Černorudý čtenářský deník

2025/08/23

Každodenní antifašismus: 14 způsobů, kterými nám solidarita poskytuje větší bezpečí – část 2.

Filed under: General — anarchoctenar @ 08:14

4.

Během posledních pár let začali fašisté středního věku a jejich mládežnické organizace tady v Německu stále více mobilizovat proti akcím hrdosti. Tady v Lipsku jsou antifašisté schopni zablokovat fašisty na vlakovém nádraží, aby jim zabránili v narušování průvodu a festivalu v centru města. V malých městech a na venkově ale většinu účastnictva Prideů tvoří mladiství s malými nebo dokonce žádnými zkušenostmi z ulic. A tak radikálové, kteří žijí ve větších městech, začali organizovat cestovní skupiny, přivážející na demonstrace nejenom solidaritu, ale navíc i jistou odbornost. Byly založeny skupiny sebeobrany, aby chránily jak malé pochody hrdosti, tak i cestovní skupiny. Díky množství lidí, přicházejících z větších měst, vypadají fašistické kontraprotesty směšně malé.

Musím používat invalidní vozík, takže pro mě není vždy snadné, dostat se do těchto venkovských oblastí, kde není dostupná infrastruktura veřejné dopravy. Ale vždy se našli lidé, ochotní vynést můj vozík a pomoci mi ven. Všichni se o sebe vzájemně starají a skupiny sebeobrany jsou neuvěřitelně úspěšné v zajištění bezpečnosti jak pro místní, tak pro nás přespolní (naproti tomu, jak je německou tradicí, fízlové chrání fašisty).

I když se ti z nás, kdo cestují do těchto menších míst, obvykle příliš neshodnou na způsobech organizace a kolice v rámci bubliny našich velkých měst nejsou obvyklé, ochrana osvobození queer a trans lidí pomohla vypěstovat úžasný pocit jednoty mezi námi anarchisty a celkovou rudou frontou.

To vše vedlo k těm nejkrásnějším zážitkům z protestů, které jsem za svých osm let aktivismu prožila.

—Tea “Kára” Drobniewski

5.

Společně s akcemi na obranu komunity se chtěl náš kolektiv věnovat i komunitnímu vzdělávání ohledně antifašismu – na obrovské doširoka rozprostřené periferii, kde panuje skutečná izolace. A tak se zrodila Kavárna 36 – což není vůbec žádná kavárna, ale potulná hostina idejí v akci.

Místo toho, abychom pořádali vzdělávací akce v určitý pevně stanovený čas, který pak lidé musí zařadit do svých plánů a na místech, kam musí přijet, jsme se rozhodli přinést své akce k lidem tam, kde už jsou, v dobu kdy tam jsou. Za tímto účelem několikrát do týdne (jak nám energie dovolí) navštěvujeme lokální kavárny a konverzujeme o antifašismu právě tam. Každý je přizván, aby se přidal a podílel se v míře jaké chce. A to samozřejmě zahrnuje i zaměstnance kavárny.

První runda kávy a občerstvení je vždy na nás (díky penězům vybraným na akcích a z prodeje zinů). Nabízíme tiskoviny lidem, kteří by si je chtěli sami přečíst nebo je sdílet někde jinde. Diskuse mají podobu konverzací – pokecu u kafe – ne didaktických cvičení. Není při nich žádný přednášející nebo publikum, ačkoliv někdo může začít dialog krátkým úvodem ke konkrétnímu tématu, jako třeba co se právě chystá, informace o místních fašistických nebo fašismu blízkých skupinách a o historických událostech.

Kavárna 36 vytvořila pro lidi místo, kde mohou vyjádřit své pocity odloučení od kolektivní péče a své znepokojení ohledně fašismu v našem kontextu – jako například když fašisté vedou kampaň proti trans lidem na školách, nebo když si berou za terč lidi bez domova a skupiny migrantů. Z těchto konverzací vzešly další aktivity na obranu komunity a budujeme skutečné svazky solidarity.

—Jeff Shantz

6.

Huutgna, takzvané Jihovýchodní Los Angeles (SELA), se stalo epicentrem nové vlny koloniálního teroru: vynucování „imigračního zákona“ na ukradené půdě, zabudované do ekocidního tábora smrti. Ve vzduchu je tolik podezíravosti a strachu jako výfukových zplodin. ICE je federální tajnou policií Trumpova režimu a její invaze do Los Angeles je pokusem ukázat svou domnělou dominanci nad největším kalifornským symbolem přistěhovalecké hrdosti. Je těžké přesně určit, proč v některých oblastech dochází k raziím více než v jiných, jedno ale víme: vybrali si špatné město (nebo města) do kterého se srát.

19. června 2025 se ICE pokusila o další únos na myčce aut ve městě Bell, když lapila do pasti rodinu v autě, které agenti obklíčili. Jenže místo toho, aby zmizeli hned poté, co byli spatřeni, agenti ICE zůstali na místě dost dlouho na to, aby místní zjistili, že tam jsou. Lidé z Bell i dalších sousedících částí SELA se hromadně zmobilizovali, aby dali ICE najevo, že v oblasti nejsou vítaní.

Několik vozidel ICE skončilo s propíchnutými pneumatikami a rozbitými skly. Granáty se slzným plynem, které na obranu agentů ICE vystřelila policie oblasti SELA, byly házeny zpět. ICE byla donucena tu rodinu, na kterou cílil její útok, nechat jít, a pak její agenti s ostudou odtáhli, poté co je místní oddělení policie a hasičů zachránila před spravedlivým hněvem SELA. Přímá akce, kterou ilegálně provedli odvážní jedinci, kteří riskovali své zdraví a svou svobodu, je to, co v tomto případě únos úspěšně zastavilo. ICE se nestáhla proto, že by brala nějaké ohledy, ICE se stáhla ze strachu.

—Yum Kaax

Pokračování příště.

Zdroj: Everyday Antifascism: 14 Ways That Solidarity Keeps Us Safer | It’s Going Down

2025/08/09

Každodenní antifašismus: 14 způsobů, kterými nám solidarita poskytuje větší bezpečí

Filed under: General — anarchoctenar @ 14:45

Dlouholetá anarchistická autorka a organizátorky Cindy Milstein představuje sbírku příběhů o každodenním odporu proti fašismu.

Shodou okolností, nebo možná naneštěstí, dokončuji tento zin uprostřed období, které trvá už mnoho dní a během kterého intenzivně poskytuji podporu, bok po boku s několika pozoruhodnými anarchisty a anarchistkami, našemu milovanému kamarádovi, náhle unesenému různými federálními agenty, který teď čelí plné tíži křesťanskofašistické státní represe. Je „štěstí“, že to píšu na obrazovku počítače, protože kdybych to psala perem na papír, inkoust by mi rozmazávaly slzy. Připomíná mi to ale, že toto solidární úsilí, kdy početní spolehliví lidé zanechávají všeho ostatního, aby se vrhli do právní, logistické a emoční péče, je přesně tím „každodenním antifašismem“, i když to nemusí být očividné.

A současně shodou okolností, toto není jen zin – ačkoliv ziny, pokud je jejich obsahem vzpurnost, jsou úžasné samy o sobě. Bohužel ten kamarád, kterému jsme propůjčili svá srdce dokud nebudou svobodná, je obviněn mimo jiné ze „zločinu“ držení zinů. Vždy stojí za to zopakovat, že (jak tvrdí zapatisté) „naše slova jsou naší zbraní“. Takže je projevem naší solidarity také šířit nádherné ideje a jiskry inspirace ať už formou zinů, nebo jinými rozmanitými způsoby popsanými na těchto stránkách a mnoha a mnoha dalšími, které vy a další lidé vymýšlíte a uvádíte do žité praxe těchto brutálních dnů.

Když jsem publikovala „výzvu k příspěvkům“ do tohoto skromného projektu, mnoho lidí ji pro mě sdílelo. Jeden kamarád při tom poznamenal, že to je další z mé série zinů „plných naděje“. Jen abych to uvedla na pravou (nebo levou) míru, nejsem plná naděje. Tento zin nenabízí nějakou přislazenou přikrášlenou „naději“, aby nám nějak ulehčil v těchto totálně nechutných časech. Přesto silně věřím v praskliny ve stavbě hierarchické moci a v příslibu, který v sobě nesou a že praskliny existují vždy i za těch nejhorších okolností. Tento zin je pak malou kolekcí příkladů činů solidarity které nám jednoduše pod fašistickou nadvládou mohou poskytnout více bezpečí, aby se nás více dostalo na druhou stranu do světa bez fašismu.

—Cindy Barukh Milstein

1.

Dekolonizační umění je vzdor, přežití a svědectví. Na pozadí teroru ICE a systematického násilí jsme vytvořili náramky s vyrytým číslem na místní horkou linku rychlé reakce, přímý nástroj ochrany a solidarity pro lidi bez dokladů pracující na farmách a jejich rodiny na Kalifornském pobřeží. Ty náramky jsou štítem, který se dá nosit, připomínkou komunitní péče a poselstvím vzdoru tváří v tvář strachu.

Vyrobené komunitou pracujících na farmách pro svou vlastní komunitu, tato praxe se soustředí na umění jako kolektivní akt vzdoru, autonomie a lásky. Ve světě, který kriminalizuje migraci a dobývá práci z těl, na která se pohlíží, jako by byla na jedno použití, tyto náramky prohlašují právo na bezpečí, důstojnost a sounáležitost. Kreativní proces se stává způsobem jak překonat smutek, přetransformovat jej a představit si opak. Každá další korálková výšivka je odmítnutím vymazání; každý další uvázaný uzlík prohlašuje „nejsi sám/sama“.

—Winsor Kinkade

2.

V malém městě, ve kterém žiju, byl odhalen jeden z vůdců Unite the Right (Sjednoťme pravici) a lidé se pořádně naštvali. Na univerzitě, kde ten neonácek studuje, se konala shromáždění. Proběhl pochod k obecnímu úřadu. Lidé zaplavili kampus letáky a polepili zdi plakáty. Uspořádali telefonickou kampaň a vyvěsili transparenty. Nátlak se ještě zvýšil, když se škola mohla přetrhnout aby toho chlápka ochránila. Bylo to tak drsné, že nechal školy a přešel na online studium. Jako komunita jsme toho šmejda doslova vyhnali z města. Krátce nato také opustil svou fašistickou skupinu.

—antifašista z malého města

3.

Má rodina žije v malé boční uličce v Jižním Brooklynu. Před pěti lety jsem začal s vizí vzájemné pomoci a mezigenerační pečující komunity klepat na dveře, abych inicioval letní sešlosti našeho bloku. Natiskl jsem stovky letáků, obešel všechny domy a zazvonil na všechny zvonky a nakonec se mi povedlo, že se lidé nejrůznějšího věku sešli na sousedském grilování a svépomocné hostině.

Druhý rok jsem shromažďoval finance na nákup našeho prvního kolektivizovaného vybavení – velkého skákacího hradu. (Proč dávat peníze nějaké podělané korporaci za pronájem, když můžeme mít vlastní a všichni ho sdílet?)

Třetí rok jsme měli WhatsApp skupinu pro vzájemnou směnu, dobrovolné hlášení se k odklízení odpadků a na podporu pouličních zvířat. Někteří sousedé začali se sdílením nářadí a další nabídli pomoc starším lidem, kteří potřebovali vynést nákup do schodů.

Teď, v našem pátém roce, se lidé začali vzájemně oslovovat, aby sdíleli choulostivé důvěrné prosby o pomoc, jako je třeba pomoc s imigrací nebo podpora v případech domácího násilí. Věřím, že fašistický stát má neukojitelnou touhu dohlížet a jakákoliv údajná pomoc od něj přichází za cenu ověřování identity a neustálé potenciální hrozby uvěznění. Objevili jsme mnoho způsobů, jak o sebe pečovat a jsme schopni využívat své relační zdroje, abychom se zcela vyhnuli státu a respektovali při tom vzájemně svou potřebu soukromí a anonymity. Pokaždé když vyřešíme náročné problémy naší komunity tak, abychom se osobně vyhnuli státu, je to dle mého názoru antifašistická výhra. Ať už je to mediace, místo kde se vyspat a vychladnout po ostré hádce s partnerem/partnerkou, nebo doprovod k imigračnímu soudu, radostně si vzájemně poskytujeme větší bezpečí.

—Carson

Pokračování příště.

Zdroj: Everyday Antifascism: 14 Ways That Solidarity Keeps Us Safer | It’s Going Down

2025/07/04

Margaret Killjoy: Bez strašlivého burácení jeho ohromného vodstva

Filed under: General — anarchoctenar @ 16:30


Aneb falešná nenásilnost vás nezachrání.

„Ti, kdo prohlašují, že jsou na straně svobody a přitom odmítají neklid, jsou lidmi, kteří chtějí sklizeň bez orání půdy; chtějí déšť bez hromu a blesku. Chtějí oceán bez strašlivého burácení jeho ohromného vodstva.“

Frederick Douglass

Možná jste viděli letáky, četli prohlášení. Možná jste je i sami papouškovali. „Jsme nenásilní,“ říkají letáky. „Nikomu nebude dovoleno na tyto protesty přinést zbraně,“ říkají letáky. „Respektujeme prosazování zákona,“ říkají letáky.

