Černorudý čtenářský deník

Durruti v Argentině

18. října 1925 vklouzly „filmovým stylem“ do tramvajového depa Las Heras přímo uprostřed čtvrti Palermo v Buenos Aires tři osoby. Jedna z nich měla masku. „Ruce vzhůru!“ zakřičeli lupiči na pokladníky se silným španělským akcentem a požadovali peníze. Zaměstnanci koktavě vysvětlili, že peníze jsou už v trezoru a klíč má manažer, který už odešel. Lupiči se mezi sebou v rychlosti poradili a pak zmizeli, celý jejich úlovek tak tvořil pytlík, který sebrali z pokladny, obsahující 38 pesos v drobných mincích. Venku čekal další komplic a o kus dál stálo připravené auto. Pachatelé zmizeli beze stopy.

Mužem, který vedl toto nepříliš plodné přepadení, nebyl nikdo jiný než Buenaventura Durruti. Ten samý Durruti, který se o 11 let později stal tou nejlegendárnější osobností španělské občanské války. Velitel kolony, jež nesla jeho jméno, který přišel z Aragonie, aby zachránil Madrid a který se třemi tisícovkami špatně vycvičených militantů porazil celou disciplinovanou armádu s důstojníky a generály, kteří studovali taktiku a strategii. Když pak padl během bojů o Univerzitní město v Madridu, dočkal se toho nejimpozantnějšího pohřbu, jaký kdy byl ve Španělsku uspořádán dělnickému vůdci. Barcelonou tehdy pochodovalo na 200 000 militantů.

Ironií osudu, nebo proto, že ideologové se musí přizpůsobovat okolnostem, anarchistický intelektuál Diego Abad de Santillán, jeden z nejotevřenějších argentinských kritiků expropriací, se v roce 1969 o tomto lupiči 38 pesos vyjádřil slovy: „Buenaventura Durruti, rytíř bez bázně a hany“.

Policie v Buenos Aires byla zmatená. Lupiči se španělským akcentem? Nikoho takového v archivech neměla a ani vyptávání se u kontaktů v podsvětí k ničemu nevedlo. Nikdo je neznal. Jelikož ale lupiči ukořistili jen směšnou částku, dalo se čekat, že to brzy zkusí znovu. A to se také 17. listopadu 1925 opravdu stalo.

Zbývalo jen pár minut do půlnoci, když úředník za přepážkou stanice metra Primera Junta dokončoval kontrolu tržby. Čekal už jen na peníze z posledního metra, tím jeho směna skončí. Vtom k němu přistoupil cizí muž, pomalu vytáhl zbraň a pak mu se španělským akcentem přikázal: „Drž hubu!“ Další muž zatím vtrhl do jeho budky a popadl dřevěnou schránku, ve které se nechávaly tržby. Všechno proběhlo velmi rychle a cizinci i s kořistí zamířili k východu na ulici Centenera. Úředník začal křičet z plných plic: „Pomoc! Zloději!“, jeden z lupičů se otočil a vystřelil do vzduchu, aby jej zastrašil. Střelbu a křik zaslechl policista stojící venku na křižovatce a rozběhl se k místu činu s vytaženou pistolí. Dva komplicové ale hlídali u vchodů do metra a když viděli přibíhat policistu, jeden z nich na něj dvakrát vystřelil. Zasažený policista padl k zemi. Všichni čtyři lupiči se pak hnali k čekajícímu taxi, řidiči se ovšem nedařilo nastartovat, po chvíli zoufalého snažení tak opět vystoupili a rozběhli se ulicí Rosario, kde se ztratili z dohledu.

Jak se však ukázalo, i toto přepadení skončilo fiaskem, tržby totiž tentokrát nebyly uloženy do dřevěné schránky, jak bylo zvykem, ale do ocelové truhly pod přepážkou. V uloupené schránce tedy nebylo nic.

Policie usoudila, že se jednalo o stejnou skupinu, která měla na svědomí přepadení v depu Las Heras – stejný modus operandi, stejný akcent. Tentokrát byl ovšem navíc zabit policista seržant Núñez. Kdo to mohl udělat?

Chilská policie právě v tu dobu poslala svým argentinským kolegům fotografie a soudní spis týkající se gangu lupičů španělského, mexického a kubánského původu, který 16. července téhož roku uloupil 46 923 chilských pesos v pobočce Chilské Banky v Mataderos. Z banky lupiči odjeli autem, přičemž stříleli do vzduchu a způsobili v rušné čtvrti pořádný zmatek. Zrovna když se rozjížděli, se jednomu bankovnímu úředníkovi povedlo chytnout se auta. Jeden z lupičů na něj zakřičel, aby seskočil a když úředník neuposlechl, zastřelil ho.

Chilská policie informovala své argentinské protějšky, že gang se skládal z pěti mužů, z nichž jeden odplul do Francie, zatímco ostatní se vydali do Argentiny. Podařilo se vypátrat penzion, ve kterém gang bydlel během pobytu v Santiagu de Chile. Majitelka prohlásila, že „pětice mužů byla zdvořilá a bez ustání mluvila o sociálních bojích. Tvrdili, že jsou španělští revolucionáři a podnikají okružní cestu po zemích Ameriky, aby shromáždili prostředky na svržení monarchie ve Španělsku.“

Argentinská policie porovnala fotografie s výpověďmi očitých svědků přepadení z Las Heras a Primera Junta. Nebylo pochyb, byli to oni. Policie začala neúnavně pročesávat penziony, hotely a ubytovny, avšak marně. Žádné stopy nepřineslo ani zatýkání anarchistických aktivistů. Fotografie hledaných cizinců byly vylepeny v každém vagónu metra i v tramvajích. Noviny přinesly popis lupičů: „Všichni ti, kdo včera pachatele viděli, se shodují, že to byly osoby slušného vzezření. Byli formálně oblečeni a na jejich vzhledu nebylo nic, co by budilo podezření. Když už, tak jedině jistá přitažlivost jejich zevnějšku.“

Podle dvou hypotéz, se kterými policie pracovala, lupiči buďto hned po druhé nevydařené akci utekli ze země (do Brazílie nebo Uruguaye), nebo se jen stáhli někam do úkrytu, než spustí nějakou další operaci. Brzy se potvrdila tato druhá hypotéza.

„Právě když se obyvatelé poklidného města San Martín chystali vyrazit ven na oběd, nebo se vraceli zpět do svých domovů, aby unikli palčivé sluneční záři a vedru, se rozestavil gang ozbrojených banditů u vchodu do Provinční banky v čele hlavního náměstí.“ Těmito slovy začaly noviny La Prensa 19. ledna 1926 svůj popis slavného přepadení banky v San Martínu.

Sedm neznámých osob (čtyři z nich maskované) vystoupilo na rohu ulic Buenos Aires a Belgrano pouhých 200 metrů od policejní stanice z automobilu Phaeton. Čtyři vstoupily do banky, zatímco další tři třímající karabiny zaujaly pozice u hlavního vchodu. Jednalo se o přepadení zvláštního druhu, v tom nejlepším gangsterském stylu. Na chodce procházející náhodou kolem byly hned namířeny zbraně. Nejprve se kolemjdoucí domnívali, že se jedná o nějaký žert, brzy ale pochopili svůj omyl a kvapně vzali nohy na ramena. Čtyři muži uvnitř se zatím činili, procházeli za přepážkami a vyprazdňovali pokladny. Povedlo se jim nasbírat 64 085 pesos a to se ani nenamáhali pokoušet se otevřít trezor. Zaměstnanci banky spolupracovali hned od chvíle, kdy útočníci vešli a pronikavý hlas se španělským přízvukem zakřičel: „Pohnete se a bude po vás“.

Avšak dva zaměstnanci, kteří se schovávali za přepážkou, se pokusili vyplížit se po všech čtyřech zadním vchodem. Maskovaný muž je uviděl a bez váhání vystřelil, jednoho z obou zaměstnanců zabil a jeho kolegu zranil.

Když byli hotoví, ujeli lupiči i s kořistí autem. Aby se zbavili pronásledovatelů, kryli svůj ústup střelbou a municí při tom nešetřili.

Policii počet útočníků zmátl – sedm plus řidič. Pokud se jednalo o gang z Chile, musel někde získat nové pomocníky. Uprostřed vyšetřování přišel zásadní průlom, kvůli němuž byla svolána tisková konference. Barcelonská policie pravděpodobně odhalila skutečnou identitu původní čtveřice lupičů. Podle informací, které do Argentiny poslala, se nejednalo o Mexičany ani Kubánce, jak tvrdily zprávy z Chile a také jména zjištěná chilskou policií byla falešná. Ve skutečnosti se jednalo o Španěly a jejich jména zněla:

Buenaventura Durruti narozen 14. července 1886 v Leónu

Francisco Ascaso z Almudévaru v provincii Huesca narozen 2. dubna 1902

Alejandro Ascaso pocházející stejně jako jeho bratr z Almudévaru a narozen 17. října 1889

Gregorio Jover Cortés narozen ve Valencii v roce 1892

Barcelonská policie také dodala, že se jedná o „nebezpečný gang anarchistů dlouho aktivní v Barceloně, kde provedl velké množství ozbrojených útoků, loupeží a vražd“. A co víc, Francisco Ascaso byl podezříván ze zabití kardinála Soldevilly v Zaragoze. (2)

Později byla s přispěním mexické a kubánské policie rekonstruována i trajektorie španělského anarchistického gangu. Ta započala přepadením banky v Gijónu ve Španělsku, tato loupež měla za cíl financovat boj proti diktatuře Primo de Rivery. Z Gijónu se vydali do Mexika, kde měli na svědomí přepadení kanceláře textilní továrny La Carolina. (3) Z Mexika se přesunuli na Kubu, kde úspěšně vyloupili další banku. Havanu opustili na palubě parníku Oriana a 9. června 1925 dorazili do přístavního města Valparaíso v Chile, kde provozovali různá řemesla, než 11. července přepadli Chilskou banku v Santiagu. Pak se opět živili běžnou prací až do začátku srpna, kdy se vlakem vydali do Buenos Aires.

Vše už tedy bylo jasné a zbývalo jen jediné – chytit je. Teď, když už policie najisto věděla, že se jedná o anarchisty, zaměřila své pátrání na tu frakci hnutí, která obhajovala expropriace a násilné akce. Všechny cesty, kterými by mohli Španělé opustit zemi, byly navíc přísně střeženy. Z jejich dopadení se stala otázka mezinárodní prestiže. Nakonec to ale byla francouzská policie a ne argentinská, kdo si tento úspěch mohl připsat.

Pět měsíců po přepadení banky v San Martínu, oznámil kabelogram z Paříže, že francouzská policie zmařila připravovaný atentát na španělského krále Alfonsa XIII, který se měl uskutečnit během jeho návštěvy Francie. V skromném hotelu v Clichy byli zatčeni Francesco Ascaso a Durruti a na místě se našly také plány a zbraně dokazující jejich záměr zaútočit na španělského monarchu.

Zpráva vyvolala velký rozruch u argentinské policie, která prahla po pomstě za seržanta Núñeze. Své francouzské kolegy proto požádala, aby zjistili více o tom, jak přesně a na jaké pasy se Durruti a Ascaso dostali do Francie, a také aby se pokusili zatknout i Jovera Cortése a druhého z bratrů Ascasových. Odpověď z Paříže uváděla, že zadržení připluli lodí do Cherbourgu dne 30. dubna 1926. Jejich pasy byly uruguayské, platilo to i pro Jovera Cortése, kterého se povedlo zatknou o pár dnů později. Pasy zněly na jména José Cotelo, Salvador Arévalo a Luis Victorio Repetto a vydala je uruguayská ambasáda v Buenos Aires. José Cotelo byl uruguayský anarchista žijící v Buenos Aires. Když ho sebrala policie, tvrdil, že svůj pas ztratil jen chvíli poté, co si jej na ambasádě vyzvedl. Taková povídačka mohla leda tak podráždit přítomné detektivy, kteří mu vyhrožovali, že za Durrutiho akce zaplatí, Cotelo ale držel jazyk za zuby a nakonec byl po několika týdnech a spoustě neplodných výslechů propuštěn. Také další dvě jména (Arévalo a Repetto) patřila uruguayským anarchistům přebývajícím v Buenos Aires, těm se ale povedlo zmizet a policie je nenašla.

Argentinská policie se ale nevzdávala a doufala, že se povede zařídit vydání tří zadržených anarchistů. Vysoce postavení policisté požádali přímo prezidenta Alveara, aby využil svůj vliv v Paříži, kde po mnoho let působil jako ambasador. Do Francie byli také vyslání tři z nejlepších detektivů z Buenos Aires. Francouzi se nakonec nechali přesvědčit a oznámili argentinskému ambasadorovi, že jim Durrutiho, Ascasa a Jovera vydají. Z Argentiny vyplula bitevní loď Bahía Blanca, aby zadržené vyzvedla.

La Antorcha celou kauzu odsoudila jako spiknutí vlád Francie, Argentiny a Španělska. Ve svém článku tvrdila, že Francie nemohla vydat zadržené do Španělska, se kterým neměla uzavřenou patřičnou smlouvu, ale protože „vlády vždy stojí při sobě, když jde o dopadení podvratných živlů“, souhlasila místo toho s vydáním tří anarchistů do Argentiny, odkud pak budou předáni do Španělska.

Když se tři mladí anarchisté dozvěděli, že mají být vydáni argentinské policii, bylo jim jasné, že se musí neprodleně pustit do práce. A tak dělali vše, co jen bylo v jejich silách – hladovky, protestní kampaně, výzvy k solidaritě, petiční akce anarchistů z celého světa. Začala působivá kampaň, která na okamžik zastínila i souběžně probíhající agitaci za Sacca a Vanzettiho.

„Ascaso, Durruti a Jover – noví Sacco a Vanzetti“ psaly anarchistické noviny po celém světě. V Argentině byla reakce okamžitá, organizovala se shromáždění a vyšel i pamflet, který tvrdil, že tito tři anarchisté vůbec v Argentině nebyli a údajná přepadení byla jen výmyslem policie (původní náklad 20 000 kusů byl vyprodán během týdne, a tak se hned natisklo dalších 30 000 ks). Ve Francii veškerý tisk s výjimkou pravicového volal po propuštění trojice anarchistů a jejich vydání označoval za hanebnost. Francouzští intelektuálové podepisovali petice na podporu „tří statečných mužů, kteří usilovali jen o to, aby byla jejich domovina svobodná“. V Národním shromáždění pak socialističtí poslanci předložili návrh na přepracování zákona o extradici.

Francouzská vláda začala váhat. Nestála o další potíže a vymyslela proto způsob, jak zaranžovat celou věc tak, aby extradice spěla do slepé uličky, když ji podmínila splněním jistých právních procedur. Argentinská policie se ale nehodlala vzdát a dál vyvíjela tlak na prezidenta Alveara a také zakázala jakákoliv shromáždění na podporu tří anarchistů. La Antorcha, Výbor na obranu sociálních vězňů, celá řada nezávislých odborových svazů, Výbor pro spolupráci italských skupin (vedený Di Giovannim a Aldem Aguzzim) a Bulharská skupina se nicméně postavily policejním výhrůžkám a pořádaly improvizované manifestace. Anarchisté při tom byli celkem kreativní. V jednom případě například, když policie rozháněla avizované shromáždění na náměstí, vyšel z nedaleké stanice metra anarchista, kterého jeho dva soudruzi rychle připoutali řetězy k zábradlí, takže ho policie nemohla odtáhnout. Anarchista pak hromovým hlasem spustil svou řeč a slova na ohromené přihlížející chrlil jako kulomet. Policie se jej nejprve pokusila mlácením umlčet, ale řečník kázal dál a bití spoutaného a bezbranného muže vzbuzovalo odpor přihlížejících. Druhou reakcí policie tedy bylo zacpat mu ústa, ale to nebylo tak jednoduché, řečník se bránil a stále se mu dařilo vyrážet ze sebe útržky vět. To vytvářelo tak bizarní podívanou, že to jen přilákalo ještě více diváků. Policie nakonec rezignovala a počkala na příjezd antonu s nářadím. Přepilovat řetězy trvalo celou hodinu a náš řečník mezitím stihl několik proslovů, ve kterých rozebral vše od případu tří španělských anarchistů po Sacca a Vanzettiho, nezapomněl ani na Radowitzkého a vězně z Viedmy. Stihl také pozurážet Alveara (toho anarchisté přezdívali výrazy „štětka“ a „sto kilo másla“), policii („hýkající osli a surové bestie“), Vlasteneckou ligu („tatínkovi hošíci“) a jejího vůdce Carlése („ctihodný bastard“), komunisty („ten autoritářský kreténismus), armádu („stupidní gorily“) a tak dále, servítky si při tom, jak je vidět, nebral.

