Aneb falešná nenásilnost vás nezachrání.

„Ti, kdo prohlašují, že jsou na straně svobody a přitom odmítají neklid, jsou lidmi, kteří chtějí sklizeň bez orání půdy; chtějí déšť bez hromu a blesku. Chtějí oceán bez strašlivého burácení jeho ohromného vodstva.“

Frederick Douglass

Možná jste viděli letáky, četli prohlášení. Možná jste je i sami papouškovali. „Jsme nenásilní,“ říkají letáky. „Nikomu nebude dovoleno na tyto protesty přinést zbraně,“ říkají letáky. „Respektujeme prosazování zákona,“ říkají letáky.

Nezáleží na skutečnosti, že naprostou většinu zbraní přinesených na protesty, tam přináší policie. Je jedno, že naprostou většinu násilí, které se na protestech odehraje, má na svědomí policie.

Nemám problém s nenásilím, ne z podstaty. Pro někoho je nenásilí taktickou volbou. Pro jiné je to morální imperativ. Problém je ale v tom, že to bezvýrazné „nenásilí“, prosazované některými protestujícími, je v tom lepším případě jednoduše nedostatkem odvahy a odmítnutím zamyslet se pořádně nad tím, co je v sázce, v tom horším případě je to v podstatě tajná spolupráce s fašistickým státem.

Fašistický stát. V tomto okamžiku už jsme v této otázce dosáhli jakéhosi hrubého konsensu. Napříč celým nepravicovým politickým spektrem jsou akademici a historici a antifašisté a anarchisté a liberálové a demokraté a pokrokáři ochotni přijmout fakt, že státní aparát Spojených států byl ovládnut fašismem. Ochutnali jsme to slovo na našich jazycích. Pro některé z nás má zvláštní příchuť, neznámou pachuť; nejsme zvyklí nazývat něco „fašismem“ a myslet to doslovně. Používali jsme to slovo po celá léta až moc volně k označení čehokoliv, co se nám nelíbilo.

Spojené státy jsou fašistickým státem a mnoho z nás zde žije a mnoho z nás nechce, aby byly fašistickým státem, takže hledáme způsoby, jak tomu fašismu vzdorovat. Hledáme způsoby, jak být antifašisty.

Protože nemám k dispozici lepší pojmy, chtěla bych rozlišovat mezi „falešným nenásilím“ a „skutečným nenásilím“. Skutečné nenásilí je souborem organizačních principů a taktik, které jsou čas od času používány s velkou účinností po celém světě. Jejich součástí je i vystavení svých vlastních těl nebezpečí a vyžaduje tak velkou odvahu. Skutečné nenásilí zahrnuje lidi – často tisíce lidí – kteří riskují své životy a svobodu aby narušili chod mašinerie útisku. Skutečné nenásilí také funguje jenom pokud ti, kdo jej praktikují, dají jasně najevo, že nenásilí je volbou, pro kterou se rozhodli. Martin Luther King Jr chodil ozbrojen a za každým, kdo se na Jihu v době boje za občanská práva stavěl na odpor nenásilně, stál ozbrojený černý farmář, který dohlížel na jejich klidný spánek. (Přečtěte si knihu This Nonviolent Stuff’ll Get You Killed, kterou napsal Charles E. Cobb Jr nebo si můžete poslechnout můj podcast o ozbrojeném hnutí za lidská práva část 1 a část 2). Nenásilí funguje, pokud těm u moci řekne „podívejte, můžeme to vyřešit po dobrém, a nebo to uděláme po zlém.“

Nebo, abychom citovali výrok Fredericka Douglasse z roku 1857, „moc nám nic nedovolí, pokud se toho nebudeme domáhat. Nikdy to neudělala a nikdy to neudělá.“ Pokud se snažíte konfrontovat nespravedlivé systémy, musíte uplatnit sílu. Nenásilí, skutečné nenásilí, je jednou z mnoha metod, jak to udělat (a rozhodně nebylo tou metodou, díky níž skončilo otroctví v USA, nebo která vyřídila fašistické armády za druhé světové války).

Falešné nenásilí je zdaleka nejrozšířenějším typem nenásilí v USA (a předpokládám, že obecně na „Západě“). Falešné nenásilí nezpochybňuje status quo, ale naopak ho upevňuje.

Tam, kde skutečné nenásilí říká „násilí by v této situaci bylo ospravedlnitelné, ale my praktikujeme nenásilí, aby o to víc vynikla krutost našich nepřátel a aby byla zpochybněna jejich morální úroveň,“ falešné nenásilí říká „násilí ze strany status quo je ospravedlnitelnější než násilí těch, kdo proti němu bojují.“

Tím nejjednodušším způsobem, jak rozlišit mezi opravdovým nenásilím a jeho bezzubým dvojníkem, je asi to, že opravdové nenásilí je obvykle nelegální, zatímco falešné nenásilí se chlubí svou zákonů dbalou povahou.

Opravdové nenásilí samozřejmě není tím jediným způsobem, jak vzdorovat a nemyslím si, že by bylo morální nebo strategickou nutností. Jednou z velikých lží naší doby je ta, že pouze nenásilný odpor proti útlaku je oprávněný. Je fascinující, že jsme schopni této lži naletět, vezmeme-li v úvahu, v jak militaristické kultuře žijeme a taky to neuvěřitelné úsilí, které tolik lidí z tolika z našich rodin vložilo do zastavení fašismu posledně.

***

V roce 1936, když se Franco pokusil uskutečnit ve Španělsku fašistický převrat, neuspěl – zastavila ho různorodá směs republikánů, anarchistů a marxistů. V důsledku toho vypukla španělská občanská válka s fašismem na jedné a republikou (a anarchistickým komunismem) na druhé. Západní takzvané demokracie jako Francie, Británie a Spojené státy neudělaly nic a Španělsko podlehlo fašismu. Do boje se však zapojilo 35 000 internacionalistů, snažících se zastavit fašismus. 2500 z nich tvořili Američané. Když se někteří z těchto Američanů později snažili narukovat do americké armády, aby pokračovali v boji s fašismem ve druhé světové válce, mnoho z nich bylo odmítnuto, nebo jim nebylo umožněno získat vyšší hodnost. Používal se pro ně oficiální termín „předčasný antifašista.“ Bojovali s fašismem dříve, než to po nich chtěla vláda Spojených států.

Jde o to, že nepotřebujete schvalující úřední razítko od té nebo oné vlády, aby jste cítili, že bojovat proti fašismu je legitimní.

***

Když anonymní organizační skupiny vydávají prohlášení vyžadující nenásilí, a tvrdí, že mluví za celé „hnutí“ proti Trumpovu režimu, dělají práci státu za něj. Vytvářejí jasné zlomové linie, které může stát zneužívat. Když říkají že „legitimní jsou jen nenásilní protestující,“ pokládají tak základy k delegitimizaci násilných (a dokonce i zákony porušujících nenásilných) protestujících a žádají stát, aby nás rozdělil a ovládl. Zastánci falešného nenásilí nepřímo říkají, že respektují násilné agenty fašistického státu (jako třeba policii) více než ty, kdo používají násilí aby fašistickému státu vzdorovali.

V podstatě vzato, pokud vidím někoho, jak vzdoruje fašismu způsobem, který nepovažuju za strategický (připadá mi třeba naivní, připadá mi třeba reformistický, připadá mi třeba extrémní), připomínám si, že cítím větší respekt k osobě vzdorující fašismu, než k fašismu, kterému vzdorují. (Ironií je, že to zahrnuje i ty samé lidi, které touto esejí kritizuji. Nejsou mými nepřáteli, nepřítelem je fašismus .)

Pokud silně zastáváte nějaké morální stanovisko (jako antifašismus), je snadné a taky nebezpečné uvěřit, že vy a vaši kamarádi zastáváte ten jediný správný postoj. Že znáte tu jedinou nejlepší strategii, tu nejopravdovější ideologii. Všichni jsme se ale zapojili do tohoto boje z různých důvodů. Všichni používáme různé taktiky. Používáme všichni různá označení. Všichni bojujeme za různé světy.

Zapatisté nám však připomínají, že bojujeme za svět, ve kterém je možných mnoho světů. Bojujeme s fašismem, protože je to fašismus. Není žádný jediný správný způsob, jak to dělat. Jak morálně, tak strategicky musíme akceptovat, že jiní lidé budou mít rozdílné taktické plány. Strategie, které sledujeme, musí být strategiemi, které uznávají, že rozmanitost je naší silou, ne naší slabostí. Rozmanitost víry, etnicity, názorů, kultury, ideologie, taktiky.

Pokud budeme rigidní, neudělá nás to silnými. Budeme místo toho křehcí. Křehký meč je v bitvě k ničemu.

***

Když se nacisté dostali k moci, zarputile se snažili konsolidovat moc a zničit demokracii. Nestalo se to přes noc, ale stalo se to rychlým tempem. Jak známo došlo v tomto období k útoku na budovu parlamentu, který se do historie zapsal pod označením požár Reichstagu. Většina verzí, které o této události uslyšíte, říká, že tu budovu zapálili nacisté a svedli to na levici, že zneužili požár k tomu, aby upevnili svou moc a zničili demokracii. Poučení, které si z toho máte odnést, je paradoxně to, že zapálit Reichstag by bylo špatné – a přece už za pár let USA, Británie a SSSR to místo samy bombardovaly a miliony lidí šly na smrt ve snaze zastavit nacistickou vládu.

Požár Reichstagu nezaložil žádný nacistický agent. Udělal to oddaný antifašista, holandský radový komunista (to je něco jako komunista, který nemá rád SSSR a věří, že by si dělnická třída měla vládnout sama prostřednictvím demokratických orgánů namísto shora dolů řízených hierarchií). Jmenoval se Marinus van der Lubbe. Vyrůstal v chudobě a drsných podmínkách a jednou prohodil fízla oknem a historie ho pošpinila víc než kohokoliv jiného, na koho si dokážu vzpomenout.

Marinus zapálil Reichstag protože už měl dost toho, jak levice nedělá nic ohledně nacistů, kteří se právě dostali k moci a protože doufal, že jeho žhářství zažehne jiskru dělnické rebelie proti fašismu. Místo toho jeho čin využili fašisté jako záminku k uchopení ještě více moci. Ze strategického hlediska ten požár nedopadl dobře. Z morálního hlediska? Prostě se na něj nemůžu zlobit. Jeho činy mohly zažehnout rebelii. Nezažehly. Ale kdyby ano, celý svět mohl být ušetřen mnoha potíží. (Můžete si poslechnout jak o jeho příběhu diskutuji ve svém podcastu část 1 a část 2.)

Nikdo skutečně nevěří, že bez Marinusova požáru by nacisté neprovedli všechny ty svoje, však víte, všechny ty nacistické věci. Ani za mák nevěřím, že Marinus významně změnil běh dějin. Pod tou či onou záminkou, nebo i bez ní, by se fašisté stejně chopili moci. Svalovat všechny jejich ohavné skutky na antifašistického holandského kluka z dělnické třídy je jednou z nejdéle přetrvávajících lží té doby. Proč se tou myšlenkou vůbec zabýváme?

Proč vedeme své hnutí k tomu, aby se nechalo po 92 letech znovu stejným způsobem napálit?

***

Mé chápání historie mě vede k přesvědčení, že tou nejefektivnější akcí povětšinou není ani ta striktně „násilná“ ani ta „nenásilná“, alespoň pokud se bavíme o lidu nějaké země vzdorujícímu vlastnímu útisku. I když existují příklady režimů, které byly svrženy v podstatě vojenskou akcí a příklady režimů svržených kampaněmi ze zásady nenásilnými, je daleko obvyklejší vidět režimy svržené tím, co by se dalo nazvat jako „ostřejší akce.“ (Nebo tomu tak možná nebudete chtít říkat, ale já tomu tak říkám.)

Všeobecné stávky a lidové vzpoury jsou obecně efektivnějšími strategiemi ve většině (ale ne všech) situací. Když lidé vyjdou do ulic a zůstanou v ulicích, zastaví fungování utlačovatelského státu a zpochybní legitimitu státu. Tento druh akcí obecně není ani ve své podstatě vojenský ani striktně nenásilný. Někteří lidé přijdou s transparenty, jiní přijdou s cedulemi připevněnými na baseballových pálkách. Barikády a cihly a nápisy na zdech a neozbrojené masy už dříve svrhávaly režimy a udělají to znovu, obzvláště pokud masa nenásilných protestujících nabídne svou podporu a solidaritu těm ostřejším, kteří vezmou útokem věznice a sem tam vypálí nějakou tu budovu.

Ústřední lží falešného nenásilí je „stát chce, abychom se chovali násilně, aby tak získal záminku vyhlásit stanné právo.“ Pokud nikdy neuděláte nic, kvůli čemu by mělo pro stát smysl vyhlásit stanné právo, nebude se tím obtěžovat. Zničí ale nenásilné protesty a politickou opozici bez ohledu na to, jakou taktiku tato opozice používá. Co stát chce, je to, abychom preventivně vybudovali konsensus, že by bylo špatné k odporu vůči státu použít sílu. Když říkáte „stát chce, abychom se chovali násilně,“ děláte práci fašistického státu za něj.

Nejsou žádní „dobří protestující“ a „špatní protestující“ a fašistický stát se určitě nebude obtěžovat tím, aby nás třídil do těchto kategorií, než se nás pokusí deportovat do vězeňských táborů v zahraničí. Tohle není nějaký hypotetický příklad, lidé už jsou deportováni za napsání komentářů a za účast na skutečném nenásilí.

Nemáme žádný důvod se domnívat, že nás poslušnost zákonů zachrání.

Máme všechny důvody se domnívat, že budování antifašistické solidarity napříč ideologickými a taktickými liniemi by mohlo.

Zdroj: Without the Awful Roar of Its Many Waters

Kniha Worth fighting for: Bringing the Rojava revolution home vyšla v roce 2023 u Active Distribution. Autorky knihy Jenni Keasden a Natalia Szarek v ní popisují své zážitky z ročního pobytu v Rojavě, kde se účastnily revoluce, kterou Jenni popsala slovy: „Není to utopie. Právě naopak. Co je na ní tak výjimečného, je právě to opačné – že je tak pevně zakořeněná v životech běžných lidí, se všemi našimi zmatky a nedokonalostmi. Nebojuje za nic menšího než za utopii, ale je odhodlaná začít tam, kde právě jsme, s lidmi jací právě jsou, ne v nějakém fantazijním ideálním světě. Tohle všechno přitáhlo revolucionáře z celého světa a ona nám láskyplně otevřela náruč.“

Obě autorky, které se ve vyprávění střídají, byly již dříve aktivní v britském protestním hnutí a často zážitky z obou dosti odlišných hnutí (britského a kurdského) porovnávají a snaží se popsat, v čem by zkušenosti z Rojavy mohly být lidem na západě prospěšné (v jejich případě jim pobyt v Rojavě pomohl překonat značné vyhoření, které je po letech aktivismu v Británii postihlo). Tuto snahu ostatně vystihuje i podtitul knihy Přinést rojavskou revoluci domů. I když nemusíte se vším souhlasit (alespoň já bych byl v jistých věcech opatrný) kniha určitě poskytuje řadu podnětů k zamyšlení. Díky své formě, kdy se osobní zážitky prolínají s popisem obecnějších souvislostí, je navíc poměrně čtivá a právě ty konkrétní detaily a zkušenosti mnohdy pomáhají události pochopit lépe než nějaké obecné politické manifesty.

Knihu již dříve na svém webu a v časopisu Existence představila Anarchistická federace, takže mi ušetřila práci s pořizováním výpisků a ty, kdo by se chtěli o Rojavě dozvědět více, odkazuji na jejich text zde. Já se tak mohu omezit jen na překlad malé ukázky. Ta pochází z 10. kapitoly nazvané Bojovat, autorkou této kapitoly je Natalia.

