V devadesátých letech u nás anarchistické hnutí tvořili vesměs velmi mladí lidé a kamarád, který tuto dobu pamatuje (já jsem se do hnutí zapojil až na konci devadesátek), mi říkal, jak ho štvalo, když každou chvíli od někoho slyšel hlášky typu: „Vy jste ještě mladí, však vás ten anarchismus přejde.“ Možná právě proto ho tenkrát tak zaujala fotografie ze zakládajícího sjezdu Bulharské anarchistické federace, která se objevila v časopisu Autonomie. Na fotce totiž byla i celá řada lidí v důchodovém věku a dokazovala tak, že anarchismus není jen nějakým poblouzněním mládí.
zmiňovaná fotka z časopisu Autonomie
Rozdíl mezi tehdejší českou a bulharskou realitou byl dán tím, že bulharské hnutí nikdy úplně nezaniklo, a nedošlo tam tedy k naprostému zpřetrhání mezigenerační kontinuity jako u nás. Kdysi silné české hnutí z přelomu 19. a 20. století žel po první světové válce na mnoho dekád zmizelo a po roce 1989 se tak muselo začínat znovu od nuly. V roce 1945, kdy už u nás po anarchistech nebylo ani památky, v Bulharsku hnutí naopak po pádu autoritářského pravicového režimu zažívalo rozkvět (historie bulharského hnutí ale samozřejmě sahá mnohem hlouběji). Pro ilustraci můžeme uvést, že náklad anarchistických novin Rabotničeska Misal tehdy dosáhl čísla 30 000 ks a mohl by být i o dost vyšší, nebýt poválečného nedostatku papíru. Tento nádech svobody ale netrval dlouho. Své represe začal brzy stupňovat nový stalinistický režim. V prosinci 1948 pak došlo k masovému zatýkání a více než 600 anarchistů a anarchistek skončilo v koncentračních táborech. Činnost hnutí to samozřejmě nadlouho paralyzovalo, i když k určitým aktům odporu docházelo i nadále, v roce 1953 například skupina mladých anarchistů vyhodila do povětří obří sochu Stalina v Sofii [1] a část hnutí byla také dále aktivní v emigraci. Přestože se hnutí dlouho nemohlo projevovat veřejně, anarchistické ideály zůstaly uchovány v myslích a srdcích těch, kdo stalinistické lágry přežili, a ti se pak nadšeně vrhli do nových organizačních aktivit, jakmile to pád režimu v roce 1989 znovu umožnil.
Právě tyto veterány a veteránky zachycovala zmíněná fotografie, která v mém kamarádovi kdysi vyvolala neutuchající zájem o bulharský anarchismus. Mnohokrát jsem od něj slyšel, že tamní hnutí má opravdu zajímavou historii a jaká je škoda, že se o těchto událostech u nás ví tak málo a že by to chtělo něco na toto téma vydat. Aby nezůstalo jen u řečí, přivezl mi před léty z jednoho bookfairu, kterého jsem se nemohl zúčastnit, knihu The Dossier of Subject No. 1218: A Bulgarian Anarchist’s Story (Spis subjektu číslo 1218: příběh bulharského anarchisty). Jedná se o paměti bulharského anarchisty Aleksandara Nakova. Kniha mi nejprve dlouho ležela v poličce, ale když už jsem se do ní začátkem roku 2022 konečně pustil, nemohl jsem se od ní odtrhnout.
Vzpomínky Aleksandara Nakova byly opravdu strhující. Do hnutí se zapojil už jako teenager v roce 1936 a jak vzpomíná, tehdy v jeho rodné vesnici k anarchismu tíhla veškerá mládež. Během druhé světové války byl Aleksandar Nakov fašizujícím autoritářským režimem vězněn, než ho na sklonku války osvobodili jugoslávští partyzáni. Po nějakém čase stráveném v jejich řadách, se vrátil do Bulharska a pustil se do dalších organizačních aktivit. V roce 1948 byl ale jako stovky dalších anarchistů znovu zatčen a internován v nechvalně proslulém bolševickém lágru Belene. Neuvěřitelně kruté podmínky v táboře zřejmě přežil jen díky tomu, že mezi uvězněnými anarchisty panovala silná solidarita a vzájemná pomoc. Navzdory všem útrapám Aleksandar zůstal zapáleným anarchistou po celý zbytek svého dlouhého života a i on se výrazně podílel na obnově hnutí po roce 1989.