Nezáleží na skutečnosti, že naprostou většinu zbraní přinesených na protesty, tam přináší policie. Je jedno, že naprostou většinu násilí, které se na protestech odehraje, má na svědomí policie.

Nemám problém s nenásilím, ne z podstaty. Pro někoho je nenásilí taktickou volbou. Pro jiné je to morální imperativ. Problém je ale v tom, že to bezvýrazné „nenásilí“, prosazované některými protestujícími, je v tom lepším případě jednoduše nedostatkem odvahy a odmítnutím zamyslet se pořádně nad tím, co je v sázce, v tom horším případě je to v podstatě tajná spolupráce s fašistickým státem.

Fašistický stát. V tomto okamžiku už jsme v této otázce dosáhli jakéhosi hrubého konsensu. Napříč celým nepravicovým politickým spektrem jsou akademici a historici a antifašisté a anarchisté a liberálové a demokraté a pokrokáři ochotni přijmout fakt, že státní aparát Spojených států byl ovládnut fašismem. Ochutnali jsme to slovo na našich jazycích. Pro některé z nás má zvláštní příchuť, neznámou pachuť; nejsme zvyklí nazývat něco „fašismem“ a myslet to doslovně. Používali jsme to slovo po celá léta až moc volně k označení čehokoliv, co se nám nelíbilo.

Spojené státy jsou fašistickým státem a mnoho z nás zde žije a mnoho z nás nechce, aby byly fašistickým státem, takže hledáme způsoby, jak tomu fašismu vzdorovat. Hledáme způsoby, jak být antifašisty.

Protože nemám k dispozici lepší pojmy, chtěla bych rozlišovat mezi „falešným nenásilím“ a „skutečným nenásilím“. Skutečné nenásilí je souborem organizačních principů a taktik, které jsou čas od času používány s velkou účinností po celém světě. Jejich součástí je i vystavení svých vlastních těl nebezpečí a vyžaduje tak velkou odvahu. Skutečné nenásilí zahrnuje lidi – často tisíce lidí – kteří riskují své životy a svobodu aby narušili chod mašinerie útisku. Skutečné nenásilí také funguje jenom pokud ti, kdo jej praktikují, dají jasně najevo, že nenásilí je volbou, pro kterou se rozhodli. Martin Luther King Jr chodil ozbrojen a za každým, kdo se na Jihu v době boje za občanská práva stavěl na odpor nenásilně, stál ozbrojený černý farmář, který dohlížel na jejich klidný spánek. (Přečtěte si knihu This Nonviolent Stuff’ll Get You Killed, kterou napsal Charles E. Cobb Jr nebo si můžete poslechnout můj podcast o ozbrojeném hnutí za lidská práva část 1 a část 2). Nenásilí funguje, pokud těm u moci řekne „podívejte, můžeme to vyřešit po dobrém, a nebo to uděláme po zlém.“

Nebo, abychom citovali výrok Fredericka Douglasse z roku 1857, „moc nám nic nedovolí, pokud se toho nebudeme domáhat. Nikdy to neudělala a nikdy to neudělá.“ Pokud se snažíte konfrontovat nespravedlivé systémy, musíte uplatnit sílu. Nenásilí, skutečné nenásilí, je jednou z mnoha metod, jak to udělat (a rozhodně nebylo tou metodou, díky níž skončilo otroctví v USA, nebo která vyřídila fašistické armády za druhé světové války).

Falešné nenásilí je zdaleka nejrozšířenějším typem nenásilí v USA (a předpokládám, že obecně na „Západě“). Falešné nenásilí nezpochybňuje status quo, ale naopak ho upevňuje.

Tam, kde skutečné nenásilí říká „násilí by v této situaci bylo ospravedlnitelné, ale my praktikujeme nenásilí, aby o to víc vynikla krutost našich nepřátel a aby byla zpochybněna jejich morální úroveň,“ falešné nenásilí říká „násilí ze strany status quo je ospravedlnitelnější než násilí těch, kdo proti němu bojují.“

Tím nejjednodušším způsobem, jak rozlišit mezi opravdovým nenásilím a jeho bezzubým dvojníkem, je asi to, že opravdové nenásilí je obvykle nelegální, zatímco falešné nenásilí se chlubí svou zákonů dbalou povahou.

Opravdové nenásilí samozřejmě není tím jediným způsobem, jak vzdorovat a nemyslím si, že by bylo morální nebo strategickou nutností. Jednou z velikých lží naší doby je ta, že pouze nenásilný odpor proti útlaku je oprávněný. Je fascinující, že jsme schopni této lži naletět, vezmeme-li v úvahu, v jak militaristické kultuře žijeme a taky to neuvěřitelné úsilí, které tolik lidí z tolika z našich rodin vložilo do zastavení fašismu posledně.

***

V roce 1936, když se Franco pokusil uskutečnit ve Španělsku fašistický převrat, neuspěl – zastavila ho různorodá směs republikánů, anarchistů a marxistů. V důsledku toho vypukla španělská občanská válka s fašismem na jedné a republikou (a anarchistickým komunismem) na druhé. Západní takzvané demokracie jako Francie, Británie a Spojené státy neudělaly nic a Španělsko podlehlo fašismu. Do boje se však zapojilo 35 000 internacionalistů, snažících se zastavit fašismus. 2500 z nich tvořili Američané. Když se někteří z těchto Američanů později snažili narukovat do americké armády, aby pokračovali v boji s fašismem ve druhé světové válce, mnoho z nich bylo odmítnuto, nebo jim nebylo umožněno získat vyšší hodnost. Používal se pro ně oficiální termín „předčasný antifašista.“ Bojovali s fašismem dříve, než to po nich chtěla vláda Spojených států.

Jde o to, že nepotřebujete schvalující úřední razítko od té nebo oné vlády, aby jste cítili, že bojovat proti fašismu je legitimní.

***

Když anonymní organizační skupiny vydávají prohlášení vyžadující nenásilí, a tvrdí, že mluví za celé „hnutí“ proti Trumpovu režimu, dělají práci státu za něj. Vytvářejí jasné zlomové linie, které může stát zneužívat. Když říkají že „legitimní jsou jen nenásilní protestující,“ pokládají tak základy k delegitimizaci násilných (a dokonce i zákony porušujících nenásilných) protestujících a žádají stát, aby nás rozdělil a ovládl. Zastánci falešného nenásilí nepřímo říkají, že respektují násilné agenty fašistického státu (jako třeba policii) více než ty, kdo používají násilí aby fašistickému státu vzdorovali.

V podstatě vzato, pokud vidím někoho, jak vzdoruje fašismu způsobem, který nepovažuju za strategický (připadá mi třeba naivní, připadá mi třeba reformistický, připadá mi třeba extrémní), připomínám si, že cítím větší respekt k osobě vzdorující fašismu, než k fašismu, kterému vzdorují. (Ironií je, že to zahrnuje i ty samé lidi, které touto esejí kritizuji. Nejsou mými nepřáteli, nepřítelem je fašismus .)

Pokud silně zastáváte nějaké morální stanovisko (jako antifašismus), je snadné a taky nebezpečné uvěřit, že vy a vaši kamarádi zastáváte ten jediný správný postoj. Že znáte tu jedinou nejlepší strategii, tu nejopravdovější ideologii. Všichni jsme se ale zapojili do tohoto boje z různých důvodů. Všichni používáme různé taktiky. Používáme všichni různá označení. Všichni bojujeme za různé světy.

Zapatisté nám však připomínají, že bojujeme za svět, ve kterém je možných mnoho světů. Bojujeme s fašismem, protože je to fašismus. Není žádný jediný správný způsob, jak to dělat. Jak morálně, tak strategicky musíme akceptovat, že jiní lidé budou mít rozdílné taktické plány. Strategie, které sledujeme, musí být strategiemi, které uznávají, že rozmanitost je naší silou, ne naší slabostí. Rozmanitost víry, etnicity, názorů, kultury, ideologie, taktiky.

Pokud budeme rigidní, neudělá nás to silnými. Budeme místo toho křehcí. Křehký meč je v bitvě k ničemu.

***

Když se nacisté dostali k moci, zarputile se snažili konsolidovat moc a zničit demokracii. Nestalo se to přes noc, ale stalo se to rychlým tempem. Jak známo došlo v tomto období k útoku na budovu parlamentu, který se do historie zapsal pod označením požár Reichstagu. Většina verzí, které o této události uslyšíte, říká, že tu budovu zapálili nacisté a svedli to na levici, že zneužili požár k tomu, aby upevnili svou moc a zničili demokracii. Poučení, které si z toho máte odnést, je paradoxně to, že zapálit Reichstag by bylo špatné – a přece už za pár let USA, Británie a SSSR to místo samy bombardovaly a miliony lidí šly na smrt ve snaze zastavit nacistickou vládu.

Požár Reichstagu nezaložil žádný nacistický agent. Udělal to oddaný antifašista, holandský radový komunista (to je něco jako komunista, který nemá rád SSSR a věří, že by si dělnická třída měla vládnout sama prostřednictvím demokratických orgánů namísto shora dolů řízených hierarchií). Jmenoval se Marinus van der Lubbe. Vyrůstal v chudobě a drsných podmínkách a jednou prohodil fízla oknem a historie ho pošpinila víc než kohokoliv jiného, na koho si dokážu vzpomenout.

Marinus zapálil Reichstag protože už měl dost toho, jak levice nedělá nic ohledně nacistů, kteří se právě dostali k moci a protože doufal, že jeho žhářství zažehne jiskru dělnické rebelie proti fašismu. Místo toho jeho čin využili fašisté jako záminku k uchopení ještě více moci. Ze strategického hlediska ten požár nedopadl dobře. Z morálního hlediska? Prostě se na něj nemůžu zlobit. Jeho činy mohly zažehnout rebelii. Nezažehly. Ale kdyby ano, celý svět mohl být ušetřen mnoha potíží. (Můžete si poslechnout jak o jeho příběhu diskutuji ve svém podcastu část 1 a část 2.)

Marinus van der Lubbe

Nikdo skutečně nevěří, že bez Marinusova požáru by nacisté neprovedli všechny ty svoje, však víte, všechny ty nacistické věci. Ani za mák nevěřím, že Marinus významně změnil běh dějin. Pod tou či onou záminkou, nebo i bez ní, by se fašisté stejně chopili moci. Svalovat všechny jejich ohavné skutky na antifašistického holandského kluka z dělnické třídy je jednou z nejdéle přetrvávajících lží té doby. Proč se tou myšlenkou vůbec zabýváme?

Proč vedeme své hnutí k tomu, aby se nechalo po 92 letech znovu stejným způsobem napálit?

***

Mé chápání historie mě vede k přesvědčení, že tou nejefektivnější akcí povětšinou není ani ta striktně „násilná“ ani ta „nenásilná“, alespoň pokud se bavíme o lidu nějaké země vzdorujícímu vlastnímu útisku. I když existují příklady režimů, které byly svrženy v podstatě vojenskou akcí a příklady režimů svržených kampaněmi ze zásady nenásilnými, je daleko obvyklejší vidět režimy svržené tím, co by se dalo nazvat jako „ostřejší akce.“ (Nebo tomu tak možná nebudete chtít říkat, ale já tomu tak říkám.)

Všeobecné stávky a lidové vzpoury jsou obecně efektivnějšími strategiemi ve většině (ale ne všech) situací. Když lidé vyjdou do ulic a zůstanou v ulicích, zastaví fungování utlačovatelského státu a zpochybní legitimitu státu. Tento druh akcí obecně není ani ve své podstatě vojenský ani striktně nenásilný. Někteří lidé přijdou s transparenty, jiní přijdou s cedulemi připevněnými na baseballových pálkách. Barikády a cihly a nápisy na zdech a neozbrojené masy už dříve svrhávaly režimy a udělají to znovu, obzvláště pokud masa nenásilných protestujících nabídne svou podporu a solidaritu těm ostřejším, kteří vezmou útokem věznice a sem tam vypálí nějakou tu budovu.

Ústřední lží falešného nenásilí je „stát chce, abychom se chovali násilně, aby tak získal záminku vyhlásit stanné právo.“ Pokud nikdy neuděláte nic, kvůli čemu by mělo pro stát smysl vyhlásit stanné právo, nebude se tím obtěžovat. Zničí ale nenásilné protesty a politickou opozici bez ohledu na to, jakou taktiku tato opozice používá. Co stát chce, je to, abychom preventivně vybudovali konsensus, že by bylo špatné k odporu vůči státu použít sílu. Když říkáte „stát chce, abychom se chovali násilně,“ děláte práci fašistického státu za něj.

Nejsou žádní „dobří protestující“ a „špatní protestující“ a fašistický stát se určitě nebude obtěžovat tím, aby nás třídil do těchto kategorií, než se nás pokusí deportovat do vězeňských táborů v zahraničí. Tohle není nějaký hypotetický příklad, lidé už jsou deportováni za napsání komentářů a za účast na skutečném nenásilí.

Nemáme žádný důvod se domnívat, že nás poslušnost zákonů zachrání.

Máme všechny důvody se domnívat, že budování antifašistické solidarity napříč ideologickými a taktickými liniemi by mohlo.

