Margaret Killjoy: Harmonie je krásnější než unisono

Za rozmanité anarchistické hnutí

K anarchistickému hnutí jsem se připojila v době sklonku alterglobalizačního hnutí, globálního povstání proti politice „rozvinutých“ národů, které ožebračovaly a okrádaly národy globálního jihu. Pochodovali jsme bok po boku s odbory, domorodými organizacemi a náboženskými rebely. Někdy se nám povedlo zarazit globální summity o volném obchodu. Jindy jsme dostali řádnou nakládačku za to, že jsme se o to pokusili.

Byli jsme úspěšnější, než jsem si ze začátku uvědomovala, jak jsem říkala, přidala jsem se na sklonku hnutí, kdy už jsme těch vítězství neměli tolik. Bylo to po 11. září a patriotismus a islamofobie byly ve Spojených státech v kurzu, takže jsme v té době měli nižší podporu, a co je důležitější, policie ve velké míře prokoukla naší taktiku. Každá taktika má klesající míru úspěšnosti. A přece skutečnost, že tato revolta byla globální a tak silně rozmanitá, znamenala, že jsme dosáhli výsledků. Neuvědomovala jsem si, jak velkých výsledků jsme dosáhli, dokud jsem si nepřečetla esej Davida Graebera nazvanou Šok z vítězství.

Anarchisté utvářeli živoucí a konfrontační kontingent na každé alterglobalizační demonstraci. Black bloc byl samozřejmě vždy jen špičkou anarchistického ledovce a anarchisté (někteří dokonce nosili i jiné barvy!) byli zapojeni na všech úrovních organizace. Naše politika se jedinečně hodí k facilitaci schůzek a přijímání rozhodnutí napříč rozličnými skupinami vzájemně si rovných lidí, jelikož my sami nemáme hierarchie a všechna naše interní rozhodnutí se činí mezi, inu, mezi rozličnými skupinami vzájemně si rovných lidí.

Black bloc byl samozřejmě vždy jen špičkou ledovce, ale stejně to bylo nádherné a jsem stále hrdá na to, že jsem se toho účastnila. Desítky nebo stovky nebo tisíce lidí oblečených do černé, aby bylo

těžší vybrat jednotlivce a zatknout je nebo vystavit represi. A v tom moři černé barvy byly vlajky. Všude vlajky. Anarchisté z Baltimoru ze Severovýchodní Federace Anarchokomunistů (NEFAC) se svými černorudými vlajkami. Anarchisté z lesů Oregonu se svými černozelenými. Crust-punkeři a počítačoví piráti měli slabost pro lebky a zkřížené hnáty. A já, já jsem nosila černou vlajku, jednobarevnou černou vlajku. Anarcho-anarchismus. Anarchismus bez přívlastků. Vše zastřešující anarchismus. Tenkrát jsem pro to ještě neměla tyhle výrazy (a anarcho-anarchismus je spíš vtípek). Kdybyste se mě tenkrát zeptali, řekla bych vám „Jsem prostě anarchistka“.

Moře černého oblečení, nošené z důvodu solidarity a v něm skupiny odlišené jejich vlastními barvami, jejich vlajkami. Lidé ty vlajky používali takticky, jako způsob, aby se afinitní skupiny v tom anonymním davu našly. Některé ambicióznější skupiny je požívaly ke komunikaci jako signalizační praporky. Některé vlajky byly používány k obraně, k tomu aby se policie udržela od těla. Některé byly využívány ofenzivně k ničení majetku nadnárodních korporací, proti kterým jsme stáli, nebo byly malé vlajky připevněny na velké tyče a ty se používaly k útokům na fašouny a bránilo se tak jejich organizování.

Nechci z vlajek dělat nějakou modlu, nebo vyzdvihovat symboly na pozici, kterou si nezaslouží, ale byla v tom krása. Byly vizuálním znázorněním toho, jak všechny ty rozdílné tendence, proudy a frakce společně dělaly něco nebezpečného, odvážného a krásného.

***

Když dva nebo více lidí zpívají ve stejnou dobu stejný tón, říká se tomu unisono. Když dva nebo více lidí zpívají různé tóny ve stejné tónině, říká se tomu harmonie.

Nechci znevažovat unisono. Díky unisonu máme sborové halekačky, které pozvedají punkové songy do vznosných výšin. V raném středověku nám unisono dalo tzv. „liturgickou píseň“. Může to být nádherné. Je to ale také limitující. Polyfonie a harmonie jsou nástroje, které využívá většina hudebníků, které posloucháme dnes.

Proč tedy požadujeme, aby naše hnutí bylo liturgickou písní, jako bychom snad patřili k církvi z osmého století?

Dokonce i jednotlivé tóny v hudbě nejsou tak prosté a čisté, jak by se mohlo zdát. Když se podíváte na spektogram tónu zahraného na nějaký nástroj (spektogram je vizuální znázornění zvuku), obvykle neuvidíte na křivce jen jednu svislou čáru jako znázornění jednoho tónu, ale celou spoustu čar představujících další tóny zvané alikvótní tóny. Pouze syntetizátor, produkující jednoduchou formu vlny, vám může poskytnout čistý tón bez alikvótních tónů. V hudbě prakticky nikdy tyto čisté tóny nepoužíváme.

Alikvótní tóny (a dynamika, ale to už je mimo záběr tohoto eseje) jsou důvodem, proč tón C zahraný na hoboj zní jinak než tón C zahraný na klavír nebo zazpívaný dvěma různými zpěváky. Některé z těchto alikvótních tónů jsou jen oktávou základního tónu, ale existuje zde komplikovaná harmonická struktura, která pokrývá celé audio spektrum. Podle těchto jemných alikvótních tónů dokážeme instinktivně rozpoznat jednotlivé nástroje.

Naučila jsem se o tom víc, než jsem původně zamýšlela, když jsem zkoumala, jak si vyrobit zvonkohru. Vše od toho, jak je zvonkohra zkonstruována, po vzdálenost od posluchače, ovlivňuje, které alikvótní tóny jsou zdůrazněny – které čáry jsou nejvyšší nebo nejslyšitelnější pro ucho. Zvonkohra může znít z určité vzdálenosti jako durový akord a z jiné zase jako akord molový.

Výsledkem tohoto konkrétního zkoumání bylo to, že jsem vzdala pokusy vyrobit si svou vlastní zvonkohru v molové tónině. Možná jednou…

Naše hnutí jsou rozmanitá. I když se snažíme jednat unisono, každá z našich osobností a každá z tendencí v našich hnutích nabízí své vlastní alikvótní tóny. Svou vlastní strukturu.

A tak, spíše než se nutit zpívat unisono, bychom se měli naučit harmonizovat. Dokonce ani naše harmonie nebude perfektní, jelikož individuální alikvótní tóny znějí v různých tóninách, ale jsou to právě tyto nedokonalosti, které nás definují, dělají nás jedinečnými a díky kterým jsme (stejně jako hudba) působiví.

***

Když jsem se poprvé zapojila do hnutí, byl tím nejvýraznějším vnitřním rozkolem spor rudý versus zelený anarchismus. Třídně zaměřený anarchismus a environmentálně zaměřený anarchismus.

Na jednom punkovém koncertu v New York City mi nějaký rudý anarchista řekl: „Když pojedeš na západ, všichni tam mají vasektomii a chodí šounit do lesů.“

Myslím, že ten člověk, který mi to řekl, se snažil znít pohrdavě vůči těm mytickým primitivistům ze západního pobřeží, ale to, co řekl, mi utkvělo v hlavě ze dvou důvodů: zaprvé jsem nikdy před tím ani potom nikoho jiného neslyšela použít slovo „šounit“, ale i tak mi z kontextu hned došlo, že tím chce říct, že šoustají. Zadruhé jsem si uvědomila, že bych taky chtěla šounit v lesích. Znělo to lákavě.

Obě strany té rudé versus zelené debaty předložily pádné argumenty: i pokud by se dělníci zmocnili stávající mašinérie odcizení a environmentální devastace, stále bychom byli odcizení a žili na zničené planetě; přitom je ovšem krajně nepravděpodobné, že bychom bez organizace dosáhli čehokoliv významného. Ohromné spoustě z nás, pravděpodobně většině z nás, připadalo jako očividné, že stojí za to poslouchat obě strany a že to rozdělení často spočívalo také v sémantice.

V průběhu let se povaha rozporu měnila a jeden rozkol střídal druhý. Na čas měla tato dichotomie podobu povstání versus aktivismus.

Rozkol měl ve svém jádru vždy to stejné pnutí. Pnutí mezi řádem a chaosem, organizací a odmítáním organizování se.

Tento rozkol byl vždy, jako tolik dichotomií před tím, falešnou dichotomií.

Když slyším lidi říkat „anarchie je řád!“ nebo „anarchie je chaos!“ to jediné, co mě napadá je… ano. Oba máte pravdu.

***

Buďte prosím tak laskaví a představte si trojúhelník. Každý, kdo mě zná, ví, že prostě v nějaký okamžik do hovoru zamotám trojúhelníky.

Kdykoliv narazíte na dichotomii, u které máte podezření, že je falešná, namalujte ji do trojúhelníku. Tři stejné strany. Namalujte jej obráceně s jednou stranou nahoře a rohem dole, protože takhle to vypadá nejvíc cool. Proč ne?

Na jednu stranu, řekněme třeba na levou stranu, napište chaos. Na pravou stranu napište řád.

Prozatím nechme třetí stranu prázdnou.

Když si většinová společnost v tomto kontextu představí „chaos“, má často tendenci jej označit jako „anarchii“. Mají tím na mysli nedostatek organizace, nedostatek týmové spolupráce, nedostatek řízení a účelnosti. Když si většina lidí představí „řád“ v tom nejextrémnějším smyslu toho slova, vybaví si fašismus a diktaturu a podřízení jedince celku. Pokud si lidé představí tuto dichotomii jako jednu čáru, jako osu chaos versus řád, většina lidí bude přirozeně tíhnout někde ke středu. Ke kompromisu mezi těmito dvěma pozicemi. K demokracii, nazvěme si to tak. To je opevnění, které chrání jedince proti autoritářské vládě a komunitu chrání před excesy jedinců, jako je třeba vražda.

My ale nemáme jen jednu osu. My tu čáru zlomíme pod úhlem 60 stupňů, takže prostředkem je teď spodní roh trojúhelníku na naší kresbě (nebo horní roh, pokud jste nedokázali odolat pokušení namalovat pyramidu). Kompromisem mezi oběma extrémy je ten roh. Demokracie, opět si to tak můžeme pojmenovat.

Co je potom ta horní linka, která spojuje řád a chaos, místo toho, aby je rozdělovala a jasně je od sebe odlišovala?

