Během posledních pár let začali fašisté středního věku a jejich mládežnické organizace tady v Německu stále více mobilizovat proti akcím hrdosti. Tady v Lipsku jsou antifašisté schopni zablokovat fašisty na vlakovém nádraží, aby jim zabránili v narušování průvodu a festivalu v centru města. V malých městech a na venkově ale většinu účastnictva Prideů tvoří mladiství s malými nebo dokonce žádnými zkušenostmi z ulic. A tak radikálové, kteří žijí ve větších městech, začali organizovat cestovní skupiny, přivážející na demonstrace nejenom solidaritu, ale navíc i jistou odbornost. Byly založeny skupiny sebeobrany, aby chránily jak malé pochody hrdosti, tak i cestovní skupiny. Díky množství lidí, přicházejících z větších měst, vypadají fašistické kontraprotesty směšně malé.
Musím používat invalidní vozík, takže pro mě není vždy snadné, dostat se do těchto venkovských oblastí, kde není dostupná infrastruktura veřejné dopravy. Ale vždy se našli lidé, ochotní vynést můj vozík a pomoci mi ven. Všichni se o sebe vzájemně starají a skupiny sebeobrany jsou neuvěřitelně úspěšné v zajištění bezpečnosti jak pro místní, tak pro nás přespolní (naproti tomu, jak je německou tradicí, fízlové chrání fašisty).
I když se ti z nás, kdo cestují do těchto menších míst, obvykle příliš neshodnou na způsobech organizace a kolice v rámci bubliny našich velkých měst nejsou obvyklé, ochrana osvobození queer a trans lidí pomohla vypěstovat úžasný pocit jednoty mezi námi anarchisty a celkovou rudou frontou.
To vše vedlo k těm nejkrásnějším zážitkům z protestů, které jsem za svých osm let aktivismu prožila.
—Tea “Kára” Drobniewski
5.
Společně s akcemi na obranu komunity se chtěl náš kolektiv věnovat i komunitnímu vzdělávání ohledně antifašismu – na obrovské doširoka rozprostřené periferii, kde panuje skutečná izolace. A tak se zrodila Kavárna 36 – což není vůbec žádná kavárna, ale potulná hostina idejí v akci.
Místo toho, abychom pořádali vzdělávací akce v určitý pevně stanovený čas, který pak lidé musí zařadit do svých plánů a na místech, kam musí přijet, jsme se rozhodli přinést své akce k lidem tam, kde už jsou, v dobu kdy tam jsou. Za tímto účelem několikrát do týdne (jak nám energie dovolí) navštěvujeme lokální kavárny a konverzujeme o antifašismu právě tam. Každý je přizván, aby se přidal a podílel se v míře jaké chce. A to samozřejmě zahrnuje i zaměstnance kavárny.
První runda kávy a občerstvení je vždy na nás (díky penězům vybraným na akcích a z prodeje zinů). Nabízíme tiskoviny lidem, kteří by si je chtěli sami přečíst nebo je sdílet někde jinde. Diskuse mají podobu konverzací – pokecu u kafe – ne didaktických cvičení. Není při nich žádný přednášející nebo publikum, ačkoliv někdo může začít dialog krátkým úvodem ke konkrétnímu tématu, jako třeba co se právě chystá, informace o místních fašistických nebo fašismu blízkých skupinách a o historických událostech.
Kavárna 36 vytvořila pro lidi místo, kde mohou vyjádřit své pocity odloučení od kolektivní péče a své znepokojení ohledně fašismu v našem kontextu – jako například když fašisté vedou kampaň proti trans lidem na školách, nebo když si berou za terč lidi bez domova a skupiny migrantů. Z těchto konverzací vzešly další aktivity na obranu komunity a budujeme skutečné svazky solidarity.
—Jeff Shantz
6.
Huutgna, takzvané Jihovýchodní Los Angeles (SELA), se stalo epicentrem nové vlny koloniálního teroru: vynucování „imigračního zákona“ na ukradené půdě, zabudované do ekocidního tábora smrti. Ve vzduchu je tolik podezíravosti a strachu jako výfukových zplodin. ICE je federální tajnou policií Trumpova režimu a její invaze do Los Angeles je pokusem ukázat svou domnělou dominanci nad největším kalifornským symbolem přistěhovalecké hrdosti. Je těžké přesně určit, proč v některých oblastech dochází k raziím více než v jiných, jedno ale víme: vybrali si špatné město (nebo města) do kterého se srát.
19. června 2025 se ICE pokusila o další únos na myčce aut ve městě Bell, když lapila do pasti rodinu v autě, které agenti obklíčili. Jenže místo toho, aby zmizeli hned poté, co byli spatřeni, agenti ICE zůstali na místě dost dlouho na to, aby místní zjistili, že tam jsou. Lidé z Bell i dalších sousedících částí SELA se hromadně zmobilizovali, aby dali ICE najevo, že v oblasti nejsou vítaní.
Několik vozidel ICE skončilo s propíchnutými pneumatikami a rozbitými skly. Granáty se slzným plynem, které na obranu agentů ICE vystřelila policie oblasti SELA, byly házeny zpět. ICE byla donucena tu rodinu, na kterou cílil její útok, nechat jít, a pak její agenti s ostudou odtáhli, poté co je místní oddělení policie a hasičů zachránila před spravedlivým hněvem SELA. Přímá akce, kterou ilegálně provedli odvážní jedinci, kteří riskovali své zdraví a svou svobodu, je to, co v tomto případě únos úspěšně zastavilo. ICE se nestáhla proto, že by brala nějaké ohledy, ICE se stáhla ze strachu.
Dlouholetá anarchistická autorka a organizátorky Cindy Milstein představuje sbírku příběhů o každodenním odporu proti fašismu.
Shodou okolností, nebo možná naneštěstí, dokončuji tento zin uprostřed období, které trvá už mnoho dní a během kterého intenzivně poskytuji podporu, bok po boku s několika pozoruhodnými anarchisty a anarchistkami, našemu milovanému kamarádovi, náhle unesenému různými federálními agenty, který teď čelí plné tíži křesťanskofašistické státní represe. Je „štěstí“, že to píšu na obrazovku počítače, protože kdybych to psala perem na papír, inkoust by mi rozmazávaly slzy. Připomíná mi to ale, že toto solidární úsilí, kdy početní spolehliví lidé zanechávají všeho ostatního, aby se vrhli do právní, logistické a emoční péče, je přesně tím „každodenním antifašismem“, i když to nemusí být očividné.
A současně shodou okolností, toto není jen zin – ačkoliv ziny, pokud je jejich obsahem vzpurnost, jsou úžasné samy o sobě. Bohužel ten kamarád, kterému jsme propůjčili svá srdce dokud nebudou svobodná, je obviněn mimo jiné ze „zločinu“ držení zinů. Vždy stojí za to zopakovat, že (jak tvrdí zapatisté) „naše slova jsou naší zbraní“. Takže je projevem naší solidarity také šířit nádherné ideje a jiskry inspirace ať už formou zinů, nebo jinými rozmanitými způsoby popsanými na těchto stránkách a mnoha a mnoha dalšími, které vy a další lidé vymýšlíte a uvádíte do žité praxe těchto brutálních dnů.
Když jsem publikovala „výzvu k příspěvkům“ do tohoto skromného projektu, mnoho lidí ji pro mě sdílelo. Jeden kamarád při tom poznamenal, že to je další z mé série zinů „plných naděje“. Jen abych to uvedla na pravou (nebo levou) míru, nejsem plná naděje. Tento zin nenabízí nějakou přislazenou přikrášlenou „naději“, aby nám nějak ulehčil v těchto totálně nechutných časech. Přesto silně věřím v praskliny ve stavbě hierarchické moci a v příslibu, který v sobě nesou a že praskliny existují vždy i za těch nejhorších okolností. Tento zin je pak malou kolekcí příkladů činů solidarity které nám jednoduše pod fašistickou nadvládou mohou poskytnout více bezpečí, aby se nás více dostalo na druhou stranu do světa bez fašismu.
—Cindy Barukh Milstein
1.
Dekolonizační umění je vzdor, přežití a svědectví. Na pozadí teroru ICE a systematického násilí jsme vytvořili náramky s vyrytým číslem na místní horkou linku rychlé reakce, přímý nástroj ochrany a solidarity pro lidi bez dokladů pracující na farmách a jejich rodiny na Kalifornském pobřeží. Ty náramky jsou štítem, který se dá nosit, připomínkou komunitní péče a poselstvím vzdoru tváří v tvář strachu.
Vyrobené komunitou pracujících na farmách pro svou vlastní komunitu, tato praxe se soustředí na umění jako kolektivní akt vzdoru, autonomie a lásky. Ve světě, který kriminalizuje migraci a dobývá práci z těl, na která se pohlíží, jako by byla na jedno použití, tyto náramky prohlašují právo na bezpečí, důstojnost a sounáležitost. Kreativní proces se stává způsobem jak překonat smutek, přetransformovat jej a představit si opak. Každá další korálková výšivka je odmítnutím vymazání; každý další uvázaný uzlík prohlašuje „nejsi sám/sama“.
