Nicolas Walter
Nicolas Walter je u nás osobností zcela opominutou, alespoň mně se o něm žádnou zmínku v češtině najít nepovedlo*. Jeho knížečku About anarchism (O anarchismu) jsem si tak koupil zcela naslepo, protože byla právě ve slevě. O to větší bylo mé překvapení.
Samotný Walterův text byl očividně zamýšlen jako úvod do anarchismu pro naprosté začátečníky. Tuto roli plní velmi dobře, pro základní seznámení s anarchismem bych jej určitě doporučil. Anarchistickou teorii totiž shrnuje nejen velmi výstižně, ale také srozumitelně a čtivě. Není divu, že od roku 1969, kdy text vyšel poprvé jako zvláštní vydání časopisu Anarchy, byl už několikrát vydán v knižní podobě a že byl i přeložen do mnoha jazyků. Známý historik anarchismu Peter Marshall napsal, že O anarchismu byla jednou ze dvou knih, jež měly klíčový vliv na to, že se stal anarchistou. Dílko se prý těšilo takové oblibě, že pod jeho vlivem několik anarchistických párů pojmenovalo své syny Nicolas.
Pokud se ale člověk o anarchismus zajímá bezmála čtvrt století, pak v podobném úvodním textu sotva objeví něco zcela nového. Hlavní důvod, proč jsem rád, že mám tuto knížku ve své sbírce, tak nespočívá v její hlavní části, ale zaujaly mne spíše dvě rozsáhlé předmluvy, které toto vydání z roku 2019 od nakladatelství PM Press a Freedom Press obsahuje. Obě pojednávají o životě a aktivitách Nicolase Waltera, jedna je od historika Davida Goodwaye a druhá od Nicolasovy dcery Natashy. Jedná se o velmi poutavé čtení, zvláště když dojde řeč na Nicolasovo zapojení do tzv. Špiónů pro mír (Spies for Peace). Myslím tedy, že stojí za to české čtenáře s osobností Nicolase Waltera blíže seznámit.
Nicolas Hardy Walter se narodil v roce 1934 v Jižním Londýně. Zajímavé je už jeho rodinné zázemí, jeho děda novinář Karl Walter (1880-1965) byl v mládí anarchistou, znal se s Kropotkinem a v roce 1907 byl jedním ze dvou britských delegátů na mezinárodním anarchistickém kongresu v Amsterodamu. Ve třicátých letech pobýval se svou ženou v Itálii a poněkud nepochopitelně se přiklonil k fašismu, v pokročilejším věku se ale vrátil jak do Londýna, tak k anarchismu a příležitostně psal pro noviny Freedom, kam už v té době přispíval i jeho vnuk. Nicolasův druhý děda Samuel Kerkham Ratcliffe byl také novinář a také se znal s Kropotkinem. Sloužil ve vedení Fabiánské společnosti (britská socialistická společnost usilující o nastolení socialismu nenásilnými demokratickými prostředky) společně s Charlotte Wilson, jejíž anarchistické eseje později jeho vnuk Nicolas uspořádal k vydání. Čtyřicet let také působil ve funkci „stanoveného přednášejícího“ v rámci South Place Ethical Society (ta je považována za nejstarší stále existující volnomyšlenkářskou organizaci na světě), od roku 1978 tu samou funkci vykonával i Nicolas.
Nicolasův otec W. Grey Walter byl vynikajícím neurologem a Nicolasova matka Monica byla tanečnicí. Rodiče se rozvedli, když mu bylo asi 9 nebo 10 let a Nicolas pak žil se svou matkou a jejím druhým manželem.
Po studiích na Rendcomb College v Cirencesteru nastoupil dvouletou vojenskou službu u RAF, kde sloužil u tzv. Signals Intelligence, to je rozvědka, která má za úkol odposlouchávat komunikaci nepřítele, a protože nepřítelem byl Sovětský svaz, prošel Nicolas i kurzem ruštiny. Rusko bylo později častým tématem jeho článků.
