Při čtení následující polemiky mě zarazilo, jak aktuálně ve světle současné ruské agrese místy působí, kolik paralel se nabízí a jak povědomě některé argumenty zní, navzdory skutečnosti, že byla napsána už v roce 1947. Jak je z textu zřejmé, původně vyšla v britských anarchistických novinách Freedom, na kritický dopis od čtenářky tehdy za redakci reagovala Marie-Louise Berneri. Později byl text přetištěn v knize Neither East Nor West: Selected Writings, 1939-48, která je sbírkou vybraných článků Marie-Louise Berneri z let 1939-1948 a právě z této knihy jsem text přeložil.
Berneri byla bystrou komentátorkou s velikým rozhledem a je opravdu škoda, že zemřela v tak mladém věku. Ač je její jméno u nás poměrně známé, nevím o tom, že by někdy nějaký její text vyšel v češtině. Připomeňme si tedy tuto anarchistku alespoň tímto krátkým příspěvkem.
Ani východ, ani západ
Dostali jsme následující dopis, kritizující články, které se objevily ve vydání Freedom z 15. listopadu:
„Jsem překvapena a znechucena nehoráznou a jedovatou protiruskou válečnou propagandou, publikovanou ve vašich článcích o ‚Represích ve Východní Evropě‘.
Taková propaganda přidělává mnoho obtíží těm z nás, kteří se snažíme zachránit civilizaci před jadernou destrukcí. Jeden z vašich článků říká, že ruská nadvláda v jakékoliv zemi přinese bídu a hladomor a přípravy na novou válku. To je hodně neférové vzhledem k tomu, že aktuální hladomor v některých zemích Východní Evropy je způsoben tím, že se hlavní boje světové války odehrály na jejich území, a také tím, že ‚národní nezávislost‘ z předválečných let stála na velmi reakčních vládách, které tyto země držely v zaostalém stavu.
Na jiném místě říkáte: ‚Rusku nezáleží na milionech mrtvých ve válce. To mu umožnilo stát se po USA druhou nejsilnější velmocí světa.‘ Zapomněli jste, že mnoho z těch mrtvých byli Rusové a že ruský lid za světové války trpěl stejně či více jako země Východní Evropy? Faktem samozřejmě je, že ruský imperialismus jedná se zeměmi Východní Evropy jako s podmaněnými koloniemi naprosto stejným způsobem, jakým jedná Velká Británie se svými teritorii v zámoří. A co rasová segregace v Jižní Africe? Zhoubné podmínky v Karibiku? Co brutální kapitalismus a strašlivá rasová diskriminace otravující život Ameriky, a také hrozící zotročení Ameriky militaristy a nacionalistickými principy? Ve vašich novinách je velmi málo článků, jak jsem si povšimla, o těchto věcech a obzvláště o podmínkách v britském impériu.
Kapitalistické principy beztak dělají dost pro to, aby zavlekly Ameriku, nás i celý svět do války, není třeba aby i vaše noviny tiskly kapitalistickou propagandu a usnadňovaly to válečným štváčům celého světa.
V Rusku opravdu jsou imperialisté, spousty jich ale máme i blíže domovu. Se soudními procesy ve Východní Evropě nemůžeme dělat nic, to mohou udělat jen lidé z Východní Evropy a z Ruska, můžeme ale něco udělat s napětím mezi národy a s podmínkami v britském impériu a v USA.
Nesouhlasím s jakýmkoliv imperialismem a rozhodně si nemyslím, že by Rusko bylo lepší než jakákoliv jiná země, ve skutečnosti se jeho zahraniční politika každým dnem více blíží té, kterou razili Romanovci. Rozhodně ale netoužím po tom vidět, jak San Francisco, Sydney, Moskvu, Edinburgh nebo jakékoliv jiné velké město světa potká stejný osud jako Hirošimu a proto se nebudu namáhat přidat na nějakou stranu konfliktu, který je přímým důsledkem politiky Vansittarta a Ehrenburga*, jež vedla k Postupimi**.
Z nacionalistických válek nikdy nic dobrého nevzejde. Ta příští by mohla stvořit řádku diktátorů, pokud nás ovšem dříve všechny nezničí.“
Naše pisatelka by nás nařkla z válečného štvaní zcela oprávněně, pokud bychom útočili na ruský imperialismus a současně bránili Británii a Ameriku. Vytržením citátu z kontextu ale naše záměry vykládá chybně. Poté co článek, ze kterého cituje, řekne: „Ruská nadvláda znamená konec veškeré svobody, přináší bídu a hladomor, je předehrou další války“, ihned dodává: „Toto přesvědčení nás nevede k tomu, abychom hledali útočiště v náruči britského nebo amerického imperialismu. Uvědomujeme si, právě naopak, že síla Ruska spočívá ve skutečnosti, že jeho jediní oponenti jsou právě tak zkorumpovaní a bezohlední, jako ono samotné. Dokud socialisté a jiné strany budou bojovat proti komunismu a schovávat se přitom za americké sukně, spějí k jisté porážce.“
Jinak řečeno, kritizujeme právě ten postoj, z jehož zastávání nás naše pisatelka obviňuje.
