Černorudý čtenářský deník

Anarchistické hnutí v Argentině patřilo svého času k největším na světě, nějaká samostatná publikace v češtině, zabývající se tímto tématem, však zatím chybí a k dispozici tak máme jen zmínky v šířeji pojatých dílech, jako je např. Damierova Historie anarchosyndikalismu. Pokud však ovládáte nějaký světový jazyk, můžete sáhnout po knihách argentinského historika Osvalda Bayera.

Předností jeho knih je neobyčejná čtivost a místy až románový styl. To je do značné míry způsobeno samotnou tematikou. Bayer se často zaměřuje na muže činu a akce a jak už sám název napovídá, nejinak tomu je i v případě jeho útlé knížečky Anarchističtí vyvlastňovatelé, která se zaměřuje na vlnu loupeží a dalších militantních akcí anarchistických „Robinů Hoodů“, která zasáhla Argentinu zejména ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Zapomeňte na nudnou teorii a slovíčkaření akademiků a připravte se na burácení bomb, divoké honičky s policií za rachotu střel z revolverů, na spoustu napětí a akce. Nejedná se ale o žádnou jednostrannou oslavu romantických heroických dobrodruhů. Hledáte-li morálně čisté hrdiny úspěšně čelící přesile padouchů, kupte si raději nějaký komiks. Činy a životy skutečných lidí jsou zpravidla mnohem rozporuplnější a tragičtější. A jak se výstižně píše již v předmluvě: „Pochopit nutnost použít zbraně k zajištění finančních zdrojů ještě nutně neznamená, že ti, kdo k tomuto postoji dospějí, jsou v tomto ohledu v praxi aspoň trochu použitelní.“ Anarchisté zpravidla nejsou chladnokrevní zločinci, ale obyčejní pracující, usilující o svobodu a důstojné podmínky. Ač se některé akce vydařily a i po téměř století udivují svou smělostí, mnoho dalších skončilo naprostým fiaskem.

Bayer sám popisuje hrdiny své knihy slovy: „Byli zarputilí, když došlo na obranu svých životů, protože věděli, že jeden špatný tah nebo i ta nejnepatrnější známka slabosti by měly za následek jejich zabití na ulici, nebo před popravčí četou. Svým způsobem byli městskou gerilou, nemohli se ale ohledně financování nebo zbraní spoléhat na žádnou zahraniční mocnost a neměli žádné místo, kde by mohli najít útočiště, když půda začala být moc horká. Žili ze dne na den, bez oddychu. Byly to zajímavé postavy, útočící na společnost („buržoazní“ společnost) bombami a revolvery, zatímco jejich tiskoviny prudce kritizovaly bolševickou diktaturu a vzývaly zářivé imanentní zlaté rouno: Svobodu.“

Kniha vznáší řadu závažných otázek. Jaké prostředky jsou v boji za lepší společnost přípustné? Co je ještě legitimní odboj proti tyranii a kde už začíná obyčejný banditismus? Tyto otázky provázejí anarchismus od počátku a ani Bayer jednoznačné odpovědi nenabízí. Rozpor, který v Argentině reprezentovaly frakce „protestistas“ a „antorchistas“, trvá do dnešních dnů a kniha v tomto ohledu neztrácí na aktuálnosti.

Chceme-li pochopit vzedmutí militantního anarchismu, ke kterému v Argentině došlo, je třeba vzít v úvahu dva významné faktory. „Argentinský anarchismus ve dvacátých a třicátých letech byl produktem brutální státní represe proti hnutí, které bylo na počátku dvacátého století silou, s níž se muselo počítat.“ Anarchisté nečelili jen teroru ze strany policie a armády, ale také násilníkům z ultrapravicové Argentinské vlastenecké ligy. Život anarchistů rozhodně nebyl žádný med a některé masakry spáchané na pracujících byly natolik otřesné, že prostě volaly po odplatě. Jak uvidíme, často se tak rozpoutal celý řetězec vzájemných odvet.

