další události popisuje takto:

Čtvrtého dne přišel velitel stráží osobně s velmi mastnou miskou polévky, ve které plaval zelný list. Provokoval mě tím, že mi tu misku nabízel, jako kdybych byla nějaký pes.

Dneska je dobrá polévka! Dobrá polívčička!“

Požádala jsem ho, aby tu nádobu postavil na zem a ušetřil mě své přítomnosti. V momentě, kdy ji položil, jsem ji kopnutím převrátila, až mu ta tekutina zmáčela celou nohavici.

Tohle si myslím o vaší polévce!“

Popadl mě za krk navzdory mému kopání a řekl mi: „Vypadni. Jsi volná. Ty jsi ale tvrdohlavá svině!“

Tato drobná historka z knihy Mých osmdesát jedna let anarchie May svým způsobem dobře vystihuje (samozřejmě tím nemyslím tu závěrečnou urážku). May byla odvážná, tvrdohlavá a věčná rebelka. Poslední zmiňovaná vlastnost ji přímo předurčovala k anarchistickému přesvědčení. Její odvaha a neústupnost pak výrazně pomohla řadě anarchistů a anarchistek (i dalších lidí), za jejichž kauzy May bojovala.

Knihu pamětí May Picqueray už jsem částečně představil přeloženým úryvkem. Ten ovšem zachycoval jen krátký výsek z jejího pestrého života, chtěl bych proto alespoň stručně představit její další osudy.

Můj minulý příspěvek mimochodem převzala na své stránky Anarchistická Federace. Ta jej doplnila o následující poznámku: „V poněkud pokroucené podobě bylo vyprávění May Picqueray použito v hraném dokumentu 1918–1939: Les Rêves brisés de l’entre-deux-guerres, který byl pod názvem Zmařené naděje vysílán na České televizi.“ Za toto doplnění přátelům z AF děkuji. Nejsem televizní divák a o seriálu jsem nevěděl. Po tomto upozornění jsem jej ale shlédl. Bohužel ona zmínka o „pokroucené podobě“ je naprosto oprávněná. Je patrné, že tvůrcům seriálu šlo spíše o dramatičnost, než o věrné zobrazení reality, řadu věcí přibarvují, nebo si je zcela vymýšlí, senzacechtivě se soustředí na výbuch granátu na americké ambasádě a opomíjí méně spektakulární aktivity a namísto Mayiných reálných zážitku ze SSSR přináší jakousi vymyšlenou pohádku o zapomenuté šlechtičně. Věrně se jim povedlo zobrazit snad jen Mayinu neúctu k autoritám (je kupříkladu pravda, že si v Moskvě odmítla potřást rukou s Trockým). Nechme tedy seriál stranou a podívejme se na její skutečný život.

Marie-Jeanne Picqueray se narodila v Bretoňsku, otec byl pošťák a matka švadlena. V pamětech s láskou vzpomíná na své sourozence, laskavou jeptišku ze školky nebo na babičku. Pochmurnější jsou vzpomínky na osobu, která zpravidla bývá dětem nejdražší. Matka jí nikdy neprojevila žádnou něhu, naopak ji často bila. May sice přiznává, že byla umíněné a revoltující dítě, i tak ale získala pocit, že je na ni matka přísnější než na sourozence, jako by se jí mstila za něco, čeho si May nebyla vědomá. Přesto to byla právě May, u koho o mnoho let později matka ve stáří strávila své poslední dny. May se jí tenkrát zeptala na důvod jejího chování a dozvěděla se, že ji matka neměla ráda, protože při jejím porodu málem zemřela. May tuto zkušenost z dětství zhodnotila následovně: „Evidentně existují nějaké věci, které vás poznamenají na celý život. Protože to bylo vlastně chování mé matky, které ve mně vyvolalo rebelii proti nespravedlnosti, která mě nikdy neopustila. V osmdesáti jedna letech je stále stejně živá jako v mém dětství.“

May byla vášnivou čtenářkou a ve škole měla výborný prospěch. V jedenácti letech však musela školu ukončit a nastoupit do práce, snažila se ale sama dále vzdělávat. Práce, kterou jedenáctiletá May vykonávala, spočívala v domovní roznášce másla. S těžkými koši a pytlem uvázaným u pasu denně nachodila mnoho kilometrů. Pak se na ni ale usmálo štěstí. Učitelka, se kterou se May spřátelila, ji najala, aby pečovala o jejího malého synka, který trpěl epilepsií. Kromě této péče May také dělala různé domácí práce a mohla se dále vzdělávat. V učitelčině rodině se jí velice líbilo a náklonnost zřejmě byla oboustranná (v podstatě ji přijali jako svou dceru), takže když se učitelka s manželem rozhodli odstěhovat do Kanady, přesvědčili Mayina otce, aby mohli vzít May s sebou a v jejich rodině zůstala i poté, co její malý pacient, ke kterému velmi přilnula, k její velké lítosti zemřel na zápal plic.

V Montréalu May vystudovala střední školu, studia brala velmi zodpovědně. Pak ovšem v Evropě vypukla první světová válka a ta pro její náhradní rodinu znamenala katastrofu. Otec byl povolán zpět do Francie, kde padl na Sommě. Zpráva o jeho smrti jeho ženu zdrtila, což vedlo ke zhoršení jejího zdraví a o několik měsíců později pak zemřela i ona. May po tomto neštěstí už v Kanadě nic nedrželo a vydala se zpět do Francie. Po letech se tak ke své radosti opět setkala s bratry a sestrou, doma ji však čekalo i zděšení z hrůz stále probíhající války. May v knize vzpomíná na vlaky plné vojáků, které odjížděly každou noc a pak se vracely plné raněných. Vzpomíná i na nedostatek potravin a nekonečné fronty.

Další starostí pro ni také bylo vydělat si nějak na živobytí. Díky tomu, že se v Kanadě naučila dobře anglicky, dělala nejprve překladatelku obchodníkovi, který nabízel své zboží na lodích v přístavu. Po příchodu Američanů pak začala dělat bilingvní písařku pro americkou armádu. Musela sice žít ve vojenském táboře, zato ale měla v jejich kantýně přístup k různému nedostatkovému zboží. Na jednom tanečku, který organizovaly ženy z amerického personálu, se May seznámila s Fredem, technickým důstojníkem obchodního loďstva původem z Holandska. Po krátké známosti se May a Fred vzali. Manželství však nemělo dlouhé trvání. Záhy se totiž ukázalo, že Fred užívá nějakou drogu, po které se choval velice násilně. Po třech týdnech měla May bití dost a když Fred odplul na další cestu, rozhodla se, že už jej nechce nikdy vidět a to také splnila.

V této době začala vojáky i civilisty kosit španělská chřipka. Nákaze neunikla ani May, která ji naštěstí přežila, i když strašlivě zhubla, trpěla ztrátou paměti a potřebovala další měsíc rekonvalescence, než se mohla vrátit do práce. Než se Fred vrátil ze své plavby, May si sbalila brašnu a s trochou peněz se vydala do Paříže. O dva roky později si zařídila rozvod.