Obhajoba Durrutiho a jeho soudruhů byla svým způsobem také obhajobou expropriací a práva „vyvlastňovat“ za účelem dosažení revoluce, které anarchisté sami sobě udělili. Obrana španělské trojice ze strany antorchistas byla ale v tomto ohledu dost rozporuplná. Ač dobře věděli, že Španělé přijeli do Argentiny, aby prováděli ozbrojené loupeže, antorchistas vždy tvrdili, že je trojice nevinná a ničeho se nedopustila. Jinak řečeno, nehájili je jako revolucionáře a nesnažili se ospravedlnit, co udělali, pouze stále opakovali: „Jsou nevinní, jsou to další oběti buržoazní justice“.

Tady je zajímavé poznamenat, že i když byla La Antorcha příznivě nakloněna násilné akci, ty, kdo ji praktikovali, bránila tím, že je líčila jako mírné beránky. V tomto zvyku pokračovala po všechny ty násilné roky až do doby, než v roce 1932 přestala vycházet. Pouze jedna publikace v Argentině podporovala expropriace a násilné akce otevřeně, byly to italsky psané noviny Culmine, které vydával Severino Di Giovanni.

Měli bychom si také povšimnout, že zatímco ve Francii veškerá liberální inteligence a svobodomyslné organizace mobilizovaly na obranu Durrutiho, Ascasa a Jovera, argentinští anarchisté byli rozdělení. Představitelé umírněných, v jejichž čele stáli Lopéz Arango a Abad de Santillán koncem roku 1926 napsali v úvodníku novin La Protesta: „Protesty proti extradici Ascasa, Durrutiho a Jovéra si nezaslouží být označovány jako anarchistické.“ Tento komentář signalizoval začátek války, kterou nejstarší anarchistické noviny v Argentině vyhlásily těm, kdo v rámci hnutí razili ozbrojené útoky, loupeže a padělání jako cestu k revoluci.

V dubnu 1927 se francouzská vláda nakonec rozhodla, že nebude ustupovat protestům a potvrdila rozhodnutí o extradici a to samé udělal i odvolací soud v Paříži. Argentinská policie jásala. Anarchistický tisk ve Francii i v Argentině naopak dal průchod svému vzteku namířenému proti argentinskému velvyslanci i proti prezidentovi Alvearovi, kterého La Antorcha obvinila, že si vydání anarchistů koupil tím, že Francii umožnil rozložit na delší dobu splátky dluhu za dodávky potravin, které Argentina Francii dodala v době první světové války.

Výbor na obranu sociálních vězňů se začal připravovat na obhajobu tří Španělů. Jak Výbor upozornil, do obrany Španělů se hrnula i Mezinárodní rudá pomoc, kterou o to ale nikdo nežádal, jelikož obvinění byli anarchisté a neměli nic společného s komunistickou stranou. Výbor upozornil členy Mezinárodní rudé pomoci, že by udělali lépe, kdyby bránili anarchisty uvězněné v Rusku.

Agitace za Durrutiho, Ascasa a Jovéra v Buenos Aires ještě narostla a prezident Alvear si začal uvědomovat, že sotva přijedou, bude to jen další popíchnutí dělnického hnutí, které bylo v roce 1927 už tak podrážděné víc než dost. Musí opravdu přijet? A proč? Jen proto, aby se uspokojila policie? Alvear byl mazaný a nechtěl si spálit prsty jako Američané, kteří kauzou Sacca a Vanzettiho vzbudili hněv po celém světě. Už tak bylo dost problémů s Radowitzkým vězněným v Ushuaii, jaký mělo smysl soudit ty tři a dát tak anarchistům další záminku nastražit bomby a organizovat demonstrace a stávky? I když nepochyboval o jejich vinně a chápal touhu policie po pomstě, rozhodl se, že mu to za problémy nestojí.

A tak začala diplomatická hra. Francie poskytla Argentině tři měsíce na to, aby si zařídila převzetí vězňů. Argentina si dala s odpovědí na čas, a pak požádala, aby zadržené přepravilo francouzské námořnictvo, protože Argentina v daném období nemá k dispozici loď. Francie to zamítla a dny plynuly. Argentina vyjádřila nelibost s chováním Francie, Francie mluvila o zanedbání ze strany Argentiny, až nakonec ke spokojenosti všech lhůta uplynula a Durruti, Ascaso a Jovér byli propuštěni z vazby a deportováni do Belgie.

Pro anarchisty to bylo velké vítězství. La Antorcha psala o vítězství argentinského a francouzského lidu nad jejich vládami. „Zachránili jsme tři naše soudruhy, nad kterými se vznášela strašlivá hrozba. Jsme zaplaveni vlnou radosti, když vidíme, že naše akce uspěla a reakcionáři byli poraženi. To je dvojitá radost, ze které můžeme načerpat čerstvou odvahu odhodlaně pokračovat v boji dnes i zítra, pokračovat v boji za propuštění všech našich lidí, Sacca a Vanzettiho, Radowitzkého atd.“

Také Durruti a jeho soudruzi dále pokračovali v boji, do Argentiny už se ale nikdy nevrátili. Navzdory tomu byl jejich vliv na rozvoj anarchistických expropriací naprosto klíčový.

Miguel Arcángel Roscigna

Při přepadení v San Martínu Durrutimu pomáhali dva argentinští anarchisté, byli to Miguel Arcángel Roscigna a Andrés Vázquez Paredes. Oba byli později protagonisty nejslavnějšího přepadení dvacátých let – loupeže v Rawsonově nemocnici.

Jak se stalo, že se Miguel Arcángel Roscigna, vysoce kvalifikovaný kovodělník specializovaný na tepání železa, kterého si jeho zaměstnavatel (navzdory jeho odborářské a politické bojovnosti) velice cenil pro jeho neobyčejnou pracovitost, dal na ozbrojené loupeže? Roscigna měl přece šťastný rodinný život, byl dobrým otcem a jeho dům byl skromný, ale pohodlný. Kdo byl Roscigna? Jaká byla jeho osobnost? Jeden z jeho soudruhů Gino Gatti napsal: „Když se na to podívám zpětně, život Miguela Arcángela Roscigni byla učiněná epická báseň, chvalozpěv solidarity.“ Emilio Uriondo, který s Roscignou vyrůstal a sám byl jedním z nejzarytějších anarchistů, řekl, že to byl „nejinteligentnější ze všech anarchistických aktivistů, ten nejobětavější člověk, který by si v buržoazním životě mohl žít pohodlně a poklidně, který se ale místo toho rozhodl nechat to vše být a dát svůj život v sázku pro své ideály“. Dokonce i nepřítel vyvlastňovatelů Abad de Santillán prohlásil, že Roscigna byl „inteligentní, odhodlaný a nesobecký chlapík. A proto nás velice mrzelo, když jsme ho viděli zapleteného do věcí, které ho nemohly vést jinam, než do záhuby.“

Roscigna byl inteligentní člověk, který se aktivně vrhal do sociálních bojů, které považoval za nejlepší způsob, jak bojovat se zavedeným řádem. Ve dvou věcech byl velmi nekompromisní, ve svém postoji k policii (dle bývalých příslušníků policie Roscigna, Nicola Recchi a Umberto Lanciotti dokázali snášet jakékoliv mučení) a ke komunistům. V květnu 1925 Roscigna publikoval pojednání nazvané „Podivní anarchisté“, ve kterém ostře kritizoval italské anarchisty, kteří byli členy Antifašistického výboru společně se socialisty, liberály a komunisty. „Tisíce soudruhů mrtvých, uvězněných a vypovězených, to jsou pochmurné výsledky vlády, která v Rusku řídí diktaturu právě tak zločinnou, jako je ta fašistická v Itálii.“ A dále se ptal: „Cožpak si tito soudruzi neuvědomují hanebnou tradici a škodlivé dílo těchto zatracených pastýřů v rámci rebelských dělnických organizací v naší zemi? Uznají alespoň, že utlumení sociálních nepokojů během nezapomenutelného období okupací továren bylo dílem komunistů? Cožpak neví o každodenních masakrech, které se zaměřují (jako nějaký znovu se opakující Kronštadt) tiše a neúprosně na každý náznak potenciální opozice, nebo pouhé zpochybnění příkazů proudících od nových vládců Ruska, i kdyby ta opozice pocházela od strůjců komunismu, kteří by si přáli zůstat věrni svým ideálům?“

Roscigna se postavil proti jakýmkoliv aliancím s autoritáři. V této zatvrzelé linii vůči těm, kdo „nenabízí nic než autoritu“ později zašla ještě dál jedna frakce hnutí, povzbuzovaná Horaciem Badaracem (anarchista z okruhu novin La Antorcha, který je dnes neprávem zapomenut).

V červenci 1927 anarchisté způsobili paniku mezi všemi, kdo měli něco společného s USA. V souvislosti s kauzou Sacca a Vanzettiho se totiž v Argentině odehrála vlna teroristických útoků. Policie se domnívala, že za nimi stojí Severino Di Giovanni, ale jisté podezření padlo i na Roscignu. Ten udělal 24. července tu chybu, že strávil noc doma a policie ho tam zatkla. Detektivové z oddělení Společenského pořádku sice dobře věděli, že na něj vůbec nic nemají, ale rozhodli se to prostě zkusit. Navíc měli zprávy od uruguayské policie v tom smyslu, že Roscigna a Emilio Uriondo stáli za bombovým útokem na americkou ambasádu v Uruguayi a že připravili bombu maskovanou jako kniha (zřejmě hotové umělecké dílo), které plánovali poslat řediteli věznice Ushuaia.

Oddělení Společenského pořádku zadržovalo Roscignu několik dní, ale ten vytrvale zapíral a tvrdil, že se sice v mládí angažoval v sociálních bojích, avšak teď ve svých 36. letech se zajímá už jen o chov drůbeže, protože plánuje založit drůbeží farmu. Policejním postupem v případě podobně zatvrzelých zapíračů bylo buď je na místě zlikvidovat, nebo je propustit a pak sledovat v naději, že se je tak povede chytit přímo při činu. Jenže policisté z oddělení Společenského pořádku upřednostnili hon na Di Giovanniho a Roscignu nechali být. To byla závažná chyba, která jim brzy měla přinést mnoho bolestí hlavy a lidový posměch.

Když byl Roscigna pro nedostatek důkazů propuštěn, vnímal to jako jakýsi propůjčený čas. Uvědomoval si totiž, že jeho dny už jsou sečteny. Pobočník inspektora Buzzoa mu to řekl jasně: „Máš tři možnosti, zdekuj se do La Quiacy a chovej kuřata, vstup do semináře a studuj na kněze, nebo neotálej a spáchej sebevraždu, což by nám zjednodušilo život, protože až na tebe příště narazíme někde v ulicích Buenos Aires, odděláme tě a dáme ti do ruky zbraň a řekneme, že jsi kladl odpor úřední moci!“

Roscigna měl na práci důležité věci. Pomoc anarchistickým vězňům byla v katastrofálním stavu, protože se nedostávalo peněz. Zasílání balíků s jídlem pro vězně bylo zastaveno, finanční pomoc, kterou dostávali jak odsouzení anarchisté, tak ti, kteří byli ve vazbě, byla snížena jen na 8 nebo 10 pesos týdně. K tomu bylo potřeba zajistit peníze pro rodiny vězňů, nebo pro ty, kdo byli na útěku před policií. Navíc, jak už bylo řečeno, jeho snahou nebylo jenom podporovat stíhané, ale osvobodit je, i kdyby byli na nějakém nedobytném místě. A na to byly opět zapotřebí peníze. Roscigna byl nejen neochvějný optimista ale také pragmatik: „Drastický problém? Drastické řešení!“

Roscigna se během těch pár měsíců, které strávil s Durrutim, naučil hodně. Solidární sbírky samozřejmě musely pokračovat a dělníci museli dát na pomoc soudruhům za mřížemi i svou poslední penny. Podobné sbírky totiž podporovaly pocity bratrství a vytvářely revoluční morální závazek. Bylo ale zapotřebí i akce a získávání peněz expropriacemi bez skrupulí vůči těm, kdo trávili své životy šmelinářstvím.

Roscigna chtěl plánovat své operace do nejmenších detailů, aby stály za to a přinesly dostatečnou sumu bez zbytečných problémů. Spoléhal při tom na svého oddaného přítele, sebejistého, inteligentního a prozíravého mladého Španěla Andrése Vázqueze Paredese. Paredes měl za sebou aktivní boj v rámci odborů lakýrníků, byl expertem na výrobu bomb a strávil i nějaký čas ve vězení kvůli zapojení do teroristické útoků z roku 1921, z doby kampaně na podporu Radowitzkého. Paredes také pomohl Wilckensovi sestrojit bombu, kterou pak zabil podplukovníka Varelu.

Zatímco s Paredesem mohl Roscigna počítat, jiný důležitý pomocník mu chyběl. Jeho kamarád Emilio Uriondo byl totiž zavřený ve věznici Punta Carretas v Montevideu kvůli zapojení do bombového útoku na americkou ambasádu. Podle některých tvrzení celé anarchistické hnutí v Argentině tvořili cizinci. Emilio Uriondo dokazuje, že to není pravda. Uriondo byl totiž čistokrevný criollo z oblasti Magdalena. Byl to člověk pevného charakteru, vždy loajální ke svým přátelům. Jako správný criollo byl vybaven šestým smyslem pro to, aby poznal kdo je kdo a tuto bystrost svého myšlení využíval při jednání s policií a autoritami, protože správný criollo je rebel a nesnáší, aby jej někdo komandoval, svoboda je pro něj posvátná. Uriondo byl kultivovaný a uhlazený. Měl navíc úžasnou schopnost snášet fyzickou bolest. Jeho široká ramena unesla roky strávené v Ushuaii, bití a také kruté počasí, když se mu povedlo utéct a pěšky pod pláštěm noci překonával pustinu a hory. Jeho tělo vydrželo i výslechy trvající několik dnů v řadě a týrání pomocí svazování do kozelce. Měl i další kvality, pilně se vzdělával a měl politický přehled jako málokdo. Byl sečtělý v dílech Bakunina, Marxe, Kropotkina, Engelse, Malatesty a Lenina. Věřil ale, že teorie bez akce je k ničemu.

Kdyby Uriondo nebyl ve vězení, byl by zajisté tím pravým člověkem, se kterým by Roscigna mohl provést své chystané bravurní kousky, takto za něj ovšem musel Roscigna najít náhradu. Potřeboval muže akce, a tak si vybral bratry Morettiovi, jejichž politické přesvědčení bylo sice nejasné, ale své životy už riskovali nejednou. Bratři stáli v čele stávky v ropné společnosti La Energina. Stávka začala, když společnost zjistila, že řidiči cisteren „vyvlastňují“ pohonné hmoty a vykopla je. Anarchisté projevili svou podporu a spor nabral velice násilnou podobu, což vyvolalo i jisté rozpory v libertariánském hnutí.

Roscignovu skupinu tedy tvořili tito muži: Andrés Vázquez Paredes, Vicente Moretti a Antonio Moretti, všichni připraveni následovat Roscignu kamkoliv.

1. října 1927 u vchodu do Rawsonovi nemocnice postávali tři muži s ovázanými hlavami. Nepochybně oběti nějaké nehody. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Zatímco různí pacienti a jejich doprovod přicházeli a odcházeli, ti tři se tam potloukali, jako by na někoho čekali. A taky že ano. Čekali na kurýra, který měl každým okamžikem přivézt peníze na mzdy. Ti tři s obvázanými hlavami byli Roscigna, Paredes a Antonio Moretti. Vicente Moretti čekal o třicet metrů dál s automobilem Phaeton.

Roscigna si uvědomoval obtížnost akce, protože zjistil, že policista doprovázející kurýra je někdejším šampiónem ve střelbě, spoléhal ale na moment překvapení. Roscigna nesnášel „drama“, všechno to bezúčelné střílení a zbytečné krveprolití.

Když kurýr vystoupil z auta, trojice k němu přistoupila a pohrozila mu zbraněmi. Kurýr kufřík upustil, jeden z anarchistů jej chytil a rozběhl se k autu. Další dva jej následovali, jeden se ale ještě ohlédl a viděl, že policista sahá po zbrani. Instinktivně střelil jako první a zasáhl, policista se sesunul k zemi. Podle novin se policista jmenoval Francisco Gatto a byl na místě mrtvý.

Výtěžek z akce byl značný, povedlo se ukořistit 141 000 pesos. Roscigna a jeho druhové ale museli okamžitě zmizet, protože jim byla (navzdory několika falešným stopám) policie v patách. Vyšetřování vedl starý nepřítel anarchistů inspektor Santiago. Ten od začátku tušil, že akci provedli anarchisté. Jako první byl zatčen řidič Dositeo Freijo Carballedo, který byl obětním beránkem vyšetřovatelů a byl jako první předváděn k výslechu vždy, když někde vybuchla bomba, nebo došlo k nějakému přepadení. Nebyl to sice žádný svatoušek, ale s touto akcí neměl nic společného.

Roscigna usoudil, že bude lepší opustit Buenos Aires a vydat se do Uruguaye, kde měl několik velmi dobrých přátel. Za tímto účelem požádal o službu Bustose Duarteho, převozníka na řece Tigre a bezvýhradného podporovatele anarchistů. Byl to Duarte, kdo o několik měsíců později poskytl útulek Di Giovannimu, když mu byla policie na stopě.

