11.
Při nejedné příležitosti v jsem musel v okupované Palestině – uprostřed mračen Američany vyrobeného a Izraelci stříleného slzného plynu v centrech měst nebo při nájezdech izraelských sil v malých vesnicích –, v panice zaklepat na dveře cizího domu a hledat bezpečí. Tyto dveře se pokaždé otevřely a byl mi nabídnut azyl, bez ohledu na domnělé propasti v národnosti či jazyku. Oba jsme chápali, na které straně stojíme, a to byl dostatečný důvod k sounáležitosti.
Ať už šlo o nemohoucí starší manžele nebo rodiče s domem plným malých dětí, poskytli mi přístřeší s vědomím, co by je to stálo, kdyby byl jejich čin odhalen. Navenek jsme si sice nemohli vyměnit víc než základní zdvořilosti a gesta, ale pod tím byla solidarita, která nepotřebovala překlad. Tím, že otevřeli dveře a pustili mě dovnitř, riskovali mnohem více než já. Naučili mě, že všichni hrajeme roli v tomto boji s prostředky, které máme k dispozici. Někdy je to tak prosté, jako otevřít dveře.
—Scott Campbell
12.
Před šesti lety gregoriánského kalendáře, 27. října 2018, vedla antisemitská teorie o ‚velké výměně‘ – utvářená fašismem, xenofobií a křesťanskou bílou nadřazeností – k vraždě jedenácti Židů náležících ke třem různým synagogám v Pittsburghu.
Jak poznamenal jeden přítel, je těžké v době jarcajtu (výročí úmrtí) v roce 2024 cítit cokoli jiného než vztek. Je těžké pochopit, jak nás tolik organizování, komunitní sebeobrany a vzájemné pomoci před šesti lety mohlo dovést až sem, do bodu, kdy je všechno mnohem horší.
Našim místem je v tento den výročí veřejný park. Není to poprvé, co se tu mnozí z nás sešli k rebelskému truchlení. Přirozeně nás to tedy táhlo do známého rohu k něčemu, čemu jsme kvůli podobným rituálům, jež se tu už dříve odehrály, začali říkat „plačící strom“.
Mezi náš strom a ten sousední jsme natáhli provázek a pověsili na něj transparent s nápisem „Kadiš proti fašismu“ a dvěma červeně namalovanými vlčími máky. Trhali jsme cáry látky, psali na ně požehnaná jména našich mrtvých a přivazovali je k provazu. Na zemi pod ním jsme připravili oltář z čajových svíček a antifašistických zinů od židovského a muslimského autorstva, které jsme zatížili žaludy, a vše posypali okvětními lístky růží. Někdo přidal střepy z rozbitého talíře, jiný zase koláč. Zpívali jsme, společně rozjímali a otevírali se a hlasitě jsme vyslovovali svůj zármutek, zatímco obloha temněla.
Dozvěděla jsem se, že tento park leží jen blok od místa, kde jeden z oněch jedenácti působil jako milovaný lékař, a že každý, kdo přišel, měl k těmto zesnulým nějaký vztah – včetně mediků a lidí dbajících na bezpečnost, kteří tu byli „pro jistotu“. Konec konců, situace je horší; veřejné truchlení v antifašistickém duchu v sobě nese stále větší riziko a vyžaduje odvahu. Naše posvátná místa, i když jsou jen pomíjivá, jsou místy, kde se znovu oddáváme boji proti narůstající ošklivosti a sdílíme krásu naší solidarity
—Cindy Barukh Milstein
13.
Delaney Hall, nacházející se v Newarku v New Jersey, je největší věznicí pro migranty na východním pobřeží. Provozuje ji soukromá vězeňská společnost GEO Group. Lidé držení uvnitř jsou neustále vystavováni zneužívání; budova je fyzicky nebezpečná; návštěvníkům a imigračním právníkům je již týdny odpírán vstup; a jídla jsou podávána zmražená, někdy dokonce vůbec.
Dne 13. června 2025, poté co byli více než dvacet hodin bez jídla, se přibližně padesát uvězněných lidí spojilo aby prorazilo jednu z vězeňských zdí. Dozorci utekli a brzy se rozkřiklo, že uvnitř vypuklo povstání a že se hrstce zadržených podařilo uprchnout.
Venku před detenčním centrem se začaly shromažďovat davy běžných lidí – otrávených tím, jak jsou jejich sousedé, přátelé, spolužáci a rodiny unášeni přímo z ulic – a vlastními těly bránili agentům ICE ve vjezdu i výjezdu ze zařízení. Během večera byla vozidla ICE zcela zastavena, dodávky byly nuceny ustoupit zpět za brány a příjezdová cesta zůstala zabarikádována silničními zábranami a dřevěnými prkny. Tato mobilizace – akt hmatatelné solidarity – odklonila personál ICE a narušila pátrání po uprchlých zadržených, byť jen pro ten jediný den.
Schopnost zapojit se onoho 13. června stavěla na mnohem „rutinnější“, ale zásadní práci, která probíhala po několik měsíců několikrát týdně: vycházení do ulic a pořádání setkání s lidmi v rušných čtvrtích, veřejných parcích, v tábořištích lidí bez domova, v bytových domech i dopravních uzlech. Přinášení letáků, naslouchání a – co je nejdůležitější – budování vztahů.
—Lisa
14.
Před třemi dny odvedli jednoho z mých nejlepších přátel. Během prvních čtyřiadvaceti hodin jeho jméno zmizelo z vězeňského systému a znovu se objevilo až následující den.
Jako imigranti jsme sem přišli „za lepším životem“, ale fakticky je to proto, že jsme neměli jinou možnost. Naše rodné země jsou destabilizované, vysáté chamtivostí kapitalismu. Často slýchám lidi říkat: „Když je tak těžké být imigrantem, proč se nevrátíš domů?“, ale já nevím, jestli můžu, nebo vůbec chci.
Co se tedy dá dělat? Ptám se svých přátel, kterým tolik záleží na zemi a vodě. Možná si vytvoříme vlastní světy. Možná vybudujeme kolektivní domovy, budeme sdílet domácí práce, vyřešíme jak společně zvládat konflikty a budeme se milovat navzájem natolik, že přestane záležet na tom, kdo je odsud, odtamtud nebo odkudkoli.
Stala jsem se farmářkou, protože jsem chtěla pomoci budovat tyto světy. Miluju ten pocit hlíny mezi prsty u nohou a mé tělo bylo stvořeno pro horké dny na slunci.
S kamarádem jsme minulý týden vařili polévku. Jedli jsme ji u mě na zadní verandě pod baldachýnem stromů a deště a on mi vyprávěl, že Appalačské pohoří je starší než prstence Saturnu. Představovala jsem si tyhle nádherné starodávné hory, jak shlížejí na tu velkou starou planetu a žasnou nad tím, jak mění svou podobu a tvar.
Dnes se chystám zasadit další kukuřici. Vyroste tak vysoko, že už mě nikdo nikdy nenajde. Její listy obepnou mé tělo a já budu žít z jejích zrn, dokud nezestárnu. A přesně tak, jako Saturnu narostly prstence, se i já a moji lidé proměníme a staneme se nevystopovatelnými. Dokud tento svět nepřijme fakt, že ti, kteří byli vyhnáni, si vždycky najdou způsob, jak přežít.
—Mar
Zdroj: Everyday Antifascism: 14 Ways That Solidarity Keeps Us Safer | It’s Going Down