Kniha Worth fighting for: Bringing the Rojava revolution home vyšla v roce 2023 u Active Distribution. Autorky knihy Jenni Keasden a Natalia Szarek v ní popisují své zážitky z ročního pobytu v Rojavě, kde se účastnily revoluce, kterou Jenni popsala slovy: „Není to utopie. Právě naopak. Co je na ní tak výjimečného, je právě to opačné – že je tak pevně zakořeněná v životech běžných lidí, se všemi našimi zmatky a nedokonalostmi. Nebojuje za nic menšího než za utopii, ale je odhodlaná začít tam, kde právě jsme, s lidmi jací právě jsou, ne v nějakém fantazijním ideálním světě. Tohle všechno přitáhlo revolucionáře z celého světa a ona nám láskyplně otevřela náruč.“
Obě autorky, které se ve vyprávění střídají, byly již dříve aktivní v britském protestním hnutí a často zážitky z obou dosti odlišných hnutí (britského a kurdského) porovnávají a snaží se popsat, v čem by zkušenosti z Rojavy mohly být lidem na západě prospěšné (v jejich případě jim pobyt v Rojavě pomohl překonat značné vyhoření, které je po letech aktivismu v Británii postihlo). Tuto snahu ostatně vystihuje i podtitul knihy Přinést rojavskou revoluci domů. I když nemusíte se vším souhlasit (alespoň já bych byl v jistých věcech opatrný) kniha určitě poskytuje řadu podnětů k zamyšlení. Díky své formě, kdy se osobní zážitky prolínají s popisem obecnějších souvislostí, je navíc poměrně čtivá a právě ty konkrétní detaily a zkušenosti mnohdy pomáhají události pochopit lépe než nějaké obecné politické manifesty.
Knihu již dříve na svém webu a v časopisu Existence představila Anarchistická federace, takže mi ušetřila práci s pořizováním výpisků a ty, kdo by se chtěli o Rojavě dozvědět více, odkazuji na jejich text zde. Já se tak mohu omezit jen na překlad malé ukázky. Ta pochází z 10. kapitoly nazvané Bojovat, autorkou této kapitoly je Natalia.
***
Připadalo mi překvapivě uklidňující, jak mnoho ostřílených organizátorů a veteránů v Rojavě, když mluvili o revoluci, říkalo:“Je to obtížné. Je to dlouhé a obtížné.“ Z toho vyplývalo, že skutečnost, že mi mnoho věcí připadalo obtížných, neznamenala, že to dělám špatně. Vlastně to možná dokonce znamenalo, že to dělám správně.
Další věc, kterou říkali, byla, že „po revoluci…je více revoluce“. Revoluce není událost, nebo nějaký konečný bod, je to celoživotní práce, přístup k tomu, jak vedeme své životy a jak bojujeme. Nemůžeme žít své životy tak, že budeme čekat, až bude po ní, musíme si ji osvojit a vidět v ní krásu. Může to znít jen jako neupřímná symbolika nebo jako naivita, jako klišé omílané těmi, kdo chápou revoluci jen z hollywoodských filmů nebo z nějaké historické knihy, popisující vše v růžových barvách. Ale v Kurdském osvobozeneckém hnutí je to pravda, kterou žijí lidé, jejichž životy jsou svědectvím o boji, kteří nosí roky boje ve vráskách na svém obličeji a ve šrapnelech zabořených pod kůží.
Trvání na tom, že boj je nejen nezbytný, ale že je v něm krása, je ústřední pro přístup hnutí k revoluci. Boj je vnímán jako odpor proti útlaku a nespravedlnosti, kdekoliv a v jakékoliv podobě se objeví. Boj není to samé jako utrpení, ale znamená to, že se ne vždy vydáme snadnou cestou. Znamená to tvrdou práci pro revoluční změnu; ať už se ta práce odehrává na frontových liniích, v komunitním organizování, v překonávání konfliktů nebo v rozebírání utlačujících způsobů chování, které jsme si všichni osvojili. Boj znamená uvést do souladu vaše myšlenky, vaše pocity a vaše činy tak, abyste se mohli/y naplno vrhnout do práce, oslav a vztahů, které utváří revoluci.