V Paříži bydlela v malém hotelu uprostřed Latinské čtvrti. Trpěla nedostatkem peněz, ale když si udělala kurz těsnopisu, povedlo se jí najít práci v Institutu historie a geografie, kde si mohla ve volném čase prohlížet knihy v tamní knihovně. V jedné malé restauraci, kde často večeřela, se seznámila se srbským studentem Draguiem. Byl vysoký, pohledný, inteligentní. Právě Dragui ji převedl na diskuse spolku Clarté, který se po první světové válce snažil znovuoživit internacionalismus a antimilitarismus a také do Sociétés Savantes, kde poprvé slyšela Faureho, který ji okouzlil („jaký řečník a jaká pravda!“).

May ostatně svou knihu začíná rozsáhlým (asi třístránkovým) úryvkem z textu Sébastiena Faureho Anarchisté, co jsou a co nejsou, který ji provázel celým životem a doplnila ji touto vzpomínkou, která hezky ilustruje jak moc pro ni anarchismus znamenal:

Bylo mi osmnáct, když jsem poprvé četla Faureho slova. Byla to náhoda, že jsem na ně narazila. To muž, kterého jsem milovala, mi je přečetl. Po dva roky jsme se společně snažili je následovat ve svém každodenním životě. Vždyť na lásce je anarchie založená. A pak mu ten úkol začal připadat těžší, než dokázal zvládnout. Jeho rodina mu přestala posílat peníze. Vrátil se do své země, aby pokračoval ve studiu medicíny.

Pokračovala jsem bez něj. Už je to víc jak šedesát let, co jsme se rozešli. Už jsem ho nikdy znovu nespatřila. Nevím, jestli ještě žije. Nevím, jestli si mě pamatuje. Ale když na něj myslím, je to s něhou a vděčností.“

Dragui se zapsal ke studiu přírodních věd na vysoké škole, připravoval se tak na pozdější studium medicíny. May udělala to samé. Kvůli práci nestíhala všechny přednášky, ale Dragui jí předával jejich obsah. I když nakonec zkoušky z přírodních věd zvládla, kvůli nedostatku času a peněz bylo jasné, že pokračovat ve studiu medicíny pro ni nebude možné. Draguie finančně podporoval bratr, který byl vojenský atašé v Německu, May si ale musela na živobytí vydělat sama. Jak už ale bylo řečeno, bratr mu kvůli jeho anarchistickým aktivitám později podporu ukončil a Dragui, který nadevše toužil stát se lékařem, podlehl tlaku a odešel dostudovat do Německa.

Kromě Faureho May v tomto období ovlivnil ještě další významný anarchista, se kterým ji navíc spojilo celoživotní přátelství. Byl to Louis Lecoin. Tento vydavatel novin Le Libertaire byl také odborovým aktivistou a mnohokrát vězněným antimilitaristou. Poprvé se ocitl za mřížemi, když jako mladý voják odmítl střílet do stávkujících železničářů. Dlouhé roky vězení mu vynesly i protiválečné letáky v době první i druhé světové války. V šedesátých letech pak držel hladovku za uznání statusu odpíračů vojenské služby z důvodu svědomí a byl dokonce nominován na Nobelovu cenu míru. Lecoin ve dvacátých letech vedl kampaň proti vydání Ascasa, Durrutiho a Jovera do Argentiny, proti vyhoštění Machna a Berneriho a hlavně proti popravě Sacca a Vanzettiho. Možná právě tato kampaň tenkrát přiměla May k akci.

Pokud jde o ono slavné zaslání granátu americkému velvyslanci, May (jak je pro ni typické) mnohem více místa v knize věnuje popisu případu Sacca a Vanzettiho, než svému činu. K tomu uvádí pouze to, že ji vytáčelo „systematické ticho“, které o této nespravedlnosti panovalo v buržoazním tisku, a tak se rozhodla jednat.

Poslala jsem balíček parfémů velvyslanci USA v Paříži. Velice pěkný balíček parfémů. Opovážila jsem se přiložit do něj omračující granát aktivovaný tak, aby vybuchnul, když se balíček otevře. A taky že vybuchnul. Ale tím, kdo rozbalil ten balík, byl velvyslancův sluha. Měl zkušenosti z války, uvědomil si, co se děje a měl právě tolik času, aby stihl granát hodit na opačný konec místnosti, než explodoval.

Vyvázl z toho bez újmy na zdraví. Ještě že tak! Pokoj ale utrpěl vážné škody. Co bylo z mého pohledu důležité, bylo to, že od toho momentu byl případ Sacca a Vanzettiho katapultován mezi „zprávy“ a „nejvýznačnější noviny“ usoudily, že si teď zaslouží další zmínky. A věnovaly se mu hojně.

May s odstupem mnoha let dodává, že ve svém pozdějším věku už by měla problém se takto chopit iniciativy, ne snad ze zbabělosti, ale proto, že by nechtěla, aby to působilo jako chvástání. Po této jednorázové spektakulární akci se vrátila k roli (jak to sama nazvala) pouhého „dalšího malého pěšce anarchie“ mezi spoustou dalších.

May tíhla k anarchosyndikalismu a své úsilí upírala tímto směrem. Začala pracovat jako administrativní pracovnice pro Federaci kovodělníků. V roce 1922 se účastnila kongresu v Saint-Etienne, kde došlo k rozdělení odborového svazu CGT na reformistickou CGT a radikální CGTU. CGTU se však záhy začala přiklánět k připojení k bolševické třetí internacionále, tento směr silně prosazoval Monmousseau. Federace kovodělníků ale byla proti. Její tajemník Lucien Chevalier byl vybrán, aby zastupoval Federaci na moskevském Mezinárodním kongresu odborů s mandátem postavit se proti připojení CGTU (May sice v textu píše o CGT, ale myslím, že správně se jednalo o CGTU) k třetí internacionále a May měla jet s ním.

Nebylo to tak docela bez rizika. Francouzští delegáti Lepetit a Vergeat, kteří vyrazili do SSSR o rok dříve a na které zjevně bolševický režim valný dojem neudělal, pak cestou zpět „zmizeli na moři“.

May si během cesty udělala zastávku v Berlíně, kde se setkala s Rudolfem Rockerem, Augustinem Souchym, Emmou Goldman a Alexanderem Berkmanem. Ti ji vylíčili události v Kronštadtu a poměry, které v Rusku panovaly. Vybavili ji také řadou kontaktů na soudruhy, kteří zatím ještě neuvízli v sítích Čeky a poprosili ji, aby se postavila za Mollie Steimer a jejího partnera Senju Flešina, kteří byli aktivní v anarchistickém černém kříži, než se sami ocitli ve vězení na neblaze proslulých Soloveckých ostrovech (své odpůrce tam posílal car Ivan Hrozný a bolševici tuto tradici obnovili), kde většina vězňů umírala na kurděje.