Tu horní čáru navrhuji (a nejspíše vás tím nepřekvapím) nazvat anarchismus. V této formě nákresu s trojúhelníkem představuje spodní roh bod kompromisu, zatímco spojující čára nahoře představuje syntézu. Ty nejlepší součásti z každé z obou stran spojeny do soudržného celku.

Syntézou chaosu a řádu je, inu, chaotický řád. Nebo dynamická organizace. Organické strukturování. Anarchismus. Říkejte si tomu jak chcete.

Anarchismus se učí z chaosu – neustále se měnících okolností světa, našich individuálních a kolektivních vášní a výstřelků – a učí se z řádu – že jen prostřednictvím struktury můžeme něco vybudovat.

Budujeme struktury, když se nám to hodí a udržujeme je dokud se nám to hodí – ať už je to záležitost týdnů, generací nebo celých věků. Budujeme struktury, které jsou konstruovány tak, aby se přizpůsobovaly a měnily.

Je to rozdíl mezi tím, jak roste strom a jak se formuje, oproti tomu, jak se staví většina budov. Strom se při růstu přizpůsobuje podmínkám. Strom v lese kromě koruny nebude hýřit větvemi, zatímco strom na poli poroste do všech směrů, aby využil hojnost slunečního záření. Strom v lese je chráněn před větrem kolektivem svých druhů, zatímco strom na poli si musí jako větrolam posloužit sám. Pokaždé když raší a následně se rozvětvuje nová větev, děje se to tam, kde se to právě zdá nejvhodnější, místo toho aby se to dělo podle nějakého předem daného plánu. Některé větve chřadnou a odpadají, zatímco jiné sílí a rozvětvují se.

Většina budov se naopak staví podle plánů. Obzvláště v moderní éře se většina budov staví podle stylů převzatých z jiných částí světa. Přírodě se spíše vzpíráme, než abychom se jí přizpůsobovali. Stavíme na dálném severu nákupní střediska s plochou střechou a vzdorujeme sněhové zátěži tím, že budujeme extrémně silné stropy, místo toho, abychom stavili prudce zešikmené střechy, ze kterých sníh přirozeně odpadává. Stavíme ze dřeva a sádrokartonu na pouštích a vytápění a chlazení domů řešíme pálením fosilních paliv, místo toho, abychom využili nepálené cihly, které slouží k izolaci i pro pasivní akumulaci tepla.

Neexistuje žádná rozumná definice slova „řád“, která by vylučovala způsob, jakým roste strom. Není nahodilý. A přece může být také chápan jako chaotický v tom, že reaguje na komplexní podněty způsobem, který nelze ihned a snadno popsat a pochopit.

Strom je organicky strukturovaný. Právě takový by měl být i anarchismus.

***

Rozmanitost našeho hnutí je a vždy byla jeho silou. Naši protivníci mají rigidní systém velení a obyčejně fungují na základě průhledného souboru podmíněných příkazů (if/then). (Super, dokázala jsem do této organicky strukturované směsice metafor zahrnout trojúhelníky, les, hudební teorii a teď i programování). Často můžeme předvídat policejní reakci na každou danou situaci a můžeme jednat rychleji a změnit struktury a taktiku.

Hodil by se nám o něco silnější „řád“ v rámci našeho „chaotického řádu“, alespoň z mého pohledu (nejsem zrovna na nějaké teoretizování z křesla, když už tak právě teď teoretizuji z futonu). Nemusíme se bát budovat struktury a organizace se stanovenými cíli a principy. Musíme si jen pamatovat, že v tom sboru budeme každý zpívat jiné tóny. Jakákoliv organizace, kterou budujeme, by v sobě měla mít zakomponován ohled na další organizace, jednotlivce a ideologické pozice. Strom není les – koexistuje s lišejníkem a zvířaty, s kapradím, houbami a trním. Nemůžeme vybudovat jedinou anarchistickou organizaci, ale raději anarchistické organizace, které vítají existenci dalších anarchistických a neanarchistických avšak podobně smýšlejících organizací.

Všechny strategie, které rozvíjíme, musí být strategie, které vychází z našich silných stránek. Abychom vybudovali svět, ve kterém je možných mnoho světů, musíme používat strategie, které spoléhají na to, že jiní lidé mají jiné strategie. Pokud organizujeme nenásilný protest, musíme jej koordinovat s lidmi, kteří si přejí výtržnosti. Pokud budujeme masová hnutí, musí to být masová hnutí, která nezaprodají autonomní buňky operující v noci. Když rozbíjíme výlohy, měli bychom sloužit jako bubny zdůrazňující celkový sbor, ne jako rozčilující narušení písně (čímž chci říct, že bychom měli rozbíjet výlohy takovým způsobem, který přiměje policii zareagovat způsoby, jakými chceme, aby reagovala, abychom ji odlákali od a nikoli k těm, s kým jsme solidární).

Tento sám sebe dirigující orchestr, jehož jsme součástí, je nádherný. Jeho chvilky kakofonie mohou být také krásné, nebo jsou možná jen cenou, kterou platíme za to, že jsme součástí tak velkého a skvělého ansámblu. Nejkrásnější ale je, když přecházíme z harmonie do harmonie, když máme volnost jednat tak, jak to nejvíce prospívá celku, bez toho, že by nám někdo rozkazem přiděloval nějakou specifickou roli.

Budeme znovu hrát staré písně a motivy a budeme rozvíjet věci zcela nové. Budeme se rozvětvovat jako stromy. Co se však nestane, je to, že by se mi povedlo nějak zdárně zakončit všechny ty rozličné zašmodrchané metafory, které jsem v tomto textu použila.

Někteří lidé však stále mohou jít šounit do lesů.

Zdroj: Harmony is More Beautiful Than Unison | The Anarchist Library

Salvador Puig Antich byl španělský anarchista, bojovník proti kapitalismu a Frankově diktatuře a člen MIL (Movimiento Ibérico de Liberación – Iberské osvobozenecké hnutí). Narodil se v Barceloně 30. května 1948.

V roce 1966 začal při práci studovat večerní školu, aby se tak připravil na studia na univerzitě. Právě ve večerní škole poznal dva budoucí soudruhy z MIL. Jmenovali se Xavier Garriga a Ignasi Solé Sugranyes. Na konci roku se Salvador zapojil do Comissions Obreres, což byl počátek jeho politických aktivit. (Comissions Obreres neboli dělnické výbory, vznikly původně jako shromáždění na pracovištích, tato shromáždění se federovala a sloužila jako nástroj organizace divokých stávek a solidarity mezi pracujícími, později je ale ovládli bolševici a po pádu diktatury se z nich stal klasický reformistický odborový svaz.)

Na konci roku 1968 začal Salvador studovat ekonomii na univerzitě, jeho pozornost se ale upírala spíše jinam. S přáteli často mluvil o politice a kvůli svým militantním aktivitám školu nedokončil.

V září 1970 začal povinnou roční vojenskou službu, byl jmenován velitelem marodky, z čehož vychází jeho pozdějšího krycí jméno „Doktor“. Po skončení vojenské služby začal s tiskem nelegální propagandy. Navštěvoval také setkání v domě Santiaga Solera Amiga, kam chodili i Xavier Garriga a bratři Oriol, Ignasi a Jordi Solé Sugranyes.

Právě Oriol Solé Sugranyes založil na začátku roku 1971 ozbrojenou skupinu 1000 (španělsky Mil), název měl symbolizovat anonymní a rozptýlený charakter skupiny jakožto součásti autonomního hnutí pracujících. Mil provedla několik expropriací v Tolose, ale už v březnu byl Oriol zatčen francouzskou policií a odsouzen na rok a půl do vězení. Za jeho nepřítomnosti skupina stagnovala.

Na jaře 1972 Salvador s přáteli odjíždí do Tolosy a společně trénují střelbu a učí se jak ukrást auto. Na konci května je Oriol Solé Sugranyes konečně propuštěn z vězení ve Francii a skupina začíná získávat více zbraní. V té době se také Mil přejmenovala na MIL, později se ještě přidal dodatek Grupos Autónomos de Combate (MIL-GAC) a vydala text O ozbrojené agitaci.

Podle Petera Gelderloose MIL sice používala marxistickou rétoriku, ale její praxe byla plně anarchistická. Byla součástí širší vlny, kterou na konci šedesátých let vyvolal růst síly a radikálnosti divokých stávek a také rostoucí brutalita fašistické represe. Revolucionáři začali s formováním autonomních skupin, které vydávaly a šířily ilegální texty, prováděly sabotáže na podporu divokých stávek a vykrádaly banky, aby získaly peníze na tisk, stávkové fondy a nákup zbraní pro nadcházející revoluční střet.

MIL-GAC zahájila sérii bankovních loupeží v Barceloně, kterých se od října 1972 účastnil i Salvador, nejprve jako řidič později i jako přímý aktér. Některé z těchto akcí proběhly ve spolupráci s OLLA (Organització de Lluita Armada – Organizace ozbrojeného boje). Kromě expropriací peněz z bank skupina také provedla loupež tiskařských potřeb.

V únoru 1973 Salvadorovi zemřela matka. Přestože už tou dobou žil v ilegalitě, vyrazil se s ní rozloučit, doprovázelo ho však několik soudruhů s automatickými zbraněmi, kteří nenápadně hlídali před domem.

V březnu při přepadení banky došlo na přestřelku s policií. Dva detektivové a jeden bankovní úředník byli zraněni. Část skupiny se pak raději přesunula z Barcelony do Tolosy, aby se vyhnula represím.

V srpnu vydala skupina první číslo časopisu Conspiración Internacional Anarquista. Zároveň ale začíná být v MIL-GAC cítit jisté pnutí. Do diskuze se zapojuje i Salvador, který v průběhu jara napsal několik textů, jako třeba Než abychom se ptali: co máme dělat?, bylo by lepší se zeptat: co se děje? nebo Ozbrojená agitace – skutečné hnutí.

V srpnu se pak na kongresu v Tolose skupina rozhodla rozpustit, protože došla k závěru, že je potřeba oddělit propagandistický projekt od expropriací, obě části ale pokračovaly dál.

15. září došlo k nepovedené bankovní loupeži, o niž se pokusilo několik bývalých členů MIL-GAC (Salvador se jí neúčastnil), Oriol Solé Sugranyes a Josep Lluís Pons padli do spárů policie. V příštích několika dnech nastala velká vlna zatýkání. 25. září je zatčen i Salvador Puig Antich společně se Santim Solerem a Garrigou. Během zatýkáni došlo k přestřelce, při níž byl zabit jeden policista a Salvador byl raněn (byl zasažen do čelisti a do ramene). Právě za zabití policisty během zatýkání byl Salvador odsouzen k smrti, původně byl odsouzen i ke druhému trestu smrti za loupeže, ale ten mu byl zmírněn. OLLA se sice dvakrát pokusila o jeho vysvobození z vězení, ale neúspěšně. 2. března byl Salvador popraven garotou.