V roce 1954 začal v Oxfordu studium moderní historie. V té době byl členem Labour Clubu a stoupencem Labour Party (byť poněkud extrémně levicovým). Na podzim 1956 v něm ale události Suezské krize a maďarské revoluce probudily pochybnosti. Po promoci v roce 1957 odešel do Londýna, kde pracoval nejprve jako učitel, brzy se ale přeorientoval na politický výzkum, publicistiku a novinařinu. Podílel se na myšlenkovém kvasu Nové levice, navštěvoval Partisan Coffee House, kde obhajoval jaderné odzbrojení, a to ještě před zformováním Kampaně za jaderné odzbrojení (CND – Campaign for Nuclear Disarmament) v roce 1958. Koncem roku 1958 jej jeho děda Karl seznámil s Lilian Wolfe, která pracovala pro Freedom Press. Nicolas začal navštěvovat knihkupectví Freedom Bookshop a schůzky Londýnské Anarchistické Skupiny. Od roku 1959 začal psát do Freedom a toto spojení trvalo až do jeho smrti.
Na podzim 1960 vedla nespokojenost s metodami CND, která se důsledně držela zákonných mezí, k tomu, že se v jejím rámci zrodil tzv Výbor sta (Committee of 100). Noviny Times otiskly Nicolasův dopis, ve kterém se postavil za tuto disidentskou skupinu a následkem toho byl sám do Výboru přizván. Výbor měl velmi blízko k anarchismu. Nicolas během zimy 1961-1962 v čítárně Britského muzea usiloval o vypracování politické teorie Výboru, výsledkem byly jeho texty „Zatracení blázni v Utopii“ a dva anarchistické eseje „Přímá akce a nový pacifismus“ a „Neposlušnost a nový pacifismus“. Těmi si získal přátelství Alexe Comforta, kterého Nicolas považoval za „skutečný hlas nukleárního odzbrojení“.
Neúspěch demonstrace na vojenské letecké základně Wethersfield 9. prosince 1961 (policie na místě zatkla 850 lidí a 6 z nich bylo později odsouzeno k 18 měsícům vězení) vedl v následujícím roce k decentralizaci Výboru 100 a jeho rozdělení na 13 regionálních Výborů. Nicolas se od začátku zapojil do činnosti londýnského výboru, jehož velmi aktivní členkou byla i dvacetiletá mikrobioložka Ruth Oppenheim. V září 1962 se Nicolas a Ruth vzali.
Během dlouhé a tuhé zimy 1962-1963 došlo k nové krizi, tentokrát přímo v londýnském Výboru sta. Radikálové, často spojení s anarchistickou skupinou Solidarity, rozšířili dokument k diskusi s poutavým názvem Více než jen počítání prdelí (Beyond counting arses), který obhajoval radikální podvratnou akci: „Musíme se pokusit zastavit válečnický stát všemi možnými způsoby“. A právě z této skupiny, k níž se Nicolas a Ruth připojili, vzešli Špioni pro mír. Ruth v té době byla těhotná, čekala jejich první dceru Susannah, krátce poté se jim narodila také druhá dcera Natasha. Natasha je novinářkou a spisovatelkou a právě ona je autorkou následujícího zasvěceného a poutavého popisu tehdejších událostí.
Pět let před tím, než napsal O anarchismu, se Nicolas pokusil odklonit Británii z cesty autoritářství a militarismu, k nimž, jak se zdálo, směřovala. V roce 1962 Nicolas, jeho žena Ruth a šest jejich přátel, všichni aktivní v mírovém hnutí, začali být frustrovaní ze směřování tehdejších protestů. Masové pochody a ilegální protesty v sedě, to vše bylo velmi pěkné a vedlo to k novinovým zprávám, jež budily pozornost, a také k mnoha zatčením, ale jaký opravdový dopad měly na rostoucí militarismus vlády?
Nicolas a jeho přátelé začali hledat způsoby, jak napadnout státní moc přímočařeji a v průběhu několika měsíců probírali nejrůznější nápady. Pak si jeden z nich vzpomněl, že se před ním nějaký kamarád kamaráda zmínil, že pracuje v nějakém „tajném bunkru“ poblíž Readingu. S naprosto mizivou nadějí, že by snad mohli zjistit, o co že se jedná, Nicolas a tři další v únoru 1963 vyrazili do Readingu.
