Černorudý čtenářský deník

Horkokrevní mladíci a útěk z vězení Punta Carretas

Roscigna dále pobýval v Montevideu, věděl, že v Buenos Aires by ho čekala jistá smrt. Argentinská policie prahla po pomstě za neúspěch svých snah chytit Durrutiho, za zabití policisty Gatta při loupeži v nemocnici a za ostudu, kterou jí přineslo neúspěšné pronásledování pachatelů z Palmiry do Montevidea. K Roscignovi se teď připojil jeho parťák Emilio Uriondo, který byl 11. února 1928 konečně propuštěn z vězení, kde byl držen za bombový útok na ambasádu USA v Montevideu. Roscignu také vyhledali tři katalánští mladíci z Durrutiho skupiny. Durruti jim doporučil, aby opustili Španělsko, kde jim hrozil trest smrti. Mladíci měli na svědomí více než sto bombových útoků v Barceloně a vojenská policie je hledala také za šíření anarchistické propagandy ve věznicích, za vážná zranění generála, dvou plukovníků a několika důstojníků a za útěk z vojenské vazby. Jmenovali se Tadeo Peña, Pedro Boadas Rivas a Agustín García Capdevilla (4). Durruti po nich poslal Roscignovi prosbu, aby se za ním vypravil do Evropy. Durruti k sobě totiž potřeboval schopné muže činu. Roscigna ale odmítl, protože byl příliš zaneprázdněný bojem v Argentině.

Katalánci byli horké hlavy dychtící po akci. Roscigna a Uriondo byli naopak přesvědčení, že by se mělo s dalšími loupežemi v Argentině počkat. Do země se pomalu vracel klid a Roscigna soudil, že by bylo lepší pomáhat organizovat útěky vězněných. Navíc právě vrcholila kampaň za propuštění Radowitzkého. Tato kampaň měla velkou lidovou podporu a anarchisté by se proto neměli zaplétat do žádných incidentů, které by tuto podporu ohrozily. Morretiovi a tři Španělé ale jednali nezávisle a provedli loupež, která byla spojena s krveprolitím a která nakonec přivodila i Roscignův tragický konec.

Přepadení směnárny Messina bylo provedeno „ve stylu Bonnotova gangu“. Cílem nebylo jen sebrat peníze, ale také terorem vyvolat paniku mezi buržoazií. Při vstupu do směnárny lupiči stříleli do všech stran a svůj odchod kryli palbou po všem, co se hnulo. Výsledkem bylo ukořistění 4000 uruguayských pesos, po činu ale zůstali tři mrtví a další tři zranění. Mrtví byli manažer směnárny a jeden zaměstnanec a také taxikář, který odmítl lupiče odvézt. Incident vyvolal velkou senzaci, protože se stal jen pár metrů od domu guvernéra. Během přepadení uniklo třem Kataláncům několik slov v jejich mateřštině a uruguayská policie z toho vydedukovala, že skupina Durruti-Ascaso-Jover stále funguje. Vyžádala si proto informace z Francie a provedla i několik zátahů na anarchisty. Tentokrát už totiž policie jednoduše musela něco udělat, veškerý tisk volal po akci. Hlavou vyšetřování byl proslulý inspektor Pardeiro, který se těšil stejné reputaci jako Velar v Rosariu nebo Habiage v Avellanedě, protože používal metody, které byly krátce nato asociovány se jménem Leopolda Lugonese mladšího (5) a kterým se přezdívalo „Bazánův zákon“.

Díky informátorovi Pardeiro zjistil, že se lupiči skrývají v bytě pro služebnou v domě číslo 41 na Rousseauově ulici (Morretiovi přestěhovali své manželky a děti do tohoto domu v Montevideu už před loupeží v Rawsonově nemocnici). V pátek 9. listopadu 1928 (tedy dva týdny po přepadení směnárny Messina) ve 4:00 ráno bylo 300 mužů z uruguayské armády a policie připraveno vzít budovu útokem. Vyzbrojeni byli puškami a samopaly a podporu jim poskytovalo 50 hasičů vybavených rozmanitými žebříky. Odpojili přívod elektřiny a připravili světlomety. Přípravy byly tak důkladné, že když se obyvatelé domu vzbudili, v každém okně zahlédli minimálně deset hlav a namířených zbraní.

V domě se nacházeli Antonio i Vicente Morreti, tři Katalánci, Pura Ruiz a Dolores Rom (manželky Morretiových) a dvě malé děti. Když viděli, že jakákoliv snaha o odpor by vedla ke smrti jejich rodin, anarchisté kapitulovali. Než ovšem vyšli ven, Antonio Morreti udělal zoufalé rozhodnutí. Zvedl ruce, přiložil si pistoli k pravému spánku a zastřelil se. V minulosti svému bratrovi říkal, že ho policie nikdy živého nedostane.

Inspektor Pardeiro (kterému osobně pogratuloval šéf policie v Buenos Aires Graneros) dělal, co se dalo, aby z Vicenta Morretiho dostal informaci o tom, kde se skrývá Roscigna. Vicente ale uměl držet jazyk za zuby. „Je pravda, že znám Roscignu, ale už jsem ho nějaký čas neviděl. Nemá nic společného s přepadením Rawsonovi nemocnice ani směnárny Messina“, stojí v jeho výpovědi. Majitel domu v Rousseauově ulici ale tvrdil, že viděl Roscignu přijít do domu o dvě noci dříve, což by znamenalo, že muž, kterého Pardeiro toužil dopadnou nejvíce, je stále v Montevideu. Hon tedy pokračoval. Protože v Uruguayi začalo být nebezpečno, Uriondo zamířil do Brazílie a Roscigna se rozhodl vrátit do Argentiny. Nakonec se ale oba do Montevidea vrátili, aby pomohli k útěku svým kamarádům drženým ve věznici Punta Carretas. K provedení takto složité operace byly ale zapotřebí peníze. A jediným prostředkem, jak přijít k penězům, byla pro lidi na útěku jedině další expropriace.

