Revolucionáři, kteří následně vytvořili MIL a podobné skupiny, nevyrůstali pod vlivem anarchistické tradice – ve skutečnosti měli francouzští členové skupiny v Toulouse mnohem větší kontakt s CNT, než ti v Barceloně – viděli ale, jak leninistické organizace ničily hnutí, jak ho ohýbají k dosažení svých vlastních cílů, aby dosáhly usmíření s kapitalismem a získaly místo u jednacího stolu při případném přechodu k demokracii. Naléhavě tedy potřebovali teorii a praktické historické příklady, které by jim pomohly formulovat antiautoritářskou kritiku politických stran a odborů, zdůraznit a posílit autonomii dělnického hnutí a vytknout jasnou perspektivu: zničení kapitalismu a státu.
Protože byli nedogmatičtí a nesektářští, čerpali svou teorii od komunistů rad, situacionistů, teoretiků komunizace, autonomistů a anarchistů jako Camillo Berneri, kteří byli kritičtí ke kolaborantství CNT během války.
Některé zdroje nesprávně označují MIL za anarchistickou, vzhledem k tomu, že se s anarchismem ztotožňoval její nejznámější člen Salvador Puig Antich. Opačným extrémem je to, že někteří historici z řad levých komunistů popřeli jakýkoliv anarchistický charakter MIL. Pravda je taková, že zatímco jejich rétorika byla převážně marxistická, jejich „skutečná praxe byla zcela anarchistická“, což znamenalo úplné převzetí modelu ozbrojené agitace. [6]
Na konci šedesátých let, tváří v tvář rostoucí síle a radikálnosti divokého stávkového hnutí, rostoucí efektivitě autoritářských politických stran v ovládání tohoto hnutí a rostoucí brutalitě fašistické represe, čelili revolucionáři po celém Španělsku, ale hlavně v Katalánsku a Baskicku, potřebě většího množství nástrojů pro formulování teorií, komunikaci, kolektivní sebeobranu a protiútok.
Začali vytvářet autonomní skupiny k publikování a distribuci ilegálních textů, provádění sabotážních akcí na podporu divokých stávek, vylupování bank za účelem získání peněz na tisk, stávkové fondy a nákup zbraní v rámci přípravy na nadcházející revoluční střetnutí.
Některé z těchto skupin si ve snaze vyhnout se protagonismu a konkrétní identitě nedávaly jména. Pokud policie objevila existenci takových tajných buněk, často jim přidělila vymyšlená jména. To byl i případ OLLA, což je zkratka pro Organització de Lluita Armada, a to v katalánštině jednoduše znamená „Organizace ozbrojeného boje“. Jiné, jako MIL (1 000), ze které se později stala MIL jako Movimiento Ibérico de Liberación (Iberské osvobozenecké hnutí), si svá jména zvolily samy, ačkoliv změny a spory ohledně těchto jmen odhalují skryté napětí mezi projektem vytvoření specifické organizace zaměřené na ty nejnebezpečnější úkoly boje a projektem zápolení s politikou předvoje a s izolací v rámci širšího hnutí. [7] Dokonce existovaly spory i o tom, kdo vlastně byl členem MIL: byli jimi jenom ti, kdo se podíleli na ozbrojených akcích, nebo kdokoliv, kdo se podílel na kterékoliv jejich aktivitě?
Autoritářská socializace a levičácká politika nás učí se soustředit na formální organizace namísto nejasné neformální vzdorující masy a mezi spoustou formálních organizací se pak zaměřit na ty nejefektivnější. Protože postrádáme jasné kritérium, co představuje efektivitu v revoluci, kterou jsme dosud nevyhráli, pozornost levicové historiografie se nevyhnutelně zaměřuje na ty nejznámější formální organizace a v této otázce mají zpravidla rozhodující slovo kapitalistická média.
