Fire Ant neboli ohnivý mravenec je čtvrtletník, který vydává skupinka anarchistických vězňů z USA ve spolupráci s Anarchist Black Cross Bloomington a právě na stránce https://bloomingtonabc.noblogs.org si můžete všechna čísla stáhnout v PDF. Zatím poslední čtrnácté číslo vyšlo v listopadu 2022.
Co je hlavním tématem a posláním časopisu je asi zřejmé. „Fire Ant se snaží shánět materiální pomoc pro anarchistické vězně a současně udržovat komunikaci mezi anarchisty na obou stranách zdí.“ Pojďme se ale podívat blíže, co konkrétně čtrnácté číslo přináší a představit si také některé z vězněných anarchistů.
Po krátké výzvě ABC Bloomington vydavatelům anarchistické literatury, aby je kontaktovali v případě, že by chtěli zasílat své knihy vězněným anarchistům, přichází článek ve kterém Michael Kimble popisuje otřesné podmínky panující v Donaldsonově nápravném zařízení, kam byl přesunut v září 2021. Od té doby už tam zemřelo přes 30 vězňů, na druhou stranu vůbec nikdo se nedočkal podmínečného propuštění. „Jediní vězni, kteří jsou propouštěni, jsou ti v pytlech na mrtvoly.“
Vězňů je víc než postelí, všude je plíseň, švábi, krysy a dokonce i hadi. Chybí personál, který by dohlížel na
Michael Kimble
protidrogové programy. „Na tyto programy byly vyčleněny miliony dolarů z Federálních peněz, tak kam ty peníze jdou? To všechno zmiňuji proto, abych mohl říct, to je ten důvod, proč potřebujeme zrušit vězení. Vězni pracují, ale nedostávají za to zaplaceno, to je otroctví. A politici chtějí v Alabamě postavit 3 nové věznice.“
Jako pozitivum vidí Michael to, že se mohl zúčastnit projektu Solitary Gardens, naučit se vypěstovat si vlastní jídlo bere jako důležitou dovednost, díky které si můžeme vybudovat větší nezávislost na agrobyznysu a státu. Michael také našel lásku svého života transženu Jamie.
Na druhou stranu už jej asi rok a půl trápí kýla. Protože je mu odpírána lékařská péče, žádá své podporovatele, aby volali řediteli věznice a pomohli mu potřebnou péči získat.
Pro lepší představení tohoto vězněného anarchisty jsem si dohledal další informace. Michael je ve vězení už od roku 1986, kdy v sebeobraně zastřelil rasistu a homofoba, který jej napadl. Michael je totiž černoch a gay. Za toto zabití dostal doživotní vězení. K anarchistickému přesvědčení se dopracoval až po svém uvěznění díky anarchistickým tiskovinám, které mu poslal ABC, při jejich čtení si totiž uvědomil, jak anarchistické ideje rezonují s jeho vlastními antiautoritářskými postoji.
Jennifer Rose
V následujícím kratším příspěvku si Jennifer Rose stěžuje na zadržování pošty, kvůli kterému jí nedošla poslední dvě čísla Fire Ant. Informuje, že rozvázala spolupráci se společností National Clemency Project, která připravovala její žádost o milost, protože nebyla spokojená s jejich přístupem a hledá dobrovolníky, kteří by jí pomohli s její kampaní.
Jeniffer je transgender žena, který byla původně uvězněna v roce 1990 v Kalifornii za ozbrojenou loupež. Ve vězení se stala aktivistkou, zapojila se do vězeňských protestů. Byla zmlácena a mučena bachaři, když kladla odpor, vyneslo jí to další obvinění z útoku na státního zástupce a na dozorce. K původnímu sedmiletému trestu tak dostala několikanásobný rozsudek na 25 let až doživotí (to jest teprve po 25 letech může žádat o podmínečné propuštění). Více než 10 let strávila na samotce.
Poté se Fireant Food Autonomy Project neboli Projekt potravinové nezávislosti ohnivého mravence stručně pochlubí se svými pěstitelskými úspěchy. Svůj příspěvek končí výzvou: „Ekosystém a ekonomika dále upadají a malé autonomní farmy a hospodářství jsou nezbytné pro společné přežití. Vzájemnost! Vytvářejte komunity! Pěstujte jídlo. Sdílejte.“
A už se dostáváme k nejdelšímu textu tohoto čísla a tím je rozhovor se Seanem Swainem. Pokud také občas posloucháte Final Straw Radio, určitě budete jeho jméno znát, protože do vysílání pravidelně přispívá svými komentáři k aktuálním tématům. Tady se ale rozhovor točí kolem něj a jeho situace.