V roce 2021 vyšla u AK Press kniha Salvador Puig Antich, Collected Writings on Repression and Resistance in Franco’s Spain, která přináší texty různých autorů o Salvadorovi, MIL a OLLA a širším dobovém kontextu, včetně několika textů od samotného Salvadora. Doufám, že se mi podaří se k této knize ještě vrátit a připravit nějaký obsáhlejší text, než je tento narychlo spíchnutý medailonek k výročí.

V roce 2006 vznikl na motivy jeho případu také film Salvador, ve kterém hlavního hrdinu ztvárnil Daniel Brühl, známý z kdysi mezi anarchisty velmi populárního filmu Občanská výchova. Film Salvador jsem ovšem neviděl a zdá se, že ve hnutí velké nadšení nevzbudil, protože (soudě dle recenze dostupné zde: The Great Swindle: ‘This is not the tale of Salvador Puig Antich’ (katesharpleylibrary.net)se o Salvadorových názorech a důvodech jeho boje ze snímku moc nedozvíme.

Po návratu ze Sovětského Svazu byla May Picqueray ve Francii odsouzena ke 45 dnům vězení, protože se vracela na falešný pas, který jí poskytly sovětské úřady (francouzské úřady jí odmítly pas vystavit). Během svého krátkého uvěznění zažila i samotku, kde se ocitla za „drzost“. Na samotce byla příšerná zima, neměla tam matraci ani přikrývku a k jídlu byl jen suchý chléb. May proti těmto podmínkám protestovala nejenom hlasitým přezpíváním celého svého revolučního repertoáru, ale také hladovkou. Další události popisuje takto:

Čtvrtého dne přišel velitel stráží osobně s velmi mastnou miskou polévky, ve které plaval zelný list. Provokoval mě tím, že mi tu misku nabízel, jako kdybych byla nějaký pes.

„Dneska je dobrá polévka! Dobrá polívčička!“

Požádala jsem ho, aby tu nádobu postavil na zem a ušetřil mě své přítomnosti. V momentě, kdy ji položil, jsem ji kopnutím převrátila, až mu ta tekutina zmáčela celou nohavici.

„Tohle si myslím o vaší polévce!“

Popadl mě za krk navzdory mému kopání a řekl mi: „Vypadni. Jsi volná. Ty jsi ale tvrdohlavá svině!“

Tato drobná historka z knihy Mých osmdesát jedna let anarchie May svým způsobem dobře vystihuje (samozřejmě tím nemyslím tu závěrečnou urážku). May byla odvážná, tvrdohlavá a věčná rebelka. Poslední zmiňovaná vlastnost ji přímo předurčovala k anarchistickému přesvědčení. Její odvaha a neústupnost pak výrazně pomohla řadě anarchistů a anarchistek (i dalších lidí), za jejichž kauzy May bojovala.

Knihu pamětí May Picqueray už jsem částečně představil přeloženým úryvkem. Ten ovšem zachycoval jen krátký výsek z jejího pestrého života, chtěl bych proto alespoň stručně představit její další osudy.

Můj minulý příspěvek mimochodem převzala na své stránky Anarchistická Federace. Ta jej doplnila o následující poznámku: „V poněkud pokroucené podobě bylo vyprávění May Picqueray použito v hraném dokumentu 1918–1939: Les Rêves brisés de l’entre-deux-guerres, který byl pod názvem Zmařené naděje vysílán na České televizi.“ Za toto doplnění přátelům z AF děkuji. Nejsem televizní divák a o seriálu jsem nevěděl. Po tomto upozornění jsem jej ale shlédl. Bohužel ona zmínka o „pokroucené podobě“ je naprosto oprávněná. Je patrné, že tvůrcům seriálu šlo spíše o dramatičnost, než o věrné zobrazení reality, řadu věcí přibarvují, nebo si je zcela vymýšlí, senzacechtivě se soustředí na výbuch granátu na americké ambasádě a opomíjí méně spektakulární aktivity a namísto Mayiných reálných zážitku ze SSSR přináší jakousi vymyšlenou pohádku o zapomenuté šlechtičně. Věrně se jim povedlo zobrazit snad jen Mayinu neúctu k autoritám (je kupříkladu pravda, že si v Moskvě odmítla potřást rukou s Trockým). Nechme tedy seriál stranou a podívejme se na její skutečný život.

Marie-Jeanne Picqueray se narodila v Bretoňsku, otec byl pošťák a matka švadlena. V pamětech s láskou vzpomíná na své sourozence, laskavou jeptišku ze školky nebo na babičku. Pochmurnější jsou vzpomínky na osobu, která zpravidla bývá dětem nejdražší. Matka jí nikdy neprojevila žádnou něhu, naopak ji často bila. May sice přiznává, že byla umíněné a revoltující dítě, i tak ale získala pocit, že je na ni matka přísnější než na sourozence, jako by se jí mstila za něco, čeho si May nebyla vědomá. Přesto to byla právě May, u koho o mnoho let později matka ve stáří strávila své poslední dny. May se jí tenkrát zeptala na důvod jejího chování a dozvěděla se, že ji matka neměla ráda, protože při jejím porodu málem zemřela. May tuto zkušenost z dětství zhodnotila následovně: „Evidentně existují nějaké věci, které vás poznamenají na celý život. Protože to bylo vlastně chování mé matky, které ve mně vyvolalo rebelii proti nespravedlnosti, která mě nikdy neopustila. V osmdesáti jedna letech je stále stejně živá jako v mém dětství.“

May byla vášnivou čtenářkou a ve škole měla výborný prospěch. V jedenácti letech však musela školu ukončit a nastoupit do práce, snažila se ale sama dále vzdělávat. Práce, kterou jedenáctiletá May vykonávala, spočívala v domovní roznášce másla. S těžkými koši a pytlem uvázaným u pasu denně nachodila mnoho kilometrů. Pak se na ni ale usmálo štěstí. Učitelka, se kterou se May spřátelila, ji najala, aby pečovala o jejího malého synka, který trpěl epilepsií. Kromě této péče May také dělala různé domácí práce a mohla se dále vzdělávat. V učitelčině rodině se jí velice líbilo a náklonnost zřejmě byla oboustranná (v podstatě ji přijali jako svou dceru), takže když se učitelka s manželem rozhodli odstěhovat do Kanady, přesvědčili Mayina otce, aby mohli vzít May s sebou a v jejich rodině zůstala i poté, co její malý pacient, ke kterému velmi přilnula, k její velké lítosti zemřel na zápal plic.

V Montréalu May vystudovala střední školu, studia brala velmi zodpovědně. Pak ovšem v Evropě vypukla první světová válka a ta pro její náhradní rodinu znamenala katastrofu. Otec byl povolán zpět do Francie, kde padl na Sommě. Zpráva o jeho smrti jeho ženu zdrtila, což vedlo ke zhoršení jejího zdraví a o několik měsíců později pak zemřela i ona. May po tomto neštěstí už v Kanadě nic nedrželo a vydala se zpět do Francie. Po letech se tak ke své radosti opět setkala s bratry a sestrou, doma ji však čekalo i zděšení z hrůz stále probíhající války. May v knize vzpomíná na vlaky plné vojáků, které odjížděly každou noc a pak se vracely plné raněných. Vzpomíná i na nedostatek potravin a nekonečné fronty.

Další starostí pro ni také bylo vydělat si nějak na živobytí. Díky tomu, že se v Kanadě naučila dobře anglicky, dělala nejprve překladatelku obchodníkovi, který nabízel své zboží na lodích v přístavu. Po příchodu Američanů pak začala dělat bilingvní písařku pro americkou armádu. Musela sice žít ve vojenském táboře, zato ale měla v jejich kantýně přístup k různému nedostatkovému zboží. Na jednom tanečku, který organizovaly ženy z amerického personálu, se May seznámila s Fredem, technickým důstojníkem obchodního loďstva původem z Holandska. Po krátké známosti se May a Fred vzali. Manželství však nemělo dlouhé trvání. Záhy se totiž ukázalo, že Fred užívá nějakou drogu, po které se choval velice násilně. Po třech týdnech měla May bití dost a když Fred odplul na další cestu, rozhodla se, že už jej nechce nikdy vidět a to také splnila.

V této době začala vojáky i civilisty kosit španělská chřipka. Nákaze neunikla ani May, která ji naštěstí přežila, i když strašlivě zhubla, trpěla ztrátou paměti a potřebovala další měsíc rekonvalescence, než se mohla vrátit do práce. Než se Fred vrátil ze své plavby, May si sbalila brašnu a s trochou peněz se vydala do Paříže. O dva roky později si zařídila rozvod.

V Paříži bydlela v malém hotelu uprostřed Latinské čtvrti. Trpěla nedostatkem peněz, ale když si udělala kurz těsnopisu, povedlo se jí najít práci v Institutu historie a geografie, kde si mohla ve volném čase prohlížet knihy v tamní knihovně. V jedné malé restauraci, kde často večeřela, se seznámila se srbským studentem Draguiem. Byl vysoký, pohledný, inteligentní. Právě Dragui ji převedl na diskuse spolku Clarté, který se po první světové válce snažil znovuoživit internacionalismus a antimilitarismus a také do Sociétés Savantes, kde poprvé slyšela Faureho, který ji okouzlil („jaký řečník a jaká pravda!“).

May ostatně svou knihu začíná rozsáhlým (asi třístránkovým) úryvkem z textu Sébastiena Faureho Anarchisté, co jsou a co nejsou, který ji provázel celým životem a doplnila ji touto vzpomínkou, která hezky ilustruje jak moc pro ni anarchismus znamenal:

„Bylo mi osmnáct, když jsem poprvé četla Faureho slova. Byla to náhoda, že jsem na ně narazila. To muž, kterého jsem milovala, mi je přečetl. Po dva roky jsme se společně snažili je následovat ve svém každodenním životě. Vždyť na lásce je anarchie založená. A pak mu ten úkol začal připadat těžší, než dokázal zvládnout. Jeho rodina mu přestala posílat peníze. Vrátil se do své země, aby pokračoval ve studiu medicíny.

Pokračovala jsem bez něj. Už je to víc jak šedesát let, co jsme se rozešli. Už jsem ho nikdy znovu nespatřila. Nevím, jestli ještě žije. Nevím, jestli si mě pamatuje. Ale když na něj myslím, je to s něhou a vděčností.“

Dragui se zapsal ke studiu přírodních věd na vysoké škole, připravoval se tak na pozdější studium medicíny. May udělala to samé. Kvůli práci nestíhala všechny přednášky, ale Dragui jí předával jejich obsah. I když nakonec zkoušky z přírodních věd zvládla, kvůli nedostatku času a peněz bylo jasné, že pokračovat ve studiu medicíny pro ni nebude možné. Draguie finančně podporoval bratr, který byl vojenský atašé v Německu, May si ale musela na živobytí vydělat sama. Jak už ale bylo řečeno, bratr mu kvůli jeho anarchistickým aktivitám později podporu ukončil a Dragui, který nadevše toužil stát se lékařem, podlehl tlaku a odešel dostudovat do Německa.

