Černorudý čtenářský deník

2022/11/27

Ragtime

Filed under: General — anarchoctenar @ 17:31

Formanův film Ragtime jsem viděl ještě jako teenager a v hlavě mi uvízl jako příběh černošského klavíristy, který se snaží domoci spravedlnosti a důstojnosti poté, co mu banda křupanských rasistických dobrovolných hasičů znečistí auto výkaly. Když jsem si teď přečetl stejnojmennou knihu E. L. Doctorowa, byl jsem překvapen, o jak rozmanité a mnohovrstevnaté dílo se jedná, kolik postav a příběhů se autorovi do knihy (která není nijak rozsáhlá) povedlo vtěsnat. Ještě víc mě zaskočilo, že jednou z těchto postav je i Emma Goldmanová.

Kniha je (na rozdíl od filmu) pestrou mozaikou, ve které těžko budete hledat nějakého hlavního hrdinu. Roli ústřední postavy a ústřední dějové linie do značné míry přejímá éra, ve které se kniha odehrává a jejíhož ducha a náladu Doctorow skvěle zachycuje. Atmosféru počátku dvacátého století popisuje právě pomocí spousty drobných historek o známých osobnostech a událostech té doby. Dočteme se tak třeba o kouscích Harryho Houdiniho, o Freudově návštěvě USA, o Pearyho expedici k severnímu pólu, o tom, jak z výrobní linky sjel první Fordův Model T nebo o Evelyn Nesbitové, která byla toho času americkým sexuálním idolem a jejíž bohatý a potrhlý manžel Harry K. Thaw zavraždil ze žárlivosti jejího bývalého milence a významného architekta Stanforda Whitea. Tyto jednotlivé střípky se Doctorowovi zajímavě daří spojovat jak mezi sebou, tak s osudy fiktivních postav (ty se často v knize objevují jen pod rodinnými přízvisky jako Matka, Chlapec, Mladší bratr atd.). V jeho podání tak třeba Nesbitová za poněkud zvláštních okolností navštíví meeting Emmy Goldmanové. Emma zkušeně vyvede Evelyn do bezpečí, když schůzi napadne policie a pak ji vypráví svůj příběh o tom, jak s Berkmanem naplánovali atentát na „tu zmiji vykřičenou Henryho Claye Fricka“, který měl na svědomí masakr stávkujících dělníků. Evelyn později finančně podpoří vydávání anarchistického časopisu Mother Earth (tohle se snad dokonce zakládá na pravdě, i když v reálu prý Nesbitová peníze věnovala Goldmanové natruc svému bývalému manželovi, protože nebyla spokojena s nízkou částkou, kterou po rozvodu s Thawem dostala).

S Emmou se setkáme znovu, když redakci Mother Earth navštíví Mladší bratr, odvržený milenec Nesbitové. Anarchisté právě pořádají shromáždění na podporu mexické revoluce. I když je pro něj asi hlavní motivací snaha přijít na jiné myšlenky po nešťastné lásce, Mladší bratr (který Goldmanové připomíná Czolgosze) se pod vlivem tohoto setkání v závěru knihy vydá do Mexika, kde se přidá k Zapatovi. Předtím se ovšem ještě zapojí do guerrilly černošského klavíristy Coalhouse Walkera, kterého jsem zmínil v úvodu, Walker totiž po marných snahách dosáhnout po rasistickém útoku hasičů spravedlnosti a satisfakce legálními prostředky, přejde k ozbrojenému boji.

V Ragtimu je zmíněna i slavná stávka v textilním městě Lawrence (o té mimochodem psal i Sinclair v knize Boston, o níž pojednává jeden z mých starších příspěvků). Tato stávka hrála v dějinách dělnického boje v USA významnou roli a stojí za to, aby byla připomínána. Protože byla situace pochopitelně náročná hlavně pro rodiny s dětmi, zrodil se tenkrát plán, aby děti stávkujících přešly do opatrování do jiných měst, k rodinám, které se stávkou sympatizují. První stovka byla poslána do New Yorku. „Na nádraží Grand Central Station v New Yorku dorazily jako svatá armáda. Dav lidí je čekal a v tu chvíli se každému vryl do očí obrázek dětí, které stály ruku v ruce a upřeně hleděly kamsi kupředu, jakoby vstříc strašlivému osudu, který jim připravila průmyslová Amerika. Ohlas v tisku byl nesmírný. Továrníci z Lawrence si uvědomili, že tato dětská kruciáta je pro ně ze všeho, co dělníci ve své strategii dosud vymysleli, to nejzhoubnější.“ Když pak měla další skupina dvou set dětí odjet do Filadelfie, policie průvod rodičů s dětmi brutálně napadla. „Pokyn k akci dal náčelník městské policie, který vyhlásil, že žádné dítě nesmí opustit Lawrence. Je to jen pro jejich dobro, řekl. Teď se děti skláněly k zemi a objímaly zkrvavená, zhroucená těla svých rodičů. Usedavě naříkaly.“ U podobných pasáží si vždy říkám, jestli tuto historii znají lidé, kteří se pohoršují nad antikapitalistickými hesly studentů stávkujících za ochranu klimatu.

I když se jejich styl liší, v jednom ohledu mi touto knihou Doctorow připomíná mého milovaného Kurta Vonneguta. Oba dokáží napsat chytlavý, čtivý a zábavný román, který přečtete jedním dechem a rozhodně z něj nemáte pocit nějaké laciné agitace a přitom se v jejich knihách otevírají důležité sociální otázky. V tomto případě je to samozřejmě hlavně otázka rasismu, ale nejen ta. Je tu také nakousnut pro anarchisty zajisté zajímavý problém, nakolik je legitimní a prospěšné (nebo spíše škodlivé) bojovat proti příkoří pomocí atentátů a podobných činů, tuto otázku nejprve přinese ve svém vyprávění o atentátu na Fricka Goldmanová a později se objeví znovu při rozhovoru Coalhouse s umírněným černošským reformátorem Bookerem T. Washingtonem. Ke slovu se dostane i postavení žen (opět hlavně zásluhou Goldmanové), přistěhovalců nebo dělnické třídy. Škoda, že velká část z toho je ve filmu zcela vynechána.

Do Ragtimu jsem se původně pouštěl jako do oddychové četby (a zábavné čtení to i skutečně je), že by z toho byl další zápis do černorudého čtenářského deníku jsem nečekal. Po přečtení je mi ale jasné, že si svoje místo v něm tato kniha zaslouží.

Kniha u nás vyšla už několikrát a dá se proto bez potíží sehnat v antikvariátech i za velmi lidové ceny.

2022/10/26

Došlo mailem: Krev a vzkaz na běloruském velvyslanectví

Filed under: General — anarchoctenar @ 22:15

V pátek 21. 10. 2022 byla na běloruské velvyslanectví v Praze umístěna barevná zpráva: nejprve byla zeď výrazně poskvrněna rudou barvou a na tento podklad pak přišel černý nápis “FREEDOM FOR IHAR A.”

Rudá barva symbolizuje krev lidí, kteří jsou masakrováni běloruskou policií během demonstrací a v mučírnách KGB. Navíc při současné válečné agresi na Ukrajině je Bělorusko jeden z nejbližších partnerů ruského státu. Lukašenkův režim tedy má podíl také na krvácení lidí za hranicemi Běloruska.

Barevná úprava běloruského velvyslanectví v Praze je solidární pozdrav pro Igora Oliněviče (anglicky Ihar Alinevich). Tohoto anarchistu drží ve vězení, protože vzdoroval běloruské diktatuře. Je třeba mu vyjádřit solidaritu, usilovat o jeho osvobození. Igor se v děsivých vězeňských podmínkách rozhodl podstoupit protestní hladovku a existuje důvodná obava o jeho život. Běloruský režim totiž opakovaně projevil svou neúctu k životu, když nechává zabíjet lidi na ulicích, zaživa je pohřbívá v kriminálech, nechává je mučit KGBáky.

Barevná zpráva na zdi připomíná běloruskému režimu, že lidé vidí jeho zločiny a nebudou mlčet. V poslední době se množí barevné zprávy i na velvyslanectvích dalších států: Turecka, Ruska, Íránu, Ukrajiny… Je zjevné, že každý stát je utlačující politickou formací a lidé mají hodně důvodů všechny státy konfrontovat. Je skvělé, že když státníci útočí na lidské životy, v každé době jim někdo naštvaně odpovídá. Igor Oliněvič nezůstává ve svém boji sám a běloruský stát snad jednou padne.

Nepěknou zprávou však je, že policie zatkla osobu zodpovědnou za vyhotovení barevného vzkazu na běloruském velvyslanectví v Praze. Ještě téhož dne soud ve zkráceném řízení rozhodl o trestu 3 měsíce odnětí svobody s podmíněným odkladem 15 měsíců. Podle slov odsouzeného „Trest je sice nemilý fakt, ale faktem také je, že od projevů solidarity trest odradit nedokáže. Dojde pouze k přenosu aktivit na jiné pole a solidarita se projeví v jiné formě.“ Jaké aktivity a kde k nim dojde však upřesněno nebylo.
______

Odkazy na související texty:

– Vzkaz Lukašenkovi: Na zdi běloruského velvyslanectví v Praze
https://www.prahain.cz/zivot-ve-meste/vzkaz-lukasenkovi-na-zdi-beloruskeho-velvyslanectvi-v-praze-9285.html
– Postříkal běloruskou ambasádu v Praze: Chycen při činu, ihned odsouzen
https://www.prahain.cz/krimi/postrikal-beloruskou-ambasadu-v-praze-chycen-pri-cinu-ihned-odsouzen-9306.html
– Běloruská ambasáda je pokryta rudou barvou
https://prazsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/praha-beloruska-ambasada-velvyslanectvi-vandalismus-20221024.html
– Ihar Uladzimiravich Alinevich
https://en.wikipedia.org/wiki/Ihar_Alinevich
– Anarchist Black Cross Belarus
https://abc-belarus.org/?lang=en
– Barevné úpravy dvou velvyslanectví v Praze
https://kronika.noblogs.org/post/2022/10/06/barevne-upravy-dvou-velvyslanectvi-v-praze/
– Hunger strike of Ihar Alinevich: What is known now
https://freedomnews.org.uk/2022/10/10/hunger-strike-of-ihar-alinevich-what-is-known-now/
– Otevřený dopis na podporu běloruských anarchistických revolucionářů
https://abcnews.noblogs.org/post/2020/11/05/otevreny-dopis-na-podporu-beloruskych-anarchistickych-revolucionaru/
– Rozhovor o protestech a represích v takzvaném Bělorusku
https://abcnews.noblogs.org/post/2020/11/05/rozhovor-o-protestech-a-represich-v-takzvanem-belorusku/
– Prohlášení v solidaritě s Mikolou Dziadokem
https://kronika.noblogs.org/post/2020/11/20/prohlaseni-v-solidarite-s-mikolou-dziadokem/
– Otřesný příběh mučeného anarchisty Mikoly Dziadoka
https://abcnews.noblogs.org/post/2020/12/04/otresny-pribeh-muceneho-anarchisty-mikoly-dziadoka/
– Fotoreport: Solidarita s běloruskými aktivisty Food Not Bombs, které poslal tamní režim do vězení
https://a2larm.cz/2021/01/fotoreport-solidarita-s-beloruskymi-aktivisty-food-not-bombs-ktere-poslal-tamejsi-rezim-do-vezeni/
– Bělorusko už nikdy nebude jako dřív
https://oafed.noblogs.org/post/2020/09/05/belorusko-uz-nikdy-nebude-jako-driv/
– Novoroční prohlášení anarchistického kolektivu Pramen
https://kronika.noblogs.org/post/2021/01/05/novorocni-prohlaseni-anarchistickeho-kolektivu-pramen/
– An overview of repressions against anarchists and antifascists in Belarus in 2021
https://abc-belarus.org/?p=14723&lang=en
– 18 to 20 years’ imprisonment for Belarusian anarcho-partisans – Mikola Dziadok was sentenced to 5 years of incarceration
https://abc-belarus.org/?p=14467&lang=en
– Игорь Олиневич держит голодовку: что известно сейчас
https://www.avtonom.org/news/igor-olinevich-derzhit-golodovku-chto-izvestno-seychas

2022/10/15

Všechno nejlepší, Toby!