Také nás nesprávně cituje, když nám připisuje výrok: „Rusku nezáleží na milionech mrtvých ve válce“; ve skutečnosti jsme řekli: „Ždanov má možná důvody být spokojen s důsledky války…“ Ždanovem jsme měli na mysli vládce Ruska, které reprezentuje v Kominformě. Jsme ti poslední, kdo by zapomínal na utrpení ruského lidu a právě to je ten důvod, proč viníme ruskou vládu z toho, že obětovala miliony ruských životů pro své imperialistické aspirace.
Neplýtvali bychom místem na to, abychom upozornili naši čtenářku, že špatně pochopila naše články, pokud by toto neporozumění nevycházelo z postoje, který je v levicových kruzích dosti rozšířený a který vede mnoho lidí, kteří necítí žádné sympatie ke Stalinovu režimu, k extrémní citlivosti na jakýkoliv útok na tento režim.
Jejich postoj v mnohém připomíná postoje velké části socialistů a pacifistů, která v předválečných letech nesouhlasně pohlížela na zuřivé odsuzování Hitlerova režimu, protože v tom spatřovali podporu válce. Tento strach z války je vedl k podpoře neintervence ve Španělsku a k podpoře mnichovské dohody.
Teď tu máme stoupence appeasementu vůči Rusku. Jsou natolik hypnotizováni vizí jaderné války, že jsou připraveni zavírat oči před zločiny, které se jim dějí přímo před nosem.
Zásadně nesouhlasíme s tímto postojem. Nemyslíme si, že se lze vyhnout válce pomocí politiky, která vyžaduje potlačování faktů. Zastáváme tento pohled z etických důvodů, ale také z těch praktických. Z etických: protože nevěříme v potlačování pravdy tak, aby to pasovalo určité politice, to by byla propaganda v tom hanlivém smyslu, který naše pisatelka tomuto slovu dává. Nemáme zájem o „propagandu“. Kritizovali jsme ruský režim během války, v době, kdy každý od pana Churchilla níže, Stalina velebil. Pokud by nám šlo o prosazování „kapitalistické propagandy“, nezvolili bychom si, že budeme po všechny ty roky říkat nepopulární pravdy.
Nemůžeme změnit svůj pohled na Rusko jenom proto, že američtí a britští mluvčí teď z imperialistických důvodů odsuzují ruské totalitářství. Víme, že jejich pobouření je pokrytecké a že mohou opět začít být k Rusku přátelští, bude-li to vyhovovat jejich zájmům. Máme ale kvůli tomu potlačit své vlastní pobouření?
Praktické důvody jsou právě tak důležité. Nevěříme, že by politika appeasementu vůči Stalinovi zabránila válce, stejně jako politika appeasementu vůči Hitlerovi nedokázala zastavit tu předchozí. Jediný způsob, jak zabránit válkám, je zničit příčiny válek. Války jsou neodmyslitelně spjaty s totalitními režimy a proto odmítáme totalitářství kdekoliv na něj narazíme. Odsuzovali jsme jej v Americe, v Indii, v Řecku a v Palestině. Vždy jsme podporovali naprostou nezávislost pro britské kolonie; požadovali jsme zrušení ozbrojených sil; bojovali jsme ze všech sil za obranu občanských svobod.
Naše pisatelka vznáší námitky vůči našemu tvrzení, že ruská nadvláda přinese Východní Evropě bídu a hladomor. Naše tvrzení se zakládá na dvou hlavních postřezích: a) že před válkou Rusko zažilo několik hladomorů, zapříčiněných nucenou kolektivizací a hrubými chybami byrokracie, b) že ačkoliv je válka částečně zodpovědná za kritickou situaci ve Východní Evropě, ruská politika přisvojovat si průmyslové vybavení a suroviny ze zemí pod svou nadvládou brání ekonomickému zotavení. Izolováním východních zemí od zbytku Evropy navíc ještě brání normální směně zboží mezi východem a západem.
Odmítáme také přijmout tvrzení, že se nás netýkají procesy, které se teď v Evropě odehrávají. Může být pravdou, že naše protesty nezmění běh událostí, i tak je ovšem musíme vyjádřit. Pracující celého světa, kteří se sjednotili na obranu Sacca a Vanzettiho, je nedokázali zachránit před elektrickým křeslem, ale kdo může říct, že jejich protesty byly zbytečné?
Měli bychom odsoudit politické procesy, ať už se konají ve Washingtonu nebo ve Varšavě. Když vláda zavře člověka do vězení za jeho politické názory, neptáme se na národnost oné vlády. Jsme vždy na straně oběti státní tyranie.
Nenávidíme válku a vždy jsme proti ní důsledně bojovali a z tohoto důvodu bojujeme proti státnímu útlaku všude tam, kde k němu dochází.
Prosinec 1947
*Vansittart – britský diplomat, Ehrenburg – sovětský novinář a spisovatel, oba muže spojovalo to, že byli zastánci tvrdého postoje vůči Německu
** Na Postupimské konferenci se v létě 1945 Stalin, Truman a Churchill dohodli na poválečné správě Německa a na uspořádání Evropy
Během druhé světové války spolupracovala Berneri v redakci novin War Commentary s anarchistickým karikaturistou Johnem Oldayem. Několik z těchto karikatur tvoří obrazovou přílohu knihy Neither East Nor West.