Druhým významným rysem argentinského hnutí byl jeho internacionalismus. Italští, němečtí, španělští a ruští anarchisté běžně přijížděli a zase odjížděli a poskytovali hnutí rozmanitost idejí i strategií. Některé expropriace, ke kterým došlo v polovině dvacátých let, tak měla na svědomí španělská akční skupina Los Solidarios, ke které patřili i slavní revolucionáři Durruti a Ascaso. Díky tomuto internacionalismu v hnutí silně rezonovaly i zahraniční události jako byly ruská revoluce, nástup fašismu v Itálii a s ním spojené represe, nebo třeba justiční vražda italských anarchistických imigrantů Sacca a Vanzettiho v USA (kampaň za jejich propuštění v Argentině zahrnovala i bombové útoky proti americkým symbolům, za kterými zřejmě stal poněkud kontroverzní radikál italského původu Severino di Giovanni, o němž Bayer napsal samostatnou knihu). Tyto události mezinárodního významu asi není třeba dlouze představovat, zaměřme se proto na pár důležitých mezníků v dějinách samotného argentinského hnutí počátku dvacátého století, které nám umožní lépe pochopit otřesné podmínky, kterým hnutí muselo čelit.

Státní teror

1. května 1909 jízdní oddíl spadající pod vedení policejního náčelníka Ramona Falcona zahájil palbu na demonstraci na Plaza Lorea. Několik demonstrantů bylo zabito a mnoho zraněno. Následná generální stávka trvala devět dní a došlo během ní k zatčení více než dvou tisíc lidí. 13. listopadu stejného roku osmnáctiletý ukrajinský anarchista Simón Radowitzky hodil bombu na Falconovo auto a zabil Falcona i jeho asistenta. Vláda následně vyhlásila stanné právo a rozpoutala další brutální represe (pozoruhodným osudům Simóna Radowtzkého už jsem se věnoval dříve zde: Vězeň 155: Simón Radowitzky « Černorudý čtenářský deník (noblogs.org) ).

V prosinci 1918 vypukla stávka ve Vasenových ocelárnách v Buenos Aires. 7. ledna 1919 se stávkující pokusili zabránit odvozu materiálu ze závodu. Policie zahájila palbu, pět dělníků zabila a mnoho zranila. 9. ledna vypukly další násilnosti mezi policií a truchlícími na pohřbu oněch pěti zastřelených stávkujících. FORA (Federación Obrera Regional Argentina – anarchosyndikalistická organizace usilující o dosažení anarchistického komunismu založená v roce 1901) vyzvala ke generální stávce. Vypukly pouliční boje a v ulicích vyrostly barikády. Proti pracujícím bylo nasazeno vojsko. Ultrapravicová Argentinská vlastenecká liga následně rozpoutala pogromy proti židům a přistěhovalcům. Policie zase provedla razii v kanceláři anarchistických novin La Protesta a zničila tiskařský lis. Během těchto událostí, pro které se vžilo označení „Tragický týden“, bylo uvězněno asi padesát tisíc dělníků, 700 jich bylo zabito a mnoho zraněno. Nicméně jako krásný důkaz síly argentinského hnutí můžeme uvést fakt, že navzdory těmto represím se v roce 1919 odehrálo 367 stávek.

V letech 1920 – 1922 se odehrála série stávek a povstání mezi zemědělskými pracujícími v Patagonii (tímto tématem se zaobírá Bayerova nejrozsáhlejší kniha La Patgonia Rebelde a já jsem se mu věnoval zde: Antonio Soto a povstání v Patagonii | Anarchistická federace (afed.cz)). V roce 1921 byly hromadně popraveny stovky stávkujících dělníků desátou kavalérii pod vedením plukovníka Hectora Varely. Jako odpověď na tento masakr byl 27. ledna 1923 plukovník Varela zabit anarchistou Kurtem Wilckensem. Wilckens byl přitom (podobně jako Radowitzky) jemný člověk odmítající násilí (byl stoupencem pacifismu Lva Tolstého), ale hrůznost toho, co se v Patagonii odehrálo, ho přiměla jednat. Už 16. června stejného roku byl Wilckens ve vězení zavražděn členem Vlastenecké ligy s tichým souhlasem vedení věznice. Ani tato vražda nezůstala bez odezvy, ale kuriózní způsob, jakým byl Wilckens pomstěn, si povíme za chvíli.

První pokus a ruský intelektuál

Hlavním tématem knihy jsou expropriace. K té první došlo 19. května 1919 (tedy jen pár měsíců po Tragickém týdnu) a představuje krásnou ukázku spojení obou výše uvedených faktorů. Popišme si ale nejdříve, co se vlastně stalo.

