Během své přednášky na pražském bookfairu 2022 položil Andreje Grubačič do publika otázku, jaké anarchistické knihy se vydalo nejvíce výtisků. Čekal bych nějakou Kropotkinovu klasiku, podle Grubačiče se ale jednalo o knihu Radost ze sexu britského anarchisty Alexe Comforta. V té době mi ještě jeho jméno nic neříkalo, později jsem na něj narazil při četbě o Nicolasovi Walterovi, kde byl zmíněn jako významný aktivista kampaně za jaderné odzbrojení . V loňském roce vyšla o Comfrotovi u AK Press kniha Polymath: The Life and Professions of Dr. Alex Comfort, Author of The Joy of Sex a já jsem teď přeložil text Uriho Gordona z prosince 2023, ve kterém knihu (a s ní i osobnost Alexe Comforta) stručně představuje a přináší i krátký rozhovor s autorem knihy Ericem Laursenem.

***

Když jsem objevil sbírku anarchistických a antimilitaristických textů Alexe Comforta z Freedom Press, znal jsem jej už 15 let jako autora knihy Radost ze sexu. Tato průkopnická příručka pro páry, která obsahovala ‘estetické’/‘vkusné’ ilustrace, nakreslené podle fotek, strávila více než 70 týdnů v top 5 v žebříčku bestsellerů New York Times a 11 týdnů na prvním místě. Obecně vzato kniha předložila na svou dobu pozoruhodně osvobozující a rovnostářský přístup k cis/hetero/sexualitě, založený na hře a něžnosti. “Radost ze sexu byla anarchistickým manifestem, který dobyl předměstí sedmdesátých let”, napsal kulturní historik Matthew Sweet, „radikální text, který si našel místo na policích milionů čtenářů, kteří přitom nedokázali rozlišit Kropotkina od Žabáka Kermita.“

Anarchismus byl obecným zázemím Comfortova myšlení, jako voda pro rybu, řečeno jeho vlastními slovy. Byl počátečným zakladatelem jednak protijaderného hnutí a jednak oboru gerontologie (péče o staré lidi), psal poezii, beletrii a kulturní kritiky. Jeho život si opravdu zaslouží knihu, kterou o něm Eric Laursen konečně napsal, a číst Polymath je skutečnou radostí. Název odkazuje na osobu, „jejíž znalosti zahrnují široké spektrum komplexních oborů a (což je důležitější), často se odkazuje na několik z nich najednou, když se vyjadřuje ke komplexním problémům.“ Laursen je skvělý vypravěč, je vynikající ve vyváženém způsobu, kterým nás provádí Comfortovým životem a současně přeskakuje mezi jeho rozmanitými aktivitami a idejemi. Hodně jsem se také dozvěděl z jeho pojednání o politickém a intelektuálním kontextu.

S Laursenem jsem se sešel ve Whitechapel Gallery během londýnského bookfairu. „Londýn a jeho prostředí tvořily kolem 75% Alexova života“, říká, „byl tři roky docentem na London Hospital Medical College právě zde ve Whitechapel a po mnoho let prováděl biologický výzkum na University College London. Radost ze sexu poprvé koncipoval v bytě své přítelkyně v Kentish Town, takže tohle je v podstatě jeho město. Často přednášel a byl blízce spojený s Freedom, a tak by se dalo pokračovat dál a dál.

Narodil se v roce 1920 do středostavovské rodiny a získal stipendium na Cambridge, Comfort se prohlásil za pacifistu již za druhé světové války a později odsoudil britské bombardování civilistů. „Kvůli tomu se dostal do poměrně známé rozepře s Georgem Orwellem, který trval na tom, že každý, kdo nekriticky nepodporuje válečné úsilí, je objektivně profašistický. Ve stejnou dobu si Alex získával reputaci jako básník a novelista a publikoval vědecké studie o měkkýších. Po válce pracoval jako doktor a pak jako lektor fyziologie; v té době už se označoval za anarchistu a byl v úzkém spojení s Freedom Press.”

Byl mezi prvními lidmi, kteří odsoudili svržení atomové bomby na Hirošimu a publikoval pojednání o jaderném odzbrojení pro Peace Pledge Union.* „Koncem padesátých let byl jedním z nejznámějších členů výboru přímé akce v Kampani za jaderné odzbrojení. Byl odsouzen k měsíčnímu vězení společně s Bertrandem Russellem a 31 dalšími aktivisty za podněcování masové demonstrace v sedě na Trafalgar Square proti atomové bombě. Dokonce psal protestsongy pro nové protijaderné aktivisty, pár jich převzala Nina Simone** a z jednoho se stal v roce 1962 popový hit v Japonsku.“

Comfort necítil potřebu zdůrazňovat svůj anarchismus, v čem si ale myslíš, že byl jeho anarchismus osobitý?

„Zaprvé, byl důležitou osobou v rozvoji politiky přímé akce, toho druhu politiky, kterou jsme dnes praktikovali jako anarchisté nebo levicoví libertariánští socialisté, ne volební politiky – ne prostřednictvím státu, ale v ulicích. Zadruhé, pomohl dát dohromady a sblížit anarchismus a pacifismus. Zatřetí, rozvinul antropologickou kritiku státu, která v té době byla nová, která zkoumá, proč tolik politiků a lidí zapojených do struktur státu, jsou sociopaté, nebo se tak alespoň chovají. Začtvrté, vyvinul svůj osobitý způsob chápání role sexu ve společnosti, který je spojen s jeho anarchismem.“

Takže byl jeho anarchismus věcí morálního přesvědčení, kolektivního organizování, nebo obojí?

„Podle něj musí vzdor začít tím, že jedinec zaujme osobní a morální postoj proti nebezpečnému tyranskému systému. Nepopíral, že anarchismus musí být kolektivním sociálním hnutím, ale sociální revoluce nemůže začít, pokud jednotlivci nezaujmou postoj. Kniha nazvaná Umění a společenská zodpovědnost, kterou publikoval krátce po válce, byla hodně čtená mezi mladší generací britských umělců a aktivistů. Napsal v ní, že ‚vědomí osobní zodpovědnosti je faktor, který odlišuje lidské vztahy od na pohled podobných zvířecích společností‘ a anarchie ‚je jedinou ideologií, která trvá na soukromí jednotlivců a jejich závazku přijmout vzájemnou zodpovědnost jeden k druhému‘.“

Pokud je Radost ze sexu v podstatě o odstranění násilí z ložnic, jak podle tebe obstála ve zkoušce času?

„Ve stručnosti shrnul tři složky zdravého sexuálního vztahu jako vzájemný respekt, vzájemnou komunikaci a silnou touhu chránit jeden druhého bez odpovídajícího přání manipulovat a formovat ostatní. Když se na to dnes podíváte, rozhodně to není dokonalá kniha. Je často velmi falocentrická a zachovává staré špatné sexistické postoje společně s více osvobozujícím obsahem. Vytvořila ale zcela nový formát pro detailně a otevřeně ilustrované sexuální příručky a byla první takovou knihou, která se kdy prodávala v mainstreamových knihkupectvích spotřebitelům ze střední třídy. Také do tohoto žánru přinesla nový druh literárního vyjádření: uvolněný, vtipný a hovorový. Nahradil sprostotu undergroundových sexuální knih, které si lidé roky kupovali prostřednictvím pošty, a také nudně technické vyjadřování lékařských a akademických knih na toto téma.“

A jakže to bylo s těmi sociopaty?

„Myslel si, že autoritářství má kořeny v individuální a skupinové psychologii a že k jeho plnému vyjádření je zapotřebí státu. ‚Centralizovaný model vlády,‘ napsal‚ ‚je dnes pro své pokračující fungování závislý na přísunu osob, jejichž osobnosti a postoje se v žádném ohledu neliší od uznaných psychopatických delikventů, egocentrických psychopatů.‘ Alex tvrdil, že jedinci, kteří se ocitnou v mocenských pozicích, do nich přicházejí už předem zkažení, protože stát si záměrně do těchto pozic vybírá zločince. Na druhou stranu Alex tvrdil, že sex je jedním z nejzákladnějších a hluboce formativních způsobů, kterým můžeme dosáhnout společenskosti ve smyslu spolupráce a vzájemné pomoci; je to způsob, jakým si lidé, obvykle během adolescence, mohou navyknout chápat a reagovat na vzájemné potřeby a touhy a, co je důležité, jakým se mohou naučit sdílet moc ve vztahu, spíše než aby o ni soupeřili. Na rozdíl od většiny forem socializace nám sex pomáhá tohoto dosáhnout ne prostřednictvím disciplíny nebo instrukcí, ale prostřednictvím svobodné hry.“

Doprovodím Erica na hlavní místo dění; dnes večer budeme nejstaršími piráty na párty. Už se ale rozšířily zprávy o útoku Hamásu a já myslím nejen na rukojmí a obyvatelstvo Gazy, ale také na Írán a Rusko a Spojené státy a Spojené království. Možná měl Alex Comfort pravdu, akorát, že násilí vyhrálo. Možná se společenskost a spolupráce projevuje v každodenním životě, v lidovém boji a houževnatosti grassroots hnutí, jakmile ale hrozí, že překročí národní a náboženskou loajalitu, jedinou odpovědí systému je válka a další válka.

Uri Gordon

zdroj: Not just sex: Talking about Alex Comfort with Eric Laursen – Freedom News

Poznámky překladatele:

* britská organizace propagující pacifismus

** afroamerická zpěvačka a bojovnice za občanská práva, její verze Comfortovy písně Go Limp je k dispozici zde: Nina Simone – Go Limp

Bankovní „Robin Hood“, který dal na sociální projekty půl milionu euro z nesplacených půjček, byl uvězněn na základě novějšího obvinění z podvodných obchodů na internetu.

Katalánský aktivista Enric Duran je souzen v Nanterre ve Francii a od 12. června je předběžně uvězněn ve věznici Osny-Pontoise, 40km od Paříže. Je obviněn z údajného praní špinavých peněz, týkajícího se převodů eur na kryptoměny s osobou, která získala tyto peníze podvodně. Aktivista věří, že francouzský stát „kriminalizuje transakce s kryptoměnami, legální ale neregulovanou aktivitu“.

Jeho matka, Fina Giralt, řekla webu Directa, že Enric Duran byl zatčen francouzskou policií v sedm večer 10. června v Paříži, v jeho pronajatém bytu a strávil dva dny na policejní stanici, než ho poslali do vězení. „Museli ho sledovat do jeho bytu. Přestal s námi komunikovat a druhý den jsme zjistili, že byl zatčen“, říká Giralt, která věří, že francouzská policie „využila skutečnosti, že byl hledaný španělskou justicí, aby ho teď sebrala pod záminkou směny kryptoměn“.

V roce 2008 Enric Duran vyvolal velkou veřejnou debatu, když oznámil, že „ukradl“ 492 000 eur různým bankovním subjektům, prostřednictvím půjček, které neměl v úmyslu vrátit, aby podnítil debatu o kapitalistickém a spekulativním finančním modelu a aby použil tyto peníze na sociální účely. Stal se známým jako „bankovní Robin Hood“ (nebo „Robin Banks“) a byl obviněn že podvodně připravil o peníze 39 bankovních institucí a také z falšování dokumentů. Tento případ však zanikl v roce 2023 kvůli vypršení zákonné lhůty. [1]

Podle Finy Giralt se uživatel, se kterým Enric Duran vyměňoval peníze, dopustil podvodu mezi 3. červnem a 20. srpnem 2024, když na internetu prodával produkty, které pak kupujícím nezaslal. Peníze, které takto získal, pak měnil za kryptoměny s několika lidmi, mezi nimi i s katalánským aktivistou, který je doposud jediným zatčeným. Jak tvrdí sám Duran v dopisu zaslaném jeho rodinou do médií, kryptoměny směňoval jen mezi 20. listopadem a 13. prosincem 2023 a mezi 5. březnem a 20. dubnem 2024, tedy několik měsíců před obdobím, ve kterém mělo k podvodným prodejům na internetu dojít.

Enric Duran v dopise tvrdí, že původ peněz neznal, což se snažil prokázat kopiemi konverzace, kterou s uživatelem vedl prostřednictvím lokální platformy Coinswap, sloužící k prodeji a nákupu kryptoměn. „Klient mi lhal, že chce investovat do bitcoinu příjmy ze svých obchodů na internetu. Tyto lži pokračovaly od začátku do konce,“ zdůrazňuje. Ačkoliv jeho právnička Laura Ben Kemoun poskytla soudu kopii konverzace, justice „nikdy neprojevila zájem si ji přečíst“. Duran říká: „Nebýt mé reputace jako bankovního Robina Hooda, tyto měsíce bych ve vězení netrávil. Po zkušenosti s výslechem, by člověk věřil, že se francouzská policie více zajímá o nalezení důvodu mě obvinit, než o pravdu“.

Aktivista věří, ze by tento případ měl být využit k veřejnému odsouzení toho, jak „francouzská justice kriminalizuje obchod s kryptoměnami“. Vysvětluje, že tyto směny nejsou mezi fyzickými osobami a mikrospolečnostmi regulovány, to se děje pouze v případě středních a velkých společností. „Dokonce ani velké banky neví o nezákonném původu peněz, takže je nemožné aby to věděli jednotliví lidé“, říká Duran.

Přeloženo z: France imprisons activist Enric Duran after twelve years of exile – Freedom News, původní zdroj v katlánštině: La justícia francesa empresona l’activista Enric Duran després de dotze anys d’exili – directa.cat

[1] Enric si vzal v rozmezí let 2006 a 2008 celkem 68 půjček. Peníze neměl v úmyslu vrátit a použil je k financování různých antikapitalistických hnutí. Prohlásil, že jeho činy byly aktem sociální spravedlnosti – pokusem napravit alespoň trochu zločiny, kterých se dopouští mocní. V roce 2009 byl zatčen a strávil 2 měsíce ve vězení, než byl propuštěn na kauci. V roce 2013, před zahájením soudního přelíčení, Duran opustil zemi. „Nevidím žádnou legitimitu v justičním systému založeném na autoritě, protože neuznávám jeho autoritu.“

zdroj poznámky: Enric Duran – Wikipedia

Revolucionáři, kteří následně vytvořili MIL a podobné skupiny, nevyrůstali pod vlivem anarchistické tradice – ve skutečnosti měli francouzští členové skupiny v Toulouse mnohem větší kontakt s CNT, než ti v Barceloně – viděli ale, jak leninistické organizace ničily hnutí, jak ho ohýbají k dosažení svých vlastních cílů, aby dosáhly usmíření s kapitalismem a získaly místo u jednacího stolu při případném přechodu k demokracii. Naléhavě tedy potřebovali teorii a praktické historické příklady, které by jim pomohly formulovat antiautoritářskou kritiku politických stran a odborů, zdůraznit a posílit autonomii dělnického hnutí a vytknout jasnou perspektivu: zničení kapitalismu a státu.

Protože byli nedogmatičtí a nesektářští, čerpali svou teorii od komunistů rad, situacionistů, teoretiků komunizace, autonomistů a anarchistů jako Camillo Berneri, kteří byli kritičtí ke kolaborantství CNT během války.

Některé zdroje nesprávně označují MIL za anarchistickou, vzhledem k tomu, že se s anarchismem ztotožňoval její nejznámější člen Salvador Puig Antich. Opačným extrémem je to, že někteří historici z řad levých komunistů popřeli jakýkoliv anarchistický charakter MIL. Pravda je taková, že zatímco jejich rétorika byla převážně marxistická, jejich „skutečná praxe byla zcela anarchistická“, což znamenalo úplné převzetí modelu ozbrojené agitace. [6]

Na konci šedesátých let, tváří v tvář rostoucí síle a radikálnosti divokého stávkového hnutí, rostoucí efektivitě autoritářských politických stran v ovládání tohoto hnutí a rostoucí brutalitě fašistické represe, čelili revolucionáři po celém Španělsku, ale hlavně v Katalánsku a Baskicku, potřebě většího množství nástrojů pro formulování teorií, komunikaci, kolektivní sebeobranu a protiútok.

Začali vytvářet autonomní skupiny k publikování a distribuci ilegálních textů, provádění sabotážních akcí na podporu divokých stávek, vylupování bank za účelem získání peněz na tisk, stávkové fondy a nákup zbraní v rámci přípravy na nadcházející revoluční střetnutí.

Některé z těchto skupin si ve snaze vyhnout se protagonismu a konkrétní identitě nedávaly jména. Pokud policie objevila existenci takových tajných buněk, často jim přidělila vymyšlená jména. To byl i případ OLLA, což je zkratka pro Organització de Lluita Armada, a to v katalánštině jednoduše znamená „Organizace ozbrojeného boje“. Jiné, jako MIL (1 000), ze které se později stala MIL jako Movimiento Ibérico de Liberación (Iberské osvobozenecké hnutí), si svá jména zvolily samy, ačkoliv změny a spory ohledně těchto jmen odhalují skryté napětí mezi projektem vytvoření specifické organizace zaměřené na ty nejnebezpečnější úkoly boje a projektem zápolení s politikou předvoje a s izolací v rámci širšího hnutí. [7] Dokonce existovaly spory i o tom, kdo vlastně byl členem MIL: byli jimi jenom ti, kdo se podíleli na ozbrojených akcích, nebo kdokoliv, kdo se podílel na kterékoliv jejich aktivitě?

Autoritářská socializace a levičácká politika nás učí se soustředit na formální organizace namísto nejasné neformální vzdorující masy a mezi spoustou formálních organizací se pak zaměřit na ty nejefektivnější. Protože postrádáme jasné kritérium, co představuje efektivitu v revoluci, kterou jsme dosud nevyhráli, pozornost levicové historiografie se nevyhnutelně zaměřuje na ty nejznámější formální organizace a v této otázce mají zpravidla rozhodující slovo kapitalistická média.

Revoluční hnutí ve Španělsku v 60. a 70. letech není příběhem CCOO, GRAPO, ETA a MIL. Je to příběh milionů pracujících, kteří se se pouštěli do nelegálních stávek, ovládli ulice, čelili policejním obuškům a kulkám, použili jakoukoliv organizaci, která byla právě po ruce; a je to příběh tisíců z těchto pracujících, kteří se snažili zajít dál a jasně viděli, jak dominantní organizace přesměrovávají a institucionalizují hnutí pro své vlastní účely. Tito pracující se snažili vytvořit teorie a praktické postupy, které by jim umožnily vzdorovat současně policejní represi i integraci politiků, ať už levicových nebo pravicových. Kdyby to dokázali, hnutí mohlo růst, objevit svou sílu a požadovat nejen drobky, ale celou podělanou pekárnu. A v tomto bodě by identifikovali příští překážku, kterou je třeba odstranit při směřování kupředu k revoluci.

Salvador Puig Antich byl jedním z těchto revolucionářů. Ricard de Vargas Golarons byl dalším. Byli dva mezi tisíci dalšími. Oba byli zapojení do MIL a OLLA, avšak Salvadorův život byl zpřetrhán, právě když se pouštěl do nové strategie, která by vylepšila revoluční praxi těchto skupin.

Jednou ze silných stránek této knihy, je její zaměření na kontext. Někteří z autorů popisují intenzivní realitu života v ozbrojené skupině, jiní se věnují politickým debatám, které se odehrávaly v této skupině i v širším hnutí. Soudruzi mluví o dobovém stávkovém hnutí, členky rodiny mluví o doprovázení Salvadora, zatímco čekal na popravu garotou. Každý/á autor/ka mluví ze své perspektivy a drží se svých priorit. Někdy jsou tyto perspektivy v rozporu, což také názorně ilustruje spory, debaty a rozpory, které tvoří nedílnou součást této historie boje.

Akce, kterou jsme pořádali před pěti léty, na čtyřicáté výročí Salvadorovy popravy, byla také založená na rozmanitosti hlasů. Soudruh z MIL, čerstvě propuštěný po dekádách ve vězení, disidentští básníci, Salvadorovy sestry, autonomní aktivisté z CCOO, ti všichni sdíleli své příběhy. A jako hnutí samotné, byla i tato událost souhrou organizace a spontaneity. V jednom okamžiku pozdě večer vstal na pódiu starší muž. Vyprávěl, jak pracoval v Barceloně v továrně, která v těchto bojovných dnech vstoupila do stávky. Shromáždění dělníků se usneslo, že potřebuje rozšířit a prodebatovat jisté radikální texty, aby zvýšilo své teoretické porozumění situaci a určilo tu nejlepší strategii, kterou má přijmout. Během diktatury ale neměli prostředky, aby mohli tisknout ilegální literaturu. Navázali spojení s kontaktní osobou z jedné z ozbrojených skupin a objednali velký počet výtisků podvratné literatury. Ozbrojená skupina se postarala o tisk a propašování balíku přes hranici. Se slzami, které mu vhrkly do očí, nám ten starý dělník pověděl, jak se na schůzce objevil pohledný mladík, předal balíky literatury a k tomu přidal velký svazek kradených peněz pro jejich stávkový fond. Ty pro stávkující dělníky představovaly jídlo, nájemné a obhájce. Byl to vzdor: byl to život. A ten mladý revolucionář, to byl Salvador Puig Antich. Krátce na to byl zatčen, vyprávěl ten starý muž a popraven o několik měsíců později. „Pamatujte“, nabádal nás.

