Přináším druhou část textu Petera Gelderloose, která se zabývá odporem španělských anarchistů během druhé světové války a těsně po ní, vysvětluje koncept „ozbrojené agitace“ a přiblížuje rozmach dělnických bojů v 60. letech, ze kterých vzešly skupiny MIL a OLLA.

Pokud by někoho tato historie zajímala více, určitě doporučuji knihu Sabaté – městská guerilla ve Španělsku. Tematicky související texty se pak dají najít i na tomto blogu. Hned první příspěvek, který tu vyšel, byl totiž rozsáhlý rozhovor se členem anarchistické odbojové skupiny Los Maños a hrůzné poměry, panující v táborech pro španělské uprchlíky ve Francii, jsou zase popsány v nedávném článku o May Picqueray.

Anarchočtenář

Peter Gelderloos: Kontext a význam Salvadora Puiga Anticha, 1000 a OLLA – část 2.

S neodvratným vítězstvím fašistů ve španělské občanské válce a s německo-sovětským paktem o neútočení začala být druhá světová válka nevyhnutelnou. I tak ovšem vlády na obou stranách nadcházejícího konfliktu sdílely stejné kontrarevoluční priority.

Francouzská vláda zavřela 550 000 Španělů, Katalánců a Basků, kteří uprchli před postupující fašistickou armádou a vybudovala řadu koncentračních táborů, do kterých je umístila. Když vypukla druhá světová válka, některým z internovaných se povedlo utéct, další byli předáni Frankovu režimu a znovu uvězněni a další byli posláni do nacistických vyhlazovacích táborů: přibližně 5 000 jich zemřelo v Mauthausenu.

Stejně jako u války by se dopady této represe neměly podceňovat, ani by se neměla chápat striktně jen z hlediska počtu mrtvých. Ti, kdo přežili, také nesli její stopy. Tak například otce Ricarda de Vargase Francouzi umístili v táboře nucených prací, kde si nenapravitelně zničil zdraví. Zemřel dříve, než byl Ricardo dost starý na to, aby uměl mluvit. Otec Salvadora Puiga Anticha představuje podobný případ: francouzské autority jej předaly svým španělským protějškům a za svůj aktivismus ve skupině bojující za nezávislost Katalánska se ocitl před popravčí četou. Těsně před tím, než četa zmáčkla spouště, byl jeho život ušetřen. Tato epizoda na něj měla ohromný fyzický a psychologický účinek. Jeho srdce se z toho nikdy nezotavilo a když zjistil, že režim odsoudil jeho syna k trestu smrti, bylo toho na něj už moc, stáhl se a nebyl schopný být Salvadorovi nablízku v jeho posledních měsících.

Uprostřed všeobecného klimatu porážky a traumatu se mnozí rodiče rozhodli svým dětem raději vůbec neříkat o bojích předchozí generace, protože se obávali, že by se jejich děti mohly inspirovat, přidat se k boji a trpět pak důsledky. A opravdu to byla anarchistická mládež Juventudes Libertarias (FIJL), kdo znovu oživil mnohé z bojů v sousedstvích, začala s tím už v roce 1939, kdy Franco ovládl celé území španělského státu. Tato generace mládeže, která nesloužila v milicích, ani neemigrovala do Francie, už v teenagerském věku odstartovala kampaň smělých akcí, která zahrnovala i osvobození stovek vězněných radikálů, kteří čekali na popravu ve Frankových koncentračních táborech. Po celá čtyřicátá a padesátá léta stála FIJL v čele odporu, stejně jako v něm stála během občanské války, po konzervativním obratu CNT v roce 1936.

Zatím ovšem byla většina anarchistického hnutí v exilu ve Francii, kde už skutečně propukla druhá světová válka. Katalánští, španělští a baskičtí anarchisté byli nápomocní francouzskému odporu, pomáhali organizovat partyzány a osvobodili města jako Toulouse. V roce 1945, netušíce, že si budoucí země NATO přejí spojenectví s Frankem, očekávali, že Spojenci budou pokračovat a vymetou fašisty pryč z mocenských postů i ve Španělsku. Když je demokratický západ zklamal, makisté (maquis), neboli partyzánští bojovníci, pokračovali v boji. CNT se organizovala v exilu v Toulouse a stovky militantů uzpůsobily své pašerácké trasy přes Pyreneje k podpoře gerilového boje v Katalánsku. Významná gerilová hnutí existovala i v mnoha dalších částech španělského státu, nedosahovala však takové intenzity a nedařilo se jim pronikat tak, jako hnutí v Katalánsku.