Roscigna a bratři Morettiové se měli plavit s Duartem, Vázquez Paredes je měl následovat jinou trasou. Auto nechali v garáži v San Fernandu, kterou jim doporučil muž známý jako „Bébé Castro“. Překročili deltu a noc strávili na ranči patřícímu Bébého otci v blízkosti uruguayského města Nueva Palmira. Jenže majitel garáže v San Fernandu to hrál na obě strany a poté, co shrábl pěknou sumu peněz za ukrytí auta, je nahlásil policii.

Policie se hned vrhla do akce, zatkla Bébého Castra a vtrhla do domu převozníka Duarteho. Tam zastihla jen jeho ženu, která byla zaskočena nečekanou situací a odpověděla po pravdě na dotazy detektivů. Identifikovala podle fotografií všechny čtyři hledané muže a dodala, že Paredes neodplul s ostatními. Argentinská policie hned začala usilovat o navázání spolupráce s uruguayskými kolegy a vyslala své delegáty do několika uruguayských měst. K dopadení lupičů z Rawsonovy nemocnice byly mobilizovány všechny síly. Roscigna a Morettiové si mezitím pronajali automobil a vyrazili do Montevidea, spoléhali při tom na pomoc uruguayského průvodce Osorese, který byl připraven riskovat svůj krk pro anarchisty.

Vyjádření, která tisku poskytovali inspektoři Santiago a Zavala, vyvolávala optimistická očekávání ohledně brzkého dopadení hledaných anarchistů. Policie jim byla těsně v patách a každou hodinu poskytovala zprávy o vývoji pronásledování. Trasa útěku vedla nejprve na sever do města Mercedes, odtud se uprchlíci vydali zase na jih silnicí vedoucí do Montevidea. Ze všech měst, kde se objevili, přicházela svědectví, která byla rozebírána v tisku. Ve městě Cordona strávili uprchlíci noc v hotelu hned naproti policejní stanice. Ze San José odjeli sotva pár minut před tím, než se přiřítila uruguayská policie. Po příjezdu do Montevidea se zastavili v kavárně De Salvo a rozloučili se s průvodcem Osoresem. Poté se nechali oholit v holičství poblíž zeleninového trhu a pak beze stopy zmizeli v ulicích dělnických čtvrtí, kde žilo mnoho anarchistů. Policie přes veškeré úsilí neobjevila nic dalšího. Veškerý optimismus zase vyprchal.

Tisk si polici za její pomalost řádně podal. Noviny Crítica přinášely sarkastické poznámky o mužích inspektora Santiaga. V jednom příspěvku připomněly humoristickou povídku Marka Twaina, v níž detektivové hledají uprchlého slona, s lupami v rukou a nosy u země pečlivě zkoumají stopy, až přehlédnou, že mají obrovského tlustokožce přímo před sebou. „To je přesně to, co se děje naší policii – té nejlepší na světě.“

Novinám Crítica případ přinesl velké zisky, lidé se zpráv o přepadení nemocnice a pronásledování pachatelů nemohli nabažit a prodej výtisků stoupal. I když by se mohlo někdy zdát, že noviny uprchlíkům straní, nebyla to pravda a Roscigna si to dobře uvědomoval. Crítica pomáhala policii držet ve stavu ostražitosti. Pro čtveřici anarchistů by bylo zajisté lepší, kdyby nebyli dennodenně na titulní stránce nejprodávanějších novin a kdyby pozornost opadla. Roscigna se ovšem nenechal snadno rozhodit. Zatímco takový Di Giovanni by na jeho místě nejspíše nakráčel k šéfredaktorovi a pohrozil mu zastřelením, Roscigna se rozhodl ze situace vytěžit maximum a sám poslal redakci několik dopisů prošpikovaných falešnými vodítky (místa, vymyšlení svědkové), která měla policii ještě více zmást.

Jak dny plynuly, museli Santiago, Zavala, Gariboto a všichni jejich slídilové uznat porážku a vrátit se domů. Nezbylo jim než vyčkávat a věřit v nenahraditelnou zbraň policie – donašeče. Kvůli velké pozornosti veřejnosti, které se případ těšil, byla záležitost projednána i v uruguayském parlamentu, kde musel ministr vnitra vysvětlovat selhání uruguayské policie.

Událost měla samozřejmě dopad i na anarchistické hnutí. Abad de Santillán se v novinách La Protesta distancoval od „Roscignů a Moretiových“ a vyzýval anarchisty aby „tomu učinili přítrž a izolovali tento zdroj zvrácenosti a deviace našich idejí a metod boje, anarchobanditismus je bohužel skutečný mor“. La Antorcha naopak celou věc označila za policejní výmysl a „zlověstné reakcionářské spiknutí“ proti militantnímu anarchismu. Pak (zřejmě jako odpověď lidem okolo La Protesty) autor textu González Pacheco dodává: „Jsou ti pachatelé dobří nebo špatní? Proč by nám na tom, soudruzi, mělo záležet?“ Skutečným zlem jsou podle Pacheca ti, kdo vládnou („Kdo ztělesňuje moc, ztělesňuje zlo“). Puritáni, kteří ohrnují nos nad zločinci nebo třeba prostitutkami, v hloubi duše ctí zákony, i když se sami označují za anarchisty. Namísto spekulací o tom, jestli jsou takoví lidé dobří nebo špatní, by je anarchisté raději měli „vzít na palubu“ a zapojit je do boje proti buržoazii. „Méně zákona dbalé ctnosti. Více anarchistické bojovnosti.“

Část ukořistěných peněz šla na solidární účely, část výtěžku pak Roscigna použil na výrobu falešných bankovek. Argentinští militantní anarchisté se k padělání silně upínali a i Roscigna doufal, že pomocí padělaných peněz může buržoazii porazit. Spoléhal přitom na Němce Erwina Polkeho, který byl v tomto oboru skutečným mistrem. Polke byl mlčenlivý chlapík, individualista, vášnivý čtenář Stirnera a samotářský poustevník, který ožíval jen když ho někdo požádal o výrobu padělků. Život mu nepřinesl nic než věznění, povedl se mu ale kousek, který nemá obdoby. Přímo ve věznici Punta Carretas v Montevideu vyrobil padělky argentinských bankovek výjimečně vysoké kvality. Protože ale padělání není tématem knihy, Bayer tuto epizodu dále nerozvádí.

Poznámky:

(2) Kardinál Juan Soldevilla y Romero byl v roce 1923 zabit anarchistickou skupinou Los Solidarios, ke které Ascaso s Durrutim patřili, šlo o odvetu za jeho roli při financování a najímání vrahů (tzv. pistoleros), kteří zabíjeli organizátory anarchistického odborového svazu CNT.

(3) Dle Durrutiho životopisu od Abela Paze nedlouho po tomto přepadení dostala mexická CGT od Durrutiho velkou sumu peněz určenou na podporu publikační činnosti a na založení racionalistické školy.

Anarchistické hnutí v Argentině patřilo svého času k největším na světě, nějaká samostatná publikace v češtině, zabývající se tímto tématem, však zatím chybí a k dispozici tak máme jen zmínky v šířeji pojatých dílech, jako je např. Damierova Historie anarchosyndikalismu. Pokud však ovládáte nějaký světový jazyk, můžete sáhnout po knihách argentinského historika Osvalda Bayera.

Předností jeho knih je neobyčejná čtivost a místy až románový styl. To je do značné míry způsobeno samotnou tematikou. Bayer se často zaměřuje na muže činu a akce a jak už sám název napovídá, nejinak tomu je i v případě jeho útlé knížečky Anarchističtí vyvlastňovatelé, která se zaměřuje na vlnu loupeží a dalších militantních akcí anarchistických „Robinů Hoodů“, která zasáhla Argentinu zejména ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Zapomeňte na nudnou teorii a slovíčkaření akademiků a připravte se na burácení bomb, divoké honičky s policií za rachotu střel z revolverů, na spoustu napětí a akce. Nejedná se ale o žádnou jednostrannou oslavu romantických heroických dobrodruhů. Hledáte-li morálně čisté hrdiny úspěšně čelící přesile padouchů, kupte si raději nějaký komiks. Činy a životy skutečných lidí jsou zpravidla mnohem rozporuplnější a tragičtější. A jak se výstižně píše již v předmluvě: „Pochopit nutnost použít zbraně k zajištění finančních zdrojů ještě nutně neznamená, že ti, kdo k tomuto postoji dospějí, jsou v tomto ohledu v praxi aspoň trochu použitelní.“ Anarchisté zpravidla nejsou chladnokrevní zločinci, ale obyčejní pracující, usilující o svobodu a důstojné podmínky. Ač se některé akce vydařily a i po téměř století udivují svou smělostí, mnoho dalších skončilo naprostým fiaskem.

Bayer sám popisuje hrdiny své knihy slovy: „Byli zarputilí, když došlo na obranu svých životů, protože věděli, že jeden špatný tah nebo i ta nejnepatrnější známka slabosti by měly za následek jejich zabití na ulici, nebo před popravčí četou. Svým způsobem byli městskou gerilou, nemohli se ale ohledně financování nebo zbraní spoléhat na žádnou zahraniční mocnost a neměli žádné místo, kde by mohli najít útočiště, když půda začala být moc horká. Žili ze dne na den, bez oddychu. Byly to zajímavé postavy, útočící na společnost („buržoazní“ společnost) bombami a revolvery, zatímco jejich tiskoviny prudce kritizovaly bolševickou diktaturu a vzývaly zářivé imanentní zlaté rouno: Svobodu.“

Kniha vznáší řadu závažných otázek. Jaké prostředky jsou v boji za lepší společnost přípustné? Co je ještě legitimní odboj proti tyranii a kde už začíná obyčejný banditismus? Tyto otázky provázejí anarchismus od počátku a ani Bayer jednoznačné odpovědi nenabízí. Rozpor, který v Argentině reprezentovaly frakce „protestistas“ a „antorchistas“, trvá do dnešních dnů a kniha v tomto ohledu neztrácí na aktuálnosti.

Chceme-li pochopit vzedmutí militantního anarchismu, ke kterému v Argentině došlo, je třeba vzít v úvahu dva významné faktory. „Argentinský anarchismus ve dvacátých a třicátých letech byl produktem brutální státní represe proti hnutí, které bylo na počátku dvacátého století silou, s níž se muselo počítat.“ Anarchisté nečelili jen teroru ze strany policie a armády, ale také násilníkům z ultrapravicové Argentinské vlastenecké ligy. Život anarchistů rozhodně nebyl žádný med a některé masakry spáchané na pracujících byly natolik otřesné, že prostě volaly po odplatě. Jak uvidíme, často se tak rozpoutal celý řetězec vzájemných odvet.

Druhým významným rysem argentinského hnutí byl jeho internacionalismus. Italští, němečtí, španělští a ruští anarchisté běžně přijížděli a zase odjížděli a poskytovali hnutí rozmanitost idejí i strategií. Některé expropriace, ke kterým došlo v polovině dvacátých let, tak měla na svědomí španělská akční skupina Los Solidarios, ke které patřili i slavní revolucionáři Durruti a Ascaso. Díky tomuto internacionalismu v hnutí silně rezonovaly i zahraniční události jako byly ruská revoluce, nástup fašismu v Itálii a s ním spojené represe, nebo třeba justiční vražda italských anarchistických imigrantů Sacca a Vanzettiho v USA (kampaň za jejich propuštění v Argentině zahrnovala i bombové útoky proti americkým symbolům, za kterými zřejmě stal poněkud kontroverzní radikál italského původu Severino di Giovanni, o němž Bayer napsal samostatnou knihu). Tyto události mezinárodního významu asi není třeba dlouze představovat, zaměřme se proto na pár důležitých mezníků v dějinách samotného argentinského hnutí počátku dvacátého století, které nám umožní lépe pochopit otřesné podmínky, kterým hnutí muselo čelit.

Státní teror

1. května 1909 jízdní oddíl spadající pod vedení policejního náčelníka Ramona Falcona zahájil palbu na demonstraci na Plaza Lorea. Několik demonstrantů bylo zabito a mnoho zraněno. Následná generální stávka trvala devět dní a došlo během ní k zatčení více než dvou tisíc lidí. 13. listopadu stejného roku osmnáctiletý ukrajinský anarchista Simón Radowitzky hodil bombu na Falconovo auto a zabil Falcona i jeho asistenta. Vláda následně vyhlásila stanné právo a rozpoutala další brutální represe (pozoruhodným osudům Simóna Radowtzkého už jsem se věnoval dříve zde: Vězeň 155: Simón Radowitzky « Černorudý čtenářský deník (noblogs.org) ).

V prosinci 1918 vypukla stávka ve Vasenových ocelárnách v Buenos Aires. 7. ledna 1919 se stávkující pokusili zabránit odvozu materiálu ze závodu. Policie zahájila palbu, pět dělníků zabila a mnoho zranila. 9. ledna vypukly další násilnosti mezi policií a truchlícími na pohřbu oněch pěti zastřelených stávkujících. FORA (Federación Obrera Regional Argentina – anarchosyndikalistická organizace usilující o dosažení anarchistického komunismu založená v roce 1901) vyzvala ke generální stávce. Vypukly pouliční boje a v ulicích vyrostly barikády. Proti pracujícím bylo nasazeno vojsko. Ultrapravicová Argentinská vlastenecká liga následně rozpoutala pogromy proti židům a přistěhovalcům. Policie zase provedla razii v kanceláři anarchistických novin La Protesta a zničila tiskařský lis. Během těchto událostí, pro které se vžilo označení „Tragický týden“, bylo uvězněno asi padesát tisíc dělníků, 700 jich bylo zabito a mnoho zraněno. Nicméně jako krásný důkaz síly argentinského hnutí můžeme uvést fakt, že navzdory těmto represím se v roce 1919 odehrálo 367 stávek.

V letech 1920 – 1922 se odehrála série stávek a povstání mezi zemědělskými pracujícími v Patagonii (tímto tématem se zaobírá Bayerova nejrozsáhlejší kniha La Patgonia Rebelde a já jsem se mu věnoval zde: Antonio Soto a povstání v Patagonii | Anarchistická federace (afed.cz)). V roce 1921 byly hromadně popraveny stovky stávkujících dělníků desátou kavalérii pod vedením plukovníka Hectora Varely. Jako odpověď na tento masakr byl 27. ledna 1923 plukovník Varela zabit anarchistou Kurtem Wilckensem. Wilckens byl přitom (podobně jako Radowitzky) jemný člověk odmítající násilí (byl stoupencem pacifismu Lva Tolstého), ale hrůznost toho, co se v Patagonii odehrálo, ho přiměla jednat. Už 16. června stejného roku byl Wilckens ve vězení zavražděn členem Vlastenecké ligy s tichým souhlasem vedení věznice. Ani tato vražda nezůstala bez odezvy, ale kuriózní způsob, jakým byl Wilckens pomstěn, si povíme za chvíli.

První pokus a ruský intelektuál

Hlavním tématem knihy jsou expropriace. K té první došlo 19. května 1919 (tedy jen pár měsíců po Tragickém týdnu) a představuje krásnou ukázku spojení obou výše uvedených faktorů. Popišme si ale nejdříve, co se vlastně stalo.

Manželé Perazzovi toho dne jako obvykle v 19:30 zavřeli svou směnárnu a nastoupili do tramvaje, kterou jezdívali domů. Pan Perrazo nesl kufřík s penězi. Jeho paní poněkud znervózněla, když si všimla, že za nimi sedí muž se světlými vlasy a „polským vzezřením“, který si ji už dříve podezřele prohlížel přes sklo směnárny. Pan Perrazo navíc zpozoroval, že se za tramvají drží automobil a jeden z pasažérů vrhá kradmé pohledy jejich směrem. Nicméně jejich cílová zastávka se nacházela na poměrně rušné křižovatce a tak se necítil ohrožený. „Polák“ vystoupil zároveň s nimi. Tramvaj odjela, záhadné auto zastavilo a vystoupil tmavooký muž. „Polák“ vytáhl revolver a vrhl se na Perraza, jehož žena s jekotem utekla. Perrazo byl natolik ohromený, že kufřík nepustil, „Polák“ se mu jej snažil vytrhnout, ale nakonec ztratil nervy a začal střílet.

Právě v ten okamžik přijela další tramvaj se dvěma policisty na plošině. Ti začali střílet na auto i na muže se světlými vlasy, kterému se konečně povedlo získat kufřík. Jeho společník v autě na něj zavolal, ale on neslyšel a byl už natolik nervózní, že se rozběhl pryč a pokračoval přitom ve střelbě. Jedna odražená kulka zasáhla řidiče tramvaje, kterému se naštěstí nic nestalo, další kulka zasáhla do nohy jednoho z policistů.

Tmavooký muž a řidič, kteří nemohli svému společníkovi nijak pomoci, zmizeli. Střelec s policistou v patách mezitím proběhl několika ulicemi. Měl ale smůlu. V ulici Fraga bydleli další dva policisté, které zvuk střelby vylákal ven. Policisté proti „Polákovi“ vyprázdnili zásobníky svých zbraní a jedna z kulek mu roztříštila levou ruku, nato rozzuřený muž vypálil svou poslední kulku přímo do hrudi jednoho z policistů a schoval se do skladiště uhlí. Uhlíř ze zvědavosti vyšel na ulici a policejní kulka ho trefila do oka. „Polák“ – teď už bez munice a zraněný – ve svém úkrytu zkolaboval vyčerpáním a byl zatčen.

