Největším úlovkem (jak objemem, tak významem) letošního bookfairu se pro mě stala kniha The Idea od Nicka Heatha. Heatha znám jako autora nesčetných drobných životopisů známých i neznámých anarchistů a anarchistek z celého světa. Teď ovšem všechny ty dlouhé roky bádání a střádání informací (Heath je ročník 1948 a do anarchistického hnutí se zapojil už jako teenager) Heath zúročil v opravdu monumentální knize o ideji anarchokomunismu a o historii a současnosti anarchokomunistického hnutí po celém světě.
Toto zaměření na anarchokomunismus odlišuje Ideu od řadydalších rozsáhlých knih o anarchismu od autorů jako Woodcock, Guérin nebo u nás Tomek a Slačálek. K podobným knihám Heath v předmluvě kriticky poznamenává: „Mnoho z nich však představuje akademické interpretace ideje a hnutí. Zdá se, že označení anarchista znamená víc než pozice různých proudů v třídním boji. Vzešel z toho idealistický náhled, který se více zajímá o ‚věčný boj lidstva za svobodu‘ než o konkrétní boj vykořisťovaných a sociální podmínky, které umožnily vznik antiautoritářského hlediska uvnitř pracující třídy.“ Tento typ historiků tak podle Heatha hledá anarchistické ideje u řeckých filozofů a francouzských encyklopedistů, nebo řadí do jednoho „širokého imaginárního proudu třídní prvky a maloburžoazní individualisty jako byl Stirner“. Konkrétně Guérinovi třeba Heath vytýká, že ač je jeho kniha v mnoha ohledech skvělá, „tráví příliš mnoho času s Proudhonem a Stirnerem“. Zdá se, že Heathovi není cizí tvrzení, které cituje z knihy Black Flame, podle nějž anarchismus třídního boje „není typem anarchismu; dle našeho pohledu je to jediný anarchismus.“ To se možná může zdát poněkud dogmatické, ale jelikož ani mě nesrozumitelné a nepraktické Stirnerovo filozofování příliš nezajímá, vlastně by mi zaměření Ideje na to, co taktéž považuji v anarchismu za zásadní, vcelku vyhovovalo. Po prolistování (nepředstírám že jsem knihu stihl přečíst celou, proto tento text berte prosím spíše jako upoutávku než recenzi) jsem ale občas získal dojem, že je Heathovo zaměření přece jen příliš úzké. I když historii nejrůznějších formálních organizací hlásících se k anarchokomunismu mapuje velice pečlivě, v knize chybí třeba kapitola o Řecku, byť je tamní hnutí (sázející ovšem spíše na lokální afinitní skupiny) pravděpodobně nejsilnější v Evropě. Pro českého čtenáře zase může být překvapující, že v části o novodobém českém anarchismu kniha zmiňuje pouze Solidaritu a nástupnickou Anarchokomunistickou alternativu a vynechává FSA a Anarchistickou Federaci, které byly větší a AF je navíc stále aktivní (pravda, FSA byla členskou sekcí anarchosyndikalistické MAP a Heath se nechce detailněji věnovat anarchosyndikalismu, protože na toto téma už existuje řada publikací, ovšem zaměřením byla FSA taktéž spíše anarchokomunistická a AF sice razí anarchismus bez přívlastků, ale vliv anarchokomunismu je tu také patrný). Nicméně je jasné, že nelze pojmout vše a i tak je rozsah nastřádaných informací úctyhodný. Takže dost o tom, co v knize není a pojďme se raději podívat na to, co v knize je.
Začneme prehistorií ideje (Diggeři, Babeuf, Cabet, Déjacque…), přes Proudhona (“anarchisty s otazníkem”) a Marxe s Engelsem, se dostaneme k První internacionále, jejímu rozkolu a vzniku anarchistického komunismu. Dále se dočteme o ideji Komuny a jejím vlivu na anarchistický komunismus, o „žluté zimnici neorganizovanosti“ neboli o individualistickém anarchismu, o vztahu anarchokomunismu a anarchosyndikalismu, o platformismu a syntéze. Zvláštní kapitolu má řada osobností jako Reclus, Guillaume, Lefrancais, Brousse, Kropotkin, Malatesta, Most, Mühsam nebo Bookchin.
Historie a současnost hnutí je pak rozdělena do kapitol dle geografického klíče. Jako Brit věnuje Heath velkou pozornost tamnímu hnutí, rozsáhlé jsou ale samozřejmě i kapitoly o Francii (včetně samostatné kapitoly o květnu 1968), Itálii, Německu, Španělsku, Portugalsku, Rusku, k mé velké radosti je velký prostor věnován i neprávem opomíjenému hnutí v Bulharsku. Dostaneme se i do USA a Latinské Ameriky (opět mě potěšila podrobnější část o Argentině), ale i do asijských zemí jako jsou Čína, Japonsko a Korea. Výhodou je, že by se jednotlivé kapitoly daly klidně použít i samostatně jako články nebo drobné brožury.