V té době se v Argentině pustilo do akce několik významných skupin anarchistů zaměřených na expropriace. Byly to skutečně násilné časy, hlavně poslední rok Alvearovy vlády (vládl v letech 1922–1928), dva roky Yrigoyenovy vlády (1928–1930), Uriburuovy diktatury (1930–1932) a za Jostovy vlády (1932–1938). Názor, že se násilný anarchismus objevil v důsledku Yrigoyenovy pasivity, se ukázal jako mylný. I za Uriburuovy diktatury anarchisté navzdory popravám a drastické represi dále vycházeli do ulic a riskovali životy, ocitali se však ve stále bezvýchodnější situaci a sledovali, jak jednoho po druhém ztrácí své soudruhy.

Roscigna byl zapojen do přepadení Kloecknerova závodu v únoru 1929 a v říjnu 1930 (v době, kdy Uriburuova represe vrcholila) se připojil k Di Giovannimu při přepadení výplatního úředníka Sanitárních služeb v Palermu. Sedmdesát procent kořisti (ta dělala 286 000 pesos) bylo věnováno na pomoc vězněným anarchistům. Roscigna a José Manuel Paz (španělský anarchista známý pod přezdívkou „Kapitán“) odvezli tuto úctyhodnou sumu do Montevidea, aby z ní financovali projekt, který už byl v plném proudu.

Útěk z Punta Carretas

V srpnu 1929 opustil italský manželský pár se svou malou dcerou Buenos Aires, aby se usadil v Montevideu. Tvrdili o sobě, že se věnují obchodování a koupili si parcelu v ulici Solana Garcíi naproti věznice Punta Carretas. Policie si je okamžitě prověřila, protože se snažila mít okolí věznice pod kontrolou. Všechno se zdálo být v pořádku. Příchozí se jmenoval Gino Gatti a měl v plánu otevřít si uhelné depo. Během krátké doby postavil něco na způsob hangáru s obytnou částí a s vývěsním štítem „Uhelné depo El buen trato: prodej uhlí a dřevěného uhlí“. K zákazníkům se Gattiovi chovali neobyčejně mile a zdvořilý pan Gatti si brzy získal přízeň sousedů. Každý den byli manželé viděni, jak odjíždí svým autem, aby rozvezli pytle s uhlím. Počátkem března 1931 však sousedé zjistili, že se Gattiovi rozhodli ukončit svůj byznys (byť jenom vzkvétal) a vrátit se do Buenos Aires. Všem bylo líto, že se s nimi musí rozloučit.

18. března odpoledne dozorce v Punta Carretas dohlížel na vězně, kteří si užívali svou patnáctiminutovou procházku po vězeňském dvoře. Cítil, že je něco špatně, ale nevěděl co. Měl výslovnou instrukci dohlížet obzvláště bedlivě na Němce Erwina Polkeho. Polke ale hrál bezstarostně šachy uprostřed dvora. Možná právě to bylo neobvyklé, člověka by až napadlo, že si tam sedl právě proto, aby poutal pozornost.

Za pár minut se zvenku ozvaly výkřiky, pískot píšťalky a sirény. Výkřiky pocházely od sousedů uhelného depa El buen trato, kteří viděli vycházet ze zadního dvora cizí lidi a mysleli si, že jsou to lupiči, snažící se bývalé depo vykrást. Policisté a dozorci rychle utvořili kolem depa kordón. V tom okamžiku byli spatřeni dva muži, jak se snaží utéct zadními dveřmi, když ale zjistili, že jsou obklíčeni, vrátili se dovnitř, kde byli následně zadrženi.

Ke svému překvapení dozorci v zadržených poznali své vězně, jedním z nich byl Aurelio Rom (švagr Antonia Morretiho). Prohledání depa přineslo další překvapení. Objevili tam vykopanou šachtu, ta byla skvěle osvětlená a tak hluboká, že se zdálo, jako by vedla až do středu země. Byla dva metry široká a obložená prkny. V hloubce čtyř metrů z ní vybíhal tunel. Ten byl 50 metrů dlouhý a jak později uznali policejní experti, jednalo se o „po technické stránce perfektní práci“. Člověk průměrného vzrůstu tudy mohl projít zcela bez problému. Chodba měla klenutý strop, elektrické osvětlení, ventilaci a každých dvacet metrů signalizační zvonek. Konec tunelu se nacházel vedle toalet vězeňského bloku, ve kterém byli drženi anarchisté.

Tunel byl samozřejmě dílem Gina Gattiho, odteď přezdívaného jako „Inženýr“ a podíleli se na něm i Roscigna, Andrés Vázquez Paredes, „Kapitán“ Paz a Fernando Malvicini (anarchista z Rosaria, který dříve patřil k Di Giovanniho skupině, než byl ovšem Di Giovanni 1. února 1931 popraven ve věznici La Penitenciaria).

V závěrečné fázi hloubení tunelu anarchisté obkopali zdi a podepřeli je heverem. V den útěku v době odpočinkového času vězňů Roscigna a jeho soudruzi použili tentýž hever, aby nadzvedli dlažbu na toaletách. Vicente Moreti, Aurelio Rom a tři katalánští anarchisté byli jediní, kdo byl do plánu zasvěcen. Moretti se vydal na toalety jako první, našel zde díru v zemi a v ní nachystaný malý žebřík. Po něm následovali tři Katalánci a pak pět běžných vězňů, kteří využili šanci k útěku, která se jim naskytla (6). Celkem se tedy útěk povedl devíti lidem. Aurelio Rom a další vězeň byli, jak už jsme si řekli, dopadeni. Na uprchlíky čekaly na ulici za zadním dvorem depa tři automobily, v těch zmizeli neznámo kam.

Roscigna dodržel svůj závazek vysvobodit své soudruhy. Ale skvěle provedený útěk, který proběhl bez jediného výstřelu, nakonec vedl k tomu, že byl lapen on sám. Vicente Moretti byl na svobodě pouhých devět dní a nejhorší bylo, že jeho osvoboditelé byli zadrženi společně s ním.

Poté co strávili noc v domě anarchisty Germinala Riveiry, se Moretti a tři katalánští anarchisté rozdělili. Roscigna čekal na Morettiho v domě na ulici Curupí, který považoval za bezpečné útočiště. V přízemí domu sídlil výbor Partido Colorado (významná uruguayská politická strana) a majitel domu pronajal jeden pokoj v zadní části domu Morettimu a Roscignovi. Bylo to ideální místo, protože tam bylo vždy plno lidí, a tak mohli přicházet a odcházet bez povšimnutí.