Zdroj: Without the Awful Roar of Its Many Waters

2025/06/01

Stojí za to bojovat

Filed under: General — anarchoctenar @ 14:29

Kniha Worth fighting for: Bringing the Rojava revolution home vyšla v roce 2023 u Active Distribution. Autorky knihy Jenni Keasden a Natalia Szarek v ní popisují své zážitky z ročního pobytu v Rojavě, kde se účastnily revoluce, kterou Jenni popsala slovy: „Není to utopie. Právě naopak. Co je na ní tak výjimečného, je právě to opačné – že je tak pevně zakořeněná v životech běžných lidí, se všemi našimi zmatky a nedokonalostmi. Nebojuje za nic menšího než za utopii, ale je odhodlaná začít tam, kde právě jsme, s lidmi jací právě jsou, ne v nějakém fantazijním ideálním světě. Tohle všechno přitáhlo revolucionáře z celého světa a ona nám láskyplně otevřela náruč.“

Obě autorky, které se ve vyprávění střídají, byly již dříve aktivní v britském protestním hnutí a často zážitky z obou dosti odlišných hnutí (britského a kurdského) porovnávají a snaží se popsat, v čem by zkušenosti z Rojavy mohly být lidem na západě prospěšné (v jejich případě jim pobyt v Rojavě pomohl překonat značné vyhoření, které je po letech aktivismu v Británii postihlo). Tuto snahu ostatně vystihuje i podtitul knihy Přinést rojavskou revoluci domů. I když nemusíte se vším souhlasit (alespoň já bych byl v jistých věcech opatrný) kniha určitě poskytuje řadu podnětů k zamyšlení. Díky své formě, kdy se osobní zážitky prolínají s popisem obecnějších souvislostí, je navíc poměrně čtivá a právě ty konkrétní detaily a zkušenosti mnohdy pomáhají události pochopit lépe než nějaké obecné politické manifesty.

Knihu již dříve na svém webu a v časopisu Existence představila Anarchistická federace, takže mi ušetřila práci s pořizováním výpisků a ty, kdo by se chtěli o Rojavě dozvědět více, odkazuji na jejich text zde. Já se tak mohu omezit jen na překlad malé ukázky. Ta pochází z 10. kapitoly nazvané Bojovat, autorkou této kapitoly je Natalia.

***

Připadalo mi překvapivě uklidňující, jak mnoho ostřílených organizátorů a veteránů v Rojavě, když mluvili o revoluci, říkalo:“Je to obtížné. Je to dlouhé a obtížné.“ Z toho vyplývalo, že skutečnost, že mi mnoho věcí připadalo obtížných, neznamenala, že to dělám špatně. Vlastně to možná dokonce znamenalo, že to dělám správně.

Další věc, kterou říkali, byla, že „po revoluci…je více revoluce“. Revoluce není událost, nebo nějaký konečný bod, je to celoživotní práce, přístup k tomu, jak vedeme své životy a jak bojujeme. Nemůžeme žít své životy tak, že budeme čekat, až bude po ní, musíme si ji osvojit a vidět v ní krásu. Může to znít jen jako neupřímná symbolika nebo jako naivita, jako klišé omílané těmi, kdo chápou revoluci jen z hollywoodských filmů nebo z nějaké historické knihy, popisující vše v růžových barvách. Ale v Kurdském osvobozeneckém hnutí je to pravda, kterou žijí lidé, jejichž životy jsou svědectvím o boji, kteří nosí roky boje ve vráskách na svém obličeji a ve šrapnelech zabořených pod kůží.

Trvání na tom, že boj je nejen nezbytný, ale že je v něm krása, je ústřední pro přístup hnutí k revoluci. Boj je vnímán jako odpor proti útlaku a nespravedlnosti, kdekoliv a v jakékoliv podobě se objeví. Boj není to samé jako utrpení, ale znamená to, že se ne vždy vydáme snadnou cestou. Znamená to tvrdou práci pro revoluční změnu; ať už se ta práce odehrává na frontových liniích, v komunitním organizování, v překonávání konfliktů nebo v rozebírání utlačujících způsobů chování, které jsme si všichni osvojili. Boj znamená uvést do souladu vaše myšlenky, vaše pocity a vaše činy tak, abyste se mohli/y naplno vrhnout do práce, oslav a vztahů, které utváří revoluci.

Během politického organizování, do kterého jsem byla v minulých letech zapojená, mi boj až příliš často připadal jako bušit znovu a znovu hlavou do cihlové zdi. Myslím, že jsem viděla aktivismus jako něco, co by nás (pokud budeme mít štěstí) mohlo přivést blíže k okamžiku revoluce, která se může, ale nemusí odehrát ve vzdálené budoucnosti. Teď se snažím přemýšlet o revoluci jako o něčem, co vyrůstá (mimo jiné) z lidí, kteří si vybrali revoluční přístup k tomu, jak bojujeme. Pokud se vydáme cestou odporu, krásy v boji, pak zažijeme osvobození tím, že po ní budeme kráčet. Tady pramení radost – ne proto, že by to bylo snadné nebo příjemné, ale protože můžeme cítit, jak se jejím prostřednictvím stáváme svobodnějšími.

Když jsem poprvé přijela do Rojavy, toto nebylo něčím, co bych byla ochotná dělat. Na politickém organizování jsem milovala mnoho věcí – komunitu, pocit kolektivní síly, pocit, že žiji dle svých hodnot – nebyla jsem ale emocionálně připravená zavázat se k boji na celý zbytek života. Všemu tomu povídání o tom, jak je boj nádherný, se snadno věří v teorii, ale těžší je uvést to do praxe. Pokud si doopravdy neosvojíme boj, budeme vždycky hledat nejsnazší způsoby, jak se z toho vyvléct. Může to znamenat, že se vydáme cestou efektních a fotogenických mobilizací a že budeme sahat jen po nízko visícím ovoci dosažitelných reforem, namísto důkladného politického organizování a revoluční změny systému. Může to znamenat, že se budeme angažovat v politické změně jen do té míry, která je pro nás pohodlná a neohrozí naše individuální postavení v rámci systému. Může to také znamenat, že se propadneme do cynismu a nebudeme skutečně věřit, že se věci mohou změnit, nebo se omezíme jen na politická prostředí, kde už se s ostatními vzájemně shodujeme.

Během toho roku, který jsem v Rojavě strávila, jsem byla neustále vyzývána, abych zapátrala hluboko ve svém nitru a objevila, co to znamená bojovat revolučním způsobem. Znamenalo to být vždy otevřená tomu, přemýšlet o svém chování, o svých myšlenkách a touhách a být upřímná, pokud se neshodovaly s mými hodnotami a s mým deklarovaným odhodláním změnit svět k lepšímu. Znamenalo to nenechávat si svou zranitelnost a své potíže pro sebe, ale naučit se místo toho důvěřovat svým soudruhům a soudružkám a překonávat obtíže společně. Znamenalo to nechtít se zbavit lidí, kteří mě vytáčeli nebo nebyli dostatečně „woke“ a znamenalo to odhodlání budovat s nimi i tak důvěru a vztahy, protože jsme všichni součástí revoluce.

Na takový život jsem nebyla zvyklá, takže ten rok patřil k jedněm z největších výzev mého života. Některé dny jsem byla ve vnitřním osvojení si boje úspěšnější, než v jiné. V těch dnech, kdy jsem byla obzvláště vyčerpaná nebo bez motivace, jsem si představovala, že jsem doma a opíjím se a tančím s kamarády, nebo že to prostě jen odpískám a budu zbytek světa ignorovat. Když jsem se snažila zůstat soustředěná – nebo neusnout – během dlouhých seminářů, sepisovala jsem si na okraj zápisníku seznam restaurací, které bych chtěla navštívit, nebo dovolených, na které bych chtěla zmizet. Někdy jsem i snila o bezpečném odstupu, který by spočíval v tom, že s politikou budu koketovat jen takovým způsobem, aby mi to přinášelo potěšení, ale který bude ohraničen jen na zvládnutelnou část mého života a že zkusím, jestli bych se k něčemu takovému mohla vrátit. Stále znovu jsem ale docházela k závěru, že to není život, k jakému bych se mohla vrátit. Ten pocit, že jednám správně, který vycházel z vědomí, že jsem plně pohroužená v boji společně s mnoha tisíci dalších lidí, to bylo něco, k čemu jsem se nemohla obrátit zády. A po celý zbytek života – ať už budu v Rojavě, v Anglii, nebo kdekoliv jinde – to znamená nevyhýbat se boji.

Co to znamenalo v praxi? V zápiscích ve svém deníku z Rojavy si stěžuji, že většina mé energie jde na vrtání se v obtížné interpersonální dynamice a na nekonečné spory se supervizory projektu, ve kterém jsem pracovala, namísto toho, abych metaforicky mávala vlajkami na frontové linii revoluce. Připadalo mi to jako narušení, jako plýtvání času a energie místo opravdové práce. Ale už po pár týdnech ve hnutí jsem v hlavě slyšela hlasy moudrých revolucionářů a revolucionářek: „A kde si myslíš, že ta frontová linie revoluce je, když ne v tvojí hlavě?“

2025/05/10

Počátky anarchismu v Itálii

Filed under: General — anarchoctenar @ 21:15

Úryvek z knihy Anarchism George Woodcocka

Tendence anarchistických hnutí brát na sebe lokální charakteristiky, byla obzvláště zřejmá v Itálii, kde byl revoluční postoj, vyvinutý během risorgimenta, jedním z vlivů, který dal libertariánskému hnutí jeho podobu. Prvními anarchistickými militanty v zemi byli dřívější stoupenci Mazziniho a Garibaldiho; pod vládou savojské monarchie anarchismus dlouho pokračoval ve stejném utajovaném způsobu existence jako republikánská hnutí z počátku devatenáctého století a tradice konspirace, povstání a dramatických činů, kterou vytvořili karbonáři, pomohla dát podobu anarchistickým způsobům akce. Dokonce i volná organizace hnutí se podobala té, kterou si během svého pronásledování osvojili karbonáři a typičtí libertariánští hrdinové jako Errico Malatesta a Carlo Cafiero, žili podobně okázalým způsobem jako Garibaldi a Pisacane.

Pokud ale hnutí za národní osvobození ovlivnilo italský anarchismus – a jeho prostřednictvím, jak uvidíme, metody anarchistů v jiných zemích – myšlenky zahraničních anarchistů zase naopak ovlivnily všeobecný rozvoj revolučních hnutí v Itálii. Dokonce ještě před příchodem Bakunina v roce 1864 už měly na italské republikánské myšlení vliv Proudhonovy ideje, obzvláště prostřednictvím spisů a proslovů Carla Pisacaneho, vévody ze San Giovanni, onoho Dona Quijota risorgimenta.

Pisacane jako mladík sehrál významnou úlohu v revoluci z roku 1848, kdy byl náčelníkem štábu Mazziniho armády Římské republiky. V roce 1857 předběhl Garibaldiho riskantní vylodění na Sicílii, ovšem s tragičtějším výsledkem, když s malou armádou republikánů vyplul z Janova na parníku Cagliari a dorazil na pobřeží Kalábrie. Místní povstalci, které očekával, se k němu nepřidali, a tak byl poražen bourbonskými silami, sám při tom na bitevním poli zemřel.

Pisacane se stal jedním z hrdinných mučedníků risorgimenta, ale teprve po jeho smrti, když byly v Paříži publikovány jeho eseje (pod titulem Saggi), začaly být široce známé jeho libertariánské ideje. Během let v exilu mezi lety 1848 a osudovým dobrodružstvím v Kalábrii, důkladně četl Proudhona a Fouriera a pouštěl se do polemických diskusí s Mazzinim o povaze nadcházející italské revoluce. Pisacaneho postoj neměl daleko k tomu Bakuninovu během jeho panslavistické fáze; usiloval o národní revoluci pomocí sociální revoluce. Aby mohl být národ svobodný, musí být nejprve vyburcováni rolníci, a to se dá udělat jedině tím, že se jim nabídne ekonomické osvobození, osvobození od jha jejich přímých tyranů tj. vlastníků půdy. Z tohoto důvodu se Pisacane stal proudhonovským socialistou. Požadoval, stejně jako Proudhon, aby měl každý člověk „garantovány plody své vlastní práce“ a aby „veškeré další vlastnictví bylo nejen zrušeno, ale i odsouzeno jako krádež“. Pisacane ve skutečnosti zašel dále než Proudhon směrem ke kolektivismu, jelikož chtěl, aby se průmyslové podniky staly kolektivním vlastnictvím a aby byla půda obdělávána v komunách takovým způsobem, aby lidé měli rovný podíl ze zemědělské produkce.

Pisacane přijal nejen Proudhonovu základní ekonomickou teorii, osvojil si také jeho myšlenky ohledně vlády, a konečný cíl revoluce neviděl v centralizovaném státu jakobínů a blanquistů, ale v „jediné spravedlivé a spolehlivé formě vlády, Proudhonově anarchii“. Požadoval zjednodušení společenských institucí a dále deklaroval, že „společnost, utvářená ve svých opravdových a nezbytných vztazích, vylučuje jakoukoliv myšlenku vlády“. Ale asi to nejnápadnější pojítko mezi italským anarchismem a dřívějšími tradicemi risorgimenta, můžeme najít v Pisacaneho obhajobě toho, co později vešlo ve známost jako propaganda činem.

Propaganda myšlenkou je chimérou [napsal]. Myšlenky vychází z činů a ne opačně a lidé nebudou svobodní až budou vzdělaní, ale budou vzdělaní až budou svobodní. Jedinou prací, kterou může občan pro blaho země udělat, je spolupracovat s fyzickou revolucí; spiknutí, komploty, atentáty atd. jsou tudíž tou sérií činů, jejichž pomocí Itálie kráčí ke svému cíli.