***

Připadalo mi překvapivě uklidňující, jak mnoho ostřílených organizátorů a veteránů v Rojavě, když mluvili o revoluci, říkalo:“Je to obtížné. Je to dlouhé a obtížné.“ Z toho vyplývalo, že skutečnost, že mi mnoho věcí připadalo obtížných, neznamenala, že to dělám špatně. Vlastně to možná dokonce znamenalo, že to dělám správně.

Další věc, kterou říkali, byla, že „po revoluci…je více revoluce“. Revoluce není událost, nebo nějaký konečný bod, je to celoživotní práce, přístup k tomu, jak vedeme své životy a jak bojujeme. Nemůžeme žít své životy tak, že budeme čekat, až bude po ní, musíme si ji osvojit a vidět v ní krásu. Může to znít jen jako neupřímná symbolika nebo jako naivita, jako klišé omílané těmi, kdo chápou revoluci jen z hollywoodských filmů nebo z nějaké historické knihy, popisující vše v růžových barvách. Ale v Kurdském osvobozeneckém hnutí je to pravda, kterou žijí lidé, jejichž životy jsou svědectvím o boji, kteří nosí roky boje ve vráskách na svém obličeji a ve šrapnelech zabořených pod kůží.

Trvání na tom, že boj je nejen nezbytný, ale že je v něm krása, je ústřední pro přístup hnutí k revoluci. Boj je vnímán jako odpor proti útlaku a nespravedlnosti, kdekoliv a v jakékoliv podobě se objeví. Boj není to samé jako utrpení, ale znamená to, že se ne vždy vydáme snadnou cestou. Znamená to tvrdou práci pro revoluční změnu; ať už se ta práce odehrává na frontových liniích, v komunitním organizování, v překonávání konfliktů nebo v rozebírání utlačujících způsobů chování, které jsme si všichni osvojili. Boj znamená uvést do souladu vaše myšlenky, vaše pocity a vaše činy tak, abyste se mohli/y naplno vrhnout do práce, oslav a vztahů, které utváří revoluci.

Během politického organizování, do kterého jsem byla v minulých letech zapojená, mi boj až příliš často připadal jako bušit znovu a znovu hlavou do cihlové zdi. Myslím, že jsem viděla aktivismus jako něco, co by nás (pokud budeme mít štěstí) mohlo přivést blíže k okamžiku revoluce, která se může, ale nemusí odehrát ve vzdálené budoucnosti. Teď se snažím přemýšlet o revoluci jako o něčem, co vyrůstá (mimo jiné) z lidí, kteří si vybrali revoluční přístup k tomu, jak bojujeme. Pokud se vydáme cestou odporu, krásy v boji, pak zažijeme osvobození tím, že po ní budeme kráčet. Tady pramení radost – ne proto, že by to bylo snadné nebo příjemné, ale protože můžeme cítit, jak se jejím prostřednictvím stáváme svobodnějšími.

Když jsem poprvé přijela do Rojavy, toto nebylo něčím, co bych byla ochotná dělat. Na politickém organizování jsem milovala mnoho věcí – komunitu, pocit kolektivní síly, pocit, že žiji dle svých hodnot – nebyla jsem ale emocionálně připravená zavázat se k boji na celý zbytek života. Všemu tomu povídání o tom, jak je boj nádherný, se snadno věří v teorii, ale těžší je uvést to do praxe. Pokud si doopravdy neosvojíme boj, budeme vždycky hledat nejsnazší způsoby, jak se z toho vyvléct. Může to znamenat, že se vydáme cestou efektních a fotogenických mobilizací a že budeme sahat jen po nízko visícím ovoci dosažitelných reforem, namísto důkladného politického organizování a revoluční změny systému. Může to znamenat, že se budeme angažovat v politické změně jen do té míry, která je pro nás pohodlná a neohrozí naše individuální postavení v rámci systému. Může to také znamenat, že se propadneme do cynismu a nebudeme skutečně věřit, že se věci mohou změnit, nebo se omezíme jen na politická prostředí, kde už se s ostatními vzájemně shodujeme.

Během toho roku, který jsem v Rojavě strávila, jsem byla neustále vyzývána, abych zapátrala hluboko ve svém nitru a objevila, co to znamená bojovat revolučním způsobem. Znamenalo to být vždy otevřená tomu, přemýšlet o svém chování, o svých myšlenkách a touhách a být upřímná, pokud se neshodovaly s mými hodnotami a s mým deklarovaným odhodláním změnit svět k lepšímu. Znamenalo to nenechávat si svou zranitelnost a své potíže pro sebe, ale naučit se místo toho důvěřovat svým soudruhům a soudružkám a překonávat obtíže společně. Znamenalo to nechtít se zbavit lidí, kteří mě vytáčeli nebo nebyli dostatečně „woke“ a znamenalo to odhodlání budovat s nimi i tak důvěru a vztahy, protože jsme všichni součástí revoluce.

Na takový život jsem nebyla zvyklá, takže ten rok patřil k jedněm z největších výzev mého života. Některé dny jsem byla ve vnitřním osvojení si boje úspěšnější, než v jiné. V těch dnech, kdy jsem byla obzvláště vyčerpaná nebo bez motivace, jsem si představovala, že jsem doma a opíjím se a tančím s kamarády, nebo že to prostě jen odpískám a budu zbytek světa ignorovat. Když jsem se snažila zůstat soustředěná – nebo neusnout – během dlouhých seminářů, sepisovala jsem si na okraj zápisníku seznam restaurací, které bych chtěla navštívit, nebo dovolených, na které bych chtěla zmizet. Někdy jsem i snila o bezpečném odstupu, který by spočíval v tom, že s politikou budu koketovat jen takovým způsobem, aby mi to přinášelo potěšení, ale který bude ohraničen jen na zvládnutelnou část mého života a že zkusím, jestli bych se k něčemu takovému mohla vrátit. Stále znovu jsem ale docházela k závěru, že to není život, k jakému bych se mohla vrátit. Ten pocit, že jednám správně, který vycházel z vědomí, že jsem plně pohroužená v boji společně s mnoha tisíci dalších lidí, to bylo něco, k čemu jsem se nemohla obrátit zády. A po celý zbytek života – ať už budu v Rojavě, v Anglii, nebo kdekoliv jinde – to znamená nevyhýbat se boji.

Co to znamenalo v praxi? V zápiscích ve svém deníku z Rojavy si stěžuji, že většina mé energie jde na vrtání se v obtížné interpersonální dynamice a na nekonečné spory se supervizory projektu, ve kterém jsem pracovala, namísto toho, abych metaforicky mávala vlajkami na frontové linii revoluce. Připadalo mi to jako narušení, jako plýtvání času a energie místo opravdové práce. Ale už po pár týdnech ve hnutí jsem v hlavě slyšela hlasy moudrých revolucionářů a revolucionářek: „A kde si myslíš, že ta frontová linie revoluce je, když ne v tvojí hlavě?“

Úryvek z knihy Anarchism George Woodcocka

Tendence anarchistických hnutí brát na sebe lokální charakteristiky, byla obzvláště zřejmá v Itálii, kde byl revoluční postoj, vyvinutý během risorgimenta, jedním z vlivů, který dal libertariánskému hnutí jeho podobu. Prvními anarchistickými militanty v zemi byli dřívější stoupenci Mazziniho a Garibaldiho; pod vládou savojské monarchie anarchismus dlouho pokračoval ve stejném utajovaném způsobu existence jako republikánská hnutí z počátku devatenáctého století a tradice konspirace, povstání a dramatických činů, kterou vytvořili karbonáři, pomohla dát podobu anarchistickým způsobům akce. Dokonce i volná organizace hnutí se podobala té, kterou si během svého pronásledování osvojili karbonáři a typičtí libertariánští hrdinové jako Errico Malatesta a Carlo Cafiero, žili podobně okázalým způsobem jako Garibaldi a Pisacane.

Pokud ale hnutí za národní osvobození ovlivnilo italský anarchismus – a jeho prostřednictvím, jak uvidíme, metody anarchistů v jiných zemích – myšlenky zahraničních anarchistů zase naopak ovlivnily všeobecný rozvoj revolučních hnutí v Itálii. Dokonce ještě před příchodem Bakunina v roce 1864 už měly na italské republikánské myšlení vliv Proudhonovy ideje, obzvláště prostřednictvím spisů a proslovů Carla Pisacaneho, vévody ze San Giovanni, onoho Dona Quijota risorgimenta.

Pisacane jako mladík sehrál významnou úlohu v revoluci z roku 1848, kdy byl náčelníkem štábu Mazziniho armády Římské republiky. V roce 1857 předběhl Garibaldiho riskantní vylodění na Sicílii, ovšem s tragičtějším výsledkem, když s malou armádou republikánů vyplul z Janova na parníku Cagliari a dorazil na pobřeží Kalábrie. Místní povstalci, které očekával, se k němu nepřidali, a tak byl poražen bourbonskými silami, sám při tom na bitevním poli zemřel.

Pisacane se stal jedním z hrdinných mučedníků risorgimenta, ale teprve po jeho smrti, když byly v Paříži publikovány jeho eseje (pod titulem Saggi), začaly být široce známé jeho libertariánské ideje. Během let v exilu mezi lety 1848 a osudovým dobrodružstvím v Kalábrii, důkladně četl Proudhona a Fouriera a pouštěl se do polemických diskusí s Mazzinim o povaze nadcházející italské revoluce. Pisacaneho postoj neměl daleko k tomu Bakuninovu během jeho panslavistické fáze; usiloval o národní revoluci pomocí sociální revoluce. Aby mohl být národ svobodný, musí být nejprve vyburcováni rolníci, a to se dá udělat jedině tím, že se jim nabídne ekonomické osvobození, osvobození od jha jejich přímých tyranů tj. vlastníků půdy. Z tohoto důvodu se Pisacane stal proudhonovským socialistou. Požadoval, stejně jako Proudhon, aby měl každý člověk „garantovány plody své vlastní práce“ a aby „veškeré další vlastnictví bylo nejen zrušeno, ale i odsouzeno jako krádež“. Pisacane ve skutečnosti zašel dále než Proudhon směrem ke kolektivismu, jelikož chtěl, aby se průmyslové podniky staly kolektivním vlastnictvím a aby byla půda obdělávána v komunách takovým způsobem, aby lidé měli rovný podíl ze zemědělské produkce.

Pisacane přijal nejen Proudhonovu základní ekonomickou teorii, osvojil si také jeho myšlenky ohledně vlády, a konečný cíl revoluce neviděl v centralizovaném státu jakobínů a blanquistů, ale v „jediné spravedlivé a spolehlivé formě vlády, Proudhonově anarchii“. Požadoval zjednodušení společenských institucí a dále deklaroval, že „společnost, utvářená ve svých opravdových a nezbytných vztazích, vylučuje jakoukoliv myšlenku vlády“. Ale asi to nejnápadnější pojítko mezi italským anarchismem a dřívějšími tradicemi risorgimenta, můžeme najít v Pisacaneho obhajobě toho, co později vešlo ve známost jako propaganda činem.

Propaganda myšlenkou je chimérou [napsal]. Myšlenky vychází z činů a ne opačně a lidé nebudou svobodní až budou vzdělaní, ale budou vzdělaní až budou svobodní. Jedinou prací, kterou může občan pro blaho země udělat, je spolupracovat s fyzickou revolucí; spiknutí, komploty, atentáty atd. jsou tudíž tou sérií činů, jejichž pomocí Itálie kráčí ke svému cíli.

Bylo by jednoduché napsat historii anarchismu v Itálii prostým zaznamenáním snah vykonat tyto příkazy.

Pisacane po sobě nezanechal žádné hnutí. Měl však velký vliv na mladší republikány a to jak prostřednictvím svých blízkých spolupracovníků, tak také posmrtně prostřednictvím svých spisů a tento vliv pomohl připravit přátelské přijetí, se kterým se setkal Bakunin, když v roce 1864 dorazil do Florencie. Je příznačné, že jak ve Florentském bratrstvu, tak v Mezinárodním bratrstvu založeném později v Neapoli, bylo několik starých Pisacaneho soudruhů.

Proudhonův vliv do Itálie pronikl také v přímočařejší podobě mutualismu; první socialistický časopis založený v Itálii Il Proletario, který vydával Nicolo lo Savio z Florencie, byl inspirován Proudhonem. Avšak stejně jako ve Francii, i mutualisté v Itálii měli tendenci k umírněnosti a konzervativismu a jejich role při rozvoji anarchismu tam byla zanedbatelná. Italské anarchistické hnutí v podstatě započalo s příjezdem Bakunina.

Už jsem popsal, jak ve Florencii Bakunin konečně upustil od svého dřívějšího panslavismu a přijal za svou revoluční doktrínu anarchismus; v důsledku toho se zrození anarchismu v Itálii časově shodovalo se zrozením mezinárodního anarchistického hnutí ve svém zárodečném prototypu, kterým bylo Florentské bratrstvo. Také už jsem odvyprávěl to málo, co je o této krátce existující organizaci známo a popsal jsem i jejího následníka, Mezinárodní bratrstvo, jakožto událost v Bakuninově životě i v mezinárodním rozvoji anarchismu. Tady bych chtěl probrat Mezinárodní bratrstvo do té míry, do jaké může být pokládáno za italské hnutí.

V ustavujících dokumentech, vypracovaných Bakuninem a jeho nejbližšími spolupracovníky, byla italská sekce Bratrstva různě nazývána jako La Società per la Rivoluzione Democratica Sociale a La Società dei Legionari della Rivoluzione Sociale Italiana. Nemáme důvod domnívat se, že se jednalo o rozdílné organizace; Bakuninova vášeň pro velkolepě znějící názvy postačuje k vysvětlení tohoto dvojího názvu. Nejvyšší velení společnosti se, jak se zdá, přibližně shodovalo s Bakuninovým Ústředním výborem Mezinárodního bratrstva v Neapoli. Několik členů této kliky prvních militantů mělo později sehrát významné role v anarchistické historii. Giuseppe Fanelli, veterán událostí roku 1848, byl dokonce poslancem italského parlamentu, natolik ale podlehl Bakuninovu kouzlu, že se později vydal na zvláštní ale úspěšnou misi obrátit k anarchismu španělský lid. Saverio Friscia, homeopatický lékař ze Sicílie, byl také poslancem, ale pro Mezinárodní bratrstvo byl významnější jakožto svobodný zednář 33. stupně s velkým vlivem v jihoitalských lóžích.* Carlo Gambuzzi, právník z Neapole, se stal blízkým osobním přítelem Bakunina a milencem jeho ženy Antonie a po mnoho let zůstal aktivním vůdcem italského anarchistického hnutí. Posledním významným členem této rané elity byl Alberto Tucci, další mladý neapolský právník.

Velikost hnutí, v jehož čele tito mužové stáli, je těžké odhadnout, hlavně kvůli nabubřelosti jeho papírové organizace. Byl vytvořen Italský ústřední výbor a celá země byla optimisticky rozdělena na oblasti, v každé z nich měli být členové řízeni generálním štábem jmenovaným Ústředním výborem; v této fázi bakuninisté sice přijali celkově anarchistické ideje organizace společnosti po revoluci, ještě se však neoprostili od autoritářských podob konspirační tradice v rámci své vlastní organizace. Zdá se však zřejmé, že jedinými částmi Itálie, kde začaly být aktivní pobočky Bratrstva, byly Neapol a sicilská města Palermo a Sciacca; neexistují žádná spolehlivá čísla ohledně počtu členů těchto skupin, byla ale pravděpodobně nízká. K tomu se ještě mohlo k Bratrstvu jednotlivě přidat pár starých Bakuninových spolupracovníků z Florencie, neexistuje ale žádná stopa existence florentské pobočky. A dokonce i existující sekce, zdá se, začaly skomírat, jakmile Bakunin opustil Neapol a vydal se v srpnu 1867 do Ženevy, a můžeme celkem s jistotou předpokládat, že Mezinárodní bratrstvo, které bylo formálně rozpuštěno až v roce 1869, se v Itálii i jinde stalo jen minimalistickou organizací Bakuninových nejbližších spolupracovníků.