Roscigna si každé ráno chodil koupit noviny. Rád si poklábosil s lidmi na ulici, aby nepoutal pozornost, chodil skromně oblečen. Přesto na sebe upozornil svým vtipkováním s trafikantem. O noviny totiž požádal větou: „Vezmu si jeden z těch buržoazních plátků, kde se píše o lupičích“. Trafikant to nahlásil policii a ta další den na místo poslala dva detektivy. To už ale bylo pozdě. Mezitím se totiž přihodila jiná věc.

27. března 1931 po ulici Curupí projížděl se svojí dodávkou ras. K odchytu toulavých psů používal laso a jmenoval se José Sosa. Byl to bývalý trestanec, pasák a kapsář a několik měsíců si odseděl v Punta Carretas. Před kanceláří Partido Colorado narazil na voříška, který se nechtěl nechat chytit a zaběhl dovnitř do domu. Sosa jej následoval. Vicente Moretti si právě vychutnával své ranní maté na terase a Sosův nečekaný vpád jej vylekal. „Nech toho psíka být, kámo!“ zavolal na něj. Sosa chvíli protestoval, a pak s prázdnou odešel, ve skutečnosti měl ale velkou radost, protože poznal uprchlého vězně Morettiho, kterého znal z Punta Carretas. Okamžitě pelášil na policejní stanici, kde vše oznámil.

Nic nebylo ponecháno náhodě. K útoku na dům na ulici Curupí byl dokonce povolán 4. jezdecký pluk uruguayské armády. Nebylo to ale zapotřebí. Moment překvapení zafungoval bezvadně. Když 53 policistů s puškami vtrhlo do domu, Moretti byl bezstarostně zabrán do četby na terase. V tom okamžiku vyšel ze dveří pokoje i Roscigna, neměl zbraň a i on byl zcela zaskočen.

Jak se zachovat v okamžiku dopadení, to je věc o které anarchisté na útěku mezi sebou občas debatovali a Roscigna často vyprávěl svým soudruhům o rozdílném chování dvou ruských anarchistů na popravišti. Student Nikolaj Rysakov a mladý rolník Timofej Michajlov byli odsouzeni k smrti za neúspěšný pokus o atentát na cara Alexandra II. Zatímco Michajlov, který silou a postavou připomínal medvěda, důstojně a s ledovým klidem strčil hlavu do oprátky, a to dokonce třikrát, protože dvakrát se provaz pod vahou jeho mohutné postavy přetrhl, Rysakov naopak divoce bojoval do poslední chvíle. I když byl svázaný, chňapal po strážcích svými zuby jako vlk zahnaný do kouta smečkou psů. Mělo smysl pouštět se do beznadějného boje jako Rysakov? Tak se o dva měsíce dříve zachoval Severino Di Giovanni. Roscigna se zachoval jako Michajlov a kapituloval. Spolu s ním byli zatčeni i Vázquez Paredes, Malvicini a „Kapitán“ Paz.

Uruguayská policie se svým úlovkem pochlubila a vystavila všechny zadržené na dvoře policejní stanice. Anarchisté seděli na židlích s rukama spoutanýma za zády. Novináři z Uruguaye i Argentiny se dostavili v hojném počtu. Roscigna odpovídal na jejich otázky odměřeně a důstojně. Více se rozpovídal, když se s hlubokým opovržením obrátil k policistům, které označil za „špatně placené lokaje vykořisťovatelů a byrokratů u moci.“ Dodal, že „jednoho dne se anarchisté a jejich metody dočkají uznání, které si zasluhují. Nikdo nás nefinancuje, zatímco policie je placená státem, církev má své vlastní fondy a komunisté jsou dotováni cizí mocností. To proto bychom měli za účelem revoluce spoléhat jen na ty prostředky, které najdeme v ulicích, i za cenu rizika ztráty vlastních životů.“

Žádost o vydání došla od argentinského Ministerstva zahraničních věcí už po pár hodinách. Inspektor Fernández Bazán se snažil proceduru urychlit a ministr vnitra Matías Sánchez Sorondo, který pociťoval k anarchistům hluboce zakořeněnou averzi, reagoval s horlivostí. Inspektor Bazán si uvědomoval, že jedinci jako Roscigna jsou nenapravitelní a budou představovat riziko i za mřížemi vězení. Dle jeho pragmatického přístupu drastické problémy volaly pro drastických řešeních. Proč neudělat z Di Giovanniho konce precedent? Čtyři výstřely a bude klid.

Roscigna si byl vědom ošidnosti své situace. Pokud bude spoutaný předán služebníkům Uriburuovy diktatury, bude ihned zastřelen. Postup byl známý, předání vězně sice proběhne dle všech právních náležitostí, ale už o pět metrů dál „se osoba pokusila klást odpor a zmocnit se zbraně jednoho ze strážců, načež bylo nezbytné ji zastřelit“. Roscigna také věděl, že jestliže se jemu samotnému ruka v momentě akce nezachvěje, totéž platí i pro Bazána. Celou věc pečlivě zvážil a přišel s řešením. Sám se přiznal Uruguaycům, že stál za útěkem vězňů z Punta Carretas a že za tímto účelem ukradl tři automobily. Malvicini, „Kapitán“ Paz a Vázquez Paredes udělali to samé. Dokud bude trvat soud, nebudou vydáni do Argentiny. Uruguayský soud každého z nich odsoudil na 6 roků, právě o tolik se protáhne délka jejich života. O víc už ale ne, Bazán nebude ošizen.