Nick Heath
Kniha má 484 stran textu (na rozdíl od jiných podobných děl tu chybí rejstřík a odkazy na použitou literaturu jsou poměrně skromné, takže se jedná prakticky o čistý text). Kromě fotografie autora se v knize objevuje jen několik kreslených portrétů známých osobností od Clifforda Harpera. Knihu v roce 2022 vydalo nakladatelství Just Books Publishing a sehnat ji můžete třeba tady The Idea — ROLETA39.
Rád bych z knihy přinesl nějakou ukázku a protože jsem se v posledních příspěvcích věnoval historii hnutí v Argentině, která mě velmi zajímá, rozhodl jsem se u tohoto tématu ještě chvíli zůstat a využít jiného pohledu, který Heath oproti Bayerovi přináší. Zatímco Bayer se zabýval osudy několika ilegalistických dobrodruhů, Heath sleduje hlavně historii anarchistických organizací v zemi. Ponechám teď ale stranou tu část, kde popisuje historii FORA a dalších uskupení a zkusím napravit ještě jeden nedostatek, který jsem při přípravě série o anarchistických expropriacích v Argentině cítil. Ve všem tom vyprávění o „mužích činu“ se totiž nějak ztratily ženy. Pro ukázku z Ideje jsem si tedy zvolil část, která se zabývá činností anarchistky Virginie Bolten (1870 – 1960) v Argentině (vyprávění o ní bohužel končí po jejím vyhoštění do Uruguaye).
Virginia Bolten a anarchokomunistické hnutí žen
Virginia Bolten
Virginia Bolten byla dcerou německého pouličního prodejce. Narodila se v Uruguayi buďto v San Luis, jak tvrdí jedni, nebo v San Juan (podle badatele Placida Grely) a přestěhovala se do Rosaria v Argentině.
Rosario bylo v té době známé jako „argentinská Barcelona“, kvůli velké koncentraci různých druhů průmyslu, radikálnímu kvasu, který tam probíhal a kvůli politickému vlivu, které město mělo na zbytek země. Virginia se živila výrobou bot pro dělníky, později pracovala v Refinerii, obrovské továrně na výrobu cukru, ve které pracovaly tisíce dělníků, mnozí z nich byli přistěhovalci z Evropy a mnoho z nich tvořily ženy. Provdala se za organizátora odborů obuvníků Juana Marqueze, který byl také původem z Uruguaye.
Bolten se přidružila k novinám El Obrero Panadero, které byly jedním z prvních šiřitelů hlasu anarchistů v Argentině a přitáhly mnoho pekařských dělníků k myšlenkám anarchismu. Sehrály také klíčovou roli při organizování prvních prvomájových demonstrací v roce 1890. Virginia pomáhala zorganizovat v Rosariu stávku švadlen, která je považována za první stávku dělnic v Argentině.
Juana Buela ve své autobiografii Historia de una ideal vivido por una Mujer, připomínala Virginiinu sílu a neústupnost při propagaci anarchistických myšlenek a to i na stránkách anarchistických novin La Protesta Humana a La Protesta a hlavně La Voz de la Mujer (Hlas ženy, 1896-97). Tyto noviny se samy přímo označovaly za anarchokomunistické podtitulem „Věnováno rozvoji anarchistického komunismu“. Byla to první publikace vydávaná ženami pro ženy v celé Latinské Americe spojující myšlenky anarchismu třídního boje s osvobozením žen. Virginia a její soudružky z obuvnického a cukrovarského průmyslu podporovaly vydávání novin ze svých hubených mezd. Byla to anarchistická publikace typická pro svou dobu, nepočetná, s jepičím životem a vydávaná napůl tajně. Její popis v podtitulu to pěkně shrnoval: „Vychází jak se podaří“. Vyšlo pouhých devět čísel, i když se má za to, že Virginia připravila k vydání ještě jedno číslo v Montevideu. Čísla 1-4 vyšla v nákladu tisíc kusů, pro následující čtyři čísla vzrostl náklad na 2 000 výtisků a poslední číslo si vysloužilo náklad 1 500 kusů. Dalšími předními anarchistickými aktivistkami, které se v La Voz de la Mujer angažovaly, byly Teresa Marchisio a Maria Calvia.