Bylo by jednoduché napsat historii anarchismu v Itálii prostým zaznamenáním snah vykonat tyto příkazy.

Pisacane po sobě nezanechal žádné hnutí. Měl však velký vliv na mladší republikány a to jak prostřednictvím svých blízkých spolupracovníků, tak také posmrtně prostřednictvím svých spisů a tento vliv pomohl připravit přátelské přijetí, se kterým se setkal Bakunin, když v roce 1864 dorazil do Florencie. Je příznačné, že jak ve Florentském bratrstvu, tak v Mezinárodním bratrstvu založeném později v Neapoli, bylo několik starých Pisacaneho soudruhů.

Proudhonův vliv do Itálie pronikl také v přímočařejší podobě mutualismu; první socialistický časopis založený v Itálii Il Proletario, který vydával Nicolo lo Savio z Florencie, byl inspirován Proudhonem. Avšak stejně jako ve Francii, i mutualisté v Itálii měli tendenci k umírněnosti a konzervativismu a jejich role při rozvoji anarchismu tam byla zanedbatelná. Italské anarchistické hnutí v podstatě započalo s příjezdem Bakunina.

Už jsem popsal, jak ve Florencii Bakunin konečně upustil od svého dřívějšího panslavismu a přijal za svou revoluční doktrínu anarchismus; v důsledku toho se zrození anarchismu v Itálii časově shodovalo se zrozením mezinárodního anarchistického hnutí ve svém zárodečném prototypu, kterým bylo Florentské bratrstvo. Také už jsem odvyprávěl to málo, co je o této krátce existující organizaci známo a popsal jsem i jejího následníka, Mezinárodní bratrstvo, jakožto událost v Bakuninově životě i v mezinárodním rozvoji anarchismu. Tady bych chtěl probrat Mezinárodní bratrstvo do té míry, do jaké může být pokládáno za italské hnutí.

V ustavujících dokumentech, vypracovaných Bakuninem a jeho nejbližšími spolupracovníky, byla italská sekce Bratrstva různě nazývána jako La Società per la Rivoluzione Democratica Sociale a La Società dei Legionari della Rivoluzione Sociale Italiana. Nemáme důvod domnívat se, že se jednalo o rozdílné organizace; Bakuninova vášeň pro velkolepě znějící názvy postačuje k vysvětlení tohoto dvojího názvu. Nejvyšší velení společnosti se, jak se zdá, přibližně shodovalo s Bakuninovým Ústředním výborem Mezinárodního bratrstva v Neapoli. Několik členů této kliky prvních militantů mělo později sehrát významné role v anarchistické historii. Giuseppe Fanelli, veterán událostí roku 1848, byl dokonce poslancem italského parlamentu, natolik ale podlehl Bakuninovu kouzlu, že se později vydal na zvláštní ale úspěšnou misi obrátit k anarchismu španělský lid. Saverio Friscia, homeopatický lékař ze Sicílie, byl také poslancem, ale pro Mezinárodní bratrstvo byl významnější jakožto svobodný zednář 33. stupně s velkým vlivem v jihoitalských lóžích.* Carlo Gambuzzi, právník z Neapole, se stal blízkým osobním přítelem Bakunina a milencem jeho ženy Antonie a po mnoho let zůstal aktivním vůdcem italského anarchistického hnutí. Posledním významným členem této rané elity byl Alberto Tucci, další mladý neapolský právník.

Velikost hnutí, v jehož čele tito mužové stáli, je těžké odhadnout, hlavně kvůli nabubřelosti jeho papírové organizace. Byl vytvořen Italský ústřední výbor a celá země byla optimisticky rozdělena na oblasti, v každé z nich měli být členové řízeni generálním štábem jmenovaným Ústředním výborem; v této fázi bakuninisté sice přijali celkově anarchistické ideje organizace společnosti po revoluci, ještě se však neoprostili od autoritářských podob konspirační tradice v rámci své vlastní organizace. Zdá se však zřejmé, že jedinými částmi Itálie, kde začaly být aktivní pobočky Bratrstva, byly Neapol a sicilská města Palermo a Sciacca; neexistují žádná spolehlivá čísla ohledně počtu členů těchto skupin, byla ale pravděpodobně nízká. K tomu se ještě mohlo k Bratrstvu jednotlivě přidat pár starých Bakuninových spolupracovníků z Florencie, neexistuje ale žádná stopa existence florentské pobočky. A dokonce i existující sekce, zdá se, začaly skomírat, jakmile Bakunin opustil Neapol a vydal se v srpnu 1867 do Ženevy, a můžeme celkem s jistotou předpokládat, že Mezinárodní bratrstvo, které bylo formálně rozpuštěno až v roce 1869, se v Itálii i jinde stalo jen minimalistickou organizací Bakuninových nejbližších spolupracovníků.

Během těchto raných let bylo spojení mezi Bakuninem a jeho italskými následovníky velmi úzké. Fanelli, Friscia a Tucci jej všichni následovali do Ligy míru a svobody a později spolu s ním vystoupili, aby se stali zakládajícími členy Mezinárodní aliance socialistiké demokracie. Fanelli, Gambuzzi, Tucci a Friscia spolu s Faffaleme Miletim z Kalábrie a Giuseppem Manzonim z Florencie tvořili jádro Národního výboru Aliance. Je opět obtížné říci, jaké síly Aliance v Itálii dosahovala, jelikož už počátkem roku 1869 byla organizace rozpuštěna a její pobočky se automaticky staly sekcemi Mezinárodní asociace pracujících. Italští militanté se stavěli proti tomuto kroku, nicméně byla to právě tato chvíle (první měsíce roku 1869), kdy v Itálii započal vznik a vzestup opravdu významného anarchistické hnutí.

Skupinové foto z kogrestu MAP v Basileji v roce 1869. Z leva do prava: Monchal, Charles Perron, Michail Bakunin, Giuseppe Fanelli a Valerian Mroczkovsky.

Zpočátku se omezovalo na jižní část Itálie (v italštině označované jako Mezzogiorno) a nejaktivnější sekce byla v Neapoli, v jejím čele stáli Gambuzzi a krejčí Stefano Caporosso. Přidalo se k ní mnoho místních řemeslníků a na basilejském kongresu Internacionály v září 1869 Caporosso ve své zprávě udával počet 600 členů. O dva měsíce později založila neapolská sekce první italský anarchistický žurnál L’Eguaglianza jehož vydavatelem byl bývalý kněz Michelangelo Statuti, jehož myšlenky, zdá se, předjímaly to, co později rozvinul Georges Sorel, jelikož prohlašoval, že stávky jsou užitečné jen proto, že mezi pracujícími rozvíjejí ducha solidarity.

Po třech měsících sice L’Eguaglianza přestala kvůli policejnímu zákazu vycházet, ale neapolská sekce dále vzkvétala. Poté co se vložila do stávky kožedělných pracujících, se dokonce rozrostla tak rychle, že počátkem sedmdesátých let zpráva místní policie uváděla jako počet členů číslo 4 000. Další sekce se objevily v Kampánii a na Sicílii, ale trvalo ještě nějaký čas, než se hnutí rozšířilo i do zbytku Itálie. Ba dokonce došlo nejprve v důsledku policejní perzekuce, uvěznění Gambuzziho a Caporossa a odhalení agentů provokatérů mezi členy neapolské sekce, k útlumu i na samotném jihu.

V půli roku 1871 se však objevila nová skupina militantů, kteří se charakterem lišili od veteránů dřívějších bojů, kteří se jako první shromáždili kolem Bakunina. Vůdčí osobnosti mezi nimi – Carlo Cafiero, Errico Malatesta a Carmelo Palladino – byli mladí muži těsně po dvacítce**, vzdělaní synové velkostatkářů z jižní Itálie; všichni pocházeli z regionů, kde byla chudoba mezi rolníky běžnou věcí (Cafiero a Palladino z Apulie a Malatesta z města Capua v Kampanii); byli vlastně italským protějškem ruských šlechticů zachvácených výčitkami svědomí, kteří ve stejné době cítili palčivé nutkání „chodit mezi lid“. Jejich vnímání nespravedlnosti, která se děje chudým a bezbranným, je učinilo nesnášenlivými k Mazziniho zbožnému liberalismu a (s tím jak Garibaldi stárnul a zdráhal se znovu zapojit do boje), právě Bakunin se tak stal tou osobností, ke které se obrátili, ačkoliv Cafiero krátce koketoval i s Marxem a Engelsem. Triumvirát Cafiero, Malatesta a Palladino obnovil sekci Internacionály v jižní Itálii, jejich práce ale postupovala pomalu, narušovala ji další policejní perzekuce, a možná by k ničemu nevedla, nebýt toho, že se Mazzini rozhodl pro postup, který hrál přímo do karet Bakuninovi a dal mu příležitost významně zasáhnout do italské levicové politiky.

Mazzini se s pokročilým věkem stával stále konzervativnějším a nedůvěřivějším vůči aktivistickým skupinám v italském republikánském hnutí. Byl znepokojen rostoucím vlivem socialismu v Evropě a již odsoudil Pařížskou komunu za její bezbožnost a její odmítnutí skutečného nacionalismu. Teď se obrátil i proti Internacionále a zaútočil na ni obdobným způsobem v novinách La Roma del popolo. Mnoho z jeho stoupenců, kteří obdivovali hrdinství komunardů a věděli, že někteří z těch nejlepších komunardů patřili k Internacionále, Mazziniho postoj odpudil a jeden levicový republikánský žurnál Il Gazzetino Rosso z Milána uveřejnil 24. července 1871 Bakuninovu ostrou odpověď nazvanou Odpověď internacionalisty Giuseppovi Mazzinimu; Bakunin obvinil starého lídra z toho, že se „obrátil zády k věci proletariátu“ v době, kdy zažíval hrůzy posledních dní Komuny. Hned po dokončení tohoto článku se Bakunin, který si byl vědom, že pro vliv anarchismu v Itálii nastal rozhodující okamžik, pustil do práce na mnohem delším pojednání nazvaném Mazziniho politická teologie a Internacionála, které vyšlo na podzim 1871.

Okamžitým efektem těchto polemik bylo rozšíření organizace Internacionály, která se přestala omezovat na jižní část a rozšířila se do svých pozdějších bašt v oblastech Toskánsko, Romagna a Marche. 18. října dal Cafiero Engelsovi seznam měst, ve kterých započaly aktivity Internacionály; kromě starých center na jihu zahrnoval i města Florencie, Parma, Ravenna, Pisa, Turín, Milán, Řím a Boloňa. V kolika z těchto měst v té době fungovaly aktivní sekce, je těžké říct, když ale Jurská federace vydala v listopadu 1871 Sonvillierský oběžník proti Generální radě, podpořili ji pobočky z Boloni, Milánu a Turína společně s dalšími z jižní Itálie.

Přibližně v této době ale nastala rychlá změna. Bakunin rozšířil na mazziniánském kongresu pracujících v listopadu 1871 nový pamflet nazvaný Oběžník mým italským přátelům, který přesvědčil některé z delegátů, aby kongres raději opustili, než aby tolerovali Mazziniho postoj. V následujícím měsíci se v oblasti střední Itálie objevilo hnutí Fascio Operaio (Dělnický svaz); toto hnutí mělo od počátku socialistické sklony a v únoru 1872 se shromáždění členů Svazu z Ravenny, Luga a Forli připojilo k Internacionále a přijalo anarchistický požadavek autonomních komun. V následujícím měsíci svolalo čtrnáct sekcí Svazu z regionu Romagna setkání v Boloni, které bylo prvním anarchistickým setkáním, které bylo svým rozsahem skutečně celonárodní, protože se jej účastnili také delegáti z Neapole, Turína, Janova, Mantovy a Mirandoly. Kongresu dominovala skupina mladých aktivistů z regionu Romagna, kterou vedl Andrea Costa, student filologie, kterého k Internacionále přivedlo jeho nadšení pro Pařížskou komunu a který se připojil k Malatestovi a Cafierovi a patřil po většinu sedmdesátých let k tahounům italského anarchismu.

Boloňský kongres zničil (alespoň pro tuto chvíli) jakoukoliv naději, kterou snad marxisté mohli chovat, ohledně vybudování svého vlivu v rodícím se italském socialistickém hnutí. V otázce politické akce, která rozdělovala Marxe a Bakunina, jeho delegáti hlasovali proti účasti ve volbách a jasně konstatovali, že „jakákoliv autoritářská vláda je dílem privilegovaných v neprospěch vyděděných tříd“. Vyjádřili se také pro podporu všeobecného povstání, majícího za cíl vyřešení sociálního problému. Co se organizace týká, výsledkem kongresu bylo založení Federace boloňského regionu, která zatím odsunula na neurčito jakákoliv rozhodnutí v otázce boje mezi Marxem a Bakuninem, když rozhodla, že zůstane autonomní a že bude přistupovat ke Generální radě i Jurské federaci rovným dílem jako k příslušným sekretariátům. Marx a Engels, kteří věřili, že kdo není s nimi, je proti nim, usoudili, že se Italové „odhalili jako ryzí bakuninisté“; jak se brzy ukázalo, nemýlili se.