Divoká honička Silvia Astolfiho

2. května 1931 se policie pustila do pronásledování dalšího anarchisty, kterého dlouho hledala. Jmenoval se Silvio Astolfi a byl to velký kamarád zesnulého Di Giovanniho. Astolfi byl drobný plavovlasý Ital bezstarostného založení, který si s ničím moc nelámal hlavu. Když ale došlo na použití zbraní, byl to obávaný střelec. Účastnil se asi stovky operací, vždy se svým netečným přístupem. Toho dne se ale ocitl ve velmi vážné situaci. Nedávno se přidal ke skupině Tamayo Gavilána a 2. května se s ní pustil do loupeže peněz na mzdy dovážených z Villalongy. Loupež se odehrála v Buenos Aires na křižovatce ulic Belgrano a Balcarce s množstvím výstřelů, které bylo pro Gavilánovy akce příznačné. Sotva se jim povedlo sebrat peníze, vydali se lupiči autem pryč po ulici Balcarce. Astolfi byl za volantem, miloval rychlou jízdu.

Zvuk střelby ale zburcoval policistu, který se nacházel nedaleko a ten na jejich vůz zahájil palbu. Povedlo se mu smrtelně ranit osmnáctiletého Mornana, který seděl na zadním sedadle a byla to jeho první loupež. Silvio Astolfi byl zasažen do hlavy, volant ale nepustil navzdory krvi, která mu stékala do obličeje.

Když jim později došel benzín, vystoupili všichni z auta. Astolfi mírně vrávoral a jeho oblečení bylo nasáklé krví. Chilan Tamayo Gavilán jej chtěl doprovodit, ale Astolfi mu řekl: „Zachraň se. Já už jsem vyřízený.“ Posadil se na schod, pak se ale přece jen zvedl a dal se do chůze. Když o kus dál narazil na policistu Máxima Gómeze, vyplázl na něj jazyk a rozeběhl se ze všech sil, které ještě zvládl sebrat. Nastala divoká honička, jejíž trasu Bayer velice pečlivě rekonstruuje, přepisovat zde ale ten sáhodlouhý výčet ulic, jejichž názvy by českému čtenáři stejně nic neřekly, by asi nemělo smysl. Podívejme se tedy jen na ty nejzásadnější body celého úprku.

Navzdory všem střelám, které vypálil Gómez, Astolfi odpověděl jen jednou, aby šetřil munici. Poté, co proběhli několika ulicemi, se Astolfimu povedlo naskočit do projíždějící tramvaje. O kus dál pak přesedl do taxíku, řidiči pohrozil pistolí a donutil ho, aby jej svezl. Už když o několik ulic dále vystupoval z vozu, který zastavil před slévárnou, ale Astolfi viděl, že je mu Gómez stále v patách. Astolfi se přikrčil za sloupem velké kovové brány a opřel si pistoli o levou paži, aby mohl pořádně zamířit. Policista se v rychlosti otočil a Astolfiho kulka jej zasáhla do zadnice. Vyčerpaný anarchista si pak utřel krev, která mu stékala do očí a pokračoval ve své dlouhé cestě. Dostal se až do centra přelidněné čtvrti Barracas. Po čase ale narazil na tři další policisty, kteří mu stáli v cestě a spustili na něj krupobití střel. Astolfi zabočil do jiné ulice a snažil se kličkovat, sám byl téměř bez munice. Sotva popadal dech a také se potácel, zahlédl ale přijíždět další taxi. Zastavil ho a opět pohrozil jeho řidiči. Setřást své pronásledovatele se mu však nepovedlo, ti si totiž také opatřili auto a dále jej sledovali. Pokračovali i ve střelbě, vystřeleno bylo přinejmenším třicet střel a jedna z nich zasáhla i zadní pneumatiku taxíku. Když Astolfi vystoupil, číhal už na něj další policista, který se snažil Astolfiho zastavit střelbou nad hlavu. Astolfi se na chvíli zastavil a pořádně zamířil. Policista byl zasažen do hlavy a na místě zemřel. Astolfi si však uvědomil, že je ve slepé ulici a musí rychle najít způsob, jak se odtud dostat. Teď už ho pronásledovali čtyři policisté. Astolfimu nezbylo, než vynést svou poslední kartu. Vystřelil své poslední náboje a využil zmatku, aby se dostal doprostřed ulice. V tom u něj zastavil další taxík a ozvalo se: „Rychle si nastup, soudruhu Astolfi!“ K jeho velkému štěstí se jednalo o člena Odborového svazu řidičů, který náhodou projížděl kolem. Maximální rychlostí vyrazili pryč a ač je pronásledovalo policejní auto, povedlo se jim zmizet.

Asolfi byl odvezen do bezpečného útočiště, odkud jej pak Nicola Recchi propašoval do úkrytu Gina Gattiho a Gatti Astolfiho odvezl do La Platy, kde se doktor Delachaux, který byl přítelem anarchistů, postaral o jeho vážná zranění. O několik měsíců později se Astolfi zotavil, byl odvezen do Montevidea a odtud se vydal do Barcelony, kde se připojil k Durrutimu.

V bludném kruhu

Jak jsme viděli, z té části argentinského hnutí, která prováděla expropriace, vzešla řada mimořádných osobností. Mezi ty nejvýznačnější patřili Severino Di Giovanni, Miguel Arcángel Roscigna, Buenaventura Durruti, Andrés Vázquez Paredes, Emilio Uriondo, Juan del Piano, Eliseo Rodríguez, Juan Antonio Morán, Gabriel Argüelles, Gino Gatti a mnoho dalších. Během té krátké násilné dekády, během níž byli aktivní, byli tito anarchisté postupně vtahováni do stále se zužujícího bludného kruhu. Dnes se jejich boj může zdát jako nesmyslné úsilí a zbytečná oběť. Jejich násilí vedlo spíše k jejich vlastní destrukci, než k úspěchu jejich ideálů. Ozbrojeným loupežím a padělání se věnovali proto, aby financovali potřeby hnutí, zajistili osvobození vězněných soudruhů a postarali se o rodiny uprchlíků. V důsledku těchto akcí ale nejeden z nich skončil sám za mřížemi (nebo byl dokonce zabit) a ti, kteří zbyli, byli následně vtaženi do stejné smrtící spirály. Až na pár výjimek nikdo z nich neměl z toho, co bylo „vyvlastněno“, žádný osobní profit (navzdory tvrzení policie a „intelektuálních“ anarchistů). Ti, co nebyli zastřeleni a dokázali přežít i tvrdý režim věznice Ushuaia, se po propuštění z vězení vraceli ke svým původním profesím a navzdory pokročilému věku dřeli jako zedníci, textiláci nebo mechanici. Jinak řečeno, i když můžeme zpochybňovat metody, které si zvolili, rozhodně nelze zpochybnit jejich oddanost ideálu, za kterým stáli v dobrém i zlém.