Po dlouhé nepohodlné cestě v nacpaném nevytápěném vlaku a nepříjemné prohlídce na hranicích konečně dorazili do Moskvy. Ještě ten večer se všechny delegace sešly v Kremlu v honosném sále z carských dob, kde proběhla opulentní hostina.

Druhý den se May vytratila svému „překladateli“ a povedlo se ji najít manželský pár, na který dostala kontakt v Berlíně. Vzkazy od přátel z exilu pár potěšily. May ale zarazila jejich bída. Chevalier ji ten samý den odvedl k jistému inženýrovi, jehož bratr žil v Paříži. Přijal je s otevřenou náručí a jeho dospívající děti (syn a dcera), patřící ke Komunistické mládeži, byly z návštěvy delegátů nadšené. Když však zjistily, že May a Chevalier nejsou komunisté ale anarchosyndikalisté, tváře dětí se protáhly a po velice chladném rozloučení odešly. Zdrcení rodičové pak své hosty požádali, aby už k nim nikdy nechodili, očividně se báli, že je jejich vlastní děti udají. Navíc se zřejmě obávali i svých spolubydlících, kteří se měli každou chvíli vrátit z práce. To byl špatný začátek. Museli jsme být ostražití, abychom tyto dobré lidi svými návštěvami nepřivedli do maléru. Co se to stalo s jejich svobodou, za kterou bojovali?

Když se druhého dne opakovala žranice v zlacených prostorách Kremlu, May, která získala zkušenost s tím, jak musí obyčejní lidé vycházet s jídlem, vyšplhala na stůl a spustila proslov k ostatním delegátům o situaci běžných lidí a jak nehorázné je, aby se delegáti nacpávali, zatímco ruští dělníci hynou hlady. Toto vystoupení k ní upoutalo pozornost a musela pak být o to ostražitější. Stále jí byl totiž v patách „překladatel“, který byl samozřejmě příslušníkem Čeky. May se ale opakovaně dařilo ho setřást a pokračovat v návštěvách. Několikrát se sešla s Nicolasem Lazarévitchem.

Lazarévitch

Lazarévitch vyrůstal v Belgii, kam z Ruska emigrovali jeho rodiče a mluvil bezvadně francouzsky. Po revoluci se vydal do Ruska, kde sloužil v Rudé armádě. Později pracoval v továrnách a snažil se obnovit bojovný charakter odborů. Za to byl v roce 1924 zatčen a dva roky strávil v gulagu, než byl v roce 1926 po mezinárodní kampani ze Sovětského svazu vyhoštěn. To už ovšem předbíháme. V roce 1922 se s May a Chevalierem potají sešel přibližně desetkrát. Šeptem jim poskytoval informace o životních podmínkách dělníků a o vládě byrokracie a policie a jejich privilegiích. Mluvil také o naprosté podřízenosti odborů straně a o vládě továrních delegátů vnucovaných dělníkům komunistickou stranou. Tito delegáti často o výrobě nevěděli vůbec nic, zato měli moc zlikvidovat každého dělníka, který se jim znelíbil.

Mezitím kongres pokračoval dál. Chevalier hájil stanovisko Federace kovodělníků, to jest nezávislost odborů. Bylo ale jasné že v CGTU jde o menšinový názor a v závěrečném hlasování se rozhodlo o připojení k Třetí internacionále. Francouzská delegace pak byla pozvána do Kremlu na soukromé setkání s bolševickou „starou gardou“. May a Chevalier se po jistém váhání rozhodli zúčastnit. Bohatě prostřené stoly May rozladily. Několik chodů vynechala a když vysvětlila své důvody svým sousedům u stolu, kterými byli Zinověv a Lozovskij, pobavilo je to a navrhli May, aby strávila v Rusku nějaký čas. Moje odpověď byla jednoznačná, chladná a kategorická: věděla jsem dost o tom, co se tam dělo, pokud jde o oponenty (což jsem já byla) a že mí ruští soudruzi (ti, kteří ještě nebyli zastřeleni) hnili na doživotí ve vězeních nebo v táborech a že pokud bych přijala jejich nabídku, netrvalo by dlouho a sdílela bych stejný osud. Než tenhle ráj, to dám raději přednost republikánské vládě se všemi jejími nedostatky, protože tam alespoň můžu říct, co si myslím a bojovat za svůj ideál – anarchismus.

Po večeři ji Trockij vyzval, aby zazpívala nějakou píseň. Zřejmě očekával nějakou milostnou píseň, nebo ještě lépe Internacionálu. Rebelka May ale místo toho zazpívala svou oblíbenou píseň Le triomphe de l’anarchie od svého starého přítele Charlese d’Avraye.

Přítomní bolševici se tvářili, že by ji nejraději na místě zastřelili, jen Trockij se zubil a zvolal: „Vidíš soudružko May? V Rusku je stále svoboda, když můžeš v Kremlu zpívat o anarchii.“ Na to mu odpověděla: „Svoboda pro ty, co souhlasí, co se přizpůsobují, ale pro ty ostatní to znamená cestu do Butyrky nebo na Solovecké ostrovy nebo někam jinam… Mí soudruzi Lepetit a Vergeat minulý rok zmizeli. Bude se tento čin opakovat?“ May opustila Kreml hrdá, ale současně plná úzkosti z možných následků.

Zatímco ostatní delegáti začali odjíždět, May se u sovětských úřadů marně domáhala svého pasu. Chevalier se rozhodl zůstat s ní, přestože jeho doklady byly v pořádku. May nezapomněla na svůj slib ohledně pomoci Mollie Steimer a Senjovi Flešinovi. Rozhodla se proto požádat Trockého o audienci. K jejímu překvapení ji o týden později přijal. Právě tehdy instinktivně odmítla stisknout ruku, kterou ji tento masový vrah podával. Trocký to však přešel s úsměvem. May jej požádala o propuštění obou vězněných anarchistů a o svolení je navštívit, dočkala se ale jen neurčité odpovědi.

Zatímco čekala na svůj pas, poznávala May bídnou ruskou realitu ještě důkladněji. Po odjezdu delegátů kupříkladu v Moskvě viděla spousty zubožených opuštěných dětí, které byly na dobu konání sjezdu někam odklizeny.

Lazarévitch, se kterým se dále tajně scházela, byl poměrně pesimistický a nevěřil, že by Trocký May opravdu povolil navštívit vězněnou dvojici. Ukázalo se však, že se mýlil. May a Chevalier dostali doklady a překladatele a mohli vyrazit. Cesta vlakem do Archangelsku v padesátistupňových mrazech trvala tři dny. Samotná návštěva věznice pak byla velmi deprimující a navíc neúspěšná. Po mnoha peripetiích jim totiž bylo řečeno, že Mollie a Senja byli o den dříve převezeni do Moskvy. Takže i May a Chevalier vyrazili prvním vlakem zpět.