Filed under: General — anarchoctenar @ 21:59

20. října má narozeniny vězněný britský anarchista Toby Shone. Pokud mu chcete poslat pohlednici, jeho adresa do vězení je:

Toby Shone A7645EP
HM Prison Parc
Heol Hobcyn John
Coity
Bridgend
CF35 6AP
United Kingdom

V listopadu 2020, policie zatkla Tobyho během razie u něj doma na základě nepodložených obvinění, zahrnujících spojení s radikální webem o přímých akcích 325nostate.net (ten už je teď dostupný jen jako archiv, neboť Nizozemská policie ukradla jeho server). Razie, pompézně nazvaná „Operace Adream“, nenašla nic kromě trochy LSD, MDMA (extáze) a pár dalších drog běžně se vyskytujících v komunách po celé zemi. Policie nicméně nehodlala přiznat, že trapným způsobem šlápla vedle a obvinila Tobyho ze zapojení do teroristických aktivit, zvláště z financování terorismu, držení informací užitečných pro teroristy, členství v teroristické skupině a provádění „přímých akcí“.

Když začalo být zřejmé že tato obvinění skončí naprostým krachem (a taky že ano, Toby byl shledán nevinným), policie se zaměřila na drogy, které našla ve společných prostorách domu a obvinila jej z držení drog se záměrem je dále nabízet. To už bylo úspěšnější a Toby byl uvězněn na tři roky a devět měsíců.

Policii, která se nemohla smířit se svou ostudou, to ale nestačilo a ve snaze na něj něco najít, zažádala o tzv. nařízení k prevenci závažné kriminality (Serious Crime Prevention Order), což je v tomto případě očividně přehnané opatření, které se obvykle využívá proti bossům organizovaného zločinu a soudce zcela správně prohlásil, že žádost nemá žádné opodstatnění. Nařízení by totiž policii umožňovalo po dalších pět let kontrolovat Tobyho počítače a další elektronická zařízení nebo sledovat jeho bankovní účet. Toby není žádný mafiánský boss a jak už bylo řečeno, byl shledán nevinným ve všech obviněních týkajících se schvalování, podpory nebo financování terorismu. Je tedy zřejmé, že se jednalo o politicky motivovanou represi. Toby sám k tomu říká: „Policejní snahy onálepkovat mě jako ‘drogového dealera’ jsou jen pomluvami a snahou zatemnit revoluční anarchismus. Jsem antikapitalista a jsem proti jakýmkoli praktikám ve stylu gangů nebo mafie. Jsem proti užívání tvrdých drog a jejich šíření.“

„Vězení je institucionální represí těch nejvykořisťovanějších tříd a udržuje rozdělení na bohaté a chudé. Vždy to tak bylo a vždy bude. Nejde tam o žádnou ‘nápravu’, jsou to jen skladiště utrpení, ve kterých skladují muže, ženy a děti v podmínkách, které sotva zplodí něco jiného než nepřátelství, trápení a nenávist, bez ohledu na to, jak moc se snaží to přikrášlit pomocí lží a iluzí o nápravě.“

Zdroje:

Toby Shone and the spectre of ‘anarchist terror’ – Freedom News

In Contempt #21 | anarchistnews.org

2022/09/28

Útok na španělskou ambasádu v Janově v roce 1949

Filed under: General — anarchoctenar @ 21:06

Antonio Téllez Solà je u nás známý jako autor skvělé knihy Sabaté – městská guerilla ve Španělsku. Knih a článků o anarchistickém odboji proti Frankově diktatuře ale napsal výrazně více. Protože mě toto téma zajímá, rád bych v budoucnu připravil překlady alespoň některých jeho kratších textů. Jako první přináším článek o útoku na španělskou ambasádu v Janově.

Útok na španělskou ambasádu v Janově v roce 1949

Antonio Téllez Solà

Octavio Alberola a Antonio Téllez

V boji libertariánského hnutí proti Frankovu režimu vyčnívá rok 1949 jako jeden z nejkrvavějších, velké počty osvědčených a prověřených bojovníků tehdy byly nemilosrdně zlikvidovány. Systematické vraždění začalo už v letech 1947 a 1948, kdy byli mimo jiné zabiti Antonio López a Diego Franco Cazorla (“Amador Franco”), kteří byli zastřeleni v San Sebastianu a Raúl Carballeira Lacunza a Ramón González Sanmarti, kteří byli zastřeleni v Barceloně.

Ačkoliv náš výčet asi není úplný, míra úmrtí v roce 1949 měla obrovský dopad jak na městské guerillové skupiny, tak na skupiny působící v pohořích Aragonie a Andalusie, nemluvě o dalších regionech, jejichž výčet by byl příliš dlouhý.

Ten rok začal lednovým vojenským soudem, který vynesl trest smrti nad dvěma partyzány z Aragonie: Justinianem Garciou (“El Macho”) a Pedrem Acostasem Cánovasem (“El Chaval”), oba byli rodáky z Utrillasu (Teruel). Byli popraveni v Zaragoze 22. března.

9. března byl po přestřelce s bezpečnostními silami v Torrase zraněn a zatčen Galicijec José López Penedo, 4. února 1950 pak stanul před popravčí četou v Barceloně, společně s 31 let starým Carlosem Vidalem Pasanauem, Saturninem Culebrasem Saizem a Manuelem Sabatém Llopartem, všichni byli zajati v roce 1949.

Miguel Barba Moncayo (“Reyes”) byl sotva propuštěn z vězení, kde skončil po svém zatčení v roce 1947, když byl 11. března 1949 u sebe doma chladnokrevně zavražděn policií.

Uprostřed května 1949 pronikl přes provincii Huesca do Španělska tým deseti partyzánů. Osm z nich přišlo o život: Fabián Nuez Quiles (36), Rogelio Burillo Esteban (35) a Jorge Camón Biel (35) byli zastřeleni, když se snažili překročit řeku Ebro poblíž Alborge (Huesca). O několik dní později byli zajati ostatní členové skupiny a pět jich bylo zastřeleno v Zaragoze dne 8. května 1950 – Manuel Llovet Isidro (43), José Capdevila Ferrer (29), Manuel Ródenas Valero (31), Alfredo Carvera Cañizares (37) a Roger Ramos Rodriguez (30). Zbývají dva, kteří přežili, strávili 20 let ve vězení.

V červenci další jedenáctičlenný partyzánský oddíl, opět z Francie, ztratil v provincii Huesca Aurelia Martiho (24) a Antonia Riberu (30).

V září zahynul italský libertarián Helios Ziglioli (21), když padl do léčky, kterou na něj v barcelonské provincii nastražilo četnictvo.

V říjnu dlouhý seznam libertariánských militantů, padlých ve štvanici rozpoutané Frankovým režimem, zahrnoval jen v samotné Barceloně tato jména: Luciano Alpuente, José Sabaté Llopart, Julio Rodriguez Fernández, Juan Serrano, Arquimedes Serrano Ovejas, Victor Espallargas, José Luis Barrao a Francisco Martinez Márquez. Mnozí další byli zatčeni a poměrně dost jich bylo zastřeleno, jako tomu bylo v případě Josého Péreze Pedrera, Pedra Adrovera Fonta, Jorgeho Ponse Argilese, Santiaga Amira Gruañase, Cinése Urrea Piñi, nemluvě o dříve uvedených soudruzích popravených společně s Josém Lópezem Penedem.

11. listopadu došlo v provincii Barcelona k zatčení Juana Vilelly (“Moreno”), kterému bylo 47 let, Josého Bartobilla (25), Josého Puertase (47) a bratrů Miguela Guitó a Jaimeho Guitó, během několika dní byl každý z nich zavražděn v krajině za městem.

Jako by to nestačilo, 22. prosince překročila hranice další akční skupina směřující do Barcelony, byla to skupina “Los Maños”, Wenceslao Jiménez Orive byl zastřelen na ulici 9. ledna 1950 a další dva členové skupiny, Simón Gracia Flerigan a Plácido Ortiz Gratal byli zatčeni v ten samý den – oba byli zastřeleni 24. prosince 1950.

K dovršení těchto jatek, která rok 1949 přinesl, zahynuli v horách poblíž Cadizu 30. prosince legendární partyzáni Barnabé López Calle a Juan Ruiz Hercano.

Tento masakr přirozeně pokračoval i v roce 1950. Uvedeme zde jenom partyzány Pedra Vargase Valverdeho (“Castellanot”), který měl 32 let a Juana Subinyase Herase (39), oba byli zastřeleni v březnu v Geroně.

Mnohá z těchto jmen nebyla nikdy zveřejněna v exilové komunitě, možná proto, aby to neodradilo další dobrovolníky předurčené následovat stejný osud.

Události v Katalánsku, které jen stěží mohly být zcela ututlány, vzhledem k tomu, že se jednalo o pohraniční region a trvale oblíbený rajón soudruhů zapojených do boje proti Frankovi, vyvolaly obrovskou odezvu v zahraničí.

Jeden z projevů protestu a asi ten nejsenzačnější z nich, se odehrál v italském Janově, kde trojice mladých italských libertariánů zaútočila na frankistického konzulárního zástupce.

V úterý 8. listopadu 1949 se kolem poledne objevili u španělského konzulátu na ulici Via Brigata Liguria tři italští anarchisté, byli to Eugenio De Lucchi (21), Gaspare Mancuso (26) a Gaetano Busico (25).

