Texty Margaret Killjoy mám rád, pro jejich čtivost, humor, originálnost a neobvyklé paralely, které přináší. To platí i pro její nejnovější esej srovnávající aktuální hrozby spojené s Trumpovým znovuzvolením s nesmyslným zpackaným útokem z doby Krymské války. Přiznám se, že nemám příliš smysl pro poezii a překlad básně Útok lehké kavalerie, která se celým článkem prolíná, jsem si vypůjčil zde: PŘEKLADY ANGLICKÉ POEZIE
„Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu, aneb útok lehké kavalerie a vy
Vím, že všichni chodíte na můj Substack kvůli úderným analýzám, kvůli nejžhavějším komentářům a kvůli všem těm povídáním o těch nejméně obskurních tématech. Takže tady máte příspěvek srovnávající budoucnost americké ekonomiky za Trumpa a útok lehké jízdy z roku 1854, tak jak byla tato událost odvyprávěna ve čtyřech básnických interpretacích.
I
Na tisíc, na tisíc
délek to bylo,
dolinou Smrti v trysk
šest set se dralo.
‚Kavalerie dál!’
‚Na děla!’ rozkaz dal;
v dolinu Smrti v trysk
šest set se dralo.
V roce 1853 vstoupila Evropa do války o teritorium a vliv, jako záminku při tom využila náboženský konflikt v Palestině. To dnešnímu čtenáři nezní až tak nepovědomě. Jednalo se o Krymskou válku, ve které na jedné straně stálo Rusko a na druhé jeho věčný rival Otomanská říše, přičemž Británie a Francie podporovaly Otomanskou říši, protože nechtěly, aby Rusko expandovalo a vychýlilo tak rovnováhu moci.
Oficiálně předkládaným důvodem konfliktu bylo soupeření katolíků a pravoslavných o kontrolu nad křesťanskou populací v Palestině, ale to už leží mimo rámec toho, o čem chci mluvit.
Evropa chtěla válku a dostala válku. Západní mocnosti nakonec zvítězily.
Ale než se k tomuto výsledku dospělo, dojel si v roce 1854 oddíl lehké jízdy pro svou smrt i nesmrtelnost zbytečným útokem na těžce bráněný cíl. Stalo se to během bitvy o Balaklavu a útok vedl Lord Cardigan, asi aby se do tohoto dramatického a strašlivého dne dostalo co nejvíce odkazů na pletené oblečení. [1] Rozkazy byly špatně vykomunikovány. Těch 607 mužů nemělo jet s kopími a šavlemi proti zákopům, kde na ně čekalo 29 000 ruských vojáků vyzbrojených děly a puškami.
198 vojáků se vrátilo ze své jízdy do údolí smrti, což je asi víc, než byste čekali.
Lord Tennyson, anglický dvorní básník, napsal o této události celkem rozkošnou báseň nazvanou Útok lehké kavalerie, kterou jsem použila jako kostru tohoto článku. Dnešnímu čtenáři vyznívá jako protiválečná báseň. Tak ale nebyla zamýšlena. Byla zamýšlena jako pocta těm, kdo zemřeli při tomto marném útoku, protože tím splnili svou povinnost. Zemřít odkopnutí svými vládci, tisíc mil od domova v boji za něco, co se vůbec netýkalo jejich životů, to byl ten nejvyšší ideál opravdového anglického vojáka. Vše ve jménu Královny a Vlasti.
II
‚Kavalerie! Dál!’
Kdo z nich, že snad se bál?
Nikdo, byť rekrut zřel
zpackané dílo:
Úkol ne, namítat,
úkol ne, rozjímat,
úkol, dbát umírat:
v dolinu Smrti v trysk
šest set se dralo.
Právě teď se v USA dostal zpět k moci pravicový ideolog tím, že se prezentoval jako revoluční alternativa k rozpadajícímu se systému. Trump slíbil snížit ceny potravin vytvořením tarifů. Což nesníží (určitě ne v krátkodobém horizontu) cenu ničeho. Jakmile byl zvolen, začal couvat a prohlásil „víte, ceny potravin je těžké snížit.“ Zatímco svět klopýtá k chaosu a válce a klimatické katastrofě, do funkcí se dostávají ti nejhorší možní lidé.