Během těchto raných let bylo spojení mezi Bakuninem a jeho italskými následovníky velmi úzké. Fanelli, Friscia a Tucci jej všichni následovali do Ligy míru a svobody a později spolu s ním vystoupili, aby se stali zakládajícími členy Mezinárodní aliance socialistiké demokracie. Fanelli, Gambuzzi, Tucci a Friscia spolu s Faffaleme Miletim z Kalábrie a Giuseppem Manzonim z Florencie tvořili jádro Národního výboru Aliance. Je opět obtížné říci, jaké síly Aliance v Itálii dosahovala, jelikož už počátkem roku 1869 byla organizace rozpuštěna a její pobočky se automaticky staly sekcemi Mezinárodní asociace pracujících. Italští militanté se stavěli proti tomuto kroku, nicméně byla to právě tato chvíle (první měsíce roku 1869), kdy v Itálii započal vznik a vzestup opravdu významného anarchistické hnutí.

Zpočátku se omezovalo na jižní část Itálie (v italštině označované jako Mezzogiorno) a nejaktivnější sekce byla v Neapoli, v jejím čele stáli Gambuzzi a krejčí Stefano Caporosso. Přidalo se k ní mnoho místních řemeslníků a na basilejském kongresu Internacionály v září 1869 Caporosso ve své zprávě udával počet 600 členů. O dva měsíce později založila neapolská sekce první italský anarchistický žurnál L’Eguaglianza jehož vydavatelem byl bývalý kněz Michelangelo Statuti, jehož myšlenky, zdá se, předjímaly to, co později rozvinul Georges Sorel, jelikož prohlašoval, že stávky jsou užitečné jen proto, že mezi pracujícími rozvíjejí ducha solidarity.

Po třech měsících sice L’Eguaglianza přestala kvůli policejnímu zákazu vycházet, ale neapolská sekce dále vzkvétala. Poté co se vložila do stávky kožedělných pracujících, se dokonce rozrostla tak rychle, že počátkem sedmdesátých let zpráva místní policie uváděla jako počet členů číslo 4 000. Další sekce se objevily v Kampánii a na Sicílii, ale trvalo ještě nějaký čas, než se hnutí rozšířilo i do zbytku Itálie. Ba dokonce došlo nejprve v důsledku policejní perzekuce, uvěznění Gambuzziho a Caporossa a odhalení agentů provokatérů mezi členy neapolské sekce, k útlumu i na samotném jihu.

V půli roku 1871 se však objevila nová skupina militantů, kteří se charakterem lišili od veteránů dřívějších bojů, kteří se jako první shromáždili kolem Bakunina. Vůdčí osobnosti mezi nimi – Carlo Cafiero, Errico Malatesta a Carmelo Palladino – byli mladí muži těsně po dvacítce**, vzdělaní synové velkostatkářů z jižní Itálie; všichni pocházeli z regionů, kde byla chudoba mezi rolníky běžnou věcí (Cafiero a Palladino z Apulie a Malatesta z města Capua v Kampanii); byli vlastně italským protějškem ruských šlechticů zachvácených výčitkami svědomí, kteří ve stejné době cítili palčivé nutkání „chodit mezi lid“. Jejich vnímání nespravedlnosti, která se děje chudým a bezbranným, je učinilo nesnášenlivými k Mazziniho zbožnému liberalismu a (s tím jak Garibaldi stárnul a zdráhal se znovu zapojit do boje), právě Bakunin se tak stal tou osobností, ke které se obrátili, ačkoliv Cafiero krátce koketoval i s Marxem a Engelsem. Triumvirát Cafiero, Malatesta a Palladino obnovil sekci Internacionály v jižní Itálii, jejich práce ale postupovala pomalu, narušovala ji další policejní perzekuce, a možná by k ničemu nevedla, nebýt toho, že se Mazzini rozhodl pro postup, který hrál přímo do karet Bakuninovi a dal mu příležitost významně zasáhnout do italské levicové politiky.

Mazzini se s pokročilým věkem stával stále konzervativnějším a nedůvěřivějším vůči aktivistickým skupinám v italském republikánském hnutí. Byl znepokojen rostoucím vlivem socialismu v Evropě a již odsoudil Pařížskou komunu za její bezbožnost a její odmítnutí skutečného nacionalismu. Teď se obrátil i proti Internacionále a zaútočil na ni obdobným způsobem v novinách La Roma del popolo. Mnoho z jeho stoupenců, kteří obdivovali hrdinství komunardů a věděli, že někteří z těch nejlepších komunardů patřili k Internacionále, Mazziniho postoj odpudil a jeden levicový republikánský žurnál Il Gazzetino Rosso z Milána uveřejnil 24. července 1871 Bakuninovu ostrou odpověď nazvanou Odpověď internacionalisty Giuseppovi Mazzinimu; Bakunin obvinil starého lídra z toho, že se „obrátil zády k věci proletariátu“ v době, kdy zažíval hrůzy posledních dní Komuny. Hned po dokončení tohoto článku se Bakunin, který si byl vědom, že pro vliv anarchismu v Itálii nastal rozhodující okamžik, pustil do práce na mnohem delším pojednání nazvaném Mazziniho politická teologie a Internacionála, které vyšlo na podzim 1871.

Okamžitým efektem těchto polemik bylo rozšíření organizace Internacionály, která se přestala omezovat na jižní část a rozšířila se do svých pozdějších bašt v oblastech Toskánsko, Romagna a Marche. 18. října dal Cafiero Engelsovi seznam měst, ve kterých započaly aktivity Internacionály; kromě starých center na jihu zahrnoval i města Florencie, Parma, Ravenna, Pisa, Turín, Milán, Řím a Boloňa. V kolika z těchto měst v té době fungovaly aktivní sekce, je těžké říct, když ale Jurská federace vydala v listopadu 1871 Sonvillierský oběžník proti Generální radě, podpořili ji pobočky z Boloni, Milánu a Turína společně s dalšími z jižní Itálie.

Přibližně v této době ale nastala rychlá změna. Bakunin rozšířil na mazziniánském kongresu pracujících v listopadu 1871 nový pamflet nazvaný Oběžník mým italským přátelům, který přesvědčil některé z delegátů, aby kongres raději opustili, než aby tolerovali Mazziniho postoj. V následujícím měsíci se v oblasti střední Itálie objevilo hnutí Fascio Operaio (Dělnický svaz); toto hnutí mělo od počátku socialistické sklony a v únoru 1872 se shromáždění členů Svazu z Ravenny, Luga a Forli připojilo k Internacionále a přijalo anarchistický požadavek autonomních komun. V následujícím měsíci svolalo čtrnáct sekcí Svazu z regionu Romagna setkání v Boloni, které bylo prvním anarchistickým setkáním, které bylo svým rozsahem skutečně celonárodní, protože se jej účastnili také delegáti z Neapole, Turína, Janova, Mantovy a Mirandoly. Kongresu dominovala skupina mladých aktivistů z regionu Romagna, kterou vedl Andrea Costa, student filologie, kterého k Internacionále přivedlo jeho nadšení pro Pařížskou komunu a který se připojil k Malatestovi a Cafierovi a patřil po většinu sedmdesátých let k tahounům italského anarchismu.

Boloňský kongres zničil (alespoň pro tuto chvíli) jakoukoliv naději, kterou snad marxisté mohli chovat, ohledně vybudování svého vlivu v rodícím se italském socialistickém hnutí. V otázce politické akce, která rozdělovala Marxe a Bakunina, jeho delegáti hlasovali proti účasti ve volbách a jasně konstatovali, že „jakákoliv autoritářská vláda je dílem privilegovaných v neprospěch vyděděných tříd“. Vyjádřili se také pro podporu všeobecného povstání, majícího za cíl vyřešení sociálního problému. Co se organizace týká, výsledkem kongresu bylo založení Federace boloňského regionu, která zatím odsunula na neurčito jakákoliv rozhodnutí v otázce boje mezi Marxem a Bakuninem, když rozhodla, že zůstane autonomní a že bude přistupovat ke Generální radě i Jurské federaci rovným dílem jako k příslušným sekretariátům. Marx a Engels, kteří věřili, že kdo není s nimi, je proti nim, usoudili, že se Italové „odhalili jako ryzí bakuninisté“; jak se brzy ukázalo, nemýlili se.

*Sám Bakunin, stejně jako Proudhon, byl svobodným zednářem; propojení mezi evropským zednářstvím a raným anarchistickým hnutím musí být teprve prozkoumáno

** Vernon Richard ve svém životopisu Malatesty cituje tuto pasáž a upozorňuje, že se Woodcock mýlí, Malatestovi v té době bylo pouhých 17 let (poznámka překladatele).

Tento text je překladem přibližně první čtvrtiny kapitoly Historie anarchismu v Itálii z Woodcockovi knihy Anarchismus.

V posledních měsících mě trápí nějaké osobní potíže, což se projevuje i na snížené překladatelské aktivitě. Zjistil jsem, že mi k zahnání chmur nejvíce pomáhá fyzická aktivita, začal jsem hodně cvičit a nadchnul jsem se i pro otužování. Silnější imunita se v období chřipek určitě hodí a dobrá nálada, kterou propagátoři otužování slibují, se opravdu dostavila. Mohu jen doporučit a nějaké to zchlazení by si podle mě mělo dopřát i naše hnutí.

Mluvím teď o stále vypjatější situaci ohledně postoje k válce na Ukrajině. Současný rozkol v anarchistickém hnutí bývá často přirovnáván k rozštěpení z období první světové války. Jenže zatímco tenkrát byli Malatesta s Kropotkinem schopni vést konstruktivní diskusi na stránkách stejného časopisu, v dnešní době jsme spíše svědky dvou monologů na webech a v tiskovinách patřících k té či oné straně. Objevují se dokonce obvinění ze vzájemné sabotáže akcí, výhrůžek, udavačství a dokonce i fyzických napadení. Není v mých silách ověřovat pravdivost těchto tvrzení, nebo zjišťovat, kdo za podobnými činy stojí. Můžu jen říct, že takové jednání považuji za nepřijatelné, ať už se jej dopouští kterákoliv frakce.

Ač jsem v mládí patřil ke skupině razící ten „jediný správný“ anarchismus, s postupem času si myslím, že jistá rozmanitost k anarchismu patří a není nutné, abychom se plně shodli úplně ve všem. Krásně o tom píše má oblíbená Margaret Killjoy a v otázce rozmanitosti pohledů mě zaujal i postřeh, který zazněl v jednom starším vysílání Final Straw Radio na téma anarchismus v postrevolučním Španělsku. Jeden z mluvčích, představený jako Pablo z Barcelony (mám ovšem osobní podezření, že se jedná o Petera Gelderloose), hned v úvodu vyjádřil myšlenku, že anarchistické hnutí je nejsilnější, když je širší anarchistická scéna rozdělená mezi četné rozdílné proudy, které mohou být i v konfliktu, ale musí spolu komunikovat. Takové hnutí je pak silnější, než hnutí spojené do jedné organizace, nebo rozdělené do různých frakcí, které spolu nekomunikují. Jako příklad uvádí španělské hnutí před rokem 1936, ve kterém kromě anarchistického odborového svazu CNT (zahrnující i silnou povstaleckou frakci), existovaly i ilegalistické a individualistické proudy, naturalisté praktikující vegetariánství a nudismus, nebo anarchofeministky. Postupem času se ale tyto proudy sjednotily pod CNT. Když se vedení CNT po vypuknutí občanské války rozhodlo spolupracovat s vládou a bolševiky, nedopadly pak důsledky této chyby jen na jeden z proudů, ale odneslo to anarchistické hnutí jako celek. Jistá rozmanitost postojů ve hnutí tedy opravdu nemusí být na škodu. Chtělo by to ale zapracovat na té komunikaci.

I když se netajím tím, že je mi osobně bližší pozice AF, nemám problém komunikovat nebo spolupracovat na určitých věcech i s druhou stranou, nebo uznat oprávněnost její kritiky (je například chybou, že AF jasně neodsoudila prozrazení jmen členů KRAS). Žiji v okrajovém regionu a mé kontakty se zbytkem hnutí jsou tak bohužel minimální. Možná mi některé zásadní neveřejné informace kvůli této izolovanosti unikají, možná mi to ale na druhou stranu umožňuje určitý odstup, kdy můj pohled na prohlášení obou stran není ovlivněn osobními sympatiemi a antipatiemi.

Asi je to naivní, ale pořád si myslím, že spor by se měl vést především argumenty. A taky věřím, že je pořád více toho, co nás spojuje, než naopak. Dokonce i v otázce války by se určitě pár takových bodů našlo. Tím nejzásadnějším je to, že jsme všichni proti válce. Tuto válku rozpoutal Putin a žádných anarchistů se na názor neptal. Silně pochybuji, že by si ji nějaký anarchista přál, ze všech nejméně pak ti, kteří skutečně trpí jejími důsledky. Sice některé z nás přirozená solidarita se slabším a napadeným proti silnějšímu agresorovi, a také vědomí, jaké riziko představuje Putinův režim pro svobodu a mír v našem regionu, vede k tomu, že podporují Ukrajinu, to ale přece neznamená, že se nám válka nehnusí a nechceme její konec.

Myslím, že bychom se shodli i na podpoře dezertérů. I služba v machnovské armádě, nebo milicích CNT byla dobrovolná. Pokud někdo bojovat nechce, má na to plné právo a žádný anarchista by do toho určitě nikoho nenutil.

A shodneme se i na kritice nacionalismu. Jestliže někteří anarchisté podporují Ukrajinu, je to určitě z důvodů uvedených výše, ne proto, že by Ukrajince považovali za nějaký nadřazený národ. Shoda by se dala najít i v kritice NATO a třeba by se našly i další styčné body, stačí se jen na věci podívat v klidu.

Nastávají obtížné časy, moci ve světě se chápou ty nejreakčnější síly a naše svobody i (už tak chabé) sociální jistoty jsou ve vážném ohrožení. Možná by bylo lepší se věnovat více jiným aktivitám, než je hledání rozporů a vzájemné napadání. To už je lepší jít se trochu zchladit.

Texty Margaret Killjoy mám rád, pro jejich čtivost, humor, originálnost a neobvyklé paralely, které přináší. To platí i pro její nejnovější esej srovnávající aktuální hrozby spojené s Trumpovým znovuzvolením s nesmyslným zpackaným útokem z doby Krymské války. Přiznám se, že nemám příliš smysl pro poezii a překlad básně Útok lehké kavalerie, která se celým článkem prolíná, jsem si vypůjčil zde: PŘEKLADY ANGLICKÉ POEZIE

„Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu, aneb útok lehké kavalerie a vy

Vím, že všichni chodíte na můj Substack kvůli úderným analýzám, kvůli nejžhavějším komentářům a kvůli všem těm povídáním o těch nejméně obskurních tématech. Takže tady máte příspěvek srovnávající budoucnost americké ekonomiky za Trumpa a útok lehké jízdy z roku 1854, tak jak byla tato událost odvyprávěna ve čtyřech básnických interpretacích.

I

Na tisíc, na tisíc

délek to bylo,

dolinou Smrti v trysk

šest set se dralo.

‚Kavalerie dál!’

‚Na děla!’ rozkaz dal;

v dolinu Smrti v trysk

šest set se dralo.

