Černorudý čtenářský deník

2022/08/31

Pomoc lidem v Pákistánu

Filed under: General — anarchoctenar @ 17:22

Na profilu Zádruhy mě zaujala jejich výzva k pomoci lidem postiženým katastrofálními povodněmi v Pákistánu. To je věc, která má určitě smysl a i když je doba zlá, na toto jistě nějakou tu kačku najdu. Výzvu jsem se rozhodl sdílet.

Ničivé povodně sužují Pákistán již několik měsíců od června letošního roku. Doposud bylo postiženo přibližně 33 milionů lidí. Více než 1 000 lidí již zemřelo. Miliony nejchudších lidí na světě přišly o své domovy, veškeré prostředky. Pákistánská vláda na lidi kašle a řeší vlastní rozbroje o moc.
Místní odboráři a anarchosyndikalisté z Workers Solidarity Federation in Pakistan, která je členkou Mezinárodní asociace pracujících, prosí o pomoc prostřednictvím finančních darů. Workers Solidarity Federation již nyní rozdává potřebné jídlo a oblečení lidem ze sousedství, kteří při povodních přišli o všechno. Jejich prostředky a možnosti jsou omezené, a tak i ty můžeš prostřednictvím WSF pomoci. Přispěj libovolnou částku na jimi zřízený PayPal:
Pokud tuto možnost nemáš pošli peněžní dar na účet Zádruhy: 1024164477/6100. Do zprávy pro příjemce napiš “Pákistán” a my je přepošleme. Zádruha zasílá 3000 Kč. Přidej se i TY.
“KDO RYCHLE DÁ, DVAKRÁT DÁ!”
“NAŠE SOLIDARITA NEZNÁ HRANICE!”
Možnost zasílat také ze zahraničí:
Platební údaje pro platby ze zahraničí:
IBAN: CZ5461000000001024164477
Name of reciever: Historický spolek Zádruha, z.s.
bank: Equa Bank
Code: 6100
Swift bank code: EQBKCZPP

2022/08/27

Vězeň 155: Simón Radowitzky

Filed under: General — anarchoctenar @ 18:41

Vězeň 155: Simón Radowitzky AK Press 2018, 270 stran

Časy, kdy jsem hltal Rychlé šípy, nebo dokonce Čtyřlístek, jsou už hodně dávnou minulostí (dávnější, než by mi bylo milé) a ke světu všech těch superschopnostmi vybavených „manů“ jsem nikdy moc nepřilnul. Ostatně, jak poukazuje nedávno vydaná komiksová povídka Sbohem Batmane, tihle samozvaní ochránci zákona a pořádku do naší představy o spravedlnosti ani příliš nezapadají. Za fanouška komiksu bych se tedy rozhodně neoznačil. Když jsem ale zjistil, že existuje komiks inspirovaný životem Simóna Radowitzkého, bylo mi jasné, že jej ve své knihovně prostě mít musím.

Historie anarchismu v Argentině mě dlouhodobě velmi zajímá a Radowitzky patří k významným osobnostem a symbolům tamního hnutí. Mé dosavadní vědomosti o něm by se ale daly shrnout velice stručně – přistěhovalec z Ukrajiny, který v reakci na masakr prvomájové demonstrace v roce 1909 spáchal atentát na policejního velitele plukovníka Falcóna. Pak už v knihách o argentinském anarchismu vystupuje jen v pasivní roli mučedníka, za kterého jiní anarchisté vedou kampaně a ti militantnější spřádají plány na jeho vysvobození. Za svůj čin totiž Simón skončil v obávané a extrémně brutálními podmínkami proslavené věznici Ushuaia, kde (jako řada dalších anarchistů) čelil soustavnému týrání. Od komiksu Prisoner 155 jsem tak očekával hlavně to, že se dozvím víc o životě a aktivitách samotného Simóna podobným způsobem, jako mi nedávno rozšířila obzory kniha Boston, díky níž pro mě Sacco a Vanzetti přestali být pouhými obětmi státní represe a začali být především lidmi s vlastní vůlí a osobností. Mimochodem kampaň za propuštění Radowitzkého byla právě po kampani za Sacca a Vanzettiho druhou největší kampaní za anarchistického vězně ve 20. století.

Musím říct, že jsem se opravdu o Simónově životě dozvěděl hodně netušených zajímavostí a je pozoruhodné, kolik toho před svým uvězněním i po něm stihl, uvážíme-li, že mu bylo v době atentátu teprve 18 let a ve vězení strávil 21 roků. U čtení anarchistických životopisů si mnohdy říkám, že jsou neuvěřitelnější a zajímavější než lecjaký film nebo román a Radowitzky je jedním z nejzářnějších příkladů.

Agustín Comotto pracoval na své knize šest let. Vycházel hlavně z knihy Una vida por un ideal od Augustina Souchyho (Souchy se se Simónem spřátelil na sklonku Simónova života a zachytil část jeho vzpomínek). Přestože existuje i řada dobových článků, korespondence a jiných dokumentů, v Radowitzkého životě stále existují neobjasněná bílá místa, to je mimo jiné způsobeno i Simónovou snahou neohrozit své soudruhy, zkrátka jako správný militant o některých věcech pomlčel. Comotto si v zájmu plynulosti příběhu občas něco domyslel či přibarvil, dle jeho tvrzení se ale 90% vyprávění zakládá na faktech. Vězeň 155 tedy není dokumentem, ale spíše na skutečných událostech založenou beletrií (dá-li se to říci o komiksu). Vyprávění ani nedodržuje chronologickou posloupnost, začíná v době, kdy už je Simón ve vězení téměř 10 let. Právě dostává výprask od dozorců, protože je nemocný, bolí ho v krku, a tak měl tu „drzost“ požádat o polévku. Simón je trvale na samotce v cele přezdívané „lednička“ (Ushuaia leží v subpolárním podnebném pásu), místo okna má dírkovaný plech, takže vidí jen pár teček světla. Svou samotu překonává tím, že „rozmlouvá“ s Ljudmilou, svou milou vzpomínkou a zdrojem svého odhodlání. Aktuální život ve vězení se pomocí těchto rozmluv volně prolíná se záblesky dřívějších událostí, o nichž Simón Ljudmile vypráví.

Kniha je krásně kreslená, většinou černobíle, občas se ale objevují rudé cákance které zdůrazňují násilné scény. Příběh se dobře čte, ostatně, jak už bylo řečeno, těžko byste hledali zajímavější osud, než byl ten Simónův. Snad jediné, co jeho životu chybí k dokonalému scénáři hollywoodského trháku, je romantická láska. Právě v tomto ohledu ale Comotto dost popustil uzdu fantazii a příběh doplnil smyšleným sladkobolným vztahem Simóna a Ljudmily. Ač chápu jeho umělecký záměr, za sebe bych spíše ocenil, kdyby se kniha místo toho více věnovala reálným událostem, přece jen mi šlo při pořízení knihy spíše o získání dalších informací o tématu, než o oddychovou zábavu, takže mě moc nepotěšilo, že není zcela zřejmé, kde se Comotto drží reality a kde si příběh přibarvuje. Abych v této recenzi nešířil o Radowitzkém nějaké smyšlenky, snažil jsem se informace ověřovat, problém ovšem je, že i když je Radowitzky poměrně známý ve španělskojazyčném světě a v tomto jazyce o něm existují celé knihy, zdrojů v angličtině je málo. Porovnal jsem obsah komiksu alespoň se dvěma kratšími články z libcom.org, ty ale neobsahují všechny detaily, které jsou v komiksu zmíněny.

Simón pocházel z židovské rodiny a než emigroval do Argentiny, je v knize označován jako Šimele, tak totiž zní jeho jméno v jidiš. Dle komiksu se Šimele jako malý chlapec stal svědkem pogromu, který v jeho rodné vesnici rozpoutali carští kozáci. Zatímco Simóna tento zážitek určitým způsobem zocelil, jeho bratr si z události odnesl velké trauma, které přerostlo v duševní nemoc.

Rodina po pogromu odešla do Jekatěrinoslavi, kde Simón krátce navštěvoval židovskou školu a naučil se číst a psát. Brzy ale kvůli bídě musel školu opustit a stát se učedníkem u zámečníka. Simón přespával u svého mistra na zemi pod stolem a tam se stal svědkem tajného setkání revolučního studentského kroužku, ke kterému patřila zámečníkova dcera. Ta Simóna zasvětila do myšlenek anarchismu, Comotto ovšem její roli v Simónově životě dost zveličil, když právě jí přisoudil roli Simónovi osudové lásky Ljudmily. Cesty milenců v komiksu později rozdělí carská represe, jak už ovšem bylo řečeno, celý jejich milostný poměr je čirá autorova fantazie.

Faktem je, že Simón z finančních důvodů musel od zámečníka odejít a vzít lépe placenou práci v továrně. Díky své inteligenci a schopnosti číst a psát se v revolučním roce 1905 stal zástupcem svojí továrny v sovětu, přestože mu bylo teprve 14 let! V té době na něj měl velký vliv anarchistický radikál Fedosei Zubarev, se kterým se spřátelil.

Během jedné demonstrace Simón málem přišel o život, když jej útočící kozák zasáhl šavlí. Několik dní pak strávil v bezvědomí. Sotva se trochu zotavil, pustil se znovu do revolučních aktivit. Během agitace mezi dělníky byl ale zatčen a několik měsíců vězněn. Bití u výslechů bylo samozřejmě běžnou praktikou. Navíc se dozvěděl, že jeho přítel Zubarev je mrtvý, spáchal sebevraždu, když byl obklíčen policií. Simón byl ale nakonec propuštěn, vzhledem ke svému nízkému věku ještě nemohl být poslán na Sibiř. I tak mu ale stále hrozilo velké nebezpečí. Zatímco se Simónova rodina kvůli protižidovským pogromům odhodlala k odjezdu do Ameriky, Simón se rozhodl před represemi odejít do Argentiny, tam už totiž pobývali jeho bratranci, ke kterým rodina už dříve poslala Simónova duševně nemocného bratra. Po příjezdu Simón zjistil, že se bratrův stav zhoršil a bratranci jej umístili do blázince.

V Argentině si Radowitzky našel práci v autoopravně a bydlení v přeplněném činžáku. Dal se dohromady s Pavlem Karaschinem, anarchistou, kterého znal ještě z Ukrajiny. Zúčastnil se prvomájové demonstrace FORA v roce 1909, která byla krvavě potlačená policií pod vedením plukovníka Falcóna (policie zahájila palbu bez varování), po masakru vypukla týdenní stávka a pokračovaly i represe. Ze Španělska také přišly zprávy o popravě Ferrera a Pavel Karaschin se rozhodl pro pomstu, jeho záměrem bylo vyhodit do povětří kostel v okamžiku, kdy tam španělští monarchisté konali mši za krále. Byl ale zatčen a akce tak byla zmařena. Simón se rozhodl jít v Pavlových stopách a stát se sám nástrojem odplaty a spravedlnosti. Jeho cílem se stal nenáviděný Falcón. Španělští anarchisté mu vyrobili bombu, Simón změnil vzhled a přestal navštěvovat místa, kde se anarchisté scházeli. Místo toho sledoval Falcóna a vybíral vhodné místo a čas k útoku. Nakonec jedné listopadové neděle hodil bombu do kočáru, kterým jel Falcón a jeho pobočník a oba je smrtelně zranil. Simón se dal na útěk, ale byl pronásledován, a protože se mu nedařilo uniknout, po vzoru Fedoseje se střelil do hrudi, kulka ho však nezabila. Protože mu bylo teprve 18 let, nemohl být popraven a dostal místo toho doživotní trest

Ve věznici Ushuaia Radowitzky projevil ohromnou sílu charakteru. Postavil se všemu ponižování a pokořování, které mu bylo uděleno jako trest a navíc se stal mluvčím všech vězňů, vedl hladovky a „sborové protesty“. Když si vedení věznice uvědomilo jeho postavení mezi vězni, vystupňovalo jeho týrání. V noci mu každou půlhodinu mávali před obličejem lampou. V roce 1918 byl znásilněn zástupcem ředitele věznice a třemi strážnými.*

Simón byl také při každém výročí atentátu zmlácen a poslán na několik dní do „ledničky“. Argentinští anarchisté však vedli za Simónovo propuštění neutuchající kampaň, díky níž se občas jeho podmínky podařilo zlepšit. Peníze, které Simónovi jeho podporovatelé posílali, dával na pomoc nemocným spoluvězňům. V kampani byla velice aktivní jistá Salvadora Medina Onrubia, poněkud excentrická anarchistka silně věřící v ezoterické nauky, kromě obdivu k jeho činu měla její oddanost Simónovi i jistý mystický nádech. Salvadora se vdala za bohatého majitele vlivných novin Crítica, díky tomu mohla financovat pokus o útěk, který organizoval anarchista Apolinario Barrera. Simónovi se počátkem listopadu 1918 opravdu povedlo utéct a dostat se na čekající loď, nakonec ale byl dopaden chilskou hlídkou a předán argentinským autoritám. Jejich pomsta byla ohromná: Simón byl více než dva roky zavřen v izolované cele bez slunečního světla a dostával jen poloviční příděly jídla.**

Ve vězení nakonec strávil 21 let, roku 1930 byl díky dlouhodobé neutuchající agitaci omilostněn, byl však vyhoštěn do Uruguay. I tam se zapojil do aktivit anarchistického hnutí (spřátelil se kupříkladu s Luce Fabbri, dcerou slavného Luiggiho Fabbri), v důsledku toho byl v roce 1933 opět zatčen a na dva roky zadržován v izolaci na ostrově Isla de Flores (dle komiksu i tentokrát za své propuštění nakonec vděčil kampani, kterou vedla Salvadora Medina Onrubia). Z této doby se mimochodem zachoval jeho otevřený dopis Uruguayské komunistické straně, ve kterém odmítl její podporu:

Ve jménu anarchistických vězňů ve věznicích a na sovětské Sibiři; ve jménu zničených anarchistických skupin, jejichž propaganda je v Rusku zakázaná; ve jménu soudruhů popravených v Kronštadtu; ve jménu našeho soudruha Petriniho, který byl sovětskou vládou vydán italskému fašismu; ve jménu Argentinské regionální dělnické federace a Uruguayské regionální dělnické federace; ve jménu našich soudruhů zavražděných ve vězení bolševickou vládou; a na protest proti očerňování a pomluvám našich soudruhů Kropotkina, Malatesty, Rockera, Fabbriho, Machna atd., atd., prohlašuji, že jako anarchista odmítám veškerou vaši podporu, která přestavuje nedůstojné zneužívání velkorysého citu solidarity, kterou mi projevila pracující třída, ze strany bolševického vedení strany a CGT.***

Skutečný Radowitzky

Po vypuknutí španělské revoluce v roce 1936 se Simón vydal do Španělska, kde bojoval na aragonské frontě v rámci anarchistické 28. divize (dříve Ascasova kolona), v jejímž čele stal militant Gregorio Jover. V jejím rámci působil i Antonio Casanova, jeden ze zakladatelů Argentinské anarchokomunistické federace, který se se Simónem spřátelil. Kvůli podlomenému zdraví a díky jazykovým znalostem byl Simón přes své protesty z fronty odvolán, aby působil v úřadu zahraniční propagandy, kde spolupracoval s litevským anarchistou Martinem Gudellem. Ke konci války, když už byl pád Barcelony do rukou fašistů neodvratný, Simón s Martinem dostali za úkol odvézt archiv CNT do Francie, aby dokumenty nezískali fašisté. Ve Francii byli tak jako další bojovníci ze Španělska internováni v táboře. Simónovi se s pomocí soudruhů povedlo utéct a usadil se v Mexiku. Tam si našel práci v továrně na hračky a pomáhal dalším anarchistickým uprchlíkům přicházejícím do Mexika. V roce 1956 umírá. Aby se zbavil mýtické slávy, která ho obklopovala a o kterou nikdy nestál, používal v té době jméno Raúl Gómez Saavedra.

Kniha Vězeň 155 je doplněna o velmi stručné portréty některých osob, které se v příběhu objevily. Myšlenky anarchismu ani události španělské revoluce však příliš nevysvětluje a počítá nejspíše, že čtenář má v tomto ohledu jisté znalosti.

U AK Press mimochodem letos vychází další komiks od stejného autora. Jmenuje se Váha hvězd a jeho předlohou je tentokrát Octavio Alberola, významná osobnost odboje proti Frankovi. Comotto se s Alberolou seznámil během práce na Vězni 155, mladý Alberola totiž po porážce španělské revoluce také na čas odešel do Mexika a s Radowitzkým se tam spřátelil. Později Alberola spolupracoval na jednom pokusu o atentát na Franca také se známým skotským anarchistou Stuartem Christiem (Stuart byl zatčen, když se snažil do Španělska propašovat výbušninu). A právě Stuart Christie napsal předmluvu k anglickému vydání Vězně 155. Někdy do sebe věci opravdu pěkně zapadají.

A poslední zajímavost na závěr – v listopadu 2003 si argentinské lidové shromáždění, které se scházelo na náměstí pojmenovaném po Ramónu Falcónovi, odhlasovalo změnu jména náměstí na Simón Radowitzky.

*Radowitzky, Simon, 1891-1956 | libcom.org

**The kind hearted executioner | libcom.org

*** Open Letter to the Uruguayan Communist Party and CGT – Simon Radowitzky, 1936 | libcom.org

2022/07/25

Nové protiválečné brožury od Subverze

Filed under: General — anarchoctenar @ 22:39

Byl jsem požádán o zveřejnění upoutávky na nové brožury vydané nakladatelstvím Subverze. Na tomto blogu se chci věnovat hlavně anarchistickým publikacím a informace o nových brožurách sem tedy patří. Osobně si ale myslím, že situace ohledně války na Ukrajině je poněkud složitější a odpovědi na otázky, které si dnes tamní anarchisté musí klást (a které jim ani trochu nezávidím), nejsou tak jednoznačné, jak je prezentováno níže. To, že upoutávku zveřejňuji na svém blogu, tedy neznamená, že bych se s následujícím textem ve všem shodoval. Teď už předávám slovo Subverzi.

Internacionalistické příspěvky k odporu proti válce

Zuřící válka na území pod správou ukrajinského státu rozdmýchává vášnivé debaty o tom jaký postoj mají zaujmout stoupenci revoluční teorie a praxe. Nespočet jednotlivců a skupin se svým přístupem dostává do rozporu s dříve zastávanými postoji, jako by důsledný antimilitarismus byl legitimní jen v době kapitalistického míru nikoli však v době, kdy se válka blíží k našim domovům.

Válka je drama ve kterém se vždy odhalí rozpory a limity, protože již není snadné je popírat, mlžit a skrývat jako v předválečné době. Vždy se ukáže, kdo revoluční teorii dokáže sladit s revoluční praxí a kdo jen pod hesly antikapitalismu provádí (ultra)levicovou buržoazní politiku.

Nyní jsme svědky toho jak mnozí anarchisté a komunisté propagují buržoazní válku jako údajné řešení globálních problémů, vstupují do státních armád a účastní se bratrovražedných konfliktů. Jinými slovy: bojují za zájmy státu a buržoazie. Sami sebe a okolí při tom klamou tvrzením, že tím vším chrání především životy civilistů aniž by tím současně posilovali postavení státu a buržoazie. Jako by snad v této válce nešlo především o to, které státy budou mít moc nad konkrétním územím, zdroji a populací.

Jistě, každý rozporuplný postoj potřebuje “ospravedlnění”, pokud jeho hlasatelé mají zakrýt skutečnost, že si kálejí do vlastních úst a svými činy dnes popírají to, co tvrdili včera. Je opravdu deprimující vidět lidi, kteří před několika roky pochodovali ulicemi pod heslem “Válku válce!” jak nyní v době zuřící války stejně zapáleně řvou “Do války!”
Řeči o nedogmatismu, přizpůsobení se specifické realitě, dočasném spojenectví se státem, pragmatičnosti a mnohé další, to jsou jen ideologické manipulace, které mají “ospravedlnit” zradu revoluční praxe a přiklonění se na stranu buržoazně demokratického politikaření.

Ukazuje se také, že válečná propaganda a selektivita informací se týká všech, kdo válku podporují: Putina, Zelenského, nacionalistů na obou stranách válečné linie stejně jako těch anarchistických a komunistických skupin, které dobrovolně podléhají armádnímu velení.