—Winsor Kinkade
2.
V malém městě, ve kterém žiju, byl odhalen jeden z vůdců Unite the Right (Sjednoťme pravici) a lidé se pořádně naštvali. Na univerzitě, kde ten neonácek studuje, se konala shromáždění. Proběhl pochod k obecnímu úřadu. Lidé zaplavili kampus letáky a polepili zdi plakáty. Uspořádali telefonickou kampaň a vyvěsili transparenty. Nátlak se ještě zvýšil, když se škola mohla přetrhnout aby toho chlápka ochránila. Bylo to tak drsné, že nechal školy a přešel na online studium. Jako komunita jsme toho šmejda doslova vyhnali z města. Krátce nato také opustil svou fašistickou skupinu.
—antifašista z malého města
3.
Má rodina žije v malé boční uličce v Jižním Brooklynu. Před pěti lety jsem začal s vizí vzájemné pomoci a mezigenerační pečující komunity klepat na dveře, abych inicioval letní sešlosti našeho bloku. Natiskl jsem stovky letáků, obešel všechny domy a zazvonil na všechny zvonky a nakonec se mi povedlo, že se lidé nejrůznějšího věku sešli na sousedském grilování a svépomocné hostině.
Druhý rok jsem shromažďoval finance na nákup našeho prvního kolektivizovaného vybavení – velkého skákacího hradu. (Proč dávat peníze nějaké podělané korporaci za pronájem, když můžeme mít vlastní a všichni ho sdílet?)
Třetí rok jsme měli WhatsApp skupinu pro vzájemnou směnu, dobrovolné hlášení se k odklízení odpadků a na podporu pouličních zvířat. Někteří sousedé začali se sdílením nářadí a další nabídli pomoc starším lidem, kteří potřebovali vynést nákup do schodů.
Teď, v našem pátém roce, se lidé začali vzájemně oslovovat, aby sdíleli choulostivé důvěrné prosby o pomoc, jako je třeba pomoc s imigrací nebo podpora v případech domácího násilí. Věřím, že fašistický stát má neukojitelnou touhu dohlížet a jakákoliv údajná pomoc od něj přichází za cenu ověřování identity a neustálé potenciální hrozby uvěznění. Objevili jsme mnoho způsobů, jak o sebe pečovat a jsme schopni využívat své relační zdroje, abychom se zcela vyhnuli státu a respektovali při tom vzájemně svou potřebu soukromí a anonymity. Pokaždé když vyřešíme náročné problémy naší komunity tak, abychom se osobně vyhnuli státu, je to dle mého názoru antifašistická výhra. Ať už je to mediace, místo kde se vyspat a vychladnout po ostré hádce s partnerem/partnerkou, nebo doprovod k imigračnímu soudu, radostně si vzájemně poskytujeme větší bezpečí.
„Ti, kdo prohlašují, že jsou na straně svobody a přitom odmítají neklid, jsou lidmi, kteří chtějí sklizeň bez orání půdy; chtějí déšť bez hromu a blesku. Chtějí oceán bez strašlivého burácení jeho ohromného vodstva.“
Frederick Douglass
Možná jste viděli letáky, četli prohlášení. Možná jste je i sami papouškovali. „Jsme nenásilní,“ říkají letáky. „Nikomu nebude dovoleno na tyto protesty přinést zbraně,“ říkají letáky. „Respektujeme prosazování zákona,“ říkají letáky.
Nezáleží na skutečnosti, že naprostou většinu zbraní přinesených na protesty, tam přináší policie. Je jedno, že naprostou většinu násilí, které se na protestech odehraje, má na svědomí policie.
Nemám problém s nenásilím, ne z podstaty. Pro někoho je nenásilí taktickou volbou. Pro jiné je to morální imperativ. Problém je ale v tom, že to bezvýrazné „nenásilí“, prosazované některými protestujícími, je v tom lepším případě jednoduše nedostatkem odvahy a odmítnutím zamyslet se pořádně nad tím, co je v sázce, v tom horším případě je to v podstatě tajná spolupráce s fašistickým státem.
Fašistický stát. V tomto okamžiku už jsme v této otázce dosáhli jakéhosi hrubého konsensu. Napříč celým nepravicovým politickým spektrem jsou akademici a historici a antifašisté a anarchisté a liberálové a demokraté a pokrokáři ochotni přijmout fakt, že státní aparát Spojených států byl ovládnut fašismem. Ochutnali jsme to slovo na našich jazycích. Pro některé z nás má zvláštní příchuť, neznámou pachuť; nejsme zvyklí nazývat něco „fašismem“ a myslet to doslovně. Používali jsme to slovo po celá léta až moc volně k označení čehokoliv, co se nám nelíbilo.
Spojené státy jsou fašistickým státem a mnoho z nás zde žije a mnoho z nás nechce, aby byly fašistickým státem, takže hledáme způsoby, jak tomu fašismu vzdorovat. Hledáme způsoby, jak být antifašisty.
Protože nemám k dispozici lepší pojmy, chtěla bych rozlišovat mezi „falešným nenásilím“ a „skutečným nenásilím“. Skutečné nenásilí je souborem organizačních principů a taktik, které jsou čas od času používány s velkou účinností po celém světě. Jejich součástí je i vystavení svých vlastních těl nebezpečí a vyžaduje tak velkou odvahu. Skutečné nenásilí zahrnuje lidi – často tisíce lidí – kteří riskují své životy a svobodu aby narušili chod mašinerie útisku. Skutečné nenásilí také funguje jenom pokud ti, kdo jej praktikují, dají jasně najevo, že nenásilí je volbou, pro kterou se rozhodli. Martin Luther King Jr chodil ozbrojen a za každým, kdo se na Jihu v době boje za občanská práva stavěl na odpor nenásilně, stál ozbrojený černý farmář, který dohlížel na jejich klidný spánek. (Přečtěte si knihu This Nonviolent Stuff’ll Get You Killed, kterou napsal Charles E. Cobb Jr nebo si můžete poslechnout můj podcast o ozbrojeném hnutí za lidská práva část 1ačást 2). Nenásilí funguje, pokud těm u moci řekne „podívejte, můžeme to vyřešit po dobrém, a nebo to uděláme po zlém.“
Nebo, abychom citovali výrok Fredericka Douglasse z roku 1857, „moc nám nic nedovolí, pokud se toho nebudeme domáhat. Nikdy to neudělala a nikdy to neudělá.“ Pokud se snažíte konfrontovat nespravedlivé systémy, musíte uplatnit sílu. Nenásilí, skutečné nenásilí, je jednou z mnoha metod, jak to udělat (a rozhodně nebylo tou metodou, díky níž skončilo otroctví v USA, nebo která vyřídila fašistické armády za druhé světové války).
Falešné nenásilí je zdaleka nejrozšířenějším typem nenásilí v USA (a předpokládám, že obecně na „Západě“). Falešné nenásilí nezpochybňuje status quo, ale naopak ho upevňuje.
Tam, kde skutečné nenásilí říká „násilí by v této situaci bylo ospravedlnitelné, ale my praktikujeme nenásilí, aby o to víc vynikla krutost našich nepřátel a aby byla zpochybněna jejich morální úroveň,“ falešné nenásilí říká „násilí ze strany status quo je ospravedlnitelnější než násilí těch, kdo proti němu bojují.“
Tím nejjednodušším způsobem, jak rozlišit mezi opravdovým nenásilím a jeho bezzubým dvojníkem, je asi to, že opravdové nenásilí je obvykle nelegální, zatímco falešné nenásilí se chlubí svou zákonů dbalou povahou.
Opravdové nenásilí samozřejmě není tím jediným způsobem, jak vzdorovat a nemyslím si, že by bylo morální nebo strategickou nutností. Jednou z velikých lží naší doby je ta, že pouze nenásilný odpor proti útlaku je oprávněný. Je fascinující, že jsme schopni této lži naletět, vezmeme-li v úvahu, v jak militaristické kultuře žijeme a taky to neuvěřitelné úsilí, které tolik lidí z tolika z našich rodin vložilo do zastavení fašismu posledně.
***
V roce 1936, když se Franco pokusil uskutečnit ve Španělsku fašistický převrat, neuspěl – zastavila ho různorodá směs republikánů, anarchistů a marxistů. V důsledku toho vypukla španělská občanská válka s fašismem na jedné a republikou (a anarchistickým komunismem) na druhé. Západní takzvané demokracie jako Francie, Británie a Spojené státy neudělaly nic a Španělsko podlehlo fašismu. Do boje se však zapojilo 35 000 internacionalistů, snažících se zastavit fašismus. 2500 z nich tvořili Američané. Když se někteří z těchto Američanů později snažili narukovat do americké armády, aby pokračovali v boji s fašismem ve druhé světové válce, mnoho z nich bylo odmítnuto, nebo jim nebylo umožněno získat vyšší hodnost. Používal se pro ně oficiální termín „předčasný antifašista.“ Bojovali s fašismem dříve, než to po nich chtěla vláda Spojených států.