V tomto zužujícím se kruhu aktivit stále více nabíralo na hlavním významu to, čemu anarchisté říkali „vendetta“. Militantní anarchisté usilovali o to, pomstít se svým přirozeným nepřátelům – policii. Kulkou do hlavy tak zlikvidovali inspektora Pardeira, tento atentát otřásl celým Montevideem. Operaci proti Pardeirovi spustil Miguel Arcángel Roscigna a provedli ji Armando Guidot a Bruno Antonelli Dellabell. Při jiném útoku pak anarchisté výstřelem z brokovnice navěky znetvořili inspektora Velara přezdívaného „Bask“, který byl proslulý mučením anarchistů. Tuto operaci, během níž byla Velarovi prakticky ustřelena polovina obličeje, naplánoval Severino Di Giovanni a Roscigna a provedli ji Roscigna a Paulino Scarfó (tak to tvrdí anarchisté) nebo Di Giovanni a Scarfó (jak tvrdí sám postřelený). Tyto dva případy „vyrovnání účtů“ byly nejznámější, tím nejvelkolepějším byl ovšem útok na armádního majora Josého Rosasca, kterého prezident Uriburu po převratu z 6. září 1930 jmenoval „operačním policejním náčelníkem v Avellanedě“.

Rosasco nebo třeba Sánchez Sorondo a Leopoldo Lugones mladší byli přesně ten typ lidí, které nový režim potřeboval. Avellaneda byla průmyslovým regionem a anarchisté tam byli silou, se kterou bylo třeba počítat. Uriburu proto majora Rosasca požádal, aby urychleně Avellanedu vyčistil. Rosasco hned po příjezdu nechal zastřelit dva drobné zlodějíčky a popravy se osobně zúčastnil, pohled na krev rozhodně nebyl něčím, co by ho mohlo odradit. Rosasco pak zahájil řadu efektních zátahů a před policejním ústředím v Avellanedě se hromadily antony se zadrženými. S těmi se zacházelo drsně, byli to totiž samí buřiči – Španělé, Katalánci, Italové, Poláci, Bulhaři a dokonce i pár Němců, kteří utvořili vegetariánský spolek, což Rosascovi připadalo podezřelé.

Pokaždé, když v Avellanedě vybuchla bomba, přišlo další kolo zatýkání. A když Rosasco chtěl někoho donutit zpívat, tak taky zpíval. Používal metody, které nikdy neselhaly. V Avellanedě nebyli žádní soudci ani právníci, kteří by za něco stáli. Zájmy státu měly přednost před ústavou a právy jednotlivce. Pokud byl zatčený anarchista cizinec, nikdy se už znovu po argentinské půdě neprošel. Pro tyto případy Sánchez Sorondo zavedl zákon 4144 upravující povolení k pobytu. Argentinského anarchistu, který padl Rosascovi do rukou, čekala Ushuaia. A Rosasco měl samozřejmě k dispozici i trest smrti zavedený po zářijovém převratu. Každého, kdo kladl odpor nebo byl chycen při činu, mohl okamžitě popravit. Tento apoštol síly a násilí, však narazil na někoho, kdo se něčím takovým zastrašit nedal. Jmenoval se Juan Antonio Morán a byl to kormidelník a anarchista tělem i duší.

Juan Antonio Morán

Morán byl pravý criollo z Rosaria a společně s Uriondem vyvrací tvrzení, že militantní anarchismus v Argentině byl výhradně dílem cizinců. Morán byl dvakrát zvolen generálním tajemníkem Federace námořních pracujících (ta byla v té době pravděpodobně nejsilnější dělnickou organizací) a vedl stávky v docích, které se vyznačovaly extrémním násilím. Byl přímo vzorem anarchistického lídra. Rozhodně nepatřil mezi ty, co si vystačí jen s vydáváním provolání v tisku. Když se vyhlásila stávka, pak tedy byla stávka a žádné stávkokaze Morán nestrpěl. Morán nepatřil ani mezi takové odborové předáky, kteří ostatní vyšlou ven jako stávkové hlídky a sami se uvelebí v odborovém ústředí. Právě naopak, Morán si sám se svou zbraní prošel přístav a i ti dokaři, kteří dosud nestávkovali, zpravidla okamžitě ukončili práci, jakmile jej zahlédli přicházet. Když jednou uviděl stávkokaze, jak pracuje na lodi, vytáhl Morán pistoli, namířil ji těsně nad stávkokazovu hlavu a vystřelil. Tento argument byl dostatečně přesvědčivý na to, aby jej přiměl vrátit se na pevninu a kvapem zmizet.

12. října 1928 se Morán ocitl ve vážné situaci. Byla vyhlášena stávka, avšak Mihanovichova společnost se ve snaze porazit Federaci námořních pracujících nezastavila před ničím. Najala odborově neorganizované dělníky, které střežily oddíly Vlastenecké ligy a útočné jednotky, mnohé z nich dovezené z Paraguaye. V přístavu docházelo s každou další hodinou k novým incidentům. Toho odpoledne byl Juan Antonio Morán v odborovém ústředí, když jej přišli dva dokaři varovat, že v Pedrově baru jsou Mihanovichovi muži, bylo jich víc než třicet a vedli je Paraguayci Luciano Colman a Pablo Bogado. Colman právě prohlásil: „Hledáme Morána. Podáme si ho.“

Morán si poslechl vyprávění dokařů a pak beze slova zamířil ke dveřím a prohodil pár slov s policistou, kterého tam nadřízení poslali, aby monitoroval přicházející a odcházející. V okamžiku, kdy se policista otočil zády, Morán nepozorovaně proklouzl ven a za pár minut už byl v baru, kde byli shromážděni Mihanovichovi muži. Nakráčel přímo ke Colmanovi a řekl: „Vím, že jsi mě všude hledal, abys mě zabil. No tak, já jsem Morán. Jsem ten chlap, po kterém jdeš!“ Nato vypukla přestřelka. Bylo vystřeleno víc než třicet ran. Když rachot utichl, muži, kteří se schovávali pod stoly a za výčepním pultem, vystrčili hlavy. Colman ležel mrtvý a Bogado byl vážně raněný.