*Sám Bakunin, stejně jako Proudhon, byl svobodným zednářem; propojení mezi evropským zednářstvím a raným anarchistickým hnutím musí být teprve prozkoumáno

** Vernon Richard ve svém životopisu Malatesty cituje tuto pasáž a upozorňuje, že se Woodcock mýlí, Malatestovi v té době bylo pouhých 17 let (poznámka překladatele).

Tento text je překladem přibližně první čtvrtiny kapitoly Historie anarchismu v Itálii z Woodcockovi knihy Anarchismus.

2025/02/17

Pojďme to zchladit

Filed under: General — anarchoctenar @ 19:28

V posledních měsících mě trápí nějaké osobní potíže, což se projevuje i na snížené překladatelské aktivitě. Zjistil jsem, že mi k zahnání chmur nejvíce pomáhá fyzická aktivita, začal jsem hodně cvičit a nadchnul jsem se i pro otužování. Silnější imunita se v období chřipek určitě hodí a dobrá nálada, kterou propagátoři otužování slibují, se opravdu dostavila. Mohu jen doporučit a nějaké to zchlazení by si podle mě mělo dopřát i naše hnutí.

Mluvím teď o stále vypjatější situaci ohledně postoje k válce na Ukrajině. Současný rozkol v anarchistickém hnutí bývá často přirovnáván k rozštěpení z období první světové války. Jenže zatímco tenkrát byli Malatesta s Kropotkinem schopni vést konstruktivní diskusi na stránkách stejného časopisu, v dnešní době jsme spíše svědky dvou monologů na webech a v tiskovinách patřících k té či oné straně. Objevují se dokonce obvinění ze vzájemné sabotáže akcí, výhrůžek, udavačství a dokonce i fyzických napadení. Není v mých silách ověřovat pravdivost těchto tvrzení, nebo zjišťovat, kdo za podobnými činy stojí. Můžu jen říct, že takové jednání považuji za nepřijatelné, ať už se jej dopouští kterákoliv frakce.

Ač jsem v mládí patřil ke skupině razící ten „jediný správný“ anarchismus, s postupem času si myslím, že jistá rozmanitost k anarchismu patří a není nutné, abychom se plně shodli úplně ve všem. Krásně o tom píše má oblíbená Margaret Killjoy a v otázce rozmanitosti pohledů mě zaujal i postřeh, který zazněl v jednom starším vysílání Final Straw Radio na téma anarchismus v postrevolučním Španělsku. Jeden z mluvčích, představený jako Pablo z Barcelony (mám ovšem osobní podezření, že se jedná o Petera Gelderloose), hned v úvodu vyjádřil myšlenku, že anarchistické hnutí je nejsilnější, když je širší anarchistická scéna rozdělená mezi četné rozdílné proudy, které mohou být i v konfliktu, ale musí spolu komunikovat. Takové hnutí je pak silnější, než hnutí spojené do jedné organizace, nebo rozdělené do různých frakcí, které spolu nekomunikují. Jako příklad uvádí španělské hnutí před rokem 1936, ve kterém kromě anarchistického odborového svazu CNT (zahrnující i silnou povstaleckou frakci), existovaly i ilegalistické a individualistické proudy, naturalisté praktikující vegetariánství a nudismus, nebo anarchofeministky. Postupem času se ale tyto proudy sjednotily pod CNT. Když se vedení CNT po vypuknutí občanské války rozhodlo spolupracovat s vládou a bolševiky, nedopadly pak důsledky této chyby jen na jeden z proudů, ale odneslo to anarchistické hnutí jako celek. Jistá rozmanitost postojů ve hnutí tedy opravdu nemusí být na škodu. Chtělo by to ale zapracovat na té komunikaci.

I když se netajím tím, že je mi osobně bližší pozice AF, nemám problém komunikovat nebo spolupracovat na určitých věcech i s druhou stranou, nebo uznat oprávněnost její kritiky (je například chybou, že AF jasně neodsoudila prozrazení jmen členů KRAS). Žiji v okrajovém regionu a mé kontakty se zbytkem hnutí jsou tak bohužel minimální. Možná mi některé zásadní neveřejné informace kvůli této izolovanosti unikají, možná mi to ale na druhou stranu umožňuje určitý odstup, kdy můj pohled na prohlášení obou stran není ovlivněn osobními sympatiemi a antipatiemi.

Asi je to naivní, ale pořád si myslím, že spor by se měl vést především argumenty. A taky věřím, že je pořád více toho, co nás spojuje, než naopak. Dokonce i v otázce války by se určitě pár takových bodů našlo. Tím nejzásadnějším je to, že jsme všichni proti válce. Tuto válku rozpoutal Putin a žádných anarchistů se na názor neptal. Silně pochybuji, že by si ji nějaký anarchista přál, ze všech nejméně pak ti, kteří skutečně trpí jejími důsledky. Sice některé z nás přirozená solidarita se slabším a napadeným proti silnějšímu agresorovi, a také vědomí, jaké riziko představuje Putinův režim pro svobodu a mír v našem regionu, vede k tomu, že podporují Ukrajinu, to ale přece neznamená, že se nám válka nehnusí a nechceme její konec.

Myslím, že bychom se shodli i na podpoře dezertérů. I služba v machnovské armádě, nebo milicích CNT byla dobrovolná. Pokud někdo bojovat nechce, má na to plné právo a žádný anarchista by do toho určitě nikoho nenutil.

A shodneme se i na kritice nacionalismu. Jestliže někteří anarchisté podporují Ukrajinu, je to určitě z důvodů uvedených výše, ne proto, že by Ukrajince považovali za nějaký nadřazený národ. Shoda by se dala najít i v kritice NATO a třeba by se našly i další styčné body, stačí se jen na věci podívat v klidu.

Nastávají obtížné časy, moci ve světě se chápou ty nejreakčnější síly a naše svobody i (už tak chabé) sociální jistoty jsou ve vážném ohrožení. Možná by bylo lepší se věnovat více jiným aktivitám, než je hledání rozporů a vzájemné napadání. To už je lepší jít se trochu zchladit.

2025/01/18

Margaret Killjoy: „Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu

Filed under: General — anarchoctenar @ 17:15

Texty Margaret Killjoy mám rád, pro jejich čtivost, humor, originálnost a neobvyklé paralely, které přináší. To platí i pro její nejnovější esej srovnávající aktuální hrozby spojené s Trumpovým znovuzvolením s nesmyslným zpackaným útokem z doby Krymské války. Přiznám se, že nemám příliš smysl pro poezii a překlad básně Útok lehké kavalerie, která se celým článkem prolíná, jsem si vypůjčil zde: PŘEKLADY ANGLICKÉ POEZIE

„Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu, aneb útok lehké kavalerie a vy

Vím, že všichni chodíte na můj Substack kvůli úderným analýzám, kvůli nejžhavějším komentářům a kvůli všem těm povídáním o těch nejméně obskurních tématech. Takže tady máte příspěvek srovnávající budoucnost americké ekonomiky za Trumpa a útok lehké jízdy z roku 1854, tak jak byla tato událost odvyprávěna ve čtyřech básnických interpretacích.

I

Na tisíc, na tisíc

délek to bylo,

dolinou Smrti v trysk

šest set se dralo.

Kavalerie dál!’

Na děla!’ rozkaz dal;

v dolinu Smrti v trysk

šest set se dralo.

V roce 1853 vstoupila Evropa do války o teritorium a vliv, jako záminku při tom využila náboženský konflikt v Palestině. To dnešnímu čtenáři nezní až tak nepovědomě. Jednalo se o Krymskou válku, ve které na jedné straně stálo Rusko a na druhé jeho věčný rival Otomanská říše, přičemž Británie a Francie podporovaly Otomanskou říši, protože nechtěly, aby Rusko expandovalo a vychýlilo tak rovnováhu moci.

Oficiálně předkládaným důvodem konfliktu bylo soupeření katolíků a pravoslavných o kontrolu nad křesťanskou populací v Palestině, ale to už leží mimo rámec toho, o čem chci mluvit.

Evropa chtěla válku a dostala válku. Západní mocnosti nakonec zvítězily.

Ale než se k tomuto výsledku dospělo, dojel si v roce 1854 oddíl lehké jízdy pro svou smrt i nesmrtelnost zbytečným útokem na těžce bráněný cíl. Stalo se to během bitvy o Balaklavu a útok vedl Lord Cardigan, asi aby se do tohoto dramatického a strašlivého dne dostalo co nejvíce odkazů na pletené oblečení. [1] Rozkazy byly špatně vykomunikovány. Těch 607 mužů nemělo jet s kopími a šavlemi proti zákopům, kde na ně čekalo 29 000 ruských vojáků vyzbrojených děly a puškami.

198 vojáků se vrátilo ze své jízdy do údolí smrti, což je asi víc, než byste čekali.

Lord Tennyson, anglický dvorní básník, napsal o této události celkem rozkošnou báseň nazvanou Útok lehké kavalerie, kterou jsem použila jako kostru tohoto článku. Dnešnímu čtenáři vyznívá jako protiválečná báseň. Tak ale nebyla zamýšlena. Byla zamýšlena jako pocta těm, kdo zemřeli při tomto marném útoku, protože tím splnili svou povinnost. Zemřít odkopnutí svými vládci, tisíc mil od domova v boji za něco, co se vůbec netýkalo jejich životů, to byl ten nejvyšší ideál opravdového anglického vojáka. Vše ve jménu Královny a Vlasti.

II

Kavalerie! Dál!’

Kdo z nich, že snad se bál?

Nikdo, byť rekrut zřel

zpackané dílo:

Úkol ne, namítat,

úkol ne, rozjímat,

úkol, dbát umírat:

v dolinu Smrti v trysk

šest set se dralo.

Právě teď se v USA dostal zpět k moci pravicový ideolog tím, že se prezentoval jako revoluční alternativa k rozpadajícímu se systému. Trump slíbil snížit ceny potravin vytvořením tarifů. Což nesníží (určitě ne v krátkodobém horizontu) cenu ničeho. Jakmile byl zvolen, začal couvat a prohlásil „víte, ceny potravin je těžké snížit.“ Zatímco svět klopýtá k chaosu a válce a klimatické katastrofě, do funkcí se dostávají ti nejhorší možní lidé.

Jedeme do údolí, děla máme po obou stranách. Lidé budou hladovět. Lidé budou umírat na nemoci, kterým lze předcházet, protože se zdravotní péče přehlíží a vykuchává. Strana „leopardů požírajících lidské tváře“ hodlá nechat hodně leopardů sníst hodně tváří. Lidé budou umírat na oltáři kapitalismu a křesťanského nacionalismu, zabiti svými vůdci. To je nejvyšší ideál skutečného amerického patriota, zemřít na nemoci, kterým se dalo předejít. Vše ve jménu Boha a Vlasti.

III

Děla po pravici,

děla po levici,

děla naň zející,

vše palbou hřmělo;

Pod deštěm střepin, střel,

vpřed každý chrabrý spěl,

do chřtánu Smrti tam

skrz bránu do pekel

šest set se dralo.

Útoku lehké jízdy mám dnes plnou hlavu z celkem praštěného důvodu: píšu nějaký fiktivní příběh o třetí a půlté světové válce v roce 2054 a ruská děla v něm právě rozstřílela marný útok jezdců na ptakoještěrech, popis útoku jsem zjevně okopírovala z této slavné bitvy.

Takže jsem toho měla plnou hlavu a přehrávala jsem si jednu z mých oblíbených písní od jedné z mých oblíbených skupin, písničku The Charge od New Model Army. Je to píseň, však víte, o útoku lehké jízdy. Pojali to z jiného úhlu pohledu, a to z jednoho konkrétního důvodu, není to banda tupých nacionalistů.

New Model Army zpívají:

Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu

Tryskem jsme pádili ze zčernalých kopců

A do široce rozevřené pasti

Mosty za námi už jsou spálené a před námi děla čekají

Do údolí smrti vjely stovky statečných

Útok (myslím tím tu píseň) byl napsán v osmdesátých letech a přirovnával boj trpících horníků v Anglii k osudu vojáků lehké kavalerie. Tady je lidem řečeno, že mají plnit svou starou dobrou vlasteneckou povinnost a trpět hezky po britsku v tichosti. Vzchop se a žádné fňukání, jasné?

Poslouchala jsem tu píseň dnes večer pořád dokola, zatímco jsem si na gauči hrála se psem. Hráli jsme jednu z jeho oblíbených her – já se ho snažím praštit do hlavy a on se mě snaží kousnout do ruky. Je to laskavější, než jak to zní.

Poslouchala jsem The Charge dokola a dokola, protože to jsme my, tohle je Amerika. „Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu. Bohatí prosazují své ekonomické plány jako jakési morální křížové výpravy. Dělali to tak vždy, není to jen Trump. Kapitalistický řád se tak začal chovat dříve, než se narodili naši praprarodiče.

Chtějí, abychom bojovali a umírali v jejich válkách, to je jasné. Také chtějí a vždy chtěli, abychom pracovali a umírali pro jejich ekonomiku. Pracující staví jejich paláce a sami jsou přitom vysáváni dokud zcela nevykrvácí. Chtějí abychom šli na smrt a smířili se s nemožnými poplatky za zdravotní péči. Chtějí abychom hráli jejich falešnou hru volební politiky, zatímco na nás klimatická změna číhá jako ruské dělostřelectvo.