Ti, kteří zastávají revoluční defétismus a místo podpory jedné z válčících stran vyzívají k podvracení válečného úsilí, tito lidé jsou válečnou propagandou nálepkováni jako stoupenci arogantní západní levice, která není schopná empatie a uznání, že lidé z východní a střední Evropy dokáží být sebevědomými aktéry změn. Tento odporně
propagandistický přístup nesmí zůstat bez odezvy. Nejen protože pomáhá konzervovat imperialistické dělení světa na západní a východní blok, ale také protože to slouží k zastírání skutečnosti. Revoluční defétismus a odmítnutí účasti v buržoazní válce totiž není stanovisko zastávané výhradně v západní Evropě a USA. To se jen válku podporující “anarchisté a komunisté” snaží selektivně vymazat z dejinného příběhu to, co se nehodí do jejich válečné propagandy a válečné mobilizace. Nenechme se zmást: Na Ukrajině, v Rusku, Česku, Slovensku, Polsku, Bělorusku, Litvě, Lotyšku a mnoha dalších oblastech jsou také anarchisté a komunisté, kteří odmítají účast v této válce. Oni a ony ji správně definují jako soupeření různých imperialistických bloků, nikoli jako střet mezi diktaturou a demokracií, jak je obvyklé vysvětlení mezi demokraty všech odstínů včetně těch, kteří mávají rudými, černými a černorudými vlajkami.

Nakladatelství Subverze v červenci 2022 vydalo několik publikací aby hlas lidí odporujících válce nezapadl pod nánosem válečné propagandy.

Konkrétně jde o tyto texty:

Proti válce a vojenské mobilizaci: předběžné poznámky k invazi na Ukrajinu https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/23/proti-valce-a-vojenske-mobilizaci-predbezne-poznamky-k-invazi-na-ukrajinu/

Nebojuj za “svou” zemi! – International Perspectives
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/23/nebojuj-za-svou-zemi-international-perspectives/

Anarchismus, nacionalismus, válka a mír
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/22/anarchismus-nacionalismus-valka-a-mir/

Kritický komentář k politické orientaci textu od Kolektivně proti Kapitálu – Mouvement Communiste
https://subverze.noblogs.org/post/2022/07/22/kriticky-komentar-k-politicke-orientaci-textu-od-kolektivne-proti-kapitalu-mouvement-communiste/

2022/07/12

Marie-Louise Berneri: Ani východ, ani západ

Filed under: General — anarchoctenar @ 16:58

Při čtení následující polemiky mě zarazilo, jak aktuálně ve světle současné ruské agrese místy působí, kolik paralel se nabízí a jak povědomě některé argumenty zní, navzdory skutečnosti, že byla napsána už v roce 1947. Jak je z textu zřejmé, původně vyšla v britských anarchistických novinách Freedom, na kritický dopis od čtenářky tehdy za redakci reagovala Marie-Louise Berneri. Později byl text přetištěn v knize Neither East Nor West: Selected Writings, 1939-48, která je sbírkou vybraných článků Marie-Louise Berneri z let 1939-1948 a právě z této knihy jsem text přeložil.

Berneri byla bystrou komentátorkou s velikým rozhledem a je opravdu škoda, že zemřela v tak mladém věku. Ač je její jméno u nás poměrně známé, nevím o tom, že by někdy nějaký její text vyšel v češtině. Připomeňme si tedy tuto anarchistku alespoň tímto krátkým příspěvkem.

 

 

Ani východ, ani západ

Dostali jsme následující dopis, kritizující články, které se objevily ve vydání Freedom z 15. listopadu:

Jsem překvapena a znechucena nehoráznou a jedovatou protiruskou válečnou propagandou, publikovanou ve vašich článcích o ‚Represích ve Východní Evropě‘.

Taková propaganda přidělává mnoho obtíží těm z nás, kteří se snažíme zachránit civilizaci před jadernou destrukcí. Jeden z vašich článků říká, že ruská nadvláda v jakékoliv zemi přinese bídu a hladomor a přípravy na novou válku. To je hodně neférové vzhledem k tomu, že aktuální hladomor v některých zemích Východní Evropy je způsoben tím, že se hlavní boje světové války odehrály na jejich území, a také tím, že národní nezávislost‘ z předválečných let stála na velmi reakčních vládách, které tyto země držely v zaostalém stavu.

Na jiném místě říkáte: Rusku nezáleží na milionech mrtvých ve válce. To mu umožnilo stát se po USA druhou nejsilnější velmocí světa.‘ Zapomněli jste, že mnoho z těch mrtvých byli Rusové a že ruský lid za světové války trpěl stejně či více jako země Východní Evropy? Faktem samozřejmě je, že ruský imperialismus jedná se zeměmi Východní Evropy jako s podmaněnými koloniemi naprosto stejným způsobem, jakým jedná Velká Británie se svými teritorii v zámoří. A co rasová segregace v Jižní Africe? Zhoubné podmínky v Karibiku? Co brutální kapitalismus a strašlivá rasová diskriminace otravující život Ameriky, a také hrozící zotročení Ameriky militaristy a nacionalistickými principy? Ve vašich novinách je velmi málo článků, jak jsem si povšimla, o těchto věcech a obzvláště o podmínkách v britském impériu.

Kapitalistické principy beztak dělají dost pro to, aby zavlekly Ameriku, nás i celý svět do války, není třeba aby i vaše noviny tiskly kapitalistickou propagandu a usnadňovaly to válečným štváčům celého světa.

V Rusku opravdu jsou imperialisté, spousty jich ale máme i blíže domovu. Se soudními procesy ve Východní Evropě nemůžeme dělat nic, to mohou udělat jen lidé z Východní Evropy a z Ruska, můžeme ale něco udělat s napětím mezi národy a s podmínkami v britském impériu a v USA.

Nesouhlasím s jakýmkoliv imperialismem a rozhodně si nemyslím, že by Rusko bylo lepší než jakákoliv jiná země, ve skutečnosti se jeho zahraniční politika každým dnem více blíží té, kterou razili Romanovci. Rozhodně ale netoužím po tom vidět, jak San Francisco, Sydney, Moskvu, Edinburgh nebo jakékoliv jiné velké město světa potká stejný osud jako Hirošimu a proto se nebudu namáhat přidat na nějakou stranu konfliktu, který je přímým důsledkem politiky Vansittarta a Ehrenburga*, jež vedla k Postupimi**.

Z nacionalistických válek nikdy nic dobrého nevzejde. Ta příští by mohla stvořit řádku diktátorů, pokud nás ovšem dříve všechny nezničí.“

Naše pisatelka by nás nařkla z válečného štvaní zcela oprávněně, pokud bychom útočili na ruský imperialismus a současně bránili Británii a Ameriku. Vytržením citátu z kontextu ale naše záměry vykládá chybně. Poté co článek, ze kterého cituje, řekne: „Ruská nadvláda znamená konec veškeré svobody, přináší bídu a hladomor, je předehrou další války“, ihned dodává: „Toto přesvědčení nás nevede k tomu, abychom hledali útočiště v náruči britského nebo amerického imperialismu. Uvědomujeme si, právě naopak, že síla Ruska spočívá ve skutečnosti, že jeho jediní oponenti jsou právě tak zkorumpovaní a bezohlední, jako ono samotné. Dokud socialisté a jiné strany budou bojovat proti komunismu a schovávat se přitom za americké sukně, spějí k jisté porážce.“

Jinak řečeno, kritizujeme právě ten postoj, z jehož zastávání nás naše pisatelka obviňuje.

Také nás nesprávně cituje, když nám připisuje výrok: „Rusku nezáleží na milionech mrtvých ve válce“; ve skutečnosti jsme řekli: „Ždanov má možná důvody být spokojen s důsledky války…“ Ždanovem jsme měli na mysli vládce Ruska, které reprezentuje v Kominformě. Jsme ti poslední, kdo by zapomínal na utrpení ruského lidu a právě to je ten důvod, proč viníme ruskou vládu z toho, že obětovala miliony ruských životů pro své imperialistické aspirace.

Neplýtvali bychom místem na to, abychom upozornili naši čtenářku, že špatně pochopila naše články, pokud by toto neporozumění nevycházelo z postoje, který je v levicových kruzích dosti rozšířený a který vede mnoho lidí, kteří necítí žádné sympatie ke Stalinovu režimu, k extrémní citlivosti na jakýkoliv útok na tento režim.

Jejich postoj v mnohém připomíná postoje velké části socialistů a pacifistů, která v předválečných letech nesouhlasně pohlížela na zuřivé odsuzování Hitlerova režimu, protože v tom spatřovali podporu válce. Tento strach z války je vedl k podpoře neintervence ve Španělsku a k podpoře mnichovské dohody.

Teď tu máme stoupence appeasementu vůči Rusku. Jsou natolik hypnotizováni vizí jaderné války, že jsou připraveni zavírat oči před zločiny, které se jim dějí přímo před nosem.

Zásadně nesouhlasíme s tímto postojem. Nemyslíme si, že se lze vyhnout válce pomocí politiky, která vyžaduje potlačování faktů. Zastáváme tento pohled z etických důvodů, ale také z těch praktických. Z etických: protože nevěříme v potlačování pravdy tak, aby to pasovalo určité politice, to by byla propaganda v tom hanlivém smyslu, který naše pisatelka tomuto slovu dává. Nemáme zájem o „propagandu“. Kritizovali jsme ruský režim během války, v době, kdy každý od pana Churchilla níže, Stalina velebil. Pokud by nám šlo o prosazování „kapitalistické propagandy“, nezvolili bychom si, že budeme po všechny ty roky říkat nepopulární pravdy.

Nemůžeme změnit svůj pohled na Rusko jenom proto, že američtí a britští mluvčí teď z imperialistických důvodů odsuzují ruské totalitářství. Víme, že jejich pobouření je pokrytecké a že mohou opět začít být k Rusku přátelští, bude-li to vyhovovat jejich zájmům. Máme ale kvůli tomu potlačit své vlastní pobouření?

Praktické důvody jsou právě tak důležité. Nevěříme, že by politika appeasementu vůči Stalinovi zabránila válce, stejně jako politika appeasementu vůči Hitlerovi nedokázala zastavit tu předchozí. Jediný způsob, jak zabránit válkám, je zničit příčiny válek. Války jsou neodmyslitelně spjaty s totalitními režimy a proto odmítáme totalitářství kdekoliv na něj narazíme. Odsuzovali jsme jej v Americe, v Indii, v Řecku a v Palestině. Vždy jsme podporovali naprostou nezávislost pro britské kolonie; požadovali jsme zrušení ozbrojených sil; bojovali jsme ze všech sil za obranu občanských svobod.

Naše pisatelka vznáší námitky vůči našemu tvrzení, že ruská nadvláda přinese Východní Evropě bídu a hladomor. Naše tvrzení se zakládá na dvou hlavních postřezích: a) že před válkou Rusko zažilo několik hladomorů, zapříčiněných nucenou kolektivizací a hrubými chybami byrokracie, b) že ačkoliv je válka částečně zodpovědná za kritickou situaci ve Východní Evropě, ruská politika přisvojovat si průmyslové vybavení a suroviny ze zemí pod svou nadvládou brání ekonomickému zotavení. Izolováním východních zemí od zbytku Evropy navíc ještě brání normální směně zboží mezi východem a západem.

Odmítáme také přijmout tvrzení, že se nás netýkají procesy, které se teď v Evropě odehrávají. Může být pravdou, že naše protesty nezmění běh událostí, i tak je ovšem musíme vyjádřit. Pracující celého světa, kteří se sjednotili na obranu Sacca a Vanzettiho, je nedokázali zachránit před elektrickým křeslem, ale kdo může říct, že jejich protesty byly zbytečné?

Měli bychom odsoudit politické procesy, ať už se konají ve Washingtonu nebo ve Varšavě. Když vláda zavře člověka do vězení za jeho politické názory, neptáme se na národnost oné vlády. Jsme vždy na straně oběti státní tyranie.

Nenávidíme válku a vždy jsme proti ní důsledně bojovali a z tohoto důvodu bojujeme proti státnímu útlaku všude tam, kde k němu dochází.

Prosinec 1947

*Vansittart – britský diplomat, Ehrenburg – sovětský novinář a spisovatel, oba muže spojovalo to, že byli zastánci tvrdého postoje vůči Německu

** Na Postupimské konferenci se v létě 1945 Stalin, Truman a Churchill dohodli na poválečné správě Německa a na uspořádání Evropy

 

Během druhé světové války spolupracovala Berneri v redakci novin War Commentary s anarchistickým karikaturistou Johnem Oldayem. Několik z těchto karikatur tvoří obrazovou přílohu knihy Neither East Nor West.

2022/06/24

Existence – Vzdor invazi

Filed under: General — anarchoctenar @ 14:05

Existence je časopis vydávaný Anarchistickou federací, od května je v prodeji už úctyhodné 54. číslo. Poslední stránky Existence vždy přináší spousty recenzí na všemožné tiskoviny, nezaznamenal jsem ale, že by se někde v posledních letech naopak objevovaly recenze na Existenci, ostatně jiný pravidelně vycházející anarchistický tisk už u nás ani neexistuje. Řekl jsem si proto, že se o poskytnutí zpětné vazby tomuto poslednímu Mohykánovi českého anarchistického časopisectví pokusím alespoň já.

Hlavním tématem prvního letošního čísla je „Vzdor invazi“, takže určitě dávám plusové body za aktuálnost. Trochu jsem se obával, aby snaha rychle zareagovat na nové události, nebyla na úkor kvality, to se ale nestalo. Událostem v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině redakce ostatně věnuje velkou pozornost dlouhodobě (než 24.2 vypukla ruská invaze, plánovalo se, že hlavním tématem tohoto čísla bude Bělorusko), takže má dobré předpoklady k rychlému a zasvěcenému zhodnocení tamních událostí.

Pojďme ale popořadě. Časopis tradičně otvírají stručné reporty z různých akcí (demonstrací, vzpomínkových a benefičních akcí, otevření nového sociálně-kulturního prostoru atd.) které se za poslední půlrok u nás odehrály. Je tu mimo jiné i zdravice Anarchistické Federace prvnímu sjezdu nového odborového svazu Iniciativa Pracujících, která, jak jsem zaznamenal, vyvolala polemickou reakci kvůli poněkud jednostrannému zhodnocení událostí kolem bojů v restauraci Řízkárna. Reporty z benefičních akcí na podporu Ukrajiny a z demonstrací proti českým putinovcům a Sberbank, pak vytvoří plynulý přechod k bloku článků o hlavním tématu, tedy o ruském útoku na Ukrajinu.

První text formuluje a představuje stanovisko AF. Anarchisté obvykle války a účast v nich odmítají, protože nechtějí podporovat žádný stát a v minulosti toto stanovisko důsledně zastávala i AF. Podle článku je ale nutné s každou novou situací „konfrontovat své postoje a zjišťovat, zda této situaci odpovídají“. Předností anarchismu totiž vždy bylo, „že se s náboženským zaujetím nedržel dogmat, ale dokázal dynamicky reagovat s ohledem na své základní principy“. (Já bych to spíše formuloval tak, že anarchismus má své nepřekročitelné principy, ale je potřeba vždy promýšlet, jak je nejlépe uplatnit v konkrétní situaci, pravděpodobně tím ale myslíme to samé.) AF hodnotí situaci tak, že není možné klást rovnítko mezi agresora a napadeného a i když si o NATO nemyslíme nic pěkného, je scestné současnou válku prezentovat jako nějaký konflikt Ruska s NATO. Je snadné si z bezpečného pohodlí zachovávat ideologickou čistotu a odmítat obě strany konfliktu, ale užitečnější bude zbavit se západního pocitu nadřazenosti a naslouchat našim ruským a ukrajinským kamarádům. Je jasné že Putinův režim představuje ohrožení svobody i životů (nejen) našich soudruhů a je proto nutné, aby byl poražen. Proto i řada ukrajinských anarchistů vstoupila do ozbrojených složek, někteří přitom preferují jednotky místní domobrany před pravidelnou armádou. Jiní ale nevyzývají k ozbrojenému boji a místo toho organizují pomoc ohroženým lidem. AF také upozorňuje na některé problémy a úkoly, které nás čekají, od nutnosti ukončit závislost na fosilních zdrojích po pomoc uprchlíkům. Samozřejmě je také potřebné být solidární s anarchisty na Ukrajině a v Rusku a podporovat je.

Další článek je překladem analýzy situace v ukrajinském anarchistickém a antifašistickém hnutí z doby těsně před invazí. Po vypuknutí války na Donbasu v roce 2014 velká část antiautoritářů zaujala proukrajinský postoj a někdy to vedlo až k bizarním spojenectvím s ukrajinskými nacionalisty. Proruský postoj zaujali spíše příslušníci autoritářské levice, ruský režim dokonce některé aktivisty přímo uplácí. K očekávané invazi se anarchisté povětšinou postavili tak, že je potřeba s ruskými vojsky bojovat. „Náš postoj vychází z toho, že nechceme utíkat, nechceme být rukojmími a nechceme se nechat zabít bez boje.“ (Takový postoj, mi připadá naprosto pochopitelný.) Po Majdanu bylo ukrajinské anarchistické hnutí v defenzívě. Ruská politika zdiskreditovala slova jako antifašismus nebo komunismus a ultrapravice měla velkou převahu. To však vedlo hnutí k tomu, aby se sjednotilo, lépe zorganizovalo a také vyzbrojilo a lépe fyzicky připravovalo k boji. I když je vliv hnutí stále malý, dostalo se ze stagnace a rozvíjí se. Závěr tedy vyznívá celkem optimisticky, otázkou ovšem je, co s touto situací udělá válka.

Následuje prohlášení Proti invazi, avšak bez pokrytectví, vydané AF už den po invazi. Odsuzuje invazi a upozorňuje na nebezpečí, které Putinův režim představuje. Odmítá ale veškerý nacionalismus (včetně ukrajinského) a odmítá vinit obyčejné obyvatele Ruska. Upozorňuje i na další zločinné války a okupace, které je třeba odsoudit a vyzývá k přijetí a ochraně uprchlíků nejen z Ukrajiny.

Do historie zabrousí článek Anarchisté ve při, který připomíná téma podrobně popsané v Existenci v čísle věnovaném Kropotkinovi, jež vyšlo minulý rok. Kropotkin po vypuknutí první světové války odsoudil německou agresi a vyjádřil podporu zemím Dohody, proti tomu se ovšem ohradila velká část hnutí, jejíž hlavním mluvčím se stal Malatesta, která odmítla „kompromisní spojenectví s buržoazními a kapitalistickými vládami“. Kdo by čekal, že to, co bylo před rokem popsáno jako historická zajímavost, bude tak brzy opět aktuálním. Dnešní situace tu tehdejší v mnohém připomíná, ale to se zase posouváme o článek dál.

Další rozsáhlý příspěvek totiž mapuje jaké postoje k válce zaujaly různé anarchistické a antiautoritářské kolektivy a organizace u nás i ve světě. I zde se někdy objevuje toto „malatesto-kropotkinovské“ schizma. Z článku je celkem evidentní na jakých pozicích stojí jeho autor (proukrajinských) a když v závěru předkládá několik otázek k zamyšlení, způsob, jakým jsou formulovány, čtenáře dost navádí, jakou odpověď by měl zvolit. Tím však nechci říct, že by podobné otázky nebyly legitimní a správné, sám taktéž považuji odpor Ukrajinců vůči agresi za zcela oprávněný.

Následuje rozhovor s ukrajinskou iniciativou Operace Solidarita, která se snaží podporovat bojující i prchající antiautoritáře a určitě si zaslouží naši podporu. Západním aktivistům, kteří je za zapojení do války kritizují, OS vzkazuje: „Nemůžete sedět doma a nic nedělat, když na vaše ulice a hlavy padají bomby – protože zemřete a přijdete o všechno. Nemůžete teď sedět a psát na Twitteru, pokud máte nějaké politické plány a perspektivy, protože je to lidová válka a zatímco vy sedíte, jiní, obyčejní lidé, jako vaši sousedé, jsou v ulicích. Stavějí barikády, berou do rukou zbraně, kladou odpor. Nemůžete sedět a dělat své každodenní věci, protože byste přišli o všechny své zážitky, rodinu, přátele, kamarády, o všechny ty krásné i špatné chvíle, které vás kdy potkaly. Nakonec ztratíte svůj život. Nechceme zemřít, nechceme utéct, nechceme se podřídit, nemáme takové privilegium. Jsme kurevsky naštvaní a chceme svobodu!“

Další text se zabývá aktivitami anarchistů nejen na Ukrajině, ale i v Rusku a Bělorusku. Povzbudivé jsou informace o vcelku nezanedbatelných sumách, které se už na podporu ukrajinských anarchistů povedlo vybrat.

Pak přichází stručný rozhovor s běloruským anarchistou, který před Lukašenkovým totalitním režimům uprchl právě na Ukrajinu, kde se následně zapojil do boje proti invazi. Tímto rozhovorem blok textů o válce na Ukrajině končí, ne však toto číslo Existence, ještě nejsme ani v polovině.

Prostřední část časopisu zabírá nejdelší článek čísla nazvaný Mimo zákon. Ten napsal sympatizant AF a redakce sama dopředu upozorňuje, že se s ním tak docela neztotožňuje a jeho perspektiva není 100% anarchistická. Autor nejprve rozebírá pojmy zákon a svoboda a jejich vzájemný vztah, všímá si nárůstu množství zákonů i nepsaných pravidel ke kterému dochází od velké francouzské revoluce. Pak se dostává k anarchismu, který ovšem podle něj není „ani tolik skutečnou politickou teorií, jako spíše vyznáním docela osobního postoje ke světu a lidské společnosti“. Staví se skepticky k možnosti globální anarchistické společnosti, anarchistické principy ale mohou být realizovány na osobní nebo komunitní úrovni. Údělem hnutí „není vládnoucí moc svrhnout a nahradit, ale spíš ji subverzivně korigovat“. Anarchismus v jeho pojetí je tedy spíše „vztah ke světu, duchovní postoj“. Svoboda nemůže být trvalým stavem, není to něco, co bychom mohli předat dalším generacím. „Buď ji vědomě a osobně realizujeme, nebo nám uniká.“ Je to „možnost pro dnešní den“. Díky tomu můžeme přestat „čekat na vhodnější podmínky, fantazírovat o světových revolucích, bojovat s „všemocným“ systémem a ochutnáme trochu nakažlivé a nezahubitelné svobody“. Tato snaha individuálně realizovat svobodu tady a teď, nečekat na vhodnější podmínky atd., mi lehce připomněla povstalecký anarchismus, byť v naprosto převrácené nerevoluční a nenásilné podobě a k článku mám i podobnou výtku, jakou často mívám právě k insurekcionistickým textům. I když jsou někdy plné zajímavých postřehů, i když jejich kritika hlavního proudu anarchistického hnutí má kus pravdy, v okamžiku, kdy mají nastínit vlastní vizi, se často uchylují jen k vzletným a poetickým, avšak dost nekonkrétním a nejasným metaforám. I tady se místo nějakého praktického příkladu, jak realizovat svou svobodu mimo zákon, dočkáme jen metafory o kruzích na hladině. A povídání o tom, že svoboda doutná hluboko pod povrchem i v každém politikovi, dozorci a policajtovi, raději nechám bez komentáře. I když je článek inteligentně a zajímavě napsaný, závěr byl pro mne určitým zklamáním.

Pak se na skok vrátíme k tématu, kterému se hodně věnovalo minulé číslo, to jest k případu Roma Stanislava Tomáše, který zemřel po tvrdém policejním zákroku. V tomto čísle se dočteme o dalším vývoji kauzy, hlavně o zprávě zástupkyně ombudsmana, která usvědčuje polici ze lži a o prohlášeních některých politiků vládních stran (koho by překvapilo, že navzdory slibované změně, nová vláda reaguje úplně stejně jako ta stará, ostatně v těchto dnech vidíme obrovskou míru rasismu v dvojím metru uplatňovaném na uprchlíky z Ukrajiny).

Pak přichází trocha historie, sté výročí poněkud pozapomenutého patagonského povstání je připomenuto prostřednictvím životopisu jednoho z jeho hlavních protagonistů. A 150 výročí kongresu v Saint-Imier připomíná další článek, který se soustředí zejména na hlavní zásady, ke kterým se tehdy anarchistické hnutí přihlásilo a jimž by mělo zůstat věrné.

Běloruská diktatura nedávno odsoudila k drakonickým trestům čtveřici anarchistů. Součástí skupiny je i známý anarchista Igor Oliněvič (AF letos udělala dotisk jeho knihy Jedu do Magadanu) a jeho řeč, kterou přednesl před soudem si můžete přečíst pod názvem Ať žije revoluce!.

Stálou rubrikou se pomalu stala i sekce s nekrology. Dříve se podobné texty v anarchistických tiskovinách u nás objevovaly zřídka. Nevím, jestli anarchisté začali více umírat, nebo se tomu jen věnuje více pozornosti. Každopádně je to příležitost dozvědět se o spoustě méně známých aktivistů a aktivistek z různých koutů světa, smutné ovšem je, že je poznáváme až v době, kdy už nejsou mezi námi. Mezi řadou zahraničních anarchistů se tentokrát objevuje i nekrolog známého českého levicového myslitele, bojovníka za lidská práva a bývalého politického vězně Petra Uhla. Dotkneme se znovu i hlavního tématu, válka na Ukrajině už si bohužel vyžádala první mrtvé i mezi antiautoritáři.

Překvapením pro mě byl článek o „pochodni č. 2“ Janu Zajícovi. Odkaz živých pochodní si natolik přisvojila antikomunistická pravice, že mě nikdy nenapadlo se o ně více zajímat. Janova báseň ale napovídá, že by si s anarchisty v mnohém rozuměl (mimochodem článek se objevil i na webu AF a tam si lze těch básní přečíst více). Tak mě napadá, že i Zajícův čin vlastně souzní s tématem čísla, tedy vzdorem proti invazi.

Neméně překvapivý a zajímavý je i následující rozsáhlejší text o chilských feministkách. Ty bojují nejen s patriarchátem, ale také s neoliberalismem a autoritářstvím, oboje totiž i po pádu Pinochetovy diktatury stále zůstává pevně zakořeněno v politice chilského státu (odtud heslo „Utlačovatelský stát je macho násilník!“). Hnutí organizuje stávky žen a sehrálo důležitou roli v povstání, které v Chile vypuklo v roce 2019.

Jiný vzdor vůči jiné invazi připomene článek o tureckém útoku na Afrín z počátku roku 2018. Ten proběhl s tichým souhlasem Ruska i USA a ve spolupráci s teroristy z ISIS. Turecko se také dopustilo mnoha zvěrstev a útoků na civilisty (na rozdíl od Ukrajiny to ale pozornost médií nezískalo), ale stejně jako dnes Rusové, i Turecko narazilo na houževnatý odpor místního lidu, kterému se nečekaně dlouho dařilo nápor druhé nejsilnější armády NATO odrážet. Škoda jen, že chybí nějaká aktualizace, jak to v Afrínu pokračovalo dál.

Společné prohlášení několika anarchistických organizací z různých koutů světa (včetně ČR) rozebírá neblahou roli kapitalismu v pandemii Covid-19, což znovu dokazuje potřebu revoluční změny.

Dále se dočteme něco o aktivitách samotné AF – o vyjádření solidarity berlínským squaterům, o novém číslu časopisu Internacionály anarchistických federací (IFA), o sjezdu AF a o debatě nad minulým číslem Existence.

Pak se tradičně dočkáme přetištění všech čísel nástěnných novin A3 za uplynulý půlrok. Jejich tématy jsou: volby, které navzdory proklamované změně žádnou změnu nepřináší; krach Bohemia Energy, aneb jak všechno vždy odskáčou ti dole; covid-19 a jak se zase upřednostňují zisky před životy, tady se dotkneme i ožehavého tématu očkování (ač jsem sám očkován, znám i řadu anarchistů, kteří očkování odmítají, takže bych byl s tím škatulkováním neočkovaných jako lemplů, esoteriků, nacionalistů a ultraliberálů trochu opatrnější, i když to na velkou část antivaxerů sedí); lednové číslo informuje o povstání v Kazachstánu a neblahé roli Ruska; v únoru se opět podíváme na novou vládu a hromadu důkazů, že je stejně špatná, jako ta stará a březnové číslo už je samozřejmě věnováno válce a zhoubnému nacionalismu.

A jak už jsme řekli na začátku, závěrečnou část tvoří spousta recenzí, třeba mimo jiné na dvě nová knižní vydání děl dříve zmíněného Petra Kropotkina, na autobiografický román odehrávající se v legendární Christianii, nebo na knihu jednoho napraveného nácka, k tomu je ještě rozebráno několik brožur většinou od Historického spolku Zádruha, nebo dokument ČT Neposlušní.

Existence má úctyhodných 64 stran, takže přináší opravdu řádnou porci zajímavého čtení a myslím, že každý si v ní něco najde. Na publikacích AF obecně pak dlouhodobě obdivuji, že jsou dělány neobyčejně pečlivě, jsou bez překlepů a gramatických chyb, mnohdy v tomto ohledu suverénně převálcují leckteré komerční „profi“ vydavatelství.

Redakci a nám všem můžu závěrem jen popřát, aby budoucnost přinesla příjemnější témata, než je zrůdná Putinova válka.

2022/06/08

Jaké bylo předválečné české anarchistické hnutí? Polemika s tvrzením Stanislava Holubce.

Filed under: General — anarchoctenar @ 21:52

Letos v nakladatelství Lidových novin vyšla kniha Nešťastná revolucionářka. Myšlenkový svět a každodennost Luisy Landové-Štychové (1885–1969) od Stanislava Holubce. Luisa Landová-Štychová patřila před první světovou válkou k významným aktivistkám českého anarchistického hnutí. Jako mnoho dalších tehdejších anarchistů však po válce a vzniku republiky podlehla parlamentním iluzím, stala se dokonce jednou z osmi prvních poslankyň Revolučního národního shromáždění, tenkrát ještě za Národní socialisty, později byla aktivní v KSČ. Ačkoliv Luisa Landová-Štychová v našem hnutí dlouho nevydržela, vydání jejího životopisu budilo naděje, že by pasáž o jejích politických začátcích mohla být přínosným příspěvkem ke zmapování historie českého anarchismu. Dle vcelku negativních reakcí, které jsem dosud ze strany hnutí zaznamenal (přiznávám, že jsem sám knihu ještě nečetl) se nezdá, že by se tato naděje naplnila. Nevylepšil to ani rozhovor, který Holubec poskytl pro A2LARM Revolucionářka, která věřila v Masaryka i Stalina. Zapomenutý příběh Luisy Landové-Štychové – A2larm. Kamarád, který se už mnoho let vášnivě věnuje historii českého dělnického a obzvláště anarchistického hnutí, cítil potřebu zareagovat na jisté Holubcovo tvrzení z tohoto rozhovoru. Rozhodl jsem se mu poskytnout prostor. Tady je tedy jeho reakce i s malou obrazovou přílohou z jeho archivu, kterou mi také poslal.

Srdečný pozdrav,

s velkým zájmem jsem si přečetl rozhovor s autorem knihy o Luise Landové Štychové. Dlouhé roky se jako laik zajímám o dějiny dělnického hnutí a prioritně toho anarchistického. S následujícím tvrzením pana Holubce nemůžu souhlasit: Zatímco sociální demokracie byla velká strana se sto tisíci členy, vlastním tiskem a spotřebními družstvy, tak anarchisti byli většinou jenom skupinky studentů v Praze a jen malou část tvořili horníci a dělníci v severních Čechách. (Konec citace)

Samozřejmě, že sociální demokracie byla daleko silnější než anarchisté, ale není pravda, že pražské anarchistické hnutí zastupovaly pouze “skupinky studentů”. Tady asi neustále dochází k záměně dělnického anarchistického hnutí pouze s “generací buřičů”, jak jsou nazýváni studenti a umělci kolem S. K. Neumanna a jeho Nového kultu. Pražský anarchismus byl taktéž zastupován dělnictvem. Velký vliv měl ostatně právě na proletářském Žižkově, kde bydlel i Michael Kácha a další osobnosti hnutí. Na různé přednášky a akce pořádané anarchistickým hnutím chodily v Praze stovky lidí a z velké části právě z řad dělnictva. Nejen sociální demokracie, ale i anarchistické hnutí mělo svá vlastní periodika. Sice opravdu s daleko menším nákladem, ale mnohdy docela vlivné. Jejich životnost podrývala především cenzura a všeobecná chudoba, ale i tak se některé podařilo udržet dlouhé roky. Jmenovat můžeme Proletáře, Matici svobody nebo Hornické listy. Ty které zanikají kvůli potížím s financováním, cenzurou a represemi bývají občas nahrazeny novými. A tak Práci coby orgán ČAF střídá brzy Zádruha a Novou omladinu Komuna. Spousta schopných anarchistů pak taky emigrovala, především do Ameriky. Tam skupina Bezvládí vydávala časopis Volné listy po dobu dlouhých 25 let! Četl se hojně i v Čechách. V redakci byl kromě jiných i Eduard Milý, podobně jako “otec českého anarchismu” Vilém Körber, nebo redaktor Matice svobody Jan Opletal, taktéž veterán dělnického hnutí z osmdesátých let, původně radikál ze sociální demokracie, který se přiklonil k anarchismu. Anarchisté měli zastoupení i mezi východočeskými textiláky, kde měl značný vliv zmíněný časopis Proletář z Liberce. V menší míře měli anarchisté stoupence i v dalších regionech a mezi různým dělnictvem. Bašta hnutí na hornickém severu dokázala na tábory lidu a do stávek zmobilizovat tisíce lidí. Tradici českého anarchistického hnutí není jistě nutno přeceňovat, ale už vůbec podceňovat a snižovat. Navíc i tehdejší stoupenci sociální demokracie volali po sociální revoluci a dnes by okamžitě dostali nálepku “nebezpečných extremistů”

S pozdraven Z. M.

Na různých místech po celě Praze bylo pořádáno mnoho anarchistických přednášek, schůzí a demonstrací.

Na pražském Žižkově vyšel v roce 1907 nákladem časopisu Komuna Kapesní kalendář anarchistických socialistů na rok 1908 coby “nejlepší kalendář dělnický”.

 

 

2022/05/30

Anarchistický bookfair 2022

Filed under: General — anarchoctenar @ 21:22

Pražský bookfair je velkým svátkem nás anarchistických knihomolů a velmi jsem se na něj těšil, i když to znamenalo brzké ranní vstávání a dlouhou cestu vlakem. Po covidové pauze a loňském narychlo svolaném ročníku letošek sliboval plnohodnotný a zajímavý program se spoustou přednášek. A právě kvůli přednáškám, které jsou (na rozdíl od knih, ke kterým se dá vracet) věcí pomíjivou, jsem se rozhodl sepsat stručný report a alespoň něco málo zachytit trvalejší formou.

Nedělám si ambice popsat vše, to samozřejmě nejde už z toho prostého důvodu, že se některé přednášky časově překrývaly. Jsou to čistě osobní dojmy. Pro příště si navíc musím vzít poučení a na přednášky se vybavit papírem na poznámky, druhý den se to všechno tahá z hlavy už jen obtížně.

Festival se opět konal v klubu Cross, ovšem tentokrát i ve vnitřních prostorách, tak jsem se seznámil s jeho originální výzdobou kombinující koláže z železného harburdí a různobarevná světýlka. Toto prostředí zaujalo i Andreje Grubačiče, jenž byl asi hlavním lákadlem tohoto ročníku.

Po obhlédnutí nabídky jednotlivých distribucí, které ve velkém stanu ve venkovních prostorách klubu nabízely pestrý výběr čtiva v češtině i v jiných jazycích, jsme zasedli k první přednášce. O tu se postarali KPK. Tématem byla Ukrajina a řečník prosazoval pohled, že za válku může kapitalismus, že veškeré aktuální události jsou jen logickým vyústěním ekonomické situace po poslední ekonomické krizi. Vyprávění tedy začal od této krize, která nepřinesla jakési „pročištění“ trhu, ke kterému krize často vedou a nebyla následována objevem nějaké nové technologie, která by vytvořila trh nový. K tomu se přidal Covid, jenž ukázal problematičnost dosavadního trendu přesouvat výrobu do Asie (stačí vzpomenout na chybějící roušky nebo čipy). Objevily se snahy přetáhnout výrobu zpět (tzv. reshoring), nebo alespoň do zemí, s nimiž nás pojí spojenectví a přátelské vazby (tzv. friend-shoring). Začaly se tak vytvářet spřátelené bloky jako např. AUKUS (tedy Austrálie, Velká Británie a Spojené státy) a o něco podobného se snaží i Rusko, které se rozhodlo omezit vazby na Evropu, kde pro něj obchodní bilance nevycházela dobře a orientovat se spíše na Čínu, se kterou ještě před napadením Ukrajiny uzavřelo dohodu. Tohle vše bylo velmi poučné a rozšířilo mi to obzory, soudě dle dotazu z publika, jsem ale zřejmě nebyl jediný, kdo tak docela nepochopil, proč by tahle situace musela nezbytně vést k napadení Ukrajiny, jako by snad Rusko nemohlo spolupracovat s Čínou i bez masakru v Buči. K posedlosti některých marxistů za vším hledat nějakou nevyhnutelnou zákonitost vycházející z ekonomické základny, se stavím dost skepticky. I tak jsem se ale dozvěděl něco nového a jsem za to rád.

Letošní nákup

Letošní nákup

Navštívil jsem také prezentaci vydavatelství Utopia Libri, která představovala dva nové tituly. Začalo se knihou Jsou věznice překonané? od Angely Davis, jejíž autorka volá po zrušení věznic. Prezentace knihy hodně srovnávala situaci v USA, o níž píše Davis, s realitou tady u nás. Našly se jisté paralely, jako například silný rasismus (samotné české úřady navíc přiznávají, že nemají žádnou koncepci pro práci s romskými vězni). Zaznělo i několik dalších zajímavých faktů, třeba že měsíční náklady na jednoho vězně jsou (jestli mě paměť nešálí) více než 40 000Kč.

Více času se pak věnovalo knize Pikola od Miroslava Farkase. Ten je spolu s Markétou Všelichovou u nás poměrně mediálně známý, kvůli svému věznění v Turecku, kde seděl za to, že se zapojil do bojů kurdských jednotek YPG proti Islámskému státu. Slyšet přímo od něj zážitky z vězení, všechny ty příšerné propracované metody šikany, kterými se vězňům brání v jakékoliv aktivitě vycházející z jejich vlastní vůle, to bylo opravdu otřesné. Miroslava to málem stálo život, když byl vystaven příšernému podchlazení. Jeho kniha obsahuje krátké básně a kresby z vězení, doplněné vyprávěním nejen o zážitcích z Turecka, kde mimochodem řada lidí dostává drakonické tresty za pouhou kritiku Erdoganova režimu. Nezbývá než smeknout před autorovou odvahou a odhodláním, které během svého věznění předvedl. Jen ještě dodám, že kniha je hezky graficky udělaná a výtěžek z ní jde na podporu organizace Victims of Wars Aid, v rámci níž se Mirek s Markétou věnují podpoře politických vězňů a pomoci v oblastech zasažených válkou. Nebylo tedy nad čím váhat a knihu jsem také zakoupil.

Kamarád se mezitím účastnil přednášky Pavla Karouse o protiputinovském umění a vyjádřil se o ní velice pochvalně, všechno se ale holt stíhat nedá.

Před přednáškou Andreje Grubačiče jsem měl obavy, aby to nebylo moc akademické a nesrozumitelné, kupříkladu jeho předmluva k Hollowayovi nebyla zrovna snadným čtením. Naštěstí se obavy rychle rozptýlily, nejenže Andrej mluvil srozumitelně a poutavě, ale projevil i smysl pro humor. U jeho přednášky ovšem nejvíce lituji, že jsem si nedělal poznámky, přece jen to byla už třetí prezentace, informací bylo hodně a začala se projevovat únava (ten den jsem brzy vstával). I když mi utkvěla v paměti řada detailů, poněkud teď tápu ve snaze poskládat z nich ucelený obraz a sem tam možná střípek chybí. Snad někdo jiný z účastníků sepíše méně torzovité shrnutí.

Přednáška se zabývala historií anarchismu, ale nesoustředila se na významné teoretiky, jak to bývá zvykem. Andrej se snažil poukázat na to, že marxismus dříve nebyl dominantní ideologií a v mnoha prostředích měli navrch anarchisté. Marxismus se zaměřoval na průmyslový proletariát v rozvinutých zemích. Anarchisté však měli úspěch v komunitách imigrantů, v zemích na periferii Evropy nebo mimo Evropu. Zapojovali se i do protikoloniálních bojů. Vyzdvihnul kupříkladu ruského anarchistu Stepňaka, který se zapojil do povstání v Bosně a v Itálii nebo Malatestu, který šířil anarchismus v Argentině a snažil se zapojit i do povstání v Egyptě. Tato první etapa anarchismu ovšem skončila v roce 1917 nebo dle jiného pohledu v roce 1936, pak se bohužel stali hlavní silou autoritářští marxisté. Andrej se nevymezoval vůči marxismu jako takovému, Marxovo učení je rozporuplné, obsahuje i antiautoritářskou větev a právě anarchisté jsou jejími nejlepšími obránci.

Anarchismus je specifický svým přístupem k času, nevzhlíží jen k zářivé budoucnosti, ve které přijde vytoužený komunismus, jako to dělají někteří marxisté, ale snaží se hledat komunistické prvky už v dnešní společnosti. Ty se objevují třeba u Zapatistů nebo v Rojavě (Andrej oba tyto experimenty zkoumal a vyjadřoval jim velký obdiv) ale dají se najít i v našich společnostech (Graeber to tuším nazýval komunismem všedního dne).

Pro anarchisty je důležitým konceptem i právo na užívání (usufruct), to jest neuznávání vlastnictví, stav kdy majetek patří všem a nikomu současně, určující je, kdo danou věc využívá. Řeč byla také o vzájemné pomoci, např. o současných španělských anarchistech ubytovávajících ve svých domovech uprchlíky.

Po roce 68 dochází k diskreditaci autoritářských komunistů a nové vlně anarchismu, Andrej to ale nazval anarchismem bez anarchistů. Zatímco anarchistické principy částečně prosákly do nových protestních hnutí, chybí nám jasně vyprofilované anarchistické organizace, které by prosazovaly anarchistickou ideu v její celistvosti. V USA, kde Andrej působí, to (k jeho zděšení) vede k tomu, že se jako zombie znovu vynořují různé bolševické nesmysly, které už měly dávno patřit minulosti. Tyto bolševické skupiny jsou prý štědře financovány Čínou. Andrej proto nakonec apeloval právě na budování anarchistických organizací.

Navštívil jsem také přednášku amerického aktivisty Deana Spadea, z té jsem ale odbíhal, abych našel kamaráda a domluvil se s ním ohledně odjezdu. Snaha o nějaký report by tedy byla příliš troufalá (a nejspíše i marná). Úryvky, které jsem zaslechl, mě ale přesvědčily, abych si koupil jeho knihu Vzájmená pomoc, jež byla další novinkou prodávanou na festivalu a už se těším, až si ji v klidu přečtu. Dean poněkud odnesl to, že mluvil jako poslední a publikum už bylo zřejmě unavené. Zatímco po jiných přednáškách se rozjížděly diskuse, které museli organizátoři z časových důvodů utínat, tentokrát se žádná diskuze nerozproudila. Alespoň tedy ne přímo v sále, menší hlouček se kolem Deana utvořil u stolku s jeho knihami, na chvíli jsem se také připojil, a tak mám knihu i s vepsaným věnováním.

Ještě musím vypíchnout skvělý stánek s občerstvením (tuším že v režii FNB), nabízející širokou škálu různých buchet a koláčů, ochutnal jsem postupně řadu z nich a všechny byly fantastické.

Děkuji organizátorům za tento povedený ročník. Snad jediné, co by se dalo vytknout, je to, že u anglickojazyčných přednášek nebyl slibovaný překlad. Osobně mi to tak sice vyhovovalo, přednášky se překladem dost zdržují a ztrácí spád, ale kupříkladu soudruh, se kterým jsem na bookfair přijel, anglicky neumí a musel tak tyto přednášky vynechat. I tak ale byla akce skvělá, bylo z čeho vybírat a už se těším na příští rok.

2022/05/03

Příběh, který by neměl zapadnout

Filed under: General — Tags: , , — anarchoctenar @ 23:07

23. srpna uplyne 95 let od popravy Sacca a Vanzettiho. Tato justiční vražda ve své době způsobila obrovský rozruch nejen v USA, ale po celém světě. Chabé „důkazy“, na jejichž základě byli odsouzeni za údajné loupežné přepadení spojené s dvojnásobnou vraždou, zjevná zaujatost soudu a podivné policejní machinace v neprospěch obou anarchistů, které vypluly na povrch, to vše vyvolalo rozhořčení a masivní demonstrace po celém světě. Proti jejich popravě se vyjádřila řada tehdejších světových osobností od Alberta Einsteina po papeže. V roce 1971 o případu vznikl i film, který se před léty prodával na DVD v Levných knihách. Až donedávna jsem ovšem neměl tušení, že u nás vyšla (dokonce ve dvou vydáních) i rozsáhlá a zajímavá kniha, která se případem zabývá. Mám na mysli román Boston amerického levicového spisovatele Uptona Sinclaira. Vzhledem k tomu, že v češtině naposledy vyšel v roce 1970 (první dvousvazkové vydání je už z let 1928/1929), román zřejmě poněkud upadl v zapomnění, za přečtení však rozhodně stojí a v antikvariátech se dá celkem snadno a levně sehnat. Rád bych tak tuto knihu a s ní i případ obou anarchistů připomenul.

Sinclair se do práce na knize pustil, protože usoudil „že svět se bude chtít dovědět o tomto případu pravdu“. Během přípravy prostudoval 3900 stran svědectví přelíčení a už rok po popravách představil svůj bezmála osmisetstránkový román. Boston je dle jeho slov „soudobý historický román“. „Pokud jde o dva jedince, Nicolu Sacca a Bartolomea Vanzettiho, není tato kniha beletrií, nýbrž pokusem o historii; všecko, co je vylíčeno jako jejich činy, skutečně také konali a jejich slova byla vybrána z jejich dopisů nebo z výroků jejich přátel a nepřátel.“ Kromě toho ale probíhá knihou druhý příběh, který pojednává o bostonské vyšší společnosti a je smyšlený, ač je inspirován jistými skutečnými událostmi.

Většinu knihy tvoří sice právě smyšlené osudy fiktivní postavy Kornélie Thornwellové (Sacco, který je v románu poněkud upozaděn oproti intelektuálnějšímu Vanzettimu, se tak např. poprvé objeví až na straně 119), není to ale vůbec na škodu. Její příběh je zajímavý, provede nás po důležitých událostech té doby a pomůže tak lépe pochopit atmosféru a kontext, ve kterém se případ odehrál a konečně Kornélie vytváří spojení mezi dvěma protikladnými světy, které román zachycuje, to jest mezi rebely z dělnické třídy a naopak bostonskou „aristokracií“.

Kornélie je manželkou Josiáše Quincyho Thornwella, bývalého guvernéra státu Massachusetts, bohatého průmyslníka a příslušníka starého a váženého rodu. Přestože žije v luxusu, svého muže nemiluje a není šťastná. Být ženou guvernéra znamenalo nikdy nepromluvit přirozené slovo, nikdy se nezasmát veselým smíchem; všechno bylo vypočítáno, všechno byla věc politiky, všechno ke zvýšení kariéry.“ Kornélii nechybí smysl pro humor a uvědomuje si všechnu tu přetvářku a pokrytectví společnosti, jejíž je součástí. Na poznámku svého zetě, že Thornwellové byli velcí lidé, odpovídá: Což znamená, že to byli chamtivci se zábleskem šílenství.“

Když Josiáš zemře, Kornélii to přivede k zamyšlení nad svým životem. I když ji všechny tři dcery (každá z nich samozřejmě provdaná za milionáře) nabídnou, aby šla bydlet k nim, Kornélii je jasné, že by se její život nezměnil. Její dcery totiž byly vychovány pod přísným dohledem příbuzenstva v tom správném thornwellovském duchu. Kornélie se ale ve svých šedesáti letech chce konečně postavit na vlastní nohy. Napíše tedy dcerám dopis na rozloučenou a vydá se potají do Plymouthu, kde si najde práci jako dělnice v provazárně (v Evropě právě zuří první světová válka a jsou zapotřebí lana na stavbu lodí, takže o práci tam není nouze). Ubytování pak nalezne ve skromném domku italských přistěhovalců Briniových, u kterých si pronajme pokojík. Briniovi i jejich další nájemník Bartolomeo Vanzetti jsou laskaví lidé a Kornélii všemožně pomáhají. Dlouhé směny v továrně ji totiž velmi zmáhají. S hořkostí vzpomíná, proč zamířila žádat o práci právě do provazárny. Čekala tam důstojné zacházení, protože jejího ředitele znala jako laskavého člověka který „přispíval penězi na různé dobročinné účely, věnoval jim i čas a všichni ho tolik obdivovali. Nyní však Kornelii bleskem napadlo, že ji ani v nejmenším nezajímalo, co dělá s penězi, které získává prodejem těchto kotoučů provazů; teď si jen přála, aby se jeho stroje na několik minut zastavily.“

Kornélie zjišťuje, jaké to je žít z dělnické mzdy a začíná chápat nesmyslnost různých předsudků bohaté vrstvy vůči chudým přistěhovalcům. Uvědomuje si, že z hladových mezd a v situaci, kdy musí celá rodina včetně dětí pracovat, nelze mít dokonale udržovanou domácnost, proto lidé, jejichž příjmy plynou z akcií a obligací provazárny, říkají: „Taliáni, Španěláci, čuňata – žijí jako prasata.“ Ostatně i Kornélie musela změnit své zvyky a v příšerné zimě se už kupříkladu nekoupe každé ráno. Když vstává v pokoji, „kde viděla svůj dech, její první myšlenkou bylo dostat se do nejteplejších šatů, jaké má, a do tolika, kolik jich má (…) Potom už neměla důvod, aby si šaty svlékla, dokud nešla spát – a to ještě ne všechny, protože pokrývky byly bavlněné, a i když na ně navršila všechno šatstvo, byly noci, kdy nemohla spát zimou. Tu a tam si vzpomněla na výrok, který slýchala od zámožných dam – že chudí by mohli být aspoň čistí.“

Kornélie zjistí, že Briniovi i Vanzetti jsou anarchisté, ale vidí také, že to nejsou žádní vrhači bomb, ale dobří lidé. Sblíží se obzvláště s Vanzettim, který je vášnivý čtenář a moudrý muž s obrovským srdcem. Je vegetarián, s dojemnou péčí se stará o nemocné kotě, s chudšími se klidně podělí i o své boty. Vanzettiho hodně trápí krveprolití, které se odehrává v Evropě. To je v ostrém kontrastu s tím, jak se o válce mluvilo u Thornwellových, tam byla brána jako skvělá příležitost k dalším ziskům.

Vanzetti byl původně katolík, ve třinácti se šel učit k cukráři, otročil 15 hodin denně, až bylo jeho zdraví podlomeno a vrátil se domů na vesnici. Po smrti matky se vydal do Ameriky za krásným snem, setkal se ale jen s brutálním zacházením, spal v přeplněných ubytovnách se štěnicemi, myl nádobí v restauracích, pracoval mnoho hodin, ale dostával jen málo peněz a špatné jídlo. Postupně si tak uvědomil že „to není země svobody, je to tu stejné, celý svět je otrokárna pro dělníka.“ A když pak uslyšel anarchistického řečníka, pomyslel si „to jsou moje slova z úst jiného muže“.

Kornélie během své práce v provazárně zažije i stávku a s ní i policejní brutalitu. Jak se zdá, je ze dvou tisíc lidí ona jediná chováním policie překvapena. Pro Kornélii je to přelomová zkušenost a řadu věcí si uvědomí. Ženete lidi jako dobytek, bijete je jako psy – a pak jste překvapeni a pohoršeni, když se obrátí a kousnou vás do lýtka! Ještě než tato jednoměsíční stávka skončila, Kornélie věděla, že těmto pracujícím lidem nebude zazlívat nic, čeho se snad dopustí.“ Mimochodem během stávky se na scéně objeví i známý anarchista Luigi Galleani a s ním tělesná stráž asi dvaceti italských dělníků, z nich každý měl revolver v kapse kabátu. Místní anarchisté jej pozvali, aby jim pomohl čelit reformistům.

Jednou se Kornélie se svými italskými anarchistickými přáteli vydá do Stoughtonu, aby shlédli hru „Militarismus a bída“. V ní hraje i Sacco se svou manželkou. Sacco ve Stoughtonu pracuje v továrně na boty. Do Ameriky Sacco přijel ve stejném roce jako Vanzetti, a také tvrdě pracoval. Během stávky ve slévárně byl ve stávkové hlídce a byl zmlácen policií. „Tak se rodí rudý, tak se dělá anarchista.“ Nedávno byl i vězněn za svolání veřejné schůze na podporu stávky.

Kornélie jednou náhodou na ulici potká svou vnučku Betty, která je v Plymouthu na návštěvě u kamarádky. Betty je Kornélii z celé rodiny svým smýšlením nejbližší. Nejenže babičku neprozradí, ale dokonce ji obdivuje a potají ji i navštíví, přičemž se seznámí s Vanzettim. Betty je právě ve věku, kdy se ji rodina snaží najít vhodného muže. Jezdí na tábory, určené jen pro pečlivě vybrané příslušníky těch nejlepších rodin. Betty se ale částečně vlastní úvahou, částečně vlivem četby doporučené Vanzettim, postaví k instituci manželství kriticky. Když svému potenciálnímu manželovi řekne, že lidé by spolu měli být jen dokud se mají rádi a neslibovat si věrnost až do smrti, je z toho v rodině obrovský skandál. Betty je zamčena v pokoji a když ji rodina zkontroluje poštu, je odhaleno i Kornéliino útočiště. Kornélie nakonec souhlasí, že se vrátí do Bostonu, aby urovnala vztahy mezi Betty a rodinou a byla své vnučce oporou.

Mezitím i USA vstupují do války, bohatá smetánka už investovala do dlužních úpisů států Dohody tolik peněz, že si musí ohlídat, aby tato strana vyhrála. Sacco, Vanzetti a další anarchisté se raději vydávají do Mexika, aby nebyli odvedeni do armády. Jak řekl Vanzetti: „S kapitalistou budu jednou bojovat, ale nikdy nezabiju německého dělníka a rakouského dělníka, aby nějaký bankéř měl dobrý dlužní úpis.“

Kornélie a Betty se zapojují do protiválečného hnutí a později i do hnutí sufražetek. Před projevy policejní zvůle je chrání jejich privilegované postavení. Podobné štěstí neměli aktivisté z dělnické třídy, které obzvláště po ruské revoluci zasáhly tvrdé represe. Městští policisté, federální tajní agenti a armáda špiclů a informátorů, placená bohatými vlastenci, ti všichni vnikali do úřadoven a domovů v kteroukoli denní nebo noční hodinu, odvlékali lidi a nechávali je mizet na tak dlouho, jak pokládali za vhodné; krátce dopouštěli se všech zločinů, kterým se snažili zabránit, a nenapravitelně ničili ústavu, o níž prohlašovali, že ji vyznávají.“

Americké vojsko zůstávalo v Německu, na Sibiři a v Archangelsku i po válce. Americká armáda a námořnictvo měly sloužit jako světový policejní sbor, chránící kapitalistický sytém.(…) A lidé doma, ať to byl kdokoli, kteří by protestovali proti tomuto programu, mohli dostat přes hlavu takzvaným zákonem o vyzvědačství; zákonem, který nařizoval potrestání nepřátelských vyzvědačů a nyní slouží k žalářování amerických občanů, kteří protestovali proti napadání přátelského lidu bez vyhlášení války.“ Po celé zemi řádil bílý teror, jehož oběti se „řídili lekcí, jakou je učili“ a začali splácet rány. Policie zadržela asi 20 bomb zaslaných poštou různým významným osobnostem. V Bostonu policie a armáda brutálně napadly prvomájové schůze Socialistické strany. Lidi byli mláceni obušky do bezvědomí, až čtyři osoby byly zabity. Nejenže žádný z policistů nebyl potrestán, ale ještě byly uvězněny jejich oběti. Není divu, že i dům soudce Haydena byl následně poničen bombou.

Boston je bašta puritánů a jeho vládci jsou tvrdošijní. Čím častější jsou bomby, tím více budou zvyšovat počet důvodů k bombám. Odpovědí úřadů na vybombardování soudce Haydena bylo, že posadili Galleaniho na parník a poslali ho zpátky do Itálie; a také nasadili několik špiclů mezi bostonské anarchisty. (…) To byla jedna z důvtipně vymyšlených nových metod mučení, jež zavedl bílý teror. Sebrali muže uprostřed noci, zavřeli ho do policejní cely a týrali ho tak dlouho, dokud se nepřiznal, že nevěří ve vládu nebo že pokládá vládu za násilí – takové přiznání svým chováním ovšem značně usnadňovali. Pak předložili přiznání přistěhovaleckým úřadům, byl podepsán vypovídací příkaz a oběť byla tajně dopravena na palubu parníku – jeho žena a děti byly ponechány v zemi bez peněz, takže nemohly jet za ním a nezbývalo jim než buď žebrat, nebo hladovět.“

2. ledna 1920 proběhl po celé zemi obrovský zátah. Policie měla v dělnickém hnutí tolik špiclů, že jí nedělalo problém na tento den svolat schůze v různých městech. Ty pak byly přepadeny policií, která odvezla všechny cizince. „V sítích uvízlo na čtyři tisíce vězňů. Dvacet měst a městeček Nové Anglie přispělo tisícem – včetně třiceti devíti, kteří se sešli, protože chtěli založit družstevní pekárnu. Vězňové byli na policejních stanicích postaveni do řady ke zdi, prohledáni a zbiti detektivy, byli jim odepřeni obhájci i spolehliví tlumočníci a na místě odsouzeni úředníky odboru pro přistěhovalce. (…) Čtyři sta mužů a žen bylo nacpáno do vězeňských cel na Jelením ostrově, do cel s rozbitými okny uprostřed novoanglické zimy, bez pokrývek, bez žíněnek a bez dostatečného toaletního zařízení. Muži byli odloučeni od svých žen, matky od dětí a všichni tu byli drženi podle geniálního španělského zvyku, známého jako „incommunicado“, byli jim odepřeni obhájci, byla jim odpírána jakákoliv informace o jejich osudu. Jedna žena, která byla na schůzi se svou malou dcerkou, byla odvlečena do vězení a dítě bloudilo bostonskými ulicemi celou lednovou noc. Jeden muž se vrhl přes zábradlí v pátém poschodí a roztříštil si hlavu před zraky ostatních vězňů. Jiný zešílel a několik dalších bylo na pokraji šílenství. A o této hromadné bídě se noviny ani nezmínily, ale zato byl vystaven pomluvám každý, kdo by se byl odvážil protestovat.“

Pokud jde o bomby, které daly záminku k tak obrovským represím, autor prostřednictvím Vanzettiho vyjadřuje přesvědčení, že celou věc mají na svědomí soukromí agenti, kteří díky honu na „rudé“ od vlády dostávají obrovské zakázky. Argumentuje tím, že i když policie zatkla stovky anarchistů a prohledala jim byty, nenašla nic, co by mělo s bombami něco společného. Navíc bomby byly odhaleny, protože na balících, ve kterých byly poslány, nebylo dost známek. „Anarchista je asi takový hlupák, že sežene dynamit, zaplatí za něj, udělá dvacet bomb, sežene adresy a pošle to tomu člověku a jinému člověku, pošle to do Bostonu , New Yorku, Lawence, Passaicu, všude – ale nemá tolik rozumu, aby si zjistil, kolik na to má dát známek! To je blbost, Nonna, imbecillità!“

Nicméně policie podezírala Galleaniho skupinu a dva Italové jménem Salsedo a Elia (sazeči anarchistického časopisu Zítřek), byli zatčeni a dopraveni do úřadoven ministerstva spravedlnosti v budově na Park Row v New Yorku. Tam byli drženi tři týdny bez zatykače a mučeni. 3. května ve tři hodiny ráno Salsedo vypadl z okna čtrnáctého poschodí budovy. Policie věc prezentovala jako sebevraždu, anarchisté ale samozřejmě měli své pochyby. O dva dny později byli zatčeni Sacco a Vanzetti.