Jde o to, že nepotřebujete schvalující úřední razítko od té nebo oné vlády, aby jste cítili, že bojovat proti fašismu je legitimní.
***
Když anonymní organizační skupiny vydávají prohlášení vyžadující nenásilí, a tvrdí, že mluví za celé „hnutí“ proti Trumpovu režimu, dělají práci státu za něj. Vytvářejí jasné zlomové linie, které může stát zneužívat. Když říkají že „legitimní jsou jen nenásilní protestující,“ pokládají tak základy k delegitimizaci násilných (a dokonce i zákony porušujících nenásilných) protestujících a žádají stát, aby nás rozdělil a ovládl. Zastánci falešného nenásilí nepřímo říkají, že respektují násilné agenty fašistického státu (jako třeba policii) více než ty, kdo používají násilí aby fašistickému státu vzdorovali.
V podstatě vzato, pokud vidím někoho, jak vzdoruje fašismu způsobem, který nepovažuju za strategický (připadá mi třeba naivní, připadá mi třeba reformistický, připadá mi třeba extrémní), připomínám si, že cítím větší respekt k osobě vzdorující fašismu, než k fašismu, kterému vzdorují. (Ironií je, že to zahrnuje i ty samé lidi, které touto esejí kritizuji. Nejsou mými nepřáteli, nepřítelem je fašismus .)
Pokud silně zastáváte nějaké morální stanovisko (jako antifašismus), je snadné a taky nebezpečné uvěřit, že vy a vaši kamarádi zastáváte ten jediný správný postoj. Že znáte tu jedinou nejlepší strategii, tu nejopravdovější ideologii. Všichni jsme se ale zapojili do tohoto boje z různých důvodů. Všichni používáme různé taktiky. Používáme všichni různá označení. Všichni bojujeme za různé světy.
Zapatisté nám však připomínají, že bojujeme za svět, ve kterém je možných mnoho světů. Bojujeme s fašismem, protože je to fašismus. Není žádný jediný správný způsob, jak to dělat. Jak morálně, tak strategicky musíme akceptovat, že jiní lidé budou mít rozdílné taktické plány. Strategie, které sledujeme, musí být strategiemi, které uznávají, že rozmanitost je naší silou, ne naší slabostí. Rozmanitost víry, etnicity, názorů, kultury, ideologie, taktiky.
Pokud budeme rigidní, neudělá nás to silnými. Budeme místo toho křehcí. Křehký meč je v bitvě k ničemu.
***
Když se nacisté dostali k moci, zarputile se snažili konsolidovat moc a zničit demokracii. Nestalo se to přes noc, ale stalo se to rychlým tempem. Jak známo došlo v tomto období k útoku na budovu parlamentu, který se do historie zapsal pod označením požár Reichstagu. Většina verzí, které o této události uslyšíte, říká, že tu budovu zapálili nacisté a svedli to na levici, že zneužili požár k tomu, aby upevnili svou moc a zničili demokracii. Poučení, které si z toho máte odnést, je paradoxně to, že zapálit Reichstag by bylo špatné – a přece už za pár let USA, Británie a SSSR to místo samy bombardovaly a miliony lidí šly na smrt ve snaze zastavit nacistickou vládu.
Požár Reichstagu nezaložil žádný nacistický agent. Udělal to oddaný antifašista, holandský radový komunista (to je něco jako komunista, který nemá rád SSSR a věří, že by si dělnická třída měla vládnout sama prostřednictvím demokratických orgánů namísto shora dolů řízených hierarchií). Jmenoval se Marinus van der Lubbe. Vyrůstal v chudobě a drsných podmínkách a jednou prohodil fízla oknem a historie ho pošpinila víc než kohokoliv jiného, na koho si dokážu vzpomenout.
Marinus zapálil Reichstag protože už měl dost toho, jak levice nedělá nic ohledně nacistů, kteří se právě dostali k moci a protože doufal, že jeho žhářství zažehne jiskru dělnické rebelie proti fašismu. Místo toho jeho čin využili fašisté jako záminku k uchopení ještě více moci. Ze strategického hlediska ten požár nedopadl dobře. Z morálního hlediska? Prostě se na něj nemůžu zlobit. Jeho činy mohly zažehnout rebelii. Nezažehly. Ale kdyby ano, celý svět mohl být ušetřen mnoha potíží. (Můžete si poslechnout jak o jeho příběhu diskutuji ve svém podcastu část 1 a část 2.)
Marinus van der Lubbe
Nikdo skutečně nevěří, že bez Marinusova požáru by nacisté neprovedli všechny ty svoje, však víte, všechny ty nacistické věci. Ani za mák nevěřím, že Marinus významně změnil běh dějin. Pod tou či onou záminkou, nebo i bez ní, by se fašisté stejně chopili moci. Svalovat všechny jejich ohavné skutky na antifašistického holandského kluka z dělnické třídy je jednou z nejdéle přetrvávajících lží té doby. Proč se tou myšlenkou vůbec zabýváme?
Proč vedeme své hnutí k tomu, aby se nechalo po 92 letech znovu stejným způsobem napálit?
***
Mé chápání historie mě vede k přesvědčení, že tou nejefektivnější akcí povětšinou není ani ta striktně „násilná“ ani ta „nenásilná“, alespoň pokud se bavíme o lidu nějaké země vzdorujícímu vlastnímu útisku. I když existují příklady režimů, které byly svrženy v podstatě vojenskou akcí a příklady režimů svržených kampaněmi ze zásady nenásilnými, je daleko obvyklejší vidět režimy svržené tím, co by se dalo nazvat jako „ostřejší akce.“ (Nebo tomu tak možná nebudete chtít říkat, ale já tomu tak říkám.)
Všeobecné stávky a lidové vzpoury jsou obecně efektivnějšími strategiemi ve většině (ale ne všech) situací. Když lidé vyjdou do ulic a zůstanou v ulicích, zastaví fungování utlačovatelského státu a zpochybní legitimitu státu. Tento druh akcí obecně není ani ve své podstatě vojenský ani striktně nenásilný. Někteří lidé přijdou s transparenty, jiní přijdou s cedulemi připevněnými na baseballových pálkách. Barikády a cihly a nápisy na zdech a neozbrojené masy už dříve svrhávaly režimy a udělají to znovu, obzvláště pokud masa nenásilných protestujících nabídne svou podporu a solidaritu těm ostřejším, kteří vezmou útokem věznice a sem tam vypálí nějakou tu budovu.
Ústřední lží falešného nenásilí je „stát chce, abychom se chovali násilně, aby tak získal záminku vyhlásit stanné právo.“ Pokud nikdy neuděláte nic, kvůli čemu by mělo pro stát smysl vyhlásit stanné právo, nebude se tím obtěžovat. Zničí ale nenásilné protesty a politickou opozici bez ohledu na to, jakou taktiku tato opozice používá. Co stát chce, je to, abychom preventivně vybudovali konsensus, že by bylo špatné k odporu vůči státu použít sílu. Když říkáte „stát chce, abychom se chovali násilně,“ děláte práci fašistického státu za něj.
Nejsou žádní „dobří protestující“ a „špatní protestující“ a fašistický stát se určitě nebude obtěžovat tím, aby nás třídil do těchto kategorií, než se nás pokusí deportovat do vězeňských táborů v zahraničí. Tohle není nějaký hypotetický příklad, lidé už jsou deportováni za napsání komentářů a za účast na skutečném nenásilí.
Nemáme žádný důvod se domnívat, že nás poslušnost zákonů zachrání.
Máme všechny důvody se domnívat, že budování antifašistické solidarity napříč ideologickými a taktickými liniemi by mohlo.
Kniha Worth fighting for: Bringing the Rojava revolution home vyšla v roce 2023 u Active Distribution. Autorky knihy Jenni Keasden a Natalia Szarek v ní popisují své zážitky z ročního pobytu v Rojavě, kde se účastnily revoluce, kterou Jenni popsala slovy: „Není to utopie. Právě naopak. Co je na ní tak výjimečného, je právě to opačné – že je tak pevně zakořeněná v životech běžných lidí, se všemi našimi zmatky a nedokonalostmi. Nebojuje za nic menšího než za utopii, ale je odhodlaná začít tam, kde právě jsme, s lidmi jací právě jsou, ne v nějakém fantazijním ideálním světě. Tohle všechno přitáhlo revolucionáře z celého světa a ona nám láskyplně otevřela náruč.“
Obě autorky, které se ve vyprávění střídají, byly již dříve aktivní v britském protestním hnutí a často zážitky z obou dosti odlišných hnutí (britského a kurdského) porovnávají a snaží se popsat, v čem by zkušenosti z Rojavy mohly být lidem na západě prospěšné (v jejich případě jim pobyt v Rojavě pomohl překonat značné vyhoření, které je po letech aktivismu v Británii postihlo). Tuto snahu ostatně vystihuje i podtitul knihy Přinést rojavskou revoluci domů. I když nemusíte se vším souhlasit (alespoň já bych byl v jistých věcech opatrný) kniha určitě poskytuje řadu podnětů k zamyšlení. Díky své formě, kdy se osobní zážitky prolínají s popisem obecnějších souvislostí, je navíc poměrně čtivá a právě ty konkrétní detaily a zkušenosti mnohdy pomáhají události pochopit lépe než nějaké obecné politické manifesty.