Busico měl u sebe pistoli Beretta a v kožené aktovce pak německý granát Sipel, včetně dřevěné rukojeti k vrhání. Mancuso měl pistoli ráže 7.65 a láhev petroleje, De Lucchi měl 9mm Berettu s krátkou hlavní.

Trio sdělilo vrátnému nějakou věrohodnou záminku svého příchodu a následně vystoupilo do prvního patra. Busico je vedl ke kancelářím, následován De Lucchim a Mancusem jako posledním. V čekárně našli celkem patnáct lidí, jak z personálu, tak z řad veřejnosti. Se zbraněmi v rukou anarchisté sdělili těmto lidem, že se nemusejí bát, protože se zajímají jen o španělského konzula. Zatímco Busico a De Lucchi drželi všechny v bezpečném odstupu, Mancuso přeřízl telefonní linky a vyrazil do konzulovy kanceláře. Tam ovšem nikdo nebyl, tak alespoň na zemi udělal hromadu z nějakých papírů a kusů nábytku a polil ji petrolejem.

Konzul Juan Teixidor Sanchez byl pryč, podle všeho odešel na recepci pořádanou lodní dopravní společností Italia na palubě parníku Conte Biancamano.

Zatímco se Mancuso věnoval své misi, přišel Busico a sám se přesvědčil, že je konzul opravdu nepřítomen, své pocity si mohl vybít jen na portrétu generála Franka, který roztřískal napadrť. Pak otevřel okno, za kterým visel falangistický symbol a červenožlutá vlajka, oboje strhl dolů a místo toho vyvěsil černorudou vlajku s mottem „žádný Bůh, žádný pán“ – vlajku starých militantů z Janovské Anarchistické Federace.

Mancuso a Busico se vrátili do čekárny a aby předešli panice, upozornili přítomné lidi na to, co se chystají udělat, Busico pak hodil svůj granát do konzulovy kanceláře, která ležela na konci dlouhé chodby. Granát explodoval a Busico se vydal obhlédnout škody a zapálit papíry polité petrolejem.

Během pár minut byli všichni venku z konzulátu, De Lucchi se vmísil mezi ostatní lidi, po něm vyběhl ven Mancuso a pak Busico, který se chtěl před odchodem ubezpečit, že na místě nikdo nezůstal. Když sbíhal ze schodů, narazil na vrátného, který se snažil zamknout dveře do ulice. Busico mu musel pohrozit namířenou zbraní, aby se dostal ven.

Od té chvíle události nabraly obrat k horšímu. De Lucchi, ještě pořád celý rozrušený, stále třímal v ruce zbraň, když vykročil do ulice a byl rychle zatčen. Když se dostal na ulici Mancuso, zabočil ostře doleva a vmísil se mezi kolemjdoucí, kdežto Busico vyrazil opačným směrem.

Než odešel pryč, Mancuso ještě vzhlédl vzhůru, aby spatřil černou část vlajky nesoucí ono podvratné motto, jak se jasně viditelná třepotá ve větru. Nastoupil do tramvaje na rohu Via Brigata Liguria a odjel ke své sestře, kde něco pojedl, oholil se a pak vyrazil do kopců počkat na příchod tmy. Kolem páté odpolední si na ulici, kde sídlil konzulát, koupil výtisk Il Mercantile. Tam si přečetl prví zprávy o útoku, než se vydal promluvit si s nějakými soudruhy, od nichž se dozvěděl, že De Lucchiho sebrali a že je držen v kasárnách karabiniérů poblíž konzulátu kvůli výslechu. O Busicovy nebyly žádné zprávy. Aby si uklidnil mysl, Mancuso nasedl do prvního vlaku do Carrary, kde bydlel jeho kamarád a do tohoto města mramorových lomů přijel pozdě v noci. V prostorách Anarchistické Federace mu řekli, že už se tam v rámci vyšetřování útoku v Janově zastavili karabiniéři.

Busico ale Janov vůbec neopustil a v době, kdy Mancuso odjížděl do Livorna v autě svého kamaráda z Carrary, Busico se spontánně sám vzdal policii, aby převzal svůj díl viny společně s De Lucchim.

Mancuso zůstal v Livornu asi měsíc, než u Ventimiglia s kamarádem překročil hranici do Francie. V Mentonu si vzli taxi do Nice a pak cestovali vlakem do Marseilles. Po několika dnech se Mancuso přesunul do Paříže, kde čekal, až bude stanoveno datum soudního přelíčení.

Zatímco se policie snažila přijít Mancusovi na stopu, janovský tisk (Il Corriere Ligure, Il Lavoro Nuovo, Il Corriere del Popolo a Il Nuovo Cittadino) přinesl vyjádření Ligurijské anarchistické federace podepsané Vincenzem Toccafondem:

„V reakci na represe rozpoutané vůči španělským anarchistům, kteří v mučeném Španělsku vyjadřují vášnivou touhu, aby si veškerý lid mohl vychutnat svobodu, spustili tři mladí anarchisté symbolickou operaci proti španělskému konzulátu. Anarchistická ideologie zastává hledisko, že každý jedinec by měl jednat na základě své vlastní iniciativy. To by měl pochopit kdokoliv, kdo se snad snaží odkrýt nějaké údajné spiknutí.

Vyjádření zatčených mladých anarchistů potvrzují to, na co jsme právě poukázali. Ligurijská Anarchistická Federace nicméně vyjadřuje svou naprostou solidaritu s těmito mladíky, kteří se snažili obětováním vlastní svobody postavit na odpor frankistické diktatuře.“

V důsledku tohoto prohlášení byl Vincenzo Toccafondo, jeden z nejstarších a nejaktivnějších propagandistů Federace, obviněn společně s přímými aktéry útoku a souzen po jejich boku na základě obvinění ze schvalování trestného činu.

V ústředí Janovských Anarchistických Skupin na adrese Via Saluzzo 2 policie provedla prohlídku a zkonfiskovala antimilitaristické manifesty, několik kopií časopisu ligurijské anarchistické mládeže Inquietudine, kopírovací stroj a nejrůznější propagační materiály.

Když bylo stanoveno datum soudního přelíčení, Gaspare Mancuso se 5. dubna 1950 vzdal italským autoritám na hraničním přechodu ve Ventimiglia, aby sdílel osud svých přátel. Znovu se k nim připojil ve věznici Marassi v Janově. Popularita, kterou si vězni získali svým protifrankistickým výstupem, jim zajistila, že byli všichni tři umístěni do stejné cely.

De Lucchi, Mancuso, Busico a Toccafondo se objevili před janovským smírčím soudem 1. června 1950, soud ale došel ke zjištění, že nemá patřičnou pravomoc a případ byl postoupen k trestnímu soudu.

Když byl případ nakonec 13. a 15. listopadu projednán, přelíčení se proměnilo v obrovskou demonstraci proti Frankovi. Aby přednesli svědectví ve věci polehčujících okolností, byli předvoláni: Federica Montseny Mane; Franco Venturi, doktor filosofie a historik moderního umění, který byl ve Španělsku vězněn v letech 1940-1941; Giaele Franchini, vdova po Mariovi Angelonim, prvním veliteli Italské sekce Kolony Francisco Ascaso (CNT-FAI), který padl během první akce jednotky 28. srpna 1936 v Monte Pelado (Huesca); Marcello Bianconi z Ligurijské Anarchistické Federace, který taktéž sloužil v Ascasově koloně; Pier Carlo Masini, publicista a význačný propagátor anarchistických myšlenek v Itálii, vynikající historik, jehož články a přednášky podporovaly kampaň započatou po roce 1945 ve prospěch anarchistů a španělského lidu; Aldo Garosci, spisovatel a uznávaný novinář, jehož účast na obhajobě obžalovaných značně přispěla k přeměně soudního řízení na obžalobu Franka a jeho režimu. Byl také přečten dojemný dopis od Carla Leviho, který se nemohl dostavit osobně. Jedním ze svědků, který vyvolal značné pozdvižení, byl inženýr Gino Bibbi, anarchista z Carrary, neboť jeho jméno se za Mussoliniho éry často objevovalo v novinových titulcích a byl považován za mozek stojící za pokusem mladého Gina Lucettiho o atentát na Duceho 11. září 1926 v Římě.

Gino Bibbi

Právní zástupci obhajoby – Tommaso Pedio, Massimo Punzo, Giuseppe Macchiavelli, Gian Barrista Brubetti, Giuliano Vasalli a Ernesto Monteverde – svými skvělými proslovy postavili na lavici obžalovaných Frankův režim jakožto hanbu lidstva.

Ve zkratce, všichni tři pachatelé i Toccafondo byli osvobozeni.

Stojí za upozornění, že soudní proces měl mnohem větší dopad, než útok samotný.

Během soudu se také objevil nový a nečekaný přístup soudní moci, která postavená před dilema zda uposlechnout diktátu lidského svědomí, nebo zda jednat jako obránce totalitního režimu pouštějícího Španělsku žilou, se podrobila prvnímu kategorickému imperativu a ve svém rozsudku uznala vysoký morální a sociální význam spáchaného činu jako plně polehčující okolnost. O ničem takovém nikdy předtím v Itálii nikdo neslyšel!

Že se v tomto případě jednalo o zcela výjimečný verdikt, to je mimo vší pochybnost, neboť zatímco

skuteční pachatelé útoku byli osvobozeni, byla tu ta absurdní okolnost, že Italové Ivan Aiati, Alfonso Failla a Gigi Damiani byli souzeni v soudní síni č. 11 Justičního paláce v Římě na základě obvinění z obhajování trestného činu, kterého se měli dopustit energickou obranou De Lucchiho, Mancusa a Busica v novinách L’Umanitá Nova. Damiani a Aiati byli odsouzeni k osmi měsícům vězení a Failla byl shledán nevinným. O měsíc dříve byl zproštěn obžaloby jiný italský soudruh a další veterán Ascasovi kolony z dob občanské války Umberto Marzocchi, který byl souzen na základě stejného obvinění.

Původní zdroj: Polémica No 58, July-Sept 1995.

Do angličtiny přeložil: Paul Sharkey.

The attack on Spain’s embassy in Genoa in 1949 (katesharpleylibrary.net)

2022/08/31

Pomoc lidem v Pákistánu

Filed under: General — anarchoctenar @ 17:22

Na profilu Zádruhy mě zaujala jejich výzva k pomoci lidem postiženým katastrofálními povodněmi v Pákistánu. To je věc, která má určitě smysl a i když je doba zlá, na toto jistě nějakou tu kačku najdu. Výzvu jsem se rozhodl sdílet.