Manželé Perazzovi toho dne jako obvykle v 19:30 zavřeli svou směnárnu a nastoupili do tramvaje, kterou jezdívali domů. Pan Perrazo nesl kufřík s penězi. Jeho paní poněkud znervózněla, když si všimla, že za nimi sedí muž se světlými vlasy a „polským vzezřením“, který si ji už dříve podezřele prohlížel přes sklo směnárny. Pan Perrazo navíc zpozoroval, že se za tramvají drží automobil a jeden z pasažérů vrhá kradmé pohledy jejich směrem. Nicméně jejich cílová zastávka se nacházela na poměrně rušné křižovatce a tak se necítil ohrožený. „Polák“ vystoupil zároveň s nimi. Tramvaj odjela, záhadné auto zastavilo a vystoupil tmavooký muž. „Polák“ vytáhl revolver a vrhl se na Perraza, jehož žena s jekotem utekla. Perrazo byl natolik ohromený, že kufřík nepustil, „Polák“ se mu jej snažil vytrhnout, ale nakonec ztratil nervy a začal střílet.

Právě v ten okamžik přijela další tramvaj se dvěma policisty na plošině. Ti začali střílet na auto i na muže se světlými vlasy, kterému se konečně povedlo získat kufřík. Jeho společník v autě na něj zavolal, ale on neslyšel a byl už natolik nervózní, že se rozběhl pryč a pokračoval přitom ve střelbě. Jedna odražená kulka zasáhla řidiče tramvaje, kterému se naštěstí nic nestalo, další kulka zasáhla do nohy jednoho z policistů.

Tmavooký muž a řidič, kteří nemohli svému společníkovi nijak pomoci, zmizeli. Střelec s policistou v patách mezitím proběhl několika ulicemi. Měl ale smůlu. V ulici Fraga bydleli další dva policisté, které zvuk střelby vylákal ven. Policisté proti „Polákovi“ vyprázdnili zásobníky svých zbraní a jedna z kulek mu roztříštila levou ruku, nato rozzuřený muž vypálil svou poslední kulku přímo do hrudi jednoho z policistů a schoval se do skladiště uhlí. Uhlíř ze zvědavosti vyšel na ulici a policejní kulka ho trefila do oka. „Polák“ – teď už bez munice a zraněný – ve svém úkrytu zkolaboval vyčerpáním a byl zatčen.

Všechno se to seběhlo špatně. Jeden policista mrtvý, uhlíř a pachatel vážně zranění, manželé Perazzovi a další policista lehce ranění. A vše úplně zbytečně. Kdo za tím stál? Navzdory pomstychtivému zápalu šlo vyšetřování pomalu. Nakonec se ale ukázalo, že zatčený se jmenuje Andrei Babby, je mu třicet let, pracuje jako účetní, je původem z Běloruska ale v Argentině žije už šest let. Babby tvrdil, že ho k akci najal jakýsi Němec José, policii ale nepřesvědčil (byť se vyptávala po německých restauracích po podezřelém muži s hustým knírem). Nakonec policie na základě udání vypátrala Babbyho bydliště, kde zjistila, že jeho spolubydlícím (který se mezitím odstěhoval) byl jistý Boris Wladimirovich, toho následně paní Perazzo na fotografii identifikovala jako onoho tmavookého muže. Wladimirovich byl anarchista a na hvězdárně, kterou rád navštěvoval, policie našla dva kufry napěchované anarchistickou literaturou. Navíc při pátrání mezi dalšími lidmi, kteří jej znali, získala tip, kde se asi Wladimirowich ukrývá a také na řidiče jménem Luis Chelli, s kterým se přátelil. Wladimirowich byl zatčen a i u Chelliho (který byl identifikován jako řidič spojený s přepadením) se našla anarchistická literatura. Vše začalo být jasné.

Když byl Wladimirovich zatčen, zdálo se i policii neuvěřitelné, že by takový muž mohl mít něco společného se zločinem. „Měl kolem sebe auru akademika a intelektuála – příjemné vystupování, inteligentní pohled očí, tvář poznamenanou čímsi jako vnitřním utrpením.“ Bylo mu 43 let a byl to ruský spisovatel a vdovec. Ač je (alespoň u nás) osobností zcela zapomenutou, v mnoha ohledech připomíná svého slavného krajana Kropotkina. Stejně jako on byl vědec – doktor, biolog a k tomu malíř. Také původně pocházel ze šlechtické rodiny, ale vzdal se ve jménu ideálu svého postavení, aby se oženil s dělnickou revolucionářkou. Ještě jako sociální demokrat, se v roce 1904 účastnil socialistického kongresu v Ženevě, kde se nepohodl s Leninem. Boris byl autorem několika publikovaných prací, mluvil perfektně německy a francouzsky a dobře španělsky.