Knihu již dříve na svém webu a v časopisu Existence představila Anarchistická federace, takže mi ušetřila práci s pořizováním výpisků a ty, kdo by se chtěli o Rojavě dozvědět více, odkazuji na jejich text zde. Já se tak mohu omezit jen na překlad malé ukázky. Ta pochází z 10. kapitoly nazvané Bojovat, autorkou této kapitoly je Natalia.
***
Připadalo mi překvapivě uklidňující, jak mnoho ostřílených organizátorů a veteránů v Rojavě, když mluvili o revoluci, říkalo:“Je to obtížné. Je to dlouhé a obtížné.“ Z toho vyplývalo, že skutečnost, že mi mnoho věcí připadalo obtížných, neznamenala, že to dělám špatně. Vlastně to možná dokonce znamenalo, že to dělám správně.
Další věc, kterou říkali, byla, že „po revoluci…je více revoluce“. Revoluce není událost, nebo nějaký konečný bod, je to celoživotní práce, přístup k tomu, jak vedeme své životy a jak bojujeme. Nemůžeme žít své životy tak, že budeme čekat, až bude po ní, musíme si ji osvojit a vidět v ní krásu. Může to znít jen jako neupřímná symbolika nebo jako naivita, jako klišé omílané těmi, kdo chápou revoluci jen z hollywoodských filmů nebo z nějaké historické knihy, popisující vše v růžových barvách. Ale v Kurdském osvobozeneckém hnutí je to pravda, kterou žijí lidé, jejichž životy jsou svědectvím o boji, kteří nosí roky boje ve vráskách na svém obličeji a ve šrapnelech zabořených pod kůží.
Trvání na tom, že boj je nejen nezbytný, ale že je v něm krása, je ústřední pro přístup hnutí k revoluci. Boj je vnímán jako odpor proti útlaku a nespravedlnosti, kdekoliv a v jakékoliv podobě se objeví. Boj není to samé jako utrpení, ale znamená to, že se ne vždy vydáme snadnou cestou. Znamená to tvrdou práci pro revoluční změnu; ať už se ta práce odehrává na frontových liniích, v komunitním organizování, v překonávání konfliktů nebo v rozebírání utlačujících způsobů chování, které jsme si všichni osvojili. Boj znamená uvést do souladu vaše myšlenky, vaše pocity a vaše činy tak, abyste se mohli/y naplno vrhnout do práce, oslav a vztahů, které utváří revoluci.
Během politického organizování, do kterého jsem byla v minulých letech zapojená, mi boj až příliš často připadal jako bušit znovu a znovu hlavou do cihlové zdi. Myslím, že jsem viděla aktivismus jako něco, co by nás (pokud budeme mít štěstí) mohlo přivést blíže k okamžiku revoluce, která se může, ale nemusí odehrát ve vzdálené budoucnosti. Teď se snažím přemýšlet o revoluci jako o něčem, co vyrůstá (mimo jiné) z lidí, kteří si vybrali revoluční přístup k tomu, jak bojujeme. Pokud se vydáme cestou odporu, krásy v boji, pak zažijeme osvobození tím, že po ní budeme kráčet. Tady pramení radost – ne proto, že by to bylo snadné nebo příjemné, ale protože můžeme cítit, jak se jejím prostřednictvím stáváme svobodnějšími.
Když jsem poprvé přijela do Rojavy, toto nebylo něčím, co bych byla ochotná dělat. Na politickém organizování jsem milovala mnoho věcí – komunitu, pocit kolektivní síly, pocit, že žiji dle svých hodnot – nebyla jsem ale emocionálně připravená zavázat se k boji na celý zbytek života. Všemu tomu povídání o tom, jak je boj nádherný, se snadno věří v teorii, ale těžší je uvést to do praxe. Pokud si doopravdy neosvojíme boj, budeme vždycky hledat nejsnazší způsoby, jak se z toho vyvléct. Může to znamenat, že se vydáme cestou efektních a fotogenických mobilizací a že budeme sahat jen po nízko visícím ovoci dosažitelných reforem, namísto důkladného politického organizování a revoluční změny systému. Může to znamenat, že se budeme angažovat v politické změně jen do té míry, která je pro nás pohodlná a neohrozí naše individuální postavení v rámci systému. Může to také znamenat, že se propadneme do cynismu a nebudeme skutečně věřit, že se věci mohou změnit, nebo se omezíme jen na politická prostředí, kde už se s ostatními vzájemně shodujeme.
Během toho roku, který jsem v Rojavě strávila, jsem byla neustále vyzývána, abych zapátrala hluboko ve svém nitru a objevila, co to znamená bojovat revolučním způsobem. Znamenalo to být vždy otevřená tomu, přemýšlet o svém chování, o svých myšlenkách a touhách a být upřímná, pokud se neshodovaly s mými hodnotami a s mým deklarovaným odhodláním změnit svět k lepšímu. Znamenalo to nenechávat si svou zranitelnost a své potíže pro sebe, ale naučit se místo toho důvěřovat svým soudruhům a soudružkám a překonávat obtíže společně. Znamenalo to nechtít se zbavit lidí, kteří mě vytáčeli nebo nebyli dostatečně „woke“ a znamenalo to odhodlání budovat s nimi i tak důvěru a vztahy, protože jsme všichni součástí revoluce.
Na takový život jsem nebyla zvyklá, takže ten rok patřil k jedněm z největších výzev mého života. Některé dny jsem byla ve vnitřním osvojení si boje úspěšnější, než v jiné. V těch dnech, kdy jsem byla obzvláště vyčerpaná nebo bez motivace, jsem si představovala, že jsem doma a opíjím se a tančím s kamarády, nebo že to prostě jen odpískám a budu zbytek světa ignorovat. Když jsem se snažila zůstat soustředěná – nebo neusnout – během dlouhých seminářů, sepisovala jsem si na okraj zápisníku seznam restaurací, které bych chtěla navštívit, nebo dovolených, na které bych chtěla zmizet. Někdy jsem i snila o bezpečném odstupu, který by spočíval v tom, že s politikou budu koketovat jen takovým způsobem, aby mi to přinášelo potěšení, ale který bude ohraničen jen na zvládnutelnou část mého života a že zkusím, jestli bych se k něčemu takovému mohla vrátit. Stále znovu jsem ale docházela k závěru, že to není život, k jakému bych se mohla vrátit. Ten pocit, že jednám správně, který vycházel z vědomí, že jsem plně pohroužená v boji společně s mnoha tisíci dalších lidí, to bylo něco, k čemu jsem se nemohla obrátit zády. A po celý zbytek života – ať už budu v Rojavě, v Anglii, nebo kdekoliv jinde – to znamená nevyhýbat se boji.
Co to znamenalo v praxi? V zápiscích ve svém deníku z Rojavy si stěžuji, že většina mé energie jde na vrtání se v obtížné interpersonální dynamice a na nekonečné spory se supervizory projektu, ve kterém jsem pracovala, namísto toho, abych metaforicky mávala vlajkami na frontové linii revoluce. Připadalo mi to jako narušení, jako plýtvání času a energie místo opravdové práce. Ale už po pár týdnech ve hnutí jsem v hlavě slyšela hlasy moudrých revolucionářů a revolucionářek: „A kde si myslíš, že ta frontová linie revoluce je, když ne v tvojí hlavě?“
Tendence anarchistických hnutí brát na sebe lokální charakteristiky, byla obzvláště zřejmá v Itálii, kde byl revoluční postoj, vyvinutý během risorgimenta, jedním z vlivů, který dal libertariánskému hnutí jeho podobu. Prvními anarchistickými militanty v zemi byli dřívější stoupenci Mazziniho a Garibaldiho; pod vládou savojské monarchie anarchismus dlouho pokračoval ve stejném utajovaném způsobu existence jako republikánská hnutí z počátku devatenáctého století a tradice konspirace, povstání a dramatických činů, kterou vytvořili karbonáři, pomohla dát podobu anarchistickým způsobům akce. Dokonce i volná organizace hnutí se podobala té, kterou si během svého pronásledování osvojili karbonáři a typičtí libertariánští hrdinové jako Errico Malatesta a Carlo Cafiero, žili podobně okázalým způsobem jako Garibaldi a Pisacane.