To byl ten druh akcí, který dával MIL a dalším bojový skupinám jejich smysl. V sedmdesátých letech množství stávek ještě narůstalo a brzy přerostlo v jedno z největších hnutí divokých stávek ve světové historii. S tím, jak mu režim v této době začal věnoval větší pozornost, vypracoval také přesnější statistiky. V roce 1971 vstoupilo do stávky 266 453 dělníků v 601 různých pracovních konfliktech. V roce 1974, tedy v roce, kdy byl Puig Antich popraven a OLLA byla rozpuštěna, číslo vzrostlo na 625 971 stávkujících v 1 193 různých konfliktech. [8]

MIL a další autonomní skupiny pokračovaly v podpoře těchto konfliktů, represe si ale vyžádala svou daň a každá skupina čelila napětí mezi vyšší úrovní specializace a bezpečnosti a vyšší úrovní spojení s širším hnutím. Tato debata nakonec vedla k rozpuštěn MIL. Objevilo se i mnoho dalších problémů.

Ve 30. letech anarchistická ženská organizace Mujeres Libres bojovala současně proti patriarchátu a státu, a po celou dobu občanské války byla setrvale radikálnější, než vyšší výbory CNT. Ale Frankův režim, představující patriarchální útok, s pomstychtivostí upevnil tradiční genderové role. Nijak nepomohlo, že CNT v exilu pod dohledem homofobní antifeministické Fredericy Montseny nedovolila najít veteránkám Mujeres Libres své nedílné místo v exilové komunitě.

Vzhledem k tomu musel boj proti sexismu uvnitř autonomního hnutí začínat téměř od nuly a tato slabina je také zřejmá v některých textech členů MIL, kteří systematicky mluvili o ženských soudružkách jako o něčí „družce“, tuto praktiku také převzalo mnoho autorů, kteří o skupině psali, jako třeba Sergi Rosés. Jiné autonomní skupiny, jako například OLLA, přikládaly boji proti patriarchátu větší důležitost a jejich členky v nich sehrávaly ústřednější role. Historička hnutí Irene Cardona Curco udělala rozhovory s mnoha veteránkami autonomních skupin, které vedly svůj boj v posledních letech Frankova režimu a během přechodu k demokracii, zdokumentovala jejich zkušenosti a změny, které v hnutí pomohly vyvolat. [9] Pochopitelně MIL a OLLA už byly v době, kdy se většina těchto změn odehrála, rozpuštěny a jedná se samozřejmě o boj, který stále pokračuje.

Věcí, se kterými se revolucionáři museli vypořádat, bylo nakonec příliš mnoho, zatímco reformisté měli veškeré výhody, v neposlední řadě částečnou podporu samotného fašistického režimu. Frankovo Španělsko a Salazarovo Portugalsko měly tu pochybnou čest být dvěma nejdéle trvajícími fašistickými vládami na světě. Ale především ve Španělsku docházela stále větší část fašistického vedení k přesvědčení, že by jejich zájmům lépe posloužila demokracie.

Franco byl vždy horlivým obráncem kapitalismu, což znamenalo integraci do globální ekonomiky, společně s Francií, Velkou Británií, Sovětským svazem a všemi dalšími. Politicky měl nejblíže k bloku NATO a doufal ve větší začlenění do západoevropských politických a ekonomických struktur. Doufal ale také v to, že zajistí svému režimu pokračování. Za tímto účelem si jako svého nástupce pěstoval admirála Carrera Blanca a také vyštrachal krále kdesi mezi parazitickou třídou aristokratických darmošlapů, kteří se staletí po zrušení feudalismu poflakují a zahálí zahrnutí bohatstvím po celé Evropě. Příhodná propaganda pro pohádku, že kapitalismus je meritokracií.

Jenže v roce 1973 ETA vyhodila Carrera Blanca do povětří a Franco stárnul. A hnutí divokých stávek sílilo. Fašismus zabránil revoluci, nedokázal ale pacifikovat španělskou pracující třídu natrvalo.

Historie je, jak tomu často bývá, v této záležitosti rozporuplná. Na jednu stranu se fašisté definitivně rozhodli pro přechod k demokracii. Už v 50. letech se zapojili do občasných vyjednávání s komunisty. Existují také pádné důkazy, že s pomocí vojenských a zpravodajských služeb Spojených států infiltrovali a převzali socialistickou stranu, aby ji přeměnili v neoliberální organizaci, více v souladu s Evropským hospodářským společenstvím, předchůdcem EU, ke kterému se Španělsko doufalo také připojit. Koneckonců v demokracii bylo nevyhnutelné, aby opozice také na čas vládla, nicméně v té době byla hlavní institucionální silou v opozici Komunistická strana. Socialistická strana stěží existovala. A k politice studené války by se sotva hodilo, aby ve Španělsku vládla „Komunistická strana“. Socialisté se za studené války po celé Evropě osvědčili jako spolehliví spojenci a později se tak osvědčí i ve Španělsku, když v roce 1982 drtivě vyhrají volby, což bylo popisováno jako obrovské „překvapení“.

Ať tak nebo tak, Franco ke konci své vlády okomentoval stabilitu státu slavnou frází: „atado y bien atado.“ Spoutaný a dobře spoutaný. Fašisté rozhodně podporovali přechod k demokracii, avšak hnutí divokých stávek mohlo události urychlit, nebo oslabit pozici těch fašistů, kteří chtěli, aby režim pokračoval i po Frankově smrti. Do budoucna uvažující příslušníci režimu zřídili další kanály pro dialog s komunisty a se socialisty. Franco zemřel v listopadu 1975. V průběhu dalších dvou let byly PCE a PSOE legalizovány.

Stávkové hnutí pokračovalo. V roce 1976 vstoupilo do stávky 2 555 900 dělníků, když teď ale měli věci pod kontrolou komunisté a socialisté, ty stejné akce získaly odlišný význam. [10] Zejména od roku 1974 stávkové akce, místo toho aby otevíraly horizonty k možné revoluci, směřovaly k demokratickým reformám. V tomto kontextu je obzvláště významné, že levice začala stále více vyzývat k pacifistickým stávkám, v podstatě tak zanechala dělníky bezbranné, vydané na milost policii, a tím pádem závislé na vyjednaném politickém řešení ukutém fašisty a novými pány dělníků.

Pokud nedokázali výslovně vyhodit socialisty a komunisty z jejich role zástupců hnutí, byla jakákoliv masová akce pracujících svévolně vykládána jako protest na podporu přechodu ke kapitalistické demokracii. A legitimizováni režimem a podepřeni politickým aparátem celé Evropy, dostávali tito zástupci hodně podpory.

Společně s centristickými katolickými stranami a nacionalistickými stranami, které byly ochotny vyměnit nezávislost za částečnou autonomii, zasedli všichni ke stolu s fašisty a dohodli se na vytvoření demokracie. Rozhodli se zachovat krále jako symbol stability: mnoho demokracií mělo krále a ukázaly tak, jak neškodný je tento systém vlády pro dříve existující nerovnosti.

Legalizovali odborové svazy ochotné přijímat finanční podporu od vlády a být řízeny byrokraty na plný úvazek. CCOO a UGT toto hřiště rychle ovládly. Statisíce lidí se shlukly kolem CNT, která měla i po tolika desetiletích stále silnou reputaci, ale vláda zaměřila na tyto anarchosyndikalistické odbory tvrdé represe. Policie konec konců během přechodu k demokracii zůstala stejná. To by ovšem nemuselo mít až takový význam: CNT se vrátila z exilu s politikou, která se stala překonanou už před čtyřiceti lety. Skupiny z vnějšku vytlačily vnitřní lokální aktivisty CNT, kteří skutečně rozuměli situaci ve Španělsku; držely se stranou od autonomního hnutí, protože nedokázaly rozlišovat mezi marxistickým slovníkem a marxistickou praxí; a jelikož opět nedokázaly rozpoznat revoluční situaci, zaujaly defenzivní pozici, prosazovaly legalizaci a odborové organizování namísto povstalecké generální stávky, která byla v té době stále ještě na dosah.

V červnu 1977 Španělsko oslavilo své první volby od roku 1936 a v říjnu proběhla všeobecná amnestie, týkající se všech politických vězňů, jež v podstatě definovala jako ty, kteří byli zatčeni za trestné činy, které by v demokracii trestnými činy nebyly. Ti, kdo prováděli expropriace v bankách, bránili se policejní represi, nebo přešli do protiútoku, zůstali zavření. Velkou část toho nejtvrdšího odporu ve Španělsku v osmdesátých letech iniciovali tito vězňové.

Mnozí z těch nezásadovějších, nejoddanějších revolucionářů byli před, během a po přechodu k demokracii zabiti nebo uvězněni. Někteří byli vykázáni do sféry mlčení a zapomnění. Jiní byli vstřebáni a přetvořeni v hrdiny demokracie. Salvador byl jedním z nich.

Socialisté a komunisté neudělali v době, kdy čekal na popravu, pro jeho záchranu vůbec nic. Jejich protesty začaly teprve poté, co mu fašisté pomocí garrot vil zlomili vaz. Živý pro ně představoval hrozbu. Ale když byl mrtvý, mohli si ho nárokovat jako mučedníka. Levice, média a oficiální historické knihy prohlašují Salvadora Puiga Anticha za protifrankistického bojovníka a nepřímo nám tak podsouvají, že byl demokrat. Nic nemůže být více vzdáleno od pravdy. Jako ostatní anarchisté, kteří přišli před ním i po něm, Salvador bojoval proti kapitalismu ve všech jeho formách, ať už to byl Frankův diktátorský kapitalismus, liberální kapitalismus buržoazních demokracií, nebo na rudo natřený kapitalismus socialistických států. Jak prohlásil Ricard de Vargas na nedávném anarchistickém bookfairu ve Valencii: „Nejsme antifašisté, jsme antikapitalisté.“

Katalánské nacionalistické hnutí se také pokusilo prohlásit Puiga Anticha za svého mučedníka. Ale ačkoliv podporoval nezávislost a stavěl se proti španělskému nacionalismu, jeho prioritou byl internacionalistický antikapitalistický boj a bojoval by proti vytvoření katalánského státu jakéhokoliv druhu. Stejně tak skutečnost, že často psal v katalánštině, a že tato kniha, kterou právě držíte v rukou, byla rovněž původně napsána katalánsky, je v obou případech politickým činem konfrontujícím potlačování, o něž se pokoušel Frankův režim i značné síly za demokratické vlády – a já jako anarchistický překladatel nacházím zvláštní potěšení v práci s jazykem, který nebyl úplně podroben pravidlům, jako tomu bývá u oficiálního jazyku moderního státu, a jako takový tedy není tak homogenizovaný. Nicméně Salvadorův záměr, záměr původní knihy a tohoto překladu je komunikace napříč hranicemi, zničení těchto hranic sdílením zkušeností, myšlenek a zbraní v rostoucím revolučním hnutí, které neuznává žádná omezení svobody a kolektivního blahobytu.

Tohle je, čtenáři/ko, kontext, ze kterého vyvstává tento příběh, a to je záměr, se kterým je tento příběh s tebou sdílen. Vezmi si jej, přivlastni si jej, zapoj jej do dialogu s jinými příběhy, které znáš, ale nezapomeň: tohle je paměť našich bojů, našich aspirací, našich životů. Paměť tohoto druhu nemůže přežít v knize. Její (a také náš) domov je v ulicích.

[6] Slovy Ricarda de Vargase Golaronse během osobního rozhovoru 14. února 2020 a při mnoha dalších příležitostech.

[7] Původní název MIL jednoduše odkazuje v katalánštině a ve Španělštině na číslici 1 000. Část MIL později učinila kontroverzní krok, když vymyslela název Movimiento Ibérico de Liberación a bez konzultace s ostatními změnila MIL v akronym.

[8] Statistiky z: http://historiadelpresente.es/sites/default/files/revista/articulos/9/9.2pereysaslaimposiblepazsocial.elmovimentoobreroyladictadura.pdf.

[9] Irene Cardona Curcó, Aproximació al paper de les dones dins els Grups Autònoms de la transacció (Barcelona: Editorial Descontrol, 2016)

[10] Statistiky z https://diposit.ub.edu/dspace/bistream/2445/12622/17/Annex3.pdf

Přináším druhou část textu Petera Gelderloose, která se zabývá odporem španělských anarchistů během druhé světové války a těsně po ní, vysvětluje koncept „ozbrojené agitace“ a přiblížuje rozmach dělnických bojů v 60. letech, ze kterých vzešly skupiny MIL a OLLA.

Pokud by někoho tato historie zajímala více, určitě doporučuji knihu Sabaté – městská guerilla ve Španělsku. Tematicky související texty se pak dají najít i na tomto blogu. Hned první příspěvek, který tu vyšel, byl totiž rozsáhlý rozhovor se členem anarchistické odbojové skupiny Los Maños a hrůzné poměry, panující v táborech pro španělské uprchlíky ve Francii, jsou zase popsány v nedávném článku o May Picqueray.

Anarchočtenář

Peter Gelderloos: Kontext a význam Salvadora Puiga Anticha, 1000 a OLLA – část 2.

S neodvratným vítězstvím fašistů ve španělské občanské válce a s německo-sovětským paktem o neútočení začala být druhá světová válka nevyhnutelnou. I tak ovšem vlády na obou stranách nadcházejícího konfliktu sdílely stejné kontrarevoluční priority.

Francouzská vláda zavřela 550 000 Španělů, Katalánců a Basků, kteří uprchli před postupující fašistickou armádou a vybudovala řadu koncentračních táborů, do kterých je umístila. Když vypukla druhá světová válka, některým z internovaných se povedlo utéct, další byli předáni Frankovu režimu a znovu uvězněni a další byli posláni do nacistických vyhlazovacích táborů: přibližně 5 000 jich zemřelo v Mauthausenu.

Stejně jako u války by se dopady této represe neměly podceňovat, ani by se neměla chápat striktně jen z hlediska počtu mrtvých. Ti, kdo přežili, také nesli její stopy. Tak například otce Ricarda de Vargase Francouzi umístili v táboře nucených prací, kde si nenapravitelně zničil zdraví. Zemřel dříve, než byl Ricardo dost starý na to, aby uměl mluvit. Otec Salvadora Puiga Anticha představuje podobný případ: francouzské autority jej předaly svým španělským protějškům a za svůj aktivismus ve skupině bojující za nezávislost Katalánska se ocitl před popravčí četou. Těsně před tím, než četa zmáčkla spouště, byl jeho život ušetřen. Tato epizoda na něj měla ohromný fyzický a psychologický účinek. Jeho srdce se z toho nikdy nezotavilo a když zjistil, že režim odsoudil jeho syna k trestu smrti, bylo toho na něj už moc, stáhl se a nebyl schopný být Salvadorovi nablízku v jeho posledních měsících.

Uprostřed všeobecného klimatu porážky a traumatu se mnozí rodiče rozhodli svým dětem raději vůbec neříkat o bojích předchozí generace, protože se obávali, že by se jejich děti mohly inspirovat, přidat se k boji a trpět pak důsledky. A opravdu to byla anarchistická mládež Juventudes Libertarias (FIJL), kdo znovu oživil mnohé z bojů v sousedstvích, začala s tím už v roce 1939, kdy Franco ovládl celé území španělského státu. Tato generace mládeže, která nesloužila v milicích, ani neemigrovala do Francie, už v teenagerském věku odstartovala kampaň smělých akcí, která zahrnovala i osvobození stovek vězněných radikálů, kteří čekali na popravu ve Frankových koncentračních táborech. Po celá čtyřicátá a padesátá léta stála FIJL v čele odporu, stejně jako v něm stála během občanské války, po konzervativním obratu CNT v roce 1936.

Zatím ovšem byla většina anarchistického hnutí v exilu ve Francii, kde už skutečně propukla druhá světová válka. Katalánští, španělští a baskičtí anarchisté byli nápomocní francouzskému odporu, pomáhali organizovat partyzány a osvobodili města jako Toulouse. V roce 1945, netušíce, že si budoucí země NATO přejí spojenectví s Frankem, očekávali, že Spojenci budou pokračovat a vymetou fašisty pryč z mocenských postů i ve Španělsku. Když je demokratický západ zklamal, makisté (maquis), neboli partyzánští bojovníci, pokračovali v boji. CNT se organizovala v exilu v Toulouse a stovky militantů uzpůsobily své pašerácké trasy přes Pyreneje k podpoře gerilového boje v Katalánsku. Významná gerilová hnutí existovala i v mnoha dalších částech španělského státu, nedosahovala však takové intenzity a nedařilo se jim pronikat tak, jako hnutí v Katalánsku.

Partyzáni podporovali stávky dělníků, šířili protifrankistickou propagandu, sabotovali kapitalistickou infrastrukturu a organizovali pokusy o atentáty na významné osobnosti policie a na samotného Franka. Pokračovali v praxi „ozbrojené agitace“ vyvinuté anarchistickými afinitními skupinami ve dvacátých letech a byli klíčovými vzory pro MIL a OLLA. „Ozbrojená agitace“ se zásadně liší od strategie „ozbrojeného boje“, ve které specializovaná ozbrojená skupina jedná jako předvoj hnutí tím, že představuje zárodek budoucí armády (např. Castro a Hnutí 26. července), že slouží jako vojenské křídlo tajné politické strany (např. ETA – Euskadi Ta Askatasuna), nebo tím, že provádí ty nejspektakulárnější akce a využívá své pozice k pokusům ovlivňovat a nasměrovat masové hnutí (např. Frakce rudé armády nebo Weather Underground). Skupiny, které provádí ozbrojenou agitaci, naopak chápou samy sebe pouze jako součást širšího hnutí, která zvyšuje objem komunikačních prostředků hnutí, schopnost sebeobrany a samofinancování, a to tím že organizuje a financuje tajný tisk, útočí na represivní složky a vyvlastňuje peníze kapitalistů, aby mohla podporovat rodiny stávkujících, vězňů a obětí policie. Také se snaží svoji praxi zobecnit, místo toho, aby ji centralizovala, distribuuje zbraně mezi nižší třídy a pobízí k horizontálnímu rozšiřování ozbrojených skupin.

Klíčový příklad z této doby nám pomůže názorně ukázat v čem je rozdíl. Ve více než jednom případě pronikly anarchističtí maquis do továrny, aby napadli manažera neblaze proslaveného svou brutalitou. Zatímco předvojová ozbrojená skupina by za této situace manažera zabila, maquis manažera před všemi dělníky svlékli, možná ho i trochu zmlátili a ponížili a hlasitě, tak aby to každý slyšel, jej varovali, že pokud se k nim donese, že se i nadále chová surově, vrátí se a zabijí ho.

Ta první jmenovaná akce vytváří spektákl, dělá z dělníků pasivní diváky a vštěpuje jim jasné poselství, že ozbrojená skupina je protagonistou, spasitelem a tím, kdo přinese řešení. A pro mnoho dělníků, kteří by s tím snad nesouhlasili, pak možná byla jediným spasitelem policie, protože nemá valnou cenu debatovat s někým, kdo je lépe ozbrojen než vy a popravuje své oponenty.

Ta druhá akce však zachovává dělníky jako protagonisty boje, staví je do silnějšího postavení, ale dává jasně najevo, že je na nich, aby se zbavili svých šéfů. Z tohoto úhlu pohledu je tím nejdůležitějším bojem boj dělníků samotných. Přikládá nižší význam ilegální akci a představuje dostupnější žebřík k efektivnějším taktikám: ne všichni dělníci jsou v danou chvíli ozbrojení, ale s trochou kreativity mohou všichni najít způsob, jak to nandat svým šéfům. Ozbrojená agitace tímto způsobem vytváří silnější spoluúčast mezi všemi, kdo se účastní boje, ať už jsou to běžní lidé, kteří se snaží si nějak vydělat na živobytí a občas pozvednou na protest své hlasy, nebo ti, kdo věnují celý svůj život těm nejnebezpečnějším aspektům boje. Ozbrojená agitace dává jasně najevo, že je zapotřebí přispění všech: dělníci se mohou nechat inspirovat k založení svých vlastních obdobných skupin, nebo mohou pokračovat v boji na pracovišti a ve sféře každodenního života a bojovat usilovněji a odvážněji, protože ví, že v tom nejsou sami.