Po příjezdu na ně čekal dopis od Mollie a Senji. Oznamovali, že jsou v Leningradu a čekají na vyhoštění z Ruska. Měli sice zakázáno komunikovat s delegáty, May se ale pod záminkou návštěvy muzeí vydala do Petrohradu a povedlo se jí s nimi potají krátce setkat v jednom kostele (aby nevzbudila pozornost „překladatele“, do kostela z hotelu odběhla bez kabátu, kabát ponechaný v takovém mrazu na věšáku měl budit dojem, že si May jen odskočila na toaletu). O několik měsíců později se pak všichni znovu šťastně sešli v Paříži.

May se konečně dočkala svého pasu a mohli tak s Chevalierem vyrazit domů. Jak už ale bylo řečeno v úvodu, na belgicko-francouzské hranici byli zatčeni. Policie šla evidentně na jistotu, což v nich vzbudilo podezření, že je bolševici udali (jejich ostražitost vůči sovětskému režimu posílily i příšerné břišní potíže, které je cestou postihly po občerstvení na sovětském konzulátu ve Varšavě, kde se museli zastavit kvůli výměně dokladů). Zatímco May byla odsouzena ke 45 dnům ve vězení, Chevalier dostal 3 měsíce.

May ve vězení trápily nevolnosti a po propuštění navštívila lékaře, který potvrdil její podezření. Byla těhotná. Otcem byl Chevalier, se kterým se během jejich společné cesty sblížila. May se rozhodla si dítě ponechat, i když Chevalier už rodinu měl a May neměla v úmyslu mu ji rozbíjet. S Chevalierem zůstali blízcí přátelé.

Když se jí narodila dcera Sonia. May opustila své místo u Federace kovodělníků a začala pracovat z domu jako korektorka. Někdy v této době se také osobně seznámila s legendárním Nestorem Machnem. Budovy 114-120 na Boulevard de La Villette patřily staré CGT a bydlelo zde mnoho anarchosyndikalistických aktivistů a aktivistek. Dva malé pokojíky tu obývala i May a její „výsadou“ bylo přijímání soudruhů, kteří do Francie prchali před diktaturami v jejich zemích, šlo hlavně o uprchlíky z Ruska, Bulharska a Itálie. Poté, co je u sebe nechala odpočinout, je pak přesměrovávala do domovů dalších soudruhů, kteří zrovna měli doma volnou postel. Jednou se takto u May objevil unavený pár s malou dcerou. Jak se ukázalo, byl to Machno a jeho partnerka Galina. May poté Machna potkávala celkem často a stali se z nich přátelé.

11. ledna 1924 se v Grange-aux-Belles odehrál meeting, na který si po uspání dcerky May na chvilku odskočila, aniž by tušila, jak dramatické zážitky ji čekají. Když dorazila, na pódiu řečnil bolševický vůdce „Kapitán“ Treint a žlučovitě útočil na anarchosyndikalisty. Jeho projev narušil anarchista Boudoux a vypukla rvačka. I May si sundala pásek, omotala si jím pěst a vrhla se do akce. Nakonec ze strany bolševiků zaznělo několik výstřelů. Dva anarchisté – Clos a Poncet byli zabiti, několik dalších bylo zraněno. Jak May dodává, „nejen v Rusku byli bolševici vrazi“. Tato událost vedla k dalšímu rozkolu v CGTU, řada anarchosyndikalistů přešla k UFSAF (Federativnímu svazu autonomních odborů Francie).

Jednoho dne May dostala telegram od Emmy Golman a Berkmana, kteří mířili do Paříže a chtěli se s May setkat. Berkman se v Paříži zdržel déle a požádal May o pomoc při sepisování svých pamětí. Berkman rád navštěvoval ruské a polské restaurace a jednoho většího setkání u boršče se účastnil i židovský anarchista Schwartzbard, který dle Mayina svědectví celý zbledl, když do stejné restaurace přišel i někdejší ataman Petljura. Petljura měl na Ukrajině na svědomí řadu protižidovských pogromů. Další den se Schwartzbard do restaurace vrátil ozbrojen a Petljuru zastřelil. Schwartzbarda se u soudu zastala řada osobností, poukazujících na Petljurovy zločiny a Schwartzbard byl nakonec osvobozen.

Emma a Saša (jak Berkmana May nazývá) dostali darem od skupiny přátel tři tisíce dolarů, aby si tito věční světoběžníci mohli konečně pořídit vlastní útočiště. Za tyto peníze koupili chatu v Saint-Tropez, kterou pojmenovali Bon Esprit. Emma se tam pustila do sepisování svých pamětí (její slavná kniha Living my life) a May jí pomáhala s přepisováním rukopisu na stroji, práce na knize zabrala asi půl roku. Mayin pobyt v Saint-Tropez byl ale nenadále přerušen.

Jednoho dne ji došel balík od vězněného soudruha. Byly v něm knihy, které mu posílala a které ji teď po přečtení vracel. Nebylo na tom nic zvláštního. Pak ale u May udělala policie prohlídku a evidentně ji zajímaly hlavně tyto knihy a aniž by měla tušení proč, byla May zatčena. Nejprve byla vězněna v Marseilles, později ji detektivové převezli do Melunu (a ukončili tím naštěstí její samotku v cele plné štěnic). V Melunu byla May držena v izolaci, na dvůr musela dokonce chodit s kápí na hlavě.

Asi po týdnu se konečně od své právničky dozvěděla, co se stalo. Onen vězeň do obalu knihy ukryl a z vězení tak propašoval tajný armádní kód (jak se k němu dostal vysvětleno není). May, která neměla o ničem tušení, tak byla vyšetřována pro špionáž. Její případ se dostal na titulní stránky novin. Vyšetřující soudce si sice nemyslel, že by s tím May měla něco společného, jenže se muselo čekat na zjištění rogační komise a May zůstala ve vězení po celou zimu. Kromě běžných vězeňských strastí, jako bylo příšerné jídlo, ji tentokrát trápilo hlavně odloučení od své dcery. Malá Sonia věřila, že je maminka v nemocnici.

Když tato noční můra konečně skončila a May byla propuštěna, čekal ji doma mimo jiné dopis od Françoise, pohledného námořníka ze Saint-Tropez, se kterým se May dříve seznámila v místní kavárně, kam chodila s Emmou a Sašou. François jí psal i do vězení a jeho prosté dopisy byly plné vřelosti, na rozdíl od dopisů některých anarchistů, kteří May kritizovali, aniž by její případ pořádně znali. May se rozhodla využít Françoisovo pozvání a znovu se vydat do Saint-Tropez.

François a May začali žít spolu, François se rozhodl skoncovat se zámořskými plavbami a začít místo toho rybařit, tyto plány ale moc nefungovaly a tak se ze začátku oba živili sběrem a prodejem hub. Situace se zlepšila, když si May díky znalosti angličtiny našla místo v bance. Tam se seznámila s řadou francouzských i zahraničních umělců, kteří v městečku pobývali a když se jí narodil syn Lucien, jeho kmotrem se stal režisér René Clair. Clair se May také snažil pomoci, když banka místní pobočku uzavřela a May tak přišla o práci. Clair pro ni zařídil obchůdek s potravinami, jenže toto podnikání skončilo neslavně, protože May se svým sociálním cítěním nechávala chudší rodiny nakupovat na dluh, až se sama ocitla ve finančních problémech. Současně nastal i krach jejího vztahu s Françoisem. Důvodem byly rozdílné postoje a pohledy na život a také nepřátelství Françoisovy matky a sestry. Rozešli se ale v dobrém a François mohl vídat syna kdykoli chtěl.