Partyzáni podporovali stávky dělníků, šířili protifrankistickou propagandu, sabotovali kapitalistickou infrastrukturu a organizovali pokusy o atentáty na významné osobnosti policie a na samotného Franka. Pokračovali v praxi „ozbrojené agitace“ vyvinuté anarchistickými afinitními skupinami ve dvacátých letech a byli klíčovými vzory pro MIL a OLLA. „Ozbrojená agitace“ se zásadně liší od strategie „ozbrojeného boje“, ve které specializovaná ozbrojená skupina jedná jako předvoj hnutí tím, že představuje zárodek budoucí armády (např. Castro a Hnutí 26. července), že slouží jako vojenské křídlo tajné politické strany (např. ETA – Euskadi Ta Askatasuna), nebo tím, že provádí ty nejspektakulárnější akce a využívá své pozice k pokusům ovlivňovat a nasměrovat masové hnutí (např. Frakce rudé armády nebo Weather Underground). Skupiny, které provádí ozbrojenou agitaci, naopak chápou samy sebe pouze jako součást širšího hnutí, která zvyšuje objem komunikačních prostředků hnutí, schopnost sebeobrany a samofinancování, a to tím že organizuje a financuje tajný tisk, útočí na represivní složky a vyvlastňuje peníze kapitalistů, aby mohla podporovat rodiny stávkujících, vězňů a obětí policie. Také se snaží svoji praxi zobecnit, místo toho, aby ji centralizovala, distribuuje zbraně mezi nižší třídy a pobízí k horizontálnímu rozšiřování ozbrojených skupin.

Klíčový příklad z této doby nám pomůže názorně ukázat v čem je rozdíl. Ve více než jednom případě pronikly anarchističtí maquis do továrny, aby napadli manažera neblaze proslaveného svou brutalitou. Zatímco předvojová ozbrojená skupina by za této situace manažera zabila, maquis manažera před všemi dělníky svlékli, možná ho i trochu zmlátili a ponížili a hlasitě, tak aby to každý slyšel, jej varovali, že pokud se k nim donese, že se i nadále chová surově, vrátí se a zabijí ho.

Ta první jmenovaná akce vytváří spektákl, dělá z dělníků pasivní diváky a vštěpuje jim jasné poselství, že ozbrojená skupina je protagonistou, spasitelem a tím, kdo přinese řešení. A pro mnoho dělníků, kteří by s tím snad nesouhlasili, pak možná byla jediným spasitelem policie, protože nemá valnou cenu debatovat s někým, kdo je lépe ozbrojen než vy a popravuje své oponenty.

Ta druhá akce však zachovává dělníky jako protagonisty boje, staví je do silnějšího postavení, ale dává jasně najevo, že je na nich, aby se zbavili svých šéfů. Z tohoto úhlu pohledu je tím nejdůležitějším bojem boj dělníků samotných. Přikládá nižší význam ilegální akci a představuje dostupnější žebřík k efektivnějším taktikám: ne všichni dělníci jsou v danou chvíli ozbrojení, ale s trochou kreativity mohou všichni najít způsob, jak to nandat svým šéfům. Ozbrojená agitace tímto způsobem vytváří silnější spoluúčast mezi všemi, kdo se účastní boje, ať už jsou to běžní lidé, kteří se snaží si nějak vydělat na živobytí a občas pozvednou na protest své hlasy, nebo ti, kdo věnují celý svůj život těm nejnebezpečnějším aspektům boje. Ozbrojená agitace dává jasně najevo, že je zapotřebí přispění všech: dělníci se mohou nechat inspirovat k založení svých vlastních obdobných skupin, nebo mohou pokračovat v boji na pracovišti a ve sféře každodenního života a bojovat usilovněji a odvážněji, protože ví, že v tom nejsou sami.

Rozdíl ve smrtonosnosti obou akcí je také důležitý. I když skupiny praktikující ozbrojenou agitaci – afinitní skupiny ve dvacátých a třicátých letech, maquis v letech čtyřicátých a padesátých a autonomní bojové skupiny jako MIL a OLLA – někdy sáhly na život, nikdy to nedělaly s lehkostí a bezdůvodně. Tento zdrženlivý přístup k popravování těch, kdo přitom mohli být snadno identifikováni jako nepřátelé, není nic nevýznamného: anarchismus se vždy charakterizoval jako etický revoluční proud, který nepoužívá žádné výmluvy, s jejichž pomocí by mohl oddělit cíle a prostředky a není tedy náhodou, že na rozdíl od jiných revolučních proudů nikdy nevedl ke vznikům totalitních států nebo systémů gulagů a masových poprav.