Všechno se to seběhlo špatně. Jeden policista mrtvý, uhlíř a pachatel vážně zranění, manželé Perazzovi a další policista lehce ranění. A vše úplně zbytečně. Kdo za tím stál? Navzdory pomstychtivému zápalu šlo vyšetřování pomalu. Nakonec se ale ukázalo, že zatčený se jmenuje Andrei Babby, je mu třicet let, pracuje jako účetní, je původem z Běloruska ale v Argentině žije už šest let. Babby tvrdil, že ho k akci najal jakýsi Němec José, policii ale nepřesvědčil (byť se vyptávala po německých restauracích po podezřelém muži s hustým knírem). Nakonec policie na základě udání vypátrala Babbyho bydliště, kde zjistila, že jeho spolubydlícím (který se mezitím odstěhoval) byl jistý Boris Wladimirovich, toho následně paní Perazzo na fotografii identifikovala jako onoho tmavookého muže. Wladimirovich byl anarchista a na hvězdárně, kterou rád navštěvoval, policie našla dva kufry napěchované anarchistickou literaturou. Navíc při pátrání mezi dalšími lidmi, kteří jej znali, získala tip, kde se asi Wladimirowich ukrývá a také na řidiče jménem Luis Chelli, s kterým se přátelil. Wladimirowich byl zatčen a i u Chelliho (který byl identifikován jako řidič spojený s přepadením) se našla anarchistická literatura. Vše začalo být jasné.

Když byl Wladimirovich zatčen, zdálo se i policii neuvěřitelné, že by takový muž mohl mít něco společného se zločinem. „Měl kolem sebe auru akademika a intelektuála – příjemné vystupování, inteligentní pohled očí, tvář poznamenanou čímsi jako vnitřním utrpením.“ Bylo mu 43 let a byl to ruský spisovatel a vdovec. Ač je (alespoň u nás) osobností zcela zapomenutou, v mnoha ohledech připomíná svého slavného krajana Kropotkina. Stejně jako on byl vědec – doktor, biolog a k tomu malíř. Také původně pocházel ze šlechtické rodiny, ale vzdal se ve jménu ideálu svého postavení, aby se oženil s dělnickou revolucionářkou. Ještě jako sociální demokrat, se v roce 1904 účastnil socialistického kongresu v Ženevě, kde se nepohodl s Leninem. Boris byl autorem několika publikovaných prací, mluvil perfektně německy a francouzsky a dobře španělsky.

Smrt jeho ženy a neúspěch revoluce v roce 1905 ho ale dost podlomily. Od přírody melancholický muž pak hledal útěchu ve vodce. Aby se zotavil z deprese, rozhodl se vydat na dlouhou cestu a jeden z jeho známých mu doporučil Argentinu. Tam dojel v roce 1909 a pohyboval s v ruských dělnických kruzích. Po nějakém čase se přestěhoval do regionu Chaco, kde se věnoval hlavně průzkumu mokřadů. Po vypuknutí první světové války se vrátil do Buenos Aires a obnovil přednáškovou politickou činnost. Když v roce 1919 vypukly nepokoje, snažil se dle ultrapravicového plátku La Razón Wladimirovich založit revoluční výbor v La Chacarita, „ale narazil pouze na bandu lidí odmítající řídit se jakýmkoliv programem“.

Po Tragickém týdnu si Boris uvědomoval nebezpečí, které představovali mladí příslušníci vyšší a střední buržoazie, kteří se přidali k Občanské gardě nebo Vlastenecké lize a kteří hrozili, že zabijí všechny Rusy a během týdne plného krveprolití se skutečně dopustili mnoha odporných násilností v židovských čtvrtích (židé byli často v Argentině vnímáni jako Rusové). Tato nenávist k Rusům byla způsobena říjnovou revolucí v Rusku, která silně ovlivnila i Borise. Věřil, že revoluce nakonec povede k zavedení naprosté svobody.

Aby mohl své ideje šířit, začal být přímo posedlý myšlenkou založit vlastní noviny. Jenže na něco takového jsou potřeba peníze. Wladimirovich se svěřil Chellimu, anarchistovi a řidiči, muži akce, který se také aktivně účastnil lednové stávky a ten přišel s tipem na Perrazovi. Wladimirovich se mohl spolehnout také na svého spolubydlícího anarchistu Babbyho. Po svém zatčení Wladimirovich přiznal, že byl iniciátorem celé akce. Jeho případ byl natolik zajímavý, že jej ve vězení navštívil i ministr vnitra a několik dalších politiků, k velké nelibosti vyšetřovatele, který se jej snažil držet v izolaci.

Argentinští soudci byli na anarchisty a stávkující neobyčejně přísní. Jen za výzvu ke stávce byl jeden dělník odsouzen na dva roky vězení, za zmlácení stávkokaze se dávalo 8 až 10 let (a nejednalo se rozhodně o žádné pohodové vězení). Takže se dalo odhadnout, jaký trest je očekává, zejména Babbyho, který zastřelil policistu. Po několika měsících na samotce došlo k prvnímu soudu, který vynesl tyto rozsudky – Babby 25 let, Wladimirovich 10 let a Chelli 1 rok. Žalobce však žádal tvrdší tresty a odvolal se. Odvolací soud svou přísností dokonce požadavky obžaloby překonal a odsoudil Babbyho a Wladimiroviche k trestu smrti. To bylo anarchisty vnímáno jako „třídní msta“ a v případě Wladimiroviche to vyvolalo kontroverzi i v právnických kruzích, Wladimirovich přece žádnou zbraň nepoužil. Soud však argumentoval, že jako účastník spiknutí nese za smrt policisty Santillána zodpovědnost. Dva ze sedmi odvolacích soudců se ovšem postavili proti a jelikož rozsudek smrti vyžadoval jednomyslné rozhodnutí, Babby a Wladimirovich, byli odsouzeni na doživotí. Wladimirovich byl přesunut do obávané věznice Ushuaia (ta se nacházela v mrazivém a pustém regionu na ostrově Ohňová země a krutými životními podmínkami byla nechvalně proslulá).

Ve vězení se jeho zdravotní stav, který již tak nebyl nejlepší, prudce zhoršil. Jeho konec se blížil, urychlován špatným jídlem, zimou a bitím. Přesto lidé, kteří se s ním ve vězení setkali, vyprávěli, že dál pokračoval v propagací svých idejí mezi trestanci a dokonce se mu povedl jeden kousek, který jeho obličej opět dostal na stránky novin. Tím se dostáváme ke slíbenému popisu toho, jak proběhla anarchistická odplata za vraždu Kurta Wilckense. Wilckense ve vězení zabil člen Vlastenecké ligy Pérez Millán. Pro jeho vlastní bezpečnost, a také aby jej nemusely za jeho čin potrestat, prohlásily úřady Millána za duševně nemocného a odklidily jej do ústavu pro choromyslné v ulici Vieytes. Když se to Wladimirovich dozvěděl, začal předstírat nervové zhroucení a následné šílenství. Věděl totiž, že choromyslní z vězení Ushuaia jsou přesouváni do vězeňských cel ve stejném ústavu. Plán vyšel, Wladimirovich se však ocitl v jiném křídle než Millán, který se těšil privilegovanému zacházení. Charismatickému Wladimirovichovi se ale povedlo přesvědčit jistého Lucicha (pacienta, který měl přístup do všech křídel), aby čin vykonal. Pomocí anarchistů z Buenos Aires se mu povedlo obstarat revolver, který pak předal Lucichovi. Pomstít Wilckense bylo pro anarchisty „věcí cti“ a Boris se tak po úspěšné akci stal pro hnutí hrdinou, současně však na sebe přitáhl další týrání ze strany autorit, což brzy přivodilo jeho smrt. Ke konci života byl Boris chromý na obě nohy a musel se plazit, chtěl-li opustit svou celu.

Tento první případ anarchistické expropriace spustil dlouhou a nekončící debatu. Měli by anarchisté podporovat ty, kdo se uchýlí k expropriaci nebo jinému zločinu, za účelem podpory hnutí? Nebo by je měli zavrhnout, protože poškozují pověst libertariánského boje? Intelektuálové (zejména ti, seskupení kolem novin La Protesta) a anarchosyndikalisté (FORA) byli striktně proti politicky motivovanému zločinu a proti násilí. Naopak skupiny, které razily přímou akci (jejichž mluvčím se od roku 1921 staly noviny La Antorcha) a některé nezávislé odborové svazy poskytovaly morální podporu každému činu namířenému proti buržoazii, bez ohledu na to, jestli je legální. Debata se ještě více rozvířila po přepadení celního úřadu v květnu 1921. Přestože se tentokrát nejednalo o politicky motivovanou loupež a anarchisté s ní neměli nic společného, znovu se otevřelo téma schvalování či neschvalování zločinů proti buržoazii. Rodolfo González Pacheco v úvodníku pro noviny La Antorcha připomněl Proudhonovo rčení, že vlastnictví je krádež a skutečnými zloději jsou tak vlastníci. I když lupiči podle Pacheca často sdílí s buržoazií touhu po majetku a z úspěšných lupičů se stávají velcí vlastníci, přesto všechno „jsme spíše na straně vyděděnců, než těch druhých, spíše na straně drobných zlodějíčků, než těch velkých, spíše jsme s lupiči z celního úřadu, než Yrigoyenem (1) a jeho ministry.“

Další represe a radikalizace

V letech 1921 a 1922 se v Argentině změnil pohled na ruskou revoluci i mezi těmi pár anarchisty, kteří ji do té doby ještě podporovali. Vraždění anarchistů rudými komisaři, deportace a věznění, to vše vedlo ke zklamání a obratu proti Leninovi a bolševikům. Všechny anarchistické publikace tepaly nový režim a kapitalismus jako dvě stejné diktatury okrádající lid o jeho svobodu. Jediný kontakt, ke kterému mezi komunisty a anarchisty v Buenos Aires docházelo, se odehrával v rámci Italského antifašistického výboru, který se skládal z exulantů všech možných názorů (liberálů, socialistů, anarchistů a komunistů), kteří organizovali setkání, na kterých mluvili zástupci všech těchto proudů. To vedlo k vážným rozepřím mezi anarchisty, někteří totiž zastávali názor, že není možné sdílet pódium s pronásledovateli jejich ruských kolegů. Nejzarytějšími odpůrci spolupráce s komunisty byli dva italští anarchisté, ze kterých se staly hlavní osobnosti stojící za anarchistickými expropriacemi v Argentině – Miguel Arcángel Roscigna a Severino Di Giovanni. Komunistický tiskový orgán El Intrenacional naopak zase pranýřovala každý bombový útok či loupež provedenou anarchisty.

Bayer tvrdí, že militantní anarchistické skupiny vznikly z nutnosti zorganizování sebeobrany. Jak už bylo řečeno, problémem nebyla jen armáda, která ostře zakročovala proti anarchistickým aktivitám (Tragický týden, stávka pracujících z farem v Patagonii, stávka v loděnicích v roce 1921 atd.) a policie, která se specializovala na boj s agitátory, zatýkání vůdců dělnických skupin, monitoring a rozhánění mítinků a rozbíjení stávek. Byla tu také (a to především) Argentinská vlastenecká liga. V těch dnech utekl stěží týden, aniž by došlo k nějakému krvavému střetu mezi anarchisty a členy Organizace na obranu majetku, jež operovala pod záštitou Vlastenecké ligy. Ta nebyla silná jen v hlavním městě, ale i ve vnitrozemí, kde se majitelé půdy a jejich synové seskupovali do ozbrojených falang a podstupovali vojenský výcvik, aby byli připraveni na střety s pracujícími ze statků. Jeden takový, ke kterému došlo ve městě Gualeguaychú, skončil skutečnou tragédií.

1. května 1921 se v Gualeguaychú konala velká demonstrace Vlastenecké ligy jako odpověď na oslavu svátku práce organizovanou dělníky. Součástí demonstrace byly dlouhý průvod gaučos na koních a představitelů místních katolických škol, obrovské argentinské vlajky a dívky rozhazující před mladíky z Ligy květiny. Vyvrcholením byl přílet samotného vůdce Ligy Manuela Carlése dvouplošníkem. Po skončení průvodu se gaučos vydali na náměstí, kde se konala dělnická oslava s rudými a černými prapory. Carlésovi muži zaútočili na pódium i na tři tisíce účastníků setkání a rozpoutali krveprolití, během nějž bylo dle prvotních údajů zabito 5 dělníků a 33 vážně zraněno, anarchistický tisk později tato čísla ztrojnásobil.

Hned následující den zaútočili mladí členové Vlastenecké ligy v hlavním městě na prostory, kde sídlil odborový svaz řidičů a zabili dva anarchistické dělníky. A o 3 nebo 4 dny později došlo k přestřelce v docích, kde probíhala stávka a o život přišel jeden anarchista a jeden člen Vlastenecké ligy. Násilí zkrátka eskalovalo a anarchisté začali ve svých publikacích volat po ozbrojeném odporu vůči těmto útokům a dokonce obhajovali i vlastní útoky vůči Lize, bude-li to nutné.

Ve dvacátých letech se anarchisté začali ozbrojovat a své zbraně se nebáli použít. Stačí uvést incident z Jacinto Aráuz, kde poprvé v historii vypukla přestřelka mezi anarchisty a policií přímo na policejní stanici. V oblasti docházelo k pošlapávání práv zemědělských dělníků a místní policejní inspektor přišel s nápadem pozvat všechny zainteresované strany „k diskusi a dosažení dohody“. Někteří dělníci pozvání přijali, mezi nimi i několik stoupenců Bakuninových teorií. Po svém příchodu byli vyzváni, aby vstoupili a pokračovali dále přes dvůr policejní stanice, který byl k jejich zděšení obklíčený ozbrojenými policajty. Po inspektorovi nebylo ani vidu ani slechu, zato dva seržanti začali předvolávat dělníky jednoho po druhém, odváděli je chodbou o odzbrojovali je, než je předali dalším policajtům. Pak byli dělníci přinuceni si lehnout na zem, kde byli zmláceni holemi. Zvláštní způsob, jak řešit pracovní spory. Nicméně ti anarchisté, kteří stále ještě čekali venku na dvoře, nebyli zrovna hoši z kostelního sboru a přestože byli obklíčení, zahájili palbu. Nastala opravdová krvavá lázeň s mrtvými na obou stranách. Jacinto Aráuz se stalo pro všechny argentinské pracující symbolem. Bylo to takříkajíc názorné uplatnění přísloví „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.

Samozřejmě se stávalo, že to někteří anarchisté trochu přeháněli a beze zbraně neudělali ani krok. Na stránkách anarchistického tisku se pak objevovaly rady, jako například v pozvánce na výlet s piknikem, která se objevila v novinách La Antorcha: „Velký rodinný piknik na podporu politických vězňů, cílem je ostrov Castellanos na řece Paraná. Pánové 1,20$, dámy 50¢, děti zdarma. Pozor. Oznamuje se, že prefektura bude kontrolovat pasažéry, než se nalodí, takže se nedoporučuje nosit s sebou zbraně.“ Noviny La Protesta zase pranýřovaly zábavu rozšířenou na podobných piknicích, spočívající ve střelbě do okolních lesů. „To je velice nebezpečné a vyděsilo to některé rodiny účastnící se pikniku, jenž by měl být příjemným shromážděním anarchistů v duchu otevřeného soudružství.“

Na pomoc vězňům

Objevilo se také nesčetné množství případů střetů na pracovišti mezi dělníky různých přesvědčení, revolty pracujících proti předákům a zaměstnavatelům, nebo pracujících, kteří se postavili na odpor policii a členům Vlastenecké ligy. Jako příklad můžeme uvést případ Pedra Espelocína, který se později stal aktivním členem hnutí anarchistických vyvlastňovatelů. Espelocín zabil továrního mistra, jenž byl přistižen jak týrá dítě. Seznam politických vězňů odsouzených v souvislosti se sociálními a politickými střety (jejich činy sahaly od prostého stávkování po zabití) by byl velmi dlouhý. „Výbor na obranu sociálních vězňů a deportovaných“, udržovaný ze skromných příspěvků anarchistických pracujících, nezvládal plně dostát své funkci, jíž bylo hradit poplatky na zajištění právní zástupců obviněných a také pomoc jejich rodinám. Výbor ovšem nehrál jen tuto pasivní roli spočívající ve sbírání peněz, měl i tajný úkol pomáhat vězněným k útěku. K jeho dosažení se pouštěl do různých aktivit od vysílání „důvěryhodných soudruhů“ na mise, během kterých kroužili někdy i celé měsíce kolem věznic, aby provedli opravdu komplexní špionáž, přes pronajímání domů a shánění aut k útěku, po podplácení bachařů a soudních sluhů, někdy i úředníků, aby ovlivnili rozsudek, jak jen to bylo v jejich silách.