V roce 1853 vstoupila Evropa do války o teritorium a vliv, jako záminku při tom využila náboženský konflikt v Palestině. To dnešnímu čtenáři nezní až tak nepovědomě. Jednalo se o Krymskou válku, ve které na jedné straně stálo Rusko a na druhé jeho věčný rival Otomanská říše, přičemž Británie a Francie podporovaly Otomanskou říši, protože nechtěly, aby Rusko expandovalo a vychýlilo tak rovnováhu moci.

Oficiálně předkládaným důvodem konfliktu bylo soupeření katolíků a pravoslavných o kontrolu nad křesťanskou populací v Palestině, ale to už leží mimo rámec toho, o čem chci mluvit.

Evropa chtěla válku a dostala válku. Západní mocnosti nakonec zvítězily.

Ale než se k tomuto výsledku dospělo, dojel si v roce 1854 oddíl lehké jízdy pro svou smrt i nesmrtelnost zbytečným útokem na těžce bráněný cíl. Stalo se to během bitvy o Balaklavu a útok vedl Lord Cardigan, asi aby se do tohoto dramatického a strašlivého dne dostalo co nejvíce odkazů na pletené oblečení. [1] Rozkazy byly špatně vykomunikovány. Těch 607 mužů nemělo jet s kopími a šavlemi proti zákopům, kde na ně čekalo 29 000 ruských vojáků vyzbrojených děly a puškami.

198 vojáků se vrátilo ze své jízdy do údolí smrti, což je asi víc, než byste čekali.

Lord Tennyson, anglický dvorní básník, napsal o této události celkem rozkošnou báseň nazvanou Útok lehké kavalerie, kterou jsem použila jako kostru tohoto článku. Dnešnímu čtenáři vyznívá jako protiválečná báseň. Tak ale nebyla zamýšlena. Byla zamýšlena jako pocta těm, kdo zemřeli při tomto marném útoku, protože tím splnili svou povinnost. Zemřít odkopnutí svými vládci, tisíc mil od domova v boji za něco, co se vůbec netýkalo jejich životů, to byl ten nejvyšší ideál opravdového anglického vojáka. Vše ve jménu Královny a Vlasti.

II

‚Kavalerie! Dál!’

Kdo z nich, že snad se bál?

Nikdo, byť rekrut zřel

zpackané dílo:

Úkol ne, namítat,

úkol ne, rozjímat,

úkol, dbát umírat:

v dolinu Smrti v trysk

šest set se dralo.

Právě teď se v USA dostal zpět k moci pravicový ideolog tím, že se prezentoval jako revoluční alternativa k rozpadajícímu se systému. Trump slíbil snížit ceny potravin vytvořením tarifů. Což nesníží (určitě ne v krátkodobém horizontu) cenu ničeho. Jakmile byl zvolen, začal couvat a prohlásil „víte, ceny potravin je těžké snížit.“ Zatímco svět klopýtá k chaosu a válce a klimatické katastrofě, do funkcí se dostávají ti nejhorší možní lidé.

Jedeme do údolí, děla máme po obou stranách. Lidé budou hladovět. Lidé budou umírat na nemoci, kterým lze předcházet, protože se zdravotní péče přehlíží a vykuchává. Strana „leopardů požírajících lidské tváře“ hodlá nechat hodně leopardů sníst hodně tváří. Lidé budou umírat na oltáři kapitalismu a křesťanského nacionalismu, zabiti svými vůdci. To je nejvyšší ideál skutečného amerického patriota, zemřít na nemoci, kterým se dalo předejít. Vše ve jménu Boha a Vlasti.

III

Děla po pravici,

děla po levici,

děla naň zející,

vše palbou hřmělo;

Pod deštěm střepin, střel,

vpřed každý chrabrý spěl,

do chřtánu Smrti tam

skrz bránu do pekel

šest set se dralo.

Útoku lehké jízdy mám dnes plnou hlavu z celkem praštěného důvodu: píšu nějaký fiktivní příběh o třetí a půlté světové válce v roce 2054 a ruská děla v něm právě rozstřílela marný útok jezdců na ptakoještěrech, popis útoku jsem zjevně okopírovala z této slavné bitvy.

Takže jsem toho měla plnou hlavu a přehrávala jsem si jednu z mých oblíbených písní od jedné z mých oblíbených skupin, písničku The Charge od New Model Army. Je to píseň, však víte, o útoku lehké jízdy. Pojali to z jiného úhlu pohledu, a to z jednoho konkrétního důvodu, není to banda tupých nacionalistů.

New Model Army zpívají:

„Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu

Tryskem jsme pádili ze zčernalých kopců

A do široce rozevřené pasti

Mosty za námi už jsou spálené a před námi děla čekají

Do údolí smrti vjely stovky statečných

Útok (myslím tím tu píseň) byl napsán v osmdesátých letech a přirovnával boj trpících horníků v Anglii k osudu vojáků lehké kavalerie. Tady je lidem řečeno, že mají plnit svou starou dobrou vlasteneckou povinnost a trpět hezky po britsku v tichosti. Vzchop se a žádné fňukání, jasné?

Poslouchala jsem tu píseň dnes večer pořád dokola, zatímco jsem si na gauči hrála se psem. Hráli jsme jednu z jeho oblíbených her – já se ho snažím praštit do hlavy a on se mě snaží kousnout do ruky. Je to laskavější, než jak to zní.

Poslouchala jsem The Charge dokola a dokola, protože to jsme my, tohle je Amerika. „Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu. Bohatí prosazují své ekonomické plány jako jakési morální křížové výpravy. Dělali to tak vždy, není to jen Trump. Kapitalistický řád se tak začal chovat dříve, než se narodili naši praprarodiče.

Chtějí, abychom bojovali a umírali v jejich válkách, to je jasné. Také chtějí a vždy chtěli, abychom pracovali a umírali pro jejich ekonomiku. Pracující staví jejich paláce a sami jsou přitom vysáváni dokud zcela nevykrvácí. Chtějí abychom šli na smrt a smířili se s nemožnými poplatky za zdravotní péči. Chtějí abychom hráli jejich falešnou hru volební politiky, zatímco na nás klimatická změna číhá jako ruské dělostřelectvo.

IV

Blesk v šavlí tasení,

blesk v pádu skosení,

do střelců rubání,

do vojska, k údivu

svět dohánělo:

Vrženi v palby dým

linií vtrhli k nim;

Kozákům, Rusům tím

svých šavlí rubáním

tříštili čelo.

Nazpět, ne, zdaleka,

šest set jich jelo.

V roce 1890, generaci po Tennysonovi, se tématu lehké kavalerie chopil další básník. Tento básník má k levici tak daleko, že už to víc nejde: Rudyard Kipling toho napsal na oslavu britského impéria možná více, než kdokoliv jiný v historii. Doslova vymyslel pojem „úděl bílého muže“ v básni téhož jména, která pojednávala o tom, proč by USA měly kolonizovat Filipíny. Není to muž, kterého bych mohla mít v oblibě.

Kipling svou báseň pojmenoval Poslední z lehké kavalerie. Není to nijak zvlášť krásná báseň, jen takový zveršovaný příběh. V té básní se u Tennysonova domu objeví posledních dvacet přeživších z lehké kavalerie. Všichni jsou chudí a hladoví. Nežádají o peníze, ale chtějí, aby Tennyson napsal novou báseň, která by pojednávala o tom, jak byli zapomenuti a jak hladoví, navzdory tomu, že se z nich staly literární ikony britské udatnosti.

Dokonce i tento věhlasný pravičácký básník se stavěl kriticky k tomu, jak byli tito vojáci oslavováni jako idoly, zatímco sami byli ponecháni o hladu.

Trumpova nová administrativa je samozřejmě masivní hrozbou pro zdravotní péči o veterány. Žádná administrativa se nikdy nijak extra nestarala o řadové veterány, kteří neměli dostatek rozumu na to, aby zemřeli, když byli vhozeni do mlýnku na maso, vrženi proti ruskému dělostřelectvu.

V

Děla po pravici,

děla po levici,

děla zaň mířící,

vše palbou hřmělo;

Pod deštěm střepin, střel,

kůň s jezdcem k zemi šel,

kdo chrabře dřív se bil

proniknuv do pekel,

co málo z výpravy

z šesti set zbylo.

My tady ale používáme ten útok jako metaforu, srovnávající osud lehké jízdy s osudem nás všech, kteří budeme čelit dělům hladu, poháněni dál vůdci tam vzadu. Postavit se odvážně smrti má v sobě jistou romantickou krásu. Vždy to tak bude. Každý z nás čelí smrti prostě tím, že žije a ti, kdo do toho jdou napřímo, vždy budou v jisté rovině inspirativní.

Přemýšlím ale o jiné skupině lidí, kteří bojovali po boku Britů. Během první světové války působil slavný britský voják T. E. Lawrence mezi Araby, kteří se bouřili proti Turecké nadvládě. Byl to gerilový boj a (tak jak to já chápu) jednou z věcí, která odlišovala tyto nomádské bojovníky od pravidelné armády, byla ta, že nomádské jednotky prostě odmítaly mít těžké ztráty. Byli stateční a bojovali dobře a znovu a znovu pomáhali zvrátit průběh války, ale jednoduše odmítali poslouchat velitele, kteří je posílali do mlýnku na maso. Odmítali britské chápání statečnosti.

VI

Kdy zbledne sláva snad,

úžasný za výpad!?

Svět upoutalo.

Hold, smělých fúrii!

Hold, kavalerii!

Dech šest set vzalo!

Bitva není válka a Britové nakonec v krymské válce zvítězili. Od té války mě dělí příliš mnoho času, prostoru a ideologie, abych na ni měla nějaký vyhraněný názor. Západní vítězství nad Ruskem spustilo řetězec událostí, který osvobodil ruské nevolníky, to ano, ale také ochránil britskou nadvládu nad Indií. Koloniální velmoci peroucí se mezi sebou, zatímco my ostatní trpíme, to je příběh tak starý, jako koncept státu.

O sto sedmdesát let později a na druhé straně oceánu, nám z připomínek oné války zbyla jen báseň Útok lehké kavalerie. Tennyson chtěl, aby nás inspirovala jejich statečnost, ale já na ty jezdce pohlížím se zármutkem. Poslušnost jim přinesla smrt, a to úplně bezdůvodnou. Vrozená lidská touha být užitečný a statečný byla zmanipulována státem tak, že ty jezdce (nemluvě o jejich koních) zabila.

O sto sedmdesát let později nás pořád vedou vůdcové tam vzadu, kteří zneužívají to nejlepší v naší povaze proti nám. Kteří zneužívají poezii proti nám. Kteří zneužívají slávu proti nám.

Očekávají, že budeme plnit jejich rozkazy a já doufám, že nebudeme.

Ještě čtvrtý básník se pokusil popsat útok lehké kavalerie: Peter Jackson, který režíroval trilogii Pána prstenů. Ve filmové verzi Tolkienova příběhu Denethor, pomatený správce Gondoru, pošle svého nemilovaného syna Faramira a několik stovek dalších jezdců, aby znovu dobyli město Osgiliath. Ke zkáze odsouzení muži projíždějí Gondorem a dostávají květiny, beznaděj patrná v jejich tvářích. Gandalf, jako vždy hlas rozumu, jim říká, aby se vrátili. Faramir odpovídá, že s radostí obětuje svůj život na obranu města a pak vyjíždí proti dešti šípů.

Správce Gondoru proti Faramirovi zneužil jeho nejlepší vlastnosti, věrnost, statečnost a pokoru.

Doufejme, že více takových rádoby králů se jako Denethor zapálí a vrhnou se dolů ze svých vlastních hradeb. Doufejme, že to udělají brzy, dřív než nás všechny pošlou na smrt v práci nebo ve válce nebo nás nechají onemocnět a umřít v našich domovech.

To by nám ušetřilo mnoho potíží.

[1]  pro ty, co tápou v angličtině, balaclava je v překladu pletená kukla a cardigan je propínací svetr – poznámka překladatele

Zdroj: “On, On, On!” Cried the Leaders in the Back

Během své přednášky na pražském bookfairu 2022 položil Andreje Grubačič do publika otázku, jaké anarchistické knihy se vydalo nejvíce výtisků. Čekal bych nějakou Kropotkinovu klasiku, podle Grubačiče se ale jednalo o knihu Radost ze sexu britského anarchisty Alexe Comforta. V té době mi ještě jeho jméno nic neříkalo, později jsem na něj narazil při četbě o Nicolasovi Walterovi, kde byl zmíněn jako významný aktivista kampaně za jaderné odzbrojení . V loňském roce vyšla o Comfrotovi u AK Press kniha Polymath: The Life and Professions of Dr. Alex Comfort, Author of The Joy of Sex a já jsem teď přeložil text Uriho Gordona z prosince 2023, ve kterém knihu (a s ní i osobnost Alexe Comforta) stručně představuje a přináší i krátký rozhovor s autorem knihy Ericem Laursenem.

***

Když jsem objevil sbírku anarchistických a antimilitaristických textů Alexe Comforta z Freedom Press, znal jsem jej už 15 let jako autora knihy Radost ze sexu. Tato průkopnická příručka pro páry, která obsahovala ‘estetické’/‘vkusné’ ilustrace, nakreslené podle fotek, strávila více než 70 týdnů v top 5 v žebříčku bestsellerů New York Times a 11 týdnů na prvním místě. Obecně vzato kniha předložila na svou dobu pozoruhodně osvobozující a rovnostářský přístup k cis/hetero/sexualitě, založený na hře a něžnosti. “Radost ze sexu byla anarchistickým manifestem, který dobyl předměstí sedmdesátých let”, napsal kulturní historik Matthew Sweet, „radikální text, který si našel místo na policích milionů čtenářů, kteří přitom nedokázali rozlišit Kropotkina od Žabáka Kermita.“

Anarchismus byl obecným zázemím Comfortova myšlení, jako voda pro rybu, řečeno jeho vlastními slovy. Byl počátečným zakladatelem jednak protijaderného hnutí a jednak oboru gerontologie (péče o staré lidi), psal poezii, beletrii a kulturní kritiky. Jeho život si opravdu zaslouží knihu, kterou o něm Eric Laursen konečně napsal, a číst Polymath je skutečnou radostí. Název odkazuje na osobu, „jejíž znalosti zahrnují široké spektrum komplexních oborů a (což je důležitější), často se odkazuje na několik z nich najednou, když se vyjadřuje ke komplexním problémům.“ Laursen je skvělý vypravěč, je vynikající ve vyváženém způsobu, kterým nás provádí Comfortovým životem a současně přeskakuje mezi jeho rozmanitými aktivitami a idejemi. Hodně jsem se také dozvěděl z jeho pojednání o politickém a intelektuálním kontextu.

S Laursenem jsem se sešel ve Whitechapel Gallery během londýnského bookfairu. „Londýn a jeho prostředí tvořily kolem 75% Alexova života“, říká, „byl tři roky docentem na London Hospital Medical College právě zde ve Whitechapel a po mnoho let prováděl biologický výzkum na University College London. Radost ze sexu poprvé koncipoval v bytě své přítelkyně v Kentish Town, takže tohle je v podstatě jeho město. Často přednášel a byl blízce spojený s Freedom, a tak by se dalo pokračovat dál a dál.

Narodil se v roce 1920 do středostavovské rodiny a získal stipendium na Cambridge, Comfort se prohlásil za pacifistu již za druhé světové války a později odsoudil britské bombardování civilistů. „Kvůli tomu se dostal do poměrně známé rozepře s Georgem Orwellem, který trval na tom, že každý, kdo nekriticky nepodporuje válečné úsilí, je objektivně profašistický. Ve stejnou dobu si Alex získával reputaci jako básník a novelista a publikoval vědecké studie o měkkýších. Po válce pracoval jako doktor a pak jako lektor fyziologie; v té době už se označoval za anarchistu a byl v úzkém spojení s Freedom Press.”