Pokud ale hnutí za národní osvobození ovlivnilo italský anarchismus – a jeho prostřednictvím, jak uvidíme, metody anarchistů v jiných zemích – myšlenky zahraničních anarchistů zase naopak ovlivnily všeobecný rozvoj revolučních hnutí v Itálii. Dokonce ještě před příchodem Bakunina v roce 1864 už měly na italské republikánské myšlení vliv Proudhonovy ideje, obzvláště prostřednictvím spisů a proslovů Carla Pisacaneho, vévody ze San Giovanni, onoho Dona Quijota risorgimenta.
Pisacane jako mladík sehrál významnou úlohu v revoluci z roku 1848, kdy byl náčelníkem štábu Mazziniho armády Římské republiky. V roce 1857 předběhl Garibaldiho riskantní vylodění na Sicílii, ovšem s tragičtějším výsledkem, když s malou armádou republikánů vyplul z Janova na parníku Cagliari a dorazil na pobřeží Kalábrie. Místní povstalci, které očekával, se k němu nepřidali, a tak byl poražen bourbonskými silami, sám při tom na bitevním poli zemřel.
Pisacane se stal jedním z hrdinných mučedníků risorgimenta, ale teprve po jeho smrti, když byly v Paříži publikovány jeho eseje (pod titulem Saggi), začaly být široce známé jeho libertariánské ideje. Během let v exilu mezi lety 1848 a osudovým dobrodružstvím v Kalábrii, důkladně četl Proudhona a Fouriera a pouštěl se do polemických diskusí s Mazzinim o povaze nadcházející italské revoluce. Pisacaneho postoj neměl daleko k tomu Bakuninovu během jeho panslavistické fáze; usiloval o národní revoluci pomocí sociální revoluce. Aby mohl být národ svobodný, musí být nejprve vyburcováni rolníci, a to se dá udělat jedině tím, že se jim nabídne ekonomické osvobození, osvobození od jha jejich přímých tyranů tj. vlastníků půdy. Z tohoto důvodu se Pisacane stal proudhonovským socialistou. Požadoval, stejně jako Proudhon, aby měl každý člověk „garantovány plody své vlastní práce“ a aby „veškeré další vlastnictví bylo nejen zrušeno, ale i odsouzeno jako krádež“. Pisacane ve skutečnosti zašel dále než Proudhon směrem ke kolektivismu, jelikož chtěl, aby se průmyslové podniky staly kolektivním vlastnictvím a aby byla půda obdělávána v komunách takovým způsobem, aby lidé měli rovný podíl ze zemědělské produkce.
Pisacane přijal nejen Proudhonovu základní ekonomickou teorii, osvojil si také jeho myšlenky ohledně vlády, a konečný cíl revoluce neviděl v centralizovaném státu jakobínů a blanquistů, ale v „jediné spravedlivé a spolehlivé formě vlády, Proudhonově anarchii“. Požadoval zjednodušení společenských institucí a dále deklaroval, že „společnost, utvářená ve svých opravdových a nezbytných vztazích, vylučuje jakoukoliv myšlenku vlády“. Ale asi to nejnápadnější pojítko mezi italským anarchismem a dřívějšími tradicemi risorgimenta, můžeme najít v Pisacaneho obhajobě toho, co později vešlo ve známost jako propaganda činem.
Propaganda myšlenkou je chimérou [napsal]. Myšlenky vychází z činů a ne opačně a lidé nebudou svobodní až budou vzdělaní, ale budou vzdělaní až budou svobodní. Jedinou prací, kterou může občan pro blaho země udělat, je spolupracovat s fyzickou revolucí; spiknutí, komploty, atentáty atd. jsou tudíž tou sérií činů, jejichž pomocí Itálie kráčí ke svému cíli.
Bylo by jednoduché napsat historii anarchismu v Itálii prostým zaznamenáním snah vykonat tyto příkazy.
Pisacane po sobě nezanechal žádné hnutí. Měl však velký vliv na mladší republikány a to jak prostřednictvím svých blízkých spolupracovníků, tak také posmrtně prostřednictvím svých spisů a tento vliv pomohl připravit přátelské přijetí, se kterým se setkal Bakunin, když v roce 1864 dorazil do Florencie. Je příznačné, že jak ve Florentském bratrstvu, tak v Mezinárodním bratrstvu založeném později v Neapoli, bylo několik starých Pisacaneho soudruhů.
Proudhonův vliv do Itálie pronikl také v přímočařejší podobě mutualismu; první socialistický časopis založený v Itálii Il Proletario, který vydával Nicolo lo Savio z Florencie, byl inspirován Proudhonem. Avšak stejně jako ve Francii, i mutualisté v Itálii měli tendenci k umírněnosti a konzervativismu a jejich role při rozvoji anarchismu tam byla zanedbatelná. Italské anarchistické hnutí v podstatě započalo s příjezdem Bakunina.
Už jsem popsal, jak ve Florencii Bakunin konečně upustil od svého dřívějšího panslavismu a přijal za svou revoluční doktrínu anarchismus; v důsledku toho se zrození anarchismu v Itálii časově shodovalo se zrozením mezinárodního anarchistického hnutí ve svém zárodečném prototypu, kterým bylo Florentské bratrstvo. Také už jsem odvyprávěl to málo, co je o této krátce existující organizaci známo a popsal jsem i jejího následníka, Mezinárodní bratrstvo, jakožto událost v Bakuninově životě i v mezinárodním rozvoji anarchismu. Tady bych chtěl probrat Mezinárodní bratrstvo do té míry, do jaké může být pokládáno za italské hnutí.
V ustavujících dokumentech, vypracovaných Bakuninem a jeho nejbližšími spolupracovníky, byla italská sekce Bratrstva různě nazývána jako La Società per la Rivoluzione Democratica Sociale a La Società dei Legionari della Rivoluzione Sociale Italiana. Nemáme důvod domnívat se, že se jednalo o rozdílné organizace; Bakuninova vášeň pro velkolepě znějící názvy postačuje k vysvětlení tohoto dvojího názvu. Nejvyšší velení společnosti se, jak se zdá, přibližně shodovalo s Bakuninovým Ústředním výborem Mezinárodního bratrstva v Neapoli. Několik členů této kliky prvních militantů mělo později sehrát významné role v anarchistické historii. Giuseppe Fanelli, veterán událostí roku 1848, byl dokonce poslancem italského parlamentu, natolik ale podlehl Bakuninovu kouzlu, že se později vydal na zvláštní ale úspěšnou misi obrátit k anarchismu španělský lid. Saverio Friscia, homeopatický lékař ze Sicílie, byl také poslancem, ale pro Mezinárodní bratrstvo byl významnější jakožto svobodný zednář 33. stupně s velkým vlivem v jihoitalských lóžích.* Carlo Gambuzzi, právník z Neapole, se stal blízkým osobním přítelem Bakunina a milencem jeho ženy Antonie a po mnoho let zůstal aktivním vůdcem italského anarchistického hnutí. Posledním významným členem této rané elity byl Alberto Tucci, další mladý neapolský právník.
Velikost hnutí, v jehož čele tito mužové stáli, je těžké odhadnout, hlavně kvůli nabubřelosti jeho papírové organizace. Byl vytvořen Italský ústřední výbor a celá země byla optimisticky rozdělena na oblasti, v každé z nich měli být členové řízeni generálním štábem jmenovaným Ústředním výborem; v této fázi bakuninisté sice přijali celkově anarchistické ideje organizace společnosti po revoluci, ještě se však neoprostili od autoritářských podob konspirační tradice v rámci své vlastní organizace. Zdá se však zřejmé, že jedinými částmi Itálie, kde začaly být aktivní pobočky Bratrstva, byly Neapol a sicilská města Palermo a Sciacca; neexistují žádná spolehlivá čísla ohledně počtu členů těchto skupin, byla ale pravděpodobně nízká. K tomu se ještě mohlo k Bratrstvu jednotlivě přidat pár starých Bakuninových spolupracovníků z Florencie, neexistuje ale žádná stopa existence florentské pobočky. A dokonce i existující sekce, zdá se, začaly skomírat, jakmile Bakunin opustil Neapol a vydal se v srpnu 1867 do Ženevy, a můžeme celkem s jistotou předpokládat, že Mezinárodní bratrstvo, které bylo formálně rozpuštěno až v roce 1869, se v Itálii i jinde stalo jen minimalistickou organizací Bakuninových nejbližších spolupracovníků.
Během těchto raných let bylo spojení mezi Bakuninem a jeho italskými následovníky velmi úzké. Fanelli, Friscia a Tucci jej všichni následovali do Ligy míru a svobody a později spolu s ním vystoupili, aby se stali zakládajícími členy Mezinárodní aliance socialistiké demokracie. Fanelli, Gambuzzi, Tucci a Friscia spolu s Faffaleme Miletim z Kalábrie a Giuseppem Manzonim z Florencie tvořili jádro Národního výboru Aliance. Je opět obtížné říci, jaké síly Aliance v Itálii dosahovala, jelikož už počátkem roku 1869 byla organizace rozpuštěna a její pobočky se automaticky staly sekcemi Mezinárodní asociace pracujících. Italští militanté se stavěli proti tomuto kroku, nicméně byla to právě tato chvíle (první měsíce roku 1869), kdy v Itálii započal vznik a vzestup opravdu významného anarchistické hnutí.