IV

Blesk v šavlí tasení,

blesk v pádu skosení,

do střelců rubání,

do vojska, k údivu

svět dohánělo:

Vrženi v palby dým

linií vtrhli k nim;

Kozákům, Rusům tím

svých šavlí rubáním

tříštili čelo.

Nazpět, ne, zdaleka,

šest set jich jelo.

V roce 1890, generaci po Tennysonovi, se tématu lehké kavalerie chopil další básník. Tento básník má k levici tak daleko, že už to víc nejde: Rudyard Kipling toho napsal na oslavu britského impéria možná více, než kdokoliv jiný v historii. Doslova vymyslel pojem „úděl bílého muže“ v básni téhož jména, která pojednávala o tom, proč by USA měly kolonizovat Filipíny. Není to muž, kterého bych mohla mít v oblibě.

Kipling svou báseň pojmenoval Poslední z lehké kavalerie. Není to nijak zvlášť krásná báseň, jen takový zveršovaný příběh. V té básní se u Tennysonova domu objeví posledních dvacet přeživších z lehké kavalerie. Všichni jsou chudí a hladoví. Nežádají o peníze, ale chtějí, aby Tennyson napsal novou báseň, která by pojednávala o tom, jak byli zapomenuti a jak hladoví, navzdory tomu, že se z nich staly literární ikony britské udatnosti.

Dokonce i tento věhlasný pravičácký básník se stavěl kriticky k tomu, jak byli tito vojáci oslavováni jako idoly, zatímco sami byli ponecháni o hladu.

Trumpova nová administrativa je samozřejmě masivní hrozbou pro zdravotní péči o veterány. Žádná administrativa se nikdy nijak extra nestarala o řadové veterány, kteří neměli dostatek rozumu na to, aby zemřeli, když byli vhozeni do mlýnku na maso, vrženi proti ruskému dělostřelectvu.

V

Děla po pravici,

děla po levici,

děla zaň mířící,

vše palbou hřmělo;

Pod deštěm střepin, střel,

kůň s jezdcem k zemi šel,

kdo chrabře dřív se bil

proniknuv do pekel,

co málo z výpravy

z šesti set zbylo.

My tady ale používáme ten útok jako metaforu, srovnávající osud lehké jízdy s osudem nás všech, kteří budeme čelit dělům hladu, poháněni dál vůdci tam vzadu. Postavit se odvážně smrti má v sobě jistou romantickou krásu. Vždy to tak bude. Každý z nás čelí smrti prostě tím, že žije a ti, kdo do toho jdou napřímo, vždy budou v jisté rovině inspirativní.

Přemýšlím ale o jiné skupině lidí, kteří bojovali po boku Britů. Během první světové války působil slavný britský voják T. E. Lawrence mezi Araby, kteří se bouřili proti Turecké nadvládě. Byl to gerilový boj a (tak jak to já chápu) jednou z věcí, která odlišovala tyto nomádské bojovníky od pravidelné armády, byla ta, že nomádské jednotky prostě odmítaly mít těžké ztráty. Byli stateční a bojovali dobře a znovu a znovu pomáhali zvrátit průběh války, ale jednoduše odmítali poslouchat velitele, kteří je posílali do mlýnku na maso. Odmítali britské chápání statečnosti.

VI

Kdy zbledne sláva snad,

úžasný za výpad!?

Svět upoutalo.

Hold, smělých fúrii!

Hold, kavalerii!

Dech šest set vzalo!

Bitva není válka a Britové nakonec v krymské válce zvítězili. Od té války mě dělí příliš mnoho času, prostoru a ideologie, abych na ni měla nějaký vyhraněný názor. Západní vítězství nad Ruskem spustilo řetězec událostí, který osvobodil ruské nevolníky, to ano, ale také ochránil britskou nadvládu nad Indií. Koloniální velmoci peroucí se mezi sebou, zatímco my ostatní trpíme, to je příběh tak starý, jako koncept státu.

O sto sedmdesát let později a na druhé straně oceánu, nám z připomínek oné války zbyla jen báseň Útok lehké kavalerie. Tennyson chtěl, aby nás inspirovala jejich statečnost, ale já na ty jezdce pohlížím se zármutkem. Poslušnost jim přinesla smrt, a to úplně bezdůvodnou. Vrozená lidská touha být užitečný a statečný byla zmanipulována státem tak, že ty jezdce (nemluvě o jejich koních) zabila.

O sto sedmdesát let později nás pořád vedou vůdcové tam vzadu, kteří zneužívají to nejlepší v naší povaze proti nám. Kteří zneužívají poezii proti nám. Kteří zneužívají slávu proti nám.

Očekávají, že budeme plnit jejich rozkazy a já doufám, že nebudeme.

Ještě čtvrtý básník se pokusil popsat útok lehké kavalerie: Peter Jackson, který režíroval trilogii Pána prstenů. Ve filmové verzi Tolkienova příběhu Denethor, pomatený správce Gondoru, pošle svého nemilovaného syna Faramira a několik stovek dalších jezdců, aby znovu dobyli město Osgiliath. Ke zkáze odsouzení muži projíždějí Gondorem a dostávají květiny, beznaděj patrná v jejich tvářích. Gandalf, jako vždy hlas rozumu, jim říká, aby se vrátili. Faramir odpovídá, že s radostí obětuje svůj život na obranu města a pak vyjíždí proti dešti šípů.

Správce Gondoru proti Faramirovi zneužil jeho nejlepší vlastnosti, věrnost, statečnost a pokoru.

Doufejme, že více takových rádoby králů se jako Denethor zapálí a vrhnou se dolů ze svých vlastních hradeb. Doufejme, že to udělají brzy, dřív než nás všechny pošlou na smrt v práci nebo ve válce nebo nás nechají onemocnět a umřít v našich domovech.

To by nám ušetřilo mnoho potíží.

[1]  pro ty, co tápou v angličtině, balaclava je v překladu pletená kukla a cardigan je propínací svetr – poznámka překladatele

Zdroj: “On, On, On!” Cried the Leaders in the Back

2024/10/29

Nejenom sex: povídání s Ericem Laursenem o Alexi Comfortovi

Filed under: General — anarchoctenar @ 21:27

Během své přednášky na pražském bookfairu 2022 položil Andreje Grubačič do publika otázku, jaké anarchistické knihy se vydalo nejvíce výtisků. Čekal bych nějakou Kropotkinovu klasiku, podle Grubačiče se ale jednalo o knihu Radost ze sexu britského anarchisty Alexe Comforta. V té době mi ještě jeho jméno nic neříkalo, později jsem na něj narazil při četbě o Nicolasovi Walterovi, kde byl zmíněn jako významný aktivista kampaně za jaderné odzbrojení . V loňském roce vyšla o Comfrotovi u AK Press kniha Polymath: The Life and Professions of Dr. Alex Comfort, Author of The Joy of Sex a já jsem teď přeložil text Uriho Gordona z prosince 2023, ve kterém knihu (a s ní i osobnost Alexe Comforta) stručně představuje a přináší i krátký rozhovor s autorem knihy Ericem Laursenem.

***

Když jsem objevil sbírku anarchistických a antimilitaristických textů Alexe Comforta z Freedom Press, znal jsem jej už 15 let jako autora knihy Radost ze sexu. Tato průkopnická příručka pro páry, která obsahovala ‘estetické’/‘vkusné’ ilustrace, nakreslené podle fotek, strávila více než 70 týdnů v top 5 v žebříčku bestsellerů New York Times a 11 týdnů na prvním místě. Obecně vzato kniha předložila na svou dobu pozoruhodně osvobozující a rovnostářský přístup k cis/hetero/sexualitě, založený na hře a něžnosti. “Radost ze sexu byla anarchistickým manifestem, který dobyl předměstí sedmdesátých let”, napsal kulturní historik Matthew Sweet, „radikální text, který si našel místo na policích milionů čtenářů, kteří přitom nedokázali rozlišit Kropotkina od Žabáka Kermita.“

Anarchismus byl obecným zázemím Comfortova myšlení, jako voda pro rybu, řečeno jeho vlastními slovy. Byl počátečným zakladatelem jednak protijaderného hnutí a jednak oboru gerontologie (péče o staré lidi), psal poezii, beletrii a kulturní kritiky. Jeho život si opravdu zaslouží knihu, kterou o něm Eric Laursen konečně napsal, a číst Polymath je skutečnou radostí. Název odkazuje na osobu, „jejíž znalosti zahrnují široké spektrum komplexních oborů a (což je důležitější), často se odkazuje na několik z nich najednou, když se vyjadřuje ke komplexním problémům.“ Laursen je skvělý vypravěč, je vynikající ve vyváženém způsobu, kterým nás provádí Comfortovým životem a současně přeskakuje mezi jeho rozmanitými aktivitami a idejemi. Hodně jsem se také dozvěděl z jeho pojednání o politickém a intelektuálním kontextu.

S Laursenem jsem se sešel ve Whitechapel Gallery během londýnského bookfairu. „Londýn a jeho prostředí tvořily kolem 75% Alexova života“, říká, „byl tři roky docentem na London Hospital Medical College právě zde ve Whitechapel a po mnoho let prováděl biologický výzkum na University College London. Radost ze sexu poprvé koncipoval v bytě své přítelkyně v Kentish Town, takže tohle je v podstatě jeho město. Často přednášel a byl blízce spojený s Freedom, a tak by se dalo pokračovat dál a dál.

Narodil se v roce 1920 do středostavovské rodiny a získal stipendium na Cambridge, Comfort se prohlásil za pacifistu již za druhé světové války a později odsoudil britské bombardování civilistů. „Kvůli tomu se dostal do poměrně známé rozepře s Georgem Orwellem, který trval na tom, že každý, kdo nekriticky nepodporuje válečné úsilí, je objektivně profašistický. Ve stejnou dobu si Alex získával reputaci jako básník a novelista a publikoval vědecké studie o měkkýších. Po válce pracoval jako doktor a pak jako lektor fyziologie; v té době už se označoval za anarchistu a byl v úzkém spojení s Freedom Press.”

Byl mezi prvními lidmi, kteří odsoudili svržení atomové bomby na Hirošimu a publikoval pojednání o jaderném odzbrojení pro Peace Pledge Union.* „Koncem padesátých let byl jedním z nejznámějších členů výboru přímé akce v Kampani za jaderné odzbrojení. Byl odsouzen k měsíčnímu vězení společně s Bertrandem Russellem a 31 dalšími aktivisty za podněcování masové demonstrace v sedě na Trafalgar Square proti atomové bombě. Dokonce psal protestsongy pro nové protijaderné aktivisty, pár jich převzala Nina Simone** a z jednoho se stal v roce 1962 popový hit v Japonsku.“

Comfort necítil potřebu zdůrazňovat svůj anarchismus, v čem si ale myslíš, že byl jeho anarchismus osobitý?

„Zaprvé, byl důležitou osobou v rozvoji politiky přímé akce, toho druhu politiky, kterou jsme dnes praktikovali jako anarchisté nebo levicoví libertariánští socialisté, ne volební politiky – ne prostřednictvím státu, ale v ulicích. Zadruhé, pomohl dát dohromady a sblížit anarchismus a pacifismus. Zatřetí, rozvinul antropologickou kritiku státu, která v té době byla nová, která zkoumá, proč tolik politiků a lidí zapojených do struktur státu, jsou sociopaté, nebo se tak alespoň chovají. Začtvrté, vyvinul svůj osobitý způsob chápání role sexu ve společnosti, který je spojen s jeho anarchismem.“

Takže byl jeho anarchismus věcí morálního přesvědčení, kolektivního organizování, nebo obojí?

„Podle něj musí vzdor začít tím, že jedinec zaujme osobní a morální postoj proti nebezpečnému tyranskému systému. Nepopíral, že anarchismus musí být kolektivním sociálním hnutím, ale sociální revoluce nemůže začít, pokud jednotlivci nezaujmou postoj. Kniha nazvaná Umění a společenská zodpovědnost, kterou publikoval krátce po válce, byla hodně čtená mezi mladší generací britských umělců a aktivistů. Napsal v ní, že ‚vědomí osobní zodpovědnosti je faktor, který odlišuje lidské vztahy od na pohled podobných zvířecích společností‘ a anarchie ‚je jedinou ideologií, která trvá na soukromí jednotlivců a jejich závazku přijmout vzájemnou zodpovědnost jeden k druhému‘.“

Pokud je Radost ze sexu v podstatě o odstranění násilí z ložnic, jak podle tebe obstála ve zkoušce času?

„Ve stručnosti shrnul tři složky zdravého sexuálního vztahu jako vzájemný respekt, vzájemnou komunikaci a silnou touhu chránit jeden druhého bez odpovídajícího přání manipulovat a formovat ostatní. Když se na to dnes podíváte, rozhodně to není dokonalá kniha. Je často velmi falocentrická a zachovává staré špatné sexistické postoje společně s více osvobozujícím obsahem. Vytvořila ale zcela nový formát pro detailně a otevřeně ilustrované sexuální příručky a byla první takovou knihou, která se kdy prodávala v mainstreamových knihkupectvích spotřebitelům ze střední třídy. Také do tohoto žánru přinesla nový druh literárního vyjádření: uvolněný, vtipný a hovorový. Nahradil sprostotu undergroundových sexuální knih, které si lidé roky kupovali prostřednictvím pošty, a také nudně technické vyjadřování lékařských a akademických knih na toto téma.“

A jakže to bylo s těmi sociopaty?