Revoluční hnutí ve Španělsku v 60. a 70. letech není příběhem CCOO, GRAPO, ETA a MIL. Je to příběh milionů pracujících, kteří se se pouštěli do nelegálních stávek, ovládli ulice, čelili policejním obuškům a kulkám, použili jakoukoliv organizaci, která byla právě po ruce; a je to příběh tisíců z těchto pracujících, kteří se snažili zajít dál a jasně viděli, jak dominantní organizace přesměrovávají a institucionalizují hnutí pro své vlastní účely. Tito pracující se snažili vytvořit teorie a praktické postupy, které by jim umožnily vzdorovat současně policejní represi i integraci politiků, ať už levicových nebo pravicových. Kdyby to dokázali, hnutí mohlo růst, objevit svou sílu a požadovat nejen drobky, ale celou podělanou pekárnu. A v tomto bodě by identifikovali příští překážku, kterou je třeba odstranit při směřování kupředu k revoluci.
Salvador Puig Antich byl jedním z těchto revolucionářů. Ricard de Vargas Golarons byl dalším. Byli dva mezi tisíci dalšími. Oba byli zapojení do MIL a OLLA, avšak Salvadorův život byl zpřetrhán, právě když se pouštěl do nové strategie, která by vylepšila revoluční praxi těchto skupin.
Jednou ze silných stránek této knihy, je její zaměření na kontext. Někteří z autorů popisují intenzivní realitu života v ozbrojené skupině, jiní se věnují politickým debatám, které se odehrávaly v této skupině i v širším hnutí. Soudruzi mluví o dobovém stávkovém hnutí, členky rodiny mluví o doprovázení Salvadora, zatímco čekal na popravu garotou. Každý/á autor/ka mluví ze své perspektivy a drží se svých priorit. Někdy jsou tyto perspektivy v rozporu, což také názorně ilustruje spory, debaty a rozpory, které tvoří nedílnou součást této historie boje.
Akce, kterou jsme pořádali před pěti léty, na čtyřicáté výročí Salvadorovy popravy, byla také založená na rozmanitosti hlasů. Soudruh z MIL, čerstvě propuštěný po dekádách ve vězení, disidentští básníci, Salvadorovy sestry, autonomní aktivisté z CCOO, ti všichni sdíleli své příběhy. A jako hnutí samotné, byla i tato událost souhrou organizace a spontaneity. V jednom okamžiku pozdě večer vstal na pódiu starší muž. Vyprávěl, jak pracoval v Barceloně v továrně, která v těchto bojovných dnech vstoupila do stávky. Shromáždění dělníků se usneslo, že potřebuje rozšířit a prodebatovat jisté radikální texty, aby zvýšilo své teoretické porozumění situaci a určilo tu nejlepší strategii, kterou má přijmout. Během diktatury ale neměli prostředky, aby mohli tisknout ilegální literaturu. Navázali spojení s kontaktní osobou z jedné z ozbrojených skupin a objednali velký počet výtisků podvratné literatury. Ozbrojená skupina se postarala o tisk a propašování balíku přes hranici. Se slzami, které mu vhrkly do očí, nám ten starý dělník pověděl, jak se na schůzce objevil pohledný mladík, předal balíky literatury a k tomu přidal velký svazek kradených peněz pro jejich stávkový fond. Ty pro stávkující dělníky představovaly jídlo, nájemné a obhájce. Byl to vzdor: byl to život. A ten mladý revolucionář, to byl Salvador Puig Antich. Krátce na to byl zatčen, vyprávěl ten starý muž a popraven o několik měsíců později. „Pamatujte“, nabádal nás.
To byl ten druh akcí, který dával MIL a dalším bojový skupinám jejich smysl. V sedmdesátých letech množství stávek ještě narůstalo a brzy přerostlo v jedno z největších hnutí divokých stávek ve světové historii. S tím, jak mu režim v této době začal věnoval větší pozornost, vypracoval také přesnější statistiky. V roce 1971 vstoupilo do stávky 266 453 dělníků v 601 různých pracovních konfliktech. V roce 1974, tedy v roce, kdy byl Puig Antich popraven a OLLA byla rozpuštěna, číslo vzrostlo na 625 971 stávkujících v 1 193 různých konfliktech. [8]
MIL a další autonomní skupiny pokračovaly v podpoře těchto konfliktů, represe si ale vyžádala svou daň a každá skupina čelila napětí mezi vyšší úrovní specializace a bezpečnosti a vyšší úrovní spojení s širším hnutím. Tato debata nakonec vedla k rozpuštěn MIL. Objevilo se i mnoho dalších problémů.
