Pražský bookfair je velkým svátkem nás anarchistických knihomolů a velmi jsem se na něj těšil, i když to znamenalo brzké ranní vstávání a dlouhou cestu vlakem. Po covidové pauze a loňském narychlo svolaném ročníku letošek sliboval plnohodnotný a zajímavý program se spoustou přednášek. A právě kvůli přednáškám, které jsou (na rozdíl od knih, ke kterým se dá vracet) věcí pomíjivou, jsem se rozhodl sepsat stručný report a alespoň něco málo zachytit trvalejší formou.
Nedělám si ambice popsat vše, to samozřejmě nejde už z toho prostého důvodu, že se některé přednášky časově překrývaly. Jsou to čistě osobní dojmy. Pro příště si navíc musím vzít poučení a na přednášky se vybavit papírem na poznámky, druhý den se to všechno tahá z hlavy už jen obtížně.
Festival se opět konal v klubu Cross, ovšem tentokrát i ve vnitřních prostorách, tak jsem se seznámil s jeho originální výzdobou kombinující koláže z železného harburdí a různobarevná světýlka. Toto prostředí zaujalo i Andreje Grubačiče, jenž byl asi hlavním lákadlem tohoto ročníku.
Po obhlédnutí nabídky jednotlivých distribucí, které ve velkém stanu ve venkovních prostorách klubu nabízely pestrý výběr čtiva v češtině i v jiných jazycích, jsme zasedli k první přednášce. O tu se postarali KPK. Tématem byla Ukrajina a řečník prosazoval pohled, že za válku může kapitalismus, že veškeré aktuální události jsou jen logickým vyústěním ekonomické situace po poslední ekonomické krizi. Vyprávění tedy začal od této krize, která nepřinesla jakési „pročištění“ trhu, ke kterému krize často vedou a nebyla následována objevem nějaké nové technologie, která by vytvořila trh nový. K tomu se přidal Covid, jenž ukázal problematičnost dosavadního trendu přesouvat výrobu do Asie (stačí vzpomenout na chybějící roušky nebo čipy). Objevily se snahy přetáhnout výrobu zpět (tzv. reshoring), nebo alespoň do zemí, s nimiž nás pojí spojenectví a přátelské vazby (tzv. friend-shoring). Začaly se tak vytvářet spřátelené bloky jako např. AUKUS (tedy Austrálie, Velká Británie a Spojené státy) a o něco podobného se snaží i Rusko, které se rozhodlo omezit vazby na Evropu, kde pro něj obchodní bilance nevycházela dobře a orientovat se spíše na Čínu, se kterou ještě před napadením Ukrajiny uzavřelo dohodu. Tohle vše bylo velmi poučné a rozšířilo mi to obzory, soudě dle dotazu z publika, jsem ale zřejmě nebyl jediný, kdo tak docela nepochopil, proč by tahle situace musela nezbytně vést k napadení Ukrajiny, jako by snad Rusko nemohlo spolupracovat s Čínou i bez masakru v Buči. K posedlosti některých marxistů za vším hledat nějakou nevyhnutelnou zákonitost vycházející z ekonomické základny, se stavím dost skepticky. I tak jsem se ale dozvěděl něco nového a jsem za to rád.
Letošní nákup
Navštívil jsem také prezentaci vydavatelství Utopia Libri, která představovala dva nové tituly. Začalo se knihou Jsou věznice překonané? od Angely Davis, jejíž autorka volá po zrušení věznic. Prezentace knihy hodně srovnávala situaci v USA, o níž píše Davis, s realitou tady u nás. Našly se jisté paralely, jako například silný rasismus (samotné české úřady navíc přiznávají, že nemají žádnou koncepci pro práci s romskými vězni). Zaznělo i několik dalších zajímavých faktů, třeba že měsíční náklady na jednoho vězně jsou (jestli mě paměť nešálí) více než 40 000Kč.
Více času se pak věnovalo knize Pikola od Miroslava Farkase. Ten je spolu s Markétou Všelichovou u nás poměrně mediálně známý, kvůli svému věznění v Turecku, kde seděl za to, že se zapojil do bojů kurdských jednotek YPG proti Islámskému státu. Slyšet přímo od něj zážitky z vězení, všechny ty příšerné propracované metody šikany, kterými se vězňům brání v jakékoliv aktivitě vycházející z jejich vlastní vůle, to bylo opravdu otřesné. Miroslava to málem stálo život, když byl vystaven příšernému podchlazení. Jeho kniha obsahuje krátké básně a kresby z vězení, doplněné vyprávěním nejen o zážitcích z Turecka, kde mimochodem řada lidí dostává drakonické tresty za pouhou kritiku Erdoganova režimu. Nezbývá než smeknout před autorovou odvahou a odhodláním, které během svého věznění předvedl. Jen ještě dodám, že kniha je hezky graficky udělaná a výtěžek z ní jde na podporu organizace Victims of Wars Aid, v rámci níž se Mirek s Markétou věnují podpoře politických vězňů a pomoci v oblastech zasažených válkou. Nebylo tedy nad čím váhat a knihu jsem také zakoupil.