May, která kromě sebe musela živit i dvě děti, si našla místo jako recepční v hotelu. Personál tvořili z velké části antibolševičtí emigranti z Ruska, se kterými občas debatovala o revoluci. Po stávce, která v hotelu vypukla, ale manažer veškerý personál propustil. May pak začala nabízet letním návštěvníkům městečka své služby jako písařka, jejím stálým klientem byl například spisovatel Joseph Kessel. Pro něj pak pracovala i po návratu do Paříže, než se Kessel vydal do Španělska psát reportáže o právě vypuklé občanské válce.

May po návratu do Paříže obnovila kontakty s některými anarchisty, třeba s Louisem Lecoinem. Lecoin s dalšími soudruhy čile posílali Španělským soudruhům zbraně, léky a další vybavení. Některé pacifisty to zaráželo, ale Lecoin byl v prvé řadě revolucionář a nemohl odmítnout pomoc těm, kdo bojovali za svobodu. Lecoin také s Nicholasem Faucierem založil SIA (Secours International Anarchiste / Mezinárodní Anarchistickou Pomoc).

28. června 1936 May dostala telefonicky příšernou zprávu od Emmy. Saša je mrtvý, v depresi se zastřelil. May okamžitě vyrazila do Nice, kde našla zdrcenou Emmu. Emma se krátce nato vydala na pozvání Souchyho do Španělska. Později v Londýně organizovala pomoc španělským soudruhům.

Ještě v Saint-Tropez se May v Bon Esprit seznámila se sochařem Fernandem Gualdim. Tamní policejní šéf si tenkrát z nějakého důvodu na Gualdiho zasedl a nechal ho vyhostit jakožto „potenciálně nebezpečného anarchistu“. Všichni místní umělci proti tomu sepsali petici, kterou May dopravila prefektovi departementu Var (málem při tom přišla o život, když cestou při nehodě vyletěla z auta). Petice ovšem nezabrala a Fernando musel ze Saint-Tropez odejít. Nějaký čas se skrýval u May v Paříži, nakonec byl ale zatčen a odsouzen na půl roku vězení.

Když tento trest uplynul a Fernando měl být konečně propuštěn z vězení, May odcestovala do Poissy, kde strávila noc v hotelu poblíž věznice. Chtěla ráno Fernanda přivítat, a protože byla hrozná zima, přivezla mu svetr a kabát. V sedm ráno se brána otevřela a vyhublý Fernando se jí v slzách vrhl do náruče. Dostal od May horkou kávu a croissant, jenže místo propuštění byl Fernando s dalšími vězni naložen do antonu a odvezen pryč. Cílem jejich cesty byl stadion Roland-Garros, který byl v té době francouzskou vládou přeměněn na koncentrační tábor.

May dělala co bylo v jejich silách, aby Fernanda dostala ven. V době, kdy se zdálo, že je úspěch na dosah a do tábora Roland-Garros dorazil příkaz k propuštění, byl už ovšem Fernando přemístěn do nechvalně proslulého tábora Le Vernet d’Ariège.

I May samozřejmě podporovala španělskou revoluci a svou pomoc se rozhodla zaměřit na děti. Zapojila se do Výboru pro pomoc španělským dětem, což byla nepolitická humanistická organizace, která budovala kolonie pro španělské děti. May s ostatními vyrážela s nákladními vozy a sbírala ztracené, zraněné a osiřelé děti, kterým se pak v koloniích dostalo láskyplné péče. May měla později na starost program opětovného sjednocování rodin. Pátrání po členech rodiny, roztroušených válečným zmatkem do různých oblastí, bylo náročné a ne vždy úspěšné.

Když se německá armáda blížila k Paříži, dostala May od humanitární organizace Kvakerů, pro kterou také pracovala, instrukci doprovodit skupinu španělských dětí do Marseilles. A tak, zatímco Němci vstupovali do Paříže jednou stranou, ji May s dcerou Soniou a několika dalšími pracovníky organizace druhou stranou opouštěla. Cesty byly plné uprchlíků i ustupujících vojáků, které občas kropila palbou přelétající italská letadla. Po předání dětí do péče mexického konzula v Marseilles se skupina vydala do Toulouse, kde se pak May s Kvakery starala o uprchlíky přicházející do města.

Ač se může zdát zvláštní, že bezvěrecká anarchistka pracovala pro humanitární organizaci zřízenou náboženským hnutím, měla práce pro Kvakery tu přednost, že mohla výrazně pomáhat i lidem, ke kterým by se bez krytí, jež jí kvakerská průkazka poskytovala, sotva dostala. May tak třeba pomáhala dodávkami jídla, oblečení a léků vězňům z koncentračního tábora Noë nedaleko Toulouse, kde francouzská vláda držela „nežádoucí“ uprchlíky z Itálie, Španělska a dalších zemí. V táboře May narazila na starého známého italského anarchosyndikalistu Alberta Meschiho, se kterým se znala z Paříže. Meschi bojoval ve Španělsku a byl internován, když se po porážce republiky vrátil do Francie. Nebyl už nejmladší a věznění si na něm vybíralo svou daň. May mu obstarala léky a začal zpracovávat místního kaplana, aby jí pomohl zorganizovat Meschiho útěk. Kaplan se sice přesvědčit nechal, plán ale zhatil sám Meschi, který „nechtěl být zavázán knězi“.

I když byl tábor v Noë peklem, daleko horší situace panovala ve zmíněném táboře Le Vernet, zřízeném hlavně pro uprchlíky ze Španělska a z dalších fašistických zemí. Spisovatel Arthur Koestler, který sám táborem prošel, píše, že zpočátku „ubytování v Le Vernet tvořily jen zákopy vykopané ve zmrzlé zemi, ve kterých byli ranění ponecháváni, aby zemřeli a zdraví aby onemocněli. Prvním zařízením tábora byl ostnatý drát kolem dokola a hřbitov vedle něj.“ Jak už bylo řečeno, do tohoto tábora byl přemístěn i Fernando a May začala do tábora s dětmi dojíždět, aby tam pro něj nechala balíčky. Později se jí povedlo díky kvakerské průkazce dostat k veliteli tábora, který ji táborem provedl. May byla naprosto zděšena. Na místní ošetřovně panoval nesnesitelný puch a několik vyzáblých postav tam leželo na prknech a čekalo na smrt, protože pro ně nebyly k dispozici žádné léky. Muži, kteří se táborem ploužili, byli polonazí, někdy měli jen pruh pytloviny ovázaný mezi stehny. O hladu, který tam panoval, svědčí další otřesný zážitek. May viděla muže, kteří z fekálií v latríně vyhrabávali napůl strávené fazole, omývali je v řece a pak je pojídali.