Ničivé povodně sužují Pákistán již několik měsíců od června letošního roku. Doposud bylo postiženo přibližně 33 milionů lidí. Více než 1 000 lidí již zemřelo. Miliony nejchudších lidí na světě přišly o své domovy, veškeré prostředky. Pákistánská vláda na lidi kašle a řeší vlastní rozbroje o moc.
Místní odboráři a anarchosyndikalisté z Workers Solidarity Federation in Pakistan, která je členkou Mezinárodní asociace pracujících, prosí o pomoc prostřednictvím finančních darů. Workers Solidarity Federation již nyní rozdává potřebné jídlo a oblečení lidem ze sousedství, kteří při povodních přišli o všechno. Jejich prostředky a možnosti jsou omezené, a tak i ty můžeš prostřednictvím WSF pomoci. Přispěj libovolnou částku na jimi zřízený PayPal:
Pokud tuto možnost nemáš pošli peněžní dar na účet Zádruhy: 1024164477/6100. Do zprávy pro příjemce napiš “Pákistán” a my je přepošleme. Zádruha zasílá 3000 Kč. Přidej se i TY.
“KDO RYCHLE DÁ, DVAKRÁT DÁ!”
“NAŠE SOLIDARITA NEZNÁ HRANICE!”
Možnost zasílat také ze zahraničí:
Platební údaje pro platby ze zahraničí:
IBAN: CZ5461000000001024164477
Name of reciever: Historický spolek Zádruha, z.s.
bank: Equa Bank
Code: 6100
Swift bank code: EQBKCZPP

2022/08/27

Vězeň 155: Simón Radowitzky

Filed under: General — anarchoctenar @ 18:41

Vězeň 155: Simón Radowitzky AK Press 2018, 270 stran

Časy, kdy jsem hltal Rychlé šípy, nebo dokonce Čtyřlístek, jsou už hodně dávnou minulostí (dávnější, než by mi bylo milé) a ke světu všech těch superschopnostmi vybavených „manů“ jsem nikdy moc nepřilnul. Ostatně, jak poukazuje nedávno vydaná komiksová povídka Sbohem Batmane, tihle samozvaní ochránci zákona a pořádku do naší představy o spravedlnosti ani příliš nezapadají. Za fanouška komiksu bych se tedy rozhodně neoznačil. Když jsem ale zjistil, že existuje komiks inspirovaný životem Simóna Radowitzkého, bylo mi jasné, že jej ve své knihovně prostě mít musím.

Historie anarchismu v Argentině mě dlouhodobě velmi zajímá a Radowitzky patří k významným osobnostem a symbolům tamního hnutí. Mé dosavadní vědomosti o něm by se ale daly shrnout velice stručně – přistěhovalec z Ukrajiny, který v reakci na masakr prvomájové demonstrace v roce 1909 spáchal atentát na policejního velitele plukovníka Falcóna. Pak už v knihách o argentinském anarchismu vystupuje jen v pasivní roli mučedníka, za kterého jiní anarchisté vedou kampaně a ti militantnější spřádají plány na jeho vysvobození. Za svůj čin totiž Simón skončil v obávané a extrémně brutálními podmínkami proslavené věznici Ushuaia, kde (jako řada dalších anarchistů) čelil soustavnému týrání. Od komiksu Prisoner 155 jsem tak očekával hlavně to, že se dozvím víc o životě a aktivitách samotného Simóna podobným způsobem, jako mi nedávno rozšířila obzory kniha Boston, díky níž pro mě Sacco a Vanzetti přestali být pouhými obětmi státní represe a začali být především lidmi s vlastní vůlí a osobností. Mimochodem kampaň za propuštění Radowitzkého byla právě po kampani za Sacca a Vanzettiho druhou největší kampaní za anarchistického vězně ve 20. století.

Musím říct, že jsem se opravdu o Simónově životě dozvěděl hodně netušených zajímavostí a je pozoruhodné, kolik toho před svým uvězněním i po něm stihl, uvážíme-li, že mu bylo v době atentátu teprve 18 let a ve vězení strávil 21 roků. U čtení anarchistických životopisů si mnohdy říkám, že jsou neuvěřitelnější a zajímavější než lecjaký film nebo román a Radowitzky je jedním z nejzářnějších příkladů.

Agustín Comotto pracoval na své knize šest let. Vycházel hlavně z knihy Una vida por un ideal od Augustina Souchyho (Souchy se se Simónem spřátelil na sklonku Simónova života a zachytil část jeho vzpomínek). Přestože existuje i řada dobových článků, korespondence a jiných dokumentů, v Radowitzkého životě stále existují neobjasněná bílá místa, to je mimo jiné způsobeno i Simónovou snahou neohrozit své soudruhy, zkrátka jako správný militant o některých věcech pomlčel. Comotto si v zájmu plynulosti příběhu občas něco domyslel či přibarvil, dle jeho tvrzení se ale 90% vyprávění zakládá na faktech. Vězeň 155 tedy není dokumentem, ale spíše na skutečných událostech založenou beletrií (dá-li se to říci o komiksu). Vyprávění ani nedodržuje chronologickou posloupnost, začíná v době, kdy už je Simón ve vězení téměř 10 let. Právě dostává výprask od dozorců, protože je nemocný, bolí ho v krku, a tak měl tu „drzost“ požádat o polévku. Simón je trvale na samotce v cele přezdívané „lednička“ (Ushuaia leží v subpolárním podnebném pásu), místo okna má dírkovaný plech, takže vidí jen pár teček světla. Svou samotu překonává tím, že „rozmlouvá“ s Ljudmilou, svou milou vzpomínkou a zdrojem svého odhodlání. Aktuální život ve vězení se pomocí těchto rozmluv volně prolíná se záblesky dřívějších událostí, o nichž Simón Ljudmile vypráví.

Kniha je krásně kreslená, většinou černobíle, občas se ale objevují rudé cákance které zdůrazňují násilné scény. Příběh se dobře čte, ostatně, jak už bylo řečeno, těžko byste hledali zajímavější osud, než byl ten Simónův. Snad jediné, co jeho životu chybí k dokonalému scénáři hollywoodského trháku, je romantická láska. Právě v tomto ohledu ale Comotto dost popustil uzdu fantazii a příběh doplnil smyšleným sladkobolným vztahem Simóna a Ljudmily. Ač chápu jeho umělecký záměr, za sebe bych spíše ocenil, kdyby se kniha místo toho více věnovala reálným událostem, přece jen mi šlo při pořízení knihy spíše o získání dalších informací o tématu, než o oddychovou zábavu, takže mě moc nepotěšilo, že není zcela zřejmé, kde se Comotto drží reality a kde si příběh přibarvuje. Abych v této recenzi nešířil o Radowitzkém nějaké smyšlenky, snažil jsem se informace ověřovat, problém ovšem je, že i když je Radowitzky poměrně známý ve španělskojazyčném světě a v tomto jazyce o něm existují celé knihy, zdrojů v angličtině je málo. Porovnal jsem obsah komiksu alespoň se dvěma kratšími články z libcom.org, ty ale neobsahují všechny detaily, které jsou v komiksu zmíněny.

Simón pocházel z židovské rodiny a než emigroval do Argentiny, je v knize označován jako Šimele, tak totiž zní jeho jméno v jidiš. Dle komiksu se Šimele jako malý chlapec stal svědkem pogromu, který v jeho rodné vesnici rozpoutali carští kozáci. Zatímco Simóna tento zážitek určitým způsobem zocelil, jeho bratr si z události odnesl velké trauma, které přerostlo v duševní nemoc.

Rodina po pogromu odešla do Jekatěrinoslavi, kde Simón krátce navštěvoval židovskou školu a naučil se číst a psát. Brzy ale kvůli bídě musel školu opustit a stát se učedníkem u zámečníka. Simón přespával u svého mistra na zemi pod stolem a tam se stal svědkem tajného setkání revolučního studentského kroužku, ke kterému patřila zámečníkova dcera. Ta Simóna zasvětila do myšlenek anarchismu, Comotto ovšem její roli v Simónově životě dost zveličil, když právě jí přisoudil roli Simónovi osudové lásky Ljudmily. Cesty milenců v komiksu později rozdělí carská represe, jak už ovšem bylo řečeno, celý jejich milostný poměr je čirá autorova fantazie.

Faktem je, že Simón z finančních důvodů musel od zámečníka odejít a vzít lépe placenou práci v továrně. Díky své inteligenci a schopnosti číst a psát se v revolučním roce 1905 stal zástupcem svojí továrny v sovětu, přestože mu bylo teprve 14 let! V té době na něj měl velký vliv anarchistický radikál Fedosei Zubarev, se kterým se spřátelil.

Během jedné demonstrace Simón málem přišel o život, když jej útočící kozák zasáhl šavlí. Několik dní pak strávil v bezvědomí. Sotva se trochu zotavil, pustil se znovu do revolučních aktivit. Během agitace mezi dělníky byl ale zatčen a několik měsíců vězněn. Bití u výslechů bylo samozřejmě běžnou praktikou. Navíc se dozvěděl, že jeho přítel Zubarev je mrtvý, spáchal sebevraždu, když byl obklíčen policií. Simón byl ale nakonec propuštěn, vzhledem ke svému nízkému věku ještě nemohl být poslán na Sibiř. I tak mu ale stále hrozilo velké nebezpečí. Zatímco se Simónova rodina kvůli protižidovským pogromům odhodlala k odjezdu do Ameriky, Simón se rozhodl před represemi odejít do Argentiny, tam už totiž pobývali jeho bratranci, ke kterým rodina už dříve poslala Simónova duševně nemocného bratra. Po příjezdu Simón zjistil, že se bratrův stav zhoršil a bratranci jej umístili do blázince.

V Argentině si Radowitzky našel práci v autoopravně a bydlení v přeplněném činžáku. Dal se dohromady s Pavlem Karaschinem, anarchistou, kterého znal ještě z Ukrajiny. Zúčastnil se prvomájové demonstrace FORA v roce 1909, která byla krvavě potlačená policií pod vedením plukovníka Falcóna (policie zahájila palbu bez varování), po masakru vypukla týdenní stávka a pokračovaly i represe. Ze Španělska také přišly zprávy o popravě Ferrera a Pavel Karaschin se rozhodl pro pomstu, jeho záměrem bylo vyhodit do povětří kostel v okamžiku, kdy tam španělští monarchisté konali mši za krále. Byl ale zatčen a akce tak byla zmařena. Simón se rozhodl jít v Pavlových stopách a stát se sám nástrojem odplaty a spravedlnosti. Jeho cílem se stal nenáviděný Falcón. Španělští anarchisté mu vyrobili bombu, Simón změnil vzhled a přestal navštěvovat místa, kde se anarchisté scházeli. Místo toho sledoval Falcóna a vybíral vhodné místo a čas k útoku. Nakonec jedné listopadové neděle hodil bombu do kočáru, kterým jel Falcón a jeho pobočník a oba je smrtelně zranil. Simón se dal na útěk, ale byl pronásledován, a protože se mu nedařilo uniknout, po vzoru Fedoseje se střelil do hrudi, kulka ho však nezabila. Protože mu bylo teprve 18 let, nemohl být popraven a dostal místo toho doživotní trest