Jedeme do údolí, děla máme po obou stranách. Lidé budou hladovět. Lidé budou umírat na nemoci, kterým lze předcházet, protože se zdravotní péče přehlíží a vykuchává. Strana „leopardů požírajících lidské tváře“ hodlá nechat hodně leopardů sníst hodně tváří. Lidé budou umírat na oltáři kapitalismu a křesťanského nacionalismu, zabiti svými vůdci. To je nejvyšší ideál skutečného amerického patriota, zemřít na nemoci, kterým se dalo předejít. Vše ve jménu Boha a Vlasti.
III
Děla po pravici,
děla po levici,
děla naň zející,
vše palbou hřmělo;
Pod deštěm střepin, střel,
vpřed každý chrabrý spěl,
do chřtánu Smrti tam
skrz bránu do pekel
šest set se dralo.
Útoku lehké jízdy mám dnes plnou hlavu z celkem praštěného důvodu: píšu nějaký fiktivní příběh o třetí a půlté světové válce v roce 2054 a ruská děla v něm právě rozstřílela marný útok jezdců na ptakoještěrech, popis útoku jsem zjevně okopírovala z této slavné bitvy.
Takže jsem toho měla plnou hlavu a přehrávala jsem si jednu z mých oblíbených písní od jedné z mých oblíbených skupin, písničku The Charge od New Model Army. Je to píseň, však víte, o útoku lehké jízdy. Pojali to z jiného úhlu pohledu, a to z jednoho konkrétního důvodu, není to banda tupých nacionalistů.
New Model Army zpívají:
„Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu
Tryskem jsme pádili ze zčernalých kopců
A do široce rozevřené pasti
Mosty za námi už jsou spálené a před námi děla čekají
Do údolí smrti vjely stovky statečných
Útok (myslím tím tu píseň) byl napsán v osmdesátých letech a přirovnával boj trpících horníků v Anglii k osudu vojáků lehké kavalerie. Tady je lidem řečeno, že mají plnit svou starou dobrou vlasteneckou povinnost a trpět hezky po britsku v tichosti. Vzchop se a žádné fňukání, jasné?
Poslouchala jsem tu píseň dnes večer pořád dokola, zatímco jsem si na gauči hrála se psem. Hráli jsme jednu z jeho oblíbených her – já se ho snažím praštit do hlavy a on se mě snaží kousnout do ruky. Je to laskavější, než jak to zní.
Poslouchala jsem The Charge dokola a dokola, protože to jsme my, tohle je Amerika. „Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu. Bohatí prosazují své ekonomické plány jako jakési morální křížové výpravy. Dělali to tak vždy, není to jen Trump. Kapitalistický řád se tak začal chovat dříve, než se narodili naši praprarodiče.
Chtějí, abychom bojovali a umírali v jejich válkách, to je jasné. Také chtějí a vždy chtěli, abychom pracovali a umírali pro jejich ekonomiku. Pracující staví jejich paláce a sami jsou přitom vysáváni dokud zcela nevykrvácí. Chtějí abychom šli na smrt a smířili se s nemožnými poplatky za zdravotní péči. Chtějí abychom hráli jejich falešnou hru volební politiky, zatímco na nás klimatická změna číhá jako ruské dělostřelectvo.
IV
Blesk v šavlí tasení,
blesk v pádu skosení,
do střelců rubání,
do vojska, k údivu
svět dohánělo:
Vrženi v palby dým
linií vtrhli k nim;
Kozákům, Rusům tím
svých šavlí rubáním
tříštili čelo.
Nazpět, ne, zdaleka,
šest set jich jelo.
V roce 1890, generaci po Tennysonovi, se tématu lehké kavalerie chopil další básník. Tento básník má k levici tak daleko, že už to víc nejde: Rudyard Kipling toho napsal na oslavu britského impéria možná více, než kdokoliv jiný v historii. Doslova vymyslel pojem „úděl bílého muže“ v básni téhož jména, která pojednávala o tom, proč by USA měly kolonizovat Filipíny. Není to muž, kterého bych mohla mít v oblibě.
Kipling svou báseň pojmenoval Poslední z lehké kavalerie. Není to nijak zvlášť krásná báseň, jen takový zveršovaný příběh. V té básní se u Tennysonova domu objeví posledních dvacet přeživších z lehké kavalerie. Všichni jsou chudí a hladoví. Nežádají o peníze, ale chtějí, aby Tennyson napsal novou báseň, která by pojednávala o tom, jak byli zapomenuti a jak hladoví, navzdory tomu, že se z nich staly literární ikony britské udatnosti.
Dokonce i tento věhlasný pravičácký básník se stavěl kriticky k tomu, jak byli tito vojáci oslavováni jako idoly, zatímco sami byli ponecháni o hladu.