Skupinové foto z kogrestu MAP v Basileji v roce 1869. Z leva do prava: Monchal, Charles Perron, Michail Bakunin, Giuseppe Fanelli a Valerian Mroczkovsky.
Zpočátku se omezovalo na jižní část Itálie (v italštině označované jako Mezzogiorno) a nejaktivnější sekce byla v Neapoli, v jejím čele stáli Gambuzzi a krejčí Stefano Caporosso. Přidalo se k ní mnoho místních řemeslníků a na basilejském kongresu Internacionály v září 1869 Caporosso ve své zprávě udával počet 600 členů. O dva měsíce později založila neapolská sekce první italský anarchistický žurnál L’Eguaglianza jehož vydavatelem byl bývalý kněz Michelangelo Statuti, jehož myšlenky, zdá se, předjímaly to, co později rozvinul Georges Sorel, jelikož prohlašoval, že stávky jsou užitečné jen proto, že mezi pracujícími rozvíjejí ducha solidarity.
Po třech měsících sice L’Eguaglianza přestala kvůli policejnímu zákazu vycházet, ale neapolská sekce dále vzkvétala. Poté co se vložila do stávky kožedělných pracujících, se dokonce rozrostla tak rychle, že počátkem sedmdesátých let zpráva místní policie uváděla jako počet členů číslo 4 000. Další sekce se objevily v Kampánii a na Sicílii, ale trvalo ještě nějaký čas, než se hnutí rozšířilo i do zbytku Itálie. Ba dokonce došlo nejprve v důsledku policejní perzekuce, uvěznění Gambuzziho a Caporossa a odhalení agentů provokatérů mezi členy neapolské sekce, k útlumu i na samotném jihu.
V půli roku 1871 se však objevila nová skupina militantů, kteří se charakterem lišili od veteránů dřívějších bojů, kteří se jako první shromáždili kolem Bakunina. Vůdčí osobnosti mezi nimi – Carlo Cafiero, Errico Malatesta a Carmelo Palladino – byli mladí muži těsně po dvacítce**, vzdělaní synové velkostatkářů z jižní Itálie; všichni pocházeli z regionů, kde byla chudoba mezi rolníky běžnou věcí (Cafiero a Palladino z Apulie a Malatesta z města Capua v Kampanii); byli vlastně italským protějškem ruských šlechticů zachvácených výčitkami svědomí, kteří ve stejné době cítili palčivé nutkání „chodit mezi lid“. Jejich vnímání nespravedlnosti, která se děje chudým a bezbranným, je učinilo nesnášenlivými k Mazziniho zbožnému liberalismu a (s tím jak Garibaldi stárnul a zdráhal se znovu zapojit do boje), právě Bakunin se tak stal tou osobností, ke které se obrátili, ačkoliv Cafiero krátce koketoval i s Marxem a Engelsem. Triumvirát Cafiero, Malatesta a Palladino obnovil sekci Internacionály v jižní Itálii, jejich práce ale postupovala pomalu, narušovala ji další policejní perzekuce, a možná by k ničemu nevedla, nebýt toho, že se Mazzini rozhodl pro postup, který hrál přímo do karet Bakuninovi a dal mu příležitost významně zasáhnout do italské levicové politiky.
Mazzini se s pokročilým věkem stával stále konzervativnějším a nedůvěřivějším vůči aktivistickým skupinám v italském republikánském hnutí. Byl znepokojen rostoucím vlivem socialismu v Evropě a již odsoudil Pařížskou komunu za její bezbožnost a její odmítnutí skutečného nacionalismu. Teď se obrátil i proti Internacionále a zaútočil na ni obdobným způsobem v novinách La Roma del popolo. Mnoho z jeho stoupenců, kteří obdivovali hrdinství komunardů a věděli, že někteří z těch nejlepších komunardů patřili k Internacionále, Mazziniho postoj odpudil a jeden levicový republikánský žurnál Il Gazzetino Rosso z Milána uveřejnil 24. července 1871 Bakuninovu ostrou odpověď nazvanou Odpověď internacionalisty Giuseppovi Mazzinimu; Bakunin obvinil starého lídra z toho, že se „obrátil zády k věci proletariátu“ v době, kdy zažíval hrůzy posledních dní Komuny. Hned po dokončení tohoto článku se Bakunin, který si byl vědom, že pro vliv anarchismu v Itálii nastal rozhodující okamžik, pustil do práce na mnohem delším pojednání nazvaném Mazziniho politická teologie a Internacionála, které vyšlo na podzim 1871.
Okamžitým efektem těchto polemik bylo rozšíření organizace Internacionály, která se přestala omezovat na jižní část a rozšířila se do svých pozdějších bašt v oblastech Toskánsko, Romagna a Marche. 18. října dal Cafiero Engelsovi seznam měst, ve kterých započaly aktivity Internacionály; kromě starých center na jihu zahrnoval i města Florencie, Parma, Ravenna, Pisa, Turín, Milán, Řím a Boloňa. V kolika z těchto měst v té době fungovaly aktivní sekce, je těžké říct, když ale Jurská federace vydala v listopadu 1871 Sonvillierský oběžník proti Generální radě, podpořili ji pobočky z Boloni, Milánu a Turína společně s dalšími z jižní Itálie.
Přibližně v této době ale nastala rychlá změna. Bakunin rozšířil na mazziniánském kongresu pracujících v listopadu 1871 nový pamflet nazvaný Oběžník mým italským přátelům, který přesvědčil některé z delegátů, aby kongres raději opustili, než aby tolerovali Mazziniho postoj. V následujícím měsíci se v oblasti střední Itálie objevilo hnutí Fascio Operaio (Dělnický svaz); toto hnutí mělo od počátku socialistické sklony a v únoru 1872 se shromáždění členů Svazu z Ravenny, Luga a Forli připojilo k Internacionále a přijalo anarchistický požadavek autonomních komun. V následujícím měsíci svolalo čtrnáct sekcí Svazu z regionu Romagna setkání v Boloni, které bylo prvním anarchistickým setkáním, které bylo svým rozsahem skutečně celonárodní, protože se jej účastnili také delegáti z Neapole, Turína, Janova, Mantovy a Mirandoly. Kongresu dominovala skupina mladých aktivistů z regionu Romagna, kterou vedl Andrea Costa, student filologie, kterého k Internacionále přivedlo jeho nadšení pro Pařížskou komunu a který se připojil k Malatestovi a Cafierovi a patřil po většinu sedmdesátých let k tahounům italského anarchismu.
Boloňský kongres zničil (alespoň pro tuto chvíli) jakoukoliv naději, kterou snad marxisté mohli chovat, ohledně vybudování svého vlivu v rodícím se italském socialistickém hnutí. V otázce politické akce, která rozdělovala Marxe a Bakunina, jeho delegáti hlasovali proti účasti ve volbách a jasně konstatovali, že „jakákoliv autoritářská vláda je dílem privilegovaných v neprospěch vyděděných tříd“. Vyjádřili se také pro podporu všeobecného povstání, majícího za cíl vyřešení sociálního problému. Co se organizace týká, výsledkem kongresu bylo založení Federace boloňského regionu, která zatím odsunula na neurčito jakákoliv rozhodnutí v otázce boje mezi Marxem a Bakuninem, když rozhodla, že zůstane autonomní a že bude přistupovat ke Generální radě i Jurské federaci rovným dílem jako k příslušným sekretariátům. Marx a Engels, kteří věřili, že kdo není s nimi, je proti nim, usoudili, že se Italové „odhalili jako ryzí bakuninisté“; jak se brzy ukázalo, nemýlili se.
*Sám Bakunin, stejně jako Proudhon, byl svobodným zednářem; propojení mezi evropským zednářstvím a raným anarchistickým hnutím musí být teprve prozkoumáno
** Vernon Richard ve svém životopisu Malatesty cituje tuto pasáž a upozorňuje, že se Woodcock mýlí, Malatestovi v té době bylo pouhých 17 let (poznámka překladatele).
Tento text je překladem přibližně první čtvrtiny kapitoly Historie anarchismu v Itálii z Woodcockovi knihy Anarchismus.
V posledních měsících mě trápí nějaké osobní potíže, což se projevuje i na snížené překladatelské aktivitě. Zjistil jsem, že mi k zahnání chmur nejvíce pomáhá fyzická aktivita, začal jsem hodně cvičit a nadchnul jsem se i pro otužování. Silnější imunita se v období chřipek určitě hodí a dobrá nálada, kterou propagátoři otužování slibují, se opravdu dostavila. Mohu jen doporučit a nějaké to zchlazení by si podle mě mělo dopřát i naše hnutí.