Rozdíl ve smrtonosnosti obou akcí je také důležitý. I když skupiny praktikující ozbrojenou agitaci – afinitní skupiny ve dvacátých a třicátých letech, maquis v letech čtyřicátých a padesátých a autonomní bojové skupiny jako MIL a OLLA – někdy sáhly na život, nikdy to nedělaly s lehkostí a bezdůvodně. Tento zdrženlivý přístup k popravování těch, kdo přitom mohli být snadno identifikováni jako nepřátelé, není nic nevýznamného: anarchismus se vždy charakterizoval jako etický revoluční proud, který nepoužívá žádné výmluvy, s jejichž pomocí by mohl oddělit cíle a prostředky a není tedy náhodou, že na rozdíl od jiných revolučních proudů nikdy nevedl ke vznikům totalitních států nebo systémů gulagů a masových poprav.

Anarchistické partyzánské hnutí mělo dalekosáhlé následky, které jsou opomíjeny nepřátelsky naladěnou historiografií. Anarchisté, kteří se účastnili revolučních zkušeností ve Španělsku a pak odboje ve Francii a posléze hnutí maquis, totiž napsali jednu z prvních kapitol knihy o gerilových bojích dvacátého století. [3] Exulanti, kteří uprchli na Kubu, do Mexika a Uruguaye, sdíleli své zkušenosti s tamními hnutími, která pak v následujících dvou dekádách dosáhla rozpuku; jeden anarchista v exilu, jistý Abraham Guillén, napsal jeden ze dvou základních manuálů pro městský gerilový boj. ETA získala své první zbraně od starých anarchistických bojovníků odboje, kteří bojovali proti Frankovi ve Španělsku a proti Hitlerovi ve Francii. Tupamaros a Rudé brigády získali své falešné doklady od padělatelů z CNT. Mnohé z těchto prvních ozbrojených skupin na obou kontinentech po druhé světové válce následovaly anarchistický vzor, ale některé z nich provedly zásadní změny, aby podpořily svou politiku předvoje. A jsou to právě jenom tyto skupiny, které se následně zapsaly do historií sepsaných jak akademiky z establishmentu, tak i údajnými antikapitalisty.

Ozbrojená agitace po několik let pomáhala v Katalánsku podnítit existenci silného hnutí, ale v roce 1949 posunul Franco s tichým souhlasem NATO represe na novou úroveň, schválil mimosoudní popravy lidí podezřelých z toho, že jsou stoupenci anarchistů a brutálně zničil podpůrnou síť, na které makisté záviseli. Ricard de Vargas odhaduje, že bylo zabito přinejmenším 500 makistů a mnohem více uvězněno a gerilové hnutí ztratilo velkou část svého dřívějšího dosahu. Nicméně skupiny okolo anarchistů, jako byli Marcel·lí Massana, Josep Facerias a Quico Sabaté fungovaly v uvedeném pořadí až do let 1951, 1957 a 1960 a Ramon Vila Capdevila, který pracoval sám, pokračoval, dokud nebyl nakonec v roce 1963 zastřelen, po nějakých třiceti letech téměř nepřetržitého ozbrojeného boje.

Makisté jednoznačně ovlivnili a inspirovali skupiny jako MIL a OLLA. Nebyli ale izolovaným fenoménem: obzvláště Sabatého skupina pomáhala v padesátých letech zakládání skupin odporu po celém Katalánsku. Nicméně mezi zánikem starých geril a začátkem revolučního boje nové generace autonomních hnutí uplynulo nějakých pět let. Další možné linie návaznosti na silné revoluční boje dřívějších generací, byly zpřetrhány ještě více.

CNT v exilu přežila Frankovu diktaturu, ovšem ne jako revoluční organizace. Organizace soustředěná v Paříži a Toulouse měla značnou sílu a během čtyřicátých let podporovala jak organizování dělnictva, tak partyzánský boj uvnitř Španělska. Avšak jak represe neustále mařila tyto aktivity, organizace opustila konfrontační strategie a stávala se stále konzervativnější. Situaci nenapomáhalo ani to, že si Konfederace ponechala mnoho byrokracie z časů, kdy byla milionovou organizací a že ti nejhorší oportunisté, kteří se jejím jménem zapojili do republikánské vlády – obzvláště Frederica Montseny – proměnili organizaci v exilu ve své osobní léno. Makisté nakonec zpřetrhali své vazby s CNT, aby mohli pokračovat v partyzánském boji, i když se své milované Konfederace nikdy nezřekli.

A co hůř, organizace nerozvinula internacionalistickou praxi, dokonce ani nezaujala žádné stanovisko k pracovním bojům, které se odehrávaly ve Francii, kterou si osvojila jako nový domov a zachovala se tak právě opačně, než anarchističtí exulanti v roce 1939, kteří tvořili nedílnou součást francouzského odporu proti nacistům. Zachovávala si staré vidění toho, co je vnitřek (Španělsko) a vnějšek (Francie), přičemž Francie byla považována za základnu poskytující podporu bojům uvnitř, a to i tehdy, kdy už organizace s těmito boji ztratila kontakt. Je pozoruhodné, že MIL přijala ten samý jazyk vnitřku a vnějšku, a dokonce prošla některými stejnými problémy, třebaže v menším měřítku a ve zrychleném čase.

Kdysi velkolepá CNT nebyla v pozici, aby mohla předat pochodeň tolika desetiletí revolučních zkušeností. Zpřetrhání kontinuity boje bylo téměř úplné. Avšak v posledním záchvěvu vzpurnosti se anarchističtí delegáti z Evropy, Severní Afriky a obou Amerik dohodli v roce 1962 na vytvoření skupiny Defensa Interior. Mezi delegáty byli staří anarchističtí exulanti jako Cipriano Mera a Joan Garcia Oliver, zastupující tu část CNT a FAI, která byla více nakloněná akci, společně s mladými anarchisty ze vždy připravené FIJL (Libertariánské mládeže), jako byl Octavio Alberola. Ve Španělsku i napříč Evropou prováděla Defensa Interior akce proti frankistickému režimu, jako byly symbolické bombové útoky, únosy představitelů režimu a pokusy o zabití Franka. Dva členové skupiny byli popraveni a mnoho dalších zatčeno. Frankistické policejní síly i policejní síly demokratických zemí spolupracovaly na potlačení skupiny, ale její členstvo i záběr byly mezinárodní. Už po pár letech ji v roce 1965 CNT rozpustila na nátlak vedení, které mělo k akcím averzi. Nicméně praxe ozbrojeného odporu pokračovala, nyní osvobozená od řízení ze strany Konfederace.

Společně s dalšími lidmi založili veteráni Defensa Interior v roce 1966 Skupinu prvního máje, aby pokračovala v útocích na zájmy Frankova režimu. Aktivní zůstala až do poloviny sedmdesátých let a během té doby okupovala vatikánskou ambasádu, ostřelovala z automatických zbraní španělskou ambasádu v Londýně a podnikla bombový útok na Španělský kulturní institut v Dublinu. Pokud byla Defensa Interior první městskou gerilovou skupinou, tak jak tento termín chápeme dnes, Skupina prvního máje byla jakýmsi mostem, který tento model přizpůsobil a rozšířil k mnoha dalším lidem, ačkoliv jen pár z jejich dědiců, jako např. Angry Brigade, zůstalo věrných její nepředvojové praxi.

Ačkoliv organizace přicházejí a odcházejí – s výjimkou těch nejvíce stagnujících – ze všech těch bojů tu byli přeživší, mnozí z nich žili ve Francii, nebo někde dál v cizině. Je ironií, že ačkoliv epicentrem tohoto revolučního cyklu i se všemi jeho dozvuky bylo Katalánsko, byla uvnitř španělského státu anarchistická kontinuita čtyřmi dekádami krvavých represí zcela zničena. Radikální mládež, která dosahovala plnoletosti v šedesátých letech, tak vzhledem k této situaci dospívala v sociálním hnutí, kterému dominoval marxismus. Je příznačné, že Frankův režim retroaktivně změnil svého strašáka z anarchistů na bolševiky neboli „rudé“, aby tak více vyhověl nejprve Hitlerovi a tomu, jak nepřítele definovala Chamberlainova politika, a později pak politika NATO. Fašistický puč v roce 1936 ale nezažehlo žádné nebezpečí komunistické revoluce, takové nebezpečí neexistovalo. Revoluce byla anarchistická. Tento delikátní taneček pak Frankův režim dovršil legalizací studia marxistických textů na univerzitách a udržováním dialogu s komunistickými a socialistickými organizacemi, zatímco anarchistické texty byly zakázány a režim používal ty nejbrutálnější metody, aby se ujistil, že se CNT na španělské půdě neobnoví. I když nikdy neváhal zamávat vlajkou rudé hrozby, Frankův tisk při zmínkách o maquis nikdy nemluvil o anarchistech, pouze o banditech, možná si vzal příklad ze sovětských novin Izvestia. Neviditelnost anarchismu v těchto dekádách, skutečnost, že pro režim byli anarchisté nevyslovitelné tabu, zatímco komunisté byli propagovaným protivníkem, to vše vypovídá mnohé o tom, kde spočívalo opravdové nebezpečí.

Avšak anarchismus vždy povstane znovu. Část bouřící se mládeže ve Španělsku, odkojená marxismem, se obrátila zpět k antiautoritářské politice. Je paradoxní, že francouzská mládež, která vyrostla v Toulouse a která také sehraje v tomto příběhu roli, měla k anarchistické tradici blíže, protože mnoho z jejich sousedů tvořili staří exulanti z CNT. Ale jejich soudruzi z druhé strany hranice se naučili vyjadřovat své antiautoritářství marxistickým slovníkem.

V průběhu šedesátých let sílily ve Španělsku i jinde boje na pracovištích a v sousedstvích. Ale zatímco západoevropské demokracie měly spousty způsobů jak v lidech pěstovat, aby zůstali poslušní i ve způsobu, kterým se bouří, Frankův fašistický režim dělnické organizace zlikvidoval a projevy nesouhlasu postavil mimo zákon. Když tovární a stavební dělníci začali vzdorovat rostoucímu vykořisťování, státem zřízené a režimem povolené vertikálně organizované odbory nedokázaly revoltu usměrnit a institucionalizovat. K organizaci svých stávek a protestů vytvořili dělníci systém solidaritou spojených shromáždění a výborů, z čehož vznikly tzv. Comissions Obreres (Dělnické výbory). Ve svých počátcích měly Comissions neboli CCOO více společného s autonomními svazy rané CNT a ještě více s továrními výbory z revolucí v Rusku v roce 1917 a v Katalánsku v roce 1936, než s byrokratickými odborovými svazy.

Ačkoliv existovaly i dřívější pokusy, obzvláště v Baskicku v roce 1956, Comissions Obreres se ve své trvalé podobě zrodily v roce 1964, když dělníci z Madridu, Asturie, Barcelony a baskických provincií Gipuzkoa a Biskajsko vytvořili výbory, koordinující četná shromáždění na pracovištích [4]

Comissions byly nástrojem, jak neutralizovat frankistickou pracovní byrokracii a bojovat za požadavky dělníků, bez organizace, solidarity a divokých stávek, které už v té době byly uváděny do praxe, by ovšem samy o sobě nebyly k ničemu.

V roce 1962 se k hornické stávce v Asturii připojilo 35 000 pracujících. Další sektory, jako zemědělství a stavebnictví, se zapojily do solidární stávky a ačkoliv je nesmírně složité získat pracovní statistiky z tohoto období Frankova režimu, represe byla dobře zdokumentována: 15 000 dělníků z provincií mimo Asturii bylo potrestáno za podporu nebo účast na stávce. A v Biskajsku dalších 35 000 dělníků zahájilo generální stávku. V reakci na to Franko vyhlásil výjimečný stav.

V roce 1963 proběhly stávky v Barceloně a v Oviedu (v Asturii), v Barceloně následujícího roku polevily, ale v Asturii zůstaly silné. Mezi léty 1966 a 1967 stávková aktivita vzrostla v celém Španělsku. Odehrály se také velké protesty, jako pochod 80 000 dělníků v Madridu 27. ledna 1967, organizované CCOO. Velká divoká stávka osmi set dělníků v Biskajsku trvala 6 měsíců od roku 1966 do roku 1967 a podnítila četné solidární stávky, jako třeba generální stávku v Bilbau, které se účastnilo přinejmenším 40 000 pracujících. V roce 1968 proběhlo méně stávek, ale zato byly tvrdší a trvaly déle, pak došlo v roce 1969 k dalšímu vzestupu, navzdory lednovému vyhlášení výjimečného stavu v celé zemi.

Je třeba mít na paměti, že v té době byly stávky a protesty nelegálními aktivitami a CCOO byla zakázanou organizací. CNT, UGT a další odborové svazy také existovaly v utajení v ilegalitě, byly ale malé a izolované, oslabené dekádami represí. Mezi sekcemi CNT, působícími v utajení, byly některé nezávislé na organizaci venku ve Francii, vzhledem k obtížnosti komunikace a konzervatismu exilové CNT, jiné sekce však platily své členské poplatky. Z nějakého důvodu si CNT udržela svou sílu v Barceloně mezi pracujícími v kinech a na rybářských lodích.

Někdy stály za zahájením stávek právě tyto rozmanité organizace, jindy vypukaly spontánně v odpovědi na propouštění, nebo na špatné podmínky, nebo jako projev solidarity s jinými stávkami. Každopádně kvůli protizákonnosti všech dělnických organizací může být většina těchto stávek označena jako divoké stávky, což vyžaduje vysoký stupeň horizontální, lokalizované a zčásti spontánní organizace, stejně jako silnou praxi solidarity. Ačkoliv hierarchické organizace ze scény nezmizely, represe a dělnická sebeorganizace způsobily, že byl jejich vliv malý a stávkové hnutí bylo povětšinou autonomní. Právě v době, kdy se autoritářské strany snažily o jejich ovládnutí, mohly CCOO díky tomu, že umožňovaly horizontální metody, exponenciálně růst.

V rámci CCOO existovaly četné tendence, které soupeřily o svůj vliv. Teprve v roce 1968 se CCOO v Katalánsku fakticky dostaly pod kontrolu Partit Socialista Unificat de Catalunya (Sjednocená socialistická strana Katalánska – PSUC), která sama byla fakticky pod kontrolou Komunistické strany. Ale i pak se mnoho dělníků snažilo postrčit hnutí různými směry, včetně autonomního antiautoritářského proudu, který reprezentovaly tzv. Plataformas [5]. Zatímco autoritáři prosazovali strategii „entryismu“ a využívali CCOO ke kandidatuře ve volbách do CNS (Central Nacional Sindicalista) v rámci fašistické pracovní byrokracie (ten prastarý přelud o změně systému zevnitř), radikálnější autonomisté, včetně několika z těch, kdo později utvoří MIL a OLLA, uspěli v tom, že přesvědčili četné továrny, aby volby do CNS bojkotovaly.

To byl kvas, ze kterého se zrodily MIL, OLLA a Autonomní skupiny: rostoucí dělnické hnutí, získávající sebedůvěru a snažící se po letech represe vybudovat adekvátní nástroje ke kladení odporu; autoritářská levice, která se pokoušela nové hnutí institucionalizovat a přivést ho k jednacímu stolu; centralizující španělský stát, který se stále snažil dokončit svůj projekt budování národa a potlačit všechny další kulturní a jazykové skupiny, které měly tu drzost existovat uvnitř hranic nárokovaných španělským státem a které daly vzniknou spoustě národně osvobozeneckých organizací; a fašistický režim, modernizující svou ekonomiku a usilující o větší integraci s Evropou.

Poznámky:

[3] Tato zkušenost představovala zřejmě jeden ze dvou hlavních kořenů. Ten druhý, který vznikl souběžně a měl větší dopad ve venkovských oblastech, představovaly antikolonialní boje, které vedlo domorodé obyvatelstvo, stejně jako rolnický/zbojnický odpor po celém světě, který v zemích jako Mexiko, Indie, Ukrajina a Korea, splynul s anarchistickými hnutími.

[4] Někteří budoucí členové MIL a OLLA byli přítomní na setkání, na kterém byly vytvořeny Comissions Obreres v Barceloně, což ilustruje, v jak velké míře vzešli z dělnického hnutí.

[5] Plataformes de Comissions Obreres byly antikapitalistickou formací vytvořenou v roce 1969 jako pokus posunout dělnické hnutí autonomním antikapitalistickým směrem a zabránit komunistům v ovládání CCOO. Platformy byly spojené s Kroužky pro školení kádrů a časopisy ¿Qué hacer? a Nuestra clase. Platformy získaly většinu v některých továrnách a byly silné v několika regionech Katalánska, stejně jako ve Valencii, v Zaragoze a jinde, nakonec však komunisté získali převahu a platformy se kolem roku 1978 rozpadly.

V devadesátých letech u nás anarchistické hnutí tvořili vesměs velmi mladí lidé a kamarád, který tuto dobu pamatuje (já jsem se do hnutí zapojil až na konci devadesátek), mi říkal, jak ho štvalo, když každou chvíli od někoho slyšel hlášky typu: „Vy jste ještě mladí, však vás ten anarchismus přejde.“ Možná právě proto ho tenkrát tak zaujala fotografie ze zakládajícího sjezdu Bulharské anarchistické federace, která se objevila v časopisu Autonomie. Na fotce totiž byla i celá řada lidí v důchodovém věku a dokazovala tak, že anarchismus není jen nějakým poblouzněním mládí.

Rozdíl mezi tehdejší českou a bulharskou realitou byl dán tím, že bulharské hnutí nikdy úplně nezaniklo, a nedošlo tam tedy k naprostému zpřetrhání mezigenerační kontinuity jako u nás. Kdysi silné české hnutí z přelomu 19. a 20. století žel po první světové válce na mnoho dekád zmizelo a po roce 1989 se tak muselo začínat znovu od nuly. V roce 1945, kdy už u nás po anarchistech nebylo ani památky, v Bulharsku hnutí naopak po pádu autoritářského pravicového režimu zažívalo rozkvět (historie bulharského hnutí ale samozřejmě sahá mnohem hlouběji). Pro ilustraci můžeme uvést, že náklad anarchistických novin Rabotničeska Misal tehdy dosáhl čísla 30 000 ks a mohl by být i o dost vyšší, nebýt poválečného nedostatku papíru. Tento nádech svobody ale netrval dlouho. Své represe začal brzy stupňovat nový stalinistický režim. V prosinci 1948 pak došlo k masovému zatýkání a více než 600 anarchistů a anarchistek skončilo v koncentračních táborech. Činnost hnutí to samozřejmě nadlouho paralyzovalo, i když k určitým aktům odporu docházelo i nadále, v roce 1953 například skupina mladých anarchistů vyhodila do povětří obří sochu Stalina v Sofii [1] a část hnutí byla také dále aktivní v emigraci. Přestože se hnutí dlouho nemohlo projevovat veřejně, anarchistické ideály zůstaly uchovány v myslích a srdcích těch, kdo stalinistické lágry přežili, a ti se pak nadšeně vrhli do nových organizačních aktivit, jakmile to pád režimu v roce 1989 znovu umožnil.

Právě tyto veterány a veteránky zachycovala zmíněná fotografie, která v mém kamarádovi kdysi vyvolala neutuchající zájem o bulharský anarchismus. Mnohokrát jsem od něj slyšel, že tamní hnutí má opravdu zajímavou historii a jaká je škoda, že se o těchto událostech u nás ví tak málo a že by to chtělo něco na toto téma vydat. Aby nezůstalo jen u řečí, přivezl mi před léty z jednoho bookfairu, kterého jsem se nemohl zúčastnit, knihu The Dossier of Subject No. 1218: A Bulgarian Anarchist’s Story (Spis subjektu číslo 1218: příběh bulharského anarchisty). Jedná se o paměti bulharského anarchisty Aleksandara Nakova. Kniha mi nejprve dlouho ležela v poličce, ale když už jsem se do ní začátkem roku 2022 konečně pustil, nemohl jsem se od ní odtrhnout.

Vzpomínky Aleksandara Nakova byly opravdu strhující. Do hnutí se zapojil už jako teenager v roce 1936 a jak vzpomíná, tehdy v jeho rodné vesnici k anarchismu tíhla veškerá mládež. Během druhé světové války byl Aleksandar Nakov fašizujícím autoritářským režimem vězněn, než ho na sklonku války osvobodili jugoslávští partyzáni. Po nějakém čase stráveném v jejich řadách, se vrátil do Bulharska a pustil se do dalších organizačních aktivit. V roce 1948 byl ale jako stovky dalších anarchistů znovu zatčen a internován v nechvalně proslulém bolševickém lágru Belene. Neuvěřitelně kruté podmínky v táboře zřejmě přežil jen díky tomu, že mezi uvězněnými anarchisty panovala silná solidarita a vzájemná pomoc. Navzdory všem útrapám Aleksandar zůstal zapáleným anarchistou po celý zbytek svého dlouhého života a i on se výrazně podílel na obnově hnutí po roce 1989.