Smrt jeho ženy a neúspěch revoluce v roce 1905 ho ale dost podlomily. Od přírody melancholický muž pak hledal útěchu ve vodce. Aby se zotavil z deprese, rozhodl se vydat na dlouhou cestu a jeden z jeho známých mu doporučil Argentinu. Tam dojel v roce 1909 a pohyboval s v ruských dělnických kruzích. Po nějakém čase se přestěhoval do regionu Chaco, kde se věnoval hlavně průzkumu mokřadů. Po vypuknutí první světové války se vrátil do Buenos Aires a obnovil přednáškovou politickou činnost. Když v roce 1919 vypukly nepokoje, snažil se dle ultrapravicového plátku La Razón Wladimirovich založit revoluční výbor v La Chacarita, „ale narazil pouze na bandu lidí odmítající řídit se jakýmkoliv programem“.

Po Tragickém týdnu si Boris uvědomoval nebezpečí, které představovali mladí příslušníci vyšší a střední buržoazie, kteří se přidali k Občanské gardě nebo Vlastenecké lize a kteří hrozili, že zabijí všechny Rusy a během týdne plného krveprolití se skutečně dopustili mnoha odporných násilností v židovských čtvrtích (židé byli často v Argentině vnímáni jako Rusové). Tato nenávist k Rusům byla způsobena říjnovou revolucí v Rusku, která silně ovlivnila i Borise. Věřil, že revoluce nakonec povede k zavedení naprosté svobody.

Aby mohl své ideje šířit, začal být přímo posedlý myšlenkou založit vlastní noviny. Jenže na něco takového jsou potřeba peníze. Wladimirovich se svěřil Chellimu, anarchistovi a řidiči, muži akce, který se také aktivně účastnil lednové stávky a ten přišel s tipem na Perrazovi. Wladimirovich se mohl spolehnout také na svého spolubydlícího anarchistu Babbyho. Po svém zatčení Wladimirovich přiznal, že byl iniciátorem celé akce. Jeho případ byl natolik zajímavý, že jej ve vězení navštívil i ministr vnitra a několik dalších politiků, k velké nelibosti vyšetřovatele, který se jej snažil držet v izolaci.

Argentinští soudci byli na anarchisty a stávkující neobyčejně přísní. Jen za výzvu ke stávce byl jeden dělník odsouzen na dva roky vězení, za zmlácení stávkokaze se dávalo 8 až 10 let (a nejednalo se rozhodně o žádné pohodové vězení). Takže se dalo odhadnout, jaký trest je očekává, zejména Babbyho, který zastřelil policistu. Po několika měsících na samotce došlo k prvnímu soudu, který vynesl tyto rozsudky – Babby 25 let, Wladimirovich 10 let a Chelli 1 rok. Žalobce však žádal tvrdší tresty a odvolal se. Odvolací soud svou přísností dokonce požadavky obžaloby překonal a odsoudil Babbyho a Wladimiroviche k trestu smrti. To bylo anarchisty vnímáno jako „třídní msta“ a v případě Wladimiroviche to vyvolalo kontroverzi i v právnických kruzích, Wladimirovich přece žádnou zbraň nepoužil. Soud však argumentoval, že jako účastník spiknutí nese za smrt policisty Santillána zodpovědnost. Dva ze sedmi odvolacích soudců se ovšem postavili proti a jelikož rozsudek smrti vyžadoval jednomyslné rozhodnutí, Babby a Wladimirovich, byli odsouzeni na doživotí. Wladimirovich byl přesunut do obávané věznice Ushuaia (ta se nacházela v mrazivém a pustém regionu na ostrově Ohňová země a krutými životními podmínkami byla nechvalně proslulá).