Otřesená May přislíbila, že zkusí zajistit nějakou pomoc. Strašlivé podmínky panující v táboře vylíčila výboru organizace a povedlo se jí zajistit dodávky jídla, léků, oblečení a přikrývek. Už za čtyři dny se tak do tábora vrátila s narvaným náklaďákem pomoci a přislíbila podobné dodávky každý týden. Velitel byl potěšen a na oplátku umožnil May se konečně setkat s Fernandem. Později May také velitele přesvědčila, aby zřídil boudu, kde by se vězni mohli v soukromí setkávat s rodinami, které za nimi (často z obrovské dálky) přijely na návštěvu. May dodávala osobní balíčky Fernandovi a dalším vězněným anarchistům (svému starému známému ruskému nihilistovi Piotrovi dokonce zvládla propašovat jídlo a oblečení i na samotku).

V rámci snahy dostat Fernanda ven, se May vydala přes demarkační linii zpět do Paříže, aby pro něj obstarala dokumenty. Po svém návratu ale zjistila, že mezitím tábor navštívila italská komise a odvezla Fernanda a další vězně italského původu pryč. To však samozřejmě neznamenalo konec jejích aktivit v táboře. Během jedné ze zásobovacích návštěv oslovil May strážný, na něhož už byla dříve upozorněna, protože se k vězňům choval neobyčejně lidsky. Strážný ji vzal stranou a oznámil jí, že druhého dne má do tábora přijet Gestapo a odvézt několik vězněných Němců. Strážný měl o jejich životy obavy, proto se obrátil na May, které jediné důvěřoval. Společnými silami pak těmto devíti Němcům narychlo pomohli k útěku.

Samozřejmě začalo vyšetřování a May byla odvedena k výslechu, kde se bránila tím, že kdyby chtěla někomu pomoci utéct, začala by Fernandem (to že byl Fernando odvezen dřív, než to stihla udělat, si samozřejmě nechala pro sebe). Nakonec byla propuštěna a bylo jí doporučeno, aby zmizela z města, protože Gestapo takto shovívavé nebude. May tuto radu uposlechla. S dětmi se uchýlila do malé vesničky poblíž hranice s Andorrou, kde strávili zimu.

Když May kdysi vyšlo lobování u Trockého, rozhodla se zkusit využít své staré kvakerské průkazky a navštívit ve Vichy ministra vnitra Pucheua, aby se přimluvila za propuštění několika vězňů (mezi nimi i starého známého Lazaréviče) z tábora Le Vernet. Pucheu ocenil práci, kterou v táboře kvakeři odvedli (May sice musela po útěku vězňů z tábora své svazky s kvakery přerušit, její práci ale převzali jiní), Lazarévič byl skutečně propuštěn a znovu se shledal se svou ženou (tou byla židovská anarchistka známá pod jménem Ida Mett, skutečným jménem Ida Markovna Gilman) a jejich synem.

May také pomohla bratrovi Idy Mett Izákovi, který se jako žid nacházel v nelehkém postavení. May mu obstarala doklady a Izák si pronajal chatrč na předměstí Toulouse, kam se May po čase přestěhovala za ním. S Izákem pak v této době počala své třetí dítě, dceru Marie-May. I když se to mohlo zdát neuvážené, pro May bylo početí židovského dítěte „jistým druhem protestu“.

Když jim začaly docházet peníze, Izák si našel práci na farmě v jiném regionu a May se rozhodla s dětmi Lucienem a Marie-May vrátit do Paříže, kde žila nejstarší dcera Sonia. To znamenalo nelegálně překročit demarkační linii. Naštěstí jim pomohli místní farmáři, kteří je u sebe ukryli přes noc a posléze se jim povedlo mezi německými hlídkami proklouznout.

V Paříži zjistila, že řada soudruhů včetně Lecoina byla zatčena. Dělat anarchistickou propagaci nešlo a May tak pokračoval v tom, co dělala vždy, to jest pomáhala všem, kdo to potřebovali. May si našla práci jako korektorka a s několika dalšími se pustila do padělání dokladů pro židy a totálně nasazené. Jeden kamarád, který se nasazení ze zdravotních důvodů vyhnul, poskytl vzor, další člověk, který vyučoval kreslení, vyrobil šablony. Stará kamarádka Thérèse se před totálním nasazením ukryla přímo ve „vlčí tlamě“, když díky své bezvadné němčině začala pracovat na německém úřadě pro cenzuru. May ji tam často navštěvovala a řada falešných dokumentů vznikla právě tam, i když to samozřejmě nebylo bez rizika a jak sama píše, málem se podělala, když ji jednou načapali u psacího stroje (naštěstí tenkrát dokázala zachovat klid a pokračovat, jako by na tom nebylo nic divného).

May byla v kontaktu s různými skupinami odboje, kterým poskytovala falešné doklady a další služby (pomáhala zajistit prostor pro provoz radiostanice, spolupracovala se sítí pašující francouzské vězně z Německa a pomáhala k útěku lidem z Alsaska-Lotrinska, povolaným do německé armády), nikdy se ale nestala členkou žádné z nich. Chtěla si dělat věci po svém a možná i díky tomu nebyla nikdy odhalena, ač měla párkrát namále.

Na konci války, když RAF vybombardovala Saint-Nazare, se k May přestěhovala její matka. A po obsazení Vichistické zóny Němci, se k ní nastěhoval i Izák. Problém se spoustou hladových krků a nedostatkem jídla vyřešila tak, že se s dalším společníkem vloupala do jedné předměstské radnice, kde sebrali přídělové lístky.

Když se Němci konečně stahovali z Paříže, brali s sebou co se dalo. May během cesty na kole zahlédla nespokojený hlouček lidí, stojící u náklaďáku před obchodním domem, do kterého si Němci naložili své zásoby. Společně s jedním mladíkem vylezla na korbu a začala krabice s jídlem rozdávat okolostojícím lidem. Když byl náklaďák skoro prázdný, zpozorovali Němci, co se děje a hodili jejich směrem granát. Všichni se rozprchli. Když si May brala své kolo, viděla, že někdo z jejich vděčných „zákazníků“, ji dal jednu z vyvlastněných krabic do košíku.

Konec války kromě radosti přinesl i „ostudný spektákl probíhající pomsty“, což May odsuzovala. Její dcera Sonia se ve sklíčené náladě vrátila do Paříže z Dordogne, kde působila mezi makisty jako styčná agentka. Aby ji rozptýlila, rozhodla se May vzít ji do Itálie vyhledat nějaké staré známé, mezi nimi i Fernanda. Na hranicích jim sice byl nejprve odepřen průchod, vojáci je posílali sem a tam a vyžadovali po nich další a další potvrzení, May si ale nakonec svým asertivním chováním prosadila svou. Prostřednictvím jedné anarchistické skupiny, na kterou měly kontakt, se jim povedlo Fernanda vypátrat. Ten se pomalu zotavoval z dlouhodobého věznění. May a Sonia strávily v Janově, kde anarchistické hnutí po válce začalo obnovovat své aktivity, asi měsíc.