Z jeho poutavého vyprávění jsem pořídil rozsáhlý výtah a také jsem přeložil předmluvu k anglickému vydání knihy, kterou napsal Nick Heath a která velmi stručně shrnovala celou historii bulharského anarchismu. Zároveň jsme s kamarádem oslovili Anarchistickou federaci, jestli by o bulharském hnutí nechtěli vydat kapesní brožuru (něco na způsob jejich dřívější brožury Historie anarchismu na Kavkaze). Když k naší radosti souhlasili, dohledal jsem a přeložil ještě kratší životopisy tří dalších anarchistů a jedné anarchistky, které mi přišly obzvláště zajímavé, třeba životopis Paraskeva Ivančova Stojanova, který patřil mezi průkopníky anarchismu v Bulharsku a v Rumunsku a navíc byl velmi uznávaným a úspěšným lékařem, který mi množstvím svých úspěchů a prvenství lehce evokoval Járu Cimrmana, nebo životopis Georgie Šejtanova, představitele anarchismu akce, který se ovšem později (po mnoha neuvěřitelných kouscích) ozbrojeného boje zřekl ve prospěch budování masového hutí.

Bulharské hnutí ale nabízí podstatně širší paletu pozoruhodných osobností a událostí, od hrdinů z Jambolu popravených v roce 1923, po zmiňovaný odpor proti stalinistické tyranii. Velmi inspirativní a poměrně silnou organizací pak byla Federace anarchokomunistů Bulharska (FAKB).

Čím víc jsem se do historie bulharského hnutí nořil, tím víc zajímavostí jsem objevoval, o to fascinovanější jsem touto neznámou částí dějin byl a na vydání brožury jsem se tak opravdu těšil. Přátele z nakladatelství Anarchistické federace byli ale vytížení spoustou dalších publikačních aktivit od webových stránek, přes Existenci až po knihy, a tak se vydání protáhlo o něco víc, než jsem původně doufal. Můj tehdejší pocit, že spolupráce poněkud vázne, byl jednou z věcí, která mě postrčila k tomu, abych si zkusil k publikaci svých příštích překladů založit vlastní web. S tou myšlenkou jsem si pohrával už nějaký čas, ale až v tomto období jsem se konečně rozhoupal překonat svou lenost a opravdu se do toho pustit. A tak se na jaře 2022 zrodil Černorudý čtenářský deník.

Založení Deníku vyžadovalo naučit se pár nových dovedností a mé myšlenky se začaly točit spíš kolem toho, jakým směrem by se měl obsah do budoucna posouvat. Plány mě pohltily natolik, že jsem brožuru o Bulharsku pustil z hlavy. O to větší byla nedávno má radost a překvapení, když jsem zjistil, že se věci přece jen daly do pohybu a na letošním bookfairu se dokonce objeví nikoliv kapesní brožura, ale rovnou kniha! Když se ke mně dostala téměř finální verze jejího textu, musel jsem se v duchu kamarádům a kamarádkám z AF za svou dřívější netrpělivost omluvit a smeknout před spoustou práce, kterou za ty dva roky odvedli. Sborník totiž rozšířili o tolik nových textů, že teď bude větší část knihy novinkou i pro mě. Původní Heathův přespříliš stručný text o historii bulharského anarchismu nahradili dvěma obsáhlejšími kapitolami od bulharského historika hnutí Georgi Chadžieva a od ruského anarchistického historika Vadima Damiera, velmi výrazně se rozrostla také závěrečná část obsahující krátké životopisy a přibylo i několik dalších textů včetně rozhovorů. Na jejich četbu už se těším a zpětně jsem opravdu rád, že AF vydání neuspěchala a dala si na celé věci záležet. Výsledná podoba sborníku tak mnohem uceleněji a podrobněji mapuje tuto nezaslouženě opomíjenou kapitolu anarchistických dějin. Doufám, že vás její odhalování zaujme tak jako mě.

Anarchistická federace svou novou publikaci Bezvlastie (bulharský výraz pro bezvládí) představuje zde: Bezvlastie. Z historie anarchistického hnutí v Bulharsku | Anarchistická federace (afed.cz)

[1] Rozhovor s jedním z nich je k dispozici s anglickými titulky zde: Georgi Konstantinov “Anarchism in the 21st Century” (youtube.com). Georgi Konstantinov byl po výbuchu zatčen, mučen a strávil skoro 10 let v lágrech. Po propuštění se mu povedlo utéct do Francie, po pádu režimu se vrátil do Bulharska a pokračoval v anarchistických aktivitách.

K dispozici je už program letošního bookfairu a je z čeho vybírat. Podívat se můžete zde: Anarchistický festival knihy 2024 Praha | Program (anarchistbookfair.cz)

Těším se na několik knižních novinek. Anarchistická federace představí hned tři publikace. Na jedné z nich jsem se částečně podílel a v příštích dnech ji zkusím přiblížit o něco podrobněji.

Nakladatelství Neklid konečně nabídne dlouho slibovanou knihu rozhovorů s Davidem Graeberem nazvanou Když se řekne anarchie.

Zvědavý jsem i na novou knihu Nečekáme nic od reforem o českém anarchismu.

Tentokrát do Prahy vyrazím už v pátek, abych se zúčastnil přenášky o anarchistických aktivitách v průběhu války v bývalé Jugoslavii. Anarchist solidarity and anti-war initiatives in post-Yugoslav countries (Antipolitika) – Action week – 2024 – Akční týden (noblogs.org)

Uvidíme se v Praze!

Když jsem na začátku března stručně připomněl padesáté výročí popravy Salvadora Puiga Anticha, vyjádřil jsem přání se k událostem a ke knize Salvador Puig Antich, Collected Writings on Repression and Resistance in Franco’s Spain ještě někdy podrobněji vrátit. Nakonec jsem se rozhodl odložit jinou rozdělanou věc a pustit se do toho rovnou. Ze zmiňované knihy, která je sborníkem několika textů, jsem si vybral ten úvodní, jehož autorem je Peter Gelderloos, kterého zajisté znáte jako autora zdařilé knihy Anarchie funguje.

Peter vychází z předpokladu, že čtenáři a čtenářky mimo Španělsko nebudou zřejmě do detailů znát a chápat situaci ve španělském revolučním hnutí sedmdesátých let a sepsal proto pro anglické vydání knihy srozumitelný a ucelený text o vývoji hnutí od roku 1936 až po tzv. přechod k demokracii (původní katalánské vydání tento text neobsahuje). Jedná se nejen o skvělý úvod ke knize, ale i k porozumění moderních dějin španělského anarchismu. Navíc několikrát upozorňuje i na vliv, který španělská praxe „ozbrojené agitace“ měla na další skupiny po celém světě.

Nevýhodou článku pro médium jako je můj Čtenářský deník, je ovšem délka textu. Rozhodl jsem se pro stejné řešení jako v případě textu o anarchistických expropriacích v Argentině, to jest udělat z něj třídílný seriál. Vyhnu se tak tomu, že by byl Deník delší dobu neaktualizovaný (přeložit text celý mi potrvá dlouho) a věřím, že to bude pohodlnější i pro čtenáře a čtenářky, protože číst dlouhé texty z obrazovky není právě komfortní.

Dnes přináším první díl, který pojednává o událostech roku 1936. Jsem si vědom toho, že tyto události jsou ve hnutí (alespoň doufám) notoricky známé, přesto si je pro jejich významnost stojí za to zopakovat a poslouží nám jako odrazový můstek k příštím pokračováním, které už se věnují méně zmapovaným dějinám španělského anarchismu.

Anarchočtenář

 

Peter Gelderloos: Kontext a význam Salvadora Puiga Anticha, 1000 a OLLA

Jméno Salvadora Puiga Anticha a události takzvaného „přechodu k demokracii“ jsou proslulé v rámci španělského státu, ale téměř naprosto neznámé mimo něj. Tento úvod k anglickému překladu knihy poskytuje historické pozadí nezbytné k porozumění událostem a jménům v ní zmíněných.

Když mě Ricard de Vargas Golarons požádal, abych mu pomohl zajistit překlad jeho poslední knihy do angličtiny a její anglické vydání, udělal jsem si čas a souhlasil jsem, že mu pomůžu. Kniha pojednávala o Salvadorovi Puigovi Antichovi, starém kamarádovi a soudruhovi Ricarda a mnoha a mnoha dalších lidí z antikapitalistického hnutí, které otřáslo španělským státem na konci Frankovy diktatury. Kniha původně vyšla v Katalánštině v březnu 2019, na 45. výročí Salvadorovy popravy rukou fašistického státu.

Ricard a já jsme spolu o pět let dříve pracovali na organizaci víkendu akcí na připomínku 40. výročí Salvadorovy popravy. Byli jsme součástí malého shromáždění anarchistů, mladých i starých, bojujících za uchování historické paměti. Tento termín, nedávno převzatý do angličtiny ze středomořských jazyků, v sobě zahrnuje přesvědčení, které není až tak běžné v anglicky mluvících revolučních hnutích: že historie není otázkou záznamů, ale otázkou paměti – hmotné, živoucí a předávané z generace na generaci místo toho, aby byla svěřena profesionálním historikům a archivářům.

Paměť v tomto významu překračuje délku jednoho života a historie je živoucí věc, kterou je nutné neustále živit a uplatňovat, a to nejlépe v ulicích.

V Severní Americe a ve Spojeném království existuje neuvěřitelně silná historie radikálního boje, nicméně je to právě tam, kde chybí vzpomínky na tyto boje, kde jsou naše hnutí nejslabší a boje jsou zapomenuty právě tam, kde byla politika státu efektivní v tom, nás potlačit, nebo si nás koupit.

Španělsko je státem na rozhraní mezi pamatováním a zapomněním. Brutální válka, dlouhá diktatura a záludný přechod k demokracii, který pozvedl vůdce lidových hnutí do síní moci, málem vymazaly vzpomínky na revoluci, která bublala pod povrchem celá staletí. Nejslavněji propukla revoluce v roce 1936, ale vypukla i v sedmdesátých letech, v letech 1934, 1932, 1909, 1873, 1821, 1640…

Vzpomínky byly uchovány (alespoň částečně), protože každá generace zápasila, bojovala zuby nehty, aby je předala dál. Ačkoliv je kniha ubohou náhražkou účasti, pokusím se odvyprávět tuto historii tak, jak byla vyprávěna mně.

V květnu 1936 téměř milion členů Confederación Nacional de Trabajo (CNT) – radikální konfederace odborových svazů – schválilo deklaraci ve prospěch anarchistického komunismu: nebojovali jen za nějaké drobky, bojovali za revoluci. O měsíc a půl později se odehrál vojenský převrat inspirovaný a podporovaný fašistickými vládami z celého zbytku Evropy. Převrat uspěl jen v polovině země a v mnoha oblastech, jako byly Madrid, Barcelona a Valencie (tři největší města) to byli především anarchističtí dělníci, kdo povstal a porazil armádu.

Zatímco vláda a policejní síly se převážně vzdávaly bez boje, nebo převrat otevřeně podporovaly, sebeorganizovaní dělníci byli schopní porazit armádu v ulicích díky měsícům zvláštní přípravy, stejně jako díky předchozím rokům povstaleckého a tajného boje, vedeného navzdory nepříznivým podmínkám, po kterém jim zůstaly zbraně a zkušenosti. Konečný výsledek červencových dní pouličních bojů byl ten, že nižší třídy byly ozbrojené, energické a vědomé si své moci. Na venkově i ve městě začaly kolektivizovat půdu, továrny, hotely, nemocnice a další pracoviště. V některých oblastech tyto revoluční aktivity organizovala anarchistická CNT, zatímco na jiných místech se to dělo spontánně. Revoluce byla v plném proudu.

Převažující liberální narativ líčí vojenský převrat jako nevyprovokovanou agresi. Tento pohled je snahou stavit se do role oběti a je chybný. Je to blud postavený na liberální ideji, že demokratická republika může uspokojit potřeby všech, jen kdyby se naučili spolupracovat. Pravdou ovšem je, že zájmy despotické katolické církve, přebujelého koloniálního vojska, aristokracie monopolizující si vlastnictví půdy a za ziskem se ženoucích majitelů továren, byly jednoduše v naprostém protikladu s životními potřebami milionů rolníků a městských dělníků. Armádní vůdcové se oprávněně báli vypuknutí anarchistické revoluce, která učiní přítrž utlačovatelské společnosti, kterou oni bránili. To je ten důvod, proč španělská buržoazie a majitelé půdy podporovali buďto fašisty, nebo autoritářské elementy na levici schopné držet anarchisty zkrátka. Toto je klíčové k pochopení porážky revoluce a vítězství fašistů: obě strany konfliktu, jak fašistická strana, tak velká část antifašistické nebo republikánské strany, byly jednotné v tom, že upřednostňovaly porážku revoluce, poněvadž antifašistická strana byla směsí revolučních a kontrarevolučních prvků.

Tou nemocnější silou republikánské frakce byla CNT a její spřízněná politická organizace FAI (Federación Anarquista Ibérica neboli Iberská anarchistická federace); po nichž následovala Socialistická strana a odborový svaz UGT, který ovládala; a pak různorodý houf malých marxistických skupin jako POUM a strany z Katalánska a Baskicka, usilující o autonomii těchto regionů. Na počátku konfliktu Komunistická strana ve Španělsku téměř neexistovala. Vliv komunistů však rychle vzrostl, jelikož Sovětský Svaz byl kromě Mexika jedinou zemí, která dodala Republice vojenskou pomoc; udělal to však výměnou za obrovské španělské zlaté rezervy. Když stalinisté v podobě vojenských poradců a Čeky (tajné policie) zaplavili zemi, získali značný vliv v Socialistické straně a ukázali se jako obránci španělské buržoazie par excellence, důsledně bránili bohaté před anarchistickým vyvlastňováním, odrazovali lidi od řečí o revoluci a dokonce rekrutovali do svých řad fašisty, kteří se po vypuknutí války ocitli na republikánské straně frontové linie.

Ze všech součástí antifašistického tábora byli kromě CNT a FAI jedinými, kdo podporoval revoluci, jen část řadových členů UGT a disidentští marxisté POUM, což jim ovšem nebránilo v tom, aby se účastnili různých komplotů s buržoazními politickými stranami, aby omezili moc CNT. Bez ohledu na to byli o necelý rok později zlikvidováni svými stalinistickými rivaly.

V situaci, kdy byla polovina země v rukou fašistů a velká část pracující třídy byla ozbrojená, vedli anarchisté naléhavou strategickou debatu. Ztratili své bašty v Cádizu a Seville, právě tam byl po příjezdu Frankovy koloniální „Africké armády“ z Maroka útok fašistů nejurputnější. V Zaragoze, kde se v uplynulých letech CNT soustředila spíše na odborové organizování než na povstalecké strategie, byla dělnická třída chabě vyzbrojená a nezkušená a její nejradikálnější členové byli rychle popraveni. V Madridu anarchisté bojovali po boku socialistů a jednotek loajálních vládě, aby zabránili fašistům ovládnout hlavní město a na venkově v Aragonii nečekali rolníci na ničí svolení, spálili doklady o vlastnictví a vyhlásili anarchistický komunismus. V Katalánsku anarchisté bez potíží fašisty porazili a mohli nad regionem snadno převzít kontrolu, místo toho se ale podělili s rozmanitými vlivnými levicovými organizacemi. Právě tady měla strategická debata své nejvýznamnější opakování.

Na rozdíl od Aragonie, kde se revoluce děla spontánně, bylo v Katalánsku anarchistické hnutí fakticky organizované v rámci CNT a bylo to právě na mimořádné schůzi Katalánského regionálního výboru CNT, kde bylo přijato klíčové strategické rozhodnutí: vytvořit společný antifašistický výbor (Comitè Central de Milícies Antifeixistes de Catalunya) nejenom s dalšími organizacemi pracujících, jako byla UGT, ale také s politickými stranami. I přes určité nesouhlasné hlasy uvnitř organizace přijala CNT za svůj slogan „Nejprve musíme vyhrát válku, pak revoluci“. To se však nestalo. Konflikt mezi kapitalismem a revolucí se přetvořil na konflikt mezi fašismem a antifašismem a antifašistická strana sama zničila revoluci dlouho před tím, než fašisté vyhráli válku.

Pozitivním aspektem této anarchistické strategie bylo to, že ukázala, že revoluce nemusí nevyhnutelně vytvářet nestvůry. Na rozdíl od jakobínů nebo bolševiků před nimi, se anarchističtí revolucionáři Iberského poloostrova záměrně vyhnuli uchopení moci. V Katalánsku a ve velké části zbytku Španělska by mohli snadno zakázat všechny ostatní organizace a strany, cenzurovat jejich tisk, uvěznit jejich vůdce a vnutit ostatním svou vůli. Nejen že nic z toho neudělali, ale ještě vytvořili v Katalánsku výbor, ve kterém se o moc dělili a ve kterém neměli většinu hlasů a institucionalizovali svůj závazek pracovat společně s dalšími stranami. A udělali to přesto, že měli větší lidovou podporu a téměř všechny zbraně. Důvodem této strategie byl ve Španělsku silně rozšířený výklad toho, proč selhala ruská revoluce: věřili, že revoluce byla zničena autoritářstvím proto, že bolševici jednali jednostranně.

To je samozřejmě nesprávný výklad: ruská revoluce byla zničena bolševickou kontrarevolucí kvůli tomu, že se bolševická strategie soustředila na ovládnutí státní moci. Státy nejsou schopné provádět sociální revoluce, jelikož stát je trvalým válečným opatřením proti společnosti a ze své podstaty vyžaduje vykořisťovatelskou ekonomickou organizaci společnosti. Protože bolševici svázali svůj osud s ruským státem, museli neustále stát posilovat a revoluci oslabovat.

Výbor antifašistických milicí mohl zahrnovat jen dělnické organizace a zástupce milicí na úkor politických stran – politická strana je svou podstatou buržoazní institucí. Výbor mohl (a měl) zrušit vládu místo toho, aby existoval paralelně s ní. CNT by po zrušení vlády musela zrušit i sama sebe, pokud se tedy chtěla řídit svým rozhodnutím z května 1936 ve prospěch anarchistického komunismu, protože potřebnost odborů zmizí v okamžiku, kdy zmizí soukromé vlastnictví a vlastnická třída. To bylo klíčovou chybou: CNT nemusela ovládnout celou společnost, musela jednoduše zničit vládu a ustoupit stranou, ustoupit z cesty kolektivizacím a novým formám organizace, které už byly spontánně vytvářeny nižšími třídami. Místo toho, tragicky, tato organizace, která revoluci umožnila, ji také zardousila podporou vlády a nakonec i zapojením do ní, formalizováním kolektivizací a později odrazováním od nich, a tak dovršila historickou funkci odborů: formalizovat, řídit a nakonec pacifikovat boje pracujících. (1)

Bylo také ironií, že Comitè Central výborně zapadal do stalinistické strategie „lidových front“. Tento zdánlivě neškodný koncept, že všechny zainteresované skupiny by měly pracovat společně proti fašistům, byl vyvinut o několik let dříve německou Komunistickou stranou poté, co se její praxe pracovat společně s nacisty na zničení sociálních demokratů, obrátila proti ní samotné. V Německu, stejně jako ve Španělsku, byla lidová fronta mnohem efektivnější v policejním dohledu nad levicí, než v porážení fašistů. Mnoho německých anarchistů, kteří odešli do exilu, podporovalo revoluci v Katalánsku a přinesli si svou zkušenost s sebou, ale v červenci 1936 bylo v Katalánsku stalinistů tak málo, že nestáli za řeč a miniaturní Komunistická strana neměla ve Výboru žádné zastoupení (to je z velké části důvodem, proč stalinisté raději ovládli Socialistickou stranu, než aby jednali prostřednictvím své vlastní strany). Avšak nebezpečí kontrarevoluce nebylo pouze stalinistické provenience. Bylo přítomné v jakékoli účasti na vládě a v samotném fungování lidové fronty.