Anarchistické partyzánské hnutí mělo dalekosáhlé následky, které jsou opomíjeny nepřátelsky naladěnou historiografií. Anarchisté, kteří se účastnili revolučních zkušeností ve Španělsku a pak odboje ve Francii a posléze hnutí maquis, totiž napsali jednu z prvních kapitol knihy o gerilových bojích dvacátého století. [3] Exulanti, kteří uprchli na Kubu, do Mexika a Uruguaye, sdíleli své zkušenosti s tamními hnutími, která pak v následujících dvou dekádách dosáhla rozpuku; jeden anarchista v exilu, jistý Abraham Guillén, napsal jeden ze dvou základních manuálů pro městský gerilový boj. ETA získala své první zbraně od starých anarchistických bojovníků odboje, kteří bojovali proti Frankovi ve Španělsku a proti Hitlerovi ve Francii. Tupamaros a Rudé brigády získali své falešné doklady od padělatelů z CNT. Mnohé z těchto prvních ozbrojených skupin na obou kontinentech po druhé světové válce následovaly anarchistický vzor, ale některé z nich provedly zásadní změny, aby podpořily svou politiku předvoje. A jsou to právě jenom tyto skupiny, které se následně zapsaly do historií sepsaných jak akademiky z establishmentu, tak i údajnými antikapitalisty.

Ozbrojená agitace po několik let pomáhala v Katalánsku podnítit existenci silného hnutí, ale v roce 1949 posunul Franco s tichým souhlasem NATO represe na novou úroveň, schválil mimosoudní popravy lidí podezřelých z toho, že jsou stoupenci anarchistů a brutálně zničil podpůrnou síť, na které makisté záviseli. Ricard de Vargas odhaduje, že bylo zabito přinejmenším 500 makistů a mnohem více uvězněno a gerilové hnutí ztratilo velkou část svého dřívějšího dosahu. Nicméně skupiny okolo anarchistů, jako byli Marcel·lí Massana, Josep Facerias a Quico Sabaté fungovaly v uvedeném pořadí až do let 1951, 1957 a 1960 a Ramon Vila Capdevila, který pracoval sám, pokračoval, dokud nebyl nakonec v roce 1963 zastřelen, po nějakých třiceti letech téměř nepřetržitého ozbrojeného boje.

Makisté jednoznačně ovlivnili a inspirovali skupiny jako MIL a OLLA. Nebyli ale izolovaným fenoménem: obzvláště Sabatého skupina pomáhala v padesátých letech zakládání skupin odporu po celém Katalánsku. Nicméně mezi zánikem starých geril a začátkem revolučního boje nové generace autonomních hnutí uplynulo nějakých pět let. Další možné linie návaznosti na silné revoluční boje dřívějších generací, byly zpřetrhány ještě více.

CNT v exilu přežila Frankovu diktaturu, ovšem ne jako revoluční organizace. Organizace soustředěná v Paříži a Toulouse měla značnou sílu a během čtyřicátých let podporovala jak organizování dělnictva, tak partyzánský boj uvnitř Španělska. Avšak jak represe neustále mařila tyto aktivity, organizace opustila konfrontační strategie a stávala se stále konzervativnější. Situaci nenapomáhalo ani to, že si Konfederace ponechala mnoho byrokracie z časů, kdy byla milionovou organizací a že ti nejhorší oportunisté, kteří se jejím jménem zapojili do republikánské vlády – obzvláště Frederica Montseny – proměnili organizaci v exilu ve své osobní léno. Makisté nakonec zpřetrhali své vazby s CNT, aby mohli pokračovat v partyzánském boji, i když se své milované Konfederace nikdy nezřekli.

A co hůř, organizace nerozvinula internacionalistickou praxi, dokonce ani nezaujala žádné stanovisko k pracovním bojům, které se odehrávaly ve Francii, kterou si osvojila jako nový domov a zachovala se tak právě opačně, než anarchističtí exulanti v roce 1939, kteří tvořili nedílnou součást francouzského odporu proti nacistům. Zachovávala si staré vidění toho, co je vnitřek (Španělsko) a vnějšek (Francie), přičemž Francie byla považována za základnu poskytující podporu bojům uvnitř, a to i tehdy, kdy už organizace s těmito boji ztratila kontakt. Je pozoruhodné, že MIL přijala ten samý jazyk vnitřku a vnějšku, a dokonce prošla některými stejnými problémy, třebaže v menším měřítku a ve zrychleném čase.