Byl mezi prvními lidmi, kteří odsoudili svržení atomové bomby na Hirošimu a publikoval pojednání o jaderném odzbrojení pro Peace Pledge Union.* „Koncem padesátých let byl jedním z nejznámějších členů výboru přímé akce v Kampani za jaderné odzbrojení. Byl odsouzen k měsíčnímu vězení společně s Bertrandem Russellem a 31 dalšími aktivisty za podněcování masové demonstrace v sedě na Trafalgar Square proti atomové bombě. Dokonce psal protestsongy pro nové protijaderné aktivisty, pár jich převzala Nina Simone** a z jednoho se stal v roce 1962 popový hit v Japonsku.“

Comfort necítil potřebu zdůrazňovat svůj anarchismus, v čem si ale myslíš, že byl jeho anarchismus osobitý?

„Zaprvé, byl důležitou osobou v rozvoji politiky přímé akce, toho druhu politiky, kterou jsme dnes praktikovali jako anarchisté nebo levicoví libertariánští socialisté, ne volební politiky – ne prostřednictvím státu, ale v ulicích. Zadruhé, pomohl dát dohromady a sblížit anarchismus a pacifismus. Zatřetí, rozvinul antropologickou kritiku státu, která v té době byla nová, která zkoumá, proč tolik politiků a lidí zapojených do struktur státu, jsou sociopaté, nebo se tak alespoň chovají. Začtvrté, vyvinul svůj osobitý způsob chápání role sexu ve společnosti, který je spojen s jeho anarchismem.“

Takže byl jeho anarchismus věcí morálního přesvědčení, kolektivního organizování, nebo obojí?

„Podle něj musí vzdor začít tím, že jedinec zaujme osobní a morální postoj proti nebezpečnému tyranskému systému. Nepopíral, že anarchismus musí být kolektivním sociálním hnutím, ale sociální revoluce nemůže začít, pokud jednotlivci nezaujmou postoj. Kniha nazvaná Umění a společenská zodpovědnost, kterou publikoval krátce po válce, byla hodně čtená mezi mladší generací britských umělců a aktivistů. Napsal v ní, že ‚vědomí osobní zodpovědnosti je faktor, který odlišuje lidské vztahy od na pohled podobných zvířecích společností‘ a anarchie ‚je jedinou ideologií, která trvá na soukromí jednotlivců a jejich závazku přijmout vzájemnou zodpovědnost jeden k druhému‘.“

Pokud je Radost ze sexu v podstatě o odstranění násilí z ložnic, jak podle tebe obstála ve zkoušce času?

„Ve stručnosti shrnul tři složky zdravého sexuálního vztahu jako vzájemný respekt, vzájemnou komunikaci a silnou touhu chránit jeden druhého bez odpovídajícího přání manipulovat a formovat ostatní. Když se na to dnes podíváte, rozhodně to není dokonalá kniha. Je často velmi falocentrická a zachovává staré špatné sexistické postoje společně s více osvobozujícím obsahem. Vytvořila ale zcela nový formát pro detailně a otevřeně ilustrované sexuální příručky a byla první takovou knihou, která se kdy prodávala v mainstreamových knihkupectvích spotřebitelům ze střední třídy. Také do tohoto žánru přinesla nový druh literárního vyjádření: uvolněný, vtipný a hovorový. Nahradil sprostotu undergroundových sexuální knih, které si lidé roky kupovali prostřednictvím pošty, a také nudně technické vyjadřování lékařských a akademických knih na toto téma.“

A jakže to bylo s těmi sociopaty?

„Myslel si, že autoritářství má kořeny v individuální a skupinové psychologii a že k jeho plnému vyjádření je zapotřebí státu. ‚Centralizovaný model vlády,‘ napsal‚ ‚je dnes pro své pokračující fungování závislý na přísunu osob, jejichž osobnosti a postoje se v žádném ohledu neliší od uznaných psychopatických delikventů, egocentrických psychopatů.‘ Alex tvrdil, že jedinci, kteří se ocitnou v mocenských pozicích, do nich přicházejí už předem zkažení, protože stát si záměrně do těchto pozic vybírá zločince. Na druhou stranu Alex tvrdil, že sex je jedním z nejzákladnějších a hluboce formativních způsobů, kterým můžeme dosáhnout společenskosti ve smyslu spolupráce a vzájemné pomoci; je to způsob, jakým si lidé, obvykle během adolescence, mohou navyknout chápat a reagovat na vzájemné potřeby a touhy a, co je důležité, jakým se mohou naučit sdílet moc ve vztahu, spíše než aby o ni soupeřili. Na rozdíl od většiny forem socializace nám sex pomáhá tohoto dosáhnout ne prostřednictvím disciplíny nebo instrukcí, ale prostřednictvím svobodné hry.“

Doprovodím Erica na hlavní místo dění; dnes večer budeme nejstaršími piráty na párty. Už se ale rozšířily zprávy o útoku Hamásu a já myslím nejen na rukojmí a obyvatelstvo Gazy, ale také na Írán a Rusko a Spojené státy a Spojené království. Možná měl Alex Comfort pravdu, akorát, že násilí vyhrálo. Možná se společenskost a spolupráce projevuje v každodenním životě, v lidovém boji a houževnatosti grassroots hnutí, jakmile ale hrozí, že překročí národní a náboženskou loajalitu, jedinou odpovědí systému je válka a další válka.

Uri Gordon

zdroj: Not just sex: Talking about Alex Comfort with Eric Laursen – Freedom News

Poznámky překladatele:

* britská organizace propagující pacifismus

** afroamerická zpěvačka a bojovnice za občanská práva, její verze Comfortovy písně Go Limp je k dispozici zde: Nina Simone – Go Limp

Bankovní „Robin Hood“, který dal na sociální projekty půl milionu euro z nesplacených půjček, byl uvězněn na základě novějšího obvinění z podvodných obchodů na internetu.

Katalánský aktivista Enric Duran je souzen v Nanterre ve Francii a od 12. června je předběžně uvězněn ve věznici Osny-Pontoise, 40km od Paříže. Je obviněn z údajného praní špinavých peněz, týkajícího se převodů eur na kryptoměny s osobou, která získala tyto peníze podvodně. Aktivista věří, že francouzský stát „kriminalizuje transakce s kryptoměnami, legální ale neregulovanou aktivitu“.

Jeho matka, Fina Giralt, řekla webu Directa, že Enric Duran byl zatčen francouzskou policií v sedm večer 10. června v Paříži, v jeho pronajatém bytu a strávil dva dny na policejní stanici, než ho poslali do vězení. „Museli ho sledovat do jeho bytu. Přestal s námi komunikovat a druhý den jsme zjistili, že byl zatčen“, říká Giralt, která věří, že francouzská policie „využila skutečnosti, že byl hledaný španělskou justicí, aby ho teď sebrala pod záminkou směny kryptoměn“.

V roce 2008 Enric Duran vyvolal velkou veřejnou debatu, když oznámil, že „ukradl“ 492 000 eur různým bankovním subjektům, prostřednictvím půjček, které neměl v úmyslu vrátit, aby podnítil debatu o kapitalistickém a spekulativním finančním modelu a aby použil tyto peníze na sociální účely. Stal se známým jako „bankovní Robin Hood“ (nebo „Robin Banks“) a byl obviněn že podvodně připravil o peníze 39 bankovních institucí a také z falšování dokumentů. Tento případ však zanikl v roce 2023 kvůli vypršení zákonné lhůty. [1]

Podle Finy Giralt se uživatel, se kterým Enric Duran vyměňoval peníze, dopustil podvodu mezi 3. červnem a 20. srpnem 2024, když na internetu prodával produkty, které pak kupujícím nezaslal. Peníze, které takto získal, pak měnil za kryptoměny s několika lidmi, mezi nimi i s katalánským aktivistou, který je doposud jediným zatčeným. Jak tvrdí sám Duran v dopisu zaslaném jeho rodinou do médií, kryptoměny směňoval jen mezi 20. listopadem a 13. prosincem 2023 a mezi 5. březnem a 20. dubnem 2024, tedy několik měsíců před obdobím, ve kterém mělo k podvodným prodejům na internetu dojít.

Enric Duran v dopise tvrdí, že původ peněz neznal, což se snažil prokázat kopiemi konverzace, kterou s uživatelem vedl prostřednictvím lokální platformy Coinswap, sloužící k prodeji a nákupu kryptoměn. „Klient mi lhal, že chce investovat do bitcoinu příjmy ze svých obchodů na internetu. Tyto lži pokračovaly od začátku do konce,“ zdůrazňuje. Ačkoliv jeho právnička Laura Ben Kemoun poskytla soudu kopii konverzace, justice „nikdy neprojevila zájem si ji přečíst“. Duran říká: „Nebýt mé reputace jako bankovního Robina Hooda, tyto měsíce bych ve vězení netrávil. Po zkušenosti s výslechem, by člověk věřil, že se francouzská policie více zajímá o nalezení důvodu mě obvinit, než o pravdu“.

Aktivista věří, ze by tento případ měl být využit k veřejnému odsouzení toho, jak „francouzská justice kriminalizuje obchod s kryptoměnami“. Vysvětluje, že tyto směny nejsou mezi fyzickými osobami a mikrospolečnostmi regulovány, to se děje pouze v případě středních a velkých společností. „Dokonce ani velké banky neví o nezákonném původu peněz, takže je nemožné aby to věděli jednotliví lidé“, říká Duran.

Přeloženo z: France imprisons activist Enric Duran after twelve years of exile – Freedom News, původní zdroj v katlánštině: La justícia francesa empresona l’activista Enric Duran després de dotze anys d’exili – directa.cat

[1] Enric si vzal v rozmezí let 2006 a 2008 celkem 68 půjček. Peníze neměl v úmyslu vrátit a použil je k financování různých antikapitalistických hnutí. Prohlásil, že jeho činy byly aktem sociální spravedlnosti – pokusem napravit alespoň trochu zločiny, kterých se dopouští mocní. V roce 2009 byl zatčen a strávil 2 měsíce ve vězení, než byl propuštěn na kauci. V roce 2013, před zahájením soudního přelíčení, Duran opustil zemi. „Nevidím žádnou legitimitu v justičním systému založeném na autoritě, protože neuznávám jeho autoritu.“

zdroj poznámky: Enric Duran – Wikipedia

Revolucionáři, kteří následně vytvořili MIL a podobné skupiny, nevyrůstali pod vlivem anarchistické tradice – ve skutečnosti měli francouzští členové skupiny v Toulouse mnohem větší kontakt s CNT, než ti v Barceloně – viděli ale, jak leninistické organizace ničily hnutí, jak ho ohýbají k dosažení svých vlastních cílů, aby dosáhly usmíření s kapitalismem a získaly místo u jednacího stolu při případném přechodu k demokracii. Naléhavě tedy potřebovali teorii a praktické historické příklady, které by jim pomohly formulovat antiautoritářskou kritiku politických stran a odborů, zdůraznit a posílit autonomii dělnického hnutí a vytknout jasnou perspektivu: zničení kapitalismu a státu.

Protože byli nedogmatičtí a nesektářští, čerpali svou teorii od komunistů rad, situacionistů, teoretiků komunizace, autonomistů a anarchistů jako Camillo Berneri, kteří byli kritičtí ke kolaborantství CNT během války.

Některé zdroje nesprávně označují MIL za anarchistickou, vzhledem k tomu, že se s anarchismem ztotožňoval její nejznámější člen Salvador Puig Antich. Opačným extrémem je to, že někteří historici z řad levých komunistů popřeli jakýkoliv anarchistický charakter MIL. Pravda je taková, že zatímco jejich rétorika byla převážně marxistická, jejich „skutečná praxe byla zcela anarchistická“, což znamenalo úplné převzetí modelu ozbrojené agitace. [6]

Na konci šedesátých let, tváří v tvář rostoucí síle a radikálnosti divokého stávkového hnutí, rostoucí efektivitě autoritářských politických stran v ovládání tohoto hnutí a rostoucí brutalitě fašistické represe, čelili revolucionáři po celém Španělsku, ale hlavně v Katalánsku a Baskicku, potřebě většího množství nástrojů pro formulování teorií, komunikaci, kolektivní sebeobranu a protiútok.

Začali vytvářet autonomní skupiny k publikování a distribuci ilegálních textů, provádění sabotážních akcí na podporu divokých stávek, vylupování bank za účelem získání peněz na tisk, stávkové fondy a nákup zbraní v rámci přípravy na nadcházející revoluční střetnutí.

Některé z těchto skupin si ve snaze vyhnout se protagonismu a konkrétní identitě nedávaly jména. Pokud policie objevila existenci takových tajných buněk, často jim přidělila vymyšlená jména. To byl i případ OLLA, což je zkratka pro Organització de Lluita Armada, a to v katalánštině jednoduše znamená „Organizace ozbrojeného boje“. Jiné, jako MIL (1 000), ze které se později stala MIL jako Movimiento Ibérico de Liberación (Iberské osvobozenecké hnutí), si svá jména zvolily samy, ačkoliv změny a spory ohledně těchto jmen odhalují skryté napětí mezi projektem vytvoření specifické organizace zaměřené na ty nejnebezpečnější úkoly boje a projektem zápolení s politikou předvoje a s izolací v rámci širšího hnutí. [7] Dokonce existovaly spory i o tom, kdo vlastně byl členem MIL: byli jimi jenom ti, kdo se podíleli na ozbrojených akcích, nebo kdokoliv, kdo se podílel na kterékoliv jejich aktivitě?

Autoritářská socializace a levičácká politika nás učí se soustředit na formální organizace namísto nejasné neformální vzdorující masy a mezi spoustou formálních organizací se pak zaměřit na ty nejefektivnější. Protože postrádáme jasné kritérium, co představuje efektivitu v revoluci, kterou jsme dosud nevyhráli, pozornost levicové historiografie se nevyhnutelně zaměřuje na ty nejznámější formální organizace a v této otázce mají zpravidla rozhodující slovo kapitalistická média.

Revoluční hnutí ve Španělsku v 60. a 70. letech není příběhem CCOO, GRAPO, ETA a MIL. Je to příběh milionů pracujících, kteří se se pouštěli do nelegálních stávek, ovládli ulice, čelili policejním obuškům a kulkám, použili jakoukoliv organizaci, která byla právě po ruce; a je to příběh tisíců z těchto pracujících, kteří se snažili zajít dál a jasně viděli, jak dominantní organizace přesměrovávají a institucionalizují hnutí pro své vlastní účely. Tito pracující se snažili vytvořit teorie a praktické postupy, které by jim umožnily vzdorovat současně policejní represi i integraci politiků, ať už levicových nebo pravicových. Kdyby to dokázali, hnutí mohlo růst, objevit svou sílu a požadovat nejen drobky, ale celou podělanou pekárnu. A v tomto bodě by identifikovali příští překážku, kterou je třeba odstranit při směřování kupředu k revoluci.

Salvador Puig Antich byl jedním z těchto revolucionářů. Ricard de Vargas Golarons byl dalším. Byli dva mezi tisíci dalšími. Oba byli zapojení do MIL a OLLA, avšak Salvadorův život byl zpřetrhán, právě když se pouštěl do nové strategie, která by vylepšila revoluční praxi těchto skupin.

Jednou ze silných stránek této knihy, je její zaměření na kontext. Někteří z autorů popisují intenzivní realitu života v ozbrojené skupině, jiní se věnují politickým debatám, které se odehrávaly v této skupině i v širším hnutí. Soudruzi mluví o dobovém stávkovém hnutí, členky rodiny mluví o doprovázení Salvadora, zatímco čekal na popravu garotou. Každý/á autor/ka mluví ze své perspektivy a drží se svých priorit. Někdy jsou tyto perspektivy v rozporu, což také názorně ilustruje spory, debaty a rozpory, které tvoří nedílnou součást této historie boje.

