Černorudý čtenářský deník

2025/08/23

Každodenní antifašismus: 14 způsobů, kterými nám solidarita poskytuje větší bezpečí – část 2.

Filed under: General — anarchoctenar @ 08:14

4.

Během posledních pár let začali fašisté středního věku a jejich mládežnické organizace tady v Německu stále více mobilizovat proti akcím hrdosti. Tady v Lipsku jsou antifašisté schopni zablokovat fašisty na vlakovém nádraží, aby jim zabránili v narušování průvodu a festivalu v centru města. V malých městech a na venkově ale většinu účastnictva Prideů tvoří mladiství s malými nebo dokonce žádnými zkušenostmi z ulic. A tak radikálové, kteří žijí ve větších městech, začali organizovat cestovní skupiny, přivážející na demonstrace nejenom solidaritu, ale navíc i jistou odbornost. Byly založeny skupiny sebeobrany, aby chránily jak malé pochody hrdosti, tak i cestovní skupiny. Díky množství lidí, přicházejících z větších měst, vypadají fašistické kontraprotesty směšně malé.

Musím používat invalidní vozík, takže pro mě není vždy snadné, dostat se do těchto venkovských oblastí, kde není dostupná infrastruktura veřejné dopravy. Ale vždy se našli lidé, ochotní vynést můj vozík a pomoci mi ven. Všichni se o sebe vzájemně starají a skupiny sebeobrany jsou neuvěřitelně úspěšné v zajištění bezpečnosti jak pro místní, tak pro nás přespolní (naproti tomu, jak je německou tradicí, fízlové chrání fašisty).

I když se ti z nás, kdo cestují do těchto menších míst, obvykle příliš neshodnou na způsobech organizace a kolice v rámci bubliny našich velkých měst nejsou obvyklé, ochrana osvobození queer a trans lidí pomohla vypěstovat úžasný pocit jednoty mezi námi anarchisty a celkovou rudou frontou.

To vše vedlo k těm nejkrásnějším zážitkům z protestů, které jsem za svých osm let aktivismu prožila.

—Tea “Kára” Drobniewski

5.

Společně s akcemi na obranu komunity se chtěl náš kolektiv věnovat i komunitnímu vzdělávání ohledně antifašismu – na obrovské doširoka rozprostřené periferii, kde panuje skutečná izolace. A tak se zrodila Kavárna 36 – což není vůbec žádná kavárna, ale potulná hostina idejí v akci.

Místo toho, abychom pořádali vzdělávací akce v určitý pevně stanovený čas, který pak lidé musí zařadit do svých plánů a na místech, kam musí přijet, jsme se rozhodli přinést své akce k lidem tam, kde už jsou, v dobu kdy tam jsou. Za tímto účelem několikrát do týdne (jak nám energie dovolí) navštěvujeme lokální kavárny a konverzujeme o antifašismu právě tam. Každý je přizván, aby se přidal a podílel se v míře jaké chce. A to samozřejmě zahrnuje i zaměstnance kavárny.

První runda kávy a občerstvení je vždy na nás (díky penězům vybraným na akcích a z prodeje zinů). Nabízíme tiskoviny lidem, kteří by si je chtěli sami přečíst nebo je sdílet někde jinde. Diskuse mají podobu konverzací – pokecu u kafe – ne didaktických cvičení. Není při nich žádný přednášející nebo publikum, ačkoliv někdo může začít dialog krátkým úvodem ke konkrétnímu tématu, jako třeba co se právě chystá, informace o místních fašistických nebo fašismu blízkých skupinách a o historických událostech.

Kavárna 36 vytvořila pro lidi místo, kde mohou vyjádřit své pocity odloučení od kolektivní péče a své znepokojení ohledně fašismu v našem kontextu – jako například když fašisté vedou kampaň proti trans lidem na školách, nebo když si berou za terč lidi bez domova a skupiny migrantů. Z těchto konverzací vzešly další aktivity na obranu komunity a budujeme skutečné svazky solidarity.

—Jeff Shantz

6.