Ve 30. letech anarchistická ženská organizace Mujeres Libres bojovala současně proti patriarchátu a státu, a po celou dobu občanské války byla setrvale radikálnější, než vyšší výbory CNT. Ale Frankův režim, představující patriarchální útok, s pomstychtivostí upevnil tradiční genderové role. Nijak nepomohlo, že CNT v exilu pod dohledem homofobní antifeministické Fredericy Montseny nedovolila najít veteránkám Mujeres Libres své nedílné místo v exilové komunitě.
Vzhledem k tomu musel boj proti sexismu uvnitř autonomního hnutí začínat téměř od nuly a tato slabina je také zřejmá v některých textech členů MIL, kteří systematicky mluvili o ženských soudružkách jako o něčí „družce“, tuto praktiku také převzalo mnoho autorů, kteří o skupině psali, jako třeba Sergi Rosés. Jiné autonomní skupiny, jako například OLLA, přikládaly boji proti patriarchátu větší důležitost a jejich členky v nich sehrávaly ústřednější role. Historička hnutí Irene Cardona Curco udělala rozhovory s mnoha veteránkami autonomních skupin, které vedly svůj boj v posledních letech Frankova režimu a během přechodu k demokracii, zdokumentovala jejich zkušenosti a změny, které v hnutí pomohly vyvolat. [9] Pochopitelně MIL a OLLA už byly v době, kdy se většina těchto změn odehrála, rozpuštěny a jedná se samozřejmě o boj, který stále pokračuje.
Věcí, se kterými se revolucionáři museli vypořádat, bylo nakonec příliš mnoho, zatímco reformisté měli veškeré výhody, v neposlední řadě částečnou podporu samotného fašistického režimu. Frankovo Španělsko a Salazarovo Portugalsko měly tu pochybnou čest být dvěma nejdéle trvajícími fašistickými vládami na světě. Ale především ve Španělsku docházela stále větší část fašistického vedení k přesvědčení, že by jejich zájmům lépe posloužila demokracie.
Franco byl vždy horlivým obráncem kapitalismu, což znamenalo integraci do globální ekonomiky, společně s Francií, Velkou Británií, Sovětským svazem a všemi dalšími. Politicky měl nejblíže k bloku NATO a doufal ve větší začlenění do západoevropských politických a ekonomických struktur. Doufal ale také v to, že zajistí svému režimu pokračování. Za tímto účelem si jako svého nástupce pěstoval admirála Carrera Blanca a také vyštrachal krále kdesi mezi parazitickou třídou aristokratických darmošlapů, kteří se staletí po zrušení feudalismu poflakují a zahálí zahrnutí bohatstvím po celé Evropě. Příhodná propaganda pro pohádku, že kapitalismus je meritokracií.
Jenže v roce 1973 ETA vyhodila Carrera Blanca do povětří a Franco stárnul. A hnutí divokých stávek sílilo. Fašismus zabránil revoluci, nedokázal ale pacifikovat španělskou pracující třídu natrvalo.
Historie je, jak tomu často bývá, v této záležitosti rozporuplná. Na jednu stranu se fašisté definitivně rozhodli pro přechod k demokracii. Už v 50. letech se zapojili do občasných vyjednávání s komunisty. Existují také pádné důkazy, že s pomocí vojenských a zpravodajských služeb Spojených států infiltrovali a převzali socialistickou stranu, aby ji přeměnili v neoliberální organizaci, více v souladu s Evropským hospodářským společenstvím, předchůdcem EU, ke kterému se Španělsko doufalo také připojit. Koneckonců v demokracii bylo nevyhnutelné, aby opozice také na čas vládla, nicméně v té době byla hlavní institucionální silou v opozici Komunistická strana. Socialistická strana stěží existovala. A k politice studené války by se sotva hodilo, aby ve Španělsku vládla „Komunistická strana“. Socialisté se za studené války po celé Evropě osvědčili jako spolehliví spojenci a později se tak osvědčí i ve Španělsku, když v roce 1982 drtivě vyhrají volby, což bylo popisováno jako obrovské „překvapení“.