Z jeho poutavého vyprávění jsem pořídil rozsáhlý výtah a také jsem přeložil předmluvu k anglickému vydání knihy, kterou napsal Nick Heath a která velmi stručně shrnovala celou historii bulharského anarchismu. Zároveň jsme s kamarádem oslovili Anarchistickou federaci, jestli by o bulharském hnutí nechtěli vydat kapesní brožuru (něco na způsob jejich dřívější brožury Historie anarchismu na Kavkaze). Když k naší radosti souhlasili, dohledal jsem a přeložil ještě kratší životopisy tří dalších anarchistů a jedné anarchistky, které mi přišly obzvláště zajímavé, třeba životopis Paraskeva Ivančova Stojanova, který patřil mezi průkopníky anarchismu v Bulharsku a v Rumunsku a navíc byl velmi uznávaným a úspěšným lékařem, který mi množstvím svých úspěchů a prvenství lehce evokoval Járu Cimrmana, nebo životopis Georgie Šejtanova, představitele anarchismu akce, který se ovšem později (po mnoha neuvěřitelných kouscích) ozbrojeného boje zřekl ve prospěch budování masového hutí.
Bulharské hnutí ale nabízí podstatně širší paletu pozoruhodných osobností a událostí, od hrdinů z Jambolu popravených v roce 1923, po zmiňovaný odpor proti stalinistické tyranii. Velmi inspirativní a poměrně silnou organizací pak byla Federace anarchokomunistů Bulharska (FAKB).
Čím víc jsem se do historie bulharského hnutí nořil, tím víc zajímavostí jsem objevoval, o to fascinovanější jsem touto neznámou částí dějin byl a na vydání brožury jsem se tak opravdu těšil. Přátele z nakladatelství Anarchistické federace byli ale vytížení spoustou dalších publikačních aktivit od webových stránek, přes Existenci až po knihy, a tak se vydání protáhlo o něco víc, než jsem původně doufal. Můj tehdejší pocit, že spolupráce poněkud vázne, byl jednou z věcí, která mě postrčila k tomu, abych si zkusil k publikaci svých příštích překladů založit vlastní web. S tou myšlenkou jsem si pohrával už nějaký čas, ale až v tomto období jsem se konečně rozhoupal překonat svou lenost a opravdu se do toho pustit. A tak se na jaře 2022 zrodil Černorudý čtenářský deník.
Nová publikace Anarchistické federace
Založení Deníku vyžadovalo naučit se pár nových dovedností a mé myšlenky se začaly točit spíš kolem toho, jakým směrem by se měl obsah do budoucna posouvat. Plány mě pohltily natolik, že jsem brožuru o Bulharsku pustil z hlavy. O to větší byla nedávno má radost a překvapení, když jsem zjistil, že se věci přece jen daly do pohybu a na letošním bookfairu se dokonce objeví nikoliv kapesní brožura, ale rovnou kniha! Když se ke mně dostala téměř finální verze jejího textu, musel jsem se v duchu kamarádům a kamarádkám z AF za svou dřívější netrpělivost omluvit a smeknout před spoustou práce, kterou za ty dva roky odvedli. Sborník totiž rozšířili o tolik nových textů, že teď bude větší část knihy novinkou i pro mě. Původní Heathův přespříliš stručný text o historii bulharského anarchismu nahradili dvěma obsáhlejšími kapitolami od bulharského historika hnutí Georgi Chadžieva a od ruského anarchistického historika Vadima Damiera, velmi výrazně se rozrostla také závěrečná část obsahující krátké životopisy a přibylo i několik dalších textů včetně rozhovorů. Na jejich četbu už se těším a zpětně jsem opravdu rád, že AF vydání neuspěchala a dala si na celé věci záležet. Výsledná podoba sborníku tak mnohem uceleněji a podrobněji mapuje tuto nezaslouženě opomíjenou kapitolu anarchistických dějin. Doufám, že vás její odhalování zaujme tak jako mě.
Anarchistická federace svou novou publikaci Bezvlastie (bulharský výraz pro bezvládí) představuje zde: Bezvlastie. Z historie anarchistického hnutí v Bulharsku | Anarchistická federace (afed.cz)
[1] Rozhovor s jedním z nich je k dispozici s anglickými titulky zde: Georgi Konstantinov “Anarchism in the 21st Century” (youtube.com). Georgi Konstantinov byl po výbuchu zatčen, mučen a strávil skoro 10 let v lágrech. Po propuštění se mu povedlo utéct do Francie, po pádu režimu se vrátil do Bulharska a pokračoval v anarchistických aktivitách.