Když policista, který hlídal odborové ústředí, uslyšel střelbu, spěchal na místo boje. Morán opět neviděn proklouzl zpět a pokračoval ve své práci. Raněný Bogado obvinil Morána ze zabití Colmana a policie jej zatkla. Žalobce ale nedokázal přijít s žádným svědkem, který by proti Moránovi vypovídal a Morán byl po několika měsících z vazby propuštěn.

Protože byl sám mužem činu, Morán vyhledával podobně naladěné soudruhy v anarchistickém hnutí. Tak se seznámil s Di Giovannim, Roscignou a dalšími anarchisty hledanými v souvislosti s expropriacemi. Tento odborový předák trávil dny na mítincích nebo vyjednáváním a večer pak vyhledával své přátele. A nepřipadlo mu divné plánovat a provádět ozbrojené loupeže nebo bombové útoky. Kdo by si jen pomyslel, že má tento vůdce námořníků ještě tajný druhý život? „Byl extrémně odvážný, odhodlaný a schopný poprat se s každou situací, bez ohledu na to, jak byla složitá“, napsaly o něm později noviny La Nación.

Když major Rosasco začal decimovat anarchisty z Avellanedy, Morán usoudil, že nastal čas povolat „vyvlastňovatele“. Rosascův přístup, opírající se o celou škálu represí, už přinášel ovoce a lidé postupně začínali držet ústa a krok. Okruh anarchistů, kteří by tomu dokázali čelit, se stále zužoval a přicházel o své hlavní předáky – Severino Di Giovanni byl zastřelen, Paulino Scarfó byl zastřelen, Miguel Arcángel Roscigna byl ve vězení, Andrés Vázquez Paredes byl ve vězení, Emilio Uriondo byl ve vězení, Eliseo Rodríguez byl ve vězení, Silvio Astolfi byl vážně zraněný, Juan Márquez byl zavražděn, Braulio Rojas byl zavražděn a seznam anarchistů vyřazených z boje by mohl pokračovat dál.

Když se Morán rozhodl postavit se Rosascovi, jediný faktor, který by mohl hrát anarchistům do karet, byl moment překvapení. Na Moránův návrh akce přistoupilo několik můžu z řad stoupenců anarchistických expropriací. Z La Platy dorazil student filozofie Julio Prina. K Moránovi se také připojil „Bébé“ Lacunza. Tento jediný syn rolníka ze San Pedra prodělal svůj křest ohněm po boku Di Giovanniho a Emilia Urionda při přepadení autobusové společnosti La Central. Třetím mužem, který se k Moránovi připojil jako řidič, byl Španěl González, jeho barvitý život vyvrcholil, když v roce 1944 v tanku patřícímu k Leclercově divizi dorazil do osvobozené Paříže. A pomoci se mu dostalo i od „Inženýra“, který byl sice osobně odpůrcem násilí, protože byl přesvědčen, že s buržoazií lze bojovat i důvtipnějšími metodami, nicméně když ho jeho soudruzi přizvali, byl ochoten jít i do těch nejnebezpečnějších operací.

12. června 1931 vyrazil večer major Rosasco v doprovodu zástupce starosty Avellanedy Eloye Prieta z policejního ústředí do nedaleké restaurace Checchin. Rosasco byl v dobré náladě, právě se mu povedlo sebrat 44 anarchistů, mezi nimi i pár mladých, kteří šířili letáky, na nichž stálo „Smrt Rosascovi!“ Rosasco svolal tisk, aby oznámil, že zmařil další anarchistické spiknutí.

Vstoupili do restaurace a objednali si první chod, který s chutí spořádali. V tom okamžiku venku vystoupilo z automobilu „pět slušně oděných osob“. Jeden z nově příchozích si sedl ke stolku u dveří, další čtyři kráčeli do zadní části jídelny, jakoby mířili na venkovní zahrádku. Nějaká vtipná poznámka u Rosasca právě vyvolala výbuch smíchu, když se ti čtyři z ničeho nic zastavili před jeho stolem. Jeden z nich vykročil vpřed, vypadal jako criollo a působil dojmem, že je silný jako býk. Přiblížil se k Rosascovi a zařval: „Špinavá svině!“. Rosasco se pomalu zvedl a vytřeštil oči. Neznámý muž, kterým samozřejmě nebyl nikdo jiný než Morán, obdobně pomalu vytáhl Colt 45 a vystřelil 5 ran.

Pětice se pak obrátila k útěku, jejich ústup kryl Julio Prina, který také několikrát vystřelil a lehce zranil Prieta a nějakého mladého muže. Tady ale začalo druhé dějství dramatu. Jeden z anarchistů zavrávoral a s třeskotem proletěl skleněným oknem. Jeho kolegové už doběhli do auta a čekali na něj. Nejprve si mysleli, že to byla jen drobná nehoda, bylo to ale mnohem vážnější. Mladý anarchista Lacunza se již nikdy nezvedl, byl mrtvý. Anarchisté se rychle vrátili, aby sebrali kamarádovo tělo. Zvládli ho nacpat do vozu a chvatně odjeli.

Vypráví se dvě verze toho, jak Lacunza zemřel. První říká, že byl nechtěně zasažen jednou z kulek, které vystřelil Prina. Bayer ale věří spíše druhé verzi. Podle ní Lacunza během atentátu dostal infarkt. Pro tuto verzi hovoří to, že se na místě, kde zkolaboval, ani na cestě vedoucí k autu, nenašly žádné stopy krve.

Rosascův pohřeb byl impozantní a stal se ukázkou moci diktatury. Účastnily se jej armádní špičky a nad pohřebním průvodem přelétla i armádní letadla. Nechyběli zástupci církve, velkostatkářů a elit Buenos Aires, Avellanedy a La Platy.