Sonia

Sonia se později provdala za spisovatele a surrealistického malíře Georgese Malkineho. Po narození druhého dítěte se přestěhovali do New Yorku a po narození třetího k sobě pozvali May. May návštěvu využila k navázání kontaktů s americkými odboráři a nejrůznějšími anarchistickými skupinami. Neteř Emmy Goldman ji pozvala i do Woodstocku, kde žila řada hudebníků a umělců. Do Woodstcku se nakonec přestěhovala i Sonia, ze které se v USA stala úspěšná folková zpěvačka.

Svým aktivitám v padesátých a šedesátých letech se May v knize bohužel prakticky nevěnuje. Její paměti jsou psány chronologicky a jakž takž podrobně po konec druhé světové války. Pak následuje kapitola, ve které vypráví o několika osobnostech hnutí, se kterými se setkala a které ji ovlivnily. Kromě Machna a Volina vzpomíná také na Mariuse Jacoba, který vedl anarchistický gang „Dělníci noci“ zaměřený na expropriace. V roce 1905 byl Jacob odsouzen za více než 100 loupeží. May se s ním poznala v roce 1929 v prostorách Le Libertaire, kam Jacob zamířil, když byl konečně po čtvrtstoletí pekla propuštěn a May popisuje i jeho další osudy. Poslední osobností je pak Louis Lecoin, s nímž May pro hnutí pracovala nejvíce. Vyprávěním, jak po jeho smrti znovu rozjížděla vydávání anarchistických novin, pak May přeskočí rovnou do let sedmdesátých. O nepokojném roce 1968, tak třeba v knize nepadne ani slovo. Pojďme si zrekonstruovat alespoň to málo, co se o tomto období z knihy vyčíst dá.

Na sklonku roku 1956 postihla Lecoina velká rána, když mu zemřela žena. S o to větší vervou se ale znovu vrhnul do svých antimilitaristických aktivit a kampaně za propuštění mužů, vězněných za odpírání vojenské služby. Když svou kampaň spouštěl, bylo těchto vězňů 19, někteří z nich byli ve vězení už téměř deset let. Motivy jejich odmítání sloužit v armádě se různily, často se jednalo o motivy náboženské. Lecoinovi ovšem nešlo jen o jejich propuštění, chtěl také vybojovat, aby bylo odpírání vojenské služby právně uznáno a aby tak už nikoho dalšího nepostihl stejný osud.

Aby mohl Lecoin vést úspěšnou kampaň, potřeboval noviny a na ty zase potřeboval peníze. Část potřebné sumy získal prodejem svého majetku, část přinesla sbírka mezi přáteli. Podpořilo ho i několik známých malířů, kteří věnovali své obrazy. 31. ledna 1958 tak začal vycházet týdeník Liberté. Byl také zřízen výbor na obranu vězňů. Kampaň nabrala obrátky a Lecoin s šéfredaktorem Liberté Dufourem byli na čas uvězněni kvůli podněcování vojáků, aby neposlouchali rozkazy, soud však oba osvobodil. Situaci samozřejmě ještě komplikovala probíhající válka v Alžíru.

Lecoin

V červnu 1962 zahájil Lecoin hladovku, která trvala 24 dní, než byl na nařízení soudu převezen do nemocnice. Svůj boj ale samozřejmě nevedl sám, podporovala ho řada přátel včetně May, na jeho straně stály i satirické svobodomyslně orientované noviny Le Canard enchaîné, pro které May přes třicet let pracovala jako korektorka. V době jeho hladovky pak stovky novin po celém světě otiskovaly protestní vyjádření. Téma získalo pozornost a po pětiletém boji to byl nakonec paradoxně armádní generál de Gaulle, kdo z pozice prezidenta schválil uznání statusu odpírače vojenské služby z důvodu svědomí, zatímco předchozí „socialistické“ vlády toto téma ani neotevřely.

Jak ovšem May s lítostí dodává, tento obrovský úspěch pozdější zákonné dodatky do značné míry znehodnotily, takže v době, kdy psala svou knihu, stále končily asi tři stovky mladých mužů ročně před vojenským soudem, kde „dle nálady soudce a délky jejich vlasů, byli odsuzováni od jednoho do šesti měsíců vězení, nebo k podmíněným trestům“.

Na jaře 1971 se Lecoin podrobil jakési drobné operaci. Doufal, že se brzy zotaví, aby mohl pokračovat ve své ještě ambicióznější kampani za odzbrojení Francie. May s ním o jeho plánech často debatovala, k možnosti úspěchu takové kampaně se stavěla celkem skepticky a dlouho do večera s ním mluvila i během návštěvy na klinice, kde se léčil. Druhý den ráno ji z kliniky volali, že Louis zemřel. May dorazila na kliniku dát sterému příteli poslední polibek. Pak se dala do práce, aby informovala ostatní soudruhy, kamarády a spolupracovníky a aby společně připravili poslední číslo Liberté.

Lecoin kdysi May řekl, že Liberté vnímá jako své dítě a chtěl by, aby tyto noviny zanikly společně s ním. Navrhl jí ovšem, že by mohla pokračovat v šíření svých myšlenek prostřednictvím nových novin, které by se mohly jmenovat Le Réfractaire (vzdorující), když je taková fanynka Julese Vallèse (sbírka fejetonů tohoto spisovatele a bývalého komunarda totiž vyšla pod názvem Les Réfractaires). Na rozjezd novin jí sice nemohl poskytnout žádné peníze, přislíbil jí ale svou obrovskou knihovnu.

May uspořádala Lecoinův pohřeb, který se dle jeho přání odehrával v tichu, bez hudby a proslovů. Pak se s dalšími sešla v redakci Liberté. Ukázalo se, že Lecoin nezanechal závěť a dědictví po něm připadlo jisté organizaci, se kterou měl přitom v poslední době poměrně chladný vztah.

Aby mohla splnit další přání svého zesnulého přítele vydat dvoj LP s nahrávkami Lecoinova mluveného slova, vzala si May půjčku, naštěstí pro ni měl tento projekt celkem úspěch. Pak také založila Spolek přátel Louise Lecoina a z peněz vybraných na členských poplatcích začala konečně s vydáváním Le Réfractaire. Do vydávání se zapojila většina z bývalých spolupracovníků Liberté a objevilo se i několik nových mladých lidí. Noviny vycházely od dubna 1974 do prosince 1983.

Ani v roce 1979, kdy May své paměti sepisovala, tedy ve věku 81 let, ji neopouštěl aktivistický zápal. Už nejsem mladá, ale vůbec se nehrnu do odchodu do „důchodu“. Můj syn Lucien mi „nařizuje“ abych byla „v klidu“. Nevím jak. A jsem strašně neposlušná.“

Vydávání Le Réfractaire se nadále věnovala naplno. Tato činnost ji přinášela radost a uspokojení, kontakt s mladými lidmi, kteří do prostor redakce přicházeli, pro ni představoval „nádech naděje“. Přesto se její povaha nemohla spokojit jen s takovou sedavou prací a stále bažila také po akci.