Hodiny jezdili po silnicích pokrytých ledem, hodiny se trmáceli přes zasněžená pole, aniž by věděli, co že to vlastně hledají. Byl to výstřel naslepo, bláznivý nápad, no vážně, ale přinesl ovoce. Na východním konci vesnice Warren Row narazili na oplocený kopec s dřevěnou branou zajištěnou visacím zámkem a s nějakou boudou bez jakéhokoliv označení. Přelezli bránu a našli cihlovou kotelnu a širokou rampu zabudovanou do úbočí kopce. O kus dál stály antény, jejich kabely vedly dovnitř do útrob kopce. Jeden z nich zkusil kliku dveří u kotelny a zjistil, že není zamčeno. Nahrnuli se dovnitř. Další dveře uvnitř byly také odemčené a po otevření odhalily strmé schodiště vedoucí do podzemního kancelářského komplexu. Seběhli po schodech, dusot jejich nohou se v tom tichu rozléhal a sebrali ze stolů tolik dokumentů, kolik zvládli pobrat. Pak zase vyběhli ven a odjeli pryč.
Prozkoumáním dokumentů skupina zjistila, že narazila na opravdu velké tajemství. Nakráčeli přímo do tajného vládního ústředí nazvaného Regionální Sídlo Vlády (RSG) číslo 6, které bylo postaveno, aby se tam mohli ubytovat vládní představitelé v případě jaderné války. Britská veřejnost byla v té době držena v naprosté nevědomosti ohledně plánů, které její vláda připravovala nikoliv pro přežití obyčejných lidí, ale pro přežití politické elity.
Nicolas a jeho přátelé, kteří si teď začali říkat Špióni pro mír, teď měli v rukou tajemství, které, jak doufali, by mohlo změnit tajný militarismus vlády. Nejdříve ze všeho se čtyři členové skupiny vrátili do Warren Row, aby o tajném ústředí zjistili víc. Vyrazili v sobotu a přijeli po půlnoci. Tentokrát byly dveře kotelny zamčeny. V mrazivé temnotě, která je obklopovala, zámek opatrně vypáčili a strávili v objektu několik hodin. Každý si vzal na starost jiný úkol. Jeden fotografoval. Jeden pořizoval opisy dokumentů. Jeden obkresloval mapy. Jeden prohrabal každou místnost, prošel všechny šuplíky a skříňky. Pak odešli s kufrem plným okopírovaných dokumentů a s fotoaparátem plným snímků.
Skupina pak na stroji napsala a namnožila tři tisíce letáků, ve kterých vysvětlovala, co objevila. V dobách před internetem a stolními počítači to představovalo značný problém, pokud jde o zdroje a organizaci. Prvořadé bylo utajení. V noci nacpali letáky do obálek, měli při tom na rukou rukavice, rozeslali je ze schránek po celém Londýně, spálili všechny své vlastní dokumenty, originály fotografií rozeslali sympatizantům a psací stroj, který použili, hodili do řeky. Jak napsal Nicolas 25 let od této události z noci 10. dubna 1963: „Tajemství uniklo a stejně tak i Špioni pro mír“.
Když se o tom dnes vypráví, zní to spíše jako nějaká hra, pro těch osm jedinců to ale znamenalo mnohem víc. Všichni byli mladí a měli životy před sebou a za to, že udělali to, co pokládali za správné, riskovali dlouhé roky vězení. Okamžitý efekt byl výbušný. Ty tisíce letáků byly rozeslány do novinových redakcí a známým osobnostem, poslancům a protestujícím a ačkoliv vláda na jakékoliv odhalení systému RSG okamžitě aplikovala tzv. D-notice**, noviny se rozhodly varování ignorovat. Do soboty byl příběh rozmáznut ve všech celostátních novinách. Tisíce demonstrantů, které oblastí projížděly cestou na další pochod v Aldermastonu, okamžitě vyrazily protestovat do Warren Row. Na ten den (13. dubna) shodou okolností také připadly 21. narozeniny Ruth Walterové. Seděla před Warren Row spolu s Nicholasem, popíjeli ve slabém jarním slunci laciné červené víno a zpívali „We Shall Overcome“ se zbytkem davu. „Byl to ten nejkouzelnější den“, prohlásila později, „najednou jsme si uvědomili, že nám to prošlo“.