Kdysi velkolepá CNT nebyla v pozici, aby mohla předat pochodeň tolika desetiletí revolučních zkušeností. Zpřetrhání kontinuity boje bylo téměř úplné. Avšak v posledním záchvěvu vzpurnosti se anarchističtí delegáti z Evropy, Severní Afriky a obou Amerik dohodli v roce 1962 na vytvoření skupiny Defensa Interior. Mezi delegáty byli staří anarchističtí exulanti jako Cipriano Mera a Joan Garcia Oliver, zastupující tu část CNT a FAI, která byla více nakloněná akci, společně s mladými anarchisty ze vždy připravené FIJL (Libertariánské mládeže), jako byl Octavio Alberola. Ve Španělsku i napříč Evropou prováděla Defensa Interior akce proti frankistickému režimu, jako byly symbolické bombové útoky, únosy představitelů režimu a pokusy o zabití Franka. Dva členové skupiny byli popraveni a mnoho dalších zatčeno. Frankistické policejní síly i policejní síly demokratických zemí spolupracovaly na potlačení skupiny, ale její členstvo i záběr byly mezinárodní. Už po pár letech ji v roce 1965 CNT rozpustila na nátlak vedení, které mělo k akcím averzi. Nicméně praxe ozbrojeného odporu pokračovala, nyní osvobozená od řízení ze strany Konfederace.

Společně s dalšími lidmi založili veteráni Defensa Interior v roce 1966 Skupinu prvního máje, aby pokračovala v útocích na zájmy Frankova režimu. Aktivní zůstala až do poloviny sedmdesátých let a během té doby okupovala vatikánskou ambasádu, ostřelovala z automatických zbraní španělskou ambasádu v Londýně a podnikla bombový útok na Španělský kulturní institut v Dublinu. Pokud byla Defensa Interior první městskou gerilovou skupinou, tak jak tento termín chápeme dnes, Skupina prvního máje byla jakýmsi mostem, který tento model přizpůsobil a rozšířil k mnoha dalším lidem, ačkoliv jen pár z jejich dědiců, jako např. Angry Brigade, zůstalo věrných její nepředvojové praxi.

Ačkoliv organizace přicházejí a odcházejí – s výjimkou těch nejvíce stagnujících – ze všech těch bojů tu byli přeživší, mnozí z nich žili ve Francii, nebo někde dál v cizině. Je ironií, že ačkoliv epicentrem tohoto revolučního cyklu i se všemi jeho dozvuky bylo Katalánsko, byla uvnitř španělského státu anarchistická kontinuita čtyřmi dekádami krvavých represí zcela zničena. Radikální mládež, která dosahovala plnoletosti v šedesátých letech, tak vzhledem k této situaci dospívala v sociálním hnutí, kterému dominoval marxismus. Je příznačné, že Frankův režim retroaktivně změnil svého strašáka z anarchistů na bolševiky neboli „rudé“, aby tak více vyhověl nejprve Hitlerovi a tomu, jak nepřítele definovala Chamberlainova politika, a později pak politika NATO. Fašistický puč v roce 1936 ale nezažehlo žádné nebezpečí komunistické revoluce, takové nebezpečí neexistovalo. Revoluce byla anarchistická. Tento delikátní taneček pak Frankův režim dovršil legalizací studia marxistických textů na univerzitách a udržováním dialogu s komunistickými a socialistickými organizacemi, zatímco anarchistické texty byly zakázány a režim používal ty nejbrutálnější metody, aby se ujistil, že se CNT na španělské půdě neobnoví. I když nikdy neváhal zamávat vlajkou rudé hrozby, Frankův tisk při zmínkách o maquis nikdy nemluvil o anarchistech, pouze o banditech, možná si vzal příklad ze sovětských novin Izvestia. Neviditelnost anarchismu v těchto dekádách, skutečnost, že pro režim byli anarchisté nevyslovitelné tabu, zatímco komunisté byli propagovaným protivníkem, to vše vypovídá mnohé o tom, kde spočívalo opravdové nebezpečí.