Atentát byl pro režim hozenou rukavicí a policie pověřená vyšetřováním dostala volnou ruku. Běda anarchistům, kteří se jim v té době dostali do spárů. Prvním, koho se jim povedlo dopadnout, byl Vicente Savaresse, který patřil ke skupině Tamayo Gavilána. I když s Rosascovým zabitím neměl nic společného, byl zastřelen bez soudu.

Policii se nikdy nepovedlo zjistit, kdo za atentátem stál, i když Morána podezřívala a Morán byl dokonce v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Bayerova kniha vlastně poprvé odhalila, jak se celá věc odehrála a kdo byli pachatelé. V době jejího prvního vydání od události uplynulo téměř čtyřicet let a prozrazení této staré historie už nikoho neohrozilo. Bayer neupřesňuje, jak k těmto informacím přišel, ale je na místě připomenout, že se sám v anarchistickém hnutí pohyboval a patřil ke generaci historiků, která ještě měla to štěstí, že mohla mluvit s pamětníky popisovaných událostí.

Navzdory represím a děsivým ztrátám jevilo ještě v letech 1932 a 1933 expropriační hnutí známky síly, hlavně v městech La Plata, Avellaneda a Buenos Aires. V La Platě mohlo počítat se stálou a velkorysou podporou Antonia Papalea, jehož dům byl vždy otevřený uprchlíkům.

Ozbrojené loupeže a pokusy o vysvobození vězněných anarchistů pokračovaly stejným tempem. Eliseovi Rodríguezovi se povedl obzvláště smělý útěk z cely v suterénu policejního ústředí v La Platě. Pedro Espelocín zase utekl z nemocnice, i když ho tam hlídala stráž. Rodríguez odmítl návrhy, aby odešel do Uruguaye a rozhodl se zůstat, aby pomohl soudruhovi utéct z vězení. Společně s Espelocínem se přidali ke skupině, kterou tvořili Juan del Piano, Gino Gatti a Armando Guidot. Juan del Piano byl silnou osobností a měl dvě velké vášně, jednou byl anarchismus a druhou snaha zajistit tu nejlepší možnou péči pro svého syna, který byl od narození ochrnutý.

Bratři Julio Prina a Toni Prina z La Platy mezitím zase vyvíjeli aktivity s Moránem. Do jejich skupiny dále patřili Daniel Ramón Molina (který pracoval v docích), Julio Tarragona, Ángel Maure, Pedro Blanco a Victor Muñoz Recio. Byly to dvě malé skupiny, bojovaly ale až do hořkého konce.

Na konci roku 1932 se začalo s kopáním dalšího tunelu. Popud k tomu dal Rafael Laverello a pomoc poskytli Morán, Prina, Molina a Gatti. Kopání začalo v bytě poblíž věznice a cílem bylo osvobození Emilia Urionda a dalších anarchistů. Tunel byl dokonce ještě důmyslnější než tunel z Punta Carretas. Měl být 58 metrů dlouhý a ústit ve vězeňské prádelně. Po prvních třiadvaceti metrech byla ale akce zrušena, protože policie bedlivě sledovala všechny, kdo do ní byli zapojeni a navíc jim začaly docházet peníze.

Pak přišla série úderů, které jim zasadil houževnatý inspektor Bazán. 19. ledna 1933 byli zabiti Tarragona a Molina poté, co zastřelili dva policisty v oblasti Aldo Bonzi. 16. března byl v Rosáriu zabit Pedro Espelocín a Eliseo Rodríguez a Armando Guidot byli zatčeni. Následující den policie v Córdobě dopadla Gina Gattiho.

V tomto období také bratři Julio Prina a Toni Prina uprchli do Španělska. 28. června policie obklíčila dům v ulici Mitre v Avellanedě a zadržela spícího Juana Antonia Morána. Tak zůstal jen Juan del Piano. Policie ovšem věděla, že se skrývá mezi farmáři jižně od Santa Fe. Tam také poblíž města Firmat bojoval dokud mu nedošla munice, pak ho policie zabila.

A bylo po všem. Venku už nezbyl nikdo, kdo by bojoval za osvobození vězněných anarchistů. A z tohoto důvodu nezbylo anarchistickým vězňům v Caseros než učinit samostatně zoufalý pokus. Postupně se jim povedlo dovnitř propašovat granáty, výbušniny a zbraně. Vyhodili do povětří zeď a snažili se probojovat ven na ulici. Pokus začal v 6:30. Mario Cortucci (člen Di Giovanniho skupiny) a Ramón Pereyra (ze skupiny Tamayo Gavilána) byli v čele, Gino Gatti a brazilský anarchista Álvaro Correa Do Nascimento byli vzadu. Za pekelného běsnění střelby se jim povedlo překonat mříže a vydali se chodbou. Když konečně dorazili na venkovní dvůr, Cortucciho zasáhla do hlavy kulka a zabila ho. Pereyra odpálil granát, který mu utrhl levou paži. Vězeňští dozorci se přeskupili a pálili ze všech stran a také na uprchlíky namířili reflektory. V tu chvíli na místo přijel i 3. jezdecký pluk a zaujal s namířenými kulomety pozice před věznicí. Anarchisté viděli, že nemohou postoupit vpřed, tak se stáhli zpět do svého bloku a počkali, až utichne palba. Jejich pokus selhal. Dozorci ztratili 3 muže, jeden anarchista zemřel a jeden byl vážně zraněný. Pro ty, co přežili, měl ale jejich pokus osudné následky, většinu z nich čekala Ushuaia.

Počátkem roku 1935 už byl všude klid, Bazán ale neusnul na vavřínech. Věděl, že Juan Antonio Morán a Miguel Arcángel Roscigna jsou stále naživu a jsou nebezpeční, i když jsou za mřížemi. Morán byl v Caseros a Roscigna v Montevideu. Začátkem května toho roku soudy Morána pro nedostatek důkazů osvobodily. Ještě předtím byl ale Morán několikrát vyveden ze své cely a předveden několika neznámým mužům, kteří si ho poměrně dlouho prohlíželi. Jednalo se samozřejmě o policisty v civilu.