Sacco a Vanzetti byli spatřeni s jistým Mikem Bodou, řidičem a anarchistou, kterého policie na základě svých divokých spekulací podezírala z ozbrojené loupeže v South Braintree, ukázalo se ovšem, že Boda má alibi, a tak byli z tohoto zločinu obviněni právě Sacco a Vanzetti. To, že policii lhali, když popřeli své setkání s Bodou, se bralo jako důkaz viny. Že měli dva dny po Salsedově smrti dobrý důvod policii nedůvěřovat a vše popřít, se samozřejmě v úvahu nevzalo.

Během loupeže v South Braintree byli zastřeleni dva muži převážející peníze, což znamenalo, že budou-li oba Italové shledáni vinnými, čeká je trest smrti. Vanzetti byl navíc obviněn ještě z pokusu o loupež v městečku Bridgewater. Sacco měl na ten den dobré alibi (to jest dosvědčili mu jej bílí Američané) a v tomto případu tím pádem souzen nebyl. Vanzettimu sice velké množství svědků potvrdilo, že byl v době zločinu v Plymouthu, ale šlo o Italy a ty americká porota nebrala vážně. Machinace žalobce, policie a soudce tak vedly k tomu, že byl Vanzetti odsouzen. Do procesu ohledně zločinu v South Braintree, kde proti Vanzettimu neexistoval prakticky žádný důkaz, už tím pádem vstupoval s cejchem odsouzeného lupiče. Nedůvěra vůči italským svědkům pak poznamenala i druhý proces, kde měli oba muži jen italské alibi a nebylo jim proto nic platné.

Oba soudy vedl soudce Thayer, konzervativec, který „rudé“ nenáviděl, očividně stranil obžalobě a dopustil se řady manipulací. Thayer se ani nedržel tradice, že soudce nesmí veřejně debatovat o případu. „Na fotbalovém hřišti v Dartmouthu si došel za profesorem a hlasitě se ho zeptal: „Všiml jste si, jak jsem včera zatočil s těmi anarchistickými parchanty?“ Tato slova vyvolala v Massachusetts takovou hrůzu, že stát musil poslat policisty s ořešákovými obušky, aby rozbíjeli lebky demonstrantům, kteří si dali tato slova na standarty a chodili s nimi. A protože se nedalo žádným způsobem zabránit, aby nebyla pronášena nahlas, musilo být bostonské náměstí uzavřeno pro veřejné řečníky, poprvé za tři sta let historie.“

Během přelíčení byli Sacco a Vanzetti zavřeni v kleci. Klec měla působit psychologicky, aby nikdo nepodlehl zákonnému předpokladu, že Talián je nevinen, dokud mu není prokázána vina. Porotci ho vidí po celé přelíčení v kleci a ve chvíli, kdy mají hlasovat, znají ho jako tvora patřícího do klece.“

Z Betty se v průběhu knihy stane ještě větší rebelka, než je její babička Kornelie. Cestu do Evropy, na kterou ji pošle rodina, aby ji vymanila ze spárů radikalismu, naopak využije k návštěvě Maďarska, kde právě probíhá revoluce a Sovětského Svazu. V Evropě se seznámí i s levicovým novinářem Joem Randallem, který se stane jejím milencem. Kornelie, Betty i Joe se po návratu do USA zapojí do práce Výboru na obranu Sacca a Vanzettiho a velká část knihy se pak zaobírá podrobným rozborem soudního přelíčení, všech „důkazů“, jejich vyvracením a odhalováním faulů, jichž se dopustili Thayer, státní zástupce, posléze i guvernér Fuller a celá řada dalších představitelů moci.

Prokletím obou anarchistů bylo to, že se mnoho skutečností obhajobě povedlo odhalit až po skončení procesu. Porotci (kteří navíc ve vyburcované atmosféře poválečného patriotismu nebyli zrovna nestranní) tak brali celou tu řadu zfalšovaných svědectví a důkazů, jež jim byla předložena žalobcem, jako skutečnost. I když se později postupně dařilo tyto lži vyvracet, o případném obnovení procesu už rozhodoval pouze Thayer, který veškeré žádosti zamítal a v odůvodnění se neštítil ani falšovat protokoly a vymýšlet si výroky, které u soudu vůbec nepadly. Obnovit proces nedovolil dokonce ani tehdy, když se bývalý policejní expert přiznal, že po domluvě s obžalobou úmyslně formuloval balistickou zprávu tak, aby byla špatně pochopena. Soud nebyl obnoven ani tehdy, když se k přepadení v South Braintree přiznal jistý Madeiros, který už byl v té době odsouzen k smrti za jiná přepadení. Madeiros pak byl popraven společně se Saccem a Vanzettim.

Ukázalo se také, že obžaloba, která měla informace od policie, vědomě zatajila celou řadu svědků přepadení, kteří jednoznačně řekli, že Sacco s Vanzettim pachateli nejsou. Místo toho u soudu předvedla několik pochybných lidí, kteří sice těsně po přepadení detektivům řekli, že nic neviděli, nebo identifikovali někoho jiného, ale po nátlaku policie svou výpověď pro soud změnili. „Nemělo smysl povolávat svědky, kteří byli svým původem cizinci; porota považovala za jisté, že jejich výpovědi byly „vyrobeny“, a jsou-li „vyrobeny“ všechny, nebo jen některé, to na výsledku nic neměnilo. Porotce ovšem ani ve snu nenapadlo, že by se vzdělaní pánové, zastupující stát, dopouštěli takových věcí, jako je nabádání svědka, jak má vypovídat! Ani za tisíc let by si neuvědomili, že z pěti usvědčujících svědků, o něž se opírala žaloba proti Saccovi, byl jeden mnohokrát trestaný zločinec, pak hysterická prostitutka, dále slabomyslný chudák, jiný byl neodpovědný fantasta a konečně slabošská oběť policejního nátlaku; těchto pět osob identifikovalo jiné muže jako lupiče nebo prohlásilo, že nepoznávají nikoho. To vše bylo známo obžalobě a něco i předsedajícímu soudci – takže celý proces byl vlastně spiknutím státního zástupce a soudce, aby oklamali porotce, utajili jim podstatná fakta a přesvědčili je, že bílé je černé.“

Kniha odhaluje i rozpory, které existovaly ve Výboru na obranu Sacca a Vanzettiho. Hlavně mezi radikály, kteří si uvědomovali třídní rozměr celého konfliktu a chtěli především agitovat mezi dělníky a organizovat stávky a demonstrace a mezi umírněným křídlem, které doufalo, že celou kauzu nakonec půjde vyhrát právními prostředky. Sacco a Vanzetti samozřejmě v nějakou nestrannost a spravedlnost soudního systému nevěřili, ve Výbor ale dlouho měli hlavní slovo umírnění. Obavy obou anarchistů se však nakonec naplnily. „Hrůza se zmocnila takzvaných liberálů, těch z Bostonu stejně jako těch, kteří přišli odjinud. Všechny své naděje vsadili na soud; naléhali, domlouvali, vlastně donutili Výbor na obranu, aby je uposlechl, aby je nechal jednat, aby důvěřoval zákonnému postupu. A teď se tu náhle zjevila skutečnost v celé své nahotě – není zákon! Je jen třídní boj! Bylo tomu přesně tak, jak to říkal Vanzetti celých dvanáct let, od té doby, kdy se s ním Kornélie poprvé setkala: existuje třída majetných a dělnická třída a mezi nimi je válka.“

Knihou se prolíná ještě druhý soudní proces, ve kterém jsou žalováni významný bankéř a slavný advokát, oba patřící k thornwellovskému klanu, protože svými machinacemi připravili o několik milionů podnikatele Jerryho Walkera. Na tomto případu (a nejen na něm) je demonstrován zcela odlišný způsob, jakým soud jedná s dvojicí dělnických rebelů a jak se chová, stanou-li před ním příslušníci milionářské smetánky. Příkladů nejrůznější korupce a zločinnosti mezi „úctyhodnými“ vrstvami společnosti přináší kniha požehnaně. Není divu, že to Betty komentuje slovy: Malí lupiči porušují zákon a jsou trestáni, kdežto velcí lupiči zákony dělají a chodí si na svobodě“.

Přestože oba anarchisty potkal strašný osud, nesli jej statečně a jenom to utvrdilo jejich přesvědčení. Vanzetti na tuto nespravedlnost dokonce pohlížel jako na určité vítězství, vzhledem k tomu, jakou pozornost postupně jejich kauza získala. „Kdyby nebylo tady té věci, asi bych žil jako dřív, řečnil na nárožích a lidé by mnou opovrhovali. Pak bych zemřel jako nevýznamný, neznámý a neúspěšný člověk. Ale teď nekončíme nezdarem. Toto je náš úspěch a naše vítězství. Kdybychom žili svůj život nezkráceně, nikdy bychom nemohli doufat, že vykonáme tolik pro snášenlivost, pro spravedlnost a pro pochopení člověka člověkem, jako to náhodou konáme teď.“

Knihu určitě stojí za to přečíst právě kvůli četným citacím z řečí a dopisů obou anarchistů, které se objevují hlavně v závěrečné části knihy a umožňují nám seznámit se s jejich názory, kupříkladu dopisy Saccovým dětem jsou opravdu působivé a dojemné. Dále je v knize dobře vysvětlen a popsán dobový kontext, pravicový teror a metody používané k potlačování dělnických bojů. Často je také naopak poukazováno na různé pozitivní příklady z amerických a hlavně bostonských dějin, na lidi bojující za zrušení otroctví atd., na jejichž odkaz se bojovníci a bojovnice za spravedlnost pro Sacca a Vanzettiho odvolávají. Na své si přijde i ten, kdo by se chtěl podrobně seznámit s celým průběhem kauzy a všemi úskoky, které soud doprovázely. Díky románové formě se kniha dobře čte, zejména kapitoly o Kornélii a její rodině mají spád a kritika kapitalismu je v knize ostrá jako břitva. Ač Sinclair anarchistou nebyl a někdy je cítit, že se třeba k bolševikům nestaví tak kriticky, jako oba italští radikálové o nichž píše, je z občasných zmínek o různých osobnostech našeho hnutí vidět, že znalosti o anarchismu nepochybně má.

Na závěr už jen odcituji slova, která v knize pronesla postava komunistického novináře Pierra Leona: Ať jsou vinní nebo nevinní, žádný rebel z dělnické třídy rozhodně ani z desetiny neublížil společnosti tak, jako společnost ublížila jemu. Žádný z nich nenese ani desetinu té viny, jakou mají soudcové a úředníci, kteří ho pohnali před soud. Představte si vinu těch, kteří zavinili válku, aby rozšířili své trhy nebo zachránili své investice.”

Upton Sinclair

2022/04/17

Los Maños: anatomie akční skupiny

Filed under: General — Tags: , , , — anarchoctenar @ 23:00

Tento rozhovor s Marianem A. Moránem (1922 – 1994) se uskutečnil v září 1976 a poskytl nám příležitost seznámit se s historií libertariánského odporu proti Frankovi v poválečných letech (1946 – 1950). Druhá světová válka vzbudila velká a bohužel nenaplněná očekávání. Po porážce fašistických režimů se zdálo, že Frankův režim bude na řadě jako další. Skupina Los Maños (Maño je slangové označení člověka z Aragonie) vznikla z věrného přátelství dvou mladých mužů z dělnické čtvrti El Arrabal v Zaragoze a rychle se zcela oddala anarchistickému aktivismu a přidala se k mlhou obestřenému libertariánskému hnutí odporu, jehož nejvýraznějšími osobnostmi byli Quico Sabaté (1915 – 1960) a José Luís Facerías (1920 – 1957).

Jak snad čtenář pochopí, cílem tohoto rozhovoru nebylo pění chvalozpěvů na stínem zahalené bojovníky ze starých časů, ale jde o to, poznat z příběhu skupiny Los Maños, tak jak jej vypráví jeden z protagonistů, složité okolnosti, za jakých se tento odpor zrodil a pochopit problémy, se kterými se musel potýkat.

Mariano Aguayo Morán odpovídá na otázky Freddyho Gómeze

Mariano Aguayo Morán

Zaragoza, čtvrť El Arrabal, čtyřicátá léta

Tvé zapojení do skupiny Los Maños vzešlo z tvého dlouhého přátelství s mužem, který byl nepochybně prubířským kamenem celé skupiny. To byl Wenceslao Gimenez Orive známý jako Wences. Můžeš nám o tom něco říct?

Bylo to silné a ryzí přátelství mezi mladíky a pro oba bylo velkým přínosem. Četli jsme stejné knihy, dívali se na stejné filmy, oba jsme sdíleli stejnou lásku k učení, třebaže jsme vždy nesdíleli stejné ideje, což mezi námi často rozpoutalo hádku. Pokud jde o mě, já jsem v tu dobu stál pouze na levici, zatímco Wences byl libertarián, mohlo by se říct, že na základě rodinné tradice. Jeho otec býval v CNT. Pracoval u železnice a byl zastřelen frankisty. Wences si velmi vážil posledního dopisu, který mu otec napsal před svou smrtí.

Mluvili jste často o španělské občanské válce?

Velmi často, samozřejmě, ještě častěji jsme ale mluvili o světové válce. Pro nás byla spojitost očividná, stejně tak bylo očividné, že porážka nacistů bude mít dopady na Španělsko. Bylo nám něco málo přes dvacet a byly jsme fanaticky anglofilní. Měl bych říct, že v té době byl nejpřímočařejší způsob jak zjistit jestli je někdo proti Frankovi, vyzkoušet jeho protiněmectví. V okamžiku, kdy jste slyšeli někoho říct, že Němci jsou zatlačení do defenzívy nebo že ustupují, mohli jste mu důvěřovat, protože to většinou znamenalo, že si toužebně přeje, aby byli poražení. A tak se stalo, že jeden pouliční prodavač, co se párkrát zastavil za mou mámou a se kterým jsem si povídal o mezinárodní situaci, mi jednou předal obálku, ve které byl výtisk Renovación, podzemních novin Socialistické mládeže vydávaných v Madridu. Bylo to jako nebeská mana. Když jsme to viděli, Wences a já jsme byli tak nadšení, že jsme se o tom zmínili našemu společnému kamarádovi, který se jmenoval Simón Gracia Fleringán. I jeho otec, člen CNT, byl zastřelen.

A odkud jsi ho znal?

Ze čtvrti. Všichni jsme žili ve čtvrti El Arrabal v Zaragoze. Dychtili jsme dozvědět se víc, tak jsme vyhledali toho pouličního prodejce, což nebylo těžké. Jmenoval se Manolo. Po dlouhém rozhovoru nám řekl, že patří k Socialistické mládeži. Bez váhání jsme ho požádali, aby nás vzali taky a tak jsme se (Wences, Simón a já) stali členy členy místní skupiny Socialistické mládeže čtvrti El Arrabal, kterou tvořilo asi deset členů, většině z nich frankisté zastřelili někoho z rodiny.

Jaké byly tvé dojmy, teď když jsi byl členem tajné organizace?

Abych pravdu řekl, byl to jen malý gang skupiny kámošů, ale fakt, že patříme k organizaci schopné publikovat vlastní noviny, jako ty, které jsme měli v rukou, nám připadal ohromný. Navíc, i když nám to při zpětném pohledu může připadat nesmyslné, nás ohromovalo, že je Socialistická mládež v kontaktu s komunitou v exilu. Pro nás byli exulanti crème de la crème (elita). Považovali jsme je za rozhodující sílu.

Jak byla Socialistická mládež organizována a jaké byly její možnosti?

Ve spíše izolovaných skupinách. Existoval Místní výkonný výbor, složený z delegátů jednotlivých skupin. Národní výkonný výbor Socialistické mládeže sídlil v Madridu. A pokud jde o ty možnosti, netrvalo dlouho než jsme zjistili, jak jsou limitované.

Za jakých okolností?

Wences, Simón a já jsme byli posedlí, doslova posedlí myšlenkou oddělat Franka. Pořád jsme o tom mluvili a stalo se z toho pro nás něco jako hra, vymyslet ten nejlepší způsob, jak ho zlikvidovat. Tak jsme přicházeli se směšnými plány, jako třeba nabídnout své služby jako pracovní síla Maršálu Titovi aby nám poskytl vojenské vybavení, které jsme potřebovali, aby náš plán uspěl. Pouhý fakt, že bojoval v občanské válce, nám stačil jako důkaz, že jeho úmysly jsou dobré. Přirozeně jsme nevěděli nic o diplomatických ohledech doby. Byli jsme mladí a plní ohně. Jednoho dne se však věci obrátily vážnějším směrem, alespoň co se nás týkalo. Pracoval jsem pro jednoho fotografa, který byl náhodou lokálním pohlavárem Falangy a členem jednotky Frankovy osobní stráže. Od něj jsem zjistil, že Franco plánoval cestu do Zaragozy. Okamžitě jsem to přednesl skupině. Nemusím snad vysvětlovat, že jsme z té noviny byli naprosto unesení. Měli jsme skvělou příležitost, teď už jen zbývalo se jí chytit. Popravdě řečeno jsem tomu moc nevěřil, dokud Wences prostřednictvím jednoho člena Socialistické mládeže nezískal tip ohledně existence skrýše granátů na smetišti poblíž Calandy v provincii Teruel. Vydal se tam a skutečně přivezl zpět jedenáct granátů. Byli jsme radostí bez sebe. Pak jsme sestavili plán útoku. Byl jednoduchý – byli jsme tři, každý z nás si měl nacpat do kapes dva granáty a pak, v jistém bodu cesty jsme měli spustit koordinovaný útok na průvod.

Zkrátka sebevražedný útok, je to tak?

Něco takového, i když existovala malá šance, že bychom mohli v tom zmatku uniknout. A věděli jsme, že zemřou nevinní lidé, ale říkali jsme si, že to jsou Frankovi stoupenci. Problémem ale byla výzbroj. Z jedenácti získaných granátů jsme tři na březích Ebra vyzkoušeli. K našemu zoufalství vybuchl jen jeden. V tomto bodě jsme usoudili, že existuje nebezpečí, že se jen zesměšníme, tak jsme od plánu upustili.

Můžeš nám ještě jednou říct, jak jste se dostali k těm granátům?

K tomu jsem právě směřoval. Hned jak jsme zjistili, že má Franco přijet do Zaragozy, jsme tuto věc předložili Výkonnému výboru Socialistické strany (PSOE) prostřednictvím místního delegáta. S odpovědí si dali na čas, byla ale jednoznačná: vzhledem k perspektivě, která se otevírá v důsledku vítězství Spojenců, strana nemá žádný zájem podporovat jakýkoliv pokus o atentát na Franka. Byl rok 1946. Válka právě skončila. V tom okamžiku jeden mladý muž ze Socialistické mládeže El Arrabalu, znechucený politikou „počkáme a uvidíme“, kterou praktikovalo vedení strany, řekl Wencesovi o té skrýši zbraní v Calandě.

Předpokládám, že postoj Socialistické strany změnil váš pohled na členství v Socialistické mládeži.

Ano, hlavě co se Wencese týče. Byl přesvědčen, že kdyby informoval CNT, jejich reakce by byla jiná.

Tenkrát jste ale neměli žádný kontakt s libertariánským hnutím?

Ne, ale netrvalo dlouho a měli jsme. Tou dobou se v Zaragoze objevil chlapík jménem Ignacio Zubizarreta, známý jako Zubi. Byl v kontaktu se Simónovým strýcem, který měl libertariánskou minulost, ačkoliv už nebyl aktivní. To on nás představil Zubimu. Byla to pro nás senzace. Zubi už měl jistou aktivistickou minulost a navíc to byl velmi otevřený typ člověka. Naše setkání bylo rozhodujícím předělem. Během našeho rozhovoru nám řekl o situaci hnutí ve Francii, jeho vyhlídkách a neshodách. Zubi, který patřil k „apolitickému“ křídlu CNT a žil v Bordeaux, se vrátil do Španělska, aby založil guerrillovou skupinu. Byl členem AMRE (Vojenská Aliance Španělské Republiky) (1), organizace vedené z Francie generálem Hernándezem Saraviou. Dokonce nám ukázal svou průkazku AMRE s republikánskou vlajkou, uváděla jeho hodnost. Popravdě řečeno to bylo poněkud výstřední, ale on si na tom hrozně zakládal. Zubi byl bohužel brzy zatčen a jeho zatčení vedlo i k zatčení Wencese, který opustil Socialistickou mládež a vstoupil do CNT.