Avšak anarchismus vždy povstane znovu. Část bouřící se mládeže ve Španělsku, odkojená marxismem, se obrátila zpět k antiautoritářské politice. Je paradoxní, že francouzská mládež, která vyrostla v Toulouse a která také sehraje v tomto příběhu roli, měla k anarchistické tradici blíže, protože mnoho z jejich sousedů tvořili staří exulanti z CNT. Ale jejich soudruzi z druhé strany hranice se naučili vyjadřovat své antiautoritářství marxistickým slovníkem.

V průběhu šedesátých let sílily ve Španělsku i jinde boje na pracovištích a v sousedstvích. Ale zatímco západoevropské demokracie měly spousty způsobů jak v lidech pěstovat, aby zůstali poslušní i ve způsobu, kterým se bouří, Frankův fašistický režim dělnické organizace zlikvidoval a projevy nesouhlasu postavil mimo zákon. Když tovární a stavební dělníci začali vzdorovat rostoucímu vykořisťování, státem zřízené a režimem povolené vertikálně organizované odbory nedokázaly revoltu usměrnit a institucionalizovat. K organizaci svých stávek a protestů vytvořili dělníci systém solidaritou spojených shromáždění a výborů, z čehož vznikly tzv. Comissions Obreres (Dělnické výbory). Ve svých počátcích měly Comissions neboli CCOO více společného s autonomními svazy rané CNT a ještě více s továrními výbory z revolucí v Rusku v roce 1917 a v Katalánsku v roce 1936, než s byrokratickými odborovými svazy.

Ačkoliv existovaly i dřívější pokusy, obzvláště v Baskicku v roce 1956, Comissions Obreres se ve své trvalé podobě zrodily v roce 1964, když dělníci z Madridu, Asturie, Barcelony a baskických provincií Gipuzkoa a Biskajsko vytvořili výbory, koordinující četná shromáždění na pracovištích [4]

Comissions byly nástrojem, jak neutralizovat frankistickou pracovní byrokracii a bojovat za požadavky dělníků, bez organizace, solidarity a divokých stávek, které už v té době byly uváděny do praxe, by ovšem samy o sobě nebyly k ničemu.

V roce 1962 se k hornické stávce v Asturii připojilo 35 000 pracujících. Další sektory, jako zemědělství a stavebnictví, se zapojily do solidární stávky a ačkoliv je nesmírně složité získat pracovní statistiky z tohoto období Frankova režimu, represe byla dobře zdokumentována: 15 000 dělníků z provincií mimo Asturii bylo potrestáno za podporu nebo účast na stávce. A v Biskajsku dalších 35 000 dělníků zahájilo generální stávku. V reakci na to Franko vyhlásil výjimečný stav.

V roce 1963 proběhly stávky v Barceloně a v Oviedu (v Asturii), v Barceloně následujícího roku polevily, ale v Asturii zůstaly silné. Mezi léty 1966 a 1967 stávková aktivita vzrostla v celém Španělsku. Odehrály se také velké protesty, jako pochod 80 000 dělníků v Madridu 27. ledna 1967, organizované CCOO. Velká divoká stávka osmi set dělníků v Biskajsku trvala 6 měsíců od roku 1966 do roku 1967 a podnítila četné solidární stávky, jako třeba generální stávku v Bilbau, které se účastnilo přinejmenším 40 000 pracujících. V roce 1968 proběhlo méně stávek, ale zato byly tvrdší a trvaly déle, pak došlo v roce 1969 k dalšímu vzestupu, navzdory lednovému vyhlášení výjimečného stavu v celé zemi.

Je třeba mít na paměti, že v té době byly stávky a protesty nelegálními aktivitami a CCOO byla zakázanou organizací. CNT, UGT a další odborové svazy také existovaly v utajení v ilegalitě, byly ale malé a izolované, oslabené dekádami represí. Mezi sekcemi CNT, působícími v utajení, byly některé nezávislé na organizaci venku ve Francii, vzhledem k obtížnosti komunikace a konzervatismu exilové CNT, jiné sekce však platily své členské poplatky. Z nějakého důvodu si CNT udržela svou sílu v Barceloně mezi pracujícími v kinech a na rybářských lodích.