10. května se Morán dozvěděl, že má být okamžitě propuštěn. Jeho spoluvězni mu radili, aby neopouštěl věznici, dokud se nespojí s právníkem, Morán se ale jejich radou neřídil. Podepsal propouštěcí dokumenty a fakticky si tím podepsal rozsudek smrti. Brána vězení se otevřela a Morán udělal sotva dva kroky, když byl brutálně chycen za krk a pak i za ruce a nohy a strčen do auta, které rychle zmizelo.

O dva dny později našel ovčák na stezce poblíž města General Pacheco mrtvolu muže. Byl střelen jen jednou do zátylku, ale tělo bylo silně zohaveno. Nebylo jednoduché mrtvolu identifikovat, ale jednalo se o Morána. Před smrtí byl podroben tomu typu mučení, který následně ve větším rozsahu používala vražedná komanda Trojité A (Argentinská Antikomunistická Aliance) za perónistické vlády v letech 1974 a 1975.

31. prosince 1936 vypršel výkon trestu vězňům z Montevidea. Ten den měl inspektor Bazán ve svém diáři zakroužkovaný a vše už bylo připraveno. Policejní delegace, kterou vedl velitel oddělení Společenského pořádku Morano, přicestovala do Montevidea. Uruguay sice odmítla žádost o vydání, mezi policejními silami obou zemí ale fungovala neoficiální dohoda. Protože byli v Uruguayi vedeni jako „nežádoucí“, měli být Miguel Arcángel Roscigna, Andrés Vázques Paredes, Fernando Malvicini a „Kapitán“ Paz deportováni do Buenos Aires. Hned v docích uruguayského hlavního města ale byly pořádně svázané „balíčky“ předány Moranovu týmu. Anarchisté byli rovnou převezeni na policejní ústředí. Na místo se kvůli výslechu dostavili i soudci La Marque a González Gowland, kteří měli na starost obvinění spojená s přepadeními Rawsonovi nemocnice a autobusové společnosti La Central. Roscigna, Vázques Paredes a Malvicini byli pro nedostatek důkazů zproštěni obžaloby. „Kapitán“ Paz byl převezen do Córdoby, kde čelil nějakým dalším obviněním. Krátce poté byl osvobozen několika ozbrojenými soudruhy, kteří si pro něj přišli na policejní stanici, kde byl držen.

Když tajemník Výboru na obranu vězňů Donato Antonio Rizzo a Roscignova sestra zavolali na policejní stanici, aby zjistili, kde jsou zbývající tři anarchisté, dostalo se jim odpovědi, že byli převezeni do La Platy. V La Platě jim řekli, že jsou v Avellanedě. V Avellanedě zase že jsou v Rosariu. V Rosariu je odkázali na stanici v Tandilu a tak dále. Přes toto trápení Roscignova sestra stále doufala, že uvidí bratra naživu. Jednoho dne jí svitla naděje, když rybář z Isla Maciel zahlédl v Dock Sud tři spoutané muže vyváděné ze zadní části policejního antonu. První z nich byl Roscigna. Okamžitě byl informován novinář Apolinario Barrera a v novinách Crítica se přes celou šíři stránky rozprostíral titulek „Roscigna v Dock Sud“. To byl možná pro Bazána signál, že vězni mají být zabiti. Od té doby už se žádné další stopy ohledně trojice anarchistickým militantů neobjevily, přestože snahy o jejich vypátrání pokračovaly dál, anarchistické skupiny z Barcelony dokonce poslaly nějaké peníze, na další pátrání. I když bylo prakticky jisté, že byli zavražděni, stále tu byla špetka naděje. Až několik měsíců po jejich zmizení vedoucí představitel oddělení Společenského pořádku soukromě sdělil člověku z Výboru na obranu vězňů, že nemá cenu se unavovat dalším pátráním, protože všichni skončili na dně Río de la Plata.

Tato epizoda nebyla dodnes objasněna a těla se nikdy neobjevila. Roscigna, Vázques Paredes a Malvicini byli první tři „zmizelé“ oběti argentinského státního terorismu. Armáda později tisíckrát využila stejné metody za Videlovy diktatury.

Juan Domingo Perón v roce 1947 odměnil inspektora Bazána za jeho služby povýšením do funkce zástupce šéfa Federální policie a později jej přesunul do diplomatické sféry. Když revolución libertadora odstavila v roce 1955 Peróna od moci, odešel Bazán do důchodu a poslední roky svého života strávil o samotě.

„Ilegalistický anarchismus byl v těch dnech samozřejmě možnou volbou kvůli zoufalým podmínkám tehdejší doby,“ uzavírá Bayer tuto kapitolu argentinských dějin. „Násilí proti násilí; spravedlnost pro všechny namísto převládající společenské nespravedlnosti. Argumentujeme tak ve prospěch anarchistických expropriací? Ne! Spokojíme se s odvyprávěním faktů. Existovalo ospravedlnění pro jejich extrémní reakci? Z našeho pohledu musí být každá odpověď na tuto otázku subjektivní.“

Poznámky:

(4) Oblíbenou kratochvílí těchto tří výtečníků bylo přistoupit k důstojníkovi, kterého potkali na ulici, pohrozit mu pistolemi a donutit ho sundat vojenskou čepici, boty a nakonec i kalhoty. Takto nedůstojně ustrojeného důstojníka pak střelbou pod nohy přiměli k úprku.

(5) Leopoldo Lugones mladší byl synem významného nacionalistického básníka Leopolda Lugonese staršího. Po přímluvě otce byl Lugones mladší za Uriburuovy diktatury jmenován policejním komisařem a pod jeho velení spadalo Politické oddělení. Lugones mladší byl sadistický pedofil (dříve působil jako ředitel polepšovny, ale z funkce byl odvolán kvůli týrání svěřenců) a během služby u policie zavedl proti odpůrcům režimu řadu nových rafinovaných forem mučení.

(6) Dle jiného zdroje se však jednalo o tři anarchistické pekaře odsouzené za útok na pekárnu Estrella del Norte v roce 1927 a pouze dva obyčejné vězně – viz. Direct Action in Montevideo: Uruguayan Anarchism, 1927–1937 – Fernando O’Neill Cuesta – Knihy Google. Stejná informace je uvedena i v chronologii událostí v úvodu Bayerovy knihy, tento stručný přehled je dílem Kate Sharpley Library.