Ve věznici Ushuaia Radowitzky projevil ohromnou sílu charakteru. Postavil se všemu ponižování a pokořování, které mu bylo uděleno jako trest a navíc se stal mluvčím všech vězňů, vedl hladovky a „sborové protesty“. Když si vedení věznice uvědomilo jeho postavení mezi vězni, vystupňovalo jeho týrání. V noci mu každou půlhodinu mávali před obličejem lampou. V roce 1918 byl znásilněn zástupcem ředitele věznice a třemi strážnými.*

Simón byl také při každém výročí atentátu zmlácen a poslán na několik dní do „ledničky“. Argentinští anarchisté však vedli za Simónovo propuštění neutuchající kampaň, díky níž se občas jeho podmínky podařilo zlepšit. Peníze, které Simónovi jeho podporovatelé posílali, dával na pomoc nemocným spoluvězňům. V kampani byla velice aktivní jistá Salvadora Medina Onrubia, poněkud excentrická anarchistka silně věřící v ezoterické nauky, kromě obdivu k jeho činu měla její oddanost Simónovi i jistý mystický nádech. Salvadora se vdala za bohatého majitele vlivných novin Crítica, díky tomu mohla financovat pokus o útěk, který organizoval anarchista Apolinario Barrera. Simónovi se počátkem listopadu 1918 opravdu povedlo utéct a dostat se na čekající loď, nakonec ale byl dopaden chilskou hlídkou a předán argentinským autoritám. Jejich pomsta byla ohromná: Simón byl více než dva roky zavřen v izolované cele bez slunečního světla a dostával jen poloviční příděly jídla.**

Ve vězení nakonec strávil 21 let, roku 1930 byl díky dlouhodobé neutuchající agitaci omilostněn, byl však vyhoštěn do Uruguay. I tam se zapojil do aktivit anarchistického hnutí (spřátelil se kupříkladu s Luce Fabbri, dcerou slavného Luiggiho Fabbri), v důsledku toho byl v roce 1933 opět zatčen a na dva roky zadržován v izolaci na ostrově Isla de Flores (dle komiksu i tentokrát za své propuštění nakonec vděčil kampani, kterou vedla Salvadora Medina Onrubia). Z této doby se mimochodem zachoval jeho otevřený dopis Uruguayské komunistické straně, ve kterém odmítl její podporu:

Ve jménu anarchistických vězňů ve věznicích a na sovětské Sibiři; ve jménu zničených anarchistických skupin, jejichž propaganda je v Rusku zakázaná; ve jménu soudruhů popravených v Kronštadtu; ve jménu našeho soudruha Petriniho, který byl sovětskou vládou vydán italskému fašismu; ve jménu Argentinské regionální dělnické federace a Uruguayské regionální dělnické federace; ve jménu našich soudruhů zavražděných ve vězení bolševickou vládou; a na protest proti očerňování a pomluvám našich soudruhů Kropotkina, Malatesty, Rockera, Fabbriho, Machna atd., atd., prohlašuji, že jako anarchista odmítám veškerou vaši podporu, která přestavuje nedůstojné zneužívání velkorysého citu solidarity, kterou mi projevila pracující třída, ze strany bolševického vedení strany a CGT.***

Skutečný Radowitzky

Po vypuknutí španělské revoluce v roce 1936 se Simón vydal do Španělska, kde bojoval na aragonské frontě v rámci anarchistické 28. divize (dříve Ascasova kolona), v jejímž čele stal militant Gregorio Jover. V jejím rámci působil i Antonio Casanova, jeden ze zakladatelů Argentinské anarchokomunistické federace, který se se Simónem spřátelil. Kvůli podlomenému zdraví a díky jazykovým znalostem byl Simón přes své protesty z fronty odvolán, aby působil v úřadu zahraniční propagandy, kde spolupracoval s litevským anarchistou Martinem Gudellem. Ke konci války, když už byl pád Barcelony do rukou fašistů neodvratný, Simón s Martinem dostali za úkol odvézt archiv CNT do Francie, aby dokumenty nezískali fašisté. Ve Francii byli tak jako další bojovníci ze Španělska internováni v táboře. Simónovi se s pomocí soudruhů povedlo utéct a usadil se v Mexiku. Tam si našel práci v továrně na hračky a pomáhal dalším anarchistickým uprchlíkům přicházejícím do Mexika. V roce 1956 umírá. Aby se zbavil mýtické slávy, která ho obklopovala a o kterou nikdy nestál, používal v té době jméno Raúl Gómez Saavedra.

Kniha Vězeň 155 je doplněna o velmi stručné portréty některých osob, které se v příběhu objevily. Myšlenky anarchismu ani události španělské revoluce však příliš nevysvětluje a počítá nejspíše, že čtenář má v tomto ohledu jisté znalosti.

U AK Press mimochodem letos vychází další komiks od stejného autora. Jmenuje se Váha hvězd a jeho předlohou je tentokrát Octavio Alberola, významná osobnost odboje proti Frankovi. Comotto se s Alberolou seznámil během práce na Vězni 155, mladý Alberola totiž po porážce španělské revoluce také na čas odešel do Mexika a s Radowitzkým se tam spřátelil. Později Alberola spolupracoval na jednom pokusu o atentát na Franca také se známým skotským anarchistou Stuartem Christiem (Stuart byl zatčen, když se snažil do Španělska propašovat výbušninu). A právě Stuart Christie napsal předmluvu k anglickému vydání Vězně 155. Někdy do sebe věci opravdu pěkně zapadají.

A poslední zajímavost na závěr – v listopadu 2003 si argentinské lidové shromáždění, které se scházelo na náměstí pojmenovaném po Ramónu Falcónovi, odhlasovalo změnu jména náměstí na Simón Radowitzky.

*Radowitzky, Simon, 1891-1956 | libcom.org

**The kind hearted executioner | libcom.org

*** Open Letter to the Uruguayan Communist Party and CGT – Simon Radowitzky, 1936 | libcom.org

2022/07/25

Nové protiválečné brožury od Subverze

Filed under: General — anarchoctenar @ 22:39

Byl jsem požádán o zveřejnění upoutávky na nové brožury vydané nakladatelstvím Subverze. Na tomto blogu se chci věnovat hlavně anarchistickým publikacím a informace o nových brožurách sem tedy patří. Osobně si ale myslím, že situace ohledně války na Ukrajině je poněkud složitější a odpovědi na otázky, které si dnes tamní anarchisté musí klást (a které jim ani trochu nezávidím), nejsou tak jednoznačné, jak je prezentováno níže. To, že upoutávku zveřejňuji na svém blogu, tedy neznamená, že bych se s následujícím textem ve všem shodoval. Teď už předávám slovo Subverzi.

Internacionalistické příspěvky k odporu proti válce

Zuřící válka na území pod správou ukrajinského státu rozdmýchává vášnivé debaty o tom jaký postoj mají zaujmout stoupenci revoluční teorie a praxe. Nespočet jednotlivců a skupin se svým přístupem dostává do rozporu s dříve zastávanými postoji, jako by důsledný antimilitarismus byl legitimní jen v době kapitalistického míru nikoli však v době, kdy se válka blíží k našim domovům.

Válka je drama ve kterém se vždy odhalí rozpory a limity, protože již není snadné je popírat, mlžit a skrývat jako v předválečné době. Vždy se ukáže, kdo revoluční teorii dokáže sladit s revoluční praxí a kdo jen pod hesly antikapitalismu provádí (ultra)levicovou buržoazní politiku.

Nyní jsme svědky toho jak mnozí anarchisté a komunisté propagují buržoazní válku jako údajné řešení globálních problémů, vstupují do státních armád a účastní se bratrovražedných konfliktů. Jinými slovy: bojují za zájmy státu a buržoazie. Sami sebe a okolí při tom klamou tvrzením, že tím vším chrání především životy civilistů aniž by tím současně posilovali postavení státu a buržoazie. Jako by snad v této válce nešlo především o to, které státy budou mít moc nad konkrétním územím, zdroji a populací.

Jistě, každý rozporuplný postoj potřebuje “ospravedlnění”, pokud jeho hlasatelé mají zakrýt skutečnost, že si kálejí do vlastních úst a svými činy dnes popírají to, co tvrdili včera. Je opravdu deprimující vidět lidi, kteří před několika roky pochodovali ulicemi pod heslem “Válku válce!” jak nyní v době zuřící války stejně zapáleně řvou “Do války!”
Řeči o nedogmatismu, přizpůsobení se specifické realitě, dočasném spojenectví se státem, pragmatičnosti a mnohé další, to jsou jen ideologické manipulace, které mají “ospravedlnit” zradu revoluční praxe a přiklonění se na stranu buržoazně demokratického politikaření.

Ukazuje se také, že válečná propaganda a selektivita informací se týká všech, kdo válku podporují: Putina, Zelenského, nacionalistů na obou stranách válečné linie stejně jako těch anarchistických a komunistických skupin, které dobrovolně podléhají armádnímu velení.

Ti, kteří zastávají revoluční defétismus a místo podpory jedné z válčících stran vyzívají k podvracení válečného úsilí, tito lidé jsou válečnou propagandou nálepkováni jako stoupenci arogantní západní levice, která není schopná empatie a uznání, že lidé z východní a střední Evropy dokáží být sebevědomými aktéry změn. Tento odporně
propagandistický přístup nesmí zůstat bez odezvy. Nejen protože pomáhá konzervovat imperialistické dělení světa na západní a východní blok, ale také protože to slouží k zastírání skutečnosti. Revoluční defétismus a odmítnutí účasti v buržoazní válce totiž není stanovisko zastávané výhradně v západní Evropě a USA. To se jen válku podporující “anarchisté a komunisté” snaží selektivně vymazat z dejinného příběhu to, co se nehodí do jejich válečné propagandy a válečné mobilizace. Nenechme se zmást: Na Ukrajině, v Rusku, Česku, Slovensku, Polsku, Bělorusku, Litvě, Lotyšku a mnoha dalších oblastech jsou také anarchisté a komunisté, kteří odmítají účast v této válce. Oni a ony ji správně definují jako soupeření různých imperialistických bloků, nikoli jako střet mezi diktaturou a demokracií, jak je obvyklé vysvětlení mezi demokraty všech odstínů včetně těch, kteří mávají rudými, černými a černorudými vlajkami.

Nakladatelství Subverze v červenci 2022 vydalo několik publikací aby hlas lidí odporujících válce nezapadl pod nánosem válečné propagandy.