Někdy stály za zahájením stávek právě tyto rozmanité organizace, jindy vypukaly spontánně v odpovědi na propouštění, nebo na špatné podmínky, nebo jako projev solidarity s jinými stávkami. Každopádně kvůli protizákonnosti všech dělnických organizací může být většina těchto stávek označena jako divoké stávky, což vyžaduje vysoký stupeň horizontální, lokalizované a zčásti spontánní organizace, stejně jako silnou praxi solidarity. Ačkoliv hierarchické organizace ze scény nezmizely, represe a dělnická sebeorganizace způsobily, že byl jejich vliv malý a stávkové hnutí bylo povětšinou autonomní. Právě v době, kdy se autoritářské strany snažily o jejich ovládnutí, mohly CCOO díky tomu, že umožňovaly horizontální metody, exponenciálně růst.

V rámci CCOO existovaly četné tendence, které soupeřily o svůj vliv. Teprve v roce 1968 se CCOO v Katalánsku fakticky dostaly pod kontrolu Partit Socialista Unificat de Catalunya (Sjednocená socialistická strana Katalánska – PSUC), která sama byla fakticky pod kontrolou Komunistické strany. Ale i pak se mnoho dělníků snažilo postrčit hnutí různými směry, včetně autonomního antiautoritářského proudu, který reprezentovaly tzv. Plataformas [5]. Zatímco autoritáři prosazovali strategii „entryismu“ a využívali CCOO ke kandidatuře ve volbách do CNS (Central Nacional Sindicalista) v rámci fašistické pracovní byrokracie (ten prastarý přelud o změně systému zevnitř), radikálnější autonomisté, včetně několika z těch, kdo později utvoří MIL a OLLA, uspěli v tom, že přesvědčili četné továrny, aby volby do CNS bojkotovaly.

To byl kvas, ze kterého se zrodily MIL, OLLA a Autonomní skupiny: rostoucí dělnické hnutí, získávající sebedůvěru a snažící se po letech represe vybudovat adekvátní nástroje ke kladení odporu; autoritářská levice, která se pokoušela nové hnutí institucionalizovat a přivést ho k jednacímu stolu; centralizující španělský stát, který se stále snažil dokončit svůj projekt budování národa a potlačit všechny další kulturní a jazykové skupiny, které měly tu drzost existovat uvnitř hranic nárokovaných španělským státem a které daly vzniknou spoustě národně osvobozeneckých organizací; a fašistický režim, modernizující svou ekonomiku a usilující o větší integraci s Evropou.

Poznámky:

[3] Tato zkušenost představovala zřejmě jeden ze dvou hlavních kořenů. Ten druhý, který vznikl souběžně a měl větší dopad ve venkovských oblastech, představovaly antikolonialní boje, které vedlo domorodé obyvatelstvo, stejně jako rolnický/zbojnický odpor po celém světě, který v zemích jako Mexiko, Indie, Ukrajina a Korea, splynul s anarchistickými hnutími.

[4] Někteří budoucí členové MIL a OLLA byli přítomní na setkání, na kterém byly vytvořeny Comissions Obreres v Barceloně, což ilustruje, v jak velké míře vzešli z dělnického hnutí.

[5] Plataformes de Comissions Obreres byly antikapitalistickou formací vytvořenou v roce 1969 jako pokus posunout dělnické hnutí autonomním antikapitalistickým směrem a zabránit komunistům v ovládání CCOO. Platformy byly spojené s Kroužky pro školení kádrů a časopisy ¿Qué hacer? a Nuestra clase. Platformy získaly většinu v některých továrnách a byly silné v několika regionech Katalánska, stejně jako ve Valencii, v Zaragoze a jinde, nakonec však komunisté získali převahu a platformy se kolem roku 1978 rozpadly.

V devadesátých letech u nás anarchistické hnutí tvořili vesměs velmi mladí lidé a kamarád, který tuto dobu pamatuje (já jsem se do hnutí zapojil až na konci devadesátek), mi říkal, jak ho štvalo, když každou chvíli od někoho slyšel hlášky typu: „Vy jste ještě mladí, však vás ten anarchismus přejde.“ Možná právě proto ho tenkrát tak zaujala fotografie ze zakládajícího sjezdu Bulharské anarchistické federace, která se objevila v časopisu Autonomie. Na fotce totiž byla i celá řada lidí v důchodovém věku a dokazovala tak, že anarchismus není jen nějakým poblouzněním mládí.