Během politického organizování, do kterého jsem byla v minulých letech zapojená, mi boj až příliš často připadal jako bušit znovu a znovu hlavou do cihlové zdi. Myslím, že jsem viděla aktivismus jako něco, co by nás (pokud budeme mít štěstí) mohlo přivést blíže k okamžiku revoluce, která se může, ale nemusí odehrát ve vzdálené budoucnosti. Teď se snažím přemýšlet o revoluci jako o něčem, co vyrůstá (mimo jiné) z lidí, kteří si vybrali revoluční přístup k tomu, jak bojujeme. Pokud se vydáme cestou odporu, krásy v boji, pak zažijeme osvobození tím, že po ní budeme kráčet. Tady pramení radost – ne proto, že by to bylo snadné nebo příjemné, ale protože můžeme cítit, jak se jejím prostřednictvím stáváme svobodnějšími.
Když jsem poprvé přijela do Rojavy, toto nebylo něčím, co bych byla ochotná dělat. Na politickém organizování jsem milovala mnoho věcí – komunitu, pocit kolektivní síly, pocit, že žiji dle svých hodnot – nebyla jsem ale emocionálně připravená zavázat se k boji na celý zbytek života. Všemu tomu povídání o tom, jak je boj nádherný, se snadno věří v teorii, ale těžší je uvést to do praxe. Pokud si doopravdy neosvojíme boj, budeme vždycky hledat nejsnazší způsoby, jak se z toho vyvléct. Může to znamenat, že se vydáme cestou efektních a fotogenických mobilizací a že budeme sahat jen po nízko visícím ovoci dosažitelných reforem, namísto důkladného politického organizování a revoluční změny systému. Může to znamenat, že se budeme angažovat v politické změně jen do té míry, která je pro nás pohodlná a neohrozí naše individuální postavení v rámci systému. Může to také znamenat, že se propadneme do cynismu a nebudeme skutečně věřit, že se věci mohou změnit, nebo se omezíme jen na politická prostředí, kde už se s ostatními vzájemně shodujeme.
Během toho roku, který jsem v Rojavě strávila, jsem byla neustále vyzývána, abych zapátrala hluboko ve svém nitru a objevila, co to znamená bojovat revolučním způsobem. Znamenalo to být vždy otevřená tomu, přemýšlet o svém chování, o svých myšlenkách a touhách a být upřímná, pokud se neshodovaly s mými hodnotami a s mým deklarovaným odhodláním změnit svět k lepšímu. Znamenalo to nenechávat si svou zranitelnost a své potíže pro sebe, ale naučit se místo toho důvěřovat svým soudruhům a soudružkám a překonávat obtíže společně. Znamenalo to nechtít se zbavit lidí, kteří mě vytáčeli nebo nebyli dostatečně „woke“ a znamenalo to odhodlání budovat s nimi i tak důvěru a vztahy, protože jsme všichni součástí revoluce.
Na takový život jsem nebyla zvyklá, takže ten rok patřil k jedněm z největších výzev mého života. Některé dny jsem byla ve vnitřním osvojení si boje úspěšnější, než v jiné. V těch dnech, kdy jsem byla obzvláště vyčerpaná nebo bez motivace, jsem si představovala, že jsem doma a opíjím se a tančím s kamarády, nebo že to prostě jen odpískám a budu zbytek světa ignorovat. Když jsem se snažila zůstat soustředěná – nebo neusnout – během dlouhých seminářů, sepisovala jsem si na okraj zápisníku seznam restaurací, které bych chtěla navštívit, nebo dovolených, na které bych chtěla zmizet. Někdy jsem i snila o bezpečném odstupu, který by spočíval v tom, že s politikou budu koketovat jen takovým způsobem, aby mi to přinášelo potěšení, ale který bude ohraničen jen na zvládnutelnou část mého života a že zkusím, jestli bych se k něčemu takovému mohla vrátit. Stále znovu jsem ale docházela k závěru, že to není život, k jakému bych se mohla vrátit. Ten pocit, že jednám správně, který vycházel z vědomí, že jsem plně pohroužená v boji společně s mnoha tisíci dalších lidí, to bylo něco, k čemu jsem se nemohla obrátit zády. A po celý zbytek života – ať už budu v Rojavě, v Anglii, nebo kdekoliv jinde – to znamená nevyhýbat se boji.
Co to znamenalo v praxi? V zápiscích ve svém deníku z Rojavy si stěžuji, že většina mé energie jde na vrtání se v obtížné interpersonální dynamice a na nekonečné spory se supervizory projektu, ve kterém jsem pracovala, namísto toho, abych metaforicky mávala vlajkami na frontové linii revoluce. Připadalo mi to jako narušení, jako plýtvání času a energie místo opravdové práce. Ale už po pár týdnech ve hnutí jsem v hlavě slyšela hlasy moudrých revolucionářů a revolucionářek: „A kde si myslíš, že ta frontová linie revoluce je, když ne v tvojí hlavě?“