Konkrétně jde o tyto texty:

Proti válce a vojenské mobilizaci: předběžné poznámky k invazi na Ukrajinu https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/23/proti-valce-a-vojenske-mobilizaci-predbezne-poznamky-k-invazi-na-ukrajinu/

Nebojuj za “svou” zemi! – International Perspectives
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/23/nebojuj-za-svou-zemi-international-perspectives/

Anarchismus, nacionalismus, válka a mír
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/22/anarchismus-nacionalismus-valka-a-mir/

Kritický komentář k politické orientaci textu od Kolektivně proti Kapitálu – Mouvement Communiste
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/22/kriticky-komentar-k-politicke-orientaci-textu-od-kolektivne-proti-kapitalu-mouvement-communiste/

2022/07/12

Marie-Louise Berneri: Ani východ, ani západ

Filed under: General — anarchoctenar @ 16:58

Při čtení následující polemiky mě zarazilo, jak aktuálně ve světle současné ruské agrese místy působí, kolik paralel se nabízí a jak povědomě některé argumenty zní, navzdory skutečnosti, že byla napsána už v roce 1947. Jak je z textu zřejmé, původně vyšla v britských anarchistických novinách Freedom, na kritický dopis od čtenářky tehdy za redakci reagovala Marie-Louise Berneri. Později byl text přetištěn v knize Neither East Nor West: Selected Writings, 1939-48, která je sbírkou vybraných článků Marie-Louise Berneri z let 1939-1948 a právě z této knihy jsem text přeložil.

Berneri byla bystrou komentátorkou s velikým rozhledem a je opravdu škoda, že zemřela v tak mladém věku. Ač je její jméno u nás poměrně známé, nevím o tom, že by někdy nějaký její text vyšel v češtině. Připomeňme si tedy tuto anarchistku alespoň tímto krátkým příspěvkem.

 

 

Ani východ, ani západ

Dostali jsme následující dopis, kritizující články, které se objevily ve vydání Freedom z 15. listopadu:

Jsem překvapena a znechucena nehoráznou a jedovatou protiruskou válečnou propagandou, publikovanou ve vašich článcích o ‚Represích ve Východní Evropě‘.

Taková propaganda přidělává mnoho obtíží těm z nás, kteří se snažíme zachránit civilizaci před jadernou destrukcí. Jeden z vašich článků říká, že ruská nadvláda v jakékoliv zemi přinese bídu a hladomor a přípravy na novou válku. To je hodně neférové vzhledem k tomu, že aktuální hladomor v některých zemích Východní Evropy je způsoben tím, že se hlavní boje světové války odehrály na jejich území, a také tím, že národní nezávislost‘ z předválečných let stála na velmi reakčních vládách, které tyto země držely v zaostalém stavu.

Na jiném místě říkáte: Rusku nezáleží na milionech mrtvých ve válce. To mu umožnilo stát se po USA druhou nejsilnější velmocí světa.‘ Zapomněli jste, že mnoho z těch mrtvých byli Rusové a že ruský lid za světové války trpěl stejně či více jako země Východní Evropy? Faktem samozřejmě je, že ruský imperialismus jedná se zeměmi Východní Evropy jako s podmaněnými koloniemi naprosto stejným způsobem, jakým jedná Velká Británie se svými teritorii v zámoří. A co rasová segregace v Jižní Africe? Zhoubné podmínky v Karibiku? Co brutální kapitalismus a strašlivá rasová diskriminace otravující život Ameriky, a také hrozící zotročení Ameriky militaristy a nacionalistickými principy? Ve vašich novinách je velmi málo článků, jak jsem si povšimla, o těchto věcech a obzvláště o podmínkách v britském impériu.

Kapitalistické principy beztak dělají dost pro to, aby zavlekly Ameriku, nás i celý svět do války, není třeba aby i vaše noviny tiskly kapitalistickou propagandu a usnadňovaly to válečným štváčům celého světa.

V Rusku opravdu jsou imperialisté, spousty jich ale máme i blíže domovu. Se soudními procesy ve Východní Evropě nemůžeme dělat nic, to mohou udělat jen lidé z Východní Evropy a z Ruska, můžeme ale něco udělat s napětím mezi národy a s podmínkami v britském impériu a v USA.

Nesouhlasím s jakýmkoliv imperialismem a rozhodně si nemyslím, že by Rusko bylo lepší než jakákoliv jiná země, ve skutečnosti se jeho zahraniční politika každým dnem více blíží té, kterou razili Romanovci. Rozhodně ale netoužím po tom vidět, jak San Francisco, Sydney, Moskvu, Edinburgh nebo jakékoliv jiné velké město světa potká stejný osud jako Hirošimu a proto se nebudu namáhat přidat na nějakou stranu konfliktu, který je přímým důsledkem politiky Vansittarta a Ehrenburga*, jež vedla k Postupimi**.

Z nacionalistických válek nikdy nic dobrého nevzejde. Ta příští by mohla stvořit řádku diktátorů, pokud nás ovšem dříve všechny nezničí.“

Naše pisatelka by nás nařkla z válečného štvaní zcela oprávněně, pokud bychom útočili na ruský imperialismus a současně bránili Británii a Ameriku. Vytržením citátu z kontextu ale naše záměry vykládá chybně. Poté co článek, ze kterého cituje, řekne: „Ruská nadvláda znamená konec veškeré svobody, přináší bídu a hladomor, je předehrou další války“, ihned dodává: „Toto přesvědčení nás nevede k tomu, abychom hledali útočiště v náruči britského nebo amerického imperialismu. Uvědomujeme si, právě naopak, že síla Ruska spočívá ve skutečnosti, že jeho jediní oponenti jsou právě tak zkorumpovaní a bezohlední, jako ono samotné. Dokud socialisté a jiné strany budou bojovat proti komunismu a schovávat se přitom za americké sukně, spějí k jisté porážce.“

Jinak řečeno, kritizujeme právě ten postoj, z jehož zastávání nás naše pisatelka obviňuje.

Také nás nesprávně cituje, když nám připisuje výrok: „Rusku nezáleží na milionech mrtvých ve válce“; ve skutečnosti jsme řekli: „Ždanov má možná důvody být spokojen s důsledky války…“ Ždanovem jsme měli na mysli vládce Ruska, které reprezentuje v Kominformě. Jsme ti poslední, kdo by zapomínal na utrpení ruského lidu a právě to je ten důvod, proč viníme ruskou vládu z toho, že obětovala miliony ruských životů pro své imperialistické aspirace.

Neplýtvali bychom místem na to, abychom upozornili naši čtenářku, že špatně pochopila naše články, pokud by toto neporozumění nevycházelo z postoje, který je v levicových kruzích dosti rozšířený a který vede mnoho lidí, kteří necítí žádné sympatie ke Stalinovu režimu, k extrémní citlivosti na jakýkoliv útok na tento režim.

Jejich postoj v mnohém připomíná postoje velké části socialistů a pacifistů, která v předválečných letech nesouhlasně pohlížela na zuřivé odsuzování Hitlerova režimu, protože v tom spatřovali podporu válce. Tento strach z války je vedl k podpoře neintervence ve Španělsku a k podpoře mnichovské dohody.

Teď tu máme stoupence appeasementu vůči Rusku. Jsou natolik hypnotizováni vizí jaderné války, že jsou připraveni zavírat oči před zločiny, které se jim dějí přímo před nosem.

Zásadně nesouhlasíme s tímto postojem. Nemyslíme si, že se lze vyhnout válce pomocí politiky, která vyžaduje potlačování faktů. Zastáváme tento pohled z etických důvodů, ale také z těch praktických. Z etických: protože nevěříme v potlačování pravdy tak, aby to pasovalo určité politice, to by byla propaganda v tom hanlivém smyslu, který naše pisatelka tomuto slovu dává. Nemáme zájem o „propagandu“. Kritizovali jsme ruský režim během války, v době, kdy každý od pana Churchilla níže, Stalina velebil. Pokud by nám šlo o prosazování „kapitalistické propagandy“, nezvolili bychom si, že budeme po všechny ty roky říkat nepopulární pravdy.

Nemůžeme změnit svůj pohled na Rusko jenom proto, že američtí a britští mluvčí teď z imperialistických důvodů odsuzují ruské totalitářství. Víme, že jejich pobouření je pokrytecké a že mohou opět začít být k Rusku přátelští, bude-li to vyhovovat jejich zájmům. Máme ale kvůli tomu potlačit své vlastní pobouření?

Praktické důvody jsou právě tak důležité. Nevěříme, že by politika appeasementu vůči Stalinovi zabránila válce, stejně jako politika appeasementu vůči Hitlerovi nedokázala zastavit tu předchozí. Jediný způsob, jak zabránit válkám, je zničit příčiny válek. Války jsou neodmyslitelně spjaty s totalitními režimy a proto odmítáme totalitářství kdekoliv na něj narazíme. Odsuzovali jsme jej v Americe, v Indii, v Řecku a v Palestině. Vždy jsme podporovali naprostou nezávislost pro britské kolonie; požadovali jsme zrušení ozbrojených sil; bojovali jsme ze všech sil za obranu občanských svobod.

Naše pisatelka vznáší námitky vůči našemu tvrzení, že ruská nadvláda přinese Východní Evropě bídu a hladomor. Naše tvrzení se zakládá na dvou hlavních postřezích: a) že před válkou Rusko zažilo několik hladomorů, zapříčiněných nucenou kolektivizací a hrubými chybami byrokracie, b) že ačkoliv je válka částečně zodpovědná za kritickou situaci ve Východní Evropě, ruská politika přisvojovat si průmyslové vybavení a suroviny ze zemí pod svou nadvládou brání ekonomickému zotavení. Izolováním východních zemí od zbytku Evropy navíc ještě brání normální směně zboží mezi východem a západem.

Odmítáme také přijmout tvrzení, že se nás netýkají procesy, které se teď v Evropě odehrávají. Může být pravdou, že naše protesty nezmění běh událostí, i tak je ovšem musíme vyjádřit. Pracující celého světa, kteří se sjednotili na obranu Sacca a Vanzettiho, je nedokázali zachránit před elektrickým křeslem, ale kdo může říct, že jejich protesty byly zbytečné?

Měli bychom odsoudit politické procesy, ať už se konají ve Washingtonu nebo ve Varšavě. Když vláda zavře člověka do vězení za jeho politické názory, neptáme se na národnost oné vlády. Jsme vždy na straně oběti státní tyranie.

Nenávidíme válku a vždy jsme proti ní důsledně bojovali a z tohoto důvodu bojujeme proti státnímu útlaku všude tam, kde k němu dochází.

Prosinec 1947

*Vansittart – britský diplomat, Ehrenburg – sovětský novinář a spisovatel, oba muže spojovalo to, že byli zastánci tvrdého postoje vůči Německu

** Na Postupimské konferenci se v létě 1945 Stalin, Truman a Churchill dohodli na poválečné správě Německa a na uspořádání Evropy

 

Během druhé světové války spolupracovala Berneri v redakci novin War Commentary s anarchistickým karikaturistou Johnem Oldayem. Několik z těchto karikatur tvoří obrazovou přílohu knihy Neither East Nor West.

2022/06/24

Existence – Vzdor invazi

Filed under: General — anarchoctenar @ 14:05

Existence je časopis vydávaný Anarchistickou federací, od května je v prodeji už úctyhodné 54. číslo. Poslední stránky Existence vždy přináší spousty recenzí na všemožné tiskoviny, nezaznamenal jsem ale, že by se někde v posledních letech naopak objevovaly recenze na Existenci, ostatně jiný pravidelně vycházející anarchistický tisk už u nás ani neexistuje. Řekl jsem si proto, že se o poskytnutí zpětné vazby tomuto poslednímu Mohykánovi českého anarchistického časopisectví pokusím alespoň já.