Na úvodní otázku, jak se vlastně stal vězněm státu, Sean nejprve odpovídá, že se narodil jako vězeň státu, protože se všichni rodíme do nesvobody a podléháme vnější regulaci státu. Přímo ve vězení se ale ocitl, „protože jsem se dopustil nezločinu (non-crime) proti někomu privilegovanějšímu, než jsem já“. Sean vysvětluje, že byl pro pobyt ve vězení tou nejnepravděpodobnější osobou, byl vždy vzorný, nepil, nebral drogy. „Pak mi jeden chlápek vykopl dveře bytu a hrozil mi, že mě zabije. Zpanikařil jsem a několikrát jsem ho bodl a on na ta zranění zemřel. Ten chlápek byl synovcem soudní úřednice, která byla také okresní předsedkyní Demokratické strany… v okrese, kde soudce i žalobce byli Demokraté… a potřebovali podporu oné předsedkyně Demokratické strany a stranické fondy, aby jejich kariéry mohly pokračovat.“ Přestože úspěšně absolvoval výslech na detektoru lži, byl Sean odsouzen za předem promyšlenou vraždu. Sean vyhrál odvolání, nicméně soud první instance zopakoval svůj rozsudek a druhé odvolání už dostal na starost kamarád a politický spojenec zmiňované stranické předsedkyně. „Jsem jediný případ v historii Ohia, kdy odvolací soud změnil rozsudek a pak omluvil soud první instance za to, že ignoroval nařízení odvolacího soudu. Před zákonem jsme si všichni rovni. Někteří z nás jsou si rovnější než jiní. Nikdy nezabij nikoho rovnějšího než jsi ty, ať už jsou okolnosti jakékoliv.“
Ještě mrazivější je Seanův popis, jak se dostal k anarchismu. Jednou ho bachaři zmlátili tak, že mu úplně rozbili
Sean Swain
obličej, vykloubili mu rameno a způsobili otřes mozku. Když ho uviděl ředitel, začalo vyšetřování a bachař se domluvil s psychiatrem, aby Seana poslal na měsíc do blázince na pozorování, než se jeho tvář zahojí. Sean se po převozu bál, že by mohl přijít o texty, které napsal a chtěl je předat do bezpečných rukou. Bohužel u sebe neměl deníček s adresami, ale nějaký chlápek měl newsletter vydávaný lidmi, protestujícími proti vězení. Sean tak hodil své rukopisy do obálky a poslal je na adresu z newsletteru. Ukázalo se, že ti lidé byli anarchisté. Vydavatel a distributor zinů Anthony Rayson Seanovy texty využil pro své vydavatelské aktivity a začal mu také posílat ziny s texty jiných autorů. „A tak jsem zjistil, že tu existuje hluboký bohatý filozofický a intelektuální světonázor, který může vysvětlit a předvídat státní násilí a apatii, které jsem přetrpěl. Takže v tomto smyslu mě o anarchismu ani tak moc nepřesvědčili Bakunin, DeCleyre, Goldman nebo Stirner, jako spíše těžké boty dozorce na mém krku a krev stékající po mém obličeji.“
Zajímavý je i Seanův pohled na termín „politický vězeň“. V minulosti se tak označoval, protože mu komise rozhodující o podmínečném propuštění otevřeně dala najevo, že je mu věznění prodlužováno kvůli jeho politickým aktivitám. Pak si ale přečetl Bonanovo tvrzení, že neexistují žádní nepolitičtí vězni. „Stát je politický projekt; je držitelem politické moci; při používání této politické moci si vybírá koho uvězní a koho ne. Každé uvěznění tak má politický charakter, je výsledkem politického procesu.“ Když o tom Sean přemítal, uvědomil si že termín „politický vězeň“ existuje, aby odlišil některé vězně od běžné chátry, která páchá zločiny a aby je tak vyzdvihl nad ostatní. „Už ten termín nemám zapotřebí. Usiluji o to být chátrou.“