Huutgna, takzvané Jihovýchodní Los Angeles (SELA), se stalo epicentrem nové vlny koloniálního teroru: vynucování „imigračního zákona“ na ukradené půdě, zabudované do ekocidního tábora smrti. Ve vzduchu je tolik podezíravosti a strachu jako výfukových zplodin. ICE je federální tajnou policií Trumpova režimu a její invaze do Los Angeles je pokusem ukázat svou domnělou dominanci nad největším kalifornským symbolem přistěhovalecké hrdosti. Je těžké přesně určit, proč v některých oblastech dochází k raziím více než v jiných, jedno ale víme: vybrali si špatné město (nebo města) do kterého se srát.

19. června 2025 se ICE pokusila o další únos na myčce aut ve městě Bell, když lapila do pasti rodinu v autě, které agenti obklíčili. Jenže místo toho, aby zmizeli hned poté, co byli spatřeni, agenti ICE zůstali na místě dost dlouho na to, aby místní zjistili, že tam jsou. Lidé z Bell i dalších sousedících částí SELA se hromadně zmobilizovali, aby dali ICE najevo, že v oblasti nejsou vítaní.

Několik vozidel ICE skončilo s propíchnutými pneumatikami a rozbitými skly. Granáty se slzným plynem, které na obranu agentů ICE vystřelila policie oblasti SELA, byly házeny zpět. ICE byla donucena tu rodinu, na kterou cílil její útok, nechat jít, a pak její agenti s ostudou odtáhli, poté co je místní oddělení policie a hasičů zachránila před spravedlivým hněvem SELA. Přímá akce, kterou ilegálně provedli odvážní jedinci, kteří riskovali své zdraví a svou svobodu, je to, co v tomto případě únos úspěšně zastavilo. ICE se nestáhla proto, že by brala nějaké ohledy, ICE se stáhla ze strachu.

—Yum Kaax

Pokračování příště.

Zdroj: Everyday Antifascism: 14 Ways That Solidarity Keeps Us Safer | It’s Going Down

2025/08/09

Každodenní antifašismus: 14 způsobů, kterými nám solidarita poskytuje větší bezpečí

Filed under: General — anarchoctenar @ 14:45

Dlouholetá anarchistická autorka a organizátorky Cindy Milstein představuje sbírku příběhů o každodenním odporu proti fašismu.

Shodou okolností, nebo možná naneštěstí, dokončuji tento zin uprostřed období, které trvá už mnoho dní a během kterého intenzivně poskytuji podporu, bok po boku s několika pozoruhodnými anarchisty a anarchistkami, našemu milovanému kamarádovi, náhle unesenému různými federálními agenty, který teď čelí plné tíži křesťanskofašistické státní represe. Je „štěstí“, že to píšu na obrazovku počítače, protože kdybych to psala perem na papír, inkoust by mi rozmazávaly slzy. Připomíná mi to ale, že toto solidární úsilí, kdy početní spolehliví lidé zanechávají všeho ostatního, aby se vrhli do právní, logistické a emoční péče, je přesně tím „každodenním antifašismem“, i když to nemusí být očividné.

A současně shodou okolností, toto není jen zin – ačkoliv ziny, pokud je jejich obsahem vzpurnost, jsou úžasné samy o sobě. Bohužel ten kamarád, kterému jsme propůjčili svá srdce dokud nebudou svobodná, je obviněn mimo jiné ze „zločinu“ držení zinů. Vždy stojí za to zopakovat, že (jak tvrdí zapatisté) „naše slova jsou naší zbraní“. Takže je projevem naší solidarity také šířit nádherné ideje a jiskry inspirace ať už formou zinů, nebo jinými rozmanitými způsoby popsanými na těchto stránkách a mnoha a mnoha dalšími, které vy a další lidé vymýšlíte a uvádíte do žité praxe těchto brutálních dnů.

Když jsem publikovala „výzvu k příspěvkům“ do tohoto skromného projektu, mnoho lidí ji pro mě sdílelo. Jeden kamarád při tom poznamenal, že to je další z mé série zinů „plných naděje“. Jen abych to uvedla na pravou (nebo levou) míru, nejsem plná naděje. Tento zin nenabízí nějakou přislazenou přikrášlenou „naději“, aby nám nějak ulehčil v těchto totálně nechutných časech. Přesto silně věřím v praskliny ve stavbě hierarchické moci a v příslibu, který v sobě nesou a že praskliny existují vždy i za těch nejhorších okolností. Tento zin je pak malou kolekcí příkladů činů solidarity které nám jednoduše pod fašistickou nadvládou mohou poskytnout více bezpečí, aby se nás více dostalo na druhou stranu do světa bez fašismu.