Kromě Faureho May v tomto období ovlivnil ještě další významný anarchista, se kterým ji navíc spojilo celoživotní přátelství. Byl to Louis Lecoin. Tento vydavatel novin Le Libertaire byl také odborovým aktivistou a mnohokrát vězněným antimilitaristou. Poprvé se ocitl za mřížemi, když jako mladý voják odmítl střílet do stávkujících železničářů. Dlouhé roky vězení mu vynesly i protiválečné letáky v době první i druhé světové války. V šedesátých letech pak držel hladovku za uznání statusu odpíračů vojenské služby z důvodu svědomí a byl dokonce nominován na Nobelovu cenu míru. Lecoin ve dvacátých letech vedl kampaň proti vydání Ascasa, Durrutiho a Jovera do Argentiny, proti vyhoštění Machna a Berneriho a hlavně proti popravě Sacca a Vanzettiho. Možná právě tato kampaň tenkrát přiměla May k akci.

Pokud jde o ono slavné zaslání granátu americkému velvyslanci, May (jak je pro ni typické) mnohem více místa v knize věnuje popisu případu Sacca a Vanzettiho, než svému činu. K tomu uvádí pouze to, že ji vytáčelo „systematické ticho“, které o této nespravedlnosti panovalo v buržoazním tisku, a tak se rozhodla jednat.

Poslala jsem balíček parfémů velvyslanci USA v Paříži. Velice pěkný balíček parfémů. Opovážila jsem se přiložit do něj omračující granát aktivovaný tak, aby vybuchnul, když se balíček otevře. A taky že vybuchnul. Ale tím, kdo rozbalil ten balík, byl velvyslancův sluha. Měl zkušenosti z války, uvědomil si, co se děje a měl právě tolik času, aby stihl granát hodit na opačný konec místnosti, než explodoval.

Vyvázl z toho bez újmy na zdraví. Ještě že tak! Pokoj ale utrpěl vážné škody. Co bylo z mého pohledu důležité, bylo to, že od toho momentu byl případ Sacca a Vanzettiho katapultován mezi „zprávy“ a „nejvýznačnější noviny“ usoudily, že si teď zaslouží další zmínky. A věnovaly se mu hojně.

May s odstupem mnoha let dodává, že ve svém pozdějším věku už by měla problém se takto chopit iniciativy, ne snad ze zbabělosti, ale proto, že by nechtěla, aby to působilo jako chvástání. Po této jednorázové spektakulární akci se vrátila k roli (jak to sama nazvala) pouhého „dalšího malého pěšce anarchie“ mezi spoustou dalších.

May tíhla k anarchosyndikalismu a své úsilí upírala tímto směrem. Začala pracovat jako administrativní pracovnice pro Federaci kovodělníků. V roce 1922 se účastnila kongresu v Saint-Etienne, kde došlo k rozdělení odborového svazu CGT na reformistickou CGT a radikální CGTU. CGTU se však záhy začala přiklánět k připojení k bolševické třetí internacionále, tento směr silně prosazoval Monmousseau. Federace kovodělníků ale byla proti. Její tajemník Lucien Chevalier byl vybrán, aby zastupoval Federaci na moskevském Mezinárodním kongresu odborů s mandátem postavit se proti připojení CGTU (May sice v textu píše o CGT, ale myslím, že správně se jednalo o CGTU) k třetí internacionále a May měla jet s ním.

Nebylo to tak docela bez rizika. Francouzští delegáti Lepetit a Vergeat, kteří vyrazili do SSSR o rok dříve a na které zjevně bolševický režim valný dojem neudělal, pak cestou zpět „zmizeli na moři“.

May si během cesty udělala zastávku v Berlíně, kde se setkala s Rudolfem Rockerem, Augustinem Souchym, Emmou Goldman a Alexanderem Berkmanem. Ti ji vylíčili události v Kronštadtu a poměry, které v Rusku panovaly. Vybavili ji také řadou kontaktů na soudruhy, kteří zatím ještě neuvízli v sítích Čeky a poprosili ji, aby se postavila za Mollie Steimer a jejího partnera Senju Flešina, kteří byli aktivní v anarchistickém černém kříži, než se sami ocitli ve vězení na neblaze proslulých Soloveckých ostrovech (své odpůrce tam posílal car Ivan Hrozný a bolševici tuto tradici obnovili), kde většina vězňů umírala na kurděje.

Po dlouhé nepohodlné cestě v nacpaném nevytápěném vlaku a nepříjemné prohlídce na hranicích konečně dorazili do Moskvy. Ještě ten večer se všechny delegace sešly v Kremlu v honosném sále z carských dob, kde proběhla opulentní hostina.

Druhý den se May vytratila svému „překladateli“ a povedlo se ji najít manželský pár, na který dostala kontakt v Berlíně. Vzkazy od přátel z exilu pár potěšily. May ale zarazila jejich bída. Chevalier ji ten samý den odvedl k jistému inženýrovi, jehož bratr žil v Paříži. Přijal je s otevřenou náručí a jeho dospívající děti (syn a dcera), patřící ke Komunistické mládeži, byly z návštěvy delegátů nadšené. Když však zjistily, že May a Chevalier nejsou komunisté ale anarchosyndikalisté, tváře dětí se protáhly a po velice chladném rozloučení odešly. Zdrcení rodičové pak své hosty požádali, aby už k nim nikdy nechodili, očividně se báli, že je jejich vlastní děti udají. Navíc se zřejmě obávali i svých spolubydlících, kteří se měli každou chvíli vrátit z práce. To byl špatný začátek. Museli jsme být ostražití, abychom tyto dobré lidi svými návštěvami nepřivedli do maléru. Co se to stalo s jejich svobodou, za kterou bojovali?

Když se druhého dne opakovala žranice v zlacených prostorách Kremlu, May, která získala zkušenost s tím, jak musí obyčejní lidé vycházet s jídlem, vyšplhala na stůl a spustila proslov k ostatním delegátům o situaci běžných lidí a jak nehorázné je, aby se delegáti nacpávali, zatímco ruští dělníci hynou hlady. Toto vystoupení k ní upoutalo pozornost a musela pak být o to ostražitější. Stále jí byl totiž v patách „překladatel“, který byl samozřejmě příslušníkem Čeky. May se ale opakovaně dařilo ho setřást a pokračovat v návštěvách. Několikrát se sešla s Nicolasem Lazarévitchem.

Lazarévitch vyrůstal v Belgii, kam z Ruska emigrovali jeho rodiče a mluvil bezvadně francouzsky. Po revoluci se vydal do Ruska, kde sloužil v Rudé armádě. Později pracoval v továrnách a snažil se obnovit bojovný charakter odborů. Za to byl v roce 1924 zatčen a dva roky strávil v gulagu, než byl v roce 1926 po mezinárodní kampani ze Sovětského svazu vyhoštěn. To už ovšem předbíháme. V roce 1922 se s May a Chevalierem potají sešel přibližně desetkrát. Šeptem jim poskytoval informace o životních podmínkách dělníků a o vládě byrokracie a policie a jejich privilegiích. Mluvil také o naprosté podřízenosti odborů straně a o vládě továrních delegátů vnucovaných dělníkům komunistickou stranou. Tito delegáti často o výrobě nevěděli vůbec nic, zato měli moc zlikvidovat každého dělníka, který se jim znelíbil.

Mezitím kongres pokračoval dál. Chevalier hájil stanovisko Federace kovodělníků, to jest nezávislost odborů. Bylo ale jasné že v CGTU jde o menšinový názor a v závěrečném hlasování se rozhodlo o připojení k Třetí internacionále. Francouzská delegace pak byla pozvána do Kremlu na soukromé setkání s bolševickou „starou gardou“. May a Chevalier se po jistém váhání rozhodli zúčastnit. Bohatě prostřené stoly May rozladily. Několik chodů vynechala a když vysvětlila své důvody svým sousedům u stolu, kterými byli Zinověv a Lozovskij, pobavilo je to a navrhli May, aby strávila v Rusku nějaký čas. Moje odpověď byla jednoznačná, chladná a kategorická: věděla jsem dost o tom, co se tam dělo, pokud jde o oponenty (což jsem já byla) a že mí ruští soudruzi (ti, kteří ještě nebyli zastřeleni) hnili na doživotí ve vězeních nebo v táborech a že pokud bych přijala jejich nabídku, netrvalo by dlouho a sdílela bych stejný osud. Než tenhle ráj, to dám raději přednost republikánské vládě se všemi jejími nedostatky, protože tam alespoň můžu říct, co si myslím a bojovat za svůj ideál – anarchismus.

Po večeři ji Trockij vyzval, aby zazpívala nějakou píseň. Zřejmě očekával nějakou milostnou píseň, nebo ještě lépe Internacionálu. Rebelka May ale místo toho zazpívala svou oblíbenou píseň Le triomphe de l’anarchie od svého starého přítele Charlese d’Avraye.

Přítomní bolševici se tvářili, že by ji nejraději na místě zastřelili, jen Trockij se zubil a zvolal: „Vidíš soudružko May? V Rusku je stále svoboda, když můžeš v Kremlu zpívat o anarchii.“ Na to mu odpověděla: „Svoboda pro ty, co souhlasí, co se přizpůsobují, ale pro ty ostatní to znamená cestu do Butyrky nebo na Solovecké ostrovy nebo někam jinam… Mí soudruzi Lepetit a Vergeat minulý rok zmizeli. Bude se tento čin opakovat?“ May opustila Kreml hrdá, ale současně plná úzkosti z možných následků.

Zatímco ostatní delegáti začali odjíždět, May se u sovětských úřadů marně domáhala svého pasu. Chevalier se rozhodl zůstat s ní, přestože jeho doklady byly v pořádku. May nezapomněla na svůj slib ohledně pomoci Mollie Steimer a Senjovi Flešinovi. Rozhodla se proto požádat Trockého o audienci. K jejímu překvapení ji o týden později přijal. Právě tehdy instinktivně odmítla stisknout ruku, kterou ji tento masový vrah podával. Trocký to však přešel s úsměvem. May jej požádala o propuštění obou vězněných anarchistů a o svolení je navštívit, dočkala se ale jen neurčité odpovědi.

Zatímco čekala na svůj pas, poznávala May bídnou ruskou realitu ještě důkladněji. Po odjezdu delegátů kupříkladu v Moskvě viděla spousty zubožených opuštěných dětí, které byly na dobu konání sjezdu někam odklizeny.