Rozdíl mezi tehdejší českou a bulharskou realitou byl dán tím, že bulharské hnutí nikdy úplně nezaniklo, a nedošlo tam tedy k naprostému zpřetrhání mezigenerační kontinuity jako u nás. Kdysi silné české hnutí z přelomu 19. a 20. století žel po první světové válce na mnoho dekád zmizelo a po roce 1989 se tak muselo začínat znovu od nuly. V roce 1945, kdy už u nás po anarchistech nebylo ani památky, v Bulharsku hnutí naopak po pádu autoritářského pravicového režimu zažívalo rozkvět (historie bulharského hnutí ale samozřejmě sahá mnohem hlouběji). Pro ilustraci můžeme uvést, že náklad anarchistických novin Rabotničeska Misal tehdy dosáhl čísla 30 000 ks a mohl by být i o dost vyšší, nebýt poválečného nedostatku papíru. Tento nádech svobody ale netrval dlouho. Své represe začal brzy stupňovat nový stalinistický režim. V prosinci 1948 pak došlo k masovému zatýkání a více než 600 anarchistů a anarchistek skončilo v koncentračních táborech. Činnost hnutí to samozřejmě nadlouho paralyzovalo, i když k určitým aktům odporu docházelo i nadále, v roce 1953 například skupina mladých anarchistů vyhodila do povětří obří sochu Stalina v Sofii [1] a část hnutí byla také dále aktivní v emigraci. Přestože se hnutí dlouho nemohlo projevovat veřejně, anarchistické ideály zůstaly uchovány v myslích a srdcích těch, kdo stalinistické lágry přežili, a ti se pak nadšeně vrhli do nových organizačních aktivit, jakmile to pád režimu v roce 1989 znovu umožnil.

Právě tyto veterány a veteránky zachycovala zmíněná fotografie, která v mém kamarádovi kdysi vyvolala neutuchající zájem o bulharský anarchismus. Mnohokrát jsem od něj slyšel, že tamní hnutí má opravdu zajímavou historii a jaká je škoda, že se o těchto událostech u nás ví tak málo a že by to chtělo něco na toto téma vydat. Aby nezůstalo jen u řečí, přivezl mi před léty z jednoho bookfairu, kterého jsem se nemohl zúčastnit, knihu The Dossier of Subject No. 1218: A Bulgarian Anarchist’s Story (Spis subjektu číslo 1218: příběh bulharského anarchisty). Jedná se o paměti bulharského anarchisty Aleksandara Nakova. Kniha mi nejprve dlouho ležela v poličce, ale když už jsem se do ní začátkem roku 2022 konečně pustil, nemohl jsem se od ní odtrhnout.

Vzpomínky Aleksandara Nakova byly opravdu strhující. Do hnutí se zapojil už jako teenager v roce 1936 a jak vzpomíná, tehdy v jeho rodné vesnici k anarchismu tíhla veškerá mládež. Během druhé světové války byl Aleksandar Nakov fašizujícím autoritářským režimem vězněn, než ho na sklonku války osvobodili jugoslávští partyzáni. Po nějakém čase stráveném v jejich řadách, se vrátil do Bulharska a pustil se do dalších organizačních aktivit. V roce 1948 byl ale jako stovky dalších anarchistů znovu zatčen a internován v nechvalně proslulém bolševickém lágru Belene. Neuvěřitelně kruté podmínky v táboře zřejmě přežil jen díky tomu, že mezi uvězněnými anarchisty panovala silná solidarita a vzájemná pomoc. Navzdory všem útrapám Aleksandar zůstal zapáleným anarchistou po celý zbytek svého dlouhého života a i on se výrazně podílel na obnově hnutí po roce 1989.

Z jeho poutavého vyprávění jsem pořídil rozsáhlý výtah a také jsem přeložil předmluvu k anglickému vydání knihy, kterou napsal Nick Heath a která velmi stručně shrnovala celou historii bulharského anarchismu. Zároveň jsme s kamarádem oslovili Anarchistickou federaci, jestli by o bulharském hnutí nechtěli vydat kapesní brožuru (něco na způsob jejich dřívější brožury Historie anarchismu na Kavkaze). Když k naší radosti souhlasili, dohledal jsem a přeložil ještě kratší životopisy tří dalších anarchistů a jedné anarchistky, které mi přišly obzvláště zajímavé, třeba životopis Paraskeva Ivančova Stojanova, který patřil mezi průkopníky anarchismu v Bulharsku a v Rumunsku a navíc byl velmi uznávaným a úspěšným lékařem, který mi množstvím svých úspěchů a prvenství lehce evokoval Járu Cimrmana, nebo životopis Georgie Šejtanova, představitele anarchismu akce, který se ovšem později (po mnoha neuvěřitelných kouscích) ozbrojeného boje zřekl ve prospěch budování masového hutí.