Hlavním tématem prvního letošního čísla je „Vzdor invazi“, takže určitě dávám plusové body za aktuálnost. Trochu jsem se obával, aby snaha rychle zareagovat na nové události, nebyla na úkor kvality, to se ale nestalo. Událostem v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině redakce ostatně věnuje velkou pozornost dlouhodobě (než 24.2 vypukla ruská invaze, plánovalo se, že hlavním tématem tohoto čísla bude Bělorusko), takže má dobré předpoklady k rychlému a zasvěcenému zhodnocení tamních událostí.

Pojďme ale popořadě. Časopis tradičně otvírají stručné reporty z různých akcí (demonstrací, vzpomínkových a benefičních akcí, otevření nového sociálně-kulturního prostoru atd.) které se za poslední půlrok u nás odehrály. Je tu mimo jiné i zdravice Anarchistické Federace prvnímu sjezdu nového odborového svazu Iniciativa Pracujících, která, jak jsem zaznamenal, vyvolala polemickou reakci kvůli poněkud jednostrannému zhodnocení událostí kolem bojů v restauraci Řízkárna. Reporty z benefičních akcí na podporu Ukrajiny a z demonstrací proti českým putinovcům a Sberbank, pak vytvoří plynulý přechod k bloku článků o hlavním tématu, tedy o ruském útoku na Ukrajinu.

První text formuluje a představuje stanovisko AF. Anarchisté obvykle války a účast v nich odmítají, protože nechtějí podporovat žádný stát a v minulosti toto stanovisko důsledně zastávala i AF. Podle článku je ale nutné s každou novou situací „konfrontovat své postoje a zjišťovat, zda této situaci odpovídají“. Předností anarchismu totiž vždy bylo, „že se s náboženským zaujetím nedržel dogmat, ale dokázal dynamicky reagovat s ohledem na své základní principy“. (Já bych to spíše formuloval tak, že anarchismus má své nepřekročitelné principy, ale je potřeba vždy promýšlet, jak je nejlépe uplatnit v konkrétní situaci, pravděpodobně tím ale myslíme to samé.) AF hodnotí situaci tak, že není možné klást rovnítko mezi agresora a napadeného a i když si o NATO nemyslíme nic pěkného, je scestné současnou válku prezentovat jako nějaký konflikt Ruska s NATO. Je snadné si z bezpečného pohodlí zachovávat ideologickou čistotu a odmítat obě strany konfliktu, ale užitečnější bude zbavit se západního pocitu nadřazenosti a naslouchat našim ruským a ukrajinským kamarádům. Je jasné že Putinův režim představuje ohrožení svobody i životů (nejen) našich soudruhů a je proto nutné, aby byl poražen. Proto i řada ukrajinských anarchistů vstoupila do ozbrojených složek, někteří přitom preferují jednotky místní domobrany před pravidelnou armádou. Jiní ale nevyzývají k ozbrojenému boji a místo toho organizují pomoc ohroženým lidem. AF také upozorňuje na některé problémy a úkoly, které nás čekají, od nutnosti ukončit závislost na fosilních zdrojích po pomoc uprchlíkům. Samozřejmě je také potřebné být solidární s anarchisty na Ukrajině a v Rusku a podporovat je.

Další článek je překladem analýzy situace v ukrajinském anarchistickém a antifašistickém hnutí z doby těsně před invazí. Po vypuknutí války na Donbasu v roce 2014 velká část antiautoritářů zaujala proukrajinský postoj a někdy to vedlo až k bizarním spojenectvím s ukrajinskými nacionalisty. Proruský postoj zaujali spíše příslušníci autoritářské levice, ruský režim dokonce některé aktivisty přímo uplácí. K očekávané invazi se anarchisté povětšinou postavili tak, že je potřeba s ruskými vojsky bojovat. „Náš postoj vychází z toho, že nechceme utíkat, nechceme být rukojmími a nechceme se nechat zabít bez boje.“ (Takový postoj, mi připadá naprosto pochopitelný.) Po Majdanu bylo ukrajinské anarchistické hnutí v defenzívě. Ruská politika zdiskreditovala slova jako antifašismus nebo komunismus a ultrapravice měla velkou převahu. To však vedlo hnutí k tomu, aby se sjednotilo, lépe zorganizovalo a také vyzbrojilo a lépe fyzicky připravovalo k boji. I když je vliv hnutí stále malý, dostalo se ze stagnace a rozvíjí se. Závěr tedy vyznívá celkem optimisticky, otázkou ovšem je, co s touto situací udělá válka.

Následuje prohlášení Proti invazi, avšak bez pokrytectví, vydané AF už den po invazi. Odsuzuje invazi a upozorňuje na nebezpečí, které Putinův režim představuje. Odmítá ale veškerý nacionalismus (včetně ukrajinského) a odmítá vinit obyčejné obyvatele Ruska. Upozorňuje i na další zločinné války a okupace, které je třeba odsoudit a vyzývá k přijetí a ochraně uprchlíků nejen z Ukrajiny.

Do historie zabrousí článek Anarchisté ve při, který připomíná téma podrobně popsané v Existenci v čísle věnovaném Kropotkinovi, jež vyšlo minulý rok. Kropotkin po vypuknutí první světové války odsoudil německou agresi a vyjádřil podporu zemím Dohody, proti tomu se ovšem ohradila velká část hnutí, jejíž hlavním mluvčím se stal Malatesta, která odmítla „kompromisní spojenectví s buržoazními a kapitalistickými vládami“. Kdo by čekal, že to, co bylo před rokem popsáno jako historická zajímavost, bude tak brzy opět aktuálním. Dnešní situace tu tehdejší v mnohém připomíná, ale to se zase posouváme o článek dál.

Další rozsáhlý příspěvek totiž mapuje jaké postoje k válce zaujaly různé anarchistické a antiautoritářské kolektivy a organizace u nás i ve světě. I zde se někdy objevuje toto „malatesto-kropotkinovské“ schizma. Z článku je celkem evidentní na jakých pozicích stojí jeho autor (proukrajinských) a když v závěru předkládá několik otázek k zamyšlení, způsob, jakým jsou formulovány, čtenáře dost navádí, jakou odpověď by měl zvolit. Tím však nechci říct, že by podobné otázky nebyly legitimní a správné, sám taktéž považuji odpor Ukrajinců vůči agresi za zcela oprávněný.

Následuje rozhovor s ukrajinskou iniciativou Operace Solidarita, která se snaží podporovat bojující i prchající antiautoritáře a určitě si zaslouží naši podporu. Západním aktivistům, kteří je za zapojení do války kritizují, OS vzkazuje: „Nemůžete sedět doma a nic nedělat, když na vaše ulice a hlavy padají bomby – protože zemřete a přijdete o všechno. Nemůžete teď sedět a psát na Twitteru, pokud máte nějaké politické plány a perspektivy, protože je to lidová válka a zatímco vy sedíte, jiní, obyčejní lidé, jako vaši sousedé, jsou v ulicích. Stavějí barikády, berou do rukou zbraně, kladou odpor. Nemůžete sedět a dělat své každodenní věci, protože byste přišli o všechny své zážitky, rodinu, přátele, kamarády, o všechny ty krásné i špatné chvíle, které vás kdy potkaly. Nakonec ztratíte svůj život. Nechceme zemřít, nechceme utéct, nechceme se podřídit, nemáme takové privilegium. Jsme kurevsky naštvaní a chceme svobodu!“

Další text se zabývá aktivitami anarchistů nejen na Ukrajině, ale i v Rusku a Bělorusku. Povzbudivé jsou informace o vcelku nezanedbatelných sumách, které se už na podporu ukrajinských anarchistů povedlo vybrat.

Pak přichází stručný rozhovor s běloruským anarchistou, který před Lukašenkovým totalitním režimům uprchl právě na Ukrajinu, kde se následně zapojil do boje proti invazi. Tímto rozhovorem blok textů o válce na Ukrajině končí, ne však toto číslo Existence, ještě nejsme ani v polovině.

Prostřední část časopisu zabírá nejdelší článek čísla nazvaný Mimo zákon. Ten napsal sympatizant AF a redakce sama dopředu upozorňuje, že se s ním tak docela neztotožňuje a jeho perspektiva není 100% anarchistická. Autor nejprve rozebírá pojmy zákon a svoboda a jejich vzájemný vztah, všímá si nárůstu množství zákonů i nepsaných pravidel ke kterému dochází od velké francouzské revoluce. Pak se dostává k anarchismu, který ovšem podle něj není „ani tolik skutečnou politickou teorií, jako spíše vyznáním docela osobního postoje ke světu a lidské společnosti“. Staví se skepticky k možnosti globální anarchistické společnosti, anarchistické principy ale mohou být realizovány na osobní nebo komunitní úrovni. Údělem hnutí „není vládnoucí moc svrhnout a nahradit, ale spíš ji subverzivně korigovat“. Anarchismus v jeho pojetí je tedy spíše „vztah ke světu, duchovní postoj“. Svoboda nemůže být trvalým stavem, není to něco, co bychom mohli předat dalším generacím. „Buď ji vědomě a osobně realizujeme, nebo nám uniká.“ Je to „možnost pro dnešní den“. Díky tomu můžeme přestat „čekat na vhodnější podmínky, fantazírovat o světových revolucích, bojovat s „všemocným“ systémem a ochutnáme trochu nakažlivé a nezahubitelné svobody“. Tato snaha individuálně realizovat svobodu tady a teď, nečekat na vhodnější podmínky atd., mi lehce připomněla povstalecký anarchismus, byť v naprosto převrácené nerevoluční a nenásilné podobě a k článku mám i podobnou výtku, jakou často mívám právě k insurekcionistickým textům. I když jsou někdy plné zajímavých postřehů, i když jejich kritika hlavního proudu anarchistického hnutí má kus pravdy, v okamžiku, kdy mají nastínit vlastní vizi, se často uchylují jen k vzletným a poetickým, avšak dost nekonkrétním a nejasným metaforám. I tady se místo nějakého praktického příkladu, jak realizovat svou svobodu mimo zákon, dočkáme jen metafory o kruzích na hladině. A povídání o tom, že svoboda doutná hluboko pod povrchem i v každém politikovi, dozorci a policajtovi, raději nechám bez komentáře. I když je článek inteligentně a zajímavě napsaný, závěr byl pro mne určitým zklamáním.

