Tak jsem si všiml, že Čtenářský deník minulý měsíc oslavil první narozeniny. To mě přimělo znovu začít přemýšlet nad nějakým stručným představením svého projektu (byť už dost s křížkem po funuse). O nějakém úvodním textu jsem během toho roku uvažoval už několikrát, nikdy na to ale nebyl pořádně čas a navíc jsem si chtěl nejdřív některé věci sám ujasnit. Příležitostnému překládání a psaní článků se věnuji už spoustu let, vždy jsem ale přispíval na weby nebo do tiskovin spřízněných skupin. Vlastní stránku jsem nikdy nedělal a přišlo mi proto lepší si tuto aktivitu nejdřív vyzkoušet a na základě praktické zkušenosti spřádat další plány, než si něco vysnít a naslibovat a pak to nedodržet.
První text o skupině Los Maños jsem měl hotový už dávno (a byl to vlastně i první impuls pro to, abych rozjel něco vlastního, jelikož organizace, které jsem překlad poslal, o něj neprojevila zájem), takže hlavní starostí bylo metodou pokus-omyl přijít na to, jak se vlastně taková webová stránka dělá. To je také důvod, proč jsem v prvních dvou měsících, než jsem si provoz trochu „osahal“, držel existenci Deníku v tajnosti. To, že počítačová grafika není můj obor, je bohužel asi vidět. Kdyby mi chtěl někdo zkušenější s vizuální úpravou Deníku pomoci, uvítám to, ale sám se chci raději soustředit na obsah.
A tím se konečně dostáváme k tomu podstatnému. Už jsem avizoval, že pracuji na výtažku z knížky The Anarchist Expropriators od Osvalda Bayera. Ač je to kniha krátká, je tak napěchovaná zajímavými událostmi a její styl je natolik poutavý, že by byla škoda ji přespříliš osekávat. Výsledkem ovšem je, že i dosud nehotový výtažek má už spíše podobu brožury než článku. Zpracovat takto rozsáhlý text je při mých časových možnostech práce na několik měsíců a já bych byl nerad, aby byl Deník tak dlouho neaktualizovaný. Číst dlouhé texty z obrazovky počítače nebo dokonce telefonu navíc také není moc komfortní a myslím si, že by pak stejně nikdo celý text na jeden zátah nepřečetl. Rozhodl jsem se proto nečekat, až budu mít výtažek hotový celý, ale rozdělit jej na tři části a ty publikovat postupně, jak je budu dokončovat. Protože kniha pojednává o aktivitách různých skupin a jednotlivců, nebude myslím příliš vadit, když mezi četbou jednotlivých částí uběhne delší doba.
Kniha vypráví o vlně ozbrojených loupeží, atentátů, násilných střetů s ultrapravicí a represivními složkami, nebo třeba o důmyslných útěcích z vězení, které prováděla militantní frakce argentinského anarchistického hnutí ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Ačkoliv je zřejmé, že se jedná o historickou práci, ne o propagační brožuru, cítím potřebu vysvětlit jednu věc. Je to potřeba i proto, že to nebude první (a nejspíše ani poslední) text z Deníku, který o nějaké formě násilného odporu pojednává. Tím, že této části historie věnuji tolik prostoru, rozhodně nechci říci, že bych ji považoval za správnou cestu pro současnost, nebo že bych tuto taktiku považoval za přínosnější či důležitější než jiné. Je jasné, že podobné aktivity jsou často dost problematické a někdy možná i kontraproduktivní. Kupříkladu hned v prvním článku Deníku se Mariano Aguayo Morán v závěru rozhovoru zpětně staví k aktivitám skupiny Los Maños dost kriticky a Bayer zase (přes všechny sympatie, které očividně k hrdinům své knihy chová) upozorňuje na rozkol, který činnost „vyvlastňovatelů“ ve hnutí vyvolala a popisuje také stále se zužující začarovaný kruh, do kterého militantní skupiny nezřídka upadaly a který končil jejich likvidací. Z textu je ovšem také zřejmé, že se často jednalo o pochopitelnou obrannou reakci na extrémně násilné podmínky, kterým tehdy hnutí v Argentině čelilo a v tomto kontextu by také tyto události měly být vnímány. Stejně jako Bayer proto nebudu vynášet žádné morální soudy.
Ale zpět k otázce, proč se tímto tématem tolik zabývám. Na rovinu řečeno, knihy s touto tematikou mě prostě baví. Právě Bayerova kniha se místy čte jako napínavý dobrodružný nebo detektivní román. Samozřejmě že čtu i knihy o teorii, různé analýzy, sociologické studie atd., u podobné náročnější četby ale dávám přednost rodnému jazyku (kupříkladu nakladatelství Neklid, takových zajímavých knih nabízí celou řadu). Když už si ovšem po náročném dni v práci večer odepřu chvilku odpočinku, abych přeložil alespoň pár řádků, chci se zkrátka věnovat něčemu čtivějšímu. Takže vyhledávám hlavně různé anarchistické životopisy a paměti, velmi mě zajímá i historie anarchismu v zemích, kde hnutí dosáhlo nějakého významného vlivu (Španělsko, Argentina, Řecko nebo třeba méně známé Bulharsko) a kde anarchisté nezřídka využívali i ostřejší metody boje za své ideály.
Deník vznikl pro mé osobní potěšení, a proto se bude pochopitelně věnovat nejvíce tématům, která jsou mi blízká. Nekladu si za cíl být nějakou encyklopedií, která obsáhne všechny aspekty anarchismu. Něco takového není ani v mých časových možnostech. Tímto se také omlouvám, že nejsem schopen vyhovět žádostem o recenze, které tu a tam dostávám. Jednou ze zkušeností, kterou mi uplynulý rok přinesl, je právě to, že na recenze českých textů mi nevyjde čas, pokud se chci věnovat hlavně knihám v angličtině. A jak ukazuje foto malého výseku z mé sbírky, materiálu na zpracování mám víc než dost.
Ještě bych chtěl říct, že na své texty neuplatňuji žádný copyright. Pokud někdo bude chtít použít něco z Deníku do svého zinu, časopisu nebo sborníku, nemám s tím sebemenší problém, ba právě naopak.
Shodou okolností jsem při četbě pamětí francouzské anarchistky May Picqueray před pár dny narazil na citát, který se militantního anarchismu, o němž tu byla řeč, také tak trochu týká. Rozloučím se tedy slovy klasika:
Anarchisté pociťují nenávist; jejich zášti jsou dlouhodobé a četné, jejich nenávist je však jen důsledkem jejich lásky. Nenávidí útlak, protože milují nezávislost; hnusí se jim vykořisťovaná práce, protože milují svobodnou práci; zuřivě bojují proti lži, protože vášnivě brání pravdu; opovrhují nespravedlností, protože zbožňují spravedlnost; nenávidí válku, protože vášnivě bojují za mír.
Sébastien Faure