V La Voz de la Mujer bylo publikováno mnoho článků od španělských anarchistek na téma osvobození žen. Mezi přispěvatelkami byly třeba velká anarchistická organizátorka Teresa Claramunt, Soledad Gustavo atd. Došlo i na aktivní a úspěšnou snahu získat podporu Emy Goldman a Louisy Michel. Redakce odsoudila čin anarchisty F. Denanbrideho, který pětkrát vystřelil na svou družku, protože jej chtěla opustit. Této ženě, která se jmenovala Anita Lagouardette a byla také přispěvatelkou do La Voz de la Mujer, se zázračně povedlo útok přežít. Redakce se ostře ohradila proti pokrytectví mužů anarchistů, v jejichž řadách byla svoboda upírána ženám. „Když jsme se my ženy, neschopné a nevědomé, chopily iniciativy a začaly vydávat La Voz de la Mujer, měly jsme tušit, ó moderní ničemové, jak se svou mechanistickou filozofií na naši iniciativu zareagujete. Měli jste si uvědomit, že my hloupé ženy máme schopnost iniciativy a ta je produktem myšlení. Víte, my taky myslíme… Vyšlo první číslo La Voz de la Mujer a nastal poprask: ‚Emancipovat ženy? Proč?‘‚Emancipovat ženy? Tak to ani náhodou!‘… ‚První by měla přijít naše emancipace a pak, až my muži budeme emancipovaní a svobodní, se postaráme o tu vaši‘.“
Virginia podnikla řečnické turné po Argentině, mluvila na setkáních ve městech San Nicolás, Campana, Tandil, Mendoza a mnoha dalších. Mnohokrát přitom zasahovala policie, aby její proslovy ukončila. Jejími hlavními tématy byla situace pracující třídy a obzvláště nejrůznější formy útisku, kterými trpí ženy z pracující třídy. V listopadu 1900 organizovala společně s Teresou Marchisio protestní průvod namířený proti pochodu katolického establishmentu Rosaria (procesí Virgen de la Roca). Ona i Teresa byly zatčeny a s nimi další čtyři anarchistky.
Ve stejném roce se s dalšími anarchistkami aktivně zapojila do založení Casa del Pueblo (Lidového domu). Ten poskytl prostor pro politické, společenské a kulturní události, mezi nimi mnoho konferencí, debat, diskusí, čtení poezie a divadelní představení; měl i vlastní orchestr a knihovnu obsahující 380 knih. Virginia byla jednou z řečnic při jeho slavnostním otevření. 20. října 1901 byla zatčena, za šíření anarchistické propagandy před branami Refinerie v době stávky. Během tohoto incidentu se stala svědkyní toho, jak policie chladnokrevně zavraždila přistěhovalce a dělníka Cosmeho Budislaviche. Toho roku ještě pomohla založit ženskou anarchistickou skupinu společně s dalšími anarchistickými militantkami, mezi které patřily kupříkladu Lopez nebo Teresa Doloso.
V roce 1902 byla jednou z hlavních řečnic na prvomájovém shromáždění v Montevideu a využila této situace ke kritice situace v Argentině. V roce 1904 byla nucena se přestěhovat do Buenos Aires, kde byla aktivní v Comité de Huelga Femenino (Ženském stávkovém výboru), který společně s Federación Obrera Argentina organizoval ženy pracující v přístavním ovocném trhu v Buenos Aires a vedl je do stávky. Tato intenzivní aktivita se však začala podepisovat na jejím zdraví. Soudruzi z anarchistické divadelní skupiny Germinal vydali výzvu k libertariánským skupinám, odborovým svazům a společnostem, aby se zapojily do benefice na její podporu. Velký italský anarchista Pietro Gori ji uvedl do anarchistických intelektuálních kruhů v Buenos Aires a pomohl jí založit organizaci anarchistů a socialistů, jež se zaměřovala na útoky proti zákonnému manželství a dalším autoritářským konceptům.
Neúspěch občansko-vojenského povstání Hipolita Yrigoyena proti konzervativní vládě roku 1905 byl využit jako záminka k útoku na dělnické hnutí. Navzdory skutečnosti, že anarchistické hnutí nebylo s Yrigoyenem nijak spojené, byli jeho hlavní aktivisté zatčeni, trestně stíháni a také deportováni. Virginia byla zatčena společně se svým partnerem a dva dny držena ve vazbě. Marquez byl dle nového zákona o trvalém pobytu vyhoštěn do Uruguaye.
V roce 1907 byla Virginia jednou z iniciátorek Ženského anarchistického centra (Centro Femenino Anarquista) a jeho prostřednictvím byla jednou z hlavních organizátorek stávky nájemníků v tom samém roce. V důsledku projevu, který pronesla během této stávky, se stala první ženou vyhoštěnou dle zákona o trvalém pobytu, který byl využit k její deportaci do Montevidea v Uruguayi, kde se opět shledala s Marquezem a jejich dítětem.