Pak se na skok vrátíme k tématu, kterému se hodně věnovalo minulé číslo, to jest k případu Roma Stanislava Tomáše, který zemřel po tvrdém policejním zákroku. V tomto čísle se dočteme o dalším vývoji kauzy, hlavně o zprávě zástupkyně ombudsmana, která usvědčuje polici ze lži a o prohlášeních některých politiků vládních stran (koho by překvapilo, že navzdory slibované změně, nová vláda reaguje úplně stejně jako ta stará, ostatně v těchto dnech vidíme obrovskou míru rasismu v dvojím metru uplatňovaném na uprchlíky z Ukrajiny).

Pak přichází trocha historie, sté výročí poněkud pozapomenutého patagonského povstání je připomenuto prostřednictvím životopisu jednoho z jeho hlavních protagonistů. A 150 výročí kongresu v Saint-Imier připomíná další článek, který se soustředí zejména na hlavní zásady, ke kterým se tehdy anarchistické hnutí přihlásilo a jimž by mělo zůstat věrné.

Běloruská diktatura nedávno odsoudila k drakonickým trestům čtveřici anarchistů. Součástí skupiny je i známý anarchista Igor Oliněvič (AF letos udělala dotisk jeho knihy Jedu do Magadanu) a jeho řeč, kterou přednesl před soudem si můžete přečíst pod názvem Ať žije revoluce!.

Stálou rubrikou se pomalu stala i sekce s nekrology. Dříve se podobné texty v anarchistických tiskovinách u nás objevovaly zřídka. Nevím, jestli anarchisté začali více umírat, nebo se tomu jen věnuje více pozornosti. Každopádně je to příležitost dozvědět se o spoustě méně známých aktivistů a aktivistek z různých koutů světa, smutné ovšem je, že je poznáváme až v době, kdy už nejsou mezi námi. Mezi řadou zahraničních anarchistů se tentokrát objevuje i nekrolog známého českého levicového myslitele, bojovníka za lidská práva a bývalého politického vězně Petra Uhla. Dotkneme se znovu i hlavního tématu, válka na Ukrajině už si bohužel vyžádala první mrtvé i mezi antiautoritáři.

Překvapením pro mě byl článek o „pochodni č. 2“ Janu Zajícovi. Odkaz živých pochodní si natolik přisvojila antikomunistická pravice, že mě nikdy nenapadlo se o ně více zajímat. Janova báseň ale napovídá, že by si s anarchisty v mnohém rozuměl (mimochodem článek se objevil i na webu AF a tam si lze těch básní přečíst více). Tak mě napadá, že i Zajícův čin vlastně souzní s tématem čísla, tedy vzdorem proti invazi.

Neméně překvapivý a zajímavý je i následující rozsáhlejší text o chilských feministkách. Ty bojují nejen s patriarchátem, ale také s neoliberalismem a autoritářstvím, oboje totiž i po pádu Pinochetovy diktatury stále zůstává pevně zakořeněno v politice chilského státu (odtud heslo „Utlačovatelský stát je macho násilník!“). Hnutí organizuje stávky žen a sehrálo důležitou roli v povstání, které v Chile vypuklo v roce 2019.

Jiný vzdor vůči jiné invazi připomene článek o tureckém útoku na Afrín z počátku roku 2018. Ten proběhl s tichým souhlasem Ruska i USA a ve spolupráci s teroristy z ISIS. Turecko se také dopustilo mnoha zvěrstev a útoků na civilisty (na rozdíl od Ukrajiny to ale pozornost médií nezískalo), ale stejně jako dnes Rusové, i Turecko narazilo na houževnatý odpor místního lidu, kterému se nečekaně dlouho dařilo nápor druhé nejsilnější armády NATO odrážet. Škoda jen, že chybí nějaká aktualizace, jak to v Afrínu pokračovalo dál.

Společné prohlášení několika anarchistických organizací z různých koutů světa (včetně ČR) rozebírá neblahou roli kapitalismu v pandemii Covid-19, což znovu dokazuje potřebu revoluční změny.

Dále se dočteme něco o aktivitách samotné AF – o vyjádření solidarity berlínským squaterům, o novém číslu časopisu Internacionály anarchistických federací (IFA), o sjezdu AF a o debatě nad minulým číslem Existence.

Pak se tradičně dočkáme přetištění všech čísel nástěnných novin A3 za uplynulý půlrok. Jejich tématy jsou: volby, které navzdory proklamované změně žádnou změnu nepřináší; krach Bohemia Energy, aneb jak všechno vždy odskáčou ti dole; covid-19 a jak se zase upřednostňují zisky před životy, tady se dotkneme i ožehavého tématu očkování (ač jsem sám očkován, znám i řadu anarchistů, kteří očkování odmítají, takže bych byl s tím škatulkováním neočkovaných jako lemplů, esoteriků, nacionalistů a ultraliberálů trochu opatrnější, i když to na velkou část antivaxerů sedí); lednové číslo informuje o povstání v Kazachstánu a neblahé roli Ruska; v únoru se opět podíváme na novou vládu a hromadu důkazů, že je stejně špatná, jako ta stará a březnové číslo už je samozřejmě věnováno válce a zhoubnému nacionalismu.

A jak už jsme řekli na začátku, závěrečnou část tvoří spousta recenzí, třeba mimo jiné na dvě nová knižní vydání děl dříve zmíněného Petra Kropotkina, na autobiografický román odehrávající se v legendární Christianii, nebo na knihu jednoho napraveného nácka, k tomu je ještě rozebráno několik brožur většinou od Historického spolku Zádruha, nebo dokument ČT Neposlušní.

Existence má úctyhodných 64 stran, takže přináší opravdu řádnou porci zajímavého čtení a myslím, že každý si v ní něco najde. Na publikacích AF obecně pak dlouhodobě obdivuji, že jsou dělány neobyčejně pečlivě, jsou bez překlepů a gramatických chyb, mnohdy v tomto ohledu suverénně převálcují leckteré komerční „profi“ vydavatelství.

Redakci a nám všem můžu závěrem jen popřát, aby budoucnost přinesla příjemnější témata, než je zrůdná Putinova válka.

2022/06/08

Jaké bylo předválečné české anarchistické hnutí? Polemika s tvrzením Stanislava Holubce.

Filed under: General — anarchoctenar @ 21:52

Letos v nakladatelství Lidových novin vyšla kniha Nešťastná revolucionářka. Myšlenkový svět a každodennost Luisy Landové-Štychové (1885–1969) od Stanislava Holubce. Luisa Landová-Štychová patřila před první světovou válkou k významným aktivistkám českého anarchistického hnutí. Jako mnoho dalších tehdejších anarchistů však po válce a vzniku republiky podlehla parlamentním iluzím, stala se dokonce jednou z osmi prvních poslankyň Revolučního národního shromáždění, tenkrát ještě za Národní socialisty, později byla aktivní v KSČ. Ačkoliv Luisa Landová-Štychová v našem hnutí dlouho nevydržela, vydání jejího životopisu budilo naděje, že by pasáž o jejích politických začátcích mohla být přínosným příspěvkem ke zmapování historie českého anarchismu. Dle vcelku negativních reakcí, které jsem dosud ze strany hnutí zaznamenal (přiznávám, že jsem sám knihu ještě nečetl) se nezdá, že by se tato naděje naplnila. Nevylepšil to ani rozhovor, který Holubec poskytl pro A2LARM Revolucionářka, která věřila v Masaryka i Stalina. Zapomenutý příběh Luisy Landové-Štychové – A2larm. Kamarád, který se už mnoho let vášnivě věnuje historii českého dělnického a obzvláště anarchistického hnutí, cítil potřebu zareagovat na jisté Holubcovo tvrzení z tohoto rozhovoru. Rozhodl jsem se mu poskytnout prostor. Tady je tedy jeho reakce i s malou obrazovou přílohou z jeho archivu, kterou mi také poslal.

Srdečný pozdrav,

s velkým zájmem jsem si přečetl rozhovor s autorem knihy o Luise Landové Štychové. Dlouhé roky se jako laik zajímám o dějiny dělnického hnutí a prioritně toho anarchistického. S následujícím tvrzením pana Holubce nemůžu souhlasit: Zatímco sociální demokracie byla velká strana se sto tisíci členy, vlastním tiskem a spotřebními družstvy, tak anarchisti byli většinou jenom skupinky studentů v Praze a jen malou část tvořili horníci a dělníci v severních Čechách. (Konec citace)

Samozřejmě, že sociální demokracie byla daleko silnější než anarchisté, ale není pravda, že pražské anarchistické hnutí zastupovaly pouze “skupinky studentů”. Tady asi neustále dochází k záměně dělnického anarchistického hnutí pouze s “generací buřičů”, jak jsou nazýváni studenti a umělci kolem S. K. Neumanna a jeho Nového kultu. Pražský anarchismus byl taktéž zastupován dělnictvem. Velký vliv měl ostatně právě na proletářském Žižkově, kde bydlel i Michael Kácha a další osobnosti hnutí. Na různé přednášky a akce pořádané anarchistickým hnutím chodily v Praze stovky lidí a z velké části právě z řad dělnictva. Nejen sociální demokracie, ale i anarchistické hnutí mělo svá vlastní periodika. Sice opravdu s daleko menším nákladem, ale mnohdy docela vlivné. Jejich životnost podrývala především cenzura a všeobecná chudoba, ale i tak se některé podařilo udržet dlouhé roky. Jmenovat můžeme Proletáře, Matici svobody nebo Hornické listy. Ty které zanikají kvůli potížím s financováním, cenzurou a represemi bývají občas nahrazeny novými. A tak Práci coby orgán ČAF střídá brzy Zádruha a Novou omladinu Komuna. Spousta schopných anarchistů pak taky emigrovala, především do Ameriky. Tam skupina Bezvládí vydávala časopis Volné listy po dobu dlouhých 25 let! Četl se hojně i v Čechách. V redakci byl kromě jiných i Eduard Milý, podobně jako “otec českého anarchismu” Vilém Körber, nebo redaktor Matice svobody Jan Opletal, taktéž veterán dělnického hnutí z osmdesátých let, původně radikál ze sociální demokracie, který se přiklonil k anarchismu. Anarchisté měli zastoupení i mezi východočeskými textiláky, kde měl značný vliv zmíněný časopis Proletář z Liberce. V menší míře měli anarchisté stoupence i v dalších regionech a mezi různým dělnictvem. Bašta hnutí na hornickém severu dokázala na tábory lidu a do stávek zmobilizovat tisíce lidí. Tradici českého anarchistického hnutí není jistě nutno přeceňovat, ale už vůbec podceňovat a snižovat. Navíc i tehdejší stoupenci sociální demokracie volali po sociální revoluci a dnes by okamžitě dostali nálepku “nebezpečných extremistů”

S pozdraven Z. M.

Na různých místech po celě Praze bylo pořádáno mnoho anarchistických přednášek, schůzí a demonstrací.

Na pražském Žižkově vyšel v roce 1907 nákladem časopisu Komuna Kapesní kalendář anarchistických socialistů na rok 1908 coby “nejlepší kalendář dělnický”.

 

 

Older Posts »

Powered by R*