Zdálo se, že většina lidí věřila, že jen někdo zevnitř mohl nechat prosáknout tak citlivou a znepokojivou informaci. Noviny Sunday Telegraph, si tím byly jisté a 21. dubna uvedly: „Nebylo by překvapivé, pokud by vyšetřování neodhalilo prohnaný politický mozek řídící tuto brilantní podvratnou operaci“ a 19. května psaly o „Mozku stojícím za Špiony pro mír“, „charakteru typu Jekylla a Hydea“, o němž se předpokládalo, že je „geniálním mužem, který by mohl vykonávat důležitou funkci“. Navzdory (nebo díky) těmto divokým spekulacím, skuteční Špioni pro mír nebyli nikdy chyceni a uvěznění.
RSG6 v obležení protestujících, duben 1963
Natasha si klade otázku, čeho vlastně Špioni pro mír v dlouhodobém horizontu dosáhli a odpovídá si, že toho na jednu stranu bylo velmi málo a na druhou stranu strašně moc. Vláda si totiž podržela své přesvědčení, že může vést a přežít jadernou válku a akce Špionů nepřerostla v masovou revoluční aktivitu, jak někteří z nich doufali. Ve společnosti se ale uchytila myšlenka, že by lidé měli být informováni o tajných vojenským přípravách své vlády a událost pomohla rozložit bezvýhradný respekt, který charakterizoval vztah Britů ke své vládě.
Ač za akci Špionů pro mír nebyl nikdy nikdo odsouzen, Nicolas přece jen krátkou dobu ve vězení pobyl. V roce 1966 se v Brightonu konala konference Labour Party. Válka ve Vietnamu tehdy nabírala na intenzitě a rostla i spoluúčast labouristické vlády a Vietnamská akční skupina se rozhodla narušit bohoslužbu, která konferenci tradičně předcházela. Demonstranti byli vybaveni padělanými vstupenkami a jednu dostal i Nicolas. Právě Nicolas začal s výkřiky „Pokrytče!“ když mluvil místopředseda vlády George Brown a když pak do kazatelny vystoupal premiér Harold Wilson, vypukla ta pravá vřava. Nicolas a Jim Radford byli obviněni z neslušného chování v kostele podle zákona o jurisdikci církevních soudů z roku 1866 a každý dostal dva měsíce vězení v Brixtonu. Nic Nicolasovi nepřineslo větší satisfakci, než když se později ve Wilsonových pamětech o této události dočetl, že se jednalo „o jednu z nejnepříjemnějších zkušenosti za dobu, kdy jsem vykonával funkci premiéra“.
Nicolas působil v redakcích různých novin a časopisů, od roku 1975 až do svého odchodu do důchodu v roce 1999 působil v Asociaci racionalistického tisku (RPA), což mu umožňovalo propagovat ateismus a racionalismus a být za to placen. Podle odhadu také do roku 1994 napsal přibližně 14000 dopisů do nejrůznějších novin a dalších periodik (asi 2000 bylo publikováno). Ten obrovský objem dopisů, které často reagovaly na drobné chyby, jichž se novináři dopustili a drsnost jeho knižních recenzí, mohly budit dojem, puntičkáře, pedanta a suchopárného negativistického pošuka, ve skutečnosti však byl Nicolas pravým opakem, byl vřelý, velkorysý, milovaný dětmi a skvělý přítel.
Roku 1983 se Nicolas dostal do kontaktu s německým anarchistickým historikem Heinerem Beckerem a jejich vztah koncem dekády nabyl takové podoby, že Nicolas veškeré své akademické texty na téma anarchismu a historie psal společně s Heinerem. Společně také vytvořili 7 čísel anarchistického čtvrtletníku Raven (1987-1989).