Bulharské hnutí ale nabízí podstatně širší paletu pozoruhodných osobností a událostí, od hrdinů z Jambolu popravených v roce 1923, po zmiňovaný odpor proti stalinistické tyranii. Velmi inspirativní a poměrně silnou organizací pak byla Federace anarchokomunistů Bulharska (FAKB).

Čím víc jsem se do historie bulharského hnutí nořil, tím víc zajímavostí jsem objevoval, o to fascinovanější jsem touto neznámou částí dějin byl a na vydání brožury jsem se tak opravdu těšil. Přátele z nakladatelství Anarchistické federace byli ale vytížení spoustou dalších publikačních aktivit od webových stránek, přes Existenci až po knihy, a tak se vydání protáhlo o něco víc, než jsem původně doufal. Můj tehdejší pocit, že spolupráce poněkud vázne, byl jednou z věcí, která mě postrčila k tomu, abych si zkusil k publikaci svých příštích překladů založit vlastní web. S tou myšlenkou jsem si pohrával už nějaký čas, ale až v tomto období jsem se konečně rozhoupal překonat svou lenost a opravdu se do toho pustit. A tak se na jaře 2022 zrodil Černorudý čtenářský deník.

Založení Deníku vyžadovalo naučit se pár nových dovedností a mé myšlenky se začaly točit spíš kolem toho, jakým směrem by se měl obsah do budoucna posouvat. Plány mě pohltily natolik, že jsem brožuru o Bulharsku pustil z hlavy. O to větší byla nedávno má radost a překvapení, když jsem zjistil, že se věci přece jen daly do pohybu a na letošním bookfairu se dokonce objeví nikoliv kapesní brožura, ale rovnou kniha! Když se ke mně dostala téměř finální verze jejího textu, musel jsem se v duchu kamarádům a kamarádkám z AF za svou dřívější netrpělivost omluvit a smeknout před spoustou práce, kterou za ty dva roky odvedli. Sborník totiž rozšířili o tolik nových textů, že teď bude větší část knihy novinkou i pro mě. Původní Heathův přespříliš stručný text o historii bulharského anarchismu nahradili dvěma obsáhlejšími kapitolami od bulharského historika hnutí Georgi Chadžieva a od ruského anarchistického historika Vadima Damiera, velmi výrazně se rozrostla také závěrečná část obsahující krátké životopisy a přibylo i několik dalších textů včetně rozhovorů. Na jejich četbu už se těším a zpětně jsem opravdu rád, že AF vydání neuspěchala a dala si na celé věci záležet. Výsledná podoba sborníku tak mnohem uceleněji a podrobněji mapuje tuto nezaslouženě opomíjenou kapitolu anarchistických dějin. Doufám, že vás její odhalování zaujme tak jako mě.

Anarchistická federace svou novou publikaci Bezvlastie (bulharský výraz pro bezvládí) představuje zde: Bezvlastie. Z historie anarchistického hnutí v Bulharsku | Anarchistická federace (afed.cz)

[1] Rozhovor s jedním z nich je k dispozici s anglickými titulky zde: Georgi Konstantinov “Anarchism in the 21st Century” (youtube.com). Georgi Konstantinov byl po výbuchu zatčen, mučen a strávil skoro 10 let v lágrech. Po propuštění se mu povedlo utéct do Francie, po pádu režimu se vrátil do Bulharska a pokračoval v anarchistických aktivitách.

K dispozici je už program letošního bookfairu a je z čeho vybírat. Podívat se můžete zde: Anarchistický festival knihy 2024 Praha | Program (anarchistbookfair.cz)

Těším se na několik knižních novinek. Anarchistická federace představí hned tři publikace. Na jedné z nich jsem se částečně podílel a v příštích dnech ji zkusím přiblížit o něco podrobněji.

Nakladatelství Neklid konečně nabídne dlouho slibovanou knihu rozhovorů s Davidem Graeberem nazvanou Když se řekne anarchie.

Zvědavý jsem i na novou knihu Nečekáme nic od reforem o českém anarchismu.

Tentokrát do Prahy vyrazím už v pátek, abych se zúčastnil přenášky o anarchistických aktivitách v průběhu války v bývalé Jugoslavii. Anarchist solidarity and anti-war initiatives in post-Yugoslav countries (Antipolitika) – Action week – 2024 – Akční týden (noblogs.org)

Uvidíme se v Praze!