Lazarévitch, se kterým se dále tajně scházela, byl poměrně pesimistický a nevěřil, že by Trocký May opravdu povolil navštívit vězněnou dvojici. Ukázalo se však, že se mýlil. May a Chevalier dostali doklady a překladatele a mohli vyrazit. Cesta vlakem do Archangelsku v padesátistupňových mrazech trvala tři dny. Samotná návštěva věznice pak byla velmi deprimující a navíc neúspěšná. Po mnoha peripetiích jim totiž bylo řečeno, že Mollie a Senja byli o den dříve převezeni do Moskvy. Takže i May a Chevalier vyrazili prvním vlakem zpět.

Po příjezdu na ně čekal dopis od Mollie a Senji. Oznamovali, že jsou v Leningradu a čekají na vyhoštění z Ruska. Měli sice zakázáno komunikovat s delegáty, May se ale pod záminkou návštěvy muzeí vydala do Petrohradu a povedlo se jí s nimi potají krátce setkat v jednom kostele (aby nevzbudila pozornost „překladatele“, do kostela z hotelu odběhla bez kabátu, kabát ponechaný v takovém mrazu na věšáku měl budit dojem, že si May jen odskočila na toaletu). O několik měsíců později se pak všichni znovu šťastně sešli v Paříži.

May se konečně dočkala svého pasu a mohli tak s Chevalierem vyrazit domů. Jak už ale bylo řečeno v úvodu, na belgicko-francouzské hranici byli zatčeni. Policie šla evidentně na jistotu, což v nich vzbudilo podezření, že je bolševici udali (jejich ostražitost vůči sovětskému režimu posílily i příšerné břišní potíže, které je cestou postihly po občerstvení na sovětském konzulátu ve Varšavě, kde se museli zastavit kvůli výměně dokladů). Zatímco May byla odsouzena ke 45 dnům ve vězení, Chevalier dostal 3 měsíce.

May ve vězení trápily nevolnosti a po propuštění navštívila lékaře, který potvrdil její podezření. Byla těhotná. Otcem byl Chevalier, se kterým se během jejich společné cesty sblížila. May se rozhodla si dítě ponechat, i když Chevalier už rodinu měl a May neměla v úmyslu mu ji rozbíjet. S Chevalierem zůstali blízcí přátelé.

Když se jí narodila dcera Sonia. May opustila své místo u Federace kovodělníků a začala pracovat z domu jako korektorka. Někdy v této době se také osobně seznámila s legendárním Nestorem Machnem. Budovy 114-120 na Boulevard de La Villette patřily staré CGT a bydlelo zde mnoho anarchosyndikalistických aktivistů a aktivistek. Dva malé pokojíky tu obývala i May a její „výsadou“ bylo přijímání soudruhů, kteří do Francie prchali před diktaturami v jejich zemích, šlo hlavně o uprchlíky z Ruska, Bulharska a Itálie. Poté, co je u sebe nechala odpočinout, je pak přesměrovávala do domovů dalších soudruhů, kteří zrovna měli doma volnou postel. Jednou se takto u May objevil unavený pár s malou dcerou. Jak se ukázalo, byl to Machno a jeho partnerka Galina. May poté Machna potkávala celkem často a stali se z nich přátelé.

11. ledna 1924 se v Grange-aux-Belles odehrál meeting, na který si po uspání dcerky May na chvilku odskočila, aniž by tušila, jak dramatické zážitky ji čekají. Když dorazila, na pódiu řečnil bolševický vůdce „Kapitán“ Treint a žlučovitě útočil na anarchosyndikalisty. Jeho projev narušil anarchista Boudoux a vypukla rvačka. I May si sundala pásek, omotala si jím pěst a vrhla se do akce. Nakonec ze strany bolševiků zaznělo několik výstřelů. Dva anarchisté – Clos a Poncet byli zabiti, několik dalších bylo zraněno. Jak May dodává, „nejen v Rusku byli bolševici vrazi“. Tato událost vedla k dalšímu rozkolu v CGTU, řada anarchosyndikalistů přešla k UFSAF (Federativnímu svazu autonomních odborů Francie).

Jednoho dne May dostala telegram od Emmy Golman a Berkmana, kteří mířili do Paříže a chtěli se s May setkat. Berkman se v Paříži zdržel déle a požádal May o pomoc při sepisování svých pamětí. Berkman rád navštěvoval ruské a polské restaurace a jednoho většího setkání u boršče se účastnil i židovský anarchista Schwartzbard, který dle Mayina svědectví celý zbledl, když do stejné restaurace přišel i někdejší ataman Petljura. Petljura měl na Ukrajině na svědomí řadu protižidovských pogromů. Další den se Schwartzbard do restaurace vrátil ozbrojen a Petljuru zastřelil. Schwartzbarda se u soudu zastala řada osobností, poukazujících na Petljurovy zločiny a Schwartzbard byl nakonec osvobozen.

Emma a Saša (jak Berkmana May nazývá) dostali darem od skupiny přátel tři tisíce dolarů, aby si tito věční světoběžníci mohli konečně pořídit vlastní útočiště. Za tyto peníze koupili chatu v Saint-Tropez, kterou pojmenovali Bon Esprit. Emma se tam pustila do sepisování svých pamětí (její slavná kniha Living my life) a May jí pomáhala s přepisováním rukopisu na stroji, práce na knize zabrala asi půl roku. Mayin pobyt v Saint-Tropez byl ale nenadále přerušen.

Jednoho dne ji došel balík od vězněného soudruha. Byly v něm knihy, které mu posílala a které ji teď po přečtení vracel. Nebylo na tom nic zvláštního. Pak ale u May udělala policie prohlídku a evidentně ji zajímaly hlavně tyto knihy a aniž by měla tušení proč, byla May zatčena. Nejprve byla vězněna v Marseilles, později ji detektivové převezli do Melunu (a ukončili tím naštěstí její samotku v cele plné štěnic). V Melunu byla May držena v izolaci, na dvůr musela dokonce chodit s kápí na hlavě.

Asi po týdnu se konečně od své právničky dozvěděla, co se stalo. Onen vězeň do obalu knihy ukryl a z vězení tak propašoval tajný armádní kód (jak se k němu dostal vysvětleno není). May, která neměla o ničem tušení, tak byla vyšetřována pro špionáž. Její případ se dostal na titulní stránky novin. Vyšetřující soudce si sice nemyslel, že by s tím May měla něco společného, jenže se muselo čekat na zjištění rogační komise a May zůstala ve vězení po celou zimu. Kromě běžných vězeňských strastí, jako bylo příšerné jídlo, ji tentokrát trápilo hlavně odloučení od své dcery. Malá Sonia věřila, že je maminka v nemocnici.

Když tato noční můra konečně skončila a May byla propuštěna, čekal ji doma mimo jiné dopis od Françoise, pohledného námořníka ze Saint-Tropez, se kterým se May dříve seznámila v místní kavárně, kam chodila s Emmou a Sašou. François jí psal i do vězení a jeho prosté dopisy byly plné vřelosti, na rozdíl od dopisů některých anarchistů, kteří May kritizovali, aniž by její případ pořádně znali. May se rozhodla využít Françoisovo pozvání a znovu se vydat do Saint-Tropez.

François a May začali žít spolu, François se rozhodl skoncovat se zámořskými plavbami a začít místo toho rybařit, tyto plány ale moc nefungovaly a tak se ze začátku oba živili sběrem a prodejem hub. Situace se zlepšila, když si May díky znalosti angličtiny našla místo v bance. Tam se seznámila s řadou francouzských i zahraničních umělců, kteří v městečku pobývali a když se jí narodil syn Lucien, jeho kmotrem se stal režisér René Clair. Clair se May také snažil pomoci, když banka místní pobočku uzavřela a May tak přišla o práci. Clair pro ni zařídil obchůdek s potravinami, jenže toto podnikání skončilo neslavně, protože May se svým sociálním cítěním nechávala chudší rodiny nakupovat na dluh, až se sama ocitla ve finančních problémech. Současně nastal i krach jejího vztahu s Françoisem. Důvodem byly rozdílné postoje a pohledy na život a také nepřátelství Françoisovy matky a sestry. Rozešli se ale v dobrém a François mohl vídat syna kdykoli chtěl.

May, která kromě sebe musela živit i dvě děti, si našla místo jako recepční v hotelu. Personál tvořili z velké části antibolševičtí emigranti z Ruska, se kterými občas debatovala o revoluci. Po stávce, která v hotelu vypukla, ale manažer veškerý personál propustil. May pak začala nabízet letním návštěvníkům městečka své služby jako písařka, jejím stálým klientem byl například spisovatel Joseph Kessel. Pro něj pak pracovala i po návratu do Paříže, než se Kessel vydal do Španělska psát reportáže o právě vypuklé občanské válce.

May po návratu do Paříže obnovila kontakty s některými anarchisty, třeba s Louisem Lecoinem. Lecoin s dalšími soudruhy čile posílali Španělským soudruhům zbraně, léky a další vybavení. Některé pacifisty to zaráželo, ale Lecoin byl v prvé řadě revolucionář a nemohl odmítnout pomoc těm, kdo bojovali za svobodu. Lecoin také s Nicholasem Faucierem založil SIA (Secours International Anarchiste / Mezinárodní Anarchistickou Pomoc).

28. června 1936 May dostala telefonicky příšernou zprávu od Emmy. Saša je mrtvý, v depresi se zastřelil. May okamžitě vyrazila do Nice, kde našla zdrcenou Emmu. Emma se krátce nato vydala na pozvání Souchyho do Španělska. Později v Londýně organizovala pomoc španělským soudruhům.

Ještě v Saint-Tropez se May v Bon Esprit seznámila se sochařem Fernandem Gualdim. Tamní policejní šéf si tenkrát z nějakého důvodu na Gualdiho zasedl a nechal ho vyhostit jakožto „potenciálně nebezpečného anarchistu“. Všichni místní umělci proti tomu sepsali petici, kterou May dopravila prefektovi departementu Var (málem při tom přišla o život, když cestou při nehodě vyletěla z auta). Petice ovšem nezabrala a Fernando musel ze Saint-Tropez odejít. Nějaký čas se skrýval u May v Paříži, nakonec byl ale zatčen a odsouzen na půl roku vězení.

Když tento trest uplynul a Fernando měl být konečně propuštěn z vězení, May odcestovala do Poissy, kde strávila noc v hotelu poblíž věznice. Chtěla ráno Fernanda přivítat, a protože byla hrozná zima, přivezla mu svetr a kabát. V sedm ráno se brána otevřela a vyhublý Fernando se jí v slzách vrhl do náruče. Dostal od May horkou kávu a croissant, jenže místo propuštění byl Fernando s dalšími vězni naložen do antonu a odvezen pryč. Cílem jejich cesty byl stadion Roland-Garros, který byl v té době francouzskou vládou přeměněn na koncentrační tábor.

May dělala co bylo v jejich silách, aby Fernanda dostala ven. V době, kdy se zdálo, že je úspěch na dosah a do tábora Roland-Garros dorazil příkaz k propuštění, byl už ovšem Fernando přemístěn do nechvalně proslulého tábora Le Vernet d’Ariège.