Část anarchistického pochybení pramenila z naivity a část z upřímné a možná oprávněné obavy, že nejsou dost silní, aby mohli jednat sami. Ještě další část byla dána byrokratizací, která sužovala CNT a formalismem FAI. Stuart Christie napsal jasnozřivou studii FAI, kterou původně vytvořili řadoví členové, aby zabránili reformistům převzít kontrolu nad CNT, jenže zůstala zachována i po splnění tohoto úkolu a nakonec se sama stala reformistickou organizací: druhá generace FAI byla zodpovědná za nastartování kariér takzvaných anarchistů, ze kterých se stali vládní ministři, byli to autoritářští intelektuálové a intelektuálky jako Frederica Montseny a Diego Abad de Santillán. (2)

Jak ještě uvidíme, tento proces byrokratizace sehrál zásadní roli, když zabránil CNT uplatnit jakýkoliv významný vliv v autonomním hnutí v šedesátých a sedmdesátých letech. Nicméně může být potěšující zdůraznit, že se anarchisté nepokusili převzít moc nebo zlikvidovat své oponenty. Dalším revolučním úspěchem, který si mohou připsat k dobru – doposud nepublikovaný a neznámý v anglickojazyčné historiografii – byl ten, že navázali kontakt se členy protikoloniální a o nezávislost usilující organizace v Severní Africe (CAM, Comité de Acción Marroquí) a navrhli osvobození španělských kolonií a společný boj proti Frankovi. Plán byl ovšem rozcupován Socialistickou stranou, která byla pro kolonializaci. CNT souhlasila, aby se její plán dal k ledu, aby nedošlo k narušení jednotné antifašistické fronty. Upřednostněním koloniální demokracie před antikoloniálním bojem socialisté změnili podobu druhé světové války a dost možná pozdrželi antikoloniální boje po celém světě o dvě dekády. Opět tak při pohledu zpět můžeme vidět, že mezi fašisty a antifašisty byla větší podobnost, než mezi anarchisty a levicovými stranami v Lidové frontě.

Republika byla odsouzena k záhubě. Lakotná podpora Sovětského svazu nemohla vyvážit vojenskou štědrost fašistické Itálie a Německa. Německé letectvo, italské tanky a dobrovolníci drtili špatně vybavenou republikánskou armádu, rozdělenou a stojící proti sobě. A s tím, jak v ní stále více narůstaly diktátorské tendence, mohla Republika stěží motivovat své obránce. S využitím Čeky a Mezinárodních brigád komunisté zabili tisíce anarchistů a disidentských marxistů. Co se týká Falangy a Frankových jednotek, ty zabily v boji 175 000 republikánských vojáků a dobrovolných milicionářů a 130 000 civilistů za frontovou linií, většinou z politických důvodů. Po svém vítězství v březnu 1939 fašisté popravili ještě dalších přibližně 200 000 lidí, opět většinou z politických důvodů. Je ovšem důležité poznamenat, že neznáme žádná přesná čísla, protože Frankův režim rozsah zabíjení účinně skrýval a ani na západě nebyl žádný zájem jej zdokumentovat, vzhledem ke spoluvině, kterou západní demokratické vlády nesly společně s fašistickým režimem.

Tato krvavá represe zmařila aspirace tehdejší generace a umlčela velkou část lidí, kteří přímo zažili roky nebo dokonce dekády jedněch z nejefektivnějších revolučních bojů v Evropě a Latinské Americe (berme v potaz dlouhodobou spřízněnost a probíhající výměnu obzvláště mezi anarchistickými hnutími ve Španělsku, v Itálii, Argentině nebo Uruguayi). Možná nám začne být jasnější rozsah, kterého vraždění dosáhlo, když uvážíme, že Frankův režim zavraždil mnohem větší podíl španělské populace, než jaký zavraždili nacisté v Německu. Ačkoliv počet obyvatel Španělska tvořil přibližně jen jednu třetinu počtu obyvatel Německa, Frankovi nacionalisté zabili 475 000 – 575 000 lidí, zatímco z dvanácti milionů obětí holokaustu pocházelo z Německa 400 000 – 500 000 a zbytek pocházel z území dobytých Hitlerem.

Jakoby snad toto množství násilí nestačilo k mezigeneračnímu zpřetrhání a k vymazání kolektivní zkušenosti boje a revoluce, lid Španělska pokračoval v zápase po mnoho dalších let a postihla ho také ohromná spousta dalšího utrpení.

Poznámky:

(1) Agustín Guillamón upozorňuje v celé své práci o španělské revoluci, že kolektivizace byla jednoduše družstevní správní strukturou, pomocí níž dělníci provozovali továrny, často z nezbytnosti, protože mnozí vlastníci továren utekli z oblastí, kde byli anarchisté silní. Socializace byla skutečnou revoluční praxí, jejíž pomocí se pracoviště stala kolektivním vlastnictvím a jejich produkty byly rozdělovány podle zásady každému dle jeho/jejích potřeb. Aby udržela nejistou antifašistickou koalici pohromadě, CNT souhlasila, že bude odrazovat lidi od socializací, jelikož mnohé z toho, co se dělo na venkově, bylo projevem plně komunitní logiky a mohlo být popsáno nejen jako kolektivizace, ale jako socializace.

(2) Stuart Christie, We the Anarchists! A study of the Iberian Anarchist Federation (FAI), 1927 – 1937 (Oakland: AK Press, 2008)

Margaret Killjoy: Harmonie je krásnější než unisono

Za rozmanité anarchistické hnutí

K anarchistickému hnutí jsem se připojila v době sklonku alterglobalizačního hnutí, globálního povstání proti politice „rozvinutých“ národů, které ožebračovaly a okrádaly národy globálního jihu. Pochodovali jsme bok po boku s odbory, domorodými organizacemi a náboženskými rebely. Někdy se nám povedlo zarazit globální summity o volném obchodu. Jindy jsme dostali řádnou nakládačku za to, že jsme se o to pokusili.

Byli jsme úspěšnější, než jsem si ze začátku uvědomovala, jak jsem říkala, přidala jsem se na sklonku hnutí, kdy už jsme těch vítězství neměli tolik. Bylo to po 11. září a patriotismus a islamofobie byly ve Spojených státech v kurzu, takže jsme v té době měli nižší podporu, a co je důležitější, policie ve velké míře prokoukla naší taktiku. Každá taktika má klesající míru úspěšnosti. A přece skutečnost, že tato revolta byla globální a tak silně rozmanitá, znamenala, že jsme dosáhli výsledků. Neuvědomovala jsem si, jak velkých výsledků jsme dosáhli, dokud jsem si nepřečetla esej Davida Graebera nazvanou Šok z vítězství.

Anarchisté utvářeli živoucí a konfrontační kontingent na každé alterglobalizační demonstraci. Black bloc byl samozřejmě vždy jen špičkou anarchistického ledovce a anarchisté (někteří dokonce nosili i jiné barvy!) byli zapojeni na všech úrovních organizace. Naše politika se jedinečně hodí k facilitaci schůzek a přijímání rozhodnutí napříč rozličnými skupinami vzájemně si rovných lidí, jelikož my sami nemáme hierarchie a všechna naše interní rozhodnutí se činí mezi, inu, mezi rozličnými skupinami vzájemně si rovných lidí.

Black bloc byl samozřejmě vždy jen špičkou ledovce, ale stejně to bylo nádherné a jsem stále hrdá na to, že jsem se toho účastnila. Desítky nebo stovky nebo tisíce lidí oblečených do černé, aby bylo

těžší vybrat jednotlivce a zatknout je nebo vystavit represi. A v tom moři černé barvy byly vlajky. Všude vlajky. Anarchisté z Baltimoru ze Severovýchodní Federace Anarchokomunistů (NEFAC) se svými černorudými vlajkami. Anarchisté z lesů Oregonu se svými černozelenými. Crust-punkeři a počítačoví piráti měli slabost pro lebky a zkřížené hnáty. A já, já jsem nosila černou vlajku, jednobarevnou černou vlajku. Anarcho-anarchismus. Anarchismus bez přívlastků. Vše zastřešující anarchismus. Tenkrát jsem pro to ještě neměla tyhle výrazy (a anarcho-anarchismus je spíš vtípek). Kdybyste se mě tenkrát zeptali, řekla bych vám „Jsem prostě anarchistka“.

Moře černého oblečení, nošené z důvodu solidarity a v něm skupiny odlišené jejich vlastními barvami, jejich vlajkami. Lidé ty vlajky používali takticky, jako způsob, aby se afinitní skupiny v tom anonymním davu našly. Některé ambicióznější skupiny je požívaly ke komunikaci jako signalizační praporky. Některé vlajky byly používány k obraně, k tomu aby se policie udržela od těla. Některé byly využívány ofenzivně k ničení majetku nadnárodních korporací, proti kterým jsme stáli, nebo byly malé vlajky připevněny na velké tyče a ty se používaly k útokům na fašouny a bránilo se tak jejich organizování.

Nechci z vlajek dělat nějakou modlu, nebo vyzdvihovat symboly na pozici, kterou si nezaslouží, ale byla v tom krása. Byly vizuálním znázorněním toho, jak všechny ty rozdílné tendence, proudy a frakce společně dělaly něco nebezpečného, odvážného a krásného.

***

Když dva nebo více lidí zpívají ve stejnou dobu stejný tón, říká se tomu unisono. Když dva nebo více lidí zpívají různé tóny ve stejné tónině, říká se tomu harmonie.

Nechci znevažovat unisono. Díky unisonu máme sborové halekačky, které pozvedají punkové songy do vznosných výšin. V raném středověku nám unisono dalo tzv. „liturgickou píseň“. Může to být nádherné. Je to ale také limitující. Polyfonie a harmonie jsou nástroje, které využívá většina hudebníků, které posloucháme dnes.

Proč tedy požadujeme, aby naše hnutí bylo liturgickou písní, jako bychom snad patřili k církvi z osmého století?

Dokonce i jednotlivé tóny v hudbě nejsou tak prosté a čisté, jak by se mohlo zdát. Když se podíváte na spektogram tónu zahraného na nějaký nástroj (spektogram je vizuální znázornění zvuku), obvykle neuvidíte na křivce jen jednu svislou čáru jako znázornění jednoho tónu, ale celou spoustu čar představujících další tóny zvané alikvótní tóny. Pouze syntetizátor, produkující jednoduchou formu vlny, vám může poskytnout čistý tón bez alikvótních tónů. V hudbě prakticky nikdy tyto čisté tóny nepoužíváme.

Alikvótní tóny (a dynamika, ale to už je mimo záběr tohoto eseje) jsou důvodem, proč tón C zahraný na hoboj zní jinak než tón C zahraný na klavír nebo zazpívaný dvěma různými zpěváky. Některé z těchto alikvótních tónů jsou jen oktávou základního tónu, ale existuje zde komplikovaná harmonická struktura, která pokrývá celé audio spektrum. Podle těchto jemných alikvótních tónů dokážeme instinktivně rozpoznat jednotlivé nástroje.

Naučila jsem se o tom víc, než jsem původně zamýšlela, když jsem zkoumala, jak si vyrobit zvonkohru. Vše od toho, jak je zvonkohra zkonstruována, po vzdálenost od posluchače, ovlivňuje, které alikvótní tóny jsou zdůrazněny – které čáry jsou nejvyšší nebo nejslyšitelnější pro ucho. Zvonkohra může znít z určité vzdálenosti jako durový akord a z jiné zase jako akord molový.

Výsledkem tohoto konkrétního zkoumání bylo to, že jsem vzdala pokusy vyrobit si svou vlastní zvonkohru v molové tónině. Možná jednou…

Naše hnutí jsou rozmanitá. I když se snažíme jednat unisono, každá z našich osobností a každá z tendencí v našich hnutích nabízí své vlastní alikvótní tóny. Svou vlastní strukturu.

A tak, spíše než se nutit zpívat unisono, bychom se měli naučit harmonizovat. Dokonce ani naše harmonie nebude perfektní, jelikož individuální alikvótní tóny znějí v různých tóninách, ale jsou to právě tyto nedokonalosti, které nás definují, dělají nás jedinečnými a díky kterým jsme (stejně jako hudba) působiví.

***

Když jsem se poprvé zapojila do hnutí, byl tím nejvýraznějším vnitřním rozkolem spor rudý versus zelený anarchismus. Třídně zaměřený anarchismus a environmentálně zaměřený anarchismus.

Na jednom punkovém koncertu v New York City mi nějaký rudý anarchista řekl: „Když pojedeš na západ, všichni tam mají vasektomii a chodí šounit do lesů.“

Myslím, že ten člověk, který mi to řekl, se snažil znít pohrdavě vůči těm mytickým primitivistům ze západního pobřeží, ale to, co řekl, mi utkvělo v hlavě ze dvou důvodů: zaprvé jsem nikdy před tím ani potom nikoho jiného neslyšela použít slovo „šounit“, ale i tak mi z kontextu hned došlo, že tím chce říct, že šoustají. Zadruhé jsem si uvědomila, že bych taky chtěla šounit v lesích. Znělo to lákavě.

Obě strany té rudé versus zelené debaty předložily pádné argumenty: i pokud by se dělníci zmocnili stávající mašinérie odcizení a environmentální devastace, stále bychom byli odcizení a žili na zničené planetě; přitom je ovšem krajně nepravděpodobné, že bychom bez organizace dosáhli čehokoliv významného. Ohromné spoustě z nás, pravděpodobně většině z nás, připadalo jako očividné, že stojí za to poslouchat obě strany a že to rozdělení často spočívalo také v sémantice.

V průběhu let se povaha rozporu měnila a jeden rozkol střídal druhý. Na čas měla tato dichotomie podobu povstání versus aktivismus.

Rozkol měl ve svém jádru vždy to stejné pnutí. Pnutí mezi řádem a chaosem, organizací a odmítáním organizování se.

Tento rozkol byl vždy, jako tolik dichotomií před tím, falešnou dichotomií.

Když slyším lidi říkat „anarchie je řád!“ nebo „anarchie je chaos!“ to jediné, co mě napadá je… ano. Oba máte pravdu.

***

Buďte prosím tak laskaví a představte si trojúhelník. Každý, kdo mě zná, ví, že prostě v nějaký okamžik do hovoru zamotám trojúhelníky.

Kdykoliv narazíte na dichotomii, u které máte podezření, že je falešná, namalujte ji do trojúhelníku. Tři stejné strany. Namalujte jej obráceně s jednou stranou nahoře a rohem dole, protože takhle to vypadá nejvíc cool. Proč ne?

Na jednu stranu, řekněme třeba na levou stranu, napište chaos. Na pravou stranu napište řád.

Prozatím nechme třetí stranu prázdnou.

Když si většinová společnost v tomto kontextu představí „chaos“, má často tendenci jej označit jako „anarchii“. Mají tím na mysli nedostatek organizace, nedostatek týmové spolupráce, nedostatek řízení a účelnosti. Když si většina lidí představí „řád“ v tom nejextrémnějším smyslu toho slova, vybaví si fašismus a diktaturu a podřízení jedince celku. Pokud si lidé představí tuto dichotomii jako jednu čáru, jako osu chaos versus řád, většina lidí bude přirozeně tíhnout někde ke středu. Ke kompromisu mezi těmito dvěma pozicemi. K demokracii, nazvěme si to tak. To je opevnění, které chrání jedince proti autoritářské vládě a komunitu chrání před excesy jedinců, jako je třeba vražda.

My ale nemáme jen jednu osu. My tu čáru zlomíme pod úhlem 60 stupňů, takže prostředkem je teď spodní roh trojúhelníku na naší kresbě (nebo horní roh, pokud jste nedokázali odolat pokušení namalovat pyramidu). Kompromisem mezi oběma extrémy je ten roh. Demokracie, opět si to tak můžeme pojmenovat.

Co je potom ta horní linka, která spojuje řád a chaos, místo toho, aby je rozdělovala a jasně je od sebe odlišovala?

Tu horní čáru navrhuji (a nejspíše vás tím nepřekvapím) nazvat anarchismus. V této formě nákresu s trojúhelníkem představuje spodní roh bod kompromisu, zatímco spojující čára nahoře představuje syntézu. Ty nejlepší součásti z každé z obou stran spojeny do soudržného celku.

Syntézou chaosu a řádu je, inu, chaotický řád. Nebo dynamická organizace. Organické strukturování. Anarchismus. Říkejte si tomu jak chcete.

Anarchismus se učí z chaosu – neustále se měnících okolností světa, našich individuálních a kolektivních vášní a výstřelků – a učí se z řádu – že jen prostřednictvím struktury můžeme něco vybudovat.

Budujeme struktury, když se nám to hodí a udržujeme je dokud se nám to hodí – ať už je to záležitost týdnů, generací nebo celých věků. Budujeme struktury, které jsou konstruovány tak, aby se přizpůsobovaly a měnily.

Je to rozdíl mezi tím, jak roste strom a jak se formuje, oproti tomu, jak se staví většina budov. Strom se při růstu přizpůsobuje podmínkám. Strom v lese kromě koruny nebude hýřit větvemi, zatímco strom na poli poroste do všech směrů, aby využil hojnost slunečního záření. Strom v lese je chráněn před větrem kolektivem svých druhů, zatímco strom na poli si musí jako větrolam posloužit sám. Pokaždé když raší a následně se rozvětvuje nová větev, děje se to tam, kde se to právě zdá nejvhodnější, místo toho aby se to dělo podle nějakého předem daného plánu. Některé větve chřadnou a odpadají, zatímco jiné sílí a rozvětvují se.

Většina budov se naopak staví podle plánů. Obzvláště v moderní éře se většina budov staví podle stylů převzatých z jiných částí světa. Přírodě se spíše vzpíráme, než abychom se jí přizpůsobovali. Stavíme na dálném severu nákupní střediska s plochou střechou a vzdorujeme sněhové zátěži tím, že budujeme extrémně silné stropy, místo toho, abychom stavili prudce zešikmené střechy, ze kterých sníh přirozeně odpadává. Stavíme ze dřeva a sádrokartonu na pouštích a vytápění a chlazení domů řešíme pálením fosilních paliv, místo toho, abychom využili nepálené cihly, které slouží k izolaci i pro pasivní akumulaci tepla.

Neexistuje žádná rozumná definice slova „řád“, která by vylučovala způsob, jakým roste strom. Není nahodilý. A přece může být také chápan jako chaotický v tom, že reaguje na komplexní podněty způsobem, který nelze ihned a snadno popsat a pochopit.

Strom je organicky strukturovaný. Právě takový by měl být i anarchismus.

***

Rozmanitost našeho hnutí je a vždy byla jeho silou. Naši protivníci mají rigidní systém velení a obyčejně fungují na základě průhledného souboru podmíněných příkazů (if/then). (Super, dokázala jsem do této organicky strukturované směsice metafor zahrnout trojúhelníky, les, hudební teorii a teď i programování). Často můžeme předvídat policejní reakci na každou danou situaci a můžeme jednat rychleji a změnit struktury a taktiku.

Hodil by se nám o něco silnější „řád“ v rámci našeho „chaotického řádu“, alespoň z mého pohledu (nejsem zrovna na nějaké teoretizování z křesla, když už tak právě teď teoretizuji z futonu). Nemusíme se bát budovat struktury a organizace se stanovenými cíli a principy. Musíme si jen pamatovat, že v tom sboru budeme každý zpívat jiné tóny. Jakákoliv organizace, kterou budujeme, by v sobě měla mít zakomponován ohled na další organizace, jednotlivce a ideologické pozice. Strom není les – koexistuje s lišejníkem a zvířaty, s kapradím, houbami a trním. Nemůžeme vybudovat jedinou anarchistickou organizaci, ale raději anarchistické organizace, které vítají existenci dalších anarchistických a neanarchistických avšak podobně smýšlejících organizací.

Všechny strategie, které rozvíjíme, musí být strategie, které vychází z našich silných stránek. Abychom vybudovali svět, ve kterém je možných mnoho světů, musíme používat strategie, které spoléhají na to, že jiní lidé mají jiné strategie. Pokud organizujeme nenásilný protest, musíme jej koordinovat s lidmi, kteří si přejí výtržnosti. Pokud budujeme masová hnutí, musí to být masová hnutí, která nezaprodají autonomní buňky operující v noci. Když rozbíjíme výlohy, měli bychom sloužit jako bubny zdůrazňující celkový sbor, ne jako rozčilující narušení písně (čímž chci říct, že bychom měli rozbíjet výlohy takovým způsobem, který přiměje policii zareagovat způsoby, jakými chceme, aby reagovala, abychom ji odlákali od a nikoli k těm, s kým jsme solidární).

Tento sám sebe dirigující orchestr, jehož jsme součástí, je nádherný. Jeho chvilky kakofonie mohou být také krásné, nebo jsou možná jen cenou, kterou platíme za to, že jsme součástí tak velkého a skvělého ansámblu. Nejkrásnější ale je, když přecházíme z harmonie do harmonie, když máme volnost jednat tak, jak to nejvíce prospívá celku, bez toho, že by nám někdo rozkazem přiděloval nějakou specifickou roli.