Ať tak nebo tak, Franco ke konci své vlády okomentoval stabilitu státu slavnou frází: „atado y bien atado.“ Spoutaný a dobře spoutaný. Fašisté rozhodně podporovali přechod k demokracii, avšak hnutí divokých stávek mohlo události urychlit, nebo oslabit pozici těch fašistů, kteří chtěli, aby režim pokračoval i po Frankově smrti. Do budoucna uvažující příslušníci režimu zřídili další kanály pro dialog s komunisty a se socialisty. Franco zemřel v listopadu 1975. V průběhu dalších dvou let byly PCE a PSOE legalizovány.
Stávkové hnutí pokračovalo. V roce 1976 vstoupilo do stávky 2 555 900 dělníků, když teď ale měli věci pod kontrolou komunisté a socialisté, ty stejné akce získaly odlišný význam. [10] Zejména od roku 1974 stávkové akce, místo toho aby otevíraly horizonty k možné revoluci, směřovaly k demokratickým reformám. V tomto kontextu je obzvláště významné, že levice začala stále více vyzývat k pacifistickým stávkám, v podstatě tak zanechala dělníky bezbranné, vydané na milost policii, a tím pádem závislé na vyjednaném politickém řešení ukutém fašisty a novými pány dělníků.
Pokud nedokázali výslovně vyhodit socialisty a komunisty z jejich role zástupců hnutí, byla jakákoliv masová akce pracujících svévolně vykládána jako protest na podporu přechodu ke kapitalistické demokracii. A legitimizováni režimem a podepřeni politickým aparátem celé Evropy, dostávali tito zástupci hodně podpory.
Společně s centristickými katolickými stranami a nacionalistickými stranami, které byly ochotny vyměnit nezávislost za částečnou autonomii, zasedli všichni ke stolu s fašisty a dohodli se na vytvoření demokracie. Rozhodli se zachovat krále jako symbol stability: mnoho demokracií mělo krále a ukázaly tak, jak neškodný je tento systém vlády pro dříve existující nerovnosti.
Legalizovali odborové svazy ochotné přijímat finanční podporu od vlády a být řízeny byrokraty na plný úvazek. CCOO a UGT toto hřiště rychle ovládly. Statisíce lidí se shlukly kolem CNT, která měla i po tolika desetiletích stále silnou reputaci, ale vláda zaměřila na tyto anarchosyndikalistické odbory tvrdé represe. Policie konec konců během přechodu k demokracii zůstala stejná. To by ovšem nemuselo mít až takový význam: CNT se vrátila z exilu s politikou, která se stala překonanou už před čtyřiceti lety. Skupiny z vnějšku vytlačily vnitřní lokální aktivisty CNT, kteří skutečně rozuměli situaci ve Španělsku; držely se stranou od autonomního hnutí, protože nedokázaly rozlišovat mezi marxistickým slovníkem a marxistickou praxí; a jelikož opět nedokázaly rozpoznat revoluční situaci, zaujaly defenzivní pozici, prosazovaly legalizaci a odborové organizování namísto povstalecké generální stávky, která byla v té době stále ještě na dosah.
V červnu 1977 Španělsko oslavilo své první volby od roku 1936 a v říjnu proběhla všeobecná amnestie, týkající se všech politických vězňů, jež v podstatě definovala jako ty, kteří byli zatčeni za trestné činy, které by v demokracii trestnými činy nebyly. Ti, kdo prováděli expropriace v bankách, bránili se policejní represi, nebo přešli do protiútoku, zůstali zavření. Velkou část toho nejtvrdšího odporu ve Španělsku v osmdesátých letech iniciovali tito vězňové.