Mužem, který za tím vším stál, byl Miguel Arcángel Roscigna tajemník Výboru na obranu sociálních vězňů a deportovaných a také anarchistický lídr kovodělníků. Roscigna byl inteligentní, rozvážný a skvělý plánovač, ale nebál se vrhnout do akce, kdykoliv bylo potřeba. Ve snaze o osvobození Radowitzkého se mu šikovně povedlo navázat kontakty, aby mohl být jmenován dozorcem ve věznici Ushuaia, kde by vše připravil k útěku. Ale právě když bylo vše připraveno, nějaký žvanil na kongresu Argentinského svazu odborů (složeném ze socialistických a odborových předáků) ve snaze anarchistům uškodit odhalil, že „Roscigna pracuje jako čokl“ (to byla přezdívka používaná anarchisty pro bachaře a policisty). Policie provedla šetření a zjistila, že je to pravda. Roscigna byl okamžitě vyhozen, ale aby veškeré jeho úsilí nepřišlo vniveč, podpálil alespoň řediteli věznice dům.

Byl to Roscigna, kdo později připravil první útěk pekaře Ramóna Silveyry, který byl odsouzen k dvaceti rokům vězení. A položil i základy k jeho druhému útěku. Tyto dvě skutečně senzační události ukázaly jeho mimořádný organizační talent, který pak projevil i při přípravě dalších operací, útoků a přímých akcí.

Neutuchající válka mezi oběma anarchistickými frakcemi – antorchistas a protestistas – začala být natolik bouřlivá, že se i Výbor na obranu sociálních vězňů a deportovaných rozdělil na dvě frakce, z nichž každá podporovala své vězně. Frakce, která měla blízko k novinám La Protesta a k FORA, podporovala pouze vězně svědomí, kdežto ta blízká novinám La Antorcha podporovala všechny anarchisty obviněné z trestných činů a jednala tak i v případě velice kontroverzního případu vězňů z města Viedma.

V roce 1923 byl v regionu Río Negro přepaden ve stylu divokého západu poštovní vůz. Policie nedaleko místa činu zatkla pět mužů sbírajících dřevo na grilování. Jednalo se o zemědělské dělníky anarchistického smýšlení. Po strašlivém mučení se k přepadení přiznali. Jeden z nich, Casiano Ruggerone, se v důsledku drastického mučení zbláznil a zemřel o několik měsíců později v léčebně Vieytes. Ostatní čtyři byli dohromady odsouzeni k 83 rokům vězení. Andrés Gómez, Manuel Viegas a Manuel Álvarez dostali každý 25 roků, zatímco Esteban Hernando dostal 8 let.

Frakce antorchistas vedla dlouhou kampaň za přezkoumání celého případu. La Protesta naopak otiskla sloupek, dle kterého byli vězňové z Viedmy „běžní delikventi, kteří nemají nic společného s propagací anarchismu a s anarchistickými ideály.“ To opět roznítilo polemiku na téma, které se v anarchistickém hnutí stále opakuje a navrací a trvá až do dnešních dnů. Jsou k dosažení revoluce legitimní všechny prostředky, nebo se anarchisté mají držet obrazu čistých a bezúhonných osob, které dospějí k revoluci kázáním humanistického ideálu?

V tomto sporu došlo i na jisté paradoxy, hlavně ve spojitosti se slavnou kauzou Sacca a Vanzettiho, dvou italských anarchistů odsouzených v USA k trestu smrti. O co šlo v jejich případu? Téměř o to samé jako v případě vězňů z Viedmy. Avšak v argentinské kauze do hry nevstoupilo to, co bychom dnes nazvali veřejným míněním. Vanzetti a jeho italští soudruzi v USA naopak mistrně dokázali veřejné mínění zmobilizovat. Celosvětová kampaň za jejich osvobození trvala přes sedm roků a dosáhla bezprecedentních rozměrů (dle Bayera ji v USA nepřekonala ani pozdější agitace za ukončení války ve Vietnamu). Sacca a Vanzettiho jednomyslně podporovali všichni – individualisté, anarchokomunisté, anarchističtí vyvlastňovatelé, sociální demokraté, komunisté, liberálové a dokonce i papež nebo Benito Mussolini, který se tak snažil získat sympatie italské komunity v USA, zatímco doma v Itálii sám anarchisty tvrdě pronásledoval.

Když byli Sacco a Vanzetti zatčeni (15 dní po loupežném přepadení, ke kterému došlo v Braintree a během něhož byli zabiti dva pokladníci), prohlásili, že byli do loupeže nepřímo zapleteni. Toto doznání učinili na radu právníka, který se domníval, že se tak zachrání před deportací do Itálie, která by je zajisté čekala také pokud by přiznali, že jsou anarchisté. Jinak řečeno, v jejich případě nedošlo na fyzické mučení jako v kauze vězňů z Viedmy, u Sacca a Vanzettiho šlo spíše o nátlak a psychické trýznění – buďto přistoupí na právnické kličky, nebo budou deportováni.

Přes veškerou podporu z celého světa byli oba po sedmi letech popraveni. Jejich odsouzení ke smrti na elektrickém křesle bylo hanebné. Soudům se nikdy nepodařilo prokázat jejich vinu. Existovaly pouze právně bezcenné a neprůkazné domněnky a svědectví. Je bez pochyb, že misky vah v jejich neprospěch převážilo především to, že byli anarchisté. Stejné to bylo u případu z Viedmy. Jestli byli Sacco a Vanzetti vinní nebo ne, to už zřejmě s jistotou nezjistíme. Nelze ale popřít, že patřili ke skupině, která zastávala princip přímé akce. Hlásnou troubou italských anarchistů v New Yorku byly noviny L’ Adunata dei refrattari, právě ony odstartovaly celou gigantickou kampaň. Tyto noviny přitom podporovaly přímé akce zcela jednoznačně. O pár let později podporovaly i Severina di Giovanniho a jeho soudruhy, kteří byli přitom v Argentině ignorováni nebo zatracováni. Bayer se závěrem odvolává na pečlivou a respektovanou investigativní reportáž Francise Russella z roku 1962 nazvanou Tragedie v Dedhamu, podle níž byl Sacco zarytý vyvlastňovatel, který se sám účastnil podobných akcí, jejichž cílem bylo zajistit finance pro hnutí. Je pravděpodobné, že on i Vanzetti (který taktéž vždy podporoval pronásledované soudruhy, bez ohledu na to, jestli byli nebo nebyli vyvlastňovateli) byli falešně obviněni proto, že byli nebezpečnými agitátory.

Ve vší té podpoře, kterou anarchisté projevovali Saccovi a Vanzettimu, byl jeden zádrhel. Měli být bráněni jakožto nevinní? Nebo proto, že to byli anarchisté? A kdyby opravdu prováděli přepadení, aby mohli financovat propagandu, nebo pomoc pronásledovaným či stávkujícím, měli by i v tomto případě podporu „oficiálního tisku“ argentinských anarchistů? Toto dilema se znovu vynořilo s činy Buenaventury Durrutiho v Argentině.

(1) Argentinský prezident v letech 1916 až 1922 a pak v letech 1928 až 1930.

 

Tak jsem si všiml, že Čtenářský deník minulý měsíc oslavil první narozeniny. To mě přimělo znovu začít přemýšlet nad nějakým stručným představením svého projektu (byť už dost s křížkem po funuse). O nějakém úvodním textu jsem během toho roku uvažoval už několikrát, nikdy na to ale nebyl pořádně čas a navíc jsem si chtěl nejdřív některé věci sám ujasnit. Příležitostnému překládání a psaní článků se věnuji už spoustu let, vždy jsem ale přispíval na weby nebo do tiskovin spřízněných skupin. Vlastní stránku jsem nikdy nedělal a přišlo mi proto lepší si tuto aktivitu nejdřív vyzkoušet a na základě praktické zkušenosti spřádat další plány, než si něco vysnít a naslibovat a pak to nedodržet.

První text o skupině Los Maños jsem měl hotový už dávno (a byl to vlastně i první impuls pro to, abych rozjel něco vlastního, jelikož organizace, které jsem překlad poslal, o něj neprojevila zájem), takže hlavní starostí bylo metodou pokus-omyl přijít na to, jak se vlastně taková webová stránka dělá. To je také důvod, proč jsem v prvních dvou měsících, než jsem si provoz trochu „osahal“, držel existenci Deníku v tajnosti. To, že počítačová grafika není můj obor, je bohužel asi vidět. Kdyby mi chtěl někdo zkušenější s vizuální úpravou Deníku pomoci, uvítám to, ale sám se chci raději soustředit na obsah.

A tím se konečně dostáváme k tomu podstatnému. Už jsem avizoval, že pracuji na výtažku z knížky The Anarchist Expropriators od Osvalda Bayera. Ač je to kniha krátká, je tak napěchovaná zajímavými událostmi a její styl je natolik poutavý, že by byla škoda ji přespříliš osekávat. Výsledkem ovšem je, že i dosud nehotový výtažek má už spíše podobu brožury než článku. Zpracovat takto rozsáhlý text je při mých časových možnostech práce na několik měsíců a já bych byl nerad, aby byl Deník tak dlouho neaktualizovaný. Číst dlouhé texty z obrazovky počítače nebo dokonce telefonu navíc také není moc komfortní a myslím si, že by pak stejně nikdo celý text na jeden zátah nepřečetl. Rozhodl jsem se proto nečekat, až budu mít výtažek hotový celý, ale rozdělit jej na tři části a ty publikovat postupně, jak je budu dokončovat. Protože kniha pojednává o aktivitách různých skupin a jednotlivců, nebude myslím příliš vadit, když mezi četbou jednotlivých částí uběhne delší doba.

Kniha vypráví o vlně ozbrojených loupeží, atentátů, násilných střetů s ultrapravicí a represivními složkami, nebo třeba o důmyslných útěcích z vězení, které prováděla militantní frakce argentinského anarchistického hnutí ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Ačkoliv je zřejmé, že se jedná o historickou práci, ne o propagační brožuru, cítím potřebu vysvětlit jednu věc. Je to potřeba i proto, že to nebude první (a nejspíše ani poslední) text z Deníku, který o nějaké formě násilného odporu pojednává. Tím, že této části historie věnuji tolik prostoru, rozhodně nechci říci, že bych ji považoval za správnou cestu pro současnost, nebo že bych tuto taktiku považoval za přínosnější či důležitější než jiné. Je jasné, že podobné aktivity jsou často dost problematické a někdy možná i kontraproduktivní. Kupříkladu hned v prvním článku Deníku se Mariano Aguayo Morán v závěru rozhovoru zpětně staví k aktivitám skupiny Los Maños dost kriticky a Bayer zase (přes všechny sympatie, které očividně k hrdinům své knihy chová) upozorňuje na rozkol, který činnost „vyvlastňovatelů“ ve hnutí vyvolala a popisuje také stále se zužující začarovaný kruh, do kterého militantní skupiny nezřídka upadaly a který končil jejich likvidací. Z textu je ovšem také zřejmé, že se často jednalo o pochopitelnou obrannou reakci na extrémně násilné podmínky, kterým tehdy hnutí v Argentině čelilo a v tomto kontextu by také tyto události měly být vnímány. Stejně jako Bayer proto nebudu vynášet žádné morální soudy.

Ale zpět k otázce, proč se tímto tématem tolik zabývám. Na rovinu řečeno, knihy s touto tematikou mě prostě baví. Právě Bayerova kniha se místy čte jako napínavý dobrodružný nebo detektivní román. Samozřejmě že čtu i knihy o teorii, různé analýzy, sociologické studie atd., u podobné náročnější četby ale dávám přednost rodnému jazyku (kupříkladu nakladatelství Neklid, takových zajímavých knih nabízí celou řadu). Když už si ovšem po náročném dni v práci večer odepřu chvilku odpočinku, abych přeložil alespoň pár řádků, chci se zkrátka věnovat něčemu čtivějšímu. Takže vyhledávám hlavně různé anarchistické životopisy a paměti, velmi mě zajímá i historie anarchismu v zemích, kde hnutí dosáhlo nějakého významného vlivu (Španělsko, Argentina, Řecko nebo třeba méně známé Bulharsko) a kde anarchisté nezřídka využívali i ostřejší metody boje za své ideály.

Deník vznikl pro mé osobní potěšení, a proto se bude pochopitelně věnovat nejvíce tématům, která jsou mi blízká. Nekladu si za cíl být nějakou encyklopedií, která obsáhne všechny aspekty anarchismu. Něco takového není ani v mých časových možnostech. Tímto se také omlouvám, že nejsem schopen vyhovět žádostem o recenze, které tu a tam dostávám. Jednou ze zkušeností, kterou mi uplynulý rok přinesl, je právě to, že na recenze českých textů mi nevyjde čas, pokud se chci věnovat hlavně knihám v angličtině. A jak ukazuje foto malého výseku z mé sbírky, materiálu na zpracování mám víc než dost.

Ještě bych chtěl říct, že na své texty neuplatňuji žádný copyright. Pokud někdo bude chtít použít něco z Deníku do svého zinu, časopisu nebo sborníku, nemám s tím sebemenší problém, ba právě naopak.

Shodou okolností jsem při četbě pamětí francouzské anarchistky May Picqueray před pár dny narazil na citát, který se militantního anarchismu, o němž tu byla řeč, také tak trochu týká. Rozloučím se tedy slovy klasika:

Anarchisté pociťují nenávist; jejich zášti jsou dlouhodobé a četné, jejich nenávist je však jen důsledkem jejich lásky. Nenávidí útlak, protože milují nezávislost; hnusí se jim vykořisťovaná práce, protože milují svobodnou práci; zuřivě bojují proti lži, protože vášnivě brání pravdu; opovrhují nespravedlností, protože zbožňují spravedlnost; nenávidí válku, protože vášnivě bojují za mír.

Sébastien Faure

Nakupování knih přes internet je sice pohodlné a sháníte-li cizojazyčné knihy o anarchismu i nezbytné, má to ale i svá úskalí, což se projevilo, když jsem z obálky vytáhl knížečku Greece and the black flag (Řecko a černá vlajka), která vyšla minulý rok u Freedom Press. Věděl jsem, že to nebude nic rozsáhlého, ale formát připomínající kapesní brožury AF, byl celkem zklamání. Moje chyba, příště se nesmím při nákupu dívat jen na počet stran, ale i na rozměry.

Knížečka nebo spíš brožurka se snaží obsáhnout celou historii řeckého anarchismu a vzhledem k tomu, že se jedná o období cirka 160 let, je při tomto rozsahu jasné, že žádné velké zabíhání do podrobností není možné. Sám autor Rob Ray mluví v předmluvě o „vysokorychlostní jízdě“ dvěma hlavními etapami anarchistických aktivit. Zejména první etapa, nazvaná „Před juntou“ je probrána opravdu letem světem. Anarchismus se dostal zásluhou italských propagátorů a politických uprchlíků do Řecka poměrně krátce po svém vzniku (asi o třicet let dříve než marxismus). Ray zmiňuje několik skupin a tiskovin z konce 19. století, které ovšem často neměly dlouhého trvání kvůli státní represi, snahy anarchistů rozšířit své myšlenky na venkov (zejména mezi vzbouřené pěstitele hroznů), zapojení italských anarchistů do bojů Řeků proti Osmanské říši i příklady propagandy činem, hlavně tzv. Převozníky ze Soluně, kteří pomocí série bombových útoků bojovali proti turecké nadvládě nad městem. Avšak podobně jako u nás i v Řecku po první světové válce začal dělnickému hnutí dominovat bolševismus a po druhé světové válce anarchistické hnutí téměř zcela zaniklo.

Situace se paradoxně změnila až za vlády ultrapravicové vojenské diktatury, která se chopila moci v roce 1967. V té době se mezi mládeží projevila deziluze z represivní povahy SSSR a do Řecka prosákly nové vlivy – situacionismus, události z Paříže 68, operaismus, městské guerilly typu RAF a tato směs pomáhala inspirovat novou vlnu anarchismu. Tehdy začala druhá etapa řeckého anarchismu, která trvá až do dnes. Právě jí se věnuje většina brožury, a popis je tak naštěstí o trošku podrobnější. Dočteme se třeba o protestech proti vojenské juntě z roku 1973, které začaly na Polytechnické univerzitě a které byly krvavě potlačeny 17. listopadu (výročí této události si řečtí anarchisté každoročně připomínají demonstracemi). Pokračujeme přes osmdesátá léta, kdy řecké hnutí rozvinulo svůj potenciál a nabralo své charakteristické rysy (black bloc, squaty, volná organizace postavená na malých buňkách). Devadesátá léta sice nejprve přinesla mírný útlum, avšak s celosvětovým rozšířením horizontálních alterglobalizačních hnutí dochází k dalšímu bouřlivému rozvoji, řečtí militanté se účastní demonstrací po celé Evropě (mimo jiné i protestů proti MMF v Praze) a nabyté zkušenosti pak zúročí během summitu EU v Soluni v roce 2003, ve stejném roce se také zrodila známá guerilla Revoluční boj. Protesty provázely i olympijské hry v Athénách a už dříve probíhající boje proti rozpočtovým škrtům se ještě vyostřily po začátku ekonomické krize v roce 2007, která na Řecko dopadla obzvláště tvrdě.

Policejní vraždu mladého anarchisty Alexise Grigoropoulose 6. prosince 2008 a následný boom nepokojů má řada z nás ještě v živé paměti. 6. prosinec se od té doby stal společně se 17. listopadem dnem, kdy protesty a militantní aktivity hnutí každoročně dosahují vrcholu. V období dalších dvou let po této vraždě se objevuje řada nových guerillových organizací (třeba známé Spiklenecké buňky ohně), množí se bombové a žhářské útoky. Kvůli ekonomické krizi a škrtům dochází také k velkému množství protestů a stávek. Bombové útoky na čas ustaly po roce 2010, kdy došlo ke dvěma nešťastným incidentům, při jednom bomba zabila afghánského chlapce a při druhém uhořeli 3 zaměstnanci v zapálené bance. Po celou dobu jsou ale v plném proudu i méně militantní aktivity – potravinové banky, solidarita s uprchlíky atd. V této době také dochází k rozmachu okupačního hnutí a lidových plén.

Kromě neutuchajících bojů proti škrtům se důležitým tématem následujících let stal odpor vůči vzrůstajícímu fašistickému hnutí, v roce 2012 dokonce fašistická strana Zlatý úsvit (populární hlavně mezi policajty) uspěla ve volbách. Náckové s policií nezřídka tiše spolupracovali při útocích na anarchisty a imigranty, v roce 2013 dokonce zabili hudebníka Pavlose Fyssase. Anarchisté samozřejmě nezůstali pozadu a údery vraceli (od útoků na kanceláře Zlatého úsvitu po zastřelení dvou nácků). Dalším důležitým milníkem pak byl rok 2015, kdy Řecko zasáhla masivní migrační vlna. Anarchisté organizovali spousty solidárních akcí včetně obsazení mnoha domů, ve kterých byly následně ubytovány tisíce uprchlíků. Životní podmínky v těchto anarchistických samosprávných prostorech byly mnohem příjemnější, než v zařízeních provozovaných státem nebo nevládkami, v nichž lidé mohli pouze celé dny pasivně postávat ve frontách na bídné příděly. Ve stejné době uspěla ve volbách radikálně levicová strana Syriza, které ovšem pod tlakem EU a MMF nezbylo než pokračovat v politice škrtů. Volební úspěch i následné vládní fiasko Syrizy vedly k demobilizaci velké části lidí, kteří se dříve účastnili protestů (i tak ale v Řecku v roce 2021 probíhaly v průměru 3 nebo 4 významné stávky měsíčně). V roce 2018 navíc přišla rozsáhlá vlna zatýkání, uvězněno bylo 45 osob, což vedlo k ochromení guerillových aktivit. Pokračovaly také fašistické a policejní útoky na squaty. V roce 2019 se vrátila k moci konzervativní strana Nová demokracie, která si dala za cíl zničit pevnosti odporu, ještě více vystupňovala represe vůči anarchistům a snaží se gentrifikovat Exarchii. V tom ji pomohla i pandemie covidu, sloužící jako záminka k dalším zákazům. Právě v tomto neradostném čase pak vyprávění končí. I když se ale nekončí zrovna v nejlepším a stávající situace řeckých anarchistů je značně obtížná, dle závěrečných slov autora přesto „Řecko zůstává tou nejvzpurnější jiskrou evropského anarchismu“.

Knížečku ještě uzavírá dopis vězněného anarchistického bankovního lupiče Giannise Dimitrakise, který se zamýšlí nad podstatou kapitalismu a zločinnou rolí bank.

Právě proto, že je Řecko onou „nejvzpurnější jiskrou“, je skvělé, že se objevilo toto shrnutí dosavadních dějin tamního hnutí. Samozřejmě by bylo ještě lepší, kdyby bylo vyprávění podrobnější, kdybychom se kromě výčtu velkých demonstrací a počtů zatčených dověděli více i o smýšlení a vizích řeckých anarchistů, nebo o situaci vězněných aktivistů atd. Alespoň částečně by toto přání snad mohla plnit kniha A normal life, která vyšla u Freedom Press společně s Royovou knížečkou. Jedná se totiž o vzpomínky řeckého bankovního lupiče a „novodobého Robina Hooda“ Vassilise Palaiokostase, který vstoupil do veřejného povědomí například díky dvěma smělým útěkům z vězení (knihu jsem už zakoupil a budu se snažit z ní někdy v budoucnu připravit zápisek do čtenářského deníku).

Jedním z hlavních záměrů, se kterým jsem Černorudý čtenářský deník zakládal, byl přinášet stručná shrnutí knih, které nejsou dostupné v češtině. Už tak dosti zhuštěné vyprávění, jaké Řecko a černá vlajka představuje, ale po ještě větším zestručnění, které jsem právě předvedl, působí jen jako suchopárný výčet událostí. Rozhodl jsem se proto v tomto případě alespoň na ukázku přeložit bez zkracování nějaký úryvek. Zvolil jsem pasáž popisující situaci v osmdesátých letech, tedy krátce po svržení junty, kdy došlo k rozvoji čerstvě obnoveného hnutí a kdy nabralo svůj charakter a některé typické znaky, který si s řeckým anarchismem spojujeme. Tady je tedy drobná ochutnávka.

Vzestup black bloku a masového squattingu

Do nové dekády vstoupila anarchistická scéna v Aténách s velkou energií, když se do popředí dostala nová generace, která se opět často soustředila kolem Exarchie a Polytechnické univerzity na její západní hranici. V předchozích čtyřech letech, ve snaze udržet tuto vzpurnou čtvrť na uzdě, zakázala parlamentní uskupení včetně stalinistické KKE, aby pochody připomínající 17. listopadu výročí okupace Polytechnické univerzity, končily u nedaleké ambasády USA.

V roce 1980 však velký počet protestujících ignoroval tento politický výnos a prostě šel, což zažehlo velké střety s policií, během nichž byli dva mladí muži Stamatina Kanelopoulou a Iakovos Koumis ubiti k smrti fízlama z nenáviděné jednotky MAT (jednotka určená na potlačování nepokojů), Iakovos Koumis byl zabit, když seděl v kavárně.

Během následné parlamentní debaty byla vina připsána obětem a nikdo z policistů nebyl souzen. Nově jmenovaný premiér George Rallis k incidentu hanebně prohlásil: „Archanděl Michael drží ve svých rukou meč, aby se mohl bránit démonům. Nedrží květiny.“

V této éře, kdy byl anarchismus stále ještě poněkud zastíněn leninismem, tento incident značně pomohl k narušení víry v parlamentní taktiku a někdy kolem tohoto období začalo první větší obsazování domů v ulici Valtetsiou v Exarchii, v Athénské čtvrti Patisia, v Soluni a v Heraklionu na Krétě. Soluň na severu a Patras na jihu se opět staly centry aktivit. V roce 1984, kdy byla poprvé od pádu Junty u moci sociální demokracie, rostoucí anarchistické hnutí učinilo skok vpřed, když konfrontovalo Jean-Marie Le Pena a Národní frontu na setkání extrémní pravice v aténském hotelu Caravel. Během této prosincové konfrontace, která se odehrála uprostřed spřízněných bojů proti gentrifikaci v Exarchii, se poprvé objevil black bloc, který se stal ikonickým symbolem odporu a při následném policejním zátahu bylo zatčeno 170 lidí.

O rok později hnutí přeřadilo na vyšší rychlostní stupeň a nepokoje se přehnaly celou zemí. Během přestřelky s aktivistou Christosem Tsoutsouvisem byli zabiti tři policajti, zastřelen byl ale i Christos. Vláda PASOK (sociální demokracie) se ocitla pod dvojím tlakem jak zprava, tak ze strany Komunistické strany vystupující proti rozpočtovým škrtům a když nadešel čas každoročního listopadového pochodu připomínajícího pád Junty, pochodovalo ulicemi hlavního města přibližně 100 000 lidí. Jak se pochod blížil ke konci, narůstal objem střetů, až na řady policajtů začaly létat molotovy a jako odpověď třeskly výstřely. Když se kouř rozptýlil, ležel na ulici mrtvý mladík.

Zastřelení patnáctiletého Michalise Kaltezase policií vyvolalo eskalující řadu akcí rozlícené anarchistické scény, včetně nové masové okupace Polytechniky a tvrdých pouličních bouří v průběhu následujícího roku. Poté proběhla řada setkání a po celém městě začal rychle bujet squatting, vznikly squaty Lelas Karagianni, Villa Amalias, Scaramanga a mnoho dalších, některé z nich vydržely desítky let. Období let 1985-87 je obecně považováno za moment, kdy řecké anarchistické hnutí dosáhlo své zralosti, utvrdilo se jako mix na buňkách založených poloorganizovaných vzdorovitých struktur se svým vlastním ekosystémem sociálních center ve squatech, zahrad a parků, kaváren a obydlí. Až do devadesátých let tato základna představovala odrazový můstek, z nějž vyrostla široká síť obsazených budov na jedné straně a silný vliv povstaleckého myšlení na straně druhé.

Inflace, nezaměstnanost a všeobecné ekonomické potíže pomohly k volebnímu vítězství Nové demokracie, které ukončilo dekádu vlády PASOK, během níž se anarchistické hnutí značně rozrostlo a začalo teď rozšiřovat své pole působnosti, obzvláště se zaměřením na antirasismus, solidaritu s migranty a patriarchát. Vzestup Konstantinose Mitsotakise (řeckého rádoby protějšku Thatcherové) k moci, představovalo také významnou mobilizační sílu, když jeho nepopulární privatizační politika vyvolala značný odpor, stejně jako vzestup krajně pravicové opozice v podobě strany Politické jaro, která využila sporu ohledně názvu se sousední Makedonií (nyní Severní Makedonií). Levicoví a anarchističtí studenti hráli v odporu proti opatřením význačnou roli, obsazování univerzit a nepokoje v ulicích se staly běžnými a to pomohlo odvrátit mnoho Mitsotakisových plánovaných reforem. Etnograf Apoifis ve své knize Anarchie v Aténách tvrdí, že právě v tomto období:

„antiautoritářská a anarchistická politika skutečně vyzrála (…) Kdysi se učili od italských, francouzských a německých protistátních radikálů, ale teď byla aténská anarchistická a antiautoritářská scéna dospělá a vyšlapávala si svou vlastní cestu. Do počátku devadesátých let si rozvinula své vlastní tradice přímé akce se svými vlastními mučedníky, rituály, úspěchy i nezdary.“

V poslední době se mi v mailu sešly nějaké žádosti o pomoc s propagací nových publikací, a protože jako knihomol sám tiskové aktivity hnutí bedlivě sleduji, připravil jsem malé shrnutí toho, co zatím letošek přinesl nebo brzy přinese. Přestože je teprve únor, je o čem informovat.

Už na přelomu roku oznámila Anarchistická Federace vydání knihy o Ricardu Floresi Magónovi, obsahující (nejen) texty, které se v průběhu loňského roku objevovaly na webu AF v rámci připomínky stého výročí úmrtí tohoto mexického anarchisty.

Nově také AF oznámila dotisk knihy Jedu do Magadanu z pera vězněného běloruského anarchisty Igora Oliněviče. Knihu jsem četl, když vyšla poprvé a určitě ji doporučuji, čte se jedním dechem.

Obě publikace je možné objednat zde: knihy — ROLETA39.

Rozjel se i historický spolek Zádruha, který vydal hned čtyři brožury o historii tuzemského hnutí a to:

Anarchismus na Ostravsku 1880-1890

Nýřanská stávka 1882

Franta Choura: horník, anarchista, rebel

Norbet Zoula: apoštol anarchie

 

Objednávat lze na emailu: spolekzadruha@riseup.net

Zádruha také chystá ve spolupráci s nakladatelstvím Subverze nové vydání knihy Přátelé Durrutiho 1937-1939 od Agustina Guillamóna. Ta se zabývá disidentskou skupinou v rámci CNT, která v průběhu španělské revoluce vystupovala proti kolaboraci předáků CNT se státem a usilovala o návrat k revolučním principům a anarchistickým zásadám. Ač jsem knihu četl v době jejího prvního vydání, je to už více jak dvacet let a určitě se do ní rád pustím znovu. Navíc se staré vydání od FSA neslo v DIY duchu (listy papíru spojené na jedné straně kancelářskou sešívačkou) a určitě rád podpořím nějaké kvalitnější a trvanlivější vydání. Už jsem si několikrát říkal, že publikace FSA z přelomu milénia jsou dnes nesehnatelné a neškodila by nějaká reedice. Doufejme, že časem dojde i na další knihy, zajisté by si nové vydání zasloužila třeba Historie machnovského hnutí.

Antimilitaristická iniciativa oznamuje, že se text Anarchistický antimilitarismus a mýty o válce na Ukrajině, který již dříve publikovala na svém webu, dočkal papírového vydání (popřípadě se dá stáhnout v pdf zde: https://antimilitarismus.noblogs.org/files/2023/02/Anarchisticky-antimilitarismus_tisk.pdf). Text je polemikou s podporou, kterou řada anarchistů vyjadřuje Ukrajině v probíhající válce. S řadou věcí samozřejmě souhlasím, ať už jde o kritiku NATO, všech států (tedy i toho ukrajinského), nacionalismu… Souhlasím s podporou dezertérů i s odmítáním nuceného povolávání lidí do armády (i té ukrajinské). Pořád jsem ale nepřišel na to, jak bez boje a západních zbraní zastavit Putinovu vražednou invazi. Samozřejmě bychom si všichni přáli, aby vojáci obou stran procitli, odmítli nacionalistický podvod a otočili zbraně proti svým pánům, to se ale zatím neděje v dostatečné míře na to, aby to válku zastavilo. Nedokážu se proto přimět k zatracení soudruhů, kteří se kvůli ochraně svých blízkých do bojů zapojili. Rozhodně netvrdím, že služba v teritoriální obraně je nějaký revoluční nebo anarchistický čin, ale jejich rozhodnutí chápu, také bych nechtěl žít v Putinově gulagu. Je velká škoda, že otázka války naše hnutí tak rozdělila. Právě teď, když vláda chystá další kolo asociálních reforem, by bylo dobře, kdyby byl hlas anarchistů jednotný a bylo jej slyšet.

Vydavatelství Neklid připomnělo narozeniny Davida Graebera a při té příležitosti oznámilo: „Na jaro připravujeme k vydání knihu ‘Anarchy – in manner of speaking‘, která je konverzací s Davidem Graeberem o anarchii, vztahu antropologie a anarchismu, kapitalismu, sociálních hnutích, lásce, umění, sexualitě a celé řadě dalších témat.“ Graeber je můj oblíbený myslitel a na tuto knihu se tak obzvláště těším.

No a ať alespoň letmo zabrousíme i za hranice, u AK Press v lednu vyšla kniha Agitated Grupos Autónomos and Armed Anticapitalism in Spain, 1974–1984. Pokud jste si dnes neotevřeli můj Černorudý čtenářský deník poprvé, asi vás nepřekvapí, že anarchistický odboj ve Španělsku je téma, které mě velmi zajímá. Kniha pojednávající o tom, že tato militantní tradice španělské dělnické třídy nezanikla ani po pádu diktatury, je tak velkým lákadlem. Škoda jen, že cena se pohybuje v jiných částkách, než je člověk zvyklý u místní produkce.

No a možná bych mohl využít této příležitosti i k poodhalení svých plánů, byť pouze v elektronické a nikoliv tištěné podobě. V nejbližších dnech přinesu úryvek z nové knížečky Freedom Press pojednávající o anarchistickém hnutí v Řecku. Poté se možná na delší dobu odmlčím, protože bych rád dokončil rozsáhlý výtah z poutavé knihy o historii militantního anarchismu v Argentině, který mi ještě zabere dost času. Zvažuji ale i možnost jeho publikování na pokračování, uvidíme.

Nicolas Walter je u nás osobností zcela opominutou, alespoň mně se o něm žádnou zmínku v češtině najít nepovedlo*. Jeho knížečku About anarchism (O anarchismu) jsem si tak koupil zcela naslepo, protože byla právě ve slevě. O to větší bylo mé překvapení.

Samotný Walterův text byl očividně zamýšlen jako úvod do anarchismu pro naprosté začátečníky. Tuto roli plní velmi dobře, pro základní seznámení s anarchismem bych jej určitě doporučil. Anarchistickou teorii totiž shrnuje nejen velmi výstižně, ale také srozumitelně a čtivě. Není divu, že od roku 1969, kdy text vyšel poprvé jako zvláštní vydání časopisu Anarchy, byl už několikrát vydán v knižní podobě a že byl i přeložen do mnoha jazyků. Známý historik anarchismu Peter Marshall napsal, že O anarchismu byla jednou ze dvou knih, jež měly klíčový vliv na to, že se stal anarchistou. Dílko se prý těšilo takové oblibě, že pod jeho vlivem několik anarchistických párů pojmenovalo své syny Nicolas.