Rozhovor se také stočí ke třem knihám, které Sean napsal. Poslední vystoupení cirkusových zvířat napsal se spoluvězněm Travisem Washingtonem a příběh pojednává o černém panterovi, který ostatním cirkusovým zvířatům odkrývá, co zjistil o utiskovatelské a vykořisťovatelské povaze cirkusu a principála. Ohio pak pojednává o kolonizaci a genocidě a zpochybňuje legitimitu nejen státu Ohio, ale všech států a hierarchických konstruktů. V závěru Sean nabízí svou vizi, jak by se mělo na hierarchie útočit a svrhnout je. I když právníci nakladatele upozornili, že některé věci otisknou nemůže, jinak bude čelit trestnímu stíhání, „překvapivě velké množství vážně dobrého materiálu tam zůstalo“, říká Sean. V knize Vzepřít se mučení vypráví své vlastní zážitky, s pronásledováním a mučením ze strany vedení věznice a FBI. Je to také příběh anonymních rebelů, kteří pobouření tím, co se Seanovi dělo, zveřejnili adresy státních teroristů „a když státní teroristé eskalovali svou válku proti mně, tito rebelové eskalovali svou válku proti nim“. Kniha však už nezahrnuje řadu novějších událostí, třeba to, jak Seanovi usekli prst. Seana přesto očividně neopustil smysl pro humor. „Doufám, že nebudu mít dost materiálu na druhý díl. Už mi zbývá jen devět prstů. Byl bych nerad, kdybych musel vyťukávat pokračování do kláves nosem.“
Sean oceňuje finanční pomoc ze strany hnutí na podporu vězňů, vidí také, že vězňům chodí poštou knihy a časopisy a množí se protesty proti týrání zadržených. Vyzývá ale i k přemýšlení, jak se posunout od podpory vězňů ke zrušení vězení. Nevěří na nějaký legislativní proces. „Zrušíme vězení stejným způsobem jakým jsme zrušili všechny ty konfederační sochy těsně po vraždě George Floyda, když budeme spolupracovat a spřádat pikle a strhneme je silou.“
„Nejsem nevděčný za ty peněžní prostředky nebo knihy nebo telefonáty tyranům, když na mě systém útočí… ale těším se na den, kdy se podívám z okna cely a uvidím traktor řízený rebely v černých šátcích,jak shrnuje plot a likviduje ho jednou provždy.“
Na závěrečnou otázku ohledně toho, jak je možné Seana podpořit, Sean uvádí řadu internetových odkazů, např. seanswain.org, hned ale dodává, že „nejdůležitější věc, kterou může kdokoli udělat, aby podpořil můj boj za svobodu, je brát vážně svůj vlastní boj za svobodu. Vím, že to může znít zvláštně někomu, kdo si myslí, že když je na druhé straně plotu, je svobodný. Ale znovu, svoboda je absence vnější regulace. Dokud posloucháš zaměstnavatele nebo fízla, vojáka nebo komisi územního plánování, prezidenta nebo výběrčího daní, nejsi svobodný.“
Systém je pode něj křehčí, než se zdá. „Pár pravičáků 6. ledna málem svrhlo vládu Spojených států, a to jsou pravičáci blbí jako troky.“
Na rozhovor ještě volně navazuje recenze na Seanovu knihu Vzepřít se mučení (Opposing Torture), která se nese v pochvalném duchu. Jak autor recenze uzavírá, „nejsilnějšími zbraněmi vězeňsko-průmyslového komplexu jsou temnota a mlčení. Tím, že dal průchod světlu svých slov, Seanova zkušenost povstává jako vzpurný protiútok.“
Celá stránka v závěru Mravence je pak samozřejmě ještě věnována adresám různých anarchistických vězňů, na které jim můžete do vězení psát.
Ač normálně anarchistickým tiskovinám přeji hodně dalších čísel, v tomto případě bych byl raději, kdyby se Seanovi (i ostatním) vyplnil jeho sen o traktoru s rebely v černých šátcích a Fire Ant tak brzy neměl o čem psát. Když Sean v rozhovoru popsal svou představu o traktoru ničícím vězeňský plot, dodal ještě slova, která jsem si nechal na samotný závěr:
„Jak byste nazvali vězení bez plotu? Squat.
Jak byste nazvali stát bez vězení? Zhroucený stát.“