Ve vězení se jeho zdravotní stav, který již tak nebyl nejlepší, prudce zhoršil. Jeho konec se blížil, urychlován špatným jídlem, zimou a bitím. Přesto lidé, kteří se s ním ve vězení setkali, vyprávěli, že dál pokračoval v propagací svých idejí mezi trestanci a dokonce se mu povedl jeden kousek, který jeho obličej opět dostal na stránky novin. Tím se dostáváme ke slíbenému popisu toho, jak proběhla anarchistická odplata za vraždu Kurta Wilckense. Wilckense ve vězení zabil člen Vlastenecké ligy Pérez Millán. Pro jeho vlastní bezpečnost, a také aby jej nemusely za jeho čin potrestat, prohlásily úřady Millána za duševně nemocného a odklidily jej do ústavu pro choromyslné v ulici Vieytes. Když se to Wladimirovich dozvěděl, začal předstírat nervové zhroucení a následné šílenství. Věděl totiž, že choromyslní z vězení Ushuaia jsou přesouváni do vězeňských cel ve stejném ústavu. Plán vyšel, Wladimirovich se však ocitl v jiném křídle než Millán, který se těšil privilegovanému zacházení. Charismatickému Wladimirovichovi se ale povedlo přesvědčit jistého Lucicha (pacienta, který měl přístup do všech křídel), aby čin vykonal. Pomocí anarchistů z Buenos Aires se mu povedlo obstarat revolver, který pak předal Lucichovi. Pomstít Wilckense bylo pro anarchisty „věcí cti“ a Boris se tak po úspěšné akci stal pro hnutí hrdinou, současně však na sebe přitáhl další týrání ze strany autorit, což brzy přivodilo jeho smrt. Ke konci života byl Boris chromý na obě nohy a musel se plazit, chtěl-li opustit svou celu.

Tento první případ anarchistické expropriace spustil dlouhou a nekončící debatu. Měli by anarchisté podporovat ty, kdo se uchýlí k expropriaci nebo jinému zločinu, za účelem podpory hnutí? Nebo by je měli zavrhnout, protože poškozují pověst libertariánského boje? Intelektuálové (zejména ti, seskupení kolem novin La Protesta) a anarchosyndikalisté (FORA) byli striktně proti politicky motivovanému zločinu a proti násilí. Naopak skupiny, které razily přímou akci (jejichž mluvčím se od roku 1921 staly noviny La Antorcha) a některé nezávislé odborové svazy poskytovaly morální podporu každému činu namířenému proti buržoazii, bez ohledu na to, jestli je legální. Debata se ještě více rozvířila po přepadení celního úřadu v květnu 1921. Přestože se tentokrát nejednalo o politicky motivovanou loupež a anarchisté s ní neměli nic společného, znovu se otevřelo téma schvalování či neschvalování zločinů proti buržoazii. Rodolfo González Pacheco v úvodníku pro noviny La Antorcha připomněl Proudhonovo rčení, že vlastnictví je krádež a skutečnými zloději jsou tak vlastníci. I když lupiči podle Pacheca často sdílí s buržoazií touhu po majetku a z úspěšných lupičů se stávají velcí vlastníci, přesto všechno „jsme spíše na straně vyděděnců, než těch druhých, spíše na straně drobných zlodějíčků, než těch velkých, spíše jsme s lupiči z celního úřadu, než Yrigoyenem (1) a jeho ministry.“

Další represe a radikalizace

V letech 1921 a 1922 se v Argentině změnil pohled na ruskou revoluci i mezi těmi pár anarchisty, kteří ji do té doby ještě podporovali. Vraždění anarchistů rudými komisaři, deportace a věznění, to vše vedlo ke zklamání a obratu proti Leninovi a bolševikům. Všechny anarchistické publikace tepaly nový režim a kapitalismus jako dvě stejné diktatury okrádající lid o jeho svobodu. Jediný kontakt, ke kterému mezi komunisty a anarchisty v Buenos Aires docházelo, se odehrával v rámci Italského antifašistického výboru, který se skládal z exulantů všech možných názorů (liberálů, socialistů, anarchistů a komunistů), kteří organizovali setkání, na kterých mluvili zástupci všech těchto proudů. To vedlo k vážným rozepřím mezi anarchisty, někteří totiž zastávali názor, že není možné sdílet pódium s pronásledovateli jejich ruských kolegů. Nejzarytějšími odpůrci spolupráce s komunisty byli dva italští anarchisté, ze kterých se staly hlavní osobnosti stojící za anarchistickými expropriacemi v Argentině – Miguel Arcángel Roscigna a Severino Di Giovanni. Komunistický tiskový orgán El Intrenacional naopak zase pranýřovala každý bombový útok či loupež provedenou anarchisty.