Na každé demonstraci jsem stála po boku mládeže, bojující, aby učinila možnou budoucnost, kde se válka nebude zdát nevyhnutelnou a kde bude možné řešit nevyhnutelné lidské konflikty jinými prostředky.“ May si zachovávala mladého ducha zahleděného do budoucnosti, jak dokazují i následující slova: „Tak kdy se konečně dostaneme k tomu, abychom mladým projevili nějaký respekt, porozumění jejich plánům a jejich ideálům?“

Jejím hlavním tématem byla stále pomoc odpíračům vojenské služby a antimilitarismus. Pokud jde o odpírače, budu je vždy podporovat ze všech sil. Zapojila se i do protestů proti rozšíření vojenského výcvikového tábora v Le Larzac. Proti tomu se původně postavili místní rolníci, kteří záhy získali podporu tisíců dalších lidí včetně anarchistů. Kampaň byla úspěšná a plán na rozšíření tak byl v roce 1978 po masivních protestech zrušen.

May také na pozvání místních odpíračů navštívila shromáždění v Morlaix, této třídenní antimilitaristické akce se účastnilo asi 6000 lidí z řad ekologických hnutí, nenásilných hnutí, anarchistů, výborů na obranu odvedenců, středoškolských výborů atd. Prvotní popud vzešel od skupinky odpíračů z departementu Finisterre. Jak bylo řečeno, těžce vybojovaný status odpírače z důvodu svědomí byl totiž v té době dalšími úpravami politiků prakticky znehodnocen a mladí lidé opět končili ve vězení. Mezi řečníky vystoupila i May (chybně uvedená jako vdova po L. Lecoinovi) a zapojila se i do následných debat s mladými lidmi. Protože měla tendenci „diskutovat otázky blízké svému srdci s jistou vehemencí“, ocitla se následujícího rána na nemocničním lůžku v důsledku infarktu.

Stejná věc se jí stala také při diskusi v přednáškovém sále univerzity v Paříži, kde se velmi vzrušeně debatovalo o skupině Baader-Meinhof, ke které May poznamenává: „Zatímco cíle a ideály mladých lidí do ní zapojených mi nebyly vlastní, odmítala jsem být spojencem policie a soudního systému, který s nimi zacházel obzvláště ohavným způsobem.“

Že měl její pacifismus své limity, dokazuje i její vyprávění o protestu proti výstavbě jaderné elektrárny v Malville z 31. července 1977. Na akci se sešlo přibližně 60 000 lidí a policie se ten den chovala obzvláště brutálně. May popisuje, jak v dešti kráčela bahnem s ostatními, když je kordon policistů bez varování zasypal granáty. (Později se ukázalo, že jeden člověk po zásahu granátem zemřel, další přišel o nohu a další o ruku. Granát utrhl ruku i jednomu z fízlů.) Několik mladíků v helmách a s holemi, patřících k „ochrannému oddílu“, se jim pokusilo postavit na odpor, množství policajtů, kteří se na ně sesypali, bylo ale veliké. Z řad demonstrantů létaly kameny a občasný molotov. Následně vůdcové demonstrace prohlásili, že demonstrace dosáhla svých cílů a uspěla (což byla lež, cílem bylo dostat se až na staveniště), lidé by se měli vrátit do tábora a ti, kdo chtějí bojovat, mohou zůstat na místě. To May rozlítilo. „Bylo tam asi 60 000 lidí a nemohli jsme jen přihlížet a nechat těch pár mladíků bojovat samotné a nechat je zmasakrovat.“ Po neúspěšné hádce s organizátory se May s několika dalšími pokusila obejít kordón a dostat se do vesnice. I tam už ale policie řádila naplno a hon na demonstranty pokračoval po zbytek dne.

To vše – represe, útočné granáty, popření spravedlnosti – ano, to vše bylo předvídatelné, a přece to většina protijaderného hnutí nečekala! To je ten nenásilný aktivismus, o kterém jsme tolik slyšeli? Jestli to znamená vypustit slogany a pak je nenaplnit a vystavit desetitisíce lidí krupobití granátů a pak zamířit zpět do tábora spokojení, že jsme „splnili povinnost“ a nechat mladé lidi, kteří byli přijati jako „ochrana“, aby byli zmasakrováni, bez toho, že by se jim poskytla jakákoliv pomoc a zacházet s nimi, nebo dovolit, aby se s nimi jednalo jako s tupými násilníky a anarchisty a tak dále, pak se mnou nepočítejte, nepočítejte!

May se zúčastnila i následného soudu, „zlověstné frašky“, během níž bylo odsouzeno několik mladých lidí zatčených po mnoha hodinách daleko od místa bojů.

V úplném závěru knihy pak May vyjádřila naději, že právě mladí lidé převezmou pochodeň anarchie, která „je tou nejkrásnější věcí“.

Ať žije anarchie! Běžte do toho, mladí lidé! Běžte do toho!… Za lásku, bratrství a svobodu!

V prosinci 1983, měsíc po její smrti, vyšlo poslední 83. číslo Le Réfractaire. To bylo vydáno jako připomínka May a některé z článků, vzdávajících čest této úžasné dámě, se objevily i v dodatku knihy. V jednom z nich vypráví Bernard Baissat, který s May krátce před její smrtí točil dokumentární film, že toto natáčení nebylo snadné. May totiž chtěla dát ve filmu prostor každému ze svých přátel, starým veteránům i mladým aktivistům, odpíračům vojny a všem, kdo se podíleli na vydávání Le Réfractaire, chtěla také mluvit o svých vzorech, jako byli Faure a Lecoin. Kdykoliv pak Baissat chtěl něco vystřihnout, navrhovala, aby vystřihl ji.

Podobně je psána i její kniha. May často od svého vyprávění odbíhá k lidem a událostem, které považuje za důležité. Někdy jsou to známé věci, jako třeba případ Sacca a Vanzettiho nebo haymarketských mučedníků, kronštadtské povstání či machnovščina, jindy se ale rozepíše i o méně známých událostech a osobnostech a připomene kapitoly historie, které už pokryl prach zapomnění. Když už nemůže o každém psát tak podrobně jako třeba o Lecoinovi nebo o Emmě Goldman, věnuje jim alespoň odstavec či větu. Vydavatelé z Kate Sharpley Library odvedli skvělou práci, když knihu doplnili spoustou kratičkých medailonků některých ze zmíněných osob, i když, jak sami dodávají, vzhledem k Mayině slabosti pro dlouhé seznamy jmen, bylo těžké držet se toho, aby poznámky nebyly delší než samotný text. Kniha je tak i zajímavým zdrojem při pátrání po méně známých anarchistech a anarchistkách.

Powered by R*