V posledních měsících mě trápí nějaké osobní potíže, což se projevuje i na snížené překladatelské aktivitě. Zjistil jsem, že mi k zahnání chmur nejvíce pomáhá fyzická aktivita, začal jsem hodně cvičit a nadchnul jsem se i pro otužování. Silnější imunita se v období chřipek určitě hodí a dobrá nálada, kterou propagátoři otužování slibují, se opravdu dostavila. Mohu jen doporučit a nějaké to zchlazení by si podle mě mělo dopřát i naše hnutí.
Mluvím teď o stále vypjatější situaci ohledně postoje k válce na Ukrajině. Současný rozkol v anarchistickém hnutí bývá často přirovnáván k rozštěpení z období první světové války. Jenže zatímco tenkrát byli Malatesta s Kropotkinem schopni vést konstruktivní diskusi na stránkách stejného časopisu, v dnešní době jsme spíše svědky dvou monologů na webech a v tiskovinách patřících k té či oné straně. Objevují se dokonce obvinění ze vzájemné sabotáže akcí, výhrůžek, udavačství a dokonce i fyzických napadení. Není v mých silách ověřovat pravdivost těchto tvrzení, nebo zjišťovat, kdo za podobnými činy stojí. Můžu jen říct, že takové jednání považuji za nepřijatelné, ať už se jej dopouští kterákoliv frakce.
Ač jsem v mládí patřil ke skupině razící ten „jediný správný“ anarchismus, s postupem času si myslím, že jistá rozmanitost k anarchismu patří a není nutné, abychom se plně shodli úplně ve všem. Krásně o tom píše má oblíbená Margaret Killjoy a v otázce rozmanitosti pohledů mě zaujal i postřeh, který zazněl v jednom starším vysílání Final Straw Radio na téma anarchismus v postrevolučním Španělsku. Jeden z mluvčích, představený jako Pablo z Barcelony (mám ovšem osobní podezření, že se jedná o Petera Gelderloose), hned v úvodu vyjádřil myšlenku, že anarchistické hnutí je nejsilnější, když je širší anarchistická scéna rozdělená mezi četné rozdílné proudy, které mohou být i v konfliktu, ale musí spolu komunikovat. Takové hnutí je pak silnější, než hnutí spojené do jedné organizace, nebo rozdělené do různých frakcí, které spolu nekomunikují. Jako příklad uvádí španělské hnutí před rokem 1936, ve kterém kromě anarchistického odborového svazu CNT (zahrnující i silnou povstaleckou frakci), existovaly i ilegalistické a individualistické proudy, naturalisté praktikující vegetariánství a nudismus, nebo anarchofeministky. Postupem času se ale tyto proudy sjednotily pod CNT. Když se vedení CNT po vypuknutí občanské války rozhodlo spolupracovat s vládou a bolševiky, nedopadly pak důsledky této chyby jen na jeden z proudů, ale odneslo to anarchistické hnutí jako celek. Jistá rozmanitost postojů ve hnutí tedy opravdu nemusí být na škodu. Chtělo by to ale zapracovat na té komunikaci.
I když se netajím tím, že je mi osobně bližší pozice AF, nemám problém komunikovat nebo spolupracovat na určitých věcech i s druhou stranou, nebo uznat oprávněnost její kritiky (je například chybou, že AF jasně neodsoudila prozrazení jmen členů KRAS). Žiji v okrajovém regionu a mé kontakty se zbytkem hnutí jsou tak bohužel minimální. Možná mi některé zásadní neveřejné informace kvůli této izolovanosti unikají, možná mi to ale na druhou stranu umožňuje určitý odstup, kdy můj pohled na prohlášení obou stran není ovlivněn osobními sympatiemi a antipatiemi.
Asi je to naivní, ale pořád si myslím, že spor by se měl vést především argumenty. A taky věřím, že je pořád více toho, co nás spojuje, než naopak. Dokonce i v otázce války by se určitě pár takových bodů našlo. Tím nejzásadnějším je to, že jsme všichni proti válce. Tuto válku rozpoutal Putin a žádných anarchistů se na názor neptal. Silně pochybuji, že by si ji nějaký anarchista přál, ze všech nejméně pak ti, kteří skutečně trpí jejími důsledky. Sice některé z nás přirozená solidarita se slabším a napadeným proti silnějšímu agresorovi, a také vědomí, jaké riziko představuje Putinův režim pro svobodu a mír v našem regionu, vede k tomu, že podporují Ukrajinu, to ale přece neznamená, že se nám válka nehnusí a nechceme její konec.
Myslím, že bychom se shodli i na podpoře dezertérů. I služba v machnovské armádě, nebo milicích CNT byla dobrovolná. Pokud někdo bojovat nechce, má na to plné právo a žádný anarchista by do toho určitě nikoho nenutil.
A shodneme se i na kritice nacionalismu. Jestliže někteří anarchisté podporují Ukrajinu, je to určitě z důvodů uvedených výše, ne proto, že by Ukrajince považovali za nějaký nadřazený národ. Shoda by se dala najít i v kritice NATO a třeba by se našly i další styčné body, stačí se jen na věci podívat v klidu.
Nastávají obtížné časy, moci ve světě se chápou ty nejreakčnější síly a naše svobody i (už tak chabé) sociální jistoty jsou ve vážném ohrožení. Možná by bylo lepší se věnovat více jiným aktivitám, než je hledání rozporů a vzájemné napadání. To už je lepší jít se trochu zchladit.