Budeme znovu hrát staré písně a motivy a budeme rozvíjet věci zcela nové. Budeme se rozvětvovat jako stromy. Co se však nestane, je to, že by se mi povedlo nějak zdárně zakončit všechny ty rozličné zašmodrchané metafory, které jsem v tomto textu použila.

Někteří lidé však stále mohou jít šounit do lesů.

Zdroj: Harmony is More Beautiful Than Unison | The Anarchist Library

Salvador Puig Antich byl španělský anarchista, bojovník proti kapitalismu a Frankově diktatuře a člen MIL (Movimiento Ibérico de Liberación – Iberské osvobozenecké hnutí). Narodil se v Barceloně 30. května 1948.

V roce 1966 začal při práci studovat večerní školu, aby se tak připravil na studia na univerzitě. Právě ve večerní škole poznal dva budoucí soudruhy z MIL. Jmenovali se Xavier Garriga a Ignasi Solé Sugranyes. Na konci roku se Salvador zapojil do Comissions Obreres, což byl počátek jeho politických aktivit. (Comissions Obreres neboli dělnické výbory, vznikly původně jako shromáždění na pracovištích, tato shromáždění se federovala a sloužila jako nástroj organizace divokých stávek a solidarity mezi pracujícími, později je ale ovládli bolševici a po pádu diktatury se z nich stal klasický reformistický odborový svaz.)

Na konci roku 1968 začal Salvador studovat ekonomii na univerzitě, jeho pozornost se ale upírala spíše jinam. S přáteli často mluvil o politice a kvůli svým militantním aktivitám školu nedokončil.

V září 1970 začal povinnou roční vojenskou službu, byl jmenován velitelem marodky, z čehož vychází jeho pozdějšího krycí jméno „Doktor“. Po skončení vojenské služby začal s tiskem nelegální propagandy. Navštěvoval také setkání v domě Santiaga Solera Amiga, kam chodili i Xavier Garriga a bratři Oriol, Ignasi a Jordi Solé Sugranyes.

Právě Oriol Solé Sugranyes založil na začátku roku 1971 ozbrojenou skupinu 1000 (španělsky Mil), název měl symbolizovat anonymní a rozptýlený charakter skupiny jakožto součásti autonomního hnutí pracujících. Mil provedla několik expropriací v Tolose, ale už v březnu byl Oriol zatčen francouzskou policií a odsouzen na rok a půl do vězení. Za jeho nepřítomnosti skupina stagnovala.

Na jaře 1972 Salvador s přáteli odjíždí do Tolosy a společně trénují střelbu a učí se jak ukrást auto. Na konci května je Oriol Solé Sugranyes konečně propuštěn z vězení ve Francii a skupina začíná získávat více zbraní. V té době se také Mil přejmenovala na MIL, později se ještě přidal dodatek Grupos Autónomos de Combate (MIL-GAC) a vydala text O ozbrojené agitaci.

Podle Petera Gelderloose MIL sice používala marxistickou rétoriku, ale její praxe byla plně anarchistická. Byla součástí širší vlny, kterou na konci šedesátých let vyvolal růst síly a radikálnosti divokých stávek a také rostoucí brutalita fašistické represe. Revolucionáři začali s formováním autonomních skupin, které vydávaly a šířily ilegální texty, prováděly sabotáže na podporu divokých stávek a vykrádaly banky, aby získaly peníze na tisk, stávkové fondy a nákup zbraní pro nadcházející revoluční střet.

MIL-GAC zahájila sérii bankovních loupeží v Barceloně, kterých se od října 1972 účastnil i Salvador, nejprve jako řidič později i jako přímý aktér. Některé z těchto akcí proběhly ve spolupráci s OLLA (Organització de Lluita Armada – Organizace ozbrojeného boje). Kromě expropriací peněz z bank skupina také provedla loupež tiskařských potřeb.

V únoru 1973 Salvadorovi zemřela matka. Přestože už tou dobou žil v ilegalitě, vyrazil se s ní rozloučit, doprovázelo ho však několik soudruhů s automatickými zbraněmi, kteří nenápadně hlídali před domem.

V březnu při přepadení banky došlo na přestřelku s policií. Dva detektivové a jeden bankovní úředník byli zraněni. Část skupiny se pak raději přesunula z Barcelony do Tolosy, aby se vyhnula represím.

V srpnu vydala skupina první číslo časopisu Conspiración Internacional Anarquista. Zároveň ale začíná být v MIL-GAC cítit jisté pnutí. Do diskuze se zapojuje i Salvador, který v průběhu jara napsal několik textů, jako třeba Než abychom se ptali: co máme dělat?, bylo by lepší se zeptat: co se děje? nebo Ozbrojená agitace – skutečné hnutí.

V srpnu se pak na kongresu v Tolose skupina rozhodla rozpustit, protože došla k závěru, že je potřeba oddělit propagandistický projekt od expropriací, obě části ale pokračovaly dál.

15. září došlo k nepovedené bankovní loupeži, o niž se pokusilo několik bývalých členů MIL-GAC (Salvador se jí neúčastnil), Oriol Solé Sugranyes a Josep Lluís Pons padli do spárů policie. V příštích několika dnech nastala velká vlna zatýkání. 25. září je zatčen i Salvador Puig Antich společně se Santim Solerem a Garrigou. Během zatýkáni došlo k přestřelce, při níž byl zabit jeden policista a Salvador byl raněn (byl zasažen do čelisti a do ramene). Právě za zabití policisty během zatýkání byl Salvador odsouzen k smrti, původně byl odsouzen i ke druhému trestu smrti za loupeže, ale ten mu byl zmírněn. OLLA se sice dvakrát pokusila o jeho vysvobození z vězení, ale neúspěšně. 2. března byl Salvador popraven garotou.

V roce 2021 vyšla u AK Press kniha Salvador Puig Antich, Collected Writings on Repression and Resistance in Franco’s Spain, která přináší texty různých autorů o Salvadorovi, MIL a OLLA a širším dobovém kontextu, včetně několika textů od samotného Salvadora. Doufám, že se mi podaří se k této knize ještě vrátit a připravit nějaký obsáhlejší text, než je tento narychlo spíchnutý medailonek k výročí.

V roce 2006 vznikl na motivy jeho případu také film Salvador, ve kterém hlavního hrdinu ztvárnil Daniel Brühl, známý z kdysi mezi anarchisty velmi populárního filmu Občanská výchova. Film Salvador jsem ovšem neviděl a zdá se, že ve hnutí velké nadšení nevzbudil, protože (soudě dle recenze dostupné zde: The Great Swindle: ‘This is not the tale of Salvador Puig Antich’ (katesharpleylibrary.net)se o Salvadorových názorech a důvodech jeho boje ze snímku moc nedozvíme.

Po návratu ze Sovětského Svazu byla May Picqueray ve Francii odsouzena ke 45 dnům vězení, protože se vracela na falešný pas, který jí poskytly sovětské úřady (francouzské úřady jí odmítly pas vystavit). Během svého krátkého uvěznění zažila i samotku, kde se ocitla za „drzost“. Na samotce byla příšerná zima, neměla tam matraci ani přikrývku a k jídlu byl jen suchý chléb. May proti těmto podmínkám protestovala nejenom hlasitým přezpíváním celého svého revolučního repertoáru, ale také hladovkou. Další události popisuje takto:

Čtvrtého dne přišel velitel stráží osobně s velmi mastnou miskou polévky, ve které plaval zelný list. Provokoval mě tím, že mi tu misku nabízel, jako kdybych byla nějaký pes.

„Dneska je dobrá polévka! Dobrá polívčička!“

Požádala jsem ho, aby tu nádobu postavil na zem a ušetřil mě své přítomnosti. V momentě, kdy ji položil, jsem ji kopnutím převrátila, až mu ta tekutina zmáčela celou nohavici.

„Tohle si myslím o vaší polévce!“

Popadl mě za krk navzdory mému kopání a řekl mi: „Vypadni. Jsi volná. Ty jsi ale tvrdohlavá svině!“

Tato drobná historka z knihy Mých osmdesát jedna let anarchie May svým způsobem dobře vystihuje (samozřejmě tím nemyslím tu závěrečnou urážku). May byla odvážná, tvrdohlavá a věčná rebelka. Poslední zmiňovaná vlastnost ji přímo předurčovala k anarchistickému přesvědčení. Její odvaha a neústupnost pak výrazně pomohla řadě anarchistů a anarchistek (i dalších lidí), za jejichž kauzy May bojovala.

Knihu pamětí May Picqueray už jsem částečně představil přeloženým úryvkem. Ten ovšem zachycoval jen krátký výsek z jejího pestrého života, chtěl bych proto alespoň stručně představit její další osudy.

Můj minulý příspěvek mimochodem převzala na své stránky Anarchistická Federace. Ta jej doplnila o následující poznámku: „V poněkud pokroucené podobě bylo vyprávění May Picqueray použito v hraném dokumentu 1918–1939: Les Rêves brisés de l’entre-deux-guerres, který byl pod názvem Zmařené naděje vysílán na České televizi.“ Za toto doplnění přátelům z AF děkuji. Nejsem televizní divák a o seriálu jsem nevěděl. Po tomto upozornění jsem jej ale shlédl. Bohužel ona zmínka o „pokroucené podobě“ je naprosto oprávněná. Je patrné, že tvůrcům seriálu šlo spíše o dramatičnost, než o věrné zobrazení reality, řadu věcí přibarvují, nebo si je zcela vymýšlí, senzacechtivě se soustředí na výbuch granátu na americké ambasádě a opomíjí méně spektakulární aktivity a namísto Mayiných reálných zážitku ze SSSR přináší jakousi vymyšlenou pohádku o zapomenuté šlechtičně. Věrně se jim povedlo zobrazit snad jen Mayinu neúctu k autoritám (je kupříkladu pravda, že si v Moskvě odmítla potřást rukou s Trockým). Nechme tedy seriál stranou a podívejme se na její skutečný život.

Marie-Jeanne Picqueray se narodila v Bretoňsku, otec byl pošťák a matka švadlena. V pamětech s láskou vzpomíná na své sourozence, laskavou jeptišku ze školky nebo na babičku. Pochmurnější jsou vzpomínky na osobu, která zpravidla bývá dětem nejdražší. Matka jí nikdy neprojevila žádnou něhu, naopak ji často bila. May sice přiznává, že byla umíněné a revoltující dítě, i tak ale získala pocit, že je na ni matka přísnější než na sourozence, jako by se jí mstila za něco, čeho si May nebyla vědomá. Přesto to byla právě May, u koho o mnoho let později matka ve stáří strávila své poslední dny. May se jí tenkrát zeptala na důvod jejího chování a dozvěděla se, že ji matka neměla ráda, protože při jejím porodu málem zemřela. May tuto zkušenost z dětství zhodnotila následovně: „Evidentně existují nějaké věci, které vás poznamenají na celý život. Protože to bylo vlastně chování mé matky, které ve mně vyvolalo rebelii proti nespravedlnosti, která mě nikdy neopustila. V osmdesáti jedna letech je stále stejně živá jako v mém dětství.“

May byla vášnivou čtenářkou a ve škole měla výborný prospěch. V jedenácti letech však musela školu ukončit a nastoupit do práce, snažila se ale sama dále vzdělávat. Práce, kterou jedenáctiletá May vykonávala, spočívala v domovní roznášce másla. S těžkými koši a pytlem uvázaným u pasu denně nachodila mnoho kilometrů. Pak se na ni ale usmálo štěstí. Učitelka, se kterou se May spřátelila, ji najala, aby pečovala o jejího malého synka, který trpěl epilepsií. Kromě této péče May také dělala různé domácí práce a mohla se dále vzdělávat. V učitelčině rodině se jí velice líbilo a náklonnost zřejmě byla oboustranná (v podstatě ji přijali jako svou dceru), takže když se učitelka s manželem rozhodli odstěhovat do Kanady, přesvědčili Mayina otce, aby mohli vzít May s sebou a v jejich rodině zůstala i poté, co její malý pacient, ke kterému velmi přilnula, k její velké lítosti zemřel na zápal plic.

V Montréalu May vystudovala střední školu, studia brala velmi zodpovědně. Pak ovšem v Evropě vypukla první světová válka a ta pro její náhradní rodinu znamenala katastrofu. Otec byl povolán zpět do Francie, kde padl na Sommě. Zpráva o jeho smrti jeho ženu zdrtila, což vedlo ke zhoršení jejího zdraví a o několik měsíců později pak zemřela i ona. May po tomto neštěstí už v Kanadě nic nedrželo a vydala se zpět do Francie. Po letech se tak ke své radosti opět setkala s bratry a sestrou, doma ji však čekalo i zděšení z hrůz stále probíhající války. May v knize vzpomíná na vlaky plné vojáků, které odjížděly každou noc a pak se vracely plné raněných. Vzpomíná i na nedostatek potravin a nekonečné fronty.

Další starostí pro ni také bylo vydělat si nějak na živobytí. Díky tomu, že se v Kanadě naučila dobře anglicky, dělala nejprve překladatelku obchodníkovi, který nabízel své zboží na lodích v přístavu. Po příchodu Američanů pak začala dělat bilingvní písařku pro americkou armádu. Musela sice žít ve vojenském táboře, zato ale měla v jejich kantýně přístup k různému nedostatkovému zboží. Na jednom tanečku, který organizovaly ženy z amerického personálu, se May seznámila s Fredem, technickým důstojníkem obchodního loďstva původem z Holandska. Po krátké známosti se May a Fred vzali. Manželství však nemělo dlouhé trvání. Záhy se totiž ukázalo, že Fred užívá nějakou drogu, po které se choval velice násilně. Po třech týdnech měla May bití dost a když Fred odplul na další cestu, rozhodla se, že už jej nechce nikdy vidět a to také splnila.

V této době začala vojáky i civilisty kosit španělská chřipka. Nákaze neunikla ani May, která ji naštěstí přežila, i když strašlivě zhubla, trpěla ztrátou paměti a potřebovala další měsíc rekonvalescence, než se mohla vrátit do práce. Než se Fred vrátil ze své plavby, May si sbalila brašnu a s trochou peněz se vydala do Paříže. O dva roky později si zařídila rozvod.

V Paříži bydlela v malém hotelu uprostřed Latinské čtvrti. Trpěla nedostatkem peněz, ale když si udělala kurz těsnopisu, povedlo se jí najít práci v Institutu historie a geografie, kde si mohla ve volném čase prohlížet knihy v tamní knihovně. V jedné malé restauraci, kde často večeřela, se seznámila se srbským studentem Draguiem. Byl vysoký, pohledný, inteligentní. Právě Dragui ji převedl na diskuse spolku Clarté, který se po první světové válce snažil znovuoživit internacionalismus a antimilitarismus a také do Sociétés Savantes, kde poprvé slyšela Faureho, který ji okouzlil („jaký řečník a jaká pravda!“).

May ostatně svou knihu začíná rozsáhlým (asi třístránkovým) úryvkem z textu Sébastiena Faureho Anarchisté, co jsou a co nejsou, který ji provázel celým životem a doplnila ji touto vzpomínkou, která hezky ilustruje jak moc pro ni anarchismus znamenal:

„Bylo mi osmnáct, když jsem poprvé četla Faureho slova. Byla to náhoda, že jsem na ně narazila. To muž, kterého jsem milovala, mi je přečetl. Po dva roky jsme se společně snažili je následovat ve svém každodenním životě. Vždyť na lásce je anarchie založená. A pak mu ten úkol začal připadat těžší, než dokázal zvládnout. Jeho rodina mu přestala posílat peníze. Vrátil se do své země, aby pokračoval ve studiu medicíny.

Pokračovala jsem bez něj. Už je to víc jak šedesát let, co jsme se rozešli. Už jsem ho nikdy znovu nespatřila. Nevím, jestli ještě žije. Nevím, jestli si mě pamatuje. Ale když na něj myslím, je to s něhou a vděčností.“

Dragui se zapsal ke studiu přírodních věd na vysoké škole, připravoval se tak na pozdější studium medicíny. May udělala to samé. Kvůli práci nestíhala všechny přednášky, ale Dragui jí předával jejich obsah. I když nakonec zkoušky z přírodních věd zvládla, kvůli nedostatku času a peněz bylo jasné, že pokračovat ve studiu medicíny pro ni nebude možné. Draguie finančně podporoval bratr, který byl vojenský atašé v Německu, May si ale musela na živobytí vydělat sama. Jak už ale bylo řečeno, bratr mu kvůli jeho anarchistickým aktivitám později podporu ukončil a Dragui, který nadevše toužil stát se lékařem, podlehl tlaku a odešel dostudovat do Německa.

Kromě Faureho May v tomto období ovlivnil ještě další významný anarchista, se kterým ji navíc spojilo celoživotní přátelství. Byl to Louis Lecoin. Tento vydavatel novin Le Libertaire byl také odborovým aktivistou a mnohokrát vězněným antimilitaristou. Poprvé se ocitl za mřížemi, když jako mladý voják odmítl střílet do stávkujících železničářů. Dlouhé roky vězení mu vynesly i protiválečné letáky v době první i druhé světové války. V šedesátých letech pak držel hladovku za uznání statusu odpíračů vojenské služby z důvodu svědomí a byl dokonce nominován na Nobelovu cenu míru. Lecoin ve dvacátých letech vedl kampaň proti vydání Ascasa, Durrutiho a Jovera do Argentiny, proti vyhoštění Machna a Berneriho a hlavně proti popravě Sacca a Vanzettiho. Možná právě tato kampaň tenkrát přiměla May k akci.

Pokud jde o ono slavné zaslání granátu americkému velvyslanci, May (jak je pro ni typické) mnohem více místa v knize věnuje popisu případu Sacca a Vanzettiho, než svému činu. K tomu uvádí pouze to, že ji vytáčelo „systematické ticho“, které o této nespravedlnosti panovalo v buržoazním tisku, a tak se rozhodla jednat.

Poslala jsem balíček parfémů velvyslanci USA v Paříži. Velice pěkný balíček parfémů. Opovážila jsem se přiložit do něj omračující granát aktivovaný tak, aby vybuchnul, když se balíček otevře. A taky že vybuchnul. Ale tím, kdo rozbalil ten balík, byl velvyslancův sluha. Měl zkušenosti z války, uvědomil si, co se děje a měl právě tolik času, aby stihl granát hodit na opačný konec místnosti, než explodoval.

Vyvázl z toho bez újmy na zdraví. Ještě že tak! Pokoj ale utrpěl vážné škody. Co bylo z mého pohledu důležité, bylo to, že od toho momentu byl případ Sacca a Vanzettiho katapultován mezi „zprávy“ a „nejvýznačnější noviny“ usoudily, že si teď zaslouží další zmínky. A věnovaly se mu hojně.

May s odstupem mnoha let dodává, že ve svém pozdějším věku už by měla problém se takto chopit iniciativy, ne snad ze zbabělosti, ale proto, že by nechtěla, aby to působilo jako chvástání. Po této jednorázové spektakulární akci se vrátila k roli (jak to sama nazvala) pouhého „dalšího malého pěšce anarchie“ mezi spoustou dalších.

May tíhla k anarchosyndikalismu a své úsilí upírala tímto směrem. Začala pracovat jako administrativní pracovnice pro Federaci kovodělníků. V roce 1922 se účastnila kongresu v Saint-Etienne, kde došlo k rozdělení odborového svazu CGT na reformistickou CGT a radikální CGTU. CGTU se však záhy začala přiklánět k připojení k bolševické třetí internacionále, tento směr silně prosazoval Monmousseau. Federace kovodělníků ale byla proti. Její tajemník Lucien Chevalier byl vybrán, aby zastupoval Federaci na moskevském Mezinárodním kongresu odborů s mandátem postavit se proti připojení CGTU (May sice v textu píše o CGT, ale myslím, že správně se jednalo o CGTU) k třetí internacionále a May měla jet s ním.

Nebylo to tak docela bez rizika. Francouzští delegáti Lepetit a Vergeat, kteří vyrazili do SSSR o rok dříve a na které zjevně bolševický režim valný dojem neudělal, pak cestou zpět „zmizeli na moři“.

May si během cesty udělala zastávku v Berlíně, kde se setkala s Rudolfem Rockerem, Augustinem Souchym, Emmou Goldman a Alexanderem Berkmanem. Ti ji vylíčili události v Kronštadtu a poměry, které v Rusku panovaly. Vybavili ji také řadou kontaktů na soudruhy, kteří zatím ještě neuvízli v sítích Čeky a poprosili ji, aby se postavila za Mollie Steimer a jejího partnera Senju Flešina, kteří byli aktivní v anarchistickém černém kříži, než se sami ocitli ve vězení na neblaze proslulých Soloveckých ostrovech (své odpůrce tam posílal car Ivan Hrozný a bolševici tuto tradici obnovili), kde většina vězňů umírala na kurděje.