I May samozřejmě podporovala španělskou revoluci a svou pomoc se rozhodla zaměřit na děti. Zapojila se do Výboru pro pomoc španělským dětem, což byla nepolitická humanistická organizace, která budovala kolonie pro španělské děti. May s ostatními vyrážela s nákladními vozy a sbírala ztracené, zraněné a osiřelé děti, kterým se pak v koloniích dostalo láskyplné péče. May měla později na starost program opětovného sjednocování rodin. Pátrání po členech rodiny, roztroušených válečným zmatkem do různých oblastí, bylo náročné a ne vždy úspěšné.

Když se německá armáda blížila k Paříži, dostala May od humanitární organizace Kvakerů, pro kterou také pracovala, instrukci doprovodit skupinu španělských dětí do Marseilles. A tak, zatímco Němci vstupovali do Paříže jednou stranou, ji May s dcerou Soniou a několika dalšími pracovníky organizace druhou stranou opouštěla. Cesty byly plné uprchlíků i ustupujících vojáků, které občas kropila palbou přelétající italská letadla. Po předání dětí do péče mexického konzula v Marseilles se skupina vydala do Toulouse, kde se pak May s Kvakery starala o uprchlíky přicházející do města.

Ač se může zdát zvláštní, že bezvěrecká anarchistka pracovala pro humanitární organizaci zřízenou náboženským hnutím, měla práce pro Kvakery tu přednost, že mohla výrazně pomáhat i lidem, ke kterým by se bez krytí, jež jí kvakerská průkazka poskytovala, sotva dostala. May tak třeba pomáhala dodávkami jídla, oblečení a léků vězňům z koncentračního tábora Noë nedaleko Toulouse, kde francouzská vláda držela „nežádoucí“ uprchlíky z Itálie, Španělska a dalších zemí. V táboře May narazila na starého známého italského anarchosyndikalistu Alberta Meschiho, se kterým se znala z Paříže. Meschi bojoval ve Španělsku a byl internován, když se po porážce republiky vrátil do Francie. Nebyl už nejmladší a věznění si na něm vybíralo svou daň. May mu obstarala léky a začal zpracovávat místního kaplana, aby jí pomohl zorganizovat Meschiho útěk. Kaplan se sice přesvědčit nechal, plán ale zhatil sám Meschi, který „nechtěl být zavázán knězi“.

I když byl tábor v Noë peklem, daleko horší situace panovala ve zmíněném táboře Le Vernet, zřízeném hlavně pro uprchlíky ze Španělska a z dalších fašistických zemí. Spisovatel Arthur Koestler, který sám táborem prošel, píše, že zpočátku „ubytování v Le Vernet tvořily jen zákopy vykopané ve zmrzlé zemi, ve kterých byli ranění ponecháváni, aby zemřeli a zdraví aby onemocněli. Prvním zařízením tábora byl ostnatý drát kolem dokola a hřbitov vedle něj.“ Jak už bylo řečeno, do tohoto tábora byl přemístěn i Fernando a May začala do tábora s dětmi dojíždět, aby tam pro něj nechala balíčky. Později se jí povedlo díky kvakerské průkazce dostat k veliteli tábora, který ji táborem provedl. May byla naprosto zděšena. Na místní ošetřovně panoval nesnesitelný puch a několik vyzáblých postav tam leželo na prknech a čekalo na smrt, protože pro ně nebyly k dispozici žádné léky. Muži, kteří se táborem ploužili, byli polonazí, někdy měli jen pruh pytloviny ovázaný mezi stehny. O hladu, který tam panoval, svědčí další otřesný zážitek. May viděla muže, kteří z fekálií v latríně vyhrabávali napůl strávené fazole, omývali je v řece a pak je pojídali.

Otřesená May přislíbila, že zkusí zajistit nějakou pomoc. Strašlivé podmínky panující v táboře vylíčila výboru organizace a povedlo se jí zajistit dodávky jídla, léků, oblečení a přikrývek. Už za čtyři dny se tak do tábora vrátila s narvaným náklaďákem pomoci a přislíbila podobné dodávky každý týden. Velitel byl potěšen a na oplátku umožnil May se konečně setkat s Fernandem. Později May také velitele přesvědčila, aby zřídil boudu, kde by se vězni mohli v soukromí setkávat s rodinami, které za nimi (často z obrovské dálky) přijely na návštěvu. May dodávala osobní balíčky Fernandovi a dalším vězněným anarchistům (svému starému známému ruskému nihilistovi Piotrovi dokonce zvládla propašovat jídlo a oblečení i na samotku).

V rámci snahy dostat Fernanda ven, se May vydala přes demarkační linii zpět do Paříže, aby pro něj obstarala dokumenty. Po svém návratu ale zjistila, že mezitím tábor navštívila italská komise a odvezla Fernanda a další vězně italského původu pryč. To však samozřejmě neznamenalo konec jejích aktivit v táboře. Během jedné ze zásobovacích návštěv oslovil May strážný, na něhož už byla dříve upozorněna, protože se k vězňům choval neobyčejně lidsky. Strážný ji vzal stranou a oznámil jí, že druhého dne má do tábora přijet Gestapo a odvézt několik vězněných Němců. Strážný měl o jejich životy obavy, proto se obrátil na May, které jediné důvěřoval. Společnými silami pak těmto devíti Němcům narychlo pomohli k útěku.

Samozřejmě začalo vyšetřování a May byla odvedena k výslechu, kde se bránila tím, že kdyby chtěla někomu pomoci utéct, začala by Fernandem (to že byl Fernando odvezen dřív, než to stihla udělat, si samozřejmě nechala pro sebe). Nakonec byla propuštěna a bylo jí doporučeno, aby zmizela z města, protože Gestapo takto shovívavé nebude. May tuto radu uposlechla. S dětmi se uchýlila do malé vesničky poblíž hranice s Andorrou, kde strávili zimu.

Když May kdysi vyšlo lobování u Trockého, rozhodla se zkusit využít své staré kvakerské průkazky a navštívit ve Vichy ministra vnitra Pucheua, aby se přimluvila za propuštění několika vězňů (mezi nimi i starého známého Lazaréviče) z tábora Le Vernet. Pucheu ocenil práci, kterou v táboře kvakeři odvedli (May sice musela po útěku vězňů z tábora své svazky s kvakery přerušit, její práci ale převzali jiní), Lazarévič byl skutečně propuštěn a znovu se shledal se svou ženou (tou byla židovská anarchistka známá pod jménem Ida Mett, skutečným jménem Ida Markovna Gilman) a jejich synem.

May také pomohla bratrovi Idy Mett Izákovi, který se jako žid nacházel v nelehkém postavení. May mu obstarala doklady a Izák si pronajal chatrč na předměstí Toulouse, kam se May po čase přestěhovala za ním. S Izákem pak v této době počala své třetí dítě, dceru Marie-May. I když se to mohlo zdát neuvážené, pro May bylo početí židovského dítěte „jistým druhem protestu“.

Když jim začaly docházet peníze, Izák si našel práci na farmě v jiném regionu a May se rozhodla s dětmi Lucienem a Marie-May vrátit do Paříže, kde žila nejstarší dcera Sonia. To znamenalo nelegálně překročit demarkační linii. Naštěstí jim pomohli místní farmáři, kteří je u sebe ukryli přes noc a posléze se jim povedlo mezi německými hlídkami proklouznout.

V Paříži zjistila, že řada soudruhů včetně Lecoina byla zatčena. Dělat anarchistickou propagaci nešlo a May tak pokračoval v tom, co dělala vždy, to jest pomáhala všem, kdo to potřebovali. May si našla práci jako korektorka a s několika dalšími se pustila do padělání dokladů pro židy a totálně nasazené. Jeden kamarád, který se nasazení ze zdravotních důvodů vyhnul, poskytl vzor, další člověk, který vyučoval kreslení, vyrobil šablony. Stará kamarádka Thérèse se před totálním nasazením ukryla přímo ve „vlčí tlamě“, když díky své bezvadné němčině začala pracovat na německém úřadě pro cenzuru. May ji tam často navštěvovala a řada falešných dokumentů vznikla právě tam, i když to samozřejmě nebylo bez rizika a jak sama píše, málem se podělala, když ji jednou načapali u psacího stroje (naštěstí tenkrát dokázala zachovat klid a pokračovat, jako by na tom nebylo nic divného).

May byla v kontaktu s různými skupinami odboje, kterým poskytovala falešné doklady a další služby (pomáhala zajistit prostor pro provoz radiostanice, spolupracovala se sítí pašující francouzské vězně z Německa a pomáhala k útěku lidem z Alsaska-Lotrinska, povolaným do německé armády), nikdy se ale nestala členkou žádné z nich. Chtěla si dělat věci po svém a možná i díky tomu nebyla nikdy odhalena, ač měla párkrát namále.

Na konci války, když RAF vybombardovala Saint-Nazare, se k May přestěhovala její matka. A po obsazení Vichistické zóny Němci, se k ní nastěhoval i Izák. Problém se spoustou hladových krků a nedostatkem jídla vyřešila tak, že se s dalším společníkem vloupala do jedné předměstské radnice, kde sebrali přídělové lístky.

Když se Němci konečně stahovali z Paříže, brali s sebou co se dalo. May během cesty na kole zahlédla nespokojený hlouček lidí, stojící u náklaďáku před obchodním domem, do kterého si Němci naložili své zásoby. Společně s jedním mladíkem vylezla na korbu a začala krabice s jídlem rozdávat okolostojícím lidem. Když byl náklaďák skoro prázdný, zpozorovali Němci, co se děje a hodili jejich směrem granát. Všichni se rozprchli. Když si May brala své kolo, viděla, že někdo z jejich vděčných „zákazníků“, ji dal jednu z vyvlastněných krabic do košíku.

Konec války kromě radosti přinesl i „ostudný spektákl probíhající pomsty“, což May odsuzovala. Její dcera Sonia se ve sklíčené náladě vrátila do Paříže z Dordogne, kde působila mezi makisty jako styčná agentka. Aby ji rozptýlila, rozhodla se May vzít ji do Itálie vyhledat nějaké staré známé, mezi nimi i Fernanda. Na hranicích jim sice byl nejprve odepřen průchod, vojáci je posílali sem a tam a vyžadovali po nich další a další potvrzení, May si ale nakonec svým asertivním chováním prosadila svou. Prostřednictvím jedné anarchistické skupiny, na kterou měly kontakt, se jim povedlo Fernanda vypátrat. Ten se pomalu zotavoval z dlouhodobého věznění. May a Sonia strávily v Janově, kde anarchistické hnutí po válce začalo obnovovat své aktivity, asi měsíc.