Pokud se ale člověk o anarchismus zajímá bezmála čtvrt století, pak v podobném úvodním textu sotva objeví něco zcela nového. Hlavní důvod, proč jsem rád, že mám tuto knížku ve své sbírce, tak nespočívá v její hlavní části, ale zaujaly mne spíše dvě rozsáhlé předmluvy, které toto vydání z roku 2019 od nakladatelství PM Press a Freedom Press obsahuje. Obě pojednávají o životě a aktivitách Nicolase Waltera, jedna je od historika Davida Goodwaye a druhá od Nicolasovy dcery Natashy. Jedná se o velmi poutavé čtení, zvláště když dojde řeč na Nicolasovo zapojení do tzv. Špiónů pro mír (Spies for Peace). Myslím tedy, že stojí za to české čtenáře s osobností Nicolase Waltera blíže seznámit.

Nicolas Hardy Walter se narodil v roce 1934 v Jižním Londýně. Zajímavé je už jeho rodinné zázemí, jeho děda novinář Karl Walter (1880-1965) byl v mládí anarchistou, znal se s Kropotkinem a v roce 1907 byl jedním ze dvou britských delegátů na mezinárodním anarchistickém kongresu v Amsterodamu. Ve třicátých letech pobýval se svou ženou v Itálii a poněkud nepochopitelně se přiklonil k fašismu, v pokročilejším věku se ale vrátil jak do Londýna, tak k anarchismu a příležitostně psal pro noviny Freedom, kam už v té době přispíval i jeho vnuk. Nicolasův druhý děda Samuel Kerkham Ratcliffe byl také novinář a také se znal s Kropotkinem. Sloužil ve vedení Fabiánské společnosti (britská socialistická společnost usilující o nastolení socialismu nenásilnými demokratickými prostředky) společně s Charlotte Wilson, jejíž anarchistické eseje později jeho vnuk Nicolas uspořádal k vydání. Čtyřicet let také působil ve funkci „stanoveného přednášejícího“ v rámci South Place Ethical Society (ta je považována za nejstarší stále existující volnomyšlenkářskou organizaci na světě), od roku 1978 tu samou funkci vykonával i Nicolas.

Nicolasův otec W. Grey Walter byl vynikajícím neurologem a Nicolasova matka Monica byla tanečnicí. Rodiče se rozvedli, když mu bylo asi 9 nebo 10 let a Nicolas pak žil se svou matkou a jejím druhým manželem.

Po studiích na Rendcomb College v Cirencesteru nastoupil dvouletou vojenskou službu u RAF, kde sloužil u tzv. Signals Intelligence, to je rozvědka, která má za úkol odposlouchávat komunikaci nepřítele, a protože nepřítelem byl Sovětský svaz, prošel Nicolas i kurzem ruštiny. Rusko bylo později častým tématem jeho článků.

V roce 1954 začal v Oxfordu studium moderní historie. V té době byl členem Labour Clubu a stoupencem Labour Party (byť poněkud extrémně levicovým). Na podzim 1956 v něm ale události Suezské krize a maďarské revoluce probudily pochybnosti. Po promoci v roce 1957 odešel do Londýna, kde pracoval nejprve jako učitel, brzy se ale přeorientoval na politický výzkum, publicistiku a novinařinu. Podílel se na myšlenkovém kvasu Nové levice, navštěvoval Partisan Coffee House, kde obhajoval jaderné odzbrojení, a to ještě před zformováním Kampaně za jaderné odzbrojení (CND – Campaign for Nuclear Disarmament) v roce 1958. Koncem roku 1958 jej jeho děda Karl seznámil s Lilian Wolfe, která pracovala pro Freedom Press. Nicolas začal navštěvovat knihkupectví Freedom Bookshop a schůzky Londýnské Anarchistické Skupiny. Od roku 1959 začal psát do Freedom a toto spojení trvalo až do jeho smrti.

Na podzim 1960 vedla nespokojenost s metodami CND, která se důsledně držela zákonných mezí, k tomu, že se v jejím rámci zrodil tzv Výbor sta (Committee of 100). Noviny Times otiskly Nicolasův dopis, ve kterém se postavil za tuto disidentskou skupinu a následkem toho byl sám do Výboru přizván. Výbor měl velmi blízko k anarchismu. Nicolas během zimy 1961-1962 v čítárně Britského muzea usiloval o vypracování politické teorie Výboru, výsledkem byly jeho texty „Zatracení blázni v Utopii“ a dva anarchistické eseje „Přímá akce a nový pacifismus“ a „Neposlušnost a nový pacifismus“. Těmi si získal přátelství Alexe Comforta, kterého Nicolas považoval za „skutečný hlas nukleárního odzbrojení“.

Neúspěch demonstrace na vojenské letecké základně Wethersfield 9. prosince 1961 (policie na místě zatkla 850 lidí a 6 z nich bylo později odsouzeno k 18 měsícům vězení) vedl v následujícím roce k decentralizaci Výboru 100 a jeho rozdělení na 13 regionálních Výborů. Nicolas se od začátku zapojil do činnosti londýnského výboru, jehož velmi aktivní členkou byla i dvacetiletá mikrobioložka Ruth Oppenheim. V září 1962 se Nicolas a Ruth vzali.

Během dlouhé a tuhé zimy 1962-1963 došlo k nové krizi, tentokrát přímo v londýnském Výboru sta. Radikálové, často spojení s anarchistickou skupinou Solidarity, rozšířili dokument k diskusi s poutavým názvem Více než jen počítání prdelí (Beyond counting arses), který obhajoval radikální podvratnou akci: „Musíme se pokusit zastavit válečnický stát všemi možnými způsoby“. A právě z této skupiny, k níž se Nicolas a Ruth připojili, vzešli Špioni pro mír. Ruth v té době byla těhotná, čekala jejich první dceru Susannah, krátce poté se jim narodila také druhá dcera Natasha. Natasha je novinářkou a spisovatelkou a právě ona je autorkou následujícího zasvěceného a poutavého popisu tehdejších událostí.

Pět let před tím, než napsal O anarchismu, se Nicolas pokusil odklonit Británii z cesty autoritářství a militarismu, k nimž, jak se zdálo, směřovala. V roce 1962 Nicolas, jeho žena Ruth a šest jejich přátel, všichni aktivní v mírovém hnutí, začali být frustrovaní ze směřování tehdejších protestů. Masové pochody a ilegální protesty v sedě, to vše bylo velmi pěkné a vedlo to k novinovým zprávám, jež budily pozornost, a také k mnoha zatčením, ale jaký opravdový dopad měly na rostoucí militarismus vlády?

Nicolas a jeho přátelé začali hledat způsoby, jak napadnout státní moc přímočařeji a v průběhu několika měsíců probírali nejrůznější nápady. Pak si jeden z nich vzpomněl, že se před ním nějaký kamarád kamaráda zmínil, že pracuje v nějakém „tajném bunkru“ poblíž Readingu. S naprosto mizivou nadějí, že by snad mohli zjistit, o co že se jedná, Nicolas a tři další v únoru 1963 vyrazili do Readingu.

Hodiny jezdili po silnicích pokrytých ledem, hodiny se trmáceli přes zasněžená pole, aniž by věděli, co že to vlastně hledají. Byl to výstřel naslepo, bláznivý nápad, no vážně, ale přinesl ovoce. Na východním konci vesnice Warren Row narazili na oplocený kopec s dřevěnou branou zajištěnou visacím zámkem a s nějakou boudou bez jakéhokoliv označení. Přelezli bránu a našli cihlovou kotelnu a širokou rampu zabudovanou do úbočí kopce. O kus dál stály antény, jejich kabely vedly dovnitř do útrob kopce. Jeden z nich zkusil kliku dveří u kotelny a zjistil, že není zamčeno. Nahrnuli se dovnitř. Další dveře uvnitř byly také odemčené a po otevření odhalily strmé schodiště vedoucí do podzemního kancelářského komplexu. Seběhli po schodech, dusot jejich nohou se v tom tichu rozléhal a sebrali ze stolů tolik dokumentů, kolik zvládli pobrat. Pak zase vyběhli ven a odjeli pryč.

Prozkoumáním dokumentů skupina zjistila, že narazila na opravdu velké tajemství. Nakráčeli přímo do tajného vládního ústředí nazvaného Regionální Sídlo Vlády (RSG) číslo 6, které bylo postaveno, aby se tam mohli ubytovat vládní představitelé v případě jaderné války. Britská veřejnost byla v té době držena v naprosté nevědomosti ohledně plánů, které její vláda připravovala nikoliv pro přežití obyčejných lidí, ale pro přežití politické elity.

Nicolas a jeho přátelé, kteří si teď začali říkat Špióni pro mír, teď měli v rukou tajemství, které, jak doufali, by mohlo změnit tajný militarismus vlády. Nejdříve ze všeho se čtyři členové skupiny vrátili do Warren Row, aby o tajném ústředí zjistili víc. Vyrazili v sobotu a přijeli po půlnoci. Tentokrát byly dveře kotelny zamčeny. V mrazivé temnotě, která je obklopovala, zámek opatrně vypáčili a strávili v objektu několik hodin. Každý si vzal na starost jiný úkol. Jeden fotografoval. Jeden pořizoval opisy dokumentů. Jeden obkresloval mapy. Jeden prohrabal každou místnost, prošel všechny šuplíky a skříňky. Pak odešli s kufrem plným okopírovaných dokumentů a s fotoaparátem plným snímků.

Skupina pak na stroji napsala a namnožila tři tisíce letáků, ve kterých vysvětlovala, co objevila. V dobách před internetem a stolními počítači to představovalo značný problém, pokud jde o zdroje a organizaci. Prvořadé bylo utajení. V noci nacpali letáky do obálek, měli při tom na rukou rukavice, rozeslali je ze schránek po celém Londýně, spálili všechny své vlastní dokumenty, originály fotografií rozeslali sympatizantům a psací stroj, který použili, hodili do řeky. Jak napsal Nicolas 25 let od této události z noci 10. dubna 1963: „Tajemství uniklo a stejně tak i Špioni pro mír“.

Když se o tom dnes vypráví, zní to spíše jako nějaká hra, pro těch osm jedinců to ale znamenalo mnohem víc. Všichni byli mladí a měli životy před sebou a za to, že udělali to, co pokládali za správné, riskovali dlouhé roky vězení. Okamžitý efekt byl výbušný. Ty tisíce letáků byly rozeslány do novinových redakcí a známým osobnostem, poslancům a protestujícím a ačkoliv vláda na jakékoliv odhalení systému RSG okamžitě aplikovala tzv. D-notice**, noviny se rozhodly varování ignorovat. Do soboty byl příběh rozmáznut ve všech celostátních novinách. Tisíce demonstrantů, které oblastí projížděly cestou na další pochod v Aldermastonu, okamžitě vyrazily protestovat do Warren Row. Na ten den (13. dubna) shodou okolností také připadly 21. narozeniny Ruth Walterové. Seděla před Warren Row spolu s Nicholasem, popíjeli ve slabém jarním slunci laciné červené víno a zpívali „We Shall Overcome“ se zbytkem davu. „Byl to ten nejkouzelnější den“, prohlásila později, „najednou jsme si uvědomili, že nám to prošlo“.

Zdálo se, že většina lidí věřila, že jen někdo zevnitř mohl nechat prosáknout tak citlivou a znepokojivou informaci. Noviny Sunday Telegraph, si tím byly jisté a 21. dubna uvedly: „Nebylo by překvapivé, pokud by vyšetřování neodhalilo prohnaný politický mozek řídící tuto brilantní podvratnou operaci“ a 19. května psaly o „Mozku stojícím za Špiony pro mír“, „charakteru typu Jekylla a Hydea“, o němž se předpokládalo, že je „geniálním mužem, který by mohl vykonávat důležitou funkci“. Navzdory (nebo díky) těmto divokým spekulacím, skuteční Špioni pro mír nebyli nikdy chyceni a uvěznění.

Natasha si klade otázku, čeho vlastně Špioni pro mír v dlouhodobém horizontu dosáhli a odpovídá si, že toho na jednu stranu bylo velmi málo a na druhou stranu strašně moc. Vláda si totiž podržela své přesvědčení, že může vést a přežít jadernou válku a akce Špionů nepřerostla v masovou revoluční aktivitu, jak někteří z nich doufali. Ve společnosti se ale uchytila myšlenka, že by lidé měli být informováni o tajných vojenským přípravách své vlády a událost pomohla rozložit bezvýhradný respekt, který charakterizoval vztah Britů ke své vládě.

Ač za akci Špionů pro mír nebyl nikdy nikdo odsouzen, Nicolas přece jen krátkou dobu ve vězení pobyl. V roce 1966 se v Brightonu konala konference Labour Party. Válka ve Vietnamu tehdy nabírala na intenzitě a rostla i spoluúčast labouristické vlády a Vietnamská akční skupina se rozhodla narušit bohoslužbu, která konferenci tradičně předcházela. Demonstranti byli vybaveni padělanými vstupenkami a jednu dostal i Nicolas. Právě Nicolas začal s výkřiky „Pokrytče!“ když mluvil místopředseda vlády George Brown a když pak do kazatelny vystoupal premiér Harold Wilson, vypukla ta pravá vřava. Nicolas a Jim Radford byli obviněni z neslušného chování v kostele podle zákona o jurisdikci církevních soudů z roku 1866 a každý dostal dva měsíce vězení v Brixtonu. Nic Nicolasovi nepřineslo větší satisfakci, než když se později ve Wilsonových pamětech o této události dočetl, že se jednalo „o jednu z nejnepříjemnějších zkušenosti za dobu, kdy jsem vykonával funkci premiéra“.

Nicolas působil v redakcích různých novin a časopisů, od roku 1975 až do svého odchodu do důchodu v roce 1999 působil v Asociaci racionalistického tisku (RPA), což mu umožňovalo propagovat ateismus a racionalismus a být za to placen. Podle odhadu také do roku 1994 napsal přibližně 14000 dopisů do nejrůznějších novin a dalších periodik (asi 2000 bylo publikováno). Ten obrovský objem dopisů, které často reagovaly na drobné chyby, jichž se novináři dopustili a drsnost jeho knižních recenzí, mohly budit dojem, puntičkáře, pedanta a suchopárného negativistického pošuka, ve skutečnosti však byl Nicolas pravým opakem, byl vřelý, velkorysý, milovaný dětmi a skvělý přítel.

Roku 1983 se Nicolas dostal do kontaktu s německým anarchistickým historikem Heinerem Beckerem a jejich vztah koncem dekády nabyl takové podoby, že Nicolas veškeré své akademické texty na téma anarchismu a historie psal společně s Heinerem. Společně také vytvořili 7 čísel anarchistického čtvrtletníku Raven (1987-1989).

V roce 1974 byla Nicolasovi diagnostikována rakovina varlat. Jendo varle mu bylo odebráno, podstoupil radioterapii a na čas se zdálo vše v pořádku. Pak začal mít problémy se zažíváním, často zvracel a jeho váha šla prudce dolů. Následně se ukázalo, že nadměrné dávky radiace poškodily přilehlé oblasti jeho těla. Bylo mu odebráno značné množství střeva a začal se zotavovat. V roce 1983 se ale ukázalo, že byla zasažena i páteř a horní část stehenních svalů a začala se postupně rozvíjet invalidita. Nejprve musel používat berle, od roku 1997 pak vozík. Když se ho ptali, proč nežaloval NHS (britské zdravotnictví), odpověděl:

„Proč bych měl? Byla to jen zatracená smůla. Nestěžuji si. Pro lidi pracující v nemocnicích a sociálních službách mám jen uznání, i když jsou všichni vyčerpaní a nemocnice jsou špinavé. Kdybych žaloval NHS pro nedbalost a vyhrál, znamenalo by to, že by zbylo méně peněz pro jiné lidi.“

Ruth a Nicolas se rozvedli v roce 1982, v roce 1987 se Nicolas znovu oženil, vzal si Christine Morris, která také pracovala pro RPA. Během týdne žili v bytě nad kancelářemi RPA a víkendy trávili v domě v Leighton Buzzard. V roce 1999 odešel Nicolas do důchodu a přestěhoval se do domu na trvalo. V té době se však rakovina vrátila a v březnu 2000 Nicolas ve věku 65 let zemřel.

Pár citací z O anarchismu:

Anarchisté jsou lidé, kteří věří nejen v to, že absence vlády nemusí znamenat chaos a zmatek, ale že společnost bez vlády bude ve skutečnosti lepší než společnost, ve které žijeme teď.

I jiné skupiny jak na levici, tak na pravici se v teorii chtějí zbavit vlády, buďto až bude trh natolik volný, že nebude potřebovat žádný dohled, nebo až si budou lidé natolik rovni, že už nebude zapotřebí žádných omezení, jenže jak se zdá, kroky, které tyto skupiny podnikají, činí vládu silnější a silnější. Jsou to anarchisté a jenom anarchisté, kteří se chtějí vlády zbavit v praxi. To neznamená, že by si anarchisté mysleli, že všechny lidské bytosti jsou od přírody dobré, nebo stejné, nebo blížící se dokonalosti, nebo nějaký jiný podobný romantický nesmysl. Znamená to, že si anarchisté myslí, že téměř všechny lidské bytosti jsou pospolité a podobné a schopné žít své vlastní životy a vzájemně si pomáhat.