Akce, kterou jsme pořádali před pěti léty, na čtyřicáté výročí Salvadorovy popravy, byla také založená na rozmanitosti hlasů. Soudruh z MIL, čerstvě propuštěný po dekádách ve vězení, disidentští básníci, Salvadorovy sestry, autonomní aktivisté z CCOO, ti všichni sdíleli své příběhy. A jako hnutí samotné, byla i tato událost souhrou organizace a spontaneity. V jednom okamžiku pozdě večer vstal na pódiu starší muž. Vyprávěl, jak pracoval v Barceloně v továrně, která v těchto bojovných dnech vstoupila do stávky. Shromáždění dělníků se usneslo, že potřebuje rozšířit a prodebatovat jisté radikální texty, aby zvýšilo své teoretické porozumění situaci a určilo tu nejlepší strategii, kterou má přijmout. Během diktatury ale neměli prostředky, aby mohli tisknout ilegální literaturu. Navázali spojení s kontaktní osobou z jedné z ozbrojených skupin a objednali velký počet výtisků podvratné literatury. Ozbrojená skupina se postarala o tisk a propašování balíku přes hranici. Se slzami, které mu vhrkly do očí, nám ten starý dělník pověděl, jak se na schůzce objevil pohledný mladík, předal balíky literatury a k tomu přidal velký svazek kradených peněz pro jejich stávkový fond. Ty pro stávkující dělníky představovaly jídlo, nájemné a obhájce. Byl to vzdor: byl to život. A ten mladý revolucionář, to byl Salvador Puig Antich. Krátce na to byl zatčen, vyprávěl ten starý muž a popraven o několik měsíců později. „Pamatujte“, nabádal nás.

To byl ten druh akcí, který dával MIL a dalším bojový skupinám jejich smysl. V sedmdesátých letech množství stávek ještě narůstalo a brzy přerostlo v jedno z největších hnutí divokých stávek ve světové historii. S tím, jak mu režim v této době začal věnoval větší pozornost, vypracoval také přesnější statistiky. V roce 1971 vstoupilo do stávky 266 453 dělníků v 601 různých pracovních konfliktech. V roce 1974, tedy v roce, kdy byl Puig Antich popraven a OLLA byla rozpuštěna, číslo vzrostlo na 625 971 stávkujících v 1 193 různých konfliktech. [8]

MIL a další autonomní skupiny pokračovaly v podpoře těchto konfliktů, represe si ale vyžádala svou daň a každá skupina čelila napětí mezi vyšší úrovní specializace a bezpečnosti a vyšší úrovní spojení s širším hnutím. Tato debata nakonec vedla k rozpuštěn MIL. Objevilo se i mnoho dalších problémů.

Ve 30. letech anarchistická ženská organizace Mujeres Libres bojovala současně proti patriarchátu a státu, a po celou dobu občanské války byla setrvale radikálnější, než vyšší výbory CNT. Ale Frankův režim, představující patriarchální útok, s pomstychtivostí upevnil tradiční genderové role. Nijak nepomohlo, že CNT v exilu pod dohledem homofobní antifeministické Fredericy Montseny nedovolila najít veteránkám Mujeres Libres své nedílné místo v exilové komunitě.

Vzhledem k tomu musel boj proti sexismu uvnitř autonomního hnutí začínat téměř od nuly a tato slabina je také zřejmá v některých textech členů MIL, kteří systematicky mluvili o ženských soudružkách jako o něčí „družce“, tuto praktiku také převzalo mnoho autorů, kteří o skupině psali, jako třeba Sergi Rosés. Jiné autonomní skupiny, jako například OLLA, přikládaly boji proti patriarchátu větší důležitost a jejich členky v nich sehrávaly ústřednější role. Historička hnutí Irene Cardona Curco udělala rozhovory s mnoha veteránkami autonomních skupin, které vedly svůj boj v posledních letech Frankova režimu a během přechodu k demokracii, zdokumentovala jejich zkušenosti a změny, které v hnutí pomohly vyvolat. [9] Pochopitelně MIL a OLLA už byly v době, kdy se většina těchto změn odehrála, rozpuštěny a jedná se samozřejmě o boj, který stále pokračuje.

Věcí, se kterými se revolucionáři museli vypořádat, bylo nakonec příliš mnoho, zatímco reformisté měli veškeré výhody, v neposlední řadě částečnou podporu samotného fašistického režimu. Frankovo Španělsko a Salazarovo Portugalsko měly tu pochybnou čest být dvěma nejdéle trvajícími fašistickými vládami na světě. Ale především ve Španělsku docházela stále větší část fašistického vedení k přesvědčení, že by jejich zájmům lépe posloužila demokracie.

Franco byl vždy horlivým obráncem kapitalismu, což znamenalo integraci do globální ekonomiky, společně s Francií, Velkou Británií, Sovětským svazem a všemi dalšími. Politicky měl nejblíže k bloku NATO a doufal ve větší začlenění do západoevropských politických a ekonomických struktur. Doufal ale také v to, že zajistí svému režimu pokračování. Za tímto účelem si jako svého nástupce pěstoval admirála Carrera Blanca a také vyštrachal krále kdesi mezi parazitickou třídou aristokratických darmošlapů, kteří se staletí po zrušení feudalismu poflakují a zahálí zahrnutí bohatstvím po celé Evropě. Příhodná propaganda pro pohádku, že kapitalismus je meritokracií.

Jenže v roce 1973 ETA vyhodila Carrera Blanca do povětří a Franco stárnul. A hnutí divokých stávek sílilo. Fašismus zabránil revoluci, nedokázal ale pacifikovat španělskou pracující třídu natrvalo.

Historie je, jak tomu často bývá, v této záležitosti rozporuplná. Na jednu stranu se fašisté definitivně rozhodli pro přechod k demokracii. Už v 50. letech se zapojili do občasných vyjednávání s komunisty. Existují také pádné důkazy, že s pomocí vojenských a zpravodajských služeb Spojených států infiltrovali a převzali socialistickou stranu, aby ji přeměnili v neoliberální organizaci, více v souladu s Evropským hospodářským společenstvím, předchůdcem EU, ke kterému se Španělsko doufalo také připojit. Koneckonců v demokracii bylo nevyhnutelné, aby opozice také na čas vládla, nicméně v té době byla hlavní institucionální silou v opozici Komunistická strana. Socialistická strana stěží existovala. A k politice studené války by se sotva hodilo, aby ve Španělsku vládla „Komunistická strana“. Socialisté se za studené války po celé Evropě osvědčili jako spolehliví spojenci a později se tak osvědčí i ve Španělsku, když v roce 1982 drtivě vyhrají volby, což bylo popisováno jako obrovské „překvapení“.

Ať tak nebo tak, Franco ke konci své vlády okomentoval stabilitu státu slavnou frází: „atado y bien atado.“ Spoutaný a dobře spoutaný. Fašisté rozhodně podporovali přechod k demokracii, avšak hnutí divokých stávek mohlo události urychlit, nebo oslabit pozici těch fašistů, kteří chtěli, aby režim pokračoval i po Frankově smrti. Do budoucna uvažující příslušníci režimu zřídili další kanály pro dialog s komunisty a se socialisty. Franco zemřel v listopadu 1975. V průběhu dalších dvou let byly PCE a PSOE legalizovány.

Stávkové hnutí pokračovalo. V roce 1976 vstoupilo do stávky 2 555 900 dělníků, když teď ale měli věci pod kontrolou komunisté a socialisté, ty stejné akce získaly odlišný význam. [10] Zejména od roku 1974 stávkové akce, místo toho aby otevíraly horizonty k možné revoluci, směřovaly k demokratickým reformám. V tomto kontextu je obzvláště významné, že levice začala stále více vyzývat k pacifistickým stávkám, v podstatě tak zanechala dělníky bezbranné, vydané na milost policii, a tím pádem závislé na vyjednaném politickém řešení ukutém fašisty a novými pány dělníků.

Pokud nedokázali výslovně vyhodit socialisty a komunisty z jejich role zástupců hnutí, byla jakákoliv masová akce pracujících svévolně vykládána jako protest na podporu přechodu ke kapitalistické demokracii. A legitimizováni režimem a podepřeni politickým aparátem celé Evropy, dostávali tito zástupci hodně podpory.

Společně s centristickými katolickými stranami a nacionalistickými stranami, které byly ochotny vyměnit nezávislost za částečnou autonomii, zasedli všichni ke stolu s fašisty a dohodli se na vytvoření demokracie. Rozhodli se zachovat krále jako symbol stability: mnoho demokracií mělo krále a ukázaly tak, jak neškodný je tento systém vlády pro dříve existující nerovnosti.

Legalizovali odborové svazy ochotné přijímat finanční podporu od vlády a být řízeny byrokraty na plný úvazek. CCOO a UGT toto hřiště rychle ovládly. Statisíce lidí se shlukly kolem CNT, která měla i po tolika desetiletích stále silnou reputaci, ale vláda zaměřila na tyto anarchosyndikalistické odbory tvrdé represe. Policie konec konců během přechodu k demokracii zůstala stejná. To by ovšem nemuselo mít až takový význam: CNT se vrátila z exilu s politikou, která se stala překonanou už před čtyřiceti lety. Skupiny z vnějšku vytlačily vnitřní lokální aktivisty CNT, kteří skutečně rozuměli situaci ve Španělsku; držely se stranou od autonomního hnutí, protože nedokázaly rozlišovat mezi marxistickým slovníkem a marxistickou praxí; a jelikož opět nedokázaly rozpoznat revoluční situaci, zaujaly defenzivní pozici, prosazovaly legalizaci a odborové organizování namísto povstalecké generální stávky, která byla v té době stále ještě na dosah.

V červnu 1977 Španělsko oslavilo své první volby od roku 1936 a v říjnu proběhla všeobecná amnestie, týkající se všech politických vězňů, jež v podstatě definovala jako ty, kteří byli zatčeni za trestné činy, které by v demokracii trestnými činy nebyly. Ti, kdo prováděli expropriace v bankách, bránili se policejní represi, nebo přešli do protiútoku, zůstali zavření. Velkou část toho nejtvrdšího odporu ve Španělsku v osmdesátých letech iniciovali tito vězňové.

Mnozí z těch nezásadovějších, nejoddanějších revolucionářů byli před, během a po přechodu k demokracii zabiti nebo uvězněni. Někteří byli vykázáni do sféry mlčení a zapomnění. Jiní byli vstřebáni a přetvořeni v hrdiny demokracie. Salvador byl jedním z nich.

Socialisté a komunisté neudělali v době, kdy čekal na popravu, pro jeho záchranu vůbec nic. Jejich protesty začaly teprve poté, co mu fašisté pomocí garrot vil zlomili vaz. Živý pro ně představoval hrozbu. Ale když byl mrtvý, mohli si ho nárokovat jako mučedníka. Levice, média a oficiální historické knihy prohlašují Salvadora Puiga Anticha za protifrankistického bojovníka a nepřímo nám tak podsouvají, že byl demokrat. Nic nemůže být více vzdáleno od pravdy. Jako ostatní anarchisté, kteří přišli před ním i po něm, Salvador bojoval proti kapitalismu ve všech jeho formách, ať už to byl Frankův diktátorský kapitalismus, liberální kapitalismus buržoazních demokracií, nebo na rudo natřený kapitalismus socialistických států. Jak prohlásil Ricard de Vargas na nedávném anarchistickém bookfairu ve Valencii: „Nejsme antifašisté, jsme antikapitalisté.“

Katalánské nacionalistické hnutí se také pokusilo prohlásit Puiga Anticha za svého mučedníka. Ale ačkoliv podporoval nezávislost a stavěl se proti španělskému nacionalismu, jeho prioritou byl internacionalistický antikapitalistický boj a bojoval by proti vytvoření katalánského státu jakéhokoliv druhu. Stejně tak skutečnost, že často psal v katalánštině, a že tato kniha, kterou právě držíte v rukou, byla rovněž původně napsána katalánsky, je v obou případech politickým činem konfrontujícím potlačování, o něž se pokoušel Frankův režim i značné síly za demokratické vlády – a já jako anarchistický překladatel nacházím zvláštní potěšení v práci s jazykem, který nebyl úplně podroben pravidlům, jako tomu bývá u oficiálního jazyku moderního státu, a jako takový tedy není tak homogenizovaný. Nicméně Salvadorův záměr, záměr původní knihy a tohoto překladu je komunikace napříč hranicemi, zničení těchto hranic sdílením zkušeností, myšlenek a zbraní v rostoucím revolučním hnutí, které neuznává žádná omezení svobody a kolektivního blahobytu.

Tohle je, čtenáři/ko, kontext, ze kterého vyvstává tento příběh, a to je záměr, se kterým je tento příběh s tebou sdílen. Vezmi si jej, přivlastni si jej, zapoj jej do dialogu s jinými příběhy, které znáš, ale nezapomeň: tohle je paměť našich bojů, našich aspirací, našich životů. Paměť tohoto druhu nemůže přežít v knize. Její (a také náš) domov je v ulicích.

[6] Slovy Ricarda de Vargase Golaronse během osobního rozhovoru 14. února 2020 a při mnoha dalších příležitostech.

[7] Původní název MIL jednoduše odkazuje v katalánštině a ve Španělštině na číslici 1 000. Část MIL později učinila kontroverzní krok, když vymyslela název Movimiento Ibérico de Liberación a bez konzultace s ostatními změnila MIL v akronym.

[8] Statistiky z: http://historiadelpresente.es/sites/default/files/revista/articulos/9/9.2pereysaslaimposiblepazsocial.elmovimentoobreroyladictadura.pdf.

[9] Irene Cardona Curcó, Aproximació al paper de les dones dins els Grups Autònoms de la transacció (Barcelona: Editorial Descontrol, 2016)

[10] Statistiky z https://diposit.ub.edu/dspace/bistream/2445/12622/17/Annex3.pdf

Přináším druhou část textu Petera Gelderloose, která se zabývá odporem španělských anarchistů během druhé světové války a těsně po ní, vysvětluje koncept „ozbrojené agitace“ a přiblížuje rozmach dělnických bojů v 60. letech, ze kterých vzešly skupiny MIL a OLLA.

Pokud by někoho tato historie zajímala více, určitě doporučuji knihu Sabaté – městská guerilla ve Španělsku. Tematicky související texty se pak dají najít i na tomto blogu. Hned první příspěvek, který tu vyšel, byl totiž rozsáhlý rozhovor se členem anarchistické odbojové skupiny Los Maños a hrůzné poměry, panující v táborech pro španělské uprchlíky ve Francii, jsou zase popsány v nedávném článku o May Picqueray.

Anarchočtenář

Peter Gelderloos: Kontext a význam Salvadora Puiga Anticha, 1000 a OLLA – část 2.

S neodvratným vítězstvím fašistů ve španělské občanské válce a s německo-sovětským paktem o neútočení začala být druhá světová válka nevyhnutelnou. I tak ovšem vlády na obou stranách nadcházejícího konfliktu sdílely stejné kontrarevoluční priority.

Francouzská vláda zavřela 550 000 Španělů, Katalánců a Basků, kteří uprchli před postupující fašistickou armádou a vybudovala řadu koncentračních táborů, do kterých je umístila. Když vypukla druhá světová válka, některým z internovaných se povedlo utéct, další byli předáni Frankovu režimu a znovu uvězněni a další byli posláni do nacistických vyhlazovacích táborů: přibližně 5 000 jich zemřelo v Mauthausenu.

Stejně jako u války by se dopady této represe neměly podceňovat, ani by se neměla chápat striktně jen z hlediska počtu mrtvých. Ti, kdo přežili, také nesli její stopy. Tak například otce Ricarda de Vargase Francouzi umístili v táboře nucených prací, kde si nenapravitelně zničil zdraví. Zemřel dříve, než byl Ricardo dost starý na to, aby uměl mluvit. Otec Salvadora Puiga Anticha představuje podobný případ: francouzské autority jej předaly svým španělským protějškům a za svůj aktivismus ve skupině bojující za nezávislost Katalánska se ocitl před popravčí četou. Těsně před tím, než četa zmáčkla spouště, byl jeho život ušetřen. Tato epizoda na něj měla ohromný fyzický a psychologický účinek. Jeho srdce se z toho nikdy nezotavilo a když zjistil, že režim odsoudil jeho syna k trestu smrti, bylo toho na něj už moc, stáhl se a nebyl schopný být Salvadorovi nablízku v jeho posledních měsících.

Uprostřed všeobecného klimatu porážky a traumatu se mnozí rodiče rozhodli svým dětem raději vůbec neříkat o bojích předchozí generace, protože se obávali, že by se jejich děti mohly inspirovat, přidat se k boji a trpět pak důsledky. A opravdu to byla anarchistická mládež Juventudes Libertarias (FIJL), kdo znovu oživil mnohé z bojů v sousedstvích, začala s tím už v roce 1939, kdy Franco ovládl celé území španělského státu. Tato generace mládeže, která nesloužila v milicích, ani neemigrovala do Francie, už v teenagerském věku odstartovala kampaň smělých akcí, která zahrnovala i osvobození stovek vězněných radikálů, kteří čekali na popravu ve Frankových koncentračních táborech. Po celá čtyřicátá a padesátá léta stála FIJL v čele odporu, stejně jako v něm stála během občanské války, po konzervativním obratu CNT v roce 1936.

Zatím ovšem byla většina anarchistického hnutí v exilu ve Francii, kde už skutečně propukla druhá světová válka. Katalánští, španělští a baskičtí anarchisté byli nápomocní francouzskému odporu, pomáhali organizovat partyzány a osvobodili města jako Toulouse. V roce 1945, netušíce, že si budoucí země NATO přejí spojenectví s Frankem, očekávali, že Spojenci budou pokračovat a vymetou fašisty pryč z mocenských postů i ve Španělsku. Když je demokratický západ zklamal, makisté (maquis), neboli partyzánští bojovníci, pokračovali v boji. CNT se organizovala v exilu v Toulouse a stovky militantů uzpůsobily své pašerácké trasy přes Pyreneje k podpoře gerilového boje v Katalánsku. Významná gerilová hnutí existovala i v mnoha dalších částech španělského státu, nedosahovala však takové intenzity a nedařilo se jim pronikat tak, jako hnutí v Katalánsku.

Partyzáni podporovali stávky dělníků, šířili protifrankistickou propagandu, sabotovali kapitalistickou infrastrukturu a organizovali pokusy o atentáty na významné osobnosti policie a na samotného Franka. Pokračovali v praxi „ozbrojené agitace“ vyvinuté anarchistickými afinitními skupinami ve dvacátých letech a byli klíčovými vzory pro MIL a OLLA. „Ozbrojená agitace“ se zásadně liší od strategie „ozbrojeného boje“, ve které specializovaná ozbrojená skupina jedná jako předvoj hnutí tím, že představuje zárodek budoucí armády (např. Castro a Hnutí 26. července), že slouží jako vojenské křídlo tajné politické strany (např. ETA – Euskadi Ta Askatasuna), nebo tím, že provádí ty nejspektakulárnější akce a využívá své pozice k pokusům ovlivňovat a nasměrovat masové hnutí (např. Frakce rudé armády nebo Weather Underground). Skupiny, které provádí ozbrojenou agitaci, naopak chápou samy sebe pouze jako součást širšího hnutí, která zvyšuje objem komunikačních prostředků hnutí, schopnost sebeobrany a samofinancování, a to tím že organizuje a financuje tajný tisk, útočí na represivní složky a vyvlastňuje peníze kapitalistů, aby mohla podporovat rodiny stávkujících, vězňů a obětí policie. Také se snaží svoji praxi zobecnit, místo toho, aby ji centralizovala, distribuuje zbraně mezi nižší třídy a pobízí k horizontálnímu rozšiřování ozbrojených skupin.

Klíčový příklad z této doby nám pomůže názorně ukázat v čem je rozdíl. Ve více než jednom případě pronikly anarchističtí maquis do továrny, aby napadli manažera neblaze proslaveného svou brutalitou. Zatímco předvojová ozbrojená skupina by za této situace manažera zabila, maquis manažera před všemi dělníky svlékli, možná ho i trochu zmlátili a ponížili a hlasitě, tak aby to každý slyšel, jej varovali, že pokud se k nim donese, že se i nadále chová surově, vrátí se a zabijí ho.

Ta první jmenovaná akce vytváří spektákl, dělá z dělníků pasivní diváky a vštěpuje jim jasné poselství, že ozbrojená skupina je protagonistou, spasitelem a tím, kdo přinese řešení. A pro mnoho dělníků, kteří by s tím snad nesouhlasili, pak možná byla jediným spasitelem policie, protože nemá valnou cenu debatovat s někým, kdo je lépe ozbrojen než vy a popravuje své oponenty.

Ta druhá akce však zachovává dělníky jako protagonisty boje, staví je do silnějšího postavení, ale dává jasně najevo, že je na nich, aby se zbavili svých šéfů. Z tohoto úhlu pohledu je tím nejdůležitějším bojem boj dělníků samotných. Přikládá nižší význam ilegální akci a představuje dostupnější žebřík k efektivnějším taktikám: ne všichni dělníci jsou v danou chvíli ozbrojení, ale s trochou kreativity mohou všichni najít způsob, jak to nandat svým šéfům. Ozbrojená agitace tímto způsobem vytváří silnější spoluúčast mezi všemi, kdo se účastní boje, ať už jsou to běžní lidé, kteří se snaží si nějak vydělat na živobytí a občas pozvednou na protest své hlasy, nebo ti, kdo věnují celý svůj život těm nejnebezpečnějším aspektům boje. Ozbrojená agitace dává jasně najevo, že je zapotřebí přispění všech: dělníci se mohou nechat inspirovat k založení svých vlastních obdobných skupin, nebo mohou pokračovat v boji na pracovišti a ve sféře každodenního života a bojovat usilovněji a odvážněji, protože ví, že v tom nejsou sami.

Rozdíl ve smrtonosnosti obou akcí je také důležitý. I když skupiny praktikující ozbrojenou agitaci – afinitní skupiny ve dvacátých a třicátých letech, maquis v letech čtyřicátých a padesátých a autonomní bojové skupiny jako MIL a OLLA – někdy sáhly na život, nikdy to nedělaly s lehkostí a bezdůvodně. Tento zdrženlivý přístup k popravování těch, kdo přitom mohli být snadno identifikováni jako nepřátelé, není nic nevýznamného: anarchismus se vždy charakterizoval jako etický revoluční proud, který nepoužívá žádné výmluvy, s jejichž pomocí by mohl oddělit cíle a prostředky a není tedy náhodou, že na rozdíl od jiných revolučních proudů nikdy nevedl ke vznikům totalitních států nebo systémů gulagů a masových poprav.

Anarchistické partyzánské hnutí mělo dalekosáhlé následky, které jsou opomíjeny nepřátelsky naladěnou historiografií. Anarchisté, kteří se účastnili revolučních zkušeností ve Španělsku a pak odboje ve Francii a posléze hnutí maquis, totiž napsali jednu z prvních kapitol knihy o gerilových bojích dvacátého století. [3] Exulanti, kteří uprchli na Kubu, do Mexika a Uruguaye, sdíleli své zkušenosti s tamními hnutími, která pak v následujících dvou dekádách dosáhla rozpuku; jeden anarchista v exilu, jistý Abraham Guillén, napsal jeden ze dvou základních manuálů pro městský gerilový boj. ETA získala své první zbraně od starých anarchistických bojovníků odboje, kteří bojovali proti Frankovi ve Španělsku a proti Hitlerovi ve Francii. Tupamaros a Rudé brigády získali své falešné doklady od padělatelů z CNT. Mnohé z těchto prvních ozbrojených skupin na obou kontinentech po druhé světové válce následovaly anarchistický vzor, ale některé z nich provedly zásadní změny, aby podpořily svou politiku předvoje. A jsou to právě jenom tyto skupiny, které se následně zapsaly do historií sepsaných jak akademiky z establishmentu, tak i údajnými antikapitalisty.

Ozbrojená agitace po několik let pomáhala v Katalánsku podnítit existenci silného hnutí, ale v roce 1949 posunul Franco s tichým souhlasem NATO represe na novou úroveň, schválil mimosoudní popravy lidí podezřelých z toho, že jsou stoupenci anarchistů a brutálně zničil podpůrnou síť, na které makisté záviseli. Ricard de Vargas odhaduje, že bylo zabito přinejmenším 500 makistů a mnohem více uvězněno a gerilové hnutí ztratilo velkou část svého dřívějšího dosahu. Nicméně skupiny okolo anarchistů, jako byli Marcel·lí Massana, Josep Facerias a Quico Sabaté fungovaly v uvedeném pořadí až do let 1951, 1957 a 1960 a Ramon Vila Capdevila, který pracoval sám, pokračoval, dokud nebyl nakonec v roce 1963 zastřelen, po nějakých třiceti letech téměř nepřetržitého ozbrojeného boje.

Makisté jednoznačně ovlivnili a inspirovali skupiny jako MIL a OLLA. Nebyli ale izolovaným fenoménem: obzvláště Sabatého skupina pomáhala v padesátých letech zakládání skupin odporu po celém Katalánsku. Nicméně mezi zánikem starých geril a začátkem revolučního boje nové generace autonomních hnutí uplynulo nějakých pět let. Další možné linie návaznosti na silné revoluční boje dřívějších generací, byly zpřetrhány ještě více.

CNT v exilu přežila Frankovu diktaturu, ovšem ne jako revoluční organizace. Organizace soustředěná v Paříži a Toulouse měla značnou sílu a během čtyřicátých let podporovala jak organizování dělnictva, tak partyzánský boj uvnitř Španělska. Avšak jak represe neustále mařila tyto aktivity, organizace opustila konfrontační strategie a stávala se stále konzervativnější. Situaci nenapomáhalo ani to, že si Konfederace ponechala mnoho byrokracie z časů, kdy byla milionovou organizací a že ti nejhorší oportunisté, kteří se jejím jménem zapojili do republikánské vlády – obzvláště Frederica Montseny – proměnili organizaci v exilu ve své osobní léno. Makisté nakonec zpřetrhali své vazby s CNT, aby mohli pokračovat v partyzánském boji, i když se své milované Konfederace nikdy nezřekli.

A co hůř, organizace nerozvinula internacionalistickou praxi, dokonce ani nezaujala žádné stanovisko k pracovním bojům, které se odehrávaly ve Francii, kterou si osvojila jako nový domov a zachovala se tak právě opačně, než anarchističtí exulanti v roce 1939, kteří tvořili nedílnou součást francouzského odporu proti nacistům. Zachovávala si staré vidění toho, co je vnitřek (Španělsko) a vnějšek (Francie), přičemž Francie byla považována za základnu poskytující podporu bojům uvnitř, a to i tehdy, kdy už organizace s těmito boji ztratila kontakt. Je pozoruhodné, že MIL přijala ten samý jazyk vnitřku a vnějšku, a dokonce prošla některými stejnými problémy, třebaže v menším měřítku a ve zrychleném čase.

Kdysi velkolepá CNT nebyla v pozici, aby mohla předat pochodeň tolika desetiletí revolučních zkušeností. Zpřetrhání kontinuity boje bylo téměř úplné. Avšak v posledním záchvěvu vzpurnosti se anarchističtí delegáti z Evropy, Severní Afriky a obou Amerik dohodli v roce 1962 na vytvoření skupiny Defensa Interior. Mezi delegáty byli staří anarchističtí exulanti jako Cipriano Mera a Joan Garcia Oliver, zastupující tu část CNT a FAI, která byla více nakloněná akci, společně s mladými anarchisty ze vždy připravené FIJL (Libertariánské mládeže), jako byl Octavio Alberola. Ve Španělsku i napříč Evropou prováděla Defensa Interior akce proti frankistickému režimu, jako byly symbolické bombové útoky, únosy představitelů režimu a pokusy o zabití Franka. Dva členové skupiny byli popraveni a mnoho dalších zatčeno. Frankistické policejní síly i policejní síly demokratických zemí spolupracovaly na potlačení skupiny, ale její členstvo i záběr byly mezinárodní. Už po pár letech ji v roce 1965 CNT rozpustila na nátlak vedení, které mělo k akcím averzi. Nicméně praxe ozbrojeného odporu pokračovala, nyní osvobozená od řízení ze strany Konfederace.

Společně s dalšími lidmi založili veteráni Defensa Interior v roce 1966 Skupinu prvního máje, aby pokračovala v útocích na zájmy Frankova režimu. Aktivní zůstala až do poloviny sedmdesátých let a během té doby okupovala vatikánskou ambasádu, ostřelovala z automatických zbraní španělskou ambasádu v Londýně a podnikla bombový útok na Španělský kulturní institut v Dublinu. Pokud byla Defensa Interior první městskou gerilovou skupinou, tak jak tento termín chápeme dnes, Skupina prvního máje byla jakýmsi mostem, který tento model přizpůsobil a rozšířil k mnoha dalším lidem, ačkoliv jen pár z jejich dědiců, jako např. Angry Brigade, zůstalo věrných její nepředvojové praxi.

Ačkoliv organizace přicházejí a odcházejí – s výjimkou těch nejvíce stagnujících – ze všech těch bojů tu byli přeživší, mnozí z nich žili ve Francii, nebo někde dál v cizině. Je ironií, že ačkoliv epicentrem tohoto revolučního cyklu i se všemi jeho dozvuky bylo Katalánsko, byla uvnitř španělského státu anarchistická kontinuita čtyřmi dekádami krvavých represí zcela zničena. Radikální mládež, která dosahovala plnoletosti v šedesátých letech, tak vzhledem k této situaci dospívala v sociálním hnutí, kterému dominoval marxismus. Je příznačné, že Frankův režim retroaktivně změnil svého strašáka z anarchistů na bolševiky neboli „rudé“, aby tak více vyhověl nejprve Hitlerovi a tomu, jak nepřítele definovala Chamberlainova politika, a později pak politika NATO. Fašistický puč v roce 1936 ale nezažehlo žádné nebezpečí komunistické revoluce, takové nebezpečí neexistovalo. Revoluce byla anarchistická. Tento delikátní taneček pak Frankův režim dovršil legalizací studia marxistických textů na univerzitách a udržováním dialogu s komunistickými a socialistickými organizacemi, zatímco anarchistické texty byly zakázány a režim používal ty nejbrutálnější metody, aby se ujistil, že se CNT na španělské půdě neobnoví. I když nikdy neváhal zamávat vlajkou rudé hrozby, Frankův tisk při zmínkách o maquis nikdy nemluvil o anarchistech, pouze o banditech, možná si vzal příklad ze sovětských novin Izvestia. Neviditelnost anarchismu v těchto dekádách, skutečnost, že pro režim byli anarchisté nevyslovitelné tabu, zatímco komunisté byli propagovaným protivníkem, to vše vypovídá mnohé o tom, kde spočívalo opravdové nebezpečí.

Avšak anarchismus vždy povstane znovu. Část bouřící se mládeže ve Španělsku, odkojená marxismem, se obrátila zpět k antiautoritářské politice. Je paradoxní, že francouzská mládež, která vyrostla v Toulouse a která také sehraje v tomto příběhu roli, měla k anarchistické tradici blíže, protože mnoho z jejich sousedů tvořili staří exulanti z CNT. Ale jejich soudruzi z druhé strany hranice se naučili vyjadřovat své antiautoritářství marxistickým slovníkem.

