Letos v nakladatelství Lidových novin vyšla kniha Nešťastná revolucionářka. Myšlenkový svět a každodennost Luisy Landové-Štychové (1885–1969) od Stanislava Holubce. Luisa Landová-Štychová patřila před první světovou válkou k významným aktivistkám českého anarchistického hnutí. Jako mnoho dalších tehdejších anarchistů však po válce a vzniku republiky podlehla parlamentním iluzím, stala se dokonce jednou z osmi prvních poslankyň Revolučního národního shromáždění, tenkrát ještě za Národní socialisty, později byla aktivní v KSČ. Ačkoliv Luisa Landová-Štychová v našem hnutí dlouho nevydržela, vydání jejího životopisu budilo naděje, že by pasáž o jejích politických začátcích mohla být přínosným příspěvkem ke zmapování historie českého anarchismu. Dle vcelku negativních reakcí, které jsem dosud ze strany hnutí zaznamenal (přiznávám, že jsem sám knihu ještě nečetl) se nezdá, že by se tato naděje naplnila. Nevylepšil to ani rozhovor, který Holubec poskytl pro A2LARM Revolucionářka, která věřila v Masaryka i Stalina. Zapomenutý příběh Luisy Landové-Štychové – A2larm. Kamarád, který se už mnoho let vášnivě věnuje historii českého dělnického a obzvláště anarchistického hnutí, cítil potřebu zareagovat na jisté Holubcovo tvrzení z tohoto rozhovoru. Rozhodl jsem se mu poskytnout prostor. Tady je tedy jeho reakce i s malou obrazovou přílohou z jeho archivu, kterou mi také poslal.
Srdečný pozdrav,
s velkým zájmem jsem si přečetl rozhovor s autorem knihy o Luise Landové Štychové. Dlouhé roky se jako laik zajímám o dějiny dělnického hnutí a prioritně toho anarchistického. S následujícím tvrzením pana Holubce nemůžu souhlasit: Zatímco sociální demokracie byla velká strana se sto tisíci členy, vlastním tiskem a spotřebními družstvy, tak anarchisti byli většinou jenom skupinky studentů v Praze a jen malou část tvořili horníci a dělníci v severních Čechách. (Konec citace)
Samozřejmě, že sociální demokracie byla daleko silnější než anarchisté, ale není pravda, že pražské anarchistické hnutí zastupovaly pouze “skupinky studentů”. Tady asi neustále dochází k záměně dělnického anarchistického hnutí pouze s “generací buřičů”, jak jsou nazýváni studenti a umělci kolem S. K. Neumanna a jeho Nového kultu. Pražský anarchismus byl taktéž zastupován dělnictvem. Velký vliv měl ostatně právě na proletářském Žižkově, kde bydlel i Michael Kácha a další osobnosti hnutí. Na různé přednášky a akce pořádané anarchistickým hnutím chodily v Praze stovky lidí a z velké části právě z řad dělnictva. Nejen sociální demokracie, ale i anarchistické hnutí mělo svá vlastní periodika. Sice opravdu s daleko menším nákladem, ale mnohdy docela vlivné. Jejich životnost podrývala především cenzura a všeobecná chudoba, ale i tak se některé podařilo udržet dlouhé roky. Jmenovat můžeme Proletáře, Matici svobody nebo Hornické listy. Ty které zanikají kvůli potížím s financováním, cenzurou a represemi bývají občas nahrazeny novými. A tak Práci coby orgán ČAF střídá brzy Zádruha a Novou omladinu Komuna. Spousta schopných anarchistů pak taky emigrovala, především do Ameriky. Tam skupina Bezvládí vydávala časopis Volné listy po dobu dlouhých 25 let! Četl se hojně i v Čechách. V redakci byl kromě jiných i Eduard Milý, podobně jako “otec českého anarchismu” Vilém Körber, nebo redaktor Matice svobody Jan Opletal, taktéž veterán dělnického hnutí z osmdesátých let, původně radikál ze sociální demokracie, který se přiklonil k anarchismu. Anarchisté měli zastoupení i mezi východočeskými textiláky, kde měl značný vliv zmíněný časopis Proletář z Liberce. V menší míře měli anarchisté stoupence i v dalších regionech a mezi různým dělnictvem. Bašta hnutí na hornickém severu dokázala na tábory lidu a do stávek zmobilizovat tisíce lidí. Tradici českého anarchistického hnutí není jistě nutno přeceňovat, ale už vůbec podceňovat a snižovat. Navíc i tehdejší stoupenci sociální demokracie volali po sociální revoluci a dnes by okamžitě dostali nálepku “nebezpečných extremistů”
S pozdraven Z. M.
Na různých místech po celě Praze bylo pořádáno mnoho anarchistických přednášek, schůzí a demonstrací.
Na pražském Žižkově vyšel v roce 1907 nákladem časopisu Komuna Kapesní kalendář anarchistických socialistů na rok 1908 coby “nejlepší kalendář dělnický”.