Mluvím teď o stále vypjatější situaci ohledně postoje k válce na Ukrajině. Současný rozkol v anarchistickém hnutí bývá často přirovnáván k rozštěpení z období první světové války. Jenže zatímco tenkrát byli Malatesta s Kropotkinem schopni vést konstruktivní diskusi na stránkách stejného časopisu, v dnešní době jsme spíše svědky dvou monologů na webech a v tiskovinách patřících k té či oné straně. Objevují se dokonce obvinění ze vzájemné sabotáže akcí, výhrůžek, udavačství a dokonce i fyzických napadení. Není v mých silách ověřovat pravdivost těchto tvrzení, nebo zjišťovat, kdo za podobnými činy stojí. Můžu jen říct, že takové jednání považuji za nepřijatelné, ať už se jej dopouští kterákoliv frakce.
Ač jsem v mládí patřil ke skupině razící ten „jediný správný“ anarchismus, s postupem času si myslím, že jistá rozmanitost k anarchismu patří a není nutné, abychom se plně shodli úplně ve všem. Krásně o tom píše má oblíbená Margaret Killjoy a v otázce rozmanitosti pohledů mě zaujal i postřeh, který zazněl v jednom starším vysílání Final Straw Radio na téma anarchismus v postrevolučním Španělsku. Jeden z mluvčích, představený jako Pablo z Barcelony (mám ovšem osobní podezření, že se jedná o Petera Gelderloose), hned v úvodu vyjádřil myšlenku, že anarchistické hnutí je nejsilnější, když je širší anarchistická scéna rozdělená mezi četné rozdílné proudy, které mohou být i v konfliktu, ale musí spolu komunikovat. Takové hnutí je pak silnější, než hnutí spojené do jedné organizace, nebo rozdělené do různých frakcí, které spolu nekomunikují. Jako příklad uvádí španělské hnutí před rokem 1936, ve kterém kromě anarchistického odborového svazu CNT (zahrnující i silnou povstaleckou frakci), existovaly i ilegalistické a individualistické proudy, naturalisté praktikující vegetariánství a nudismus, nebo anarchofeministky. Postupem času se ale tyto proudy sjednotily pod CNT. Když se vedení CNT po vypuknutí občanské války rozhodlo spolupracovat s vládou a bolševiky, nedopadly pak důsledky této chyby jen na jeden z proudů, ale odneslo to anarchistické hnutí jako celek. Jistá rozmanitost postojů ve hnutí tedy opravdu nemusí být na škodu. Chtělo by to ale zapracovat na té komunikaci.
I když se netajím tím, že je mi osobně bližší pozice AF, nemám problém komunikovat nebo spolupracovat na určitých věcech i s druhou stranou, nebo uznat oprávněnost její kritiky (je například chybou, že AF jasně neodsoudila prozrazení jmen členů KRAS). Žiji v okrajovém regionu a mé kontakty se zbytkem hnutí jsou tak bohužel minimální. Možná mi některé zásadní neveřejné informace kvůli této izolovanosti unikají, možná mi to ale na druhou stranu umožňuje určitý odstup, kdy můj pohled na prohlášení obou stran není ovlivněn osobními sympatiemi a antipatiemi.
Asi je to naivní, ale pořád si myslím, že spor by se měl vést především argumenty. A taky věřím, že je pořád více toho, co nás spojuje, než naopak. Dokonce i v otázce války by se určitě pár takových bodů našlo. Tím nejzásadnějším je to, že jsme všichni proti válce. Tuto válku rozpoutal Putin a žádných anarchistů se na názor neptal. Silně pochybuji, že by si ji nějaký anarchista přál, ze všech nejméně pak ti, kteří skutečně trpí jejími důsledky. Sice některé z nás přirozená solidarita se slabším a napadeným proti silnějšímu agresorovi, a také vědomí, jaké riziko představuje Putinův režim pro svobodu a mír v našem regionu, vede k tomu, že podporují Ukrajinu, to ale přece neznamená, že se nám válka nehnusí a nechceme její konec.
Myslím, že bychom se shodli i na podpoře dezertérů. I služba v machnovské armádě, nebo milicích CNT byla dobrovolná. Pokud někdo bojovat nechce, má na to plné právo a žádný anarchista by do toho určitě nikoho nenutil.
A shodneme se i na kritice nacionalismu. Jestliže někteří anarchisté podporují Ukrajinu, je to určitě z důvodů uvedených výše, ne proto, že by Ukrajince považovali za nějaký nadřazený národ. Shoda by se dala najít i v kritice NATO a třeba by se našly i další styčné body, stačí se jen na věci podívat v klidu.
Nastávají obtížné časy, moci ve světě se chápou ty nejreakčnější síly a naše svobody i (už tak chabé) sociální jistoty jsou ve vážném ohrožení. Možná by bylo lepší se věnovat více jiným aktivitám, než je hledání rozporů a vzájemné napadání. To už je lepší jít se trochu zchladit.
Texty Margaret Killjoy mám rád, pro jejich čtivost, humor, originálnost a neobvyklé paralely, které přináší. To platí i pro její nejnovější esej srovnávající aktuální hrozby spojené s Trumpovým znovuzvolením s nesmyslným zpackaným útokem z doby Krymské války. Přiznám se, že nemám příliš smysl pro poezii a překlad básně Útok lehké kavalerie, která se celým článkem prolíná, jsem si vypůjčil zde: PŘEKLADY ANGLICKÉ POEZIE
„Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu, aneb útok lehké kavalerie a vy
Vím, že všichni chodíte na můj Substack kvůli úderným analýzám, kvůli nejžhavějším komentářům a kvůli všem těm povídáním o těch nejméně obskurních tématech. Takže tady máte příspěvek srovnávající budoucnost americké ekonomiky za Trumpa a útok lehké jízdy z roku 1854, tak jak byla tato událost odvyprávěna ve čtyřech básnických interpretacích.
I
Na tisíc, na tisíc
délek to bylo,
dolinou Smrti v trysk
šest set se dralo.
‚Kavalerie dál!’
‚Na děla!’ rozkaz dal;
v dolinu Smrti v trysk
šest set se dralo.
V roce 1853 vstoupila Evropa do války o teritorium a vliv, jako záminku při tom využila náboženský konflikt v Palestině. To dnešnímu čtenáři nezní až tak nepovědomě. Jednalo se o Krymskou válku, ve které na jedné straně stálo Rusko a na druhé jeho věčný rival Otomanská říše, přičemž Británie a Francie podporovaly Otomanskou říši, protože nechtěly, aby Rusko expandovalo a vychýlilo tak rovnováhu moci.
Oficiálně předkládaným důvodem konfliktu bylo soupeření katolíků a pravoslavných o kontrolu nad křesťanskou populací v Palestině, ale to už leží mimo rámec toho, o čem chci mluvit.
Evropa chtěla válku a dostala válku. Západní mocnosti nakonec zvítězily.
Ale než se k tomuto výsledku dospělo, dojel si v roce 1854 oddíl lehké jízdy pro svou smrt i nesmrtelnost zbytečným útokem na těžce bráněný cíl. Stalo se to během bitvy o Balaklavu a útok vedl Lord Cardigan, asi aby se do tohoto dramatického a strašlivého dne dostalo co nejvíce odkazů na pletené oblečení. [1] Rozkazy byly špatně vykomunikovány. Těch 607 mužů nemělo jet s kopími a šavlemi proti zákopům, kde na ně čekalo 29 000 ruských vojáků vyzbrojených děly a puškami.
198 vojáků se vrátilo ze své jízdy do údolí smrti, což je asi víc, než byste čekali.
Lord Tennyson, anglický dvorní básník, napsal o této události celkem rozkošnou báseň nazvanou Útok lehké kavalerie, kterou jsem použila jako kostru tohoto článku. Dnešnímu čtenáři vyznívá jako protiválečná báseň. Tak ale nebyla zamýšlena. Byla zamýšlena jako pocta těm, kdo zemřeli při tomto marném útoku, protože tím splnili svou povinnost. Zemřít odkopnutí svými vládci, tisíc mil od domova v boji za něco, co se vůbec netýkalo jejich životů, to byl ten nejvyšší ideál opravdového anglického vojáka. Vše ve jménu Královny a Vlasti.
II
‚Kavalerie! Dál!’
Kdo z nich, že snad se bál?
Nikdo, byť rekrut zřel
zpackané dílo:
Úkol ne, namítat,
úkol ne, rozjímat,
úkol, dbát umírat:
v dolinu Smrti v trysk
šest set se dralo.
Právě teď se v USA dostal zpět k moci pravicový ideolog tím, že se prezentoval jako revoluční alternativa k rozpadajícímu se systému. Trump slíbil snížit ceny potravin vytvořením tarifů. Což nesníží (určitě ne v krátkodobém horizontu) cenu ničeho. Jakmile byl zvolen, začal couvat a prohlásil „víte, ceny potravin je těžké snížit.“ Zatímco svět klopýtá k chaosu a válce a klimatické katastrofě, do funkcí se dostávají ti nejhorší možní lidé.