Od antifrankismu k anarchismu

Předpokládám, že setkání se Zubim mělo vliv na jeho rozhodnutí odejít ze Socialistické mládeže.

To určitě mělo, ale Zubi na něj netlačil. Právě naopak. Byl zcela pro to, abychom v Socialistické mládeži zůstali. Možná proto, že si byl vědom slabé základny CNT v Zaragoze, nebo možná ze strategických důvodů, faktem ale je, že nás nikdy netlačil k odchodu. Wences byl připravený začít jednat. Měl plné zuby impotence socialistů a rozhodl se při první příležitosti přidat k libertariánskému hnutí. Ne že bychom ho se Simonem ihned nenásledovali.

Jak se stalo, že byl Wences zatčen?

Bylo to na schůzce se Zubim u něj doma v Calle del Caballo v srpnu 1946. Teď už víme, že po zatčení Amadora Franka v Irunu (2), policie měla Zubiho dům a ty, kdo přicházeli a odcházeli, pod stálým dohledem.

Mělo Wencesovo zatčení nějaké následky?

Pro mě ano. Objevila se u mě policie, aby mě zatkla, potom co u Wencese doma našla pohlednici, kterou jsem mu poslal k narozeninám a na které jsem mu přál svobodu. Pár dní mě drželi na stanici, ale nic zvlášť vážného z toho nebylo.

A Wences?

Odseděl si tři měsíce ve vězení. Když se dostal ven, opustil Zaragozu, aby se přidal ke guerrillám.

Wences

Jaké věci jste podnikali ještě v Socialistické mládeži?

Celou řadu věcí. Jednou z nich bylo kupříkladu pokládání květin v pamětní dny na masový hrob těch, kteří byli zastřelení. Někdy jsme projevili i trochu fantazie, jako v den, kdy jsme vypustili obrovský balón, aby se vznášel vysoko nad čtvrtí s vyvěšenou republikánskou vlajkou. Kromě toho to byly klasické aktivity, jako tisk letáků a jejich strkání pod dveře a do schránek.

Předpokládám, že ve skupině byli i mladíci, kteří dychtili dělat víc a zajít o krok dál.

Ano. Byl tam jeden soudruh, který sehraje důležitou roli ve zbytku příběhu a který stál společně s Wencesem za vznikem akční skupiny Los Maños. Myslím Daniela Gonzáleze Marína, známého pod přezdívkou Rodolfo. Když jsem se s ním seznámil, tvrdil, že je členem místního výkonného výboru Socialistické mládeže. Pocházel původně z Madridu, student, výjimečně inteligentní a kultivovaný a velmi dobře se vyznal v politických záležitostech, mluvil vybraně a ovládal několik cizích jazyků. Od té doby, co jsme se poznali, jsem si uvědomil, že v Socialistické mládeži není spokojený a táhne ho to k libertariánskému hnutí. Krátce na to jsem já sám odešel ze socialistické mládeže, abych se přidal k CNT a téměř v tu samou dobu byla celá skupina Socialistické mládeže rozbita. I když už jsem nebyl členem, skončil jsem s ostatními ve vězení a právě ve vězení jsem Rodolfa blíže poznal a docenil. Stali se z nás nejlepší přátelé.

Jaké bylo jeho zázemí? Myslím z politického hlediska.

Jeho rodina patřila v Madridu mezi střední třídu. Jeho matka pracovala jako učitelka. Co se jeho otce týká, zastával důležité místo v Telegrafních službách a býval lídrem UGT. Během občanské války ztratil zrak. Ne že by to nějak zastavilo frankisty, kteří nad ním vynesli čtrnáct samostatných rozsudků smrti. Rodolfo, který měl velký smysl pro humor, říkával že: „Už ten první by svůj účel splnil“.

Takže je rok 1947 a ty jsi za mřížemi. Jaká byla tenkrát ve vězení situace?

Byl jsem v celkem divné situaci. Byl jsem obklopen lidmi ze skupiny Socialistické mládeže, ale už jsem k ní nepatřil. Ve vězení jsem patřil k libertariánské skupině, která se dělila na dva tábory: na „apolitický“ na jedné straně a „kolaborační“ na druhé straně. Jedním z „apolitických“ byl Zubi, ale početní převaha byla na druhé straně. Jen třináct z pětiset libertariánů uvnitř patřilo k tzv. „apolitické“ frakci a více než čtyři stovky k tzv. „kolaborační“ frakci. Nicméně navzdory všem diskusím a sporům mezi nimi, byly vztahy mezi námi dobré.

A ty jsi měl blíže ke které z těchto dvou frakcí?

K té takzvané apolitické, k té Zubiho.

A další síly?

Bylo tam asi 40 socialistů, 38 z nich z Mládeže, ti byli čerstvě zatčení, plus dva nebo tři starší militanti. Bylo tam taky pár republikánů, staří chlápci. Pokud jde o komunisty, byli početně slabí, ale s arogancí sobě vlastní se chovali, jako by byli skuteční političtí komisaři. Dokonce založili něco jako lidový soud uvnitř věznice, aby soudil kontrarevoluční úchylky. Magoři, co?

V té době už neprobíhaly popravy bez soudu?

Ne, ale střílení pokračovalo dál. Navíc mezi spoluvězni bylo i několik lidí s rozsudkem smrti. Nebyl jsem tam dost dlouho, abych to zažil, ale hodně se o tom mluvilo, hlavně o jednom slavném tenoristovi ze Zaragozy, který zatímco odcházel k popravčímu kůlu, zpíval árii L’adieu à la vie z opery Tosca.

Jak dlouho jsi byl ve vězení?

Tři měsíce.

A Rodolfo?

Devět měsíců. Dostal se ven jako poslední. Setkali jsme se po jeho propuštění a on mi řekl, že je toho názoru, že ty militantní aktivity, na kterých se až dosud podílel, jsou marné. Pamatuji si jeho vlastní slova: „Takhle ničeho nedosáhneme, když jen budeme točit klikama tiskařských mašin, tisknout naše bezvýznamné dokumenty a psát článečky do novin, které stejně nikdo nečte.“ To tenkrát mi řekl, že se chce přidat k CNT s úmyslem sehrát aktivnější roli ve svržení režimu. Řekl jsem mu, že se za něj v CNT zaručím.

A co se stalo se Zubim?

Byl odsouzen válečnou radou k trestu smrti v září 1947. Jeho chybou bylo, že se vydával za místního šéfa AMRE. Nakonec byl rozsudek změněn a dostal třicet let. Zemřel o deset let později, v roce 1958, právě když ho měli propustit. S největší pravděpodobností byl zavražděn.

A jaké zprávy jsi měl mezitím o Wencesovi?

Věděl jsem, že strávil nějaký čas ve Francii, než se vydal do Barcelony. Proto jsem ho jel navštívit společně s jeho sestrou. Zmínil jsem Rodolfův záměr přidat se k CNT, dal jsem ty dva dohromady. Později mi Wences psal, že si o Rodolfovi myslí, že je skvělý.

Co dělal Wences v Barceloně?

Přidal se k Faceríasově skupině. Během pobytu ve Francii se přihlásil do akční skupiny, aby se dostal zpátky do Španělska.

Kdo měl na starosti tyhle věci ve Francii?

V té době Pedro Mateu (3), byl koordinačním sekretářem Interkontinentálního sekretariátu CNT v exilu.

A jaká byla jeho odpověď?

Dal Wencese dohromady s Faceríasovou skupinou, ale Wencesovi připadalo, že do ní nezapadá. Jednak to byla katalánská skupina a mezi Aragonci byly hluboce usazeny předsudky vůči Kataláncům. A pak se tam taky cítil jako páté kolo u vozu a to se mu vůbec nelíbilo. Chtěl mít svoji vlastní skupinu, skupinu složenou z militantů, kterým by mohl bezvýhradně věřit.

Debut a první kroky

A tak tedy přišla na svět skupina Los Maños?

Ovšem. Myšlenka rozjet skupinu v podstatě vzešla ze spojení mezi Wencesem a Rodolfem. Předtím, když projížděl Zaragozou, mě Wences požádal, abych sondoval u Simóna a dalšího kámoše jménem Plácido Ortiz Gratal, jestli by byli pro, založit akční skupinu. Odpověď obou byla pozitivní. A tak se stalo, že 11. února 1949 (pořád si to pamatuju) jsem řekl mé matce, že jdu večer tancovat a vrátím se pozdě. Jedinou osobou, které jsem se svěřil, byl můj o čtyři roky mladší bratr a kromě toho jsem se šel rozloučit s Wencesovou matkou. Ten večer jsme Plácido, Simón a já odjeli expresem do Barcelony. Jediní lidé, kteří věděli, proč odjíždíme, byli můj bratr a Wencesova sestra. A možná Plácidův bratr. A tak se dala dohromady skupina Los Maños. Na začátku se skládala z Wencese, Rodolfa, Simóna, Plácida a mě. Přibližně v té době v Barceloně informoval César Saborit (4) sekretář Katalánského regionálního výboru Wencese, že ví o nějakých dalších mládencích připravených chopit se iniciativy.

CNT ve Španělsku byla většinou pod kontrolou tzv. „kolaborační“ frakce. Saborit patřil k té druhé (apolitické) frakci, té tzv. frakci „tvrdé linie“, která měla zase základnu v exilu, je to tak?

Ano. Situace ale vlastně byla poněkud spletitá. Ti, co platili členské příspěvky podzemním odborovým strukturám, byli většinou přidružení k té tzv. „kolaborační“ CNT. My, z té druhé, takzvané „apolitické“ frakce, jsme byli pokládání za stoupence „tvrdé linie“. „Kolaborační“ o nás mluvili jako o „indiánech“ a říkali, že prý podporujeme špatně pochopenou přímou akci, což znamenalo násilnou přímou akci.

Jak se odehrálo spojení se Saboritem?

Navštívil Wencese a mluvil s ním o členovi Libertariánské mládeže, jehož otce zastřelili frankisté a který dychtil se přidat ke skupině. Diskutovali jsme tu záležitost mezi sebou. Vážně jsme s tím nemohli souhlasit, hlavně proto, že jsme se všichni znali dlouho, velmi dlouho a domnívali jsme se, že příchod někoho zvenčí by mohl způsobit komplikace. Wences sdílel naše pocity, ale vzhledem k tomu, že požadavek pocházel od sekretáře regionálního výboru, který nám dodával výzbroj, nechtěl ho naštvat. Takže navrhoval se s dotyčným mladíkem setkat. Jmenoval se Aniceto Pardillo Manzanero. Dali jsme mu přezdívku El Chaval (kluk), jelikož mu bylo teprve osmnáct. Byl pěkně urostlý a odhodlaný, ale zcela nevzdělaný. Byl to v prvé řadě dobrodruh. Zkrátka nikdy jsme k němu nepřilnuli, hlavně já, ale Wences bojoval za jeho vstup do skupiny, pod podmínkou, že ho podrobíme zkoušce.

Zmínil jsi zbraně. Jak jste je získali?

Wences si nechal dvě pistole z doby, kdy byl s Faceríasovou skupinou. Kromě toho se daly snadno získat, pokud jste patřili k síti. Ty naše nám dodal Saborit.

A jakým způsobem byl vyzkoušen nováček?

Naše první operace měla za cíl zlikvidovat informátora jménem Antonio Seba Amorós, bývalého militanta CNT, který býval během občanské války brigádním komisařem a který pod nátlakem policie „obrátil“. Vedli to Wences, Rodolfo a El Chaval. Věděli jsme, že ten chlápek měl ve zvyku dát si svou raní kávu vždy na stejném místě, v Bracafé.

A měli jste důkaz, že opravdu byl informátorem?

Ano, místní výbor Katalánska nám poskytl důkaz. Nebylo žádných pochyb, ten chlap dělal přímo pro Quintelu, barcelonského policejního náčelníka. Ve stanovenou hodinu v domluvený den Wences, Rodolfo a El Chaval přijeli do Bracafé, ale jen Wences a Rodolfo měli zbraně. Upřímně řečeno na tomto křtu ohněm nebylo nic velkolepého. I přes krupobití střel se tomu práskačovi povedlo utéct. No nic, hlavní bylo, že mu sdělení došlo a v našich kruzích už se neobjevil. Pokud jde o El Chavala, Wences byl s jeho výkonem spokojen. Nepodělal se. Od tohoto okamžiku byl už jednou provždy přijat do skupiny jako její šestý člen.

A ostatní s tím souhlasili?

Bylo to Wencesovo rozhodnutí. Kupodivu měl pro toho mládence celkem slabost, omlouval všechny jeho nedostatky tím, že je připisoval jeho věku. Ale Rodolfo se nedal oblbnout. Stejně jako my si myslel, že na to nemá, že je to nevypočitatelný kluk, co nám nepřinese nic než problémy. Ale byla to jen domněnka. Zkouška ohněm to rozhodla. Pravda, El Chaval byl spíš dobrodruh než idealista, ale zdálo se, že by se mohl hodit.

Jaké byly v té době vaše cíle?

Zabití Franka bylo to jediné, co nás zajímalo.

A prováděli jste často trestné útoky, jako byl ten proti onomu práskači?

Krátce poté, co skupina přijala nového člena, začala čelit vážnému problému. El Chaval tvrdil, že ví, kdo zavraždil jeho otce (údajně to měl být falangista, který dodával ryby na tržnici Borne v Barceloně) a předložil skupině návrh, aby ho zlikvidovala. Nehledě na to, že toto jeho obvinění by muselo být ověřeno, já jsem byl striktně proti tomuto typu operací, připadalo mi, že to zavání osobní pomstou a o nic víc nejde. Plácido zastával stejný názor, ale Wences, Rodolfo a Simón (jejich otcové byli taky zastřeleni) to viděli jinak. Byli všichni pro toho chlápka odprásknout, pokud ovšem regionální výbor bude schopen potvrdit obvinění, které proti němu bylo vzneseno. Tato záležitost mezi námi vyvolala množství hádek, samozřejmě v nepřítomnosti El Chavala. V sázce opravdu byla zcela základní věc. Já jsem to viděl tak, že bychom se neměli nechat zatáhnout do toho bludného kruhu. Jednak proto, že by to znamenalo změnu povahy našich cílů a pak proto, že by těch zmrdů na odprásknutí bylo příliš mnoho. Celá ta věc mi připadala morálně nízká a politicky kontraproduktivní. Faktem ale je, že navzdory všemu co jsem k tomu řekl, se skupina rozhodla pověřit regionální výbor, aby to prošetřil, představa byla asi taková – buď se prokáže, že ten chlápek je přesně tím, za koho jej El Chaval označil a v tom případě bude potřeba ho zlikvidovat, nebo se ukáže, že jím není a v tom případě se s El Chavalem musíme nutně rozejít.

A vaše styky s regionálním výborem zprostředkovával Saborit?

Ano, vždycky Saborit. Wences se s ním scházel jednou týdně, někdy častěji.

A uskutečnilo se to vyšetřování?

Ano a došlo se k jednoznačnému závěru. Bylo obtížné konkrétně dopátrat, jestli ten chlápek skutečně zavraždil otce El Chavala, ale zjistilo se, že to byl Falangista veterán, sráč který byl až po krk namočený ve spoustě poprav bez soudu. Takže se skupina rozhodla začít jednat. Z praktického hlediska se dá akce tohoto typu provést celkem snadno. Na druhou stranu člověk musí být schopen na sebe vzít tu morální zodpovědnost. Dodnes si myslím, že ta poprava byla chybou a že pošpinila naši pověst. Přirozeně nepřicházelo v úvahu, že bych se na tom jakkoli podílel. Kromě toho mě o to ani nežádali. Cílem byl tedy dodavatel ryb. Ve 3:00 ráno určeného dne zastavili Wences a Rodolfo, kteří se vydávali za policajty, jeho náklaďák. Přiměli ho, aby vylezl z kabiny a na kraji silnice mu položili pár otázek. Spolkl to i s navijákem, vylíčil jim plně své falangistické aktivity. No a v tom okamžiku přikročili k popravě. Když ta operace skončila, Wences se vrátil skleslý a k tomu ještě hrozně zklamaný chladným a bezcitným přístupem, který na té trestné výpravě projevil Rodolfo. Od té doby jím byl Wences jaksi odpuzován, ten pocit už ho nikdy neopustil a často kvůli tomu bylo ve skupině dusno.

Tvůj příklad se dotýká toho, co považuji za důležitý bod v historii akčních skupin, má to co do činění s tím, co je politicky přijatelné a co by mělo zůstat morálně zavrženíhodné. To, že dělící čára mezi jedním a druhým je tenká, víme. Zdá se zřejmé, že pokud jde o tebe, akce vždy musela mít cíl, kterému nešlo nic vytknout, i když se zdá, že i tvůj odchod do ilegality mohl být projevem pomsty, ať už se ti to líbí nebo ne…

To byla jedna z hlavních překážek, kterým jsme museli čelit. Přesněji řečeno to, že jsme se stali aktivními aktéry našich životů a k tomu ještě ozbrojenými aktéry, změnilo přes noc všechny perspektivy. Naší hlavní motivací byl odpor vůči Frankovi. To vycházelo z naší minulosti, z toho co jsme prožili jako děti a dospívající během občanské války, která zdecimovala naše rodiny. V naší oddanosti věci byla přítomná i očividná zjevná touha osobně se pomstít a té jsme prostě museli vzdorovat už jen proto, abychom si zachovali svou lidskost. Dám vám jeden příklad. Před chvílí jsem říkal, že jsem pracoval pro jednoho fotografa ze Zaragozy, který se jmenoval Ángel Cortes. Nejen že to byl oblastní falangistický šéf, ale právě on vyfotil oficiální portrét José Antonia Prima di Rivery, ten který se všude vystavoval… a mimochodem, já jsem byl ten, kdo vyvolal negativ. Ten chlap byl aktivně zapojen do okamžitých poprav bez soudu a ještě se tím chlubil. Líčil mi například do nejmenších detailů, jak 19. července 1936 zlikvidoval železničářského delegáta UGT, který přijel z Valencie, aby zorganizoval generální stávku. Pravidelně jsem tlumočil Wencesovi, který byl můj kámoš, všechno co mi řekl. Když jsme založili skupinu, Wences si vzal do hlavy, že toho chlápka Cortese popravíme. Jen tak mezi námi, určitě by si to zasloužil, ale já jsem o tom nechtěl ani slyšet a dokonce jsem pohrozil, že kvůli tomu ze skupiny odejdu. Proč? Protože bych se cítil osobně zodpovědný za jeho smrt a protože jsem to viděl jako barbarské vyjádření osobní pomstychtivosti, které by nás postavilo na stejnou úroveň s Cortesem samotným.

Když se ještě vrátíme k tomu, jak se rozkmotřili Wences s Rodolfem, bylo to způsobeno jednoduše rozdílnou psychologií, jak říkáš?

Wences byl idealista, velice ušlechtilý charakter. Pokud jde o Rodolfa, jeho psychika byla opravdu specifická – mix inteligence a chladu. Všechno co dělal v sobě nevyhnutelně mělo ten chlad. Oba byli silné osobnosti, ale jejich přístupy k lidem a k akci se lišily. Rodolfo třeba vyžadoval, aby každý člen skupin byl rovným dílem zapleten v podniknutých akcích, takže by každému bylo naprosto jasné, že podstupuje riziko stejného osudu jako ostatní, bude-li chycen policií, to jest smrt. Taky chtěl, aby každý z nás byl neustále ozbrojen. Wences nebyl vůbec takto metodický. Spoléhal se spíše na důvěru.

Zašli jsme do detailů o Wencesovi a Rodolfovi, ale moc toho nevíme o Simónovi a Plácidovi. Co bys nám mohl říct o nich?