Sonia se později provdala za spisovatele a surrealistického malíře Georgese Malkineho. Po narození druhého dítěte se přestěhovali do New Yorku a po narození třetího k sobě pozvali May. May návštěvu využila k navázání kontaktů s americkými odboráři a nejrůznějšími anarchistickými skupinami. Neteř Emmy Goldman ji pozvala i do Woodstocku, kde žila řada hudebníků a umělců. Do Woodstcku se nakonec přestěhovala i Sonia, ze které se v USA stala úspěšná folková zpěvačka.

Svým aktivitám v padesátých a šedesátých letech se May v knize bohužel prakticky nevěnuje. Její paměti jsou psány chronologicky a jakž takž podrobně po konec druhé světové války. Pak následuje kapitola, ve které vypráví o několika osobnostech hnutí, se kterými se setkala a které ji ovlivnily. Kromě Machna a Volina vzpomíná také na Mariuse Jacoba, který vedl anarchistický gang „Dělníci noci“ zaměřený na expropriace. V roce 1905 byl Jacob odsouzen za více než 100 loupeží. May se s ním poznala v roce 1929 v prostorách Le Libertaire, kam Jacob zamířil, když byl konečně po čtvrtstoletí pekla propuštěn a May popisuje i jeho další osudy. Poslední osobností je pak Louis Lecoin, s nímž May pro hnutí pracovala nejvíce. Vyprávěním, jak po jeho smrti znovu rozjížděla vydávání anarchistických novin, pak May přeskočí rovnou do let sedmdesátých. O nepokojném roce 1968, tak třeba v knize nepadne ani slovo. Pojďme si zrekonstruovat alespoň to málo, co se o tomto období z knihy vyčíst dá.

Na sklonku roku 1956 postihla Lecoina velká rána, když mu zemřela žena. S o to větší vervou se ale znovu vrhnul do svých antimilitaristických aktivit a kampaně za propuštění mužů, vězněných za odpírání vojenské služby. Když svou kampaň spouštěl, bylo těchto vězňů 19, někteří z nich byli ve vězení už téměř deset let. Motivy jejich odmítání sloužit v armádě se různily, často se jednalo o motivy náboženské. Lecoinovi ovšem nešlo jen o jejich propuštění, chtěl také vybojovat, aby bylo odpírání vojenské služby právně uznáno a aby tak už nikoho dalšího nepostihl stejný osud.

Aby mohl Lecoin vést úspěšnou kampaň, potřeboval noviny a na ty zase potřeboval peníze. Část potřebné sumy získal prodejem svého majetku, část přinesla sbírka mezi přáteli. Podpořilo ho i několik známých malířů, kteří věnovali své obrazy. 31. ledna 1958 tak začal vycházet týdeník Liberté. Byl také zřízen výbor na obranu vězňů. Kampaň nabrala obrátky a Lecoin s šéfredaktorem Liberté Dufourem byli na čas uvězněni kvůli podněcování vojáků, aby neposlouchali rozkazy, soud však oba osvobodil. Situaci samozřejmě ještě komplikovala probíhající válka v Alžíru.

V červnu 1962 zahájil Lecoin hladovku, která trvala 24 dní, než byl na nařízení soudu převezen do nemocnice. Svůj boj ale samozřejmě nevedl sám, podporovala ho řada přátel včetně May, na jeho straně stály i satirické svobodomyslně orientované noviny Le Canard enchaîné, pro které May přes třicet let pracovala jako korektorka. V době jeho hladovky pak stovky novin po celém světě otiskovaly protestní vyjádření. Téma získalo pozornost a po pětiletém boji to byl nakonec paradoxně armádní generál de Gaulle, kdo z pozice prezidenta schválil uznání statusu odpírače vojenské služby z důvodu svědomí, zatímco předchozí „socialistické“ vlády toto téma ani neotevřely.

Jak ovšem May s lítostí dodává, tento obrovský úspěch pozdější zákonné dodatky do značné míry znehodnotily, takže v době, kdy psala svou knihu, stále končily asi tři stovky mladých mužů ročně před vojenským soudem, kde „dle nálady soudce a délky jejich vlasů, byli odsuzováni od jednoho do šesti měsíců vězení, nebo k podmíněným trestům“.

Na jaře 1971 se Lecoin podrobil jakési drobné operaci. Doufal, že se brzy zotaví, aby mohl pokračovat ve své ještě ambicióznější kampani za odzbrojení Francie. May s ním o jeho plánech často debatovala, k možnosti úspěchu takové kampaně se stavěla celkem skepticky a dlouho do večera s ním mluvila i během návštěvy na klinice, kde se léčil. Druhý den ráno ji z kliniky volali, že Louis zemřel. May dorazila na kliniku dát sterému příteli poslední polibek. Pak se dala do práce, aby informovala ostatní soudruhy, kamarády a spolupracovníky a aby společně připravili poslední číslo Liberté.

Lecoin kdysi May řekl, že Liberté vnímá jako své dítě a chtěl by, aby tyto noviny zanikly společně s ním. Navrhl jí ovšem, že by mohla pokračovat v šíření svých myšlenek prostřednictvím nových novin, které by se mohly jmenovat Le Réfractaire (vzdorující), když je taková fanynka Julese Vallèse (sbírka fejetonů tohoto spisovatele a bývalého komunarda totiž vyšla pod názvem Les Réfractaires). Na rozjezd novin jí sice nemohl poskytnout žádné peníze, přislíbil jí ale svou obrovskou knihovnu.

May uspořádala Lecoinův pohřeb, který se dle jeho přání odehrával v tichu, bez hudby a proslovů. Pak se s dalšími sešla v redakci Liberté. Ukázalo se, že Lecoin nezanechal závěť a dědictví po něm připadlo jisté organizaci, se kterou měl přitom v poslední době poměrně chladný vztah.

Aby mohla splnit další přání svého zesnulého přítele vydat dvoj LP s nahrávkami Lecoinova mluveného slova, vzala si May půjčku, naštěstí pro ni měl tento projekt celkem úspěch. Pak také založila Spolek přátel Louise Lecoina a z peněz vybraných na členských poplatcích začala konečně s vydáváním Le Réfractaire. Do vydávání se zapojila většina z bývalých spolupracovníků Liberté a objevilo se i několik nových mladých lidí. Noviny vycházely od dubna 1974 do prosince 1983.

Ani v roce 1979, kdy May své paměti sepisovala, tedy ve věku 81 let, ji neopouštěl aktivistický zápal. „Už nejsem mladá, ale vůbec se nehrnu do odchodu do „důchodu“. Můj syn Lucien mi „nařizuje“ abych byla „v klidu“. Nevím jak. A jsem strašně neposlušná.“

Vydávání Le Réfractaire se nadále věnovala naplno. Tato činnost ji přinášela radost a uspokojení, kontakt s mladými lidmi, kteří do prostor redakce přicházeli, pro ni představoval „nádech naděje“. Přesto se její povaha nemohla spokojit jen s takovou sedavou prací a stále bažila také po akci.

„Na každé demonstraci jsem stála po boku mládeže, bojující, aby učinila možnou budoucnost, kde se válka nebude zdát nevyhnutelnou a kde bude možné řešit nevyhnutelné lidské konflikty jinými prostředky.“ May si zachovávala mladého ducha zahleděného do budoucnosti, jak dokazují i následující slova: „Tak kdy se konečně dostaneme k tomu, abychom mladým projevili nějaký respekt, porozumění jejich plánům a jejich ideálům?“

Jejím hlavním tématem byla stále pomoc odpíračům vojenské služby a antimilitarismus. Pokud jde o odpírače, budu je vždy podporovat ze všech sil. Zapojila se i do protestů proti rozšíření vojenského výcvikového tábora v Le Larzac. Proti tomu se původně postavili místní rolníci, kteří záhy získali podporu tisíců dalších lidí včetně anarchistů. Kampaň byla úspěšná a plán na rozšíření tak byl v roce 1978 po masivních protestech zrušen.

May také na pozvání místních odpíračů navštívila shromáždění v Morlaix, této třídenní antimilitaristické akce se účastnilo asi 6000 lidí z řad ekologických hnutí, nenásilných hnutí, anarchistů, výborů na obranu odvedenců, středoškolských výborů atd. Prvotní popud vzešel od skupinky odpíračů z departementu Finisterre. Jak bylo řečeno, těžce vybojovaný status odpírače z důvodu svědomí byl totiž v té době dalšími úpravami politiků prakticky znehodnocen a mladí lidé opět končili ve vězení. Mezi řečníky vystoupila i May (chybně uvedená jako vdova po L. Lecoinovi) a zapojila se i do následných debat s mladými lidmi. Protože měla tendenci „diskutovat otázky blízké svému srdci s jistou vehemencí“, ocitla se následujícího rána na nemocničním lůžku v důsledku infarktu.

Stejná věc se jí stala také při diskusi v přednáškovém sále univerzity v Paříži, kde se velmi vzrušeně debatovalo o skupině Baader-Meinhof, ke které May poznamenává: „Zatímco cíle a ideály mladých lidí do ní zapojených mi nebyly vlastní, odmítala jsem být spojencem policie a soudního systému, který s nimi zacházel obzvláště ohavným způsobem.“

Že měl její pacifismus své limity, dokazuje i její vyprávění o protestu proti výstavbě jaderné elektrárny v Malville z 31. července 1977. Na akci se sešlo přibližně 60 000 lidí a policie se ten den chovala obzvláště brutálně. May popisuje, jak v dešti kráčela bahnem s ostatními, když je kordon policistů bez varování zasypal granáty. (Později se ukázalo, že jeden člověk po zásahu granátem zemřel, další přišel o nohu a další o ruku. Granát utrhl ruku i jednomu z fízlů.) Několik mladíků v helmách a s holemi, patřících k „ochrannému oddílu“, se jim pokusilo postavit na odpor, množství policajtů, kteří se na ně sesypali, bylo ale veliké. Z řad demonstrantů létaly kameny a občasný molotov. Následně vůdcové demonstrace prohlásili, že demonstrace dosáhla svých cílů a uspěla (což byla lež, cílem bylo dostat se až na staveniště), lidé by se měli vrátit do tábora a ti, kdo chtějí bojovat, mohou zůstat na místě. To May rozlítilo. „Bylo tam asi 60 000 lidí a nemohli jsme jen přihlížet a nechat těch pár mladíků bojovat samotné a nechat je zmasakrovat.“ Po neúspěšné hádce s organizátory se May s několika dalšími pokusila obejít kordón a dostat se do vesnice. I tam už ale policie řádila naplno a hon na demonstranty pokračoval po zbytek dne.

To vše – represe, útočné granáty, popření spravedlnosti – ano, to vše bylo předvídatelné, a přece to většina protijaderného hnutí nečekala! To je ten nenásilný aktivismus, o kterém jsme tolik slyšeli? Jestli to znamená vypustit slogany a pak je nenaplnit a vystavit desetitisíce lidí krupobití granátů a pak zamířit zpět do tábora spokojení, že jsme „splnili povinnost“ a nechat mladé lidi, kteří byli přijati jako „ochrana“, aby byli zmasakrováni, bez toho, že by se jim poskytla jakákoliv pomoc a zacházet s nimi, nebo dovolit, aby se s nimi jednalo jako s tupými násilníky a anarchisty a tak dále, pak se mnou nepočítejte, nepočítejte!