Jedeme do údolí, děla máme po obou stranách. Lidé budou hladovět. Lidé budou umírat na nemoci, kterým lze předcházet, protože se zdravotní péče přehlíží a vykuchává. Strana „leopardů požírajících lidské tváře“ hodlá nechat hodně leopardů sníst hodně tváří. Lidé budou umírat na oltáři kapitalismu a křesťanského nacionalismu, zabiti svými vůdci. To je nejvyšší ideál skutečného amerického patriota, zemřít na nemoci, kterým se dalo předejít. Vše ve jménu Boha a Vlasti.
III
Děla po pravici,
děla po levici,
děla naň zející,
vše palbou hřmělo;
Pod deštěm střepin, střel,
vpřed každý chrabrý spěl,
do chřtánu Smrti tam
skrz bránu do pekel
šest set se dralo.
Útoku lehké jízdy mám dnes plnou hlavu z celkem praštěného důvodu: píšu nějaký fiktivní příběh o třetí a půlté světové válce v roce 2054 a ruská děla v něm právě rozstřílela marný útok jezdců na ptakoještěrech, popis útoku jsem zjevně okopírovala z této slavné bitvy.
Takže jsem toho měla plnou hlavu a přehrávala jsem si jednu z mých oblíbených písní od jedné z mých oblíbených skupin, písničku The Charge od New Model Army. Je to píseň, však víte, o útoku lehké jízdy. Pojali to z jiného úhlu pohledu, a to z jednoho konkrétního důvodu, není to banda tupých nacionalistů.
New Model Army zpívají:
„Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu
Tryskem jsme pádili ze zčernalých kopců
A do široce rozevřené pasti
Mosty za námi už jsou spálené a před námi děla čekají
Do údolí smrti vjely stovky statečných
Útok (myslím tím tu píseň) byl napsán v osmdesátých letech a přirovnával boj trpících horníků v Anglii k osudu vojáků lehké kavalerie. Tady je lidem řečeno, že mají plnit svou starou dobrou vlasteneckou povinnost a trpět hezky po britsku v tichosti. Vzchop se a žádné fňukání, jasné?
Poslouchala jsem tu píseň dnes večer pořád dokola, zatímco jsem si na gauči hrála se psem. Hráli jsme jednu z jeho oblíbených her – já se ho snažím praštit do hlavy a on se mě snaží kousnout do ruky. Je to laskavější, než jak to zní.
Poslouchala jsem The Charge dokola a dokola, protože to jsme my, tohle je Amerika. „Dál, dál, dál!“ křičeli vůdcové tam vzadu. Bohatí prosazují své ekonomické plány jako jakési morální křížové výpravy. Dělali to tak vždy, není to jen Trump. Kapitalistický řád se tak začal chovat dříve, než se narodili naši praprarodiče.
Chtějí, abychom bojovali a umírali v jejich válkách, to je jasné. Také chtějí a vždy chtěli, abychom pracovali a umírali pro jejich ekonomiku. Pracující staví jejich paláce a sami jsou přitom vysáváni dokud zcela nevykrvácí. Chtějí abychom šli na smrt a smířili se s nemožnými poplatky za zdravotní péči. Chtějí abychom hráli jejich falešnou hru volební politiky, zatímco na nás klimatická změna číhá jako ruské dělostřelectvo.
IV
Blesk v šavlí tasení,
blesk v pádu skosení,
do střelců rubání,
do vojska, k údivu
svět dohánělo:
Vrženi v palby dým
linií vtrhli k nim;
Kozákům, Rusům tím
svých šavlí rubáním
tříštili čelo.
Nazpět, ne, zdaleka,
šest set jich jelo.
V roce 1890, generaci po Tennysonovi, se tématu lehké kavalerie chopil další básník. Tento básník má k levici tak daleko, že už to víc nejde: Rudyard Kipling toho napsal na oslavu britského impéria možná více, než kdokoliv jiný v historii. Doslova vymyslel pojem „úděl bílého muže“ v básni téhož jména, která pojednávala o tom, proč by USA měly kolonizovat Filipíny. Není to muž, kterého bych mohla mít v oblibě.
Kipling svou báseň pojmenoval Poslední z lehké kavalerie. Není to nijak zvlášť krásná báseň, jen takový zveršovaný příběh. V té básní se u Tennysonova domu objeví posledních dvacet přeživších z lehké kavalerie. Všichni jsou chudí a hladoví. Nežádají o peníze, ale chtějí, aby Tennyson napsal novou báseň, která by pojednávala o tom, jak byli zapomenuti a jak hladoví, navzdory tomu, že se z nich staly literární ikony britské udatnosti.
Dokonce i tento věhlasný pravičácký básník se stavěl kriticky k tomu, jak byli tito vojáci oslavováni jako idoly, zatímco sami byli ponecháni o hladu.
Trumpova nová administrativa je samozřejmě masivní hrozbou pro zdravotní péči o veterány. Žádná administrativa se nikdy nijak extra nestarala o řadové veterány, kteří neměli dostatek rozumu na to, aby zemřeli, když byli vhozeni do mlýnku na maso, vrženi proti ruskému dělostřelectvu.
V
Děla po pravici,
děla po levici,
děla zaň mířící,
vše palbou hřmělo;
Pod deštěm střepin, střel,
kůň s jezdcem k zemi šel,
kdo chrabře dřív se bil
proniknuv do pekel,
co málo z výpravy
z šesti set zbylo.
My tady ale používáme ten útok jako metaforu, srovnávající osud lehké jízdy s osudem nás všech, kteří budeme čelit dělům hladu, poháněni dál vůdci tam vzadu. Postavit se odvážně smrti má v sobě jistou romantickou krásu. Vždy to tak bude. Každý z nás čelí smrti prostě tím, že žije a ti, kdo do toho jdou napřímo, vždy budou v jisté rovině inspirativní.
Přemýšlím ale o jiné skupině lidí, kteří bojovali po boku Britů. Během první světové války působil slavný britský voják T. E. Lawrence mezi Araby, kteří se bouřili proti Turecké nadvládě. Byl to gerilový boj a (tak jak to já chápu) jednou z věcí, která odlišovala tyto nomádské bojovníky od pravidelné armády, byla ta, že nomádské jednotky prostě odmítaly mít těžké ztráty. Byli stateční a bojovali dobře a znovu a znovu pomáhali zvrátit průběh války, ale jednoduše odmítali poslouchat velitele, kteří je posílali do mlýnku na maso. Odmítali britské chápání statečnosti.
VI
Kdy zbledne sláva snad,
úžasný za výpad!?
Svět upoutalo.
Hold, smělých fúrii!
Hold, kavalerii!
Dech šest set vzalo!
Bitva není válka a Britové nakonec v krymské válce zvítězili. Od té války mě dělí příliš mnoho času, prostoru a ideologie, abych na ni měla nějaký vyhraněný názor. Západní vítězství nad Ruskem spustilo řetězec událostí, který osvobodil ruské nevolníky, to ano, ale také ochránil britskou nadvládu nad Indií. Koloniální velmoci peroucí se mezi sebou, zatímco my ostatní trpíme, to je příběh tak starý, jako koncept státu.
O sto sedmdesát let později a na druhé straně oceánu, nám z připomínek oné války zbyla jen báseň Útok lehké kavalerie. Tennyson chtěl, aby nás inspirovala jejich statečnost, ale já na ty jezdce pohlížím se zármutkem. Poslušnost jim přinesla smrt, a to úplně bezdůvodnou. Vrozená lidská touha být užitečný a statečný byla zmanipulována státem tak, že ty jezdce (nemluvě o jejich koních) zabila.
O sto sedmdesát let později nás pořád vedou vůdcové tam vzadu, kteří zneužívají to nejlepší v naší povaze proti nám. Kteří zneužívají poezii proti nám. Kteří zneužívají slávu proti nám.
Očekávají, že budeme plnit jejich rozkazy a já doufám, že nebudeme.
Ještě čtvrtý básník se pokusil popsat útok lehké kavalerie: Peter Jackson, který režíroval trilogii Pána prstenů. Ve filmové verzi Tolkienova příběhu Denethor, pomatený správce Gondoru, pošle svého nemilovaného syna Faramira a několik stovek dalších jezdců, aby znovu dobyli město Osgiliath. Ke zkáze odsouzení muži projíždějí Gondorem a dostávají květiny, beznaděj patrná v jejich tvářích. Gandalf, jako vždy hlas rozumu, jim říká, aby se vrátili. Faramir odpovídá, že s radostí obětuje svůj život na obranu města a pak vyjíždí proti dešti šípů.
Správce Gondoru proti Faramirovi zneužil jeho nejlepší vlastnosti, věrnost, statečnost a pokoru.
Doufejme, že více takových rádoby králů se jako Denethor zapálí a vrhnou se dolů ze svých vlastních hradeb. Doufejme, že to udělají brzy, dřív než nás všechny pošlou na smrt v práci nebo ve válce nebo nás nechají onemocnět a umřít v našich domovech.
To by nám ušetřilo mnoho potíží.
[1] pro ty, co tápou v angličtině, balaclava je v překladu pletená kukla a cardigan je propínací svetr – poznámka překladatele