Bayer tvrdí, že militantní anarchistické skupiny vznikly z nutnosti zorganizování sebeobrany. Jak už bylo řečeno, problémem nebyla jen armáda, která ostře zakročovala proti anarchistickým aktivitám (Tragický týden, stávka pracujících z farem v Patagonii, stávka v loděnicích v roce 1921 atd.) a policie, která se specializovala na boj s agitátory, zatýkání vůdců dělnických skupin, monitoring a rozhánění mítinků a rozbíjení stávek. Byla tu také (a to především) Argentinská vlastenecká liga. V těch dnech utekl stěží týden, aniž by došlo k nějakému krvavému střetu mezi anarchisty a členy Organizace na obranu majetku, jež operovala pod záštitou Vlastenecké ligy. Ta nebyla silná jen v hlavním městě, ale i ve vnitrozemí, kde se majitelé půdy a jejich synové seskupovali do ozbrojených falang a podstupovali vojenský výcvik, aby byli připraveni na střety s pracujícími ze statků. Jeden takový, ke kterému došlo ve městě Gualeguaychú, skončil skutečnou tragédií.

1. května 1921 se v Gualeguaychú konala velká demonstrace Vlastenecké ligy jako odpověď na oslavu svátku práce organizovanou dělníky. Součástí demonstrace byly dlouhý průvod gaučos na koních a představitelů místních katolických škol, obrovské argentinské vlajky a dívky rozhazující před mladíky z Ligy květiny. Vyvrcholením byl přílet samotného vůdce Ligy Manuela Carlése dvouplošníkem. Po skončení průvodu se gaučos vydali na náměstí, kde se konala dělnická oslava s rudými a černými prapory. Carlésovi muži zaútočili na pódium i na tři tisíce účastníků setkání a rozpoutali krveprolití, během nějž bylo dle prvotních údajů zabito 5 dělníků a 33 vážně zraněno, anarchistický tisk později tato čísla ztrojnásobil.

Hned následující den zaútočili mladí členové Vlastenecké ligy v hlavním městě na prostory, kde sídlil odborový svaz řidičů a zabili dva anarchistické dělníky. A o 3 nebo 4 dny později došlo k přestřelce v docích, kde probíhala stávka a o život přišel jeden anarchista a jeden člen Vlastenecké ligy. Násilí zkrátka eskalovalo a anarchisté začali ve svých publikacích volat po ozbrojeném odporu vůči těmto útokům a dokonce obhajovali i vlastní útoky vůči Lize, bude-li to nutné.

Ve dvacátých letech se anarchisté začali ozbrojovat a své zbraně se nebáli použít. Stačí uvést incident z Jacinto Aráuz, kde poprvé v historii vypukla přestřelka mezi anarchisty a policií přímo na policejní stanici. V oblasti docházelo k pošlapávání práv zemědělských dělníků a místní policejní inspektor přišel s nápadem pozvat všechny zainteresované strany „k diskusi a dosažení dohody“. Někteří dělníci pozvání přijali, mezi nimi i několik stoupenců Bakuninových teorií. Po svém příchodu byli vyzváni, aby vstoupili a pokračovali dále přes dvůr policejní stanice, který byl k jejich zděšení obklíčený ozbrojenými policajty. Po inspektorovi nebylo ani vidu ani slechu, zato dva seržanti začali předvolávat dělníky jednoho po druhém, odváděli je chodbou o odzbrojovali je, než je předali dalším policajtům. Pak byli dělníci přinuceni si lehnout na zem, kde byli zmláceni holemi. Zvláštní způsob, jak řešit pracovní spory. Nicméně ti anarchisté, kteří stále ještě čekali venku na dvoře, nebyli zrovna hoši z kostelního sboru a přestože byli obklíčení, zahájili palbu. Nastala opravdová krvavá lázeň s mrtvými na obou stranách. Jacinto Aráuz se stalo pro všechny argentinské pracující symbolem. Bylo to takříkajíc názorné uplatnění přísloví „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.

Samozřejmě se stávalo, že to někteří anarchisté trochu přeháněli a beze zbraně neudělali ani krok. Na stránkách anarchistického tisku se pak objevovaly rady, jako například v pozvánce na výlet s piknikem, která se objevila v novinách La Antorcha: „Velký rodinný piknik na podporu politických vězňů, cílem je ostrov Castellanos na řece Paraná. Pánové 1,20$, dámy 50¢, děti zdarma. Pozor. Oznamuje se, že prefektura bude kontrolovat pasažéry, než se nalodí, takže se nedoporučuje nosit s sebou zbraně.“ Noviny La Protesta zase pranýřovaly zábavu rozšířenou na podobných piknicích, spočívající ve střelbě do okolních lesů. „To je velice nebezpečné a vyděsilo to některé rodiny účastnící se pikniku, jenž by měl být příjemným shromážděním anarchistů v duchu otevřeného soudružství.“

Na pomoc vězňům

Objevilo se také nesčetné množství případů střetů na pracovišti mezi dělníky různých přesvědčení, revolty pracujících proti předákům a zaměstnavatelům, nebo pracujících, kteří se postavili na odpor policii a členům Vlastenecké ligy. Jako příklad můžeme uvést případ Pedra Espelocína, který se později stal aktivním členem hnutí anarchistických vyvlastňovatelů. Espelocín zabil továrního mistra, jenž byl přistižen jak týrá dítě. Seznam politických vězňů odsouzených v souvislosti se sociálními a politickými střety (jejich činy sahaly od prostého stávkování po zabití) by byl velmi dlouhý. „Výbor na obranu sociálních vězňů a deportovaných“, udržovaný ze skromných příspěvků anarchistických pracujících, nezvládal plně dostát své funkci, jíž bylo hradit poplatky na zajištění právní zástupců obviněných a také pomoc jejich rodinám. Výbor ovšem nehrál jen tuto pasivní roli spočívající ve sbírání peněz, měl i tajný úkol pomáhat vězněným k útěku. K jeho dosažení se pouštěl do různých aktivit od vysílání „důvěryhodných soudruhů“ na mise, během kterých kroužili někdy i celé měsíce kolem věznic, aby provedli opravdu komplexní špionáž, přes pronajímání domů a shánění aut k útěku, po podplácení bachařů a soudních sluhů, někdy i úředníků, aby ovlivnili rozsudek, jak jen to bylo v jejich silách.

Mužem, který za tím vším stál, byl Miguel Arcángel Roscigna tajemník Výboru na obranu sociálních vězňů a deportovaných a také anarchistický lídr kovodělníků. Roscigna byl inteligentní, rozvážný a skvělý plánovač, ale nebál se vrhnout do akce, kdykoliv bylo potřeba. Ve snaze o osvobození Radowitzkého se mu šikovně povedlo navázat kontakty, aby mohl být jmenován dozorcem ve věznici Ushuaia, kde by vše připravil k útěku. Ale právě když bylo vše připraveno, nějaký žvanil na kongresu Argentinského svazu odborů (složeném ze socialistických a odborových předáků) ve snaze anarchistům uškodit odhalil, že „Roscigna pracuje jako čokl“ (to byla přezdívka používaná anarchisty pro bachaře a policisty). Policie provedla šetření a zjistila, že je to pravda. Roscigna byl okamžitě vyhozen, ale aby veškeré jeho úsilí nepřišlo vniveč, podpálil alespoň řediteli věznice dům.

Byl to Roscigna, kdo později připravil první útěk pekaře Ramóna Silveyry, který byl odsouzen k dvaceti rokům vězení. A položil i základy k jeho druhému útěku. Tyto dvě skutečně senzační události ukázaly jeho mimořádný organizační talent, který pak projevil i při přípravě dalších operací, útoků a přímých akcí.

Neutuchající válka mezi oběma anarchistickými frakcemi – antorchistas a protestistas – začala být natolik bouřlivá, že se i Výbor na obranu sociálních vězňů a deportovaných rozdělil na dvě frakce, z nichž každá podporovala své vězně. Frakce, která měla blízko k novinám La Protesta a k FORA, podporovala pouze vězně svědomí, kdežto ta blízká novinám La Antorcha podporovala všechny anarchisty obviněné z trestných činů a jednala tak i v případě velice kontroverzního případu vězňů z města Viedma.

V roce 1923 byl v regionu Río Negro přepaden ve stylu divokého západu poštovní vůz. Policie nedaleko místa činu zatkla pět mužů sbírajících dřevo na grilování. Jednalo se o zemědělské dělníky anarchistického smýšlení. Po strašlivém mučení se k přepadení přiznali. Jeden z nich, Casiano Ruggerone, se v důsledku drastického mučení zbláznil a zemřel o několik měsíců později v léčebně Vieytes. Ostatní čtyři byli dohromady odsouzeni k 83 rokům vězení. Andrés Gómez, Manuel Viegas a Manuel Álvarez dostali každý 25 roků, zatímco Esteban Hernando dostal 8 let.