V roce 1974 byla Nicolasovi diagnostikována rakovina varlat. Jendo varle mu bylo odebráno, podstoupil radioterapii a na čas se zdálo vše v pořádku. Pak začal mít problémy se zažíváním, často zvracel a jeho váha šla prudce dolů. Následně se ukázalo, že nadměrné dávky radiace poškodily přilehlé oblasti jeho těla. Bylo mu odebráno značné množství střeva a začal se zotavovat. V roce 1983 se ale ukázalo, že byla zasažena i páteř a horní část stehenních svalů a začala se postupně rozvíjet invalidita. Nejprve musel používat berle, od roku 1997 pak vozík. Když se ho ptali, proč nežaloval NHS (britské zdravotnictví), odpověděl:
„Proč bych měl? Byla to jen zatracená smůla. Nestěžuji si. Pro lidi pracující v nemocnicích a sociálních službách mám jen uznání, i když jsou všichni vyčerpaní a nemocnice jsou špinavé. Kdybych žaloval NHS pro nedbalost a vyhrál, znamenalo by to, že by zbylo méně peněz pro jiné lidi.“
Ruth a Nicolas se rozvedli v roce 1982, v roce 1987 se Nicolas znovu oženil, vzal si Christine Morris, která také pracovala pro RPA. Během týdne žili v bytě nad kancelářemi RPA a víkendy trávili v domě v Leighton Buzzard. V roce 1999 odešel Nicolas do důchodu a přestěhoval se do domu na trvalo. V té době se však rakovina vrátila a v březnu 2000 Nicolas ve věku 65 let zemřel.
Pár citací z O anarchismu:
Anarchisté jsou lidé, kteří věří nejen v to, že absence vlády nemusí znamenat chaos a zmatek, ale že společnost bez vlády bude ve skutečnosti lepší než společnost, ve které žijeme teď.
I jiné skupiny jak na levici, tak na pravici se v teorii chtějí zbavit vlády, buďto až bude trh natolik volný, že nebude potřebovat žádný dohled, nebo až si budou lidé natolik rovni, že už nebude zapotřebí žádných omezení, jenže jak se zdá, kroky, které tyto skupiny podnikají, činí vládu silnější a silnější. Jsou to anarchisté a jenom anarchisté, kteří se chtějí vlády zbavit v praxi. To neznamená, že by si anarchisté mysleli, že všechny lidské bytosti jsou od přírody dobré, nebo stejné, nebo blížící se dokonalosti, nebo nějaký jiný podobný romantický nesmysl. Znamená to, že si anarchisté myslí, že téměř všechny lidské bytosti jsou pospolité a podobné a schopné žít své vlastní životy a vzájemně si pomáhat.
Stejně jako liberálové i anarchisté chtějí svobodu; stejně jako socialisté i anarchisté chtějí rovnost. Neuspokojuje nás ale samotný liberalismus nebo socialismus. Svoboda bez rovnosti znamená, že chudí a slabí jsou méně svobodní než bohatí a silní a rovnost bez svobody znamená, že jsme všichni společně otroky. Svoboda a rovnost nejsou v rozporu, ale vzájemně se doplňují. (…) Klíčovým příspěvkem anarchistů k politické teorii je uvědomění si, že svoboda a rovnost jsou v praxi ta samá věc.
Autorita je normální forma chování stejně jako agrese, ale je to forma chování, kterou můžeme a také bychom měli ovládnout a vyrůst z ní. To se nestane tím, že se budou hledat způsoby, jak ji institucionalizovat, ale jenom hledáním způsobů, jak se bez ní obejít.
Stát nemůže přerozdělovat bohatství spravedlivě, protože je hlavním orgánem nespravedlivého rozdělování. Anarchisté souhlasí s marxisty, že současný systém musí být zničen, ale nesouhlasí s tím, že by budoucí systém mohl být zřízen státem v jiných rukou; stát je právě tak příčinou, jako důsledkem třídního systému a beztřídní společnost, která je ustavena státem, se brzy znovu stane společností třídní. Stát neodumře, musí být cíleně odstraněn lidem, který odebere moc vládcům a bohatství bohatým; tyto dvě akce jsou propojeny a jedna bez druhé bude vždy bezvýsledná.
* Z důvodu zaneprázdněnosti, jsem měl tento text rozepsaný velmi dlouho a mezitím se na webu Anarchistické Federace objevil rozhovor s antropologem a anarchistou Brianem Morrisem, ve kterém se jméno Nicolase Waltera objevilo, ovšem bez jakýchkoliv dalších podrobností.
** Oficiální žádost médiím, aby nepublikovala informace o určité záležitosti z důvodu národní bezpečnosti.