Z nás pěti byl Simon tím, kdo riskoval přechodem do podzemí nejvíce. Po smrti svého otce nějak přišel k náklaďáku, kterým rozvážel mléko a živil tak sebe i rodinu. Navzdory očividným výhodám, které plynuly z toho, že se stal jedním z nás (jako jediný z nás uměl řídit) jsme ho varovali před následky, které jeho rozhodnutí bude mít pro jeho rodinu, ale on se chtěl přidat. Plácido byl ten nejrozvážnější z nás, hluboce pohroužený. Byl to Wencesův kámoš, dělávali spolu u železnice. Ve svých 28. letech byl nejstarším členem skupiny.

Na stopě mučitele

Jednou z hlavních operací připisovaných skupině Los Maños byl pokus o atentát na Eduarda Quintelu, zlověstného šéfa Politicko-sociálního policejního oddělení, neblaze proslulého svou krutostí. Jak vznikl ten nápad?

Přišel s tím Wences. Vlastně na té myšlence nebylo nic nového. Přišlo s tím už několik skupin, takovou nenávist vzbuzovaly Quintelovy metody mezi antifrankisty. Na druhou stranu tento Wencesův návrh zrovna nevzbudil u skupiny ohromné nadšení, a to z jednoho důvodu – pokud šlo o Simóna, Plácida a mě, Quintela byl jen poskok. Jediný cíl, který nás skutečně zajímal, byl Franco. Nic by nemělo odvádět naší pozornost od tohoto cíle, kterému bychom měli věnovat veškeré úsilí. S touto myšlenkou jsme provedli průzkum podél silnice mezi Madridem a Zaragozou a dokonce jsme narazili na místo, které nám připadalo ideální pro útok, bylo to u Catalayud. Problém byl v tom, že jsme museli čekat, až se Franco rozhodne, že po té cestě pojede. Zkrátka zatímco jsme čekali na příchod toho požehnaného dne, dohodli jsme se, že rozběhneme ten útok na Quintelu. Měsíc jsme ho sledovali, bedlivě jsme pozorovali jeho příchody a odchody, což nebylo složité, protože jeho život měl jasnou strukturu, nikdy si netroufl vyrazit večer ven, žádný společenský život, žádné tajné milostné aféry, v podstatě jen práce a domov. Na základě toho, co jsme vysledovali, nejlepší čas pro útok byl kolem druhé odpolední, to pokaždé autem odjížděl z policejního ústředí, aby doma poobědval. V průběhu našeho sledování jsme nečekaně v kavárně narazili na Quica Sabatého (Wences ho znal), Quica a jeho bratra Josého. Po dlouhém obezřetném povídání jsme si uvědomili, že si prověřují ty samé věci jako my. Quicova skupina totiž plánovala to samé co my. Tak jsme se rozhodli udělat společnou operaci.

A jak ta operace dopadla?

Jeden z problémů, se kterým se každá akční skupina musí potýkat, je jak operace financovat. Naneštěstí jsme neměli jinou možnost, než se spoléhat na vlastní zdroje. Říkám naneštěstí, protože aktivity toho druhu – řekněme expropriace nebo dokonce ozbrojená přepadení – nakonec získaly přednost před vším ostatním a změnily nás v profesionální ozbrojené lupiče. A mezi vším tím nebezpečím, které z toho plyne, bylo tím největším nebezpečí politické. Všichni jsme žili v hrůze, že to „schytáme“ při nějakém z těch přepadení a že nás odepíšou jako kriminálníky, i když jsme patřili k odporu.

Byl to váš jediný prostředek, jak získat peníze?

Prakticky ano. Každopádně to byl ten jediný způsob jak nebýt závislí na organizaci a to hlavně na exilové organizaci. Exilová CNT tak jako tak neměla prostředky, aby nás nadále financovala.

Ale pořád jste měli styky s Toulouse, nebo ne?

Ano, ale ty se striktně držely na minimální míře.

A jak tedy byly tyto vazby udržovány?

Prostřednictvím Pedra Adrovera Fonta známého pod přezdívkou El Yayo (5), který byl prostředníkem mezi akčními skupinami a Obraným výborem. (6) El Yayo byl v kontaktu s Wencesem, jenom s ním. My jsme totiž opravdu nechtěli být nijak závislí na exilové komunitě. Ne snad, že bychom nedůvěřovali Obranému výboru, ale protože jsme chtěli být autonomní. My jsme si vlastně mysleli, že se ozbrojená akce musí oddělovat od propagandy, nebo organizační činnosti. My jsme se drželi mimo, abychom sloužili jako podpora jiných aktivit, ale bez spojení s ostatními typy. To mimochodem způsobilo jistá nedorozumění.

Existuje tendence myslet si o akčních skupinách, že byly pod dohledem Obraného výboru a že jím byly řízeny. To co teď říkáš, by spíš naznačovalo, že jejich operace byly autonomní.

Relativně autonomní, měli bychom říci. Mimoto touha po autonomii byla podněcována i bezpečnostními důvody. Museli jsme se postarat o to, aby nedošlo k žádnému porušení mlčenlivosti a abychom toho dosáhli, bylo lepší si nechat naše plány pro sebe. Věděli jsme například, že Faceríasova fotografie, vyvěšená na každé policejní stanici ve Španělsku, mohla pocházet jedině z organizačních archívů, jak rozhodně tvrdil, protože to byla fotka z legitimace, kterou nechal v Toulouse.

Takže peníze vám nechodily z Toulouse?

Čas od času mohla nějaká menší částka přijít, ale v zásadě jsme si museli finance obstarávat sami. Naneštěstí, jak už jsem řekl. Protože jsme k tomu nebyli stvoření a nesedělo nám to. A co hůře, tato aktivita vyvolával v naších řadách jakési „vykolejení“. Častěji, než byste si mysleli. Po překonání prvotní nechuti k podobným praktikám někteří uvěřili, že jsou to snadno získané peníze a alternativa k práci. Znal jsem hodně takových. Vždycky si můžeme říct, že ti, co dospěli k podobným závěrům, nebyli skutečně zarytými nebo „uvědomělými“ anarchisty, ale skutečností zůstává, že uchýlení se k expropriacím mělo zničující efekt na některé horké hlavy, jejichž anarchismus byl, když se to vezme kolem a kolem, jen vnější fasáda.

Jak jste postupovali při financování operace mířící proti Quintelovi?

Och, na tom nebylo nic hrdinského. Den před smluveným datem jsme se rozhodli přepadnout tři kina a zmizet s jejich tržbami. Abychom to mohli udělat, potřebovali jsme nejdřív sehnat auto. Vždycky jsme na to šli stejným způsobem – vyhlédli jsme si taxíka, nastoupili jsme a řidiči jsme řekli: „Nehrozí ti žádné nebezpečí, jsme skupina odporu proti Frankovi“ a přitom jsme mu vrazili nějaké peníze za ty nepříjemnosti. Většinou to fungovalo dobře. Tentokrát nám padl do oka jeden zaparkovaný taxík. Drželi jsme se obvyklého postupu, tentokrát nám na to ale řidič řekl: „Odporu? Kecy! Vy jste lidi z FAI… Já taky… Můj taxík je mé živobytí. Nedám ho, ale můžu jet s vámi.“ Rozhodli jsme se raději vystoupit. Pak jsme zahlédli jiný vůz a jeho řidič zpanikařil. Nejenže nám odevzdal své auto, ale nechal tam i svou peněženku. A byla pěkně nacpaná… Tak, že už jsme nepotřebovali přepadnout ty kina. Když jsme prolistovali doklady toho chlápka, došlo nám, proč tak zpanikařil. Bylo to velké zvíře, plukovník. To je jen tak mimochodem, ale natrefili jsme na dost podobných nečekaných náhod. Život v podzemí má i svou komickou stránku. Dám vám ještě jeden příklad, než se posuneme k vážnějším věcem. Jednou jsme se procházeli po Barceloně. Wences a Quico Sabaté šli vepředu a já se Simónem pár metrů za nimi, tak nějak jsme je kryli. Zničeho nic jsme viděli, jak se Wences a Quico zastavili před kinem a prohlíželi si fotky, než se Quico otočil, vytáhl bouchačku a požádal nějakého chlápka o jeho doklady. Chlápek ho uposlechl. Quico mrkl na ty doklady a pak mu je vrátil. „Zmiz!“ řekl mu. Na to Wences vybuchl. „Přeskočilo ti? Proč jsi to udělal?“ Quico mu odpověděl: „Přeskočilo? Mně? Určitě ne. Zato ty se asi necháš snadno oblbnout. Nevšiml sis, že se nám ten chlápek pověsil na paty už před čtvrt hodinou? To nejlepší, co v takové chvíli můžeš udělat, je otočit se, postavit se jim čelem a zkontrolovat, jestli není od policie.“ „A byl?“ Zeptal se Wences. „Ne, ale mohl být“ odpověděl Quico zatímco strkal pistoli zpět do pouzdra. „Ale všichni se na tebe dívají“, trval na svém Wences. „Tím se netrap. Pokud jde o ně, tak si myslí, že to my jsme od policie.“ A my se loudali za nimi, aniž bychom zrychlili krok. Tak takový byl Sabaté ve zkratce.

A co ta samotná operace proti Quintelovi?

Wences a Simón dostali na starost zajistit auto. Jednali dle obvyklého postupu, ale řidič začal křičet. Čekal na svoji ženu, která byla právě na návštěvě u doktora. Museli mu pohrozit, než se s autem rozjel a pořád křičel. Quico Sabate a dva členové jeho skupiny, jeho bratr José a Jóse López Penedo (7) zatím zrekvírovali malý náklaďák a čekali na smluveném místě. Byl to náklaďák s krytou korbou a jeho řidiče museli vzít s sebou a zadržovat jej po celou dobu trvání operace. Wences upozornil Quica na nebezpečné chování majitele auta. Quico ho pak nechal dovést do náklaďáku, kde na něj namířil pistoli a řekl: „Jestli vydáš sebemenší zvuk, udělám z tebe řešeto“. Na to se ten chlapík ponořil do hlubokého ticha. Čekali jsme, až se objeví Quintelovo auto. Wences, López Penedo a Simón byli v autě, zatímco Quico a José Sabate stáli před zvednutou kapotou náklaďáku a předstírali, že se vrtají v motoru. Moje stanoviště bylo o něco dál, mým úkolem bylo signalizovat příjezd Quintely zvednutím čepice. Nehrozila žádná záměna, protože auta policejního velitelství byla snadno identifikovatelná. Ve 13:55 druhého března 1949 jsem uviděl auto a zvedl jsem čepici. Na to Quico vytáhl z motoru náklaďáku samopal Thompson, stoupl si doprostřed silnice a vypálil plný zásobník. Řidič byl na místě mrtvý, auto pomalu zastavilo a vylezli z něj dva muži. V tom okamžiku se do věci vložili Wences a López Penedo a dorazili je. Operace proběhla perfektně a bezpečně jsme zmizeli. Ale zkuste si představit naše překvapení, když o pár hodin později kameloti na Ramblas pokřikovali titulky mimořádného vydání: „Terorismus v Barceloně! Šéf Národní fronty mládeže zavražděn bandity!“ Byli jsme úplně ohromení. Byla to velká ryba, ale ne ta, na kterou jsme měli políčeno. Quintela zřejmě rychle pochopil, že cílem operace měl být on, a tak opustil Barcelonu a vrátil se do své rodné Galicie. Zemřel ve své posteli mnohem mnohem později.

Jaké důsledky měla operace proti Quintelovi?

Pro nás to bylo velmi ošemetné. Policie byla velmi nervózní. Týden následující po operaci se ukázal být skutečnou tragédií. Wences a já jsme měli podnájem v ulici San Andrés u jedněch soudruhů, kterým jsme platili ne zrovna málo. Když zjistili, že jsou v jejich domě zbraně, zpanikařili a dali nám jasně najevo, že musíme vypadnout, pronto. Protože jsme neměli k dispozici jiný bezpečný dům, nezbylo nám, než odejít z Barcelony. Po dlouhém přemítání o návratu do Zaragozy, jsme se nakonec rozhodli odjet co nejdříve do Madridu.

Útěk za hranice

Proč Madrid?

Původní myšlenka byla využít pobyt v Madridu, abychom prozkoumali možnosti starého známého plánu provést tam atentát na Franka. Spoléhali jsme na to, že jeden z nás – Rodolfo – byl původem z Madridu, vyznal se ve městě a měl tam pár kontaktů.

Takže se vás šest vydalo na cestu?

Ne, to už nás bylo sedm, protože se mezitím César Saborit navzdory našim výhradám rozhodl k nám připojit.

Výhradám? Pročpak?

Protože nám připadalo, že by pro nás byl Saborit užitečnější, kdyby dál pracoval v regionálním výboru. César byl velmi efektivní co se koordinační práce týká. Jenže on byl tak zapálený se k nám přidat, že bylo těžké ho odmítnout. Zvláště když v důsledku operace proti Quintelovi po něm šla policie tak aktivně, že musel opustit svůj domov a svou práci. Než se k nám Caésar přidal, obstaral nám od regionálního výboru 8 000 peset plus nějaké rozbušky a výbušniny.

Jaké bylo datum vašeho odjezdu z Barcelony?

Bylo to začátkem dubna 1949. Nás sedm plus naše zavazadlo obsahující několik kilo plastické trhaviny, granáty, čtyři samopaly a hromadu zásobníků a dalších výbušnin. Cesta to byla riskantní, ale jeli jsme vlakem a bez malérů.

A když jste dojeli do Madridu?

V Madridu se na nás málem usmálo štěstí. Přes jednoho Rodolfova kámoše se nám povedlo spojit s důstojníkem, který tvrdil, že slouží u Frankovy osobní stráže. Ten chlápek povídal, že nám za 200 000 peset (půlka z toho v librách) prozradí trasu, kterou Franco jezdil každé nedělní ráno na mši. A taky nám opatří nějaké armádní uniformy.

Příliš krásné na to, aby to byla pravda, že?

Jasně, jenže naše posedlost zabitím Franka byla tak velká, že rozptýlila všechny pochyby. Jediný nepřekonatelný problém (aspoň nám to tak tenkrát připadalo) byl sehnat ty libry. Nakonec náš kontakt souhlasil, že příjme půlku platby ve španělské a půlku v cizí měně. Bylo to domluveno na následující týden, což nám dalo čas vybrat cíl a naplánovat operaci. Cílem se stala pobočka banky Banco Popular Español v Calle Embajadores. Podařilo se nám to provést úspěšně v tom smyslu, že jsme shrábli víc než dost peněz na zaplacení našemu kontaktu. Problém byl, že z nějakého důvodu, který se nám nikdy nepodařilo zjistit, se z ničeho nic stáhnul. Nezbývá nám, než si myslet, že ho naše odhodlání provést náš plán nakonec vyděsilo. Takže když to shrnu, byli jsme v Madridu se dvěma taškami plnými peněz, ale neměli jsem je na co použít… Jelikož situace začala poněkud nebezpečně zavánět, rozhodli jsme se město opustit.

A jít kam?

Z Madridu jsme odjeli do Málagy, pak do Sevilly a zpět do Barcelony. Vlastně jsme se potulovali z města do města. No a v této době jsme se rozhodli překročit hranice a odejít do Francie a rád bych řekl, že já jsem byl nejhorlivějším zastáncem tohoto rozhodnutí. Žít věčně v utajení mi nesedělo.

Jak to překročení hranice probíhalo?

Nejdřív jsme získali falangistické uniformy Národní fronty mládeže.

Získali? Jak?

Celkem jednoduše, koupili jsme je v obchodě.

A měli jste s sebou při překračování průvodce?

Samozřejmě. Přechod velmi důkladně naplánoval a připravil Francisco Denis známý také jako Catalá (8), vynikající průvodce. Například jsme přesně do detailů věděli, jaké jídlo si musíme vzít s sebou a v jakém pořadí ho budeme muset jíst – nejdříve čerstvé plodiny, pak sušenou šunku a úplně nakonec mandle. Vyrazili jsme z Manresy pěšky 1. května 1949 a dorazily do Osséjy (Východní Pyreneje) 9. května. Během cesty se objevily další pochybnosti o El Chavalovi. Nicotné malicherné věci, vážně, ale když se to vzalo vše dohromady, vypovídalo to o špatném postoji. A to, že odmítl cokoliv nést – my jsme byli obtěžkáni jako muly (náš průvodce ještě víc), dělalo to 50 kilo na osobu – a zjištění, že sám sežral všechnu šunku, co jsme měli, no tak to byla poslední kapka. Natolik, že i Wences, který ho vždy bránil, ho chtěl rozpárat a pověsit na vlastních střevech. Já jsem byl tím, kdo se postavil mezi ně. Má intuice mě tenkrát opustila, jak ukázaly následující události.

Přechody jste prováděli v noci?

Ano a i pak jsme se drželi jen pěšin mimo hlavní trasy, abychom se vyhnuli hlídkám. Dny jsme trávili spánkem. Při jedné příležitosti jsme se zastavili v domě, který byl bezpečný a kde jsme měli k dispozici pokoj pro hosty a střechu nad hlavou. Bylo to místo známé převaděčům, pašerákům a guerrillám. Ale opravdovým problémem byl sníh…

Sníh? V květnu?

Ano, jednu noc sněžilo nepřetržitě. Plahočit se sněhem je hrozné, desetkrát únavnější. Dospělo to do bodu, že jsem ztratil veškerou naději a odmítl jsem jít dál. Měl jsem dojem, že chodíme v kruzích. A my jsme skutečně chodili v kruzích, protože Catalá ztratil orientaci. To dokazovala i skutečnost, že on, normálně tak mlčenlivý, nemohl přestat nadávat. Pořád se díval na svůj kompas, ale nebylo to k ničemu, nemohl najít sever. A byla příšerná zima. Skutečně demoralizující. Nakonec jsme ale našli správný směr a dostali jsme se k ostnatému drátu.

Jakému ostnatému drátu?

K ostnatému drátu vyznačujícímu hranici. V té době, aby se guerrillovým skupinám bránilo v jejím překračování, byla hranice pod vojenským dohledem a ježila se ostnatým drátem. Tak jsme tam stáli, proti nám ostnatý drát a museli jsme si svou cestu prostříhat. My jsme na to byli připravení. A byli jsme zrovna uprostřed práce, když jsem uviděli, že se blíží náklaďák… Na to mi Wences řekl: „Mějte bouchačky připravené“. A víš co se mi stalo pak? To bys nikdy neuhádl. Vybuchl jsem smíchy. Nekontrolovatelně jsem se smál. Prostě jsem nemohl přestat. Nervy. V tom nám Catalá řekl: „Musíme přejít na druhou stranu. Dělejte!“ Nebyl čas otálet. Šli jsme přes. Byl jsem celý zakrvácený, obličej doškrábaný od ostnatého drátu. Po dalších pěti stech metrech nám náš průvodce oznámil, že jsme ve Francii. Odplahočili jsme se ještě o další kousek dál, než jsme se zastavili a vzájemně si pogratulovali. Catalá rozdělal oheň a já jsem dostal pitomý nápad sundat si boty. Na prstech u nohou mi nezůstal ani jeden nehet. Průvodce mě pěkně seřval. A oprávněně. S vyzutými botami jsem nemohl udělat už ani krok. Museli mě podpírat až do jednoho bezpečného domu v Osséje. Právě tam jsem se seznámil s mužem jménem Ramón Vila Capdevila známým taky jako Caraquemada, který měl něco jako statek a ten sloužil za základnu libertariánského odporu. Caraquemada měl ve zvyku působit sám. Kdykoliv to na něj přišlo, překročil Pyreneje a útočil na sloupy elektrického vedení. Když ty sloupy pokácel, celé oblasti kolem Gerony a Bergy zůstaly bez elektřiny. Načež se vrátil zpátky do Ossejy na svou farmu obdělávat půdu. Byl to fakt podivín, opravdový vlk samotář.

A jaké tenkrát byly vaše plány?

Probírali jsme nápad využít peníze, které jsme si přinesli ze Španělska – část z nich (10 000 peset) jsme předali soudruhům v Barceloně na pomoc vězněným, další část se měla za stejným účelem předat soudruhům v Toulouse – a založit v Paříži továrnu na boty. Wences ten plán probíral s kámošem, který byl povoláním švec a žil v Paříži. Smyslem bylo zajistit nám nějaké živobytí a získat čas tak, abychom nebyli na nikom závislí. Během našeho pobytu v Osséji jsme ten plán procházeli podrobněji a během jedné z našich diskusí El Chaval vykřikl: „Copak jsme přijeli do Francie, abychom pracovali?“ Zbytečně jsme mu vysvětlovali, že nejsme gangsteři, ale bojovníci za svobodu, jemu to prostě nedocházelo. Pokud šlo o něj, odboj byl jen způsob, jak se vyhýbat práci. Když se k tomu přičte ten mizerný přístup, který projevil během naší dlouhé štreky z Manresy do Ossséji, tahle poznámka zničila i ten nejposlednější zbytek důvěry, který jsme k němu měli. Krátce poté se skupina rozhodla ho vyhodit.