Kamarád se mezitím účastnil přednášky Pavla Karouse o protiputinovském umění a vyjádřil se o ní velice pochvalně, všechno se ale holt stíhat nedá.
Před přednáškou Andreje Grubačiče jsem měl obavy, aby to nebylo moc akademické a nesrozumitelné, kupříkladu jeho předmluva k Hollowayovi nebyla zrovna snadným čtením. Naštěstí se obavy rychle rozptýlily, nejenže Andrej mluvil srozumitelně a poutavě, ale projevil i smysl pro humor. U jeho přednášky ovšem nejvíce lituji, že jsem si nedělal poznámky, přece jen to byla už třetí prezentace, informací bylo hodně a začala se projevovat únava (ten den jsem brzy vstával). I když mi utkvěla v paměti řada detailů, poněkud teď tápu ve snaze poskládat z nich ucelený obraz a sem tam možná střípek chybí. Snad někdo jiný z účastníků sepíše méně torzovité shrnutí.
Přednáška se zabývala historií anarchismu, ale nesoustředila se na významné teoretiky, jak to bývá zvykem. Andrej se snažil poukázat na to, že marxismus dříve nebyl dominantní ideologií a v mnoha prostředích měli navrch anarchisté. Marxismus se zaměřoval na průmyslový proletariát v rozvinutých zemích. Anarchisté však měli úspěch v komunitách imigrantů, v zemích na periferii Evropy nebo mimo Evropu. Zapojovali se i do protikoloniálních bojů. Vyzdvihnul kupříkladu ruského anarchistu Stepňaka, který se zapojil do povstání v Bosně a v Itálii nebo Malatestu, který šířil anarchismus v Argentině a snažil se zapojit i do povstání v Egyptě. Tato první etapa anarchismu ovšem skončila v roce 1917 nebo dle jiného pohledu v roce 1936, pak se bohužel stali hlavní silou autoritářští marxisté. Andrej se nevymezoval vůči marxismu jako takovému, Marxovo učení je rozporuplné, obsahuje i antiautoritářskou větev a právě anarchisté jsou jejími nejlepšími obránci.
Anarchismus je specifický svým přístupem k času, nevzhlíží jen k zářivé budoucnosti, ve které přijde vytoužený komunismus, jako to dělají někteří marxisté, ale snaží se hledat komunistické prvky už v dnešní společnosti. Ty se objevují třeba u Zapatistů nebo v Rojavě (Andrej oba tyto experimenty zkoumal a vyjadřoval jim velký obdiv) ale dají se najít i v našich společnostech (Graeber to tuším nazýval komunismem všedního dne).
Pro anarchisty je důležitým konceptem i právo na užívání (usufruct), to jest neuznávání vlastnictví, stav kdy majetek patří všem a nikomu současně, určující je, kdo danou věc využívá. Řeč byla také o vzájemné pomoci, např. o současných španělských anarchistech ubytovávajících ve svých domovech uprchlíky.
Po roce 68 dochází k diskreditaci autoritářských komunistů a nové vlně anarchismu, Andrej to ale nazval anarchismem bez anarchistů. Zatímco anarchistické principy částečně prosákly do nových protestních hnutí, chybí nám jasně vyprofilované anarchistické organizace, které by prosazovaly anarchistickou ideu v její celistvosti. V USA, kde Andrej působí, to (k jeho zděšení) vede k tomu, že se jako zombie znovu vynořují různé bolševické nesmysly, které už měly dávno patřit minulosti. Tyto bolševické skupiny jsou prý štědře financovány Čínou. Andrej proto nakonec apeloval právě na budování anarchistických organizací.
Navštívil jsem také přednášku amerického aktivisty Deana Spadea, z té jsem ale odbíhal, abych našel kamaráda a domluvil se s ním ohledně odjezdu. Snaha o nějaký report by tedy byla příliš troufalá (a nejspíše i marná). Úryvky, které jsem zaslechl, mě ale přesvědčily, abych si koupil jeho knihu Vzájmená pomoc, jež byla další novinkou prodávanou na festivalu a už se těším, až si ji v klidu přečtu. Dean poněkud odnesl to, že mluvil jako poslední a publikum už bylo zřejmě unavené. Zatímco po jiných přednáškách se rozjížděly diskuse, které museli organizátoři z časových důvodů utínat, tentokrát se žádná diskuze nerozproudila. Alespoň tedy ne přímo v sále, menší hlouček se kolem Deana utvořil u stolku s jeho knihami, na chvíli jsem se také připojil, a tak mám knihu i s vepsaným věnováním.
Ještě musím vypíchnout skvělý stánek s občerstvením (tuším že v režii FNB), nabízející širokou škálu různých buchet a koláčů, ochutnal jsem postupně řadu z nich a všechny byly fantastické.
Děkuji organizátorům za tento povedený ročník. Snad jediné, co by se dalo vytknout, je to, že u anglickojazyčných přednášek nebyl slibovaný překlad. Osobně mi to tak sice vyhovovalo, přednášky se překladem dost zdržují a ztrácí spád, ale kupříkladu soudruh, se kterým jsem na bookfair přijel, anglicky neumí a musel tak tyto přednášky vynechat. I tak ale byla akce skvělá, bylo z čeho vybírat a už se těším na příští rok.