Trumpova nová administrativa je samozřejmě masivní hrozbou pro zdravotní péči o veterány. Žádná administrativa se nikdy nijak extra nestarala o řadové veterány, kteří neměli dostatek rozumu na to, aby zemřeli, když byli vhozeni do mlýnku na maso, vrženi proti ruskému dělostřelectvu.
V
Děla po pravici,
děla po levici,
děla zaň mířící,
vše palbou hřmělo;
Pod deštěm střepin, střel,
kůň s jezdcem k zemi šel,
kdo chrabře dřív se bil
proniknuv do pekel,
co málo z výpravy
z šesti set zbylo.
My tady ale používáme ten útok jako metaforu, srovnávající osud lehké jízdy s osudem nás všech, kteří budeme čelit dělům hladu, poháněni dál vůdci tam vzadu. Postavit se odvážně smrti má v sobě jistou romantickou krásu. Vždy to tak bude. Každý z nás čelí smrti prostě tím, že žije a ti, kdo do toho jdou napřímo, vždy budou v jisté rovině inspirativní.
Přemýšlím ale o jiné skupině lidí, kteří bojovali po boku Britů. Během první světové války působil slavný britský voják T. E. Lawrence mezi Araby, kteří se bouřili proti Turecké nadvládě. Byl to gerilový boj a (tak jak to já chápu) jednou z věcí, která odlišovala tyto nomádské bojovníky od pravidelné armády, byla ta, že nomádské jednotky prostě odmítaly mít těžké ztráty. Byli stateční a bojovali dobře a znovu a znovu pomáhali zvrátit průběh války, ale jednoduše odmítali poslouchat velitele, kteří je posílali do mlýnku na maso. Odmítali britské chápání statečnosti.
VI
Kdy zbledne sláva snad,
úžasný za výpad!?
Svět upoutalo.
Hold, smělých fúrii!
Hold, kavalerii!
Dech šest set vzalo!
Bitva není válka a Britové nakonec v krymské válce zvítězili. Od té války mě dělí příliš mnoho času, prostoru a ideologie, abych na ni měla nějaký vyhraněný názor. Západní vítězství nad Ruskem spustilo řetězec událostí, který osvobodil ruské nevolníky, to ano, ale také ochránil britskou nadvládu nad Indií. Koloniální velmoci peroucí se mezi sebou, zatímco my ostatní trpíme, to je příběh tak starý, jako koncept státu.
O sto sedmdesát let později a na druhé straně oceánu, nám z připomínek oné války zbyla jen báseň Útok lehké kavalerie. Tennyson chtěl, aby nás inspirovala jejich statečnost, ale já na ty jezdce pohlížím se zármutkem. Poslušnost jim přinesla smrt, a to úplně bezdůvodnou. Vrozená lidská touha být užitečný a statečný byla zmanipulována státem tak, že ty jezdce (nemluvě o jejich koních) zabila.
O sto sedmdesát let později nás pořád vedou vůdcové tam vzadu, kteří zneužívají to nejlepší v naší povaze proti nám. Kteří zneužívají poezii proti nám. Kteří zneužívají slávu proti nám.
Očekávají, že budeme plnit jejich rozkazy a já doufám, že nebudeme.
Ještě čtvrtý básník se pokusil popsat útok lehké kavalerie: Peter Jackson, který režíroval trilogii Pána prstenů. Ve filmové verzi Tolkienova příběhu Denethor, pomatený správce Gondoru, pošle svého nemilovaného syna Faramira a několik stovek dalších jezdců, aby znovu dobyli město Osgiliath. Ke zkáze odsouzení muži projíždějí Gondorem a dostávají květiny, beznaděj patrná v jejich tvářích. Gandalf, jako vždy hlas rozumu, jim říká, aby se vrátili. Faramir odpovídá, že s radostí obětuje svůj život na obranu města a pak vyjíždí proti dešti šípů.
Správce Gondoru proti Faramirovi zneužil jeho nejlepší vlastnosti, věrnost, statečnost a pokoru.
Doufejme, že více takových rádoby králů se jako Denethor zapálí a vrhnou se dolů ze svých vlastních hradeb. Doufejme, že to udělají brzy, dřív než nás všechny pošlou na smrt v práci nebo ve válce nebo nás nechají onemocnět a umřít v našich domovech.
To by nám ušetřilo mnoho potíží.
[1] pro ty, co tápou v angličtině, balaclava je v překladu pletená kukla a cardigan je propínací svetr – poznámka překladatele