 

Zrada vystrkuje svou hnusnou hlavu

Za jakých okolností se to stalo?

Stalo se to v Paříži. Ty okolnosti, které vedly k tomu, že se naše cesty rozešly, byly vlastně celkem groteskní. Z bezpečnostních důvodů na sebe členové skupiny brali závazek, že se nebudou zaplétat do žádných romantických vztahů, které by mohly mít do budoucna nějaké důsledky. Jinak řečeno, mohli jsme volně mít nějaký sexuální poměr, ale nic trvalého nebo výhradního. Mám za to, že kdyby toto pravidlo porušil kdokoliv jiný než El Chaval, skupina by nad tím nejspíše přimhouřila oči, ale protože se v tomto případě jednalo o něj, byla to příhodná možnost jej vyhodit ze skupiny. Toto rozhodnutí pro nás mělo mít velice vážné důsledky…

Jak to?

El Chaval začal žít s dívkou z Libertariánské mládeže, navíc velice krásnou dívkou, jejíž rodiče byli také libertariánští militanté. Její otec – jmenoval se Ferrer – byl dokonce pařížským sekretářem Mezinárodní Antifašistické Solidarity (SIA). Rodina Ferrerových najednou zatoužila emigrovat do Argentiny. V té době ale Argentina neuznávala Nansenův pas (doklad totožnosti používaný i jako cestovní dokument, vydávaný uprchlíkům na základě ustanovení meziválečných smluv – poznámka překladatele). Byl vyžadován španělský pas, a tak bylo nutné podat žádost na frankistickém konzulátu. Rodina Ferrerových v tom neviděla problém. Dcera ponoukala El Chavala, který nepatřil zrovna k nejbystřejším a ten se rozhodl je následovat, aniž by o tom někomu řekl. Sebral se a vyrazil do Paříže pod svou falešnou identitou, nebo spíše pod svou vypůjčenou identitou jako Francisco Peralta Verges. Co vím, tak si úředníci na konzulátu ihned všimli, že jednají s „vlkem v rouše beránčím“ a předali jeho složku právnímu poradci ambasády, který si brzy uvědomil, že identita, kterou používá, je falešná. Stopa se sledovala dál a vše vyšlo na povrch. To je alespoň závěr, ke kterému jsem došel později. El Chaval se nechal nachytat. Skutečně, v mezičase poslala ambasáda jeho složku inspektoru Polovi z policejního ústředí v Barceloně, který přicestoval do Paříže, aby se s ním setkal. Polo, který věděl jak na to, jeho žádost zamítl. Pak mu nabídl, že by mohl vyřešit jeho situaci oplátkou za jeho spolupráci.

Od kdy ustal váš kontakt s ním?

My už jsme s ním neměli žádné spojení jako skupina, myslím tím, že neměl přehled o našich plánech, ale neukončili jsme s ním úplně všechen kontakt. V té době jsme ho brali jako dobrodruha, jako někoho nežádoucího, ale ne jako zrádce.

Ale když už byl vyloučen ze skupiny, tak se to riziko eliminovalo, je to tak?

Ne, protože věděl spoustu věcí o naší skupině, ke které se mimochodem snažil opět připojit.

Jak?

Z nějakého zdroje, který mi není známý, se v prosince 1949 dozvěděl, že skupina opustila Paříž. Poté dělal vše, co bylo v jeho silách, aby na nás znovu získal kontakt. Myslel si, že skupina Los Maños už vyrazila zpět do Španělska. Co nevěděl, bylo to, že se nacházela v Tolouse, kde právě čekala na příležitost překročit hranici. Když se dozvěděla o jeho záměrech, skupina ho odmítla přijmout zpět jako člena. Pak nabídl své služby Faceríasově skupině, Facerías ho taky odmítl.

A byl to Quintela, kdo tahal za nitky?

Samozřejmě… Quintelovi záleželo na tom, aby se dostal zpět do skupiny, protože by tak měl svého informátora. Jenže navzdory tomuto neúspěchu Quintela alespoň zjistil, že skupina Los Maños vyrazila zpět do Španělska. Takže stopování mohlo začít.

Jen jedna otázka – proč se skupina rozhodla obnovit své aktivity? Co se změnilo mezi květnem a prosincem 1949?

Na to je těžké odpovědět, zvláště když se při tom nemůžeme potýkat jen s racionálním pohledem na věc. Z tohoto hlediska totiž bylo to rozhodnutí nesmyslné, protože navzdory Wencesově maximálnímu úsilí (a celé skupiny Los Maños) vylepšit tajné operace a koordinovat akce prostřednictvím obranné komise, nelze tvrdit, že bychom šest měsíců po našem příchodu na francouzskou půdu učinili nějaký pokrok. Právě naopak. Na jedné straně byl mezi zodpovědnými orgány CNT-FAI zřetelný sklon k nečinnosti a na straně druhé nám zprávy, které se k nám dostávaly ze Španělska, denně dokazovaly, že efektivita represí tam stále stoupá. Takže z racionálního hlediska bylo rozhodnutí vyrazit zpátky do Španělska sebevražedné. Abychom to pochopili, tak se myslím musíme podívat na psychologickou konstituci mužů, kteří utvářeli tyto akční skupiny, nejen naší, ale taky Sabatého nebo Faceríasovu skupinu. Hluboká oddanost k závazku, který na sebe vzali, je vedla k tomu, že prostě nebyli schopni se přizpůsobit realitě situace, která, když se na to podíváme s chladnou hlavou, je zjevně měla odradit od toho, aby se drželi nastaveného kurzu. Pokud šlo o ně, přepnout na něco jiného prostě nepřicházelo v úvahu. Neuměli si představit, že by žili nějak jinak. Nepochybně v tom všem bylo hodně donkichotství, i když byla bitva beznadějná, musela být vybojována do konce. To, jak věřím, je specifikum tehdejšího libertariánského odporu. Ale i když necháme Dona Quijota stranou, v těchto mužích akce také byla silná touha žít tímto způsobem, dívat se nebezpečí do tváře každý den. Pokud šlo o ně, to nejhorší by bylo připustit, že tento postup nikam nevede. V tomto smyslu by se dalo říct, že byli svou podstatou idealisté.

Ale co se tebe týče, tak ty ses nevrátil. Jak to?

Asi proto, že už jsem v to nevěřil. Ale ještě pravděpodobněji proto, že jsem nesdílel to psychologické založení. Jak už jsem řekl, z naší skupiny, když jsme se dostali ze Španělska, já jsem byl ten nejdychtivější skončit s tím nekonečným životem v utajení. Ve Francii jsem se začal věnovat jiným věcem, především jsem se stal administrativním pracovníkem týdeníku Solidaridad Obrera v Paříži.

Byl jsi stále členem skupiny, třebaže … spící … můžeme to tak říct?

Přesně tak. Staral jsem se o jisté mise v zahraničí a jisté kontakty. Měl jsem důvěru skupiny, ale už jsem nebyl aktivní člen.

Takže kdy došlo k tomu rozhodnutí zamířit zpět?

Koncem listopadu 1949, když skupina projela přes Toulouse. To rozhodnutí učinili Wences, Plácido, Simón a jeden nováček, Salvador Salgado. K překročení hranice došlo 22. prosince. Cílem byla Barcelona.

Zpátky k El Chavalovi, jestli dovolíš. Říkáš, že se pokusil znovu přidat ke skupině, a pak se pokusil o vstup do Faceríasovi skupiny. Takže měl kontakty potřebné k tomu, aby to udělal?

Samozřejmě, že měl kontakty. Dovol mi připomenout, že jediné, co se mu tenkrát dalo vytýkat, bylo to, že byl dobrodruh, nespolehlivý, nemorální typ. Pokud šlo o nás, udělali jsme co bylo potřebné, abychom ho vykopli. Například jsme varovali ostatní skupiny, jako třeba Faceríasovu a vlastně jsme zablokovali jeho vstup do FAI. Jenže zkrátka hnutí fungovalo tak, že i když minimalizovalo rizika, úplně je vyloučit nemohlo. A tak někteří nezodpovědní soudruzi, které bych raději nejmenoval, využili jeho služeb k jistým ilegálním aktivitám a právě v této souvislosti byl El Chaval, který už v té době pracoval pro španělskou policii, zatčen v Paříži koncem prosince 1949 poté, co se dvěma komplici vyloupil trafiku na okraji Paříže.

Když byl zatčen, tak jste stále netušili, že pracuje pro fízly?

Ne, to až když byl ve vazbě, tak jsme na to přišli.

Jak?

Domovník v našich pařížských prostorách v Rue Sainte-Marthe, který byl také soudruhem, našel obálku, která obsahovala dopisy od španělské policie a propustku na jméno Mercedes Ferrer, El Chavalovi partnerky. A takhle jsme na to přišli.

Tak jednoduše?

Hm, ano… Mezitím si El Chaval, který byl odsouzen na čtyři roky vězení, vzal do hlavy, že kdyby podal důkazy o své zradě, mohl by být jeho trest snížen. Takže přiměl svou partnerku, aby získala onu zmiňovanou obálku.

Konec skupiny Los Maños

Než jste přišli na důkaz o jeho zradě, byla už skupina Los Maños rozdrcena, že?

Ano… Pořád si to pamatuji. 9. ledna 1950 odpoledne, byl jsem v prostorách na Rue Sainte-Marthe, když v místnosti regionálního výboru zazvonil telefon. Ten hovor byl pro mě. Na druhé straně byla Wencesova sestra. Zeptala se mě: „Je Wences v Paříži?“ Odpověděl jsem: „Ano, Victoria, je v Paříži.“ Nemohl jsem jí říct, že odešel zpátky do Španělska. „Řekni mi pravdu, Mariano, protože noviny v Zaragoze tvrdí, že byl dnes ráno zabit v Barceloně…“ Prostě jsem se zhroutil. Zavěsil jsem, složil se a soudruzi se o mě museli postarat. Později jsem zjistil, jak Wences zemřel. Vycházel ze svého konspiračního domu ve čtvrti Sarriá, jako to dělal každý den, aby se sešel se skupinou. V tom zaslechl zakřičení povelů. Ve stejném okamžiku zrovna jeho cestu křížila mladá dívka a Wences učinil své poslední vznešené gesto a zahnal ji pryč. Věděl, že za okamžik zahyne ve svém finálním boji a chtěl ji ušetřit stejného osudu. Vytáhl svého Mausera a začal střílet po policii. Ač smrtelně raněný, ještě našel sílu vyndat z kapsy plnící pero s ukrytou kapslí kyanidu ve špičce. Wences věděl, že právě tímto způsobem jednou přijde jeho konec. Několikrát mi to řekl, ale, no prostě, takové věci se často říkají. Přemýšlíte o smrti, ale ne jako o něčem tragickém. Já vnímám Wencesovu smrt jako osobní nesmírně důležitou událost. Pouta, která mě k němu vázala, byla tak silná… Miloval jsem ho… Miloval jsem ho tak moc… Jeho smrt znamenala zlomový bod v mém vlastním životě. Dnes, i když váhám to vyslovit, jsem přesvědčen, že mi umožnila jednou pro vždy otočit list a tím pádem jít dál.

Krátce poté jsi dostal dopis od Simóna a Plácida, který se zabýval okolnostmi Wencesovi smrti a jejich zatčení v ten samý den a také jistými podezřeními…

Opravdu. Když se Simón a Plácido sešli ve vězení, použili tajných kanálů, aby se ke mně dostal dopis, ve kterém mě pověřili delikátním úkolem: odhalit kdo je zradil. Pokud šlo o jejich mínění, zrádcem musel být někdo z těch dvou členů skupiny, kteří unikli zatčení – Rodolfo a Salvador – ale jejich podezření se zcela očividně soustředilo na Rodolfa.

Proč Rodolfa?

Jejich podezření se nezakládalo na něčem konkrétním. Jediná věc, kterou proti němu Simón a Plácido měli, byla jistá nedbalost v tom, že na několik setkání přišel pozdě a sám Wences požádal Salvadora, aby na něj dohlédl.

Jaká byla tvá reakce na takové podezření?

Byl jsem ohromený… Jen o chvíli později mě kontaktovali Salvador a Rodolfo, kteří mi psali z Burgosu, aby mě požádali, abych zorganizoval jejich přechod do Francie. Tak jsem jel do Hendaye, abych se setkal se soudruhem, kterého doporučil obranný výbor a ten mi pomohl se dostat do kontaktu s jistými baskickými převaděčskými sítěmi. Přechod snad už nemohl jít hladčeji. Vyzvedl jsem je v Hendaye a vyrazili jsme do Tolouse kde jim bylo doporučeno, aby se na čas ukryli v Itálii.

A co to podezření, které se vznášelo nad Rodolfem?

Měl bych nejdřív říct, že Salvador, aniž by znal obsah toho dopisu od Simóna a Plácida, taky sdílel to podezření. Problém byl, že z pochopitelných důvodů mohl sotva obrátit prst proti těm dvěma. Bylo to právě v této době, nebo lépe řečeno velmi krátce poté, kdy jsem zjistil (po objevu té slavné obálky), že El Chaval pracoval pro Quintelu. Jakmile k tomu došlo, varoval jsem Rodolfa a Salvadora. Vzpomínám si, že mi Rodolfo, chladnokrevný chlápek bez sklonů k sentimentalitě, poslal velmi emotivní dopis, ve kterém mě žádal, abych ho očistil jak rychle to jen půjde od všech podezření, které měli Simón a Plácido, protože věděl stejně jako my všichni, jaký osud je čeká. Ta věc pro něj byla velice naléhavá, nechtěl, aby šli na smrt a podezřívali ho, že je zradil.

A dozvěděli se to?

Ano, dopis, který jsem jim napsal, jim zavčas předal jejich právník. Před tím, než byli v brzkých hodinách dne 24. prosince 1950 popraveni. (9)

To nás přivádí k otázce, co se stalo s El Chavalem?

Dostal se z vězení v roce 1954. O měsíc později se znovu objevil ve francouzském tisku. Byl, jak se zdá, zmlácen poblíž Saverdunu (departement Ariège). S největší pravděpodobností se mu povedlo uniknout pokusu o vraždu. A pak Aniceto Pardillo Manzanero neboli El Chaval zmizel. Vše nasvědčuje tomu, že se vrátil do Španělska. (10)

A mohli bychom toto povídání zakončit nějakým zhodnocením?

Když zhodnotíme ty roky, musíme přiznat, že to negativní jasně převažuje nad tím pozitivním. Jednak jsme při těch operacích ztratili mnoho militantů, ještě k tomu pravděpodobně těch nejlepších. A pak je tady ta šikmá plocha, proti které se jen těžko působí. Myslím tím expropriace jako snadný zdroj peněz. Z nutnosti jsme žili na okraji společnosti a to nás odstřihlo od našich kořenů. Nakonec jsme ve Španělsku neměli žádnou podporu, frankismus tam vymýval lidem mozky tak intenzivně, že i ti, kdo by nám měli být příznivě nakloněni, nás považovali za obyčejné gangstery. A v mnoha případech, jako třeba v El Chavalově, jsme opravdu ničím jiným nebyli. Nelze si to nepřiznat, opravdu máme povinnost to říct, aniž by to snížilo respekt, který bychom měli cítit vůči osudům, které potkaly Wencese, Simóna, Plácida a mnoho dalších.

Poznámky:

(1) AMRE byla založena v Toulouse v prosinci 1944 generálem J. Hernándezem Saraviou a několika vysokými důstojníky bývalé španělské loajalistické armády. Cílem bylo seskupit bývalé republikánské důstojníky a organizace měla mezi třemi až pěti tisíci členů. AMRE byla rozpuštěna v září 1945 samotným Hernándezem Saraviou, když se stal ministrem obrany v exilové vládě vedené José Giralem.

Poznámka o AMRE a AFARE: v jiném rozhovoru Mariano Aguayo Morán mluví o zapojení Ignacia „Zubi“ Zubizarreta Aspase do AFARE (Agrupacion de las Fuerzas Armadas de la Republica Espanola – Skupina ozbrojených sil Španělské republiky). AFARE byla tou déle existující z obou skupin a v letech 1946 – 1949 se stala terčem série soudních procesů. Zdá se že i v té době době fungovalo spojení mezi AMRE a AFARE. S odstupem času je těžké přijít s přesnějším tvrzením, než že Zubizarreta byl někdy zapojen do jedné z těchto republikánských vojenských organizací.

(2) Diego Franco Cazorla (1920-1947), známý spíše jako Amador Franco, byl aktivistou Libertariánské mládeže. Byl zatčen v Irunu v červenci 1946 a následujícího roku zastřelen ve věznici Ondarreta.

(3) Pedro Mateu Cusidó (1897 – 1980), který v těchto letech hrál klíčovou roli při koordinaci logistické podpory akčních skupin, byl zapojen (společně Luisem Nicolauem a Ramónem Casanellasem) do atentátu na španělského premiéra Eduarda Datoa, který se odehrál 8. března 1921.

(4) César Saborit Carrelero (1915-1951), veterán Durrutiho kolony, sloužil v roce 1948 jako kurýr mezi podzemními strukturami CNT a akčními skupinami. Později se přidal ke skupině Los Maños, než přešel do Faceríasovy skupiny. Byl zastřelen frankistickou policií 19. července 1951.

(5) Pedro Adrover Font (1911 – 1952) známý jako El Yayo, přežil deportaci do nacistického koncentračního tábor Mauthausen a k akčním skupinám se připojil v roce 1947. Zprostředkovával spolupráci s exilovou CNT. Byl popraven v Campo de la Bota (v Barceloně) v roce 1952.

(6) Orgán tvořený koordinačními sekretáři z CNT, FAI a FIJL v exilu. Jeho úkolem bylo koordinovat ozbrojený boj.

(7) José Sabaté Llopart (1910 – 1949) byl zabit o sedm měsíců později během přestřelky s policií a José López Penedo (1915 – 1950) byl zatčen v listopadu 1949, odsouzen k smrti a krátce poté zastřelen.

(8) Francisco Denis Diez (1899 – 1949) známý jako Catalá byl jedním z nejefektivnějších převaděčů své doby. Jeho poslední přechod hranice mezi Francií a Španělskem se uskutečnil v květnu 1949, tedy krátce po překročení, o kterém se tady vypráví. Po zatčení policií byl převezen do kasáren v Sallentu, kde si vzal život požitím kapsle s kyanidem.

(9) 24. prosince 1950 byl popraven Simón Gracia Fleringán, Plácido Ortiz Gratal a společně s nimi i Victoriano Muñoz Treserras (nebo Trasserra), který se narodil roku 1923 v Barceloně. Je charakterizován pouze jako „řidič z CNT a člen gerily Los Maños“. Zřejmě se ke skupině připojil až později, což by vysvětlovalo, proč je o něm známo tak málo, kromě jeho odborové příslušnosti a proč je tak často přehlížen.

(10) V době tohoto rozhovoru Mariano Aguayo Morán ještě nemohl tušit, že on sám se stane příčinou znovuobjevení El Chavala. V období, kdy proběhl tento rozhovor, vylíčil Mariano příběh skupiny Los Maños také Eliseo Bayovi, redaktorovi barcelonského časopisu Gaceta Ilustrada, který jej zařadil do seriálu o libertariánském odporu. Bezprostředním výsledkem jeho publikování bylo odhalení skutečnosti, že El Chaval pracoval jako ostraha v kancelářích deníku La Vanguardia, kde se tiskla i Gaceta Ilustrada. Takto odhalen byl nucen ze svého místa odejít. Víme také, že o pár týdnů později Aniceto Pardillo Manzanero zemřel na selhání srdce. „Ze strachu“ říkají někteří.

Rozhovor s M. A. Moránem se odehrál v Gagny dne 29. září 1976, otázky kladl Freddy Gómez.

« Newer Posts

Powered by R*