Mnozí z těch nezásadovějších, nejoddanějších revolucionářů byli před, během a po přechodu k demokracii zabiti nebo uvězněni. Někteří byli vykázáni do sféry mlčení a zapomnění. Jiní byli vstřebáni a přetvořeni v hrdiny demokracie. Salvador byl jedním z nich.
Socialisté a komunisté neudělali v době, kdy čekal na popravu, pro jeho záchranu vůbec nic. Jejich protesty začaly teprve poté, co mu fašisté pomocí garrot vil zlomili vaz. Živý pro ně představoval hrozbu. Ale když byl mrtvý, mohli si ho nárokovat jako mučedníka. Levice, média a oficiální historické knihy prohlašují Salvadora Puiga Anticha za protifrankistického bojovníka a nepřímo nám tak podsouvají, že byl demokrat. Nic nemůže být více vzdáleno od pravdy. Jako ostatní anarchisté, kteří přišli před ním i po něm, Salvador bojoval proti kapitalismu ve všech jeho formách, ať už to byl Frankův diktátorský kapitalismus, liberální kapitalismus buržoazních demokracií, nebo na rudo natřený kapitalismus socialistických států. Jak prohlásil Ricard de Vargas na nedávném anarchistickém bookfairu ve Valencii: „Nejsme antifašisté, jsme antikapitalisté.“
Katalánské nacionalistické hnutí se také pokusilo prohlásit Puiga Anticha za svého mučedníka. Ale ačkoliv podporoval nezávislost a stavěl se proti španělskému nacionalismu, jeho prioritou byl internacionalistický antikapitalistický boj a bojoval by proti vytvoření katalánského státu jakéhokoliv druhu. Stejně tak skutečnost, že často psal v katalánštině, a že tato kniha, kterou právě držíte v rukou, byla rovněž původně napsána katalánsky, je v obou případech politickým činem konfrontujícím potlačování, o něž se pokoušel Frankův režim i značné síly za demokratické vlády – a já jako anarchistický překladatel nacházím zvláštní potěšení v práci s jazykem, který nebyl úplně podroben pravidlům, jako tomu bývá u oficiálního jazyku moderního státu, a jako takový tedy není tak homogenizovaný. Nicméně Salvadorův záměr, záměr původní knihy a tohoto překladu je komunikace napříč hranicemi, zničení těchto hranic sdílením zkušeností, myšlenek a zbraní v rostoucím revolučním hnutí, které neuznává žádná omezení svobody a kolektivního blahobytu.
Tohle je, čtenáři/ko, kontext, ze kterého vyvstává tento příběh, a to je záměr, se kterým je tento příběh s tebou sdílen. Vezmi si jej, přivlastni si jej, zapoj jej do dialogu s jinými příběhy, které znáš, ale nezapomeň: tohle je paměť našich bojů, našich aspirací, našich životů. Paměť tohoto druhu nemůže přežít v knize. Její (a také náš) domov je v ulicích.
[6] Slovy Ricarda de Vargase Golaronse během osobního rozhovoru 14. února 2020 a při mnoha dalších příležitostech.
[7] Původní název MIL jednoduše odkazuje v katalánštině a ve Španělštině na číslici 1 000. Část MIL později učinila kontroverzní krok, když vymyslela název Movimiento Ibérico de Liberación a bez konzultace s ostatními změnila MIL v akronym.
[8] Statistiky z: http://historiadelpresente.es/sites/default/files/revista/articulos/9/9.2pereysaslaimposiblepazsocial.elmovimentoobreroyladictadura.pdf.
[9] Irene Cardona Curcó, Aproximació al paper de les dones dins els Grups Autònoms de la transacció (Barcelona: Editorial Descontrol, 2016)
[10] Statistiky z https://diposit.ub.edu/dspace/bistream/2445/12622/17/Annex3.pdf