May se zúčastnila i následného soudu, „zlověstné frašky“, během níž bylo odsouzeno několik mladých lidí zatčených po mnoha hodinách daleko od místa bojů.

V úplném závěru knihy pak May vyjádřila naději, že právě mladí lidé převezmou pochodeň anarchie, která „je tou nejkrásnější věcí“.

Ať žije anarchie! Běžte do toho, mladí lidé! Běžte do toho!… Za lásku, bratrství a svobodu!

V prosinci 1983, měsíc po její smrti, vyšlo poslední 83. číslo Le Réfractaire. To bylo vydáno jako připomínka May a některé z článků, vzdávajících čest této úžasné dámě, se objevily i v dodatku knihy. V jednom z nich vypráví Bernard Baissat, který s May krátce před její smrtí točil dokumentární film, že toto natáčení nebylo snadné. May totiž chtěla dát ve filmu prostor každému ze svých přátel, starým veteránům i mladým aktivistům, odpíračům vojny a všem, kdo se podíleli na vydávání Le Réfractaire, chtěla také mluvit o svých vzorech, jako byli Faure a Lecoin. Kdykoliv pak Baissat chtěl něco vystřihnout, navrhovala, aby vystřihl ji.

Podobně je psána i její kniha. May často od svého vyprávění odbíhá k lidem a událostem, které považuje za důležité. Někdy jsou to známé věci, jako třeba případ Sacca a Vanzettiho nebo haymarketských mučedníků, kronštadtské povstání či machnovščina, jindy se ale rozepíše i o méně známých událostech a osobnostech a připomene kapitoly historie, které už pokryl prach zapomnění. Když už nemůže o každém psát tak podrobně jako třeba o Lecoinovi nebo o Emmě Goldman, věnuje jim alespoň odstavec či větu. Vydavatelé z Kate Sharpley Library odvedli skvělou práci, když knihu doplnili spoustou kratičkých medailonků některých ze zmíněných osob, i když, jak sami dodávají, vzhledem k Mayině slabosti pro dlouhé seznamy jmen, bylo těžké držet se toho, aby poznámky nebyly delší než samotný text. Kniha je tak i zajímavým zdrojem při pátrání po méně známých anarchistech a anarchistkách.

Margaret Killjoy je americká transgender anarchistka, spisovatelka a hudebnice. Její esej Anarchism and Its Misunderstanders jsem si vybral na překlad nejen kvůli zajímavým postřehům, které přináší, ale také proto, že mě baví autorčin smysl pro humor, který je občas z textu cítit. Asi se poohlédnu po některém z jejích románů.

Anarchismus a ti, kdo si jej mylně vykládají

O dodavatelských řetězcích a pohřbené historii

Tento týden jsem studovala historii mexického hnutí práce, připravovala jsem se tak na další epizodu svého podcastu, která zahrnovala Ricarda Florese Magóna, pravděpodobně nejvlivnějšího mexického anarchistu. Protože svou organizační práci započal dříve než většina zbývajících revolucionářů z mexické revoluce, jeho jméno a odkaz si ve velkém přivlastnila mexická vláda. [1] Jeho anarchismus byl samozřejmě povětšinou z vyprávění vynechán. Nemůžou jej však odstranit zcela, ať už se o to snaží sebevíc, neboť Magonistas (tohle označí Magón nesnášel) byli anarchisté a nijak se tím netajili.

Třicet pět let před tím, než přišel na scénu, se stalo ještě něco jiného, co stojí za pozornost. Zaprvé, v roce 1865 anarchističtí textilní dělníci vstoupili do stávky ve dvou továrnách v Mexico City. To bývá označováno jako první stávka v Mexiku (o tom si ale ještě povíme). Byli brutálně potlačeni vojskem, které střílelo do davu. Zadruhé, o několik let později v městě Tlalnepantla (toto nedaleké město je dnes součástí metropolitní oblasti Mexico City), vstoupily do stávky ženy anarchistky z několika továren a vyhrály, šlo o první úspěšnou stávku v mexické historii. [2]

Pokaždé když někdo tvrdí, že je něco první stávkou, nebo nejdelším soudním procesem v historii země, nebo jakýkoliv jiný podobný superlativ, jsem skeptická, takže se zpravidla snažím si to dohledat. V roce 1766 se odehrála stávka v dole na stříbro ve městě Real de Monte. Domnívám se ale, že se tenkrát ještě technicky jednalo o Nové Španělsko, nikoliv Mexiko. Stávka v Real de Monte bývá označována za první stávku v severoamerické historii. Spousta věcí bývá označována za tu první.

Nicméně oni textiláci představovali zrod moderního mexického hnutí práce, které, jak se dalo tušit, započalo v krupobití střelby ze strany vlády. Není pro mě ani nijak šokující, že stávku organizovali anarchisté. Přibližně ve stejné době domorodí lidé, anarchisté a domorodí anarchisté započali vlnu rolnických revolt, která děsila privilegované vlastníky půdy a která rozdělila půdu bezzemkům. [3]

---

Číst historické knihy je mou prací a mé preference jsou zřetelné z témat a knih, které si vybírám (tíhnu k anarchismu, k přímé akci, vzájemné pomoci, antikoloniálnímu boji, k feminismu). Snažím se brát v potaz svou zaujatost, ale ani tak nemůžu popřít ohromující zjištění a vědomí, že anarchisté byli v druhé polovině 19. století všude a že ve většině zemí byl anarchistický socialismus (to jest socialistické hnutí, které se staví proti vytvoření nového státu a místo toho prosazuje horizontální organizaci společnosti) převládající formou socialismu, často dokonce početně převyšoval více reformě smýšlející socialisty, které bychom dnes mohli označit jako demokratické socialisty.

Revoluční levice byla silně anarchistická nebo silně anarchismem ovlivněná až do přelomu století, nebo v mnoha zemích až do ruské občanské války, ze které vyšli vítězně bolševici. (Nemůžu se přimět nazývat to bolševickou revolucí. Byla to totiž pluralistická revoluce vedená mnoha socialistickými tendencemi, kterou bolševici ovládli prostřednictvím rozsáhlého vraždění ostatních kolegů revolucionářů. Jo, jsem drsná stará anarchistická megera. A ano, stále mi to připadá jako nejvýstižnější způsob, jak popsat co se stalo.)

Nikdy byste nezjistili, že anarchisté byli všude a měli prsty ve všem, pokud byste si přečetli kteroukoliv mainstreamovou historii – ať už je tento dějepis dílem nějaké kapitalistické země nebo státně socialistické země. Jistě, některá z našich jmen přežívají, kupříkladu Ricardo Flores Magón jako revoluční vůdce. A především Španělsko, Ukrajina a Korea nemohou zcela pohřbít naši památku. Avšak každý úsek kultury, každá část historie posledních zhruba 150 let, kterými jsem se zabývala, jsou plné anarchistů. Předmětem mé další práce je beletrie a hned zpočátku jsem si uvědomila, že tu máte autory a autorky jako Aldous Huxley, Ursula le Guin, Oscar Wilde, Michael Moorcock, Franz Kafka, Henry Miller, Anthony Burgess, Joe Haldeman. Známá jména, skoro domácí (záleží ovšem na domácnosti). Nikdo z nich není slavný pro své spojení s anarchismem.

Anarchističtí uprchlíci ze Španělska patřili mezi nejostřejší partyzány bojující ve Francii a byli to anarchisté v tancích se jmény jako Durruti a Don Quixote, kteří se jako první přivalili do Paříže v průběhu jejího osvobozování od nacistů v roce 1944.[4]

Naše historie je pohřbená.

Anarchistická historie samozřejmě není jedinou pohřbenou historií. Musím vyvíjet ohromné úsilí, když chci zjistit, co v rámci jakéhokoliv sociálního boje dělaly ženy, protože jsme vždy byly u toho ale přitom se naše jména nikdy nezapsala. Třeba v případě té první úspěšné stávky v Mexiku vedené anarchistickými textilačkami. Jména žen nejsou zaznamenána, místo toho máme jméno jakéhosi muže, který byl zapojený do jejich organizování. Luisa Quevedo byla jednou z trojice anarchistů, kteří v roce 1869 odcestovali do Chiapasu v Mexiku, aby vycvičili v používání zbraní tamní rolníky, jejichž hnutí inspirovalo revolučního vůdce Zapatu a tudíž i pozdější zapatisty, kteří inspirují tolik lidí dnes… a stejně je v historii zmíněna jen jako manželka jiného anarchisty.

Bože chraň, pokud chcete zjistit spojitost kohokoliv v historii s queer identitou či sexuální prací. I mezi zarytými revolucionáři bylo po dlouhou dobu obtížné přimět někoho, aby přiznal „jo, tenhle borec rád šoustal chlápky“ nebo „tahle dáma si vydělávala peníze nejstarším řemeslem“. Ačkoliv první časopis na světě určený pro gaye (a zase tu máme další „první“) vydával německý anarchista Adolph Brand.

A jelikož tak mnoho z nás anarchistů/ek bylo queer a mnoho z nás nejspíše bylo i sexuálními pracovníky/icemi (ty nejhlouběji pohřbené historie ze všech), je ještě o to těžší nás najít. Průkopnický sociální vědec Magnus Hirschfeld, který zkoumal problematiku LGBT ve Výmarském Německu (později musel uprchnout před nacisty, kteří jeho výzkum spálili), nebyl anarchistou, ale přesto o nás má co říci: „V řadách relativně malé strany – anarchistů – jako by se, jak mi připadalo, nacházelo proporcionálně více homosexuálů a zženštilých, než v jiných stranách“. Myslel to jako kompliment a my to tak také bereme.

Toto pohřbení naší historie má více dopadů než jsem schopna vypočítat. Jedním z nich je, jak často musíme znovu vynalézat kolo – musíme znovu a znovu dělat chyby a učit se z nich, abychom zjistili, kterým spojencům můžeme důvěřovat a kteří mají v úmyslu nás povraždit, znovu a znovu se musíme složitě učit silné a slabé stránky kolektivního rozhodování, znovu a znovu se složitě učíme co je potřeba pro organizování revolučních aktivit v patřičném měřítku.

Další efekt, ten, kterému se teď chci hlavně věnovat, je ten, že o nás lidé prostě neví. Neví, o co nám jde. Slyší označení „anarchista“ a dojdou k jistým závěrům založeným na tom, co jim bylo řečeno, nebo na tom, co si sami myslí o „společnosti bez vlády“. Pokud budeme mít štěstí, budou vycházet z toho, s čím z anarchismu se už setkali. Nebo spíