Vězeň 155: Simón Radowitzky AK Press 2018, 270 stran
Časy, kdy jsem hltal Rychlé šípy, nebo dokonce Čtyřlístek, jsou už hodně dávnou minulostí (dávnější, než by mi bylo milé) a ke světu všech těch superschopnostmi vybavených „manů“ jsem nikdy moc nepřilnul. Ostatně, jak poukazuje nedávno vydaná komiksová povídka Sbohem Batmane, tihle samozvaní ochránci zákona a pořádku do naší představy o spravedlnosti ani příliš nezapadají. Za fanouška komiksu bych se tedy rozhodně neoznačil. Když jsem ale zjistil, že existuje komiks inspirovaný životem Simóna Radowitzkého, bylo mi jasné, že jej ve své knihovně prostě mít musím.
Historie anarchismu v Argentině mě dlouhodobě velmi zajímá a Radowitzky patří k významným osobnostem a symbolům tamního hnutí. Mé dosavadní vědomosti o něm by se ale daly shrnout velice stručně – přistěhovalec z Ukrajiny, který v reakci na masakr prvomájové demonstrace v roce 1909 spáchal atentát na policejního velitele plukovníka Falcóna. Pak už v knihách o argentinském anarchismu vystupuje jen v pasivní roli mučedníka, za kterého jiní anarchisté vedou kampaně a ti militantnější spřádají plány na jeho vysvobození. Za svůj čin totiž Simón skončil v obávané a extrémně brutálními podmínkami proslavené věznici Ushuaia, kde (jako řada dalších anarchistů) čelil soustavnému týrání. Od komiksu Prisoner 155 jsem tak očekával hlavně to, že se dozvím víc o životě a aktivitách samotného Simóna podobným způsobem, jako mi nedávno rozšířila obzory kniha Boston, díky níž pro mě Sacco a Vanzetti přestali být pouhými obětmi státní represe a začali být především lidmi s vlastní vůlí a osobností. Mimochodem kampaň za propuštění Radowitzkého byla právě po kampani za Sacca a Vanzettiho druhou největší kampaní za anarchistického vězně ve 20. století.
Musím říct, že jsem se opravdu o Simónově životě dozvěděl hodně netušených zajímavostí a je pozoruhodné, kolik toho před svým uvězněním i po něm stihl, uvážíme-li, že mu bylo v době atentátu teprve 18 let a ve vězení strávil 21 roků. U čtení anarchistických životopisů si mnohdy říkám, že jsou neuvěřitelnější a zajímavější než lecjaký film nebo román a Radowitzky je jedním z nejzářnějších příkladů.
Agustín Comotto pracoval na své knize šest let. Vycházel hlavně z knihy Una vida por un ideal od Augustina Souchyho (Souchy se se Simónem spřátelil na sklonku Simónova života a zachytil část jeho vzpomínek). Přestože existuje i řada dobových článků, korespondence a jiných dokumentů, v Radowitzkého životě stále existují neobjasněná bílá místa, to je mimo jiné způsobeno i Simónovou snahou neohrozit své soudruhy, zkrátka jako správný militant o některých věcech pomlčel. Comotto si v zájmu plynulosti příběhu občas něco domyslel či přibarvil, dle jeho tvrzení se ale 90% vyprávění zakládá na faktech. Vězeň 155 tedy není dokumentem, ale spíše na skutečných událostech založenou beletrií (dá-li se to říci o komiksu). Vyprávění ani nedodržuje chronologickou posloupnost, začíná v době, kdy už je Simón ve vězení téměř 10 let. Právě dostává výprask od dozorců, protože je nemocný, bolí ho v krku, a tak měl tu „drzost“ požádat o polévku. Simón je trvale na samotce v cele přezdívané „lednička“ (Ushuaia leží v subpolárním podnebném pásu), místo okna má dírkovaný plech, takže vidí jen pár teček světla. Svou samotu překonává tím, že „rozmlouvá“ s Ljudmilou, svou milou vzpomínkou a zdrojem svého odhodlání. Aktuální život ve vězení se pomocí těchto rozmluv volně prolíná se záblesky dřívějších událostí, o nichž Simón Ljudmile vypráví.
Kniha je krásně kreslená, většinou černobíle, občas se ale objevují rudé cákance které zdůrazňují násilné scény. Příběh se dobře čte, ostatně, jak už bylo řečeno, těžko byste hledali zajímavější osud, než byl ten Simónův. Snad jediné, co jeho životu chybí k dokonalému scénáři hollywoodského trháku, je romantická láska. Právě v tomto ohledu ale Comotto dost popustil uzdu fantazii a příběh doplnil smyšleným sladkobolným vztahem Simóna a Ljudmily. Ač chápu jeho umělecký záměr, za sebe bych spíše ocenil, kdyby se kniha místo toho více věnovala reálným událostem, přece jen mi šlo při pořízení knihy spíše o získání dalších informací o tématu, než o oddychovou zábavu, takže mě moc nepotěšilo, že není zcela zřejmé, kde se Comotto drží reality a kde si příběh přibarvuje. Abych v této recenzi nešířil o Radowitzkém nějaké smyšlenky, snažil jsem se informace ověřovat, problém ovšem je, že i když je Radowitzky poměrně známý ve španělskojazyčném světě a v tomto jazyce o něm existují celé knihy, zdrojů v angličtině je málo. Porovnal jsem obsah komiksu alespoň se dvěma kratšími články z libcom.org, ty ale neobsahují všechny detaily, které jsou v komiksu zmíněny.
Simón pocházel z židovské rodiny a než emigroval do Argentiny, je v knize označován jako Šimele, tak totiž zní jeho jméno v jidiš. Dle komiksu se Šimele jako malý chlapec stal svědkem pogromu, který v jeho rodné vesnici rozpoutali carští kozáci. Zatímco Simóna tento zážitek určitým způsobem zocelil, jeho bratr si z události odnesl velké trauma, které přerostlo v duševní nemoc.
Rodina po pogromu odešla do Jekatěrinoslavi, kde Simón krátce navštěvoval židovskou školu a naučil se číst a psát. Brzy ale kvůli bídě musel školu opustit a stát se učedníkem u zámečníka. Simón přespával u svého mistra na zemi pod stolem a tam se stal svědkem tajného setkání revolučního studentského kroužku, ke kterému patřila zámečníkova dcera. Ta Simóna zasvětila do myšlenek anarchismu, Comotto ovšem její roli v Simónově životě dost zveličil, když právě jí přisoudil roli Simónovi osudové lásky Ljudmily. Cesty milenců v komiksu později rozdělí carská represe, jak už ovšem bylo řečeno, celý jejich milostný poměr je čirá autorova fantazie.
Faktem je, že Simón z finančních důvodů musel od zámečníka odejít a vzít lépe placenou práci v továrně. Díky své inteligenci a schopnosti číst a psát se v revolučním roce 1905 stal zástupcem svojí továrny v sovětu, přestože mu bylo teprve 14 let! V té době na něj měl velký vliv anarchistický radikál Fedosei Zubarev, se kterým se spřátelil.
Během jedné demonstrace Simón málem přišel o život, když jej útočící kozák zasáhl šavlí. Několik dní pak strávil v bezvědomí. Sotva se trochu zotavil, pustil se znovu do revolučních aktivit. Během agitace mezi dělníky byl ale zatčen a několik měsíců vězněn. Bití u výslechů bylo samozřejmě běžnou praktikou. Navíc se dozvěděl, že jeho přítel Zubarev je mrtvý, spáchal sebevraždu, když byl obklíčen policií. Simón byl ale nakonec propuštěn, vzhledem ke svému nízkému věku ještě nemohl být poslán na Sibiř. I tak mu ale stále hrozilo velké nebezpečí. Zatímco se Simónova rodina kvůli protižidovským pogromům odhodlala k odjezdu do Ameriky, Simón se rozhodl před represemi odejít do Argentiny, tam už totiž pobývali jeho bratranci, ke kterým rodina už dříve poslala Simónova duševně nemocného bratra. Po příjezdu Simón zjistil, že se bratrův stav zhoršil a bratranci jej umístili do blázince.
V Argentině si Radowitzky našel práci v autoopravně a bydlení v přeplněném činžáku. Dal se dohromady s Pavlem Karaschinem, anarchistou, kterého znal ještě z Ukrajiny. Zúčastnil se prvomájové demonstrace FORA v roce 1909, která byla krvavě potlačená policií pod vedením plukovníka Falcóna (policie zahájila palbu bez varování), po masakru vypukla týdenní stávka a pokračovaly i represe. Ze Španělska také přišly zprávy o popravě Ferrera a Pavel Karaschin se rozhodl pro pomstu, jeho záměrem bylo vyhodit do povětří kostel v okamžiku, kdy tam španělští monarchisté konali mši za krále. Byl ale zatčen a akce tak byla zmařena. Simón se rozhodl jít v Pavlových stopách a stát se sám nástrojem odplaty a spravedlnosti. Jeho cílem se stal nenáviděný Falcón. Španělští anarchisté mu vyrobili bombu, Simón změnil vzhled a přestal navštěvovat místa, kde se anarchisté scházeli. Místo toho sledoval Falcóna a vybíral vhodné místo a čas k útoku. Nakonec jedné listopadové neděle hodil bombu do kočáru, kterým jel Falcón a jeho pobočník a oba je smrtelně zranil. Simón se dal na útěk, ale byl pronásledován, a protože se mu nedařilo uniknout, po vzoru Fedoseje se střelil do hrudi, kulka ho však nezabila. Protože mu bylo teprve 18 let, nemohl být popraven a dostal místo toho doživotní trest
Ve věznici Ushuaia Radowitzky projevil ohromnou sílu charakteru. Postavil se všemu ponižování a pokořování, které mu bylo uděleno jako trest a navíc se stal mluvčím všech vězňů, vedl hladovky a „sborové protesty“. Když si vedení věznice uvědomilo jeho postavení mezi vězni, vystupňovalo jeho týrání. V noci mu každou půlhodinu mávali před obličejem lampou. V roce 1918 byl znásilněn zástupcem ředitele věznice a třemi strážnými.*
Simón byl také při každém výročí atentátu zmlácen a poslán na několik dní do „ledničky“. Argentinští anarchisté však vedli za Simónovo propuštění neutuchající kampaň, díky níž se občas jeho podmínky podařilo zlepšit. Peníze, které Simónovi jeho podporovatelé posílali, dával na pomoc nemocným spoluvězňům. V kampani byla velice aktivní jistá Salvadora Medina Onrubia, poněkud excentrická anarchistka silně věřící v ezoterické nauky, kromě obdivu k jeho činu měla její oddanost Simónovi i jistý mystický nádech. Salvadora se vdala za bohatého majitele vlivných novin Crítica, díky tomu mohla financovat pokus o útěk, který organizoval anarchista Apolinario Barrera. Simónovi se počátkem listopadu 1918 opravdu povedlo utéct a dostat se na čekající loď, nakonec ale byl dopaden chilskou hlídkou a předán argentinským autoritám. Jejich pomsta byla ohromná: Simón byl více než dva roky zavřen v izolované cele bez slunečního světla a dostával jen poloviční příděly jídla.**
Ve vězení nakonec strávil 21 let, roku 1930 byl díky dlouhodobé neutuchající agitaci omilostněn, byl však vyhoštěn do Uruguay. I tam se zapojil do aktivit anarchistického hnutí (spřátelil se kupříkladu s Luce Fabbri, dcerou slavného Luiggiho Fabbri), v důsledku toho byl v roce 1933 opět zatčen a na dva roky zadržován v izolaci na ostrově Isla de Flores (dle komiksu i tentokrát za své propuštění nakonec vděčil kampani, kterou vedla Salvadora Medina Onrubia). Z této doby se mimochodem zachoval jeho otevřený dopis Uruguayské komunistické straně, ve kterém odmítl její podporu:
Ve jménu anarchistických vězňů ve věznicích a na sovětské Sibiři; ve jménu zničených anarchistických skupin, jejichž propaganda je v Rusku zakázaná; ve jménu soudruhů popravených v Kronštadtu; ve jménu našeho soudruha Petriniho, který byl sovětskou vládou vydán italskému fašismu; ve jménu Argentinské regionální dělnické federace a Uruguayské regionální dělnické federace; ve jménu našich soudruhů zavražděných ve vězení bolševickou vládou; a na protest proti očerňování a pomluvám našich soudruhů Kropotkina, Malatesty, Rockera, Fabbriho, Machna atd., atd., prohlašuji, že jako anarchista odmítám veškerou vaši podporu, která přestavuje nedůstojné zneužívání velkorysého citu solidarity, kterou mi projevila pracující třída, ze strany bolševického vedení strany a CGT.***
Skutečný Radowitzky
Po vypuknutí španělské revoluce v roce 1936 se Simón vydal do Španělska, kde bojoval na aragonské frontě v rámci anarchistické 28. divize (dříve Ascasova kolona), v jejímž čele stal militant Gregorio Jover. V jejím rámci působil i Antonio Casanova, jeden ze zakladatelů Argentinské anarchokomunistické federace, který se se Simónem spřátelil. Kvůli podlomenému zdraví a díky jazykovým znalostem byl Simón přes své protesty z fronty odvolán, aby působil v úřadu zahraniční propagandy, kde spolupracoval s litevským anarchistou Martinem Gudellem. Ke konci války, když už byl pád Barcelony do rukou fašistů neodvratný, Simón s Martinem dostali za úkol odvézt archiv CNT do Francie, aby dokumenty nezískali fašisté. Ve Francii byli tak jako další bojovníci ze Španělska internováni v táboře. Simónovi se s pomocí soudruhů povedlo utéct a usadil se v Mexiku. Tam si našel práci v továrně na hračky a pomáhal dalším anarchistickým uprchlíkům přicházejícím do Mexika. V roce 1956 umírá. Aby se zbavil mýtické slávy, která ho obklopovala a o kterou nikdy nestál, používal v té době jméno Raúl Gómez Saavedra.
Kniha Vězeň 155 je doplněna o velmi stručné portréty některých osob, které se v příběhu objevily. Myšlenky anarchismu ani události španělské revoluce však příliš nevysvětluje a počítá nejspíše, že čtenář má v tomto ohledu jisté znalosti.
U AK Press mimochodem letos vychází další komiks od stejného autora. Jmenuje se Váha hvězd a jeho předlohou je tentokrát Octavio Alberola, významná osobnost odboje proti Frankovi. Comotto se s Alberolou seznámil během práce na Vězni 155, mladý Alberola totiž po porážce španělské revoluce také na čas odešel do Mexika a s Radowitzkým se tam spřátelil. Později Alberola spolupracoval na jednom pokusu o atentát na Franca také se známým skotským anarchistou Stuartem Christiem (Stuart byl zatčen, když se snažil do Španělska propašovat výbušninu). A právě Stuart Christie napsal předmluvu k anglickému vydání Vězně 155. Někdy do sebe věci opravdu pěkně zapadají.
A poslední zajímavost na závěr – v listopadu 2003 si argentinské lidové shromáždění, které se scházelo na náměstí pojmenovaném po Ramónu Falcónovi, odhlasovalo změnu jména náměstí na Simón Radowitzky.
*Radowitzky, Simon, 1891-1956 | libcom.org
**The kind hearted executioner | libcom.org
*** Open Letter to the Uruguayan Communist Party and CGT – Simon Radowitzky, 1936 | libcom.org