Stejně jako liberálové i anarchisté chtějí svobodu; stejně jako socialisté i anarchisté chtějí rovnost. Neuspokojuje nás ale samotný liberalismus nebo socialismus. Svoboda bez rovnosti znamená, že chudí a slabí jsou méně svobodní než bohatí a silní a rovnost bez svobody znamená, že jsme všichni společně otroky. Svoboda a rovnost nejsou v rozporu, ale vzájemně se doplňují. (…) Klíčovým příspěvkem anarchistů k politické teorii je uvědomění si, že svoboda a rovnost jsou v praxi ta samá věc.

Autorita je normální forma chování stejně jako agrese, ale je to forma chování, kterou můžeme a také bychom měli ovládnout a vyrůst z ní. To se nestane tím, že se budou hledat způsoby, jak ji institucionalizovat, ale jenom hledáním způsobů, jak se bez ní obejít.

Stát nemůže přerozdělovat bohatství spravedlivě, protože je hlavním orgánem nespravedlivého rozdělování. Anarchisté souhlasí s marxisty, že současný systém musí být zničen, ale nesouhlasí s tím, že by budoucí systém mohl být zřízen státem v jiných rukou; stát je právě tak příčinou, jako důsledkem třídního systému a beztřídní společnost, která je ustavena státem, se brzy znovu stane společností třídní. Stát neodumře, musí být cíleně odstraněn lidem, který odebere moc vládcům a bohatství bohatým; tyto dvě akce jsou propojeny a jedna bez druhé bude vždy bezvýsledná.

* Z důvodu zaneprázdněnosti, jsem měl tento text rozepsaný velmi dlouho a mezitím se na webu Anarchistické Federace objevil rozhovor s antropologem a anarchistou Brianem Morrisem, ve kterém se jméno Nicolase Waltera objevilo, ovšem bez jakýchkoliv dalších podrobností.

** Oficiální žádost médiím, aby nepublikovala informace o určité záležitosti z důvodu národní bezpečnosti.

Formanův film Ragtime jsem viděl ještě jako teenager a v hlavě mi uvízl jako příběh černošského klavíristy, který se snaží domoci spravedlnosti a důstojnosti poté, co mu banda křupanských rasistických dobrovolných hasičů znečistí auto výkaly. Když jsem si teď přečetl stejnojmennou knihu E. L. Doctorowa, byl jsem překvapen, o jak rozmanité a mnohovrstevnaté dílo se jedná, kolik postav a příběhů se autorovi do knihy (která není nijak rozsáhlá) povedlo vtěsnat. Ještě víc mě zaskočilo, že jednou z těchto postav je i Emma Goldmanová.

Kniha je (na rozdíl od filmu) pestrou mozaikou, ve které těžko budete hledat nějakého hlavního hrdinu. Roli ústřední postavy a ústřední dějové linie do značné míry přejímá éra, ve které se kniha odehrává a jejíhož ducha a náladu Doctorow skvěle zachycuje. Atmosféru počátku dvacátého století popisuje právě pomocí spousty drobných historek o známých osobnostech a událostech té doby. Dočteme se tak třeba o kouscích Harryho Houdiniho, o Freudově návštěvě USA, o Pearyho expedici k severnímu pólu, o tom, jak z výrobní linky sjel první Fordův Model T nebo o Evelyn Nesbitové, která byla toho času americkým sexuálním idolem a jejíž bohatý a potrhlý manžel Harry K. Thaw zavraždil ze žárlivosti jejího bývalého milence a významného architekta Stanforda Whitea. Tyto jednotlivé střípky se Doctorowovi zajímavě daří spojovat jak mezi sebou, tak s osudy fiktivních postav (ty se často v knize objevují jen pod rodinnými přízvisky jako Matka, Chlapec, Mladší bratr atd.). V jeho podání tak třeba Nesbitová za poněkud zvláštních okolností navštíví meeting Emmy Goldmanové. Emma zkušeně vyvede Evelyn do bezpečí, když schůzi napadne policie a pak ji vypráví svůj příběh o tom, jak s Berkmanem naplánovali atentát na „tu zmiji vykřičenou Henryho Claye Fricka“, který měl na svědomí masakr stávkujících dělníků. Evelyn později finančně podpoří vydávání anarchistického časopisu Mother Earth (tohle se snad dokonce zakládá na pravdě, i když v reálu prý Nesbitová peníze věnovala Goldmanové natruc svému bývalému manželovi, protože nebyla spokojena s nízkou částkou, kterou po rozvodu s Thawem dostala).

S Emmou se setkáme znovu, když redakci Mother Earth navštíví Mladší bratr, odvržený milenec Nesbitové. Anarchisté právě pořádají shromáždění na podporu mexické revoluce. I když je pro něj asi hlavní motivací snaha přijít na jiné myšlenky po nešťastné lásce, Mladší bratr (který Goldmanové připomíná Czolgosze) se pod vlivem tohoto setkání v závěru knihy vydá do Mexika, kde se přidá k Zapatovi. Předtím se ovšem ještě zapojí do guerrilly černošského klavíristy Coalhouse Walkera, kterého jsem zmínil v úvodu, Walker totiž po marných snahách dosáhnout po rasistickém útoku hasičů spravedlnosti a satisfakce legálními prostředky, přejde k ozbrojenému boji.

V Ragtimu je zmíněna i slavná stávka v textilním městě Lawrence (o té mimochodem psal i Sinclair v knize Boston, o níž pojednává jeden z mých starších příspěvků). Tato stávka hrála v dějinách dělnického boje v USA významnou roli a stojí za to, aby byla připomínána. Protože byla situace pochopitelně náročná hlavně pro rodiny s dětmi, zrodil se tenkrát plán, aby děti stávkujících přešly do opatrování do jiných měst, k rodinám, které se stávkou sympatizují. První stovka byla poslána do New Yorku. „Na nádraží Grand Central Station v New Yorku dorazily jako svatá armáda. Dav lidí je čekal a v tu chvíli se každému vryl do očí obrázek dětí, které stály ruku v ruce a upřeně hleděly kamsi kupředu, jakoby vstříc strašlivému osudu, který jim připravila průmyslová Amerika. Ohlas v tisku byl nesmírný. Továrníci z Lawrence si uvědomili, že tato dětská kruciáta je pro ně ze všeho, co dělníci ve své strategii dosud vymysleli, to nejzhoubnější.“ Když pak měla další skupina dvou set dětí odjet do Filadelfie, policie průvod rodičů s dětmi brutálně napadla. „Pokyn k akci dal náčelník městské policie, který vyhlásil, že žádné dítě nesmí opustit Lawrence. Je to jen pro jejich dobro, řekl. Teď se děti skláněly k zemi a objímaly zkrvavená, zhroucená těla svých rodičů. Usedavě naříkaly.“ U podobných pasáží si vždy říkám, jestli tuto historii znají lidé, kteří se pohoršují nad antikapitalistickými hesly studentů stávkujících za ochranu klimatu.

I když se jejich styl liší, v jednom ohledu mi touto knihou Doctorow připomíná mého milovaného Kurta Vonneguta. Oba dokáží napsat chytlavý, čtivý a zábavný román, který přečtete jedním dechem a rozhodně z něj nemáte pocit nějaké laciné agitace a přitom se v jejich knihách otevírají důležité sociální otázky. V tomto případě je to samozřejmě hlavně otázka rasismu, ale nejen ta. Je tu také nakousnut pro anarchisty zajisté zajímavý problém, nakolik je legitimní a prospěšné (nebo spíše škodlivé) bojovat proti příkoří pomocí atentátů a podobných činů, tuto otázku nejprve přinese ve svém vyprávění o atentátu na Fricka Goldmanová a později se objeví znovu při rozhovoru Coalhouse s umírněným černošským reformátorem Bookerem T. Washingtonem. Ke slovu se dostane i postavení žen (opět hlavně zásluhou Goldmanové), přistěhovalců nebo dělnické třídy. Škoda, že velká část z toho je ve filmu zcela vynechána.

Do Ragtimu jsem se původně pouštěl jako do oddychové četby (a zábavné čtení to i skutečně je), že by z toho byl další zápis do černorudého čtenářského deníku jsem nečekal. Po přečtení je mi ale jasné, že si svoje místo v něm tato kniha zaslouží.

Kniha u nás vyšla už několikrát a dá se proto bez potíží sehnat v antikvariátech i za velmi lidové ceny.

V pátek 21. 10. 2022 byla na běloruské velvyslanectví v Praze umístěna barevná zpráva: nejprve byla zeď výrazně poskvrněna rudou barvou a na tento podklad pak přišel černý nápis “FREEDOM FOR IHAR A.”

Rudá barva symbolizuje krev lidí, kteří jsou masakrováni běloruskou policií během demonstrací a v mučírnách KGB. Navíc při současné válečné agresi na Ukrajině je Bělorusko jeden z nejbližších partnerů ruského státu. Lukašenkův režim tedy má podíl také na krvácení lidí za hranicemi Běloruska.

Barevná úprava běloruského velvyslanectví v Praze je solidární pozdrav pro Igora Oliněviče (anglicky Ihar Alinevich). Tohoto anarchistu drží ve vězení, protože vzdoroval běloruské diktatuře. Je třeba mu vyjádřit solidaritu, usilovat o jeho osvobození. Igor se v děsivých vězeňských podmínkách rozhodl podstoupit protestní hladovku a existuje důvodná obava o jeho život. Běloruský režim totiž opakovaně projevil svou neúctu k životu, když nechává zabíjet lidi na ulicích, zaživa je pohřbívá v kriminálech, nechává je mučit KGBáky.

Barevná zpráva na zdi připomíná běloruskému režimu, že lidé vidí jeho zločiny a nebudou mlčet. V poslední době se množí barevné zprávy i na velvyslanectvích dalších států: Turecka, Ruska, Íránu, Ukrajiny… Je zjevné, že každý stát je utlačující politickou formací a lidé mají hodně důvodů všechny státy konfrontovat. Je skvělé, že když státníci útočí na lidské životy, v každé době jim někdo naštvaně odpovídá. Igor Oliněvič nezůstává ve svém boji sám a běloruský stát snad jednou padne.

Nepěknou zprávou však je, že policie zatkla osobu zodpovědnou za vyhotovení barevného vzkazu na běloruském velvyslanectví v Praze. Ještě téhož dne soud ve zkráceném řízení rozhodl o trestu 3 měsíce odnětí svobody s podmíněným odkladem 15 měsíců. Podle slov odsouzeného „Trest je sice nemilý fakt, ale faktem také je, že od projevů solidarity trest odradit nedokáže. Dojde pouze k přenosu aktivit na jiné pole a solidarita se projeví v jiné formě.“ Jaké aktivity a kde k nim dojde však upřesněno nebylo.
______

Odkazy na související texty:

– Vzkaz Lukašenkovi: Na zdi běloruského velvyslanectví v Praze
https://www.prahain.cz/zivot-ve-meste/vzkaz-lukasenkovi-na-zdi-beloruskeho-velvyslanectvi-v-praze-9285.html
– Postříkal běloruskou ambasádu v Praze: Chycen při činu, ihned odsouzen
https://www.prahain.cz/krimi/postrikal-beloruskou-ambasadu-v-praze-chycen-pri-cinu-ihned-odsouzen-9306.html
– Běloruská ambasáda je pokryta rudou barvou
https://prazsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/praha-beloruska-ambasada-velvyslanectvi-vandalismus-20221024.html
– Ihar Uladzimiravich Alinevich
https://en.wikipedia.org/wiki/Ihar_Alinevich
– Anarchist Black Cross Belarus
https://abc-belarus.org/?lang=en
– Barevné úpravy dvou velvyslanectví v Praze
https://kronika.noblogs.org/post/2022/10/06/barevne-upravy-dvou-velvyslanectvi-v-praze/
– Hunger strike of Ihar Alinevich: What is known now
https://freedomnews.org.uk/2022/10/10/hunger-strike-of-ihar-alinevich-what-is-known-now/
– Otevřený dopis na podporu běloruských anarchistických revolucionářů
https://abcnews.noblogs.org/post/2020/11/05/otevreny-dopis-na-podporu-beloruskych-anarchistickych-revolucionaru/
– Rozhovor o protestech a represích v takzvaném Bělorusku
https://abcnews.noblogs.org/post/2020/11/05/rozhovor-o-protestech-a-represich-v-takzvanem-belorusku/
– Prohlášení v solidaritě s Mikolou Dziadokem
https://kronika.noblogs.org/post/2020/11/20/prohlaseni-v-solidarite-s-mikolou-dziadokem/
– Otřesný příběh mučeného anarchisty Mikoly Dziadoka
https://abcnews.noblogs.org/post/2020/12/04/otresny-pribeh-muceneho-anarchisty-mikoly-dziadoka/
– Fotoreport: Solidarita s běloruskými aktivisty Food Not Bombs, které poslal tamní režim do vězení
https://a2larm.cz/2021/01/fotoreport-solidarita-s-beloruskymi-aktivisty-food-not-bombs-ktere-poslal-tamejsi-rezim-do-vezeni/
– Bělorusko už nikdy nebude jako dřív
https://oafed.noblogs.org/post/2020/09/05/belorusko-uz-nikdy-nebude-jako-driv/
– Novoroční prohlášení anarchistického kolektivu Pramen
https://kronika.noblogs.org/post/2021/01/05/novorocni-prohlaseni-anarchistickeho-kolektivu-pramen/
– An overview of repressions against anarchists and antifascists in Belarus in 2021
https://abc-belarus.org/?p=14723&lang=en
– 18 to 20 years’ imprisonment for Belarusian anarcho-partisans – Mikola Dziadok was sentenced to 5 years of incarceration
https://abc-belarus.org/?p=14467&lang=en
– Игорь Олиневич держит голодовку: что известно сейчас
https://www.avtonom.org/news/igor-olinevich-derzhit-golodovku-chto-izvestno-seychas

20. října má narozeniny vězněný britský anarchista Toby Shone. Pokud mu chcete poslat pohlednici, jeho adresa do vězení je:

Toby Shone A7645EP
HM Prison Parc
Heol Hobcyn John
Coity
Bridgend
CF35 6AP
United Kingdom

V listopadu 2020, policie zatkla Tobyho během razie u něj doma na základě nepodložených obvinění, zahrnujících spojení s radikální webem o přímých akcích 325nostate.net (ten už je teď dostupný jen jako archiv, neboť Nizozemská policie ukradla jeho server). Razie, pompézně nazvaná „Operace Adream“, nenašla nic kromě trochy LSD, MDMA (extáze) a pár dalších drog běžně se vyskytujících v komunách po celé zemi. Policie nicméně nehodlala přiznat, že trapným způsobem šlápla vedle a obvinila Tobyho ze zapojení do teroristických aktivit, zvláště z financování terorismu, držení informací užitečných pro teroristy, členství v teroristické skupině a provádění „přímých akcí“.

Když začalo být zřejmé že tato obvinění skončí naprostým krachem (a taky že ano, Toby byl shledán nevinným), policie se zaměřila na drogy, které našla ve společných prostorách domu a obvinila jej z držení drog se záměrem je dále nabízet. To už bylo úspěšnější a Toby byl uvězněn na tři roky a devět měsíců.

Policii, která se nemohla smířit se svou ostudou, to ale nestačilo a ve snaze na něj něco najít, zažádala o tzv. nařízení k prevenci závažné kriminality (Serious Crime Prevention Order), což je v tomto případě očividně přehnané opatření, které se obvykle využívá proti bossům organizovaného zločinu a soudce zcela správně prohlásil, že žádost nemá žádné opodstatnění. Nařízení by totiž policii umožňovalo po dalších pět let kontrolovat Tobyho počítače a další elektronická zařízení nebo sledovat jeho bankovní účet. Toby není žádný mafiánský boss a jak už bylo řečeno, byl shledán nevinným ve všech obviněních týkajících se schvalování, podpory nebo financování terorismu. Je tedy zřejmé, že se jednalo o politicky motivovanou represi. Toby sám k tomu říká: „Policejní snahy onálepkovat mě jako ‘drogového dealera’ jsou jen pomluvami a snahou zatemnit revoluční anarchismus. Jsem antikapitalista a jsem proti jakýmkoli praktikám ve stylu gangů nebo mafie. Jsem proti užívání tvrdých drog a jejich šíření.“

„Vězení je institucionální represí těch nejvykořisťovanějších tříd a udržuje rozdělení na bohaté a chudé. Vždy to tak bylo a vždy bude. Nejde tam o žádnou ‘nápravu’, jsou to jen skladiště utrpení, ve kterých skladují muže, ženy a děti v podmínkách, které sotva zplodí něco jiného než nepřátelství, trápení a nenávist, bez ohledu na to, jak moc se snaží to přikrášlit pomocí lží a iluzí o nápravě.“

Zdroje:

Toby Shone and the spectre of ‘anarchist terror’ – Freedom News

In Contempt #21 | anarchistnews.org