„Myslel si, že autoritářství má kořeny v individuální a skupinové psychologii a že k jeho plnému vyjádření je zapotřebí státu. ‚Centralizovaný model vlády,‘ napsal‚ ‚je dnes pro své pokračující fungování závislý na přísunu osob, jejichž osobnosti a postoje se v žádném ohledu neliší od uznaných psychopatických delikventů, egocentrických psychopatů.‘ Alex tvrdil, že jedinci, kteří se ocitnou v mocenských pozicích, do nich přicházejí už předem zkažení, protože stát si záměrně do těchto pozic vybírá zločince. Na druhou stranu Alex tvrdil, že sex je jedním z nejzákladnějších a hluboce formativních způsobů, kterým můžeme dosáhnout společenskosti ve smyslu spolupráce a vzájemné pomoci; je to způsob, jakým si lidé, obvykle během adolescence, mohou navyknout chápat a reagovat na vzájemné potřeby a touhy a, co je důležité, jakým se mohou naučit sdílet moc ve vztahu, spíše než aby o ni soupeřili. Na rozdíl od většiny forem socializace nám sex pomáhá tohoto dosáhnout ne prostřednictvím disciplíny nebo instrukcí, ale prostřednictvím svobodné hry.“

Doprovodím Erica na hlavní místo dění; dnes večer budeme nejstaršími piráty na párty. Už se ale rozšířily zprávy o útoku Hamásu a já myslím nejen na rukojmí a obyvatelstvo Gazy, ale také na Írán a Rusko a Spojené státy a Spojené království. Možná měl Alex Comfort pravdu, akorát, že násilí vyhrálo. Možná se společenskost a spolupráce projevuje v každodenním životě, v lidovém boji a houževnatosti grassroots hnutí, jakmile ale hrozí, že překročí národní a náboženskou loajalitu, jedinou odpovědí systému je válka a další válka.

Uri Gordon

zdroj: Not just sex: Talking about Alex Comfort with Eric Laursen – Freedom News

Poznámky překladatele:

* britská organizace propagující pacifismus

** afroamerická zpěvačka a bojovnice za občanská práva, její verze Comfortovy písně Go Limp je k dispozici zde: Nina Simone – Go Limp

2024/10/05

Aktivista Enric Duran uvězněn ve Francii po dvanácti letech exilu

Filed under: General — anarchoctenar @ 16:12

Bankovní „Robin Hood“, který dal na sociální projekty půl milionu euro z nesplacených půjček, byl uvězněn na základě novějšího obvinění z podvodných obchodů na internetu.

Katalánský aktivista Enric Duran je souzen v Nanterre ve Francii a od 12. června je předběžně uvězněn ve věznici Osny-Pontoise, 40km od Paříže. Je obviněn z údajného praní špinavých peněz, týkajícího se převodů eur na kryptoměny s osobou, která získala tyto peníze podvodně. Aktivista věří, že francouzský stát „kriminalizuje transakce s kryptoměnami, legální ale neregulovanou aktivitu“.

Jeho matka, Fina Giralt, řekla webu Directa, že Enric Duran byl zatčen francouzskou policií v sedm večer 10. června v Paříži, v jeho pronajatém bytu a strávil dva dny na policejní stanici, než ho poslali do vězení. „Museli ho sledovat do jeho bytu. Přestal s námi komunikovat a druhý den jsme zjistili, že byl zatčen“, říká Giralt, která věří, že francouzská policie „využila skutečnosti, že byl hledaný španělskou justicí, aby ho teď sebrala pod záminkou směny kryptoměn“.

V roce 2008 Enric Duran vyvolal velkou veřejnou debatu, když oznámil, že „ukradl“ 492 000 eur různým bankovním subjektům, prostřednictvím půjček, které neměl v úmyslu vrátit, aby podnítil debatu o kapitalistickém a spekulativním finančním modelu a aby použil tyto peníze na sociální účely. Stal se známým jako „bankovní Robin Hood“ (nebo „Robin Banks“) a byl obviněn že podvodně připravil o peníze 39 bankovních institucí a také z falšování dokumentů. Tento případ však zanikl v roce 2023 kvůli vypršení zákonné lhůty. [1]

Podle Finy Giralt se uživatel, se kterým Enric Duran vyměňoval peníze, dopustil podvodu mezi 3. červnem a 20. srpnem 2024, když na internetu prodával produkty, které pak kupujícím nezaslal. Peníze, které takto získal, pak měnil za kryptoměny s několika lidmi, mezi nimi i s katalánským aktivistou, který je doposud jediným zatčeným. Jak tvrdí sám Duran v dopisu zaslaném jeho rodinou do médií, kryptoměny směňoval jen mezi 20. listopadem a 13. prosincem 2023 a mezi 5. březnem a 20. dubnem 2024, tedy několik měsíců před obdobím, ve kterém mělo k podvodným prodejům na internetu dojít.

Enric Duran v dopise tvrdí, že původ peněz neznal, což se snažil prokázat kopiemi konverzace, kterou s uživatelem vedl prostřednictvím lokální platformy Coinswap, sloužící k prodeji a nákupu kryptoměn. „Klient mi lhal, že chce investovat do bitcoinu příjmy ze svých obchodů na internetu. Tyto lži pokračovaly od začátku do konce,“ zdůrazňuje. Ačkoliv jeho právnička Laura Ben Kemoun poskytla soudu kopii konverzace, justice „nikdy neprojevila zájem si ji přečíst“. Duran říká: „Nebýt mé reputace jako bankovního Robina Hooda, tyto měsíce bych ve vězení netrávil. Po zkušenosti s výslechem, by člověk věřil, že se francouzská policie více zajímá o nalezení důvodu mě obvinit, než o pravdu“.

Aktivista věří, ze by tento případ měl být využit k veřejnému odsouzení toho, jak „francouzská justice kriminalizuje obchod s kryptoměnami“. Vysvětluje, že tyto směny nejsou mezi fyzickými osobami a mikrospolečnostmi regulovány, to se děje pouze v případě středních a velkých společností. „Dokonce ani velké banky neví o nezákonném původu peněz, takže je nemožné aby to věděli jednotliví lidé“, říká Duran.

Přeloženo z: France imprisons activist Enric Duran after twelve years of exile – Freedom News, původní zdroj v katlánštině: La justícia francesa empresona l’activista Enric Duran després de dotze anys d’exili – directa.cat

[1] Enric si vzal v rozmezí let 2006 a 2008 celkem 68 půjček. Peníze neměl v úmyslu vrátit a použil je k financování různých antikapitalistických hnutí. Prohlásil, že jeho činy byly aktem sociální spravedlnosti – pokusem napravit alespoň trochu zločiny, kterých se dopouští mocní. V roce 2009 byl zatčen a strávil 2 měsíce ve vězení, než byl propuštěn na kauci. V roce 2013, před zahájením soudního přelíčení, Duran opustil zemi. „Nevidím žádnou legitimitu v justičním systému založeném na autoritě, protože neuznávám jeho autoritu.“

zdroj poznámky: Enric Duran – Wikipedia

2024/08/25

Peter Gelderloos: Kontext a význam Salvadora Puiga Anticha, 1000 a OLLA – část 3.

Filed under: General — anarchoctenar @ 22:06

Revolucionáři, kteří následně vytvořili MIL a podobné skupiny, nevyrůstali pod vlivem anarchistické tradice – ve skutečnosti měli francouzští členové skupiny v Toulouse mnohem větší kontakt s CNT, než ti v Barceloně – viděli ale, jak leninistické organizace ničily hnutí, jak ho ohýbají k dosažení svých vlastních cílů, aby dosáhly usmíření s kapitalismem a získaly místo u jednacího stolu při případném přechodu k demokracii. Naléhavě tedy potřebovali teorii a praktické historické příklady, které by jim pomohly formulovat antiautoritářskou kritiku politických stran a odborů, zdůraznit a posílit autonomii dělnického hnutí a vytknout jasnou perspektivu: zničení kapitalismu a státu.

Protože byli nedogmatičtí a nesektářští, čerpali svou teorii od komunistů rad, situacionistů, teoretiků komunizace, autonomistů a anarchistů jako Camillo Berneri, kteří byli kritičtí ke kolaborantství CNT během války.

Některé zdroje nesprávně označují MIL za anarchistickou, vzhledem k tomu, že se s anarchismem ztotožňoval její nejznámější člen Salvador Puig Antich. Opačným extrémem je to, že někteří historici z řad levých komunistů popřeli jakýkoliv anarchistický charakter MIL. Pravda je taková, že zatímco jejich rétorika byla převážně marxistická, jejich „skutečná praxe byla zcela anarchistická“, což znamenalo úplné převzetí modelu ozbrojené agitace. [6]

Na konci šedesátých let, tváří v tvář rostoucí síle a radikálnosti divokého stávkového hnutí, rostoucí efektivitě autoritářských politických stran v ovládání tohoto hnutí a rostoucí brutalitě fašistické represe, čelili revolucionáři po celém Španělsku, ale hlavně v Katalánsku a Baskicku, potřebě většího množství nástrojů pro formulování teorií, komunikaci, kolektivní sebeobranu a protiútok.

Začali vytvářet autonomní skupiny k publikování a distribuci ilegálních textů, provádění sabotážních akcí na podporu divokých stávek, vylupování bank za účelem získání peněz na tisk, stávkové fondy a nákup zbraní v rámci přípravy na nadcházející revoluční střetnutí.

Některé z těchto skupin si ve snaze vyhnout se protagonismu a konkrétní identitě nedávaly jména. Pokud policie objevila existenci takových tajných buněk, často jim přidělila vymyšlená jména. To byl i případ OLLA, což je zkratka pro Organització de Lluita Armada, a to v katalánštině jednoduše znamená „Organizace ozbrojeného boje“. Jiné, jako MIL (1 000), ze které se později stala MIL jako Movimiento Ibérico de Liberación (Iberské osvobozenecké hnutí), si svá jména zvolily samy, ačkoliv změny a spory ohledně těchto jmen odhalují skryté napětí mezi projektem vytvoření specifické organizace zaměřené na ty nejnebezpečnější úkoly boje a projektem zápolení s politikou předvoje a s izolací v rámci širšího hnutí. [7] Dokonce existovaly spory i o tom, kdo vlastně byl členem MIL: byli jimi jenom ti, kdo se podíleli na ozbrojených akcích, nebo kdokoliv, kdo se podílel na kterékoliv jejich aktivitě?

Autoritářská socializace a levičácká politika nás učí se soustředit na formální organizace namísto nejasné neformální vzdorující masy a mezi spoustou formálních organizací se pak zaměřit na ty nejefektivnější. Protože postrádáme jasné kritérium, co představuje efektivitu v revoluci, kterou jsme dosud nevyhráli, pozornost levicové historiografie se nevyhnutelně zaměřuje na ty nejznámější formální organizace a v této otázce mají zpravidla rozhodující slovo kapitalistická média.

Revoluční hnutí ve Španělsku v 60. a 70. letech není příběhem CCOO, GRAPO, ETA a MIL. Je to příběh milionů pracujících, kteří se se pouštěli do nelegálních stávek, ovládli ulice, čelili policejním obuškům a kulkám, použili jakoukoliv organizaci, která byla právě po ruce; a je to příběh tisíců z těchto pracujících, kteří se snažili zajít dál a jasně viděli, jak dominantní organizace přesměrovávají a institucionalizují hnutí pro své vlastní účely. Tito pracující se snažili vytvořit teorie a praktické postupy, které by jim umožnily vzdorovat současně policejní represi i integraci politiků, ať už levicových nebo pravicových. Kdyby to dokázali, hnutí mohlo růst, objevit svou sílu a požadovat nejen drobky, ale celou podělanou pekárnu. A v tomto bodě by identifikovali příští překážku, kterou je třeba odstranit při směřování kupředu k revoluci.

Salvador Puig Antich byl jedním z těchto revolucionářů. Ricard de Vargas Golarons byl dalším. Byli dva mezi tisíci dalšími. Oba byli zapojení do MIL a OLLA, avšak Salvadorův život byl zpřetrhán, právě když se pouštěl do nové strategie, která by vylepšila revoluční praxi těchto skupin.

Jednou ze silných stránek této knihy, je její zaměření na kontext. Někteří z autorů popisují intenzivní realitu života v ozbrojené skupině, jiní se věnují politickým debatám, které se odehrávaly v této skupině i v širším hnutí. Soudruzi mluví o dobovém stávkovém hnutí, členky rodiny mluví o doprovázení Salvadora, zatímco čekal na popravu garotou. Každý/á autor/ka mluví ze své perspektivy a drží se svých priorit. Někdy jsou tyto perspektivy v rozporu, což také názorně ilustruje spory, debaty a rozpory, které tvoří nedílnou součást této historie boje.