V průběhu šedesátých let sílily ve Španělsku i jinde boje na pracovištích a v sousedstvích. Ale zatímco západoevropské demokracie měly spousty způsobů jak v lidech pěstovat, aby zůstali poslušní i ve způsobu, kterým se bouří, Frankův fašistický režim dělnické organizace zlikvidoval a projevy nesouhlasu postavil mimo zákon. Když tovární a stavební dělníci začali vzdorovat rostoucímu vykořisťování, státem zřízené a režimem povolené vertikálně organizované odbory nedokázaly revoltu usměrnit a institucionalizovat. K organizaci svých stávek a protestů vytvořili dělníci systém solidaritou spojených shromáždění a výborů, z čehož vznikly tzv. Comissions Obreres (Dělnické výbory). Ve svých počátcích měly Comissions neboli CCOO více společného s autonomními svazy rané CNT a ještě více s továrními výbory z revolucí v Rusku v roce 1917 a v Katalánsku v roce 1936, než s byrokratickými odborovými svazy.

Ačkoliv existovaly i dřívější pokusy, obzvláště v Baskicku v roce 1956, Comissions Obreres se ve své trvalé podobě zrodily v roce 1964, když dělníci z Madridu, Asturie, Barcelony a baskických provincií Gipuzkoa a Biskajsko vytvořili výbory, koordinující četná shromáždění na pracovištích [4]

Comissions byly nástrojem, jak neutralizovat frankistickou pracovní byrokracii a bojovat za požadavky dělníků, bez organizace, solidarity a divokých stávek, které už v té době byly uváděny do praxe, by ovšem samy o sobě nebyly k ničemu.

V roce 1962 se k hornické stávce v Asturii připojilo 35 000 pracujících. Další sektory, jako zemědělství a stavebnictví, se zapojily do solidární stávky a ačkoliv je nesmírně složité získat pracovní statistiky z tohoto období Frankova režimu, represe byla dobře zdokumentována: 15 000 dělníků z provincií mimo Asturii bylo potrestáno za podporu nebo účast na stávce. A v Biskajsku dalších 35 000 dělníků zahájilo generální stávku. V reakci na to Franko vyhlásil výjimečný stav.

V roce 1963 proběhly stávky v Barceloně a v Oviedu (v Asturii), v Barceloně následujícího roku polevily, ale v Asturii zůstaly silné. Mezi léty 1966 a 1967 stávková aktivita vzrostla v celém Španělsku. Odehrály se také velké protesty, jako pochod 80 000 dělníků v Madridu 27. ledna 1967, organizované CCOO. Velká divoká stávka osmi set dělníků v Biskajsku trvala 6 měsíců od roku 1966 do roku 1967 a podnítila četné solidární stávky, jako třeba generální stávku v Bilbau, které se účastnilo přinejmenším 40 000 pracujících. V roce 1968 proběhlo méně stávek, ale zato byly tvrdší a trvaly déle, pak došlo v roce 1969 k dalšímu vzestupu, navzdory lednovému vyhlášení výjimečného stavu v celé zemi.

Je třeba mít na paměti, že v té době byly stávky a protesty nelegálními aktivitami a CCOO byla zakázanou organizací. CNT, UGT a další odborové svazy také existovaly v utajení v ilegalitě, byly ale malé a izolované, oslabené dekádami represí. Mezi sekcemi CNT, působícími v utajení, byly některé nezávislé na organizaci venku ve Francii, vzhledem k obtížnosti komunikace a konzervatismu exilové CNT, jiné sekce však platily své členské poplatky. Z nějakého důvodu si CNT udržela svou sílu v Barceloně mezi pracujícími v kinech a na rybářských lodích.

Někdy stály za zahájením stávek právě tyto rozmanité organizace, jindy vypukaly spontánně v odpovědi na propouštění, nebo na špatné podmínky, nebo jako projev solidarity s jinými stávkami. Každopádně kvůli protizákonnosti všech dělnických organizací může být většina těchto stávek označena jako divoké stávky, což vyžaduje vysoký stupeň horizontální, lokalizované a zčásti spontánní organizace, stejně jako silnou praxi solidarity. Ačkoliv hierarchické organizace ze scény nezmizely, represe a dělnická sebeorganizace způsobily, že byl jejich vliv malý a stávkové hnutí bylo povětšinou autonomní. Právě v době, kdy se autoritářské strany snažily o jejich ovládnutí, mohly CCOO díky tomu, že umožňovaly horizontální metody, exponenciálně růst.

V rámci CCOO existovaly četné tendence, které soupeřily o svůj vliv. Teprve v roce 1968 se CCOO v Katalánsku fakticky dostaly pod kontrolu Partit Socialista Unificat de Catalunya (Sjednocená socialistická strana Katalánska – PSUC), která sama byla fakticky pod kontrolou Komunistické strany. Ale i pak se mnoho dělníků snažilo postrčit hnutí různými směry, včetně autonomního antiautoritářského proudu, který reprezentovaly tzv. Plataformas [5]. Zatímco autoritáři prosazovali strategii „entryismu“ a využívali CCOO ke kandidatuře ve volbách do CNS (Central Nacional Sindicalista) v rámci fašistické pracovní byrokracie (ten prastarý přelud o změně systému zevnitř), radikálnější autonomisté, včetně několika z těch, kdo později utvoří MIL a OLLA, uspěli v tom, že přesvědčili četné továrny, aby volby do CNS bojkotovaly.

To byl kvas, ze kterého se zrodily MIL, OLLA a Autonomní skupiny: rostoucí dělnické hnutí, získávající sebedůvěru a snažící se po letech represe vybudovat adekvátní nástroje ke kladení odporu; autoritářská levice, která se pokoušela nové hnutí institucionalizovat a přivést ho k jednacímu stolu; centralizující španělský stát, který se stále snažil dokončit svůj projekt budování národa a potlačit všechny další kulturní a jazykové skupiny, které měly tu drzost existovat uvnitř hranic nárokovaných španělským státem a které daly vzniknou spoustě národně osvobozeneckých organizací; a fašistický režim, modernizující svou ekonomiku a usilující o větší integraci s Evropou.

Poznámky:

[3] Tato zkušenost představovala zřejmě jeden ze dvou hlavních kořenů. Ten druhý, který vznikl souběžně a měl větší dopad ve venkovských oblastech, představovaly antikolonialní boje, které vedlo domorodé obyvatelstvo, stejně jako rolnický/zbojnický odpor po celém světě, který v zemích jako Mexiko, Indie, Ukrajina a Korea, splynul s anarchistickými hnutími.

[4] Někteří budoucí členové MIL a OLLA byli přítomní na setkání, na kterém byly vytvořeny Comissions Obreres v Barceloně, což ilustruje, v jak velké míře vzešli z dělnického hnutí.

[5] Plataformes de Comissions Obreres byly antikapitalistickou formací vytvořenou v roce 1969 jako pokus posunout dělnické hnutí autonomním antikapitalistickým směrem a zabránit komunistům v ovládání CCOO. Platformy byly spojené s Kroužky pro školení kádrů a časopisy ¿Qué hacer? a Nuestra clase. Platformy získaly většinu v některých továrnách a byly silné v několika regionech Katalánska, stejně jako ve Valencii, v Zaragoze a jinde, nakonec však komunisté získali převahu a platformy se kolem roku 1978 rozpadly.

V devadesátých letech u nás anarchistické hnutí tvořili vesměs velmi mladí lidé a kamarád, který tuto dobu pamatuje (já jsem se do hnutí zapojil až na konci devadesátek), mi říkal, jak ho štvalo, když každou chvíli od někoho slyšel hlášky typu: „Vy jste ještě mladí, však vás ten anarchismus přejde.“ Možná právě proto ho tenkrát tak zaujala fotografie ze zakládajícího sjezdu Bulharské anarchistické federace, která se objevila v časopisu Autonomie. Na fotce totiž byla i celá řada lidí v důchodovém věku a dokazovala tak, že anarchismus není jen nějakým poblouzněním mládí.

Rozdíl mezi tehdejší českou a bulharskou realitou byl dán tím, že bulharské hnutí nikdy úplně nezaniklo, a nedošlo tam tedy k naprostému zpřetrhání mezigenerační kontinuity jako u nás. Kdysi silné české hnutí z přelomu 19. a 20. století žel po první světové válce na mnoho dekád zmizelo a po roce 1989 se tak muselo začínat znovu od nuly. V roce 1945, kdy už u nás po anarchistech nebylo ani památky, v Bulharsku hnutí naopak po pádu autoritářského pravicového režimu zažívalo rozkvět (historie bulharského hnutí ale samozřejmě sahá mnohem hlouběji). Pro ilustraci můžeme uvést, že náklad anarchistických novin Rabotničeska Misal tehdy dosáhl čísla 30 000 ks a mohl by být i o dost vyšší, nebýt poválečného nedostatku papíru. Tento nádech svobody ale netrval dlouho. Své represe začal brzy stupňovat nový stalinistický režim. V prosinci 1948 pak došlo k masovému zatýkání a více než 600 anarchistů a anarchistek skončilo v koncentračních táborech. Činnost hnutí to samozřejmě nadlouho paralyzovalo, i když k určitým aktům odporu docházelo i nadále, v roce 1953 například skupina mladých anarchistů vyhodila do povětří obří sochu Stalina v Sofii [1] a část hnutí byla také dále aktivní v emigraci. Přestože se hnutí dlouho nemohlo projevovat veřejně, anarchistické ideály zůstaly uchovány v myslích a srdcích těch, kdo stalinistické lágry přežili, a ti se pak nadšeně vrhli do nových organizačních aktivit, jakmile to pád režimu v roce 1989 znovu umožnil.

Právě tyto veterány a veteránky zachycovala zmíněná fotografie, která v mém kamarádovi kdysi vyvolala neutuchající zájem o bulharský anarchismus. Mnohokrát jsem od něj slyšel, že tamní hnutí má opravdu zajímavou historii a jaká je škoda, že se o těchto událostech u nás ví tak málo a že by to chtělo něco na toto téma vydat. Aby nezůstalo jen u řečí, přivezl mi před léty z jednoho bookfairu, kterého jsem se nemohl zúčastnit, knihu The Dossier of Subject No. 1218: A Bulgarian Anarchist’s Story (Spis subjektu číslo 1218: příběh bulharského anarchisty). Jedná se o paměti bulharského anarchisty Aleksandara Nakova. Kniha mi nejprve dlouho ležela v poličce, ale když už jsem se do ní začátkem roku 2022 konečně pustil, nemohl jsem se od ní odtrhnout.

Vzpomínky Aleksandara Nakova byly opravdu strhující. Do hnutí se zapojil už jako teenager v roce 1936 a jak vzpomíná, tehdy v jeho rodné vesnici k anarchismu tíhla veškerá mládež. Během druhé světové války byl Aleksandar Nakov fašizujícím autoritářským režimem vězněn, než ho na sklonku války osvobodili jugoslávští partyzáni. Po nějakém čase stráveném v jejich řadách, se vrátil do Bulharska a pustil se do dalších organizačních aktivit. V roce 1948 byl ale jako stovky dalších anarchistů znovu zatčen a internován v nechvalně proslulém bolševickém lágru Belene. Neuvěřitelně kruté podmínky v táboře zřejmě přežil jen díky tomu, že mezi uvězněnými anarchisty panovala silná solidarita a vzájemná pomoc. Navzdory všem útrapám Aleksandar zůstal zapáleným anarchistou po celý zbytek svého dlouhého života a i on se výrazně podílel na obnově hnutí po roce 1989.

Z jeho poutavého vyprávění jsem pořídil rozsáhlý výtah a také jsem přeložil předmluvu k anglickému vydání knihy, kterou napsal Nick Heath a která velmi stručně shrnovala celou historii bulharského anarchismu. Zároveň jsme s kamarádem oslovili Anarchistickou federaci, jestli by o bulharském hnutí nechtěli vydat kapesní brožuru (něco na způsob jejich dřívější brožury Historie anarchismu na Kavkaze). Když k naší radosti souhlasili, dohledal jsem a přeložil ještě kratší životopisy tří dalších anarchistů a jedné anarchistky, které mi přišly obzvláště zajímavé, třeba životopis Paraskeva Ivančova Stojanova, který patřil mezi průkopníky anarchismu v Bulharsku a v Rumunsku a navíc byl velmi uznávaným a úspěšným lékařem, který mi množstvím svých úspěchů a prvenství lehce evokoval Járu Cimrmana, nebo životopis Georgie Šejtanova, představitele anarchismu akce, který se ovšem později (po mnoha neuvěřitelných kouscích) ozbrojeného boje zřekl ve prospěch budování masového hutí.

Bulharské hnutí ale nabízí podstatně širší paletu pozoruhodných osobností a událostí, od hrdinů z Jambolu popravených v roce 1923, po zmiňovaný odpor proti stalinistické tyranii. Velmi inspirativní a poměrně silnou organizací pak byla Federace anarchokomunistů Bulharska (FAKB).

Čím víc jsem se do historie bulharského hnutí nořil, tím víc zajímavostí jsem objevoval, o to fascinovanější jsem touto neznámou částí dějin byl a na vydání brožury jsem se tak opravdu těšil. Přátele z nakladatelství Anarchistické federace byli ale vytížení spoustou dalších publikačních aktivit od webových stránek, přes Existenci až po knihy, a tak se vydání protáhlo o něco víc, než jsem původně doufal. Můj tehdejší pocit, že spolupráce poněkud vázne, byl jednou z věcí, která mě postrčila k tomu, abych si zkusil k publikaci svých příštích překladů založit vlastní web. S tou myšlenkou jsem si pohrával už nějaký čas, ale až v tomto období jsem se konečně rozhoupal překonat svou lenost a opravdu se do toho pustit. A tak se na jaře 2022 zrodil Černorudý čtenářský deník.

Založení Deníku vyžadovalo naučit se pár nových dovedností a mé myšlenky se začaly točit spíš kolem toho, jakým směrem by se měl obsah do budoucna posouvat. Plány mě pohltily natolik, že jsem brožuru o Bulharsku pustil z hlavy. O to větší byla nedávno má radost a překvapení, když jsem zjistil, že se věci přece jen daly do pohybu a na letošním bookfairu se dokonce objeví nikoliv kapesní brožura, ale rovnou kniha! Když se ke mně dostala téměř finální verze jejího textu, musel jsem se v duchu kamarádům a kamarádkám z AF za svou dřívější netrpělivost omluvit a smeknout před spoustou práce, kterou za ty dva roky odvedli. Sborník totiž rozšířili o tolik nových textů, že teď bude větší část knihy novinkou i pro mě. Původní Heathův přespříliš stručný text o historii bulharského anarchismu nahradili dvěma obsáhlejšími kapitolami od bulharského historika hnutí Georgi Chadžieva a od ruského anarchistického historika Vadima Damiera, velmi výrazně se rozrostla také závěrečná část obsahující krátké životopisy a přibylo i několik dalších textů včetně rozhovorů. Na jejich četbu už se těším a zpětně jsem opravdu rád, že AF vydání neuspěchala a dala si na celé věci záležet. Výsledná podoba sborníku tak mnohem uceleněji a podrobněji mapuje tuto nezaslouženě opomíjenou kapitolu anarchistických dějin. Doufám, že vás její odhalování zaujme tak jako mě.

Anarchistická federace svou novou publikaci Bezvlastie (bulharský výraz pro bezvládí) představuje zde: Bezvlastie. Z historie anarchistického hnutí v Bulharsku | Anarchistická federace (afed.cz)

[1] Rozhovor s jedním z nich je k dispozici s anglickými titulky zde: Georgi Konstantinov “Anarchism in the 21st Century” (youtube.com). Georgi Konstantinov byl po výbuchu zatčen, mučen a strávil skoro 10 let v lágrech. Po propuštění se mu povedlo utéct do Francie, po pádu režimu se vrátil do Bulharska a pokračoval v anarchistických aktivitách.