Po dlouhé nepohodlné cestě v nacpaném nevytápěném vlaku a nepříjemné prohlídce na hranicích konečně dorazili do Moskvy. Ještě ten večer se všechny delegace sešly v Kremlu v honosném sále z carských dob, kde proběhla opulentní hostina.

Druhý den se May vytratila svému „překladateli“ a povedlo se ji najít manželský pár, na který dostala kontakt v Berlíně. Vzkazy od přátel z exilu pár potěšily. May ale zarazila jejich bída. Chevalier ji ten samý den odvedl k jistému inženýrovi, jehož bratr žil v Paříži. Přijal je s otevřenou náručí a jeho dospívající děti (syn a dcera), patřící ke Komunistické mládeži, byly z návštěvy delegátů nadšené. Když však zjistily, že May a Chevalier nejsou komunisté ale anarchosyndikalisté, tváře dětí se protáhly a po velice chladném rozloučení odešly. Zdrcení rodičové pak své hosty požádali, aby už k nim nikdy nechodili, očividně se báli, že je jejich vlastní děti udají. Navíc se zřejmě obávali i svých spolubydlících, kteří se měli každou chvíli vrátit z práce. To byl špatný začátek. Museli jsme být ostražití, abychom tyto dobré lidi svými návštěvami nepřivedli do maléru. Co se to stalo s jejich svobodou, za kterou bojovali?

Když se druhého dne opakovala žranice v zlacených prostorách Kremlu, May, která získala zkušenost s tím, jak musí obyčejní lidé vycházet s jídlem, vyšplhala na stůl a spustila proslov k ostatním delegátům o situaci běžných lidí a jak nehorázné je, aby se delegáti nacpávali, zatímco ruští dělníci hynou hlady. Toto vystoupení k ní upoutalo pozornost a musela pak být o to ostražitější. Stále jí byl totiž v patách „překladatel“, který byl samozřejmě příslušníkem Čeky. May se ale opakovaně dařilo ho setřást a pokračovat v návštěvách. Několikrát se sešla s Nicolasem Lazarévitchem.

Lazarévitch vyrůstal v Belgii, kam z Ruska emigrovali jeho rodiče a mluvil bezvadně francouzsky. Po revoluci se vydal do Ruska, kde sloužil v Rudé armádě. Později pracoval v továrnách a snažil se obnovit bojovný charakter odborů. Za to byl v roce 1924 zatčen a dva roky strávil v gulagu, než byl v roce 1926 po mezinárodní kampani ze Sovětského svazu vyhoštěn. To už ovšem předbíháme. V roce 1922 se s May a Chevalierem potají sešel přibližně desetkrát. Šeptem jim poskytoval informace o životních podmínkách dělníků a o vládě byrokracie a policie a jejich privilegiích. Mluvil také o naprosté podřízenosti odborů straně a o vládě továrních delegátů vnucovaných dělníkům komunistickou stranou. Tito delegáti často o výrobě nevěděli vůbec nic, zato měli moc zlikvidovat každého dělníka, který se jim znelíbil.

Mezitím kongres pokračoval dál. Chevalier hájil stanovisko Federace kovodělníků, to jest nezávislost odborů. Bylo ale jasné že v CGTU jde o menšinový názor a v závěrečném hlasování se rozhodlo o připojení k Třetí internacionále. Francouzská delegace pak byla pozvána do Kremlu na soukromé setkání s bolševickou „starou gardou“. May a Chevalier se po jistém váhání rozhodli zúčastnit. Bohatě prostřené stoly May rozladily. Několik chodů vynechala a když vysvětlila své důvody svým sousedům u stolu, kterými byli Zinověv a Lozovskij, pobavilo je to a navrhli May, aby strávila v Rusku nějaký čas. Moje odpověď byla jednoznačná, chladná a kategorická: věděla jsem dost o tom, co se tam dělo, pokud jde o oponenty (což jsem já byla) a že mí ruští soudruzi (ti, kteří ještě nebyli zastřeleni) hnili na doživotí ve vězeních nebo v táborech a že pokud bych přijala jejich nabídku, netrvalo by dlouho a sdílela bych stejný osud. Než tenhle ráj, to dám raději přednost republikánské vládě se všemi jejími nedostatky, protože tam alespoň můžu říct, co si myslím a bojovat za svůj ideál – anarchismus.

Po večeři ji Trockij vyzval, aby zazpívala nějakou píseň. Zřejmě očekával nějakou milostnou píseň, nebo ještě lépe Internacionálu. Rebelka May ale místo toho zazpívala svou oblíbenou píseň Le triomphe de l’anarchie od svého starého přítele Charlese d’Avraye.

Přítomní bolševici se tvářili, že by ji nejraději na místě zastřelili, jen Trockij se zubil a zvolal: „Vidíš soudružko May? V Rusku je stále svoboda, když můžeš v Kremlu zpívat o anarchii.“ Na to mu odpověděla: „Svoboda pro ty, co souhlasí, co se přizpůsobují, ale pro ty ostatní to znamená cestu do Butyrky nebo na Solovecké ostrovy nebo někam jinam… Mí soudruzi Lepetit a Vergeat minulý rok zmizeli. Bude se tento čin opakovat?“ May opustila Kreml hrdá, ale současně plná úzkosti z možných následků.

Zatímco ostatní delegáti začali odjíždět, May se u sovětských úřadů marně domáhala svého pasu. Chevalier se rozhodl zůstat s ní, přestože jeho doklady byly v pořádku. May nezapomněla na svůj slib ohledně pomoci Mollie Steimer a Senjovi Flešinovi. Rozhodla se proto požádat Trockého o audienci. K jejímu překvapení ji o týden později přijal. Právě tehdy instinktivně odmítla stisknout ruku, kterou ji tento masový vrah podával. Trocký to však přešel s úsměvem. May jej požádala o propuštění obou vězněných anarchistů a o svolení je navštívit, dočkala se ale jen neurčité odpovědi.

Zatímco čekala na svůj pas, poznávala May bídnou ruskou realitu ještě důkladněji. Po odjezdu delegátů kupříkladu v Moskvě viděla spousty zubožených opuštěných dětí, které byly na dobu konání sjezdu někam odklizeny.

Lazarévitch, se kterým se dále tajně scházela, byl poměrně pesimistický a nevěřil, že by Trocký May opravdu povolil navštívit vězněnou dvojici. Ukázalo se však, že se mýlil. May a Chevalier dostali doklady a překladatele a mohli vyrazit. Cesta vlakem do Archangelsku v padesátistupňových mrazech trvala tři dny. Samotná návštěva věznice pak byla velmi deprimující a navíc neúspěšná. Po mnoha peripetiích jim totiž bylo řečeno, že Mollie a Senja byli o den dříve převezeni do Moskvy. Takže i May a Chevalier vyrazili prvním vlakem zpět.

Po příjezdu na ně čekal dopis od Mollie a Senji. Oznamovali, že jsou v Leningradu a čekají na vyhoštění z Ruska. Měli sice zakázáno komunikovat s delegáty, May se ale pod záminkou návštěvy muzeí vydala do Petrohradu a povedlo se jí s nimi potají krátce setkat v jednom kostele (aby nevzbudila pozornost „překladatele“, do kostela z hotelu odběhla bez kabátu, kabát ponechaný v takovém mrazu na věšáku měl budit dojem, že si May jen odskočila na toaletu). O několik měsíců později se pak všichni znovu šťastně sešli v Paříži.

May se konečně dočkala svého pasu a mohli tak s Chevalierem vyrazit domů. Jak už ale bylo řečeno v úvodu, na belgicko-francouzské hranici byli zatčeni. Policie šla evidentně na jistotu, což v nich vzbudilo podezření, že je bolševici udali (jejich ostražitost vůči sovětskému režimu posílily i příšerné břišní potíže, které je cestou postihly po občerstvení na sovětském konzulátu ve Varšavě, kde se museli zastavit kvůli výměně dokladů). Zatímco May byla odsouzena ke 45 dnům ve vězení, Chevalier dostal 3 měsíce.

May ve vězení trápily nevolnosti a po propuštění navštívila lékaře, který potvrdil její podezření. Byla těhotná. Otcem byl Chevalier, se kterým se během jejich společné cesty sblížila. May se rozhodla si dítě ponechat, i když Chevalier už rodinu měl a May neměla v úmyslu mu ji rozbíjet. S Chevalierem zůstali blízcí přátelé.

Když se jí narodila dcera Sonia. May opustila své místo u Federace kovodělníků a začala pracovat z domu jako korektorka. Někdy v této době se také osobně seznámila s legendárním Nestorem Machnem. Budovy 114-120 na Boulevard de La Villette patřily staré CGT a bydlelo zde mnoho anarchosyndikalistických aktivistů a aktivistek. Dva malé pokojíky tu obývala i May a její „výsadou“ bylo přijímání soudruhů, kteří do Francie prchali před diktaturami v jejich zemích, šlo hlavně o uprchlíky z Ruska, Bulharska a Itálie. Poté, co je u sebe nechala odpočinout, je pak přesměrovávala do domovů dalších soudruhů, kteří zrovna měli doma volnou postel. Jednou se takto u May objevil unavený pár s malou dcerou. Jak se ukázalo, byl to Machno a jeho partnerka Galina. May poté Machna potkávala celkem často a stali se z nich přátelé.

11. ledna 1924 se v Grange-aux-Belles odehrál meeting, na který si po uspání dcerky May na chvilku odskočila, aniž by tušila, jak dramatické zážitky ji čekají. Když dorazila, na pódiu řečnil bolševický vůdce „Kapitán“ Treint a žlučovitě útočil na anarchosyndikalisty. Jeho projev narušil anarchista Boudoux a vypukla rvačka. I May si sundala pásek, omotala si jím pěst a vrhla se do akce. Nakonec ze strany bolševiků zaznělo několik výstřelů. Dva anarchisté – Clos a Poncet byli zabiti, několik dalších bylo zraněno. Jak May dodává, „nejen v Rusku byli bolševici vrazi“. Tato událost vedla k dalšímu rozkolu v CGTU, řada anarchosyndikalistů přešla k UFSAF (Federativnímu svazu autonomních odborů Francie).

Jednoho dne May dostala telegram od Emmy Golman a Berkmana, kteří mířili do Paříže a chtěli se s May setkat. Berkman se v Paříži zdržel déle a požádal May o pomoc při sepisování svých pamětí. Berkman rád navštěvoval ruské a polské restaurace a jednoho většího setkání u boršče se účastnil i židovský anarchista Schwartzbard, který dle Mayina svědectví celý zbledl, když do stejné restaurace přišel i někdejší ataman Petljura. Petljura měl na Ukrajině na svědomí řadu protižidovských pogromů. Další den se Schwartzbard do restaurace vrátil ozbrojen a Petljuru zastřelil. Schwartzbarda se u soudu zastala řada osobností, poukazujících na Petljurovy zločiny a Schwartzbard byl nakonec osvobozen.

Emma a Saša (jak Berkmana May nazývá) dostali darem od skupiny přátel tři tisíce dolarů, aby si tito věční světoběžníci mohli konečně pořídit vlastní útočiště. Za tyto peníze koupili chatu v Saint-Tropez, kterou pojmenovali Bon Esprit. Emma se tam pustila do sepisování svých pamětí (její slavná kniha Living my life) a May jí pomáhala s přepisováním rukopisu na stroji, práce na knize zabrala asi půl roku. Mayin pobyt v Saint-Tropez byl ale nenadále přerušen.

Jednoho dne ji došel balík od vězněného soudruha. Byly v něm knihy, které mu posílala a které ji teď po přečtení vracel. Nebylo na tom nic zvláštního. Pak ale u May udělala policie prohlídku a evidentně ji zajímaly hlavně tyto knihy a aniž by měla tušení proč, byla May zatčena. Nejprve byla vězněna v Marseilles, později ji detektivové převezli do Melunu (a ukončili tím naštěstí její samotku v cele plné štěnic). V Melunu byla May držena v izolaci, na dvůr musela dokonce chodit s kápí na hlavě.

Asi po týdnu se konečně od své právničky dozvěděla, co se stalo. Onen vězeň do obalu knihy ukryl a z vězení tak propašoval tajný armádní kód (jak se k němu dostal vysvětleno není). May, která neměla o ničem tušení, tak byla vyšetřována pro špionáž. Její případ se dostal na titulní stránky novin. Vyšetřující soudce si sice nemyslel, že by s tím May měla něco společného, jenže se muselo čekat na zjištění rogační komise a May zůstala ve vězení po celou zimu. Kromě běžných vězeňských strastí, jako bylo příšerné jídlo, ji tentokrát trápilo hlavně odloučení od své dcery. Malá Sonia věřila, že je maminka v nemocnici.

Když tato noční můra konečně skončila a May byla propuštěna, čekal ji doma mimo jiné dopis od Françoise, pohledného námořníka ze Saint-Tropez, se kterým se May dříve seznámila v místní kavárně, kam chodila s Emmou a Sašou. François jí psal i do vězení a jeho prosté dopisy byly plné vřelosti, na rozdíl od dopisů některých anarchistů, kteří May kritizovali, aniž by její případ pořádně znali. May se rozhodla využít Françoisovo pozvání a znovu se vydat do Saint-Tropez.

François a May začali žít spolu, François se rozhodl skoncovat se zámořskými plavbami a začít místo toho rybařit, tyto plány ale moc nefungovaly a tak se ze začátku oba živili sběrem a prodejem hub. Situace se zlepšila, když si May díky znalosti angličtiny našla místo v bance. Tam se seznámila s řadou francouzských i zahraničních umělců, kteří v městečku pobývali a když se jí narodil syn Lucien, jeho kmotrem se stal režisér René Clair. Clair se May také snažil pomoci, když banka místní pobočku uzavřela a May tak přišla o práci. Clair pro ni zařídil obchůdek s potravinami, jenže toto podnikání skončilo neslavně, protože May se svým sociálním cítěním nechávala chudší rodiny nakupovat na dluh, až se sama ocitla ve finančních problémech. Současně nastal i krach jejího vztahu s Françoisem. Důvodem byly rozdílné postoje a pohledy na život a také nepřátelství Françoisovy matky a sestry. Rozešli se ale v dobrém a François mohl vídat syna kdykoli chtěl.

May, která kromě sebe musela živit i dvě děti, si našla místo jako recepční v hotelu. Personál tvořili z velké části antibolševičtí emigranti z Ruska, se kterými občas debatovala o revoluci. Po stávce, která v hotelu vypukla, ale manažer veškerý personál propustil. May pak začala nabízet letním návštěvníkům městečka své služby jako písařka, jejím stálým klientem byl například spisovatel Joseph Kessel. Pro něj pak pracovala i po návratu do Paříže, než se Kessel vydal do Španělska psát reportáže o právě vypuklé občanské válce.

May po návratu do Paříže obnovila kontakty s některými anarchisty, třeba s Louisem Lecoinem. Lecoin s dalšími soudruhy čile posílali Španělským soudruhům zbraně, léky a další vybavení. Některé pacifisty to zaráželo, ale Lecoin byl v prvé řadě revolucionář a nemohl odmítnout pomoc těm, kdo bojovali za svobodu. Lecoin také s Nicholasem Faucierem založil SIA (Secours International Anarchiste / Mezinárodní Anarchistickou Pomoc).

28. června 1936 May dostala telefonicky příšernou zprávu od Emmy. Saša je mrtvý, v depresi se zastřelil. May okamžitě vyrazila do Nice, kde našla zdrcenou Emmu. Emma se krátce nato vydala na pozvání Souchyho do Španělska. Později v Londýně organizovala pomoc španělským soudruhům.

Ještě v Saint-Tropez se May v Bon Esprit seznámila se sochařem Fernandem Gualdim. Tamní policejní šéf si tenkrát z nějakého důvodu na Gualdiho zasedl a nechal ho vyhostit jakožto „potenciálně nebezpečného anarchistu“. Všichni místní umělci proti tomu sepsali petici, kterou May dopravila prefektovi departementu Var (málem při tom přišla o život, když cestou při nehodě vyletěla z auta). Petice ovšem nezabrala a Fernando musel ze Saint-Tropez odejít. Nějaký čas se skrýval u May v Paříži, nakonec byl ale zatčen a odsouzen na půl roku vězení.

Když tento trest uplynul a Fernando měl být konečně propuštěn z vězení, May odcestovala do Poissy, kde strávila noc v hotelu poblíž věznice. Chtěla ráno Fernanda přivítat, a protože byla hrozná zima, přivezla mu svetr a kabát. V sedm ráno se brána otevřela a vyhublý Fernando se jí v slzách vrhl do náruče. Dostal od May horkou kávu a croissant, jenže místo propuštění byl Fernando s dalšími vězni naložen do antonu a odvezen pryč. Cílem jejich cesty byl stadion Roland-Garros, který byl v té době francouzskou vládou přeměněn na koncentrační tábor.

May dělala co bylo v jejich silách, aby Fernanda dostala ven. V době, kdy se zdálo, že je úspěch na dosah a do tábora Roland-Garros dorazil příkaz k propuštění, byl už ovšem Fernando přemístěn do nechvalně proslulého tábora Le Vernet d’Ariège.

I May samozřejmě podporovala španělskou revoluci a svou pomoc se rozhodla zaměřit na děti. Zapojila se do Výboru pro pomoc španělským dětem, což byla nepolitická humanistická organizace, která budovala kolonie pro španělské děti. May s ostatními vyrážela s nákladními vozy a sbírala ztracené, zraněné a osiřelé děti, kterým se pak v koloniích dostalo láskyplné péče. May měla později na starost program opětovného sjednocování rodin. Pátrání po členech rodiny, roztroušených válečným zmatkem do různých oblastí, bylo náročné a ne vždy úspěšné.

Když se německá armáda blížila k Paříži, dostala May od humanitární organizace Kvakerů, pro kterou také pracovala, instrukci doprovodit skupinu španělských dětí do Marseilles. A tak, zatímco Němci vstupovali do Paříže jednou stranou, ji May s dcerou Soniou a několika dalšími pracovníky organizace druhou stranou opouštěla. Cesty byly plné uprchlíků i ustupujících vojáků, které občas kropila palbou přelétající italská letadla. Po předání dětí do péče mexického konzula v Marseilles se skupina vydala do Toulouse, kde se pak May s Kvakery starala o uprchlíky přicházející do města.

Ač se může zdát zvláštní, že bezvěrecká anarchistka pracovala pro humanitární organizaci zřízenou náboženským hnutím, měla práce pro Kvakery tu přednost, že mohla výrazně pomáhat i lidem, ke kterým by se bez krytí, jež jí kvakerská průkazka poskytovala, sotva dostala. May tak třeba pomáhala dodávkami jídla, oblečení a léků vězňům z koncentračního tábora Noë nedaleko Toulouse, kde francouzská vláda držela „nežádoucí“ uprchlíky z Itálie, Španělska a dalších zemí. V táboře May narazila na starého známého italského anarchosyndikalistu Alberta Meschiho, se kterým se znala z Paříže. Meschi bojoval ve Španělsku a byl internován, když se po porážce republiky vrátil do Francie. Nebyl už nejmladší a věznění si na něm vybíralo svou daň. May mu obstarala léky a začal zpracovávat místního kaplana, aby jí pomohl zorganizovat Meschiho útěk. Kaplan se sice přesvědčit nechal, plán ale zhatil sám Meschi, který „nechtěl být zavázán knězi“.

I když byl tábor v Noë peklem, daleko horší situace panovala ve zmíněném táboře Le Vernet, zřízeném hlavně pro uprchlíky ze Španělska a z dalších fašistických zemí. Spisovatel Arthur Koestler, který sám táborem prošel, píše, že zpočátku „ubytování v Le Vernet tvořily jen zákopy vykopané ve zmrzlé zemi, ve kterých byli ranění ponecháváni, aby zemřeli a zdraví aby onemocněli. Prvním zařízením tábora byl ostnatý drát kolem dokola a hřbitov vedle něj.“ Jak už bylo řečeno, do tohoto tábora byl přemístěn i Fernando a May začala do tábora s dětmi dojíždět, aby tam pro něj nechala balíčky. Později se jí povedlo díky kvakerské průkazce dostat k veliteli tábora, který ji táborem provedl. May byla naprosto zděšena. Na místní ošetřovně panoval nesnesitelný puch a několik vyzáblých postav tam leželo na prknech a čekalo na smrt, protože pro ně nebyly k dispozici žádné léky. Muži, kteří se táborem ploužili, byli polonazí, někdy měli jen pruh pytloviny ovázaný mezi stehny. O hladu, který tam panoval, svědčí další otřesný zážitek. May viděla muže, kteří z fekálií v latríně vyhrabávali napůl strávené fazole, omývali je v řece a pak je pojídali.

Otřesená May přislíbila, že zkusí zajistit nějakou pomoc. Strašlivé podmínky panující v táboře vylíčila výboru organizace a povedlo se jí zajistit dodávky jídla, léků, oblečení a přikrývek. Už za čtyři dny se tak do tábora vrátila s narvaným náklaďákem pomoci a přislíbila podobné dodávky každý týden. Velitel byl potěšen a na oplátku umožnil May se konečně setkat s Fernandem. Později May také velitele přesvědčila, aby zřídil boudu, kde by se vězni mohli v soukromí setkávat s rodinami, které za nimi (často z obrovské dálky) přijely na návštěvu. May dodávala osobní balíčky Fernandovi a dalším vězněným anarchistům (svému starému známému ruskému nihilistovi Piotrovi dokonce zvládla propašovat jídlo a oblečení i na samotku).

V rámci snahy dostat Fernanda ven, se May vydala přes demarkační linii zpět do Paříže, aby pro něj obstarala dokumenty. Po svém návratu ale zjistila, že mezitím tábor navštívila italská komise a odvezla Fernanda a další vězně italského původu pryč. To však samozřejmě neznamenalo konec jejích aktivit v táboře. Během jedné ze zásobovacích návštěv oslovil May strážný, na něhož už byla dříve upozorněna, protože se k vězňům choval neobyčejně lidsky. Strážný ji vzal stranou a oznámil jí, že druhého dne má do tábora přijet Gestapo a odvézt několik vězněných Němců. Strážný měl o jejich životy obavy, proto se obrátil na May, které jediné důvěřoval. Společnými silami pak těmto devíti Němcům narychlo pomohli k útěku.

Samozřejmě začalo vyšetřování a May byla odvedena k výslechu, kde se bránila tím, že kdyby chtěla někomu pomoci utéct, začala by Fernandem (to že byl Fernando odvezen dřív, než to stihla udělat, si samozřejmě nechala pro sebe). Nakonec byla propuštěna a bylo jí doporučeno, aby zmizela z města, protože Gestapo takto shovívavé nebude. May tuto radu uposlechla. S dětmi se uchýlila do malé vesničky poblíž hranice s Andorrou, kde strávili zimu.

Když May kdysi vyšlo lobování u Trockého, rozhodla se zkusit využít své staré kvakerské průkazky a navštívit ve Vichy ministra vnitra Pucheua, aby se přimluvila za propuštění několika vězňů (mezi nimi i starého známého Lazaréviče) z tábora Le Vernet. Pucheu ocenil práci, kterou v táboře kvakeři odvedli (May sice musela po útěku vězňů z tábora své svazky s kvakery přerušit, její práci ale převzali jiní), Lazarévič byl skutečně propuštěn a znovu se shledal se svou ženou (tou byla židovská anarchistka známá pod jménem Ida Mett, skutečným jménem Ida Markovna Gilman) a jejich synem.

May také pomohla bratrovi Idy Mett Izákovi, který se jako žid nacházel v nelehkém postavení. May mu obstarala doklady a Izák si pronajal chatrč na předměstí Toulouse, kam se May po čase přestěhovala za ním. S Izákem pak v této době počala své třetí dítě, dceru Marie-May. I když se to mohlo zdát neuvážené, pro May bylo početí židovského dítěte „jistým druhem protestu“.

Když jim začaly docházet peníze, Izák si našel práci na farmě v jiném regionu a May se rozhodla s dětmi Lucienem a Marie-May vrátit do Paříže, kde žila nejstarší dcera Sonia. To znamenalo nelegálně překročit demarkační linii. Naštěstí jim pomohli místní farmáři, kteří je u sebe ukryli přes noc a posléze se jim povedlo mezi německými hlídkami proklouznout.

V Paříži zjistila, že řada soudruhů včetně Lecoina byla zatčena. Dělat anarchistickou propagaci nešlo a May tak pokračoval v tom, co dělala vždy, to jest pomáhala všem, kdo to potřebovali. May si našla práci jako korektorka a s několika dalšími se pustila do padělání dokladů pro židy a totálně nasazené. Jeden kamarád, který se nasazení ze zdravotních důvodů vyhnul, poskytl vzor, další člověk, který vyučoval kreslení, vyrobil šablony. Stará kamarádka Thérèse se před totálním nasazením ukryla přímo ve „vlčí tlamě“, když díky své bezvadné němčině začala pracovat na německém úřadě pro cenzuru. May ji tam často navštěvovala a řada falešných dokumentů vznikla právě tam, i když to samozřejmě nebylo bez rizika a jak sama píše, málem se podělala, když ji jednou načapali u psacího stroje (naštěstí tenkrát dokázala zachovat klid a pokračovat, jako by na tom nebylo nic divného).

May byla v kontaktu s různými skupinami odboje, kterým poskytovala falešné doklady a další služby (pomáhala zajistit prostor pro provoz radiostanice, spolupracovala se sítí pašující francouzské vězně z Německa a pomáhala k útěku lidem z Alsaska-Lotrinska, povolaným do německé armády), nikdy se ale nestala členkou žádné z nich. Chtěla si dělat věci po svém a možná i díky tomu nebyla nikdy odhalena, ač měla párkrát namále.

Na konci války, když RAF vybombardovala Saint-Nazare, se k May přestěhovala její matka. A po obsazení Vichistické zóny Němci, se k ní nastěhoval i Izák. Problém se spoustou hladových krků a nedostatkem jídla vyřešila tak, že se s dalším společníkem vloupala do jedné předměstské radnice, kde sebrali přídělové lístky.

Když se Němci konečně stahovali z Paříže, brali s sebou co se dalo. May během cesty na kole zahlédla nespokojený hlouček lidí, stojící u náklaďáku před obchodním domem, do kterého si Němci naložili své zásoby. Společně s jedním mladíkem vylezla na korbu a začala krabice s jídlem rozdávat okolostojícím lidem. Když byl náklaďák skoro prázdný, zpozorovali Němci, co se děje a hodili jejich směrem granát. Všichni se rozprchli. Když si May brala své kolo, viděla, že někdo z jejich vděčných „zákazníků“, ji dal jednu z vyvlastněných krabic do košíku.

Konec války kromě radosti přinesl i „ostudný spektákl probíhající pomsty“, což May odsuzovala. Její dcera Sonia se ve sklíčené náladě vrátila do Paříže z Dordogne, kde působila mezi makisty jako styčná agentka. Aby ji rozptýlila, rozhodla se May vzít ji do Itálie vyhledat nějaké staré známé, mezi nimi i Fernanda. Na hranicích jim sice byl nejprve odepřen průchod, vojáci je posílali sem a tam a vyžadovali po nich další a další potvrzení, May si ale nakonec svým asertivním chováním prosadila svou. Prostřednictvím jedné anarchistické skupiny, na kterou měly kontakt, se jim povedlo Fernanda vypátrat. Ten se pomalu zotavoval z dlouhodobého věznění. May a Sonia strávily v Janově, kde anarchistické hnutí po válce začalo obnovovat své aktivity, asi měsíc.

Sonia se později provdala za spisovatele a surrealistického malíře Georgese Malkineho. Po narození druhého dítěte se přestěhovali do New Yorku a po narození třetího k sobě pozvali May. May návštěvu využila k navázání kontaktů s americkými odboráři a nejrůznějšími anarchistickými skupinami. Neteř Emmy Goldman ji pozvala i do Woodstocku, kde žila řada hudebníků a umělců. Do Woodstcku se nakonec přestěhovala i Sonia, ze které se v USA stala úspěšná folková zpěvačka.

Svým aktivitám v padesátých a šedesátých letech se May v knize bohužel prakticky nevěnuje. Její paměti jsou psány chronologicky a jakž takž podrobně po konec druhé světové války. Pak následuje kapitola, ve které vypráví o několika osobnostech hnutí, se kterými se setkala a které ji ovlivnily. Kromě Machna a Volina vzpomíná také na Mariuse Jacoba, který vedl anarchistický gang „Dělníci noci“ zaměřený na expropriace. V roce 1905 byl Jacob odsouzen za více než 100 loupeží. May se s ním poznala v roce 1929 v prostorách Le Libertaire, kam Jacob zamířil, když byl konečně po čtvrtstoletí pekla propuštěn a May popisuje i jeho další osudy. Poslední osobností je pak Louis Lecoin, s nímž May pro hnutí pracovala nejvíce. Vyprávěním, jak po jeho smrti znovu rozjížděla vydávání anarchistických novin, pak May přeskočí rovnou do let sedmdesátých. O nepokojném roce 1968, tak třeba v knize nepadne ani slovo. Pojďme si zrekonstruovat alespoň to málo, co se o tomto období z knihy vyčíst dá.

Na sklonku roku 1956 postihla Lecoina velká rána, když mu zemřela žena. S o to větší vervou se ale znovu vrhnul do svých antimilitaristických aktivit a kampaně za propuštění mužů, vězněných za odpírání vojenské služby. Když svou kampaň spouštěl, bylo těchto vězňů 19, někteří z nich byli ve vězení už téměř deset let. Motivy jejich odmítání sloužit v armádě se různily, často se jednalo o motivy náboženské. Lecoinovi ovšem nešlo jen o jejich propuštění, chtěl také vybojovat, aby bylo odpírání vojenské služby právně uznáno a aby tak už nikoho dalšího nepostihl stejný osud.

Aby mohl Lecoin vést úspěšnou kampaň, potřeboval noviny a na ty zase potřeboval peníze. Část potřebné sumy získal prodejem svého majetku, část přinesla sbírka mezi přáteli. Podpořilo ho i několik známých malířů, kteří věnovali své obrazy. 31. ledna 1958 tak začal vycházet týdeník Liberté. Byl také zřízen výbor na obranu vězňů. Kampaň nabrala obrátky a Lecoin s šéfredaktorem Liberté Dufourem byli na čas uvězněni kvůli podněcování vojáků, aby neposlouchali rozkazy, soud však oba osvobodil. Situaci samozřejmě ještě komplikovala probíhající válka v Alžíru.

V červnu 1962 zahájil Lecoin hladovku, která trvala 24 dní, než byl na nařízení soudu převezen do nemocnice. Svůj boj ale samozřejmě nevedl sám, podporovala ho řada přátel včetně May, na jeho straně stály i satirické svobodomyslně orientované noviny Le Canard enchaîné, pro které May přes třicet let pracovala jako korektorka. V době jeho hladovky pak stovky novin po celém světě otiskovaly protestní vyjádření. Téma získalo pozornost a po pětiletém boji to byl nakonec paradoxně armádní generál de Gaulle, kdo z pozice prezidenta schválil uznání statusu odpírače vojenské služby z důvodu svědomí, zatímco předchozí „socialistické“ vlády toto téma ani neotevřely.

Jak ovšem May s lítostí dodává, tento obrovský úspěch pozdější zákonné dodatky do značné míry znehodnotily, takže v době, kdy psala svou knihu, stále končily asi tři stovky mladých mužů ročně před vojenským soudem, kde „dle nálady soudce a délky jejich vlasů, byli odsuzováni od jednoho do šesti měsíců vězení, nebo k podmíněným trestům“.

Na jaře 1971 se Lecoin podrobil jakési drobné operaci. Doufal, že se brzy zotaví, aby mohl pokračovat ve své ještě ambicióznější kampani za odzbrojení Francie. May s ním o jeho plánech často debatovala, k možnosti úspěchu takové kampaně se stavěla celkem skepticky a dlouho do večera s ním mluvila i během návštěvy na klinice, kde se léčil. Druhý den ráno ji z kliniky volali, že Louis zemřel. May dorazila na kliniku dát sterému příteli poslední polibek. Pak se dala do práce, aby informovala ostatní soudruhy, kamarády a spolupracovníky a aby společně připravili poslední číslo Liberté.

Lecoin kdysi May řekl, že Liberté vnímá jako své dítě a chtěl by, aby tyto noviny zanikly společně s ním. Navrhl jí ovšem, že by mohla pokračovat v šíření svých myšlenek prostřednictvím nových novin, které by se mohly jmenovat Le Réfractaire (vzdorující), když je taková fanynka Julese Vallèse (sbírka fejetonů tohoto spisovatele a bývalého komunarda totiž vyšla pod názvem Les Réfractaires). Na rozjezd novin jí sice nemohl poskytnout žádné peníze, přislíbil jí ale svou obrovskou knihovnu.

May uspořádala Lecoinův pohřeb, který se dle jeho přání odehrával v tichu, bez hudby a proslovů. Pak se s dalšími sešla v redakci Liberté. Ukázalo se, že Lecoin nezanechal závěť a dědictví po něm připadlo jisté organizaci, se kterou měl přitom v poslední době poměrně chladný vztah.

Aby mohla splnit další přání svého zesnulého přítele vydat dvoj LP s nahrávkami Lecoinova mluveného slova, vzala si May půjčku, naštěstí pro ni měl tento projekt celkem úspěch. Pak také založila Spolek přátel Louise Lecoina a z peněz vybraných na členských poplatcích začala konečně s vydáváním Le Réfractaire. Do vydávání se zapojila většina z bývalých spolupracovníků Liberté a objevilo se i několik nových mladých lidí. Noviny vycházely od dubna 1974 do prosince 1983.

Ani v roce 1979, kdy May své paměti sepisovala, tedy ve věku 81 let, ji neopouštěl aktivistický zápal. „Už nejsem mladá, ale vůbec se nehrnu do odchodu do „důchodu“. Můj syn Lucien mi „nařizuje“ abych byla „v klidu“. Nevím jak. A jsem strašně neposlušná.“

Vydávání Le Réfractaire se nadále věnovala naplno. Tato činnost ji přinášela radost a uspokojení, kontakt s mladými lidmi, kteří do prostor redakce přicházeli, pro ni představoval „nádech naděje“. Přesto se její povaha nemohla spokojit jen s takovou sedavou prací a stále bažila také po akci.

„Na každé demonstraci jsem stála po boku mládeže, bojující, aby učinila možnou budoucnost, kde se válka nebude zdát nevyhnutelnou a kde bude možné řešit nevyhnutelné lidské konflikty jinými prostředky.“ May si zachovávala mladého ducha zahleděného do budoucnosti, jak dokazují i následující slova: „Tak kdy se konečně dostaneme k tomu, abychom mladým projevili nějaký respekt, porozumění jejich plánům a jejich ideálům?“

Jejím hlavním tématem byla stále pomoc odpíračům vojenské služby a antimilitarismus. Pokud jde o odpírače, budu je vždy podporovat ze všech sil. Zapojila se i do protestů proti rozšíření vojenského výcvikového tábora v Le Larzac. Proti tomu se původně postavili místní rolníci, kteří záhy získali podporu tisíců dalších lidí včetně anarchistů. Kampaň byla úspěšná a plán na rozšíření tak byl v roce 1978 po masivních protestech zrušen.

May také na pozvání místních odpíračů navštívila shromáždění v Morlaix, této třídenní antimilitaristické akce se účastnilo asi 6000 lidí z řad ekologických hnutí, nenásilných hnutí, anarchistů, výborů na obranu odvedenců, středoškolských výborů atd. Prvotní popud vzešel od skupinky odpíračů z departementu Finisterre. Jak bylo řečeno, těžce vybojovaný status odpírače z důvodu svědomí byl totiž v té době dalšími úpravami politiků prakticky znehodnocen a mladí lidé opět končili ve vězení. Mezi řečníky vystoupila i May (chybně uvedená jako vdova po L. Lecoinovi) a zapojila se i do následných debat s mladými lidmi. Protože měla tendenci „diskutovat otázky blízké svému srdci s jistou vehemencí“, ocitla se následujícího rána na nemocničním lůžku v důsledku infarktu.

Stejná věc se jí stala také při diskusi v přednáškovém sále univerzity v Paříži, kde se velmi vzrušeně debatovalo o skupině Baader-Meinhof, ke které May poznamenává: „Zatímco cíle a ideály mladých lidí do ní zapojených mi nebyly vlastní, odmítala jsem být spojencem policie a soudního systému, který s nimi zacházel obzvláště ohavným způsobem.“

Že měl její pacifismus své limity, dokazuje i její vyprávění o protestu proti výstavbě jaderné elektrárny v Malville z 31. července 1977. Na akci se sešlo přibližně 60 000 lidí a policie se ten den chovala obzvláště brutálně. May popisuje, jak v dešti kráčela bahnem s ostatními, když je kordon policistů bez varování zasypal granáty. (Později se ukázalo, že jeden člověk po zásahu granátem zemřel, další přišel o nohu a další o ruku. Granát utrhl ruku i jednomu z fízlů.) Několik mladíků v helmách a s holemi, patřících k „ochrannému oddílu“, se jim pokusilo postavit na odpor, množství policajtů, kteří se na ně sesypali, bylo ale veliké. Z řad demonstrantů létaly kameny a občasný molotov. Následně vůdcové demonstrace prohlásili, že demonstrace dosáhla svých cílů a uspěla (což byla lež, cílem bylo dostat se až na staveniště), lidé by se měli vrátit do tábora a ti, kdo chtějí bojovat, mohou zůstat na místě. To May rozlítilo. „Bylo tam asi 60 000 lidí a nemohli jsme jen přihlížet a nechat těch pár mladíků bojovat samotné a nechat je zmasakrovat.“ Po neúspěšné hádce s organizátory se May s několika dalšími pokusila obejít kordón a dostat se do vesnice. I tam už ale policie řádila naplno a hon na demonstranty pokračoval po zbytek dne.

To vše – represe, útočné granáty, popření spravedlnosti – ano, to vše bylo předvídatelné, a přece to většina protijaderného hnutí nečekala! To je ten nenásilný aktivismus, o kterém jsme tolik slyšeli? Jestli to znamená vypustit slogany a pak je nenaplnit a vystavit desetitisíce lidí krupobití granátů a pak zamířit zpět do tábora spokojení, že jsme „splnili povinnost“ a nechat mladé lidi, kteří byli přijati jako „ochrana“, aby byli zmasakrováni, bez toho, že by se jim poskytla jakákoliv pomoc a zacházet s nimi, nebo dovolit, aby se s nimi jednalo jako s tupými násilníky a anarchisty a tak dále, pak se mnou nepočítejte, nepočítejte!

May se zúčastnila i následného soudu, „zlověstné frašky“, během níž bylo odsouzeno několik mladých lidí zatčených po mnoha hodinách daleko od místa bojů.

V úplném závěru knihy pak May vyjádřila naději, že právě mladí lidé převezmou pochodeň anarchie, která „je tou nejkrásnější věcí“.

Ať žije anarchie! Běžte do toho, mladí lidé! Běžte do toho!… Za lásku, bratrství a svobodu!

V prosinci 1983, měsíc po její smrti, vyšlo poslední 83. číslo Le Réfractaire. To bylo vydáno jako připomínka May a některé z článků, vzdávajících čest této úžasné dámě, se objevily i v dodatku knihy. V jednom z nich vypráví Bernard Baissat, který s May krátce před její smrtí točil dokumentární film, že toto natáčení nebylo snadné. May totiž chtěla dát ve filmu prostor každému ze svých přátel, starým veteránům i mladým aktivistům, odpíračům vojny a všem, kdo se podíleli na vydávání Le Réfractaire, chtěla také mluvit o svých vzorech, jako byli Faure a Lecoin. Kdykoliv pak Baissat chtěl něco vystřihnout, navrhovala, aby vystřihl ji.

Podobně je psána i její kniha. May často od svého vyprávění odbíhá k lidem a událostem, které považuje za důležité. Někdy jsou to známé věci, jako třeba případ Sacca a Vanzettiho nebo haymarketských mučedníků, kronštadtské povstání či machnovščina, jindy se ale rozepíše i o méně známých událostech a osobnostech a připomene kapitoly historie, které už pokryl prach zapomnění. Když už nemůže o každém psát tak podrobně jako třeba o Lecoinovi nebo o Emmě Goldman, věnuje jim alespoň odstavec či větu. Vydavatelé z Kate Sharpley Library odvedli skvělou práci, když knihu doplnili spoustou kratičkých medailonků některých ze zmíněných osob, i když, jak sami dodávají, vzhledem k Mayině slabosti pro dlouhé seznamy jmen, bylo těžké držet se toho, aby poznámky nebyly delší než samotný text. Kniha je tak i zajímavým zdrojem při pátrání po méně známých anarchistech a anarchistkách.