—Cindy Barukh Milstein

1.

Dekolonizační umění je vzdor, přežití a svědectví. Na pozadí teroru ICE a systematického násilí jsme vytvořili náramky s vyrytým číslem na místní horkou linku rychlé reakce, přímý nástroj ochrany a solidarity pro lidi bez dokladů pracující na farmách a jejich rodiny na Kalifornském pobřeží. Ty náramky jsou štítem, který se dá nosit, připomínkou komunitní péče a poselstvím vzdoru tváří v tvář strachu.

Vyrobené komunitou pracujících na farmách pro svou vlastní komunitu, tato praxe se soustředí na umění jako kolektivní akt vzdoru, autonomie a lásky. Ve světě, který kriminalizuje migraci a dobývá práci z těl, na která se pohlíží, jako by byla na jedno použití, tyto náramky prohlašují právo na bezpečí, důstojnost a sounáležitost. Kreativní proces se stává způsobem jak překonat smutek, přetransformovat jej a představit si opak. Každá další korálková výšivka je odmítnutím vymazání; každý další uvázaný uzlík prohlašuje „nejsi sám/sama“.

—Winsor Kinkade

2.

V malém městě, ve kterém žiju, byl odhalen jeden z vůdců Unite the Right (Sjednoťme pravici) a lidé se pořádně naštvali. Na univerzitě, kde ten neonácek studuje, se konala shromáždění. Proběhl pochod k obecnímu úřadu. Lidé zaplavili kampus letáky a polepili zdi plakáty. Uspořádali telefonickou kampaň a vyvěsili transparenty. Nátlak se ještě zvýšil, když se škola mohla přetrhnout aby toho chlápka ochránila. Bylo to tak drsné, že nechal školy a přešel na online studium. Jako komunita jsme toho šmejda doslova vyhnali z města. Krátce nato také opustil svou fašistickou skupinu.

—antifašista z malého města

3.

Má rodina žije v malé boční uličce v Jižním Brooklynu. Před pěti lety jsem začal s vizí vzájemné pomoci a mezigenerační pečující komunity klepat na dveře, abych inicioval letní sešlosti našeho bloku. Natiskl jsem stovky letáků, obešel všechny domy a zazvonil na všechny zvonky a nakonec se mi povedlo, že se lidé nejrůznějšího věku sešli na sousedském grilování a svépomocné hostině.

Druhý rok jsem shromažďoval finance na nákup našeho prvního kolektivizovaného vybavení – velkého skákacího hradu. (Proč dávat peníze nějaké podělané korporaci za pronájem, když můžeme mít vlastní a všichni ho sdílet?)

Třetí rok jsme měli WhatsApp skupinu pro vzájemnou směnu, dobrovolné hlášení se k odklízení odpadků a na podporu pouličních zvířat. Někteří sousedé začali se sdílením nářadí a další nabídli pomoc starším lidem, kteří potřebovali vynést nákup do schodů.

Teď, v našem pátém roce, se lidé začali vzájemně oslovovat, aby sdíleli choulostivé důvěrné prosby o pomoc, jako je třeba pomoc s imigrací nebo podpora v případech domácího násilí. Věřím, že fašistický stát má neukojitelnou touhu dohlížet a jakákoliv údajná pomoc od něj přichází za cenu ověřování identity a neustálé potenciální hrozby uvěznění. Objevili jsme mnoho způsobů, jak o sebe pečovat a jsme schopni využívat své relační zdroje, abychom se zcela vyhnuli státu a respektovali při tom vzájemně svou potřebu soukromí a anonymity. Pokaždé když vyřešíme náročné problémy naší komunity tak, abychom se osobně vyhnuli státu, je to dle mého názoru antifašistická výhra. Ať už je to mediace, místo kde se vyspat a vychladnout po ostré hádce s partnerem/partnerkou, nebo doprovod k imigračnímu soudu, radostně si vzájemně poskytujeme větší bezpečí.

—Carson

Pokračování příště.

Zdroj: Everyday Antifascism: 14 Ways That Solidarity Keeps Us Safer | It’s Going Down

Powered by R*