Akce, kterou jsme pořádali před pěti léty, na čtyřicáté výročí Salvadorovy popravy, byla také založená na rozmanitosti hlasů. Soudruh z MIL, čerstvě propuštěný po dekádách ve vězení, disidentští básníci, Salvadorovy sestry, autonomní aktivisté z CCOO, ti všichni sdíleli své příběhy. A jako hnutí samotné, byla i tato událost souhrou organizace a spontaneity. V jednom okamžiku pozdě večer vstal na pódiu starší muž. Vyprávěl, jak pracoval v Barceloně v továrně, která v těchto bojovných dnech vstoupila do stávky. Shromáždění dělníků se usneslo, že potřebuje rozšířit a prodebatovat jisté radikální texty, aby zvýšilo své teoretické porozumění situaci a určilo tu nejlepší strategii, kterou má přijmout. Během diktatury ale neměli prostředky, aby mohli tisknout ilegální literaturu. Navázali spojení s kontaktní osobou z jedné z ozbrojených skupin a objednali velký počet výtisků podvratné literatury. Ozbrojená skupina se postarala o tisk a propašování balíku přes hranici. Se slzami, které mu vhrkly do očí, nám ten starý dělník pověděl, jak se na schůzce objevil pohledný mladík, předal balíky literatury a k tomu přidal velký svazek kradených peněz pro jejich stávkový fond. Ty pro stávkující dělníky představovaly jídlo, nájemné a obhájce. Byl to vzdor: byl to život. A ten mladý revolucionář, to byl Salvador Puig Antich. Krátce na to byl zatčen, vyprávěl ten starý muž a popraven o několik měsíců později. „Pamatujte“, nabádal nás.

To byl ten druh akcí, který dával MIL a dalším bojový skupinám jejich smysl. V sedmdesátých letech množství stávek ještě narůstalo a brzy přerostlo v jedno z největších hnutí divokých stávek ve světové historii. S tím, jak mu režim v této době začal věnoval větší pozornost, vypracoval také přesnější statistiky. V roce 1971 vstoupilo do stávky 266 453 dělníků v 601 různých pracovních konfliktech. V roce 1974, tedy v roce, kdy byl Puig Antich popraven a OLLA byla rozpuštěna, číslo vzrostlo na 625 971 stávkujících v 1 193 různých konfliktech. [8]

MIL a další autonomní skupiny pokračovaly v podpoře těchto konfliktů, represe si ale vyžádala svou daň a každá skupina čelila napětí mezi vyšší úrovní specializace a bezpečnosti a vyšší úrovní spojení s širším hnutím. Tato debata nakonec vedla k rozpuštěn MIL. Objevilo se i mnoho dalších problémů.

Ve 30. letech anarchistická ženská organizace Mujeres Libres bojovala současně proti patriarchátu a státu, a po celou dobu občanské války byla setrvale radikálnější, než vyšší výbory CNT. Ale Frankův režim, představující patriarchální útok, s pomstychtivostí upevnil tradiční genderové role. Nijak nepomohlo, že CNT v exilu pod dohledem homofobní antifeministické Fredericy Montseny nedovolila najít veteránkám Mujeres Libres své nedílné místo v exilové komunitě.

Vzhledem k tomu musel boj proti sexismu uvnitř autonomního hnutí začínat téměř od nuly a tato slabina je také zřejmá v některých textech členů MIL, kteří systematicky mluvili o ženských soudružkách jako o něčí „družce“, tuto praktiku také převzalo mnoho autorů, kteří o skupině psali, jako třeba Sergi Rosés. Jiné autonomní skupiny, jako například OLLA, přikládaly boji proti patriarchátu větší důležitost a jejich členky v nich sehrávaly ústřednější role. Historička hnutí Irene Cardona Curco udělala rozhovory s mnoha veteránkami autonomních skupin, které vedly svůj boj v posledních letech Frankova režimu a během přechodu k demokracii, zdokumentovala jejich zkušenosti a změny, které v hnutí pomohly vyvolat. [9] Pochopitelně MIL a OLLA už byly v době, kdy se většina těchto změn odehrála, rozpuštěny a jedná se samozřejmě o boj, který stále pokračuje.

Věcí, se kterými se revolucionáři museli vypořádat, bylo nakonec příliš mnoho, zatímco reformisté měli veškeré výhody, v neposlední řadě částečnou podporu samotného fašistického režimu. Frankovo Španělsko a Salazarovo Portugalsko měly tu pochybnou čest být dvěma nejdéle trvajícími fašistickými vládami na světě. Ale především ve Španělsku docházela stále větší část fašistického vedení k přesvědčení, že by jejich zájmům lépe posloužila demokracie.

Franco byl vždy horlivým obráncem kapitalismu, což znamenalo integraci do globální ekonomiky, společně s Francií, Velkou Británií, Sovětským svazem a všemi dalšími. Politicky měl nejblíže k bloku NATO a doufal ve větší začlenění do západoevropských politických a ekonomických struktur. Doufal ale také v to, že zajistí svému režimu pokračování. Za tímto účelem si jako svého nástupce pěstoval admirála Carrera Blanca a také vyštrachal krále kdesi mezi parazitickou třídou aristokratických darmošlapů, kteří se staletí po zrušení feudalismu poflakují a zahálí zahrnutí bohatstvím po celé Evropě. Příhodná propaganda pro pohádku, že kapitalismus je meritokracií.

Jenže v roce 1973 ETA vyhodila Carrera Blanca do povětří a Franco stárnul. A hnutí divokých stávek sílilo. Fašismus zabránil revoluci, nedokázal ale pacifikovat španělskou pracující třídu natrvalo.

Historie je, jak tomu často bývá, v této záležitosti rozporuplná. Na jednu stranu se fašisté definitivně rozhodli pro přechod k demokracii. Už v 50. letech se zapojili do občasných vyjednávání s komunisty. Existují také pádné důkazy, že s pomocí vojenských a zpravodajských služeb Spojených států infiltrovali a převzali socialistickou stranu, aby ji přeměnili v neoliberální organizaci, více v souladu s Evropským hospodářským společenstvím, předchůdcem EU, ke kterému se Španělsko doufalo také připojit. Koneckonců v demokracii bylo nevyhnutelné, aby opozice také na čas vládla, nicméně v té době byla hlavní institucionální silou v opozici Komunistická strana. Socialistická strana stěží existovala. A k politice studené války by se sotva hodilo, aby ve Španělsku vládla „Komunistická strana“. Socialisté se za studené války po celé Evropě osvědčili jako spolehliví spojenci a později se tak osvědčí i ve Španělsku, když v roce 1982 drtivě vyhrají volby, což bylo popisováno jako obrovské „překvapení“.

Ať tak nebo tak, Franco ke konci své vlády okomentoval stabilitu státu slavnou frází: „atado y bien atado.“ Spoutaný a dobře spoutaný. Fašisté rozhodně podporovali přechod k demokracii, avšak hnutí divokých stávek mohlo události urychlit, nebo oslabit pozici těch fašistů, kteří chtěli, aby režim pokračoval i po Frankově smrti. Do budoucna uvažující příslušníci režimu zřídili další kanály pro dialog s komunisty a se socialisty. Franco zemřel v listopadu 1975. V průběhu dalších dvou let byly PCE a PSOE legalizovány.

Stávkové hnutí pokračovalo. V roce 1976 vstoupilo do stávky 2 555 900 dělníků, když teď ale měli věci pod kontrolou komunisté a socialisté, ty stejné akce získaly odlišný význam. [10] Zejména od roku 1974 stávkové akce, místo toho aby otevíraly horizonty k možné revoluci, směřovaly k demokratickým reformám. V tomto kontextu je obzvláště významné, že levice začala stále více vyzývat k pacifistickým stávkám, v podstatě tak zanechala dělníky bezbranné, vydané na milost policii, a tím pádem závislé na vyjednaném politickém řešení ukutém fašisty a novými pány dělníků.

Pokud nedokázali výslovně vyhodit socialisty a komunisty z jejich role zástupců hnutí, byla jakákoliv masová akce pracujících svévolně vykládána jako protest na podporu přechodu ke kapitalistické demokracii. A legitimizováni režimem a podepřeni politickým aparátem celé Evropy, dostávali tito zástupci hodně podpory.

Společně s centristickými katolickými stranami a nacionalistickými stranami, které byly ochotny vyměnit nezávislost za částečnou autonomii, zasedli všichni ke stolu s fašisty a dohodli se na vytvoření demokracie. Rozhodli se zachovat krále jako symbol stability: mnoho demokracií mělo krále a ukázaly tak, jak neškodný je tento systém vlády pro dříve existující nerovnosti.

Legalizovali odborové svazy ochotné přijímat finanční podporu od vlády a být řízeny byrokraty na plný úvazek. CCOO a UGT toto hřiště rychle ovládly. Statisíce lidí se shlukly kolem CNT, která měla i po tolika desetiletích stále silnou reputaci, ale vláda zaměřila na tyto anarchosyndikalistické odbory tvrdé represe. Policie konec konců během přechodu k demokracii zůstala stejná. To by ovšem nemuselo mít až takový význam: CNT se vrátila z exilu s politikou, která se stala překonanou už před čtyřiceti lety. Skupiny z vnějšku vytlačily vnitřní lokální aktivisty CNT, kteří skutečně rozuměli situaci ve Španělsku; držely se stranou od autonomního hnutí, protože nedokázaly rozlišovat mezi marxistickým slovníkem a marxistickou praxí; a jelikož opět nedokázaly rozpoznat revoluční situaci, zaujaly defenzivní pozici, prosazovaly legalizaci a odborové organizování namísto povstalecké generální stávky, která byla v té době stále ještě na dosah.

V červnu 1977 Španělsko oslavilo své první volby od roku 1936 a v říjnu proběhla všeobecná amnestie, týkající se všech politických vězňů, jež v podstatě definovala jako ty, kteří byli zatčeni za trestné činy, které by v demokracii trestnými činy nebyly. Ti, kdo prováděli expropriace v bankách, bránili se policejní represi, nebo přešli do protiútoku, zůstali zavření. Velkou část toho nejtvrdšího odporu ve Španělsku v osmdesátých letech iniciovali tito vězňové.

Mnozí z těch nezásadovějších, nejoddanějších revolucionářů byli před, během a po přechodu k demokracii zabiti nebo uvězněni. Někteří byli vykázáni do sféry mlčení a zapomnění. Jiní byli vstřebáni a přetvořeni v hrdiny demokracie. Salvador byl jedním z nich.

Socialisté a komunisté neudělali v době, kdy čekal na popravu, pro jeho záchranu vůbec nic. Jejich protesty začaly teprve poté, co mu fašisté pomocí garrot vil zlomili vaz. Živý pro ně představoval hrozbu. Ale když byl mrtvý, mohli si ho nárokovat jako mučedníka. Levice, média a oficiální historické knihy prohlašují Salvadora Puiga Anticha za protifrankistického bojovníka a nepřímo nám tak podsouvají, že byl demokrat. Nic nemůže být více vzdáleno od pravdy. Jako ostatní anarchisté, kteří přišli před ním i po něm, Salvador bojoval proti kapitalismu ve všech jeho formách, ať už to byl Frankův diktátorský kapitalismus, liberální kapitalismus buržoazních demokracií, nebo na rudo natřený kapitalismus socialistických států. Jak prohlásil Ricard de Vargas na nedávném anarchistickém bookfairu ve Valencii: „Nejsme antifašisté, jsme antikapitalisté.“

Katalánské nacionalistické hnutí se také pokusilo prohlásit Puiga Anticha za svého mučedníka. Ale ačkoliv podporoval nezávislost a stavěl se proti španělskému nacionalismu, jeho prioritou byl internacionalistický antikapitalistický boj a bojoval by proti vytvoření katalánského státu jakéhokoliv druhu. Stejně tak skutečnost, že často psal v katalánštině, a že tato kniha, kterou právě držíte v rukou, byla rovněž původně napsána katalánsky, je v obou případech politickým činem konfrontujícím potlačování, o něž se pokoušel Frankův režim i značné síly za demokratické vlády – a já jako anarchistický překladatel nacházím zvláštní potěšení v práci s jazykem, který nebyl úplně podroben pravidlům, jako tomu bývá u oficiálního jazyku moderního státu, a jako takový tedy není tak homogenizovaný. Nicméně Salvadorův záměr, záměr původní knihy a tohoto překladu je komunikace napříč hranicemi, zničení těchto hranic sdílením zkušeností, myšlenek a zbraní v rostoucím revolučním hnutí, které neuznává žádná omezení svobody a kolektivního blahobytu.

Tohle je, čtenáři/ko, kontext, ze kterého vyvstává tento příběh, a to je záměr, se kterým je tento příběh s tebou sdílen. Vezmi si jej, přivlastni si jej, zapoj jej do dialogu s jinými příběhy, které znáš, ale nezapomeň: tohle je paměť našich bojů, našich aspirací, našich životů. Paměť tohoto druhu nemůže přežít v knize. Její (a také náš) domov je v ulicích.

[6] Slovy Ricarda de Vargase Golaronse během osobního rozhovoru 14. února 2020 a při mnoha dalších příležitostech.

[7] Původní název MIL jednoduše odkazuje v katalánštině a ve Španělštině na číslici 1 000. Část MIL později učinila kontroverzní krok, když vymyslela název Movimiento Ibérico de Liberación a bez konzultace s ostatními změnila MIL v akronym.

[8] Statistiky z: http://historiadelpresente.es/sites/default/files/revista/articulos/9/9.2pereysaslaimposiblepazsocial.elmovimentoobreroyladictadura.pdf.

[9] Irene Cardona Curcó, Aproximació al paper de les dones dins els Grups Autònoms de la transacció (Barcelona: Editorial Descontrol, 2016)

[10] Statistiky z https://diposit.ub.edu/dspace/bistream/2445/12622/17/Annex3.pdf

Older Posts »

Powered by R*