Frakce antorchistas vedla dlouhou kampaň za přezkoumání celého případu. La Protesta naopak otiskla sloupek, dle kterého byli vězňové z Viedmy „běžní delikventi, kteří nemají nic společného s propagací anarchismu a s anarchistickými ideály.“ To opět roznítilo polemiku na téma, které se v anarchistickém hnutí stále opakuje a navrací a trvá až do dnešních dnů. Jsou k dosažení revoluce legitimní všechny prostředky, nebo se anarchisté mají držet obrazu čistých a bezúhonných osob, které dospějí k revoluci kázáním humanistického ideálu?

V tomto sporu došlo i na jisté paradoxy, hlavně ve spojitosti se slavnou kauzou Sacca a Vanzettiho, dvou italských anarchistů odsouzených v USA k trestu smrti. O co šlo v jejich případu? Téměř o to samé jako v případě vězňů z Viedmy. Avšak v argentinské kauze do hry nevstoupilo to, co bychom dnes nazvali veřejným míněním. Vanzetti a jeho italští soudruzi v USA naopak mistrně dokázali veřejné mínění zmobilizovat. Celosvětová kampaň za jejich osvobození trvala přes sedm roků a dosáhla bezprecedentních rozměrů (dle Bayera ji v USA nepřekonala ani pozdější agitace za ukončení války ve Vietnamu). Sacca a Vanzettiho jednomyslně podporovali všichni – individualisté, anarchokomunisté, anarchističtí vyvlastňovatelé, sociální demokraté, komunisté, liberálové a dokonce i papež nebo Benito Mussolini, který se tak snažil získat sympatie italské komunity v USA, zatímco doma v Itálii sám anarchisty tvrdě pronásledoval.

Když byli Sacco a Vanzetti zatčeni (15 dní po loupežném přepadení, ke kterému došlo v Braintree a během něhož byli zabiti dva pokladníci), prohlásili, že byli do loupeže nepřímo zapleteni. Toto doznání učinili na radu právníka, který se domníval, že se tak zachrání před deportací do Itálie, která by je zajisté čekala také pokud by přiznali, že jsou anarchisté. Jinak řečeno, v jejich případě nedošlo na fyzické mučení jako v kauze vězňů z Viedmy, u Sacca a Vanzettiho šlo spíše o nátlak a psychické trýznění – buďto přistoupí na právnické kličky, nebo budou deportováni.

Přes veškerou podporu z celého světa byli oba po sedmi letech popraveni. Jejich odsouzení ke smrti na elektrickém křesle bylo hanebné. Soudům se nikdy nepodařilo prokázat jejich vinu. Existovaly pouze právně bezcenné a neprůkazné domněnky a svědectví. Je bez pochyb, že misky vah v jejich neprospěch převážilo především to, že byli anarchisté. Stejné to bylo u případu z Viedmy. Jestli byli Sacco a Vanzetti vinní nebo ne, to už zřejmě s jistotou nezjistíme. Nelze ale popřít, že patřili ke skupině, která zastávala princip přímé akce. Hlásnou troubou italských anarchistů v New Yorku byly noviny L’ Adunata dei refrattari, právě ony odstartovaly celou gigantickou kampaň. Tyto noviny přitom podporovaly přímé akce zcela jednoznačně. O pár let později podporovaly i Severina di Giovanniho a jeho soudruhy, kteří byli přitom v Argentině ignorováni nebo zatracováni. Bayer se závěrem odvolává na pečlivou a respektovanou investigativní reportáž Francise Russella z roku 1962 nazvanou Tragedie v Dedhamu, podle níž byl Sacco zarytý vyvlastňovatel, který se sám účastnil podobných akcí, jejichž cílem bylo zajistit finance pro hnutí. Je pravděpodobné, že on i Vanzetti (který taktéž vždy podporoval pronásledované soudruhy, bez ohledu na to, jestli byli nebo nebyli vyvlastňovateli) byli falešně obviněni proto, že byli nebezpečnými agitátory.

Ve vší té podpoře, kterou anarchisté projevovali Saccovi a Vanzettimu, byl jeden zádrhel. Měli být bráněni jakožto nevinní? Nebo proto, že to byli anarchisté? A kdyby opravdu prováděli přepadení, aby mohli financovat propagandu, nebo pomoc pronásledovaným či stávkujícím, měli by i v tomto případě podporu „oficiálního tisku“ argentinských anarchistů? Toto dilema se znovu vynořilo s činy Buenaventury Durrutiho v Argentině.

(1) Argentinský prezident v letech 1916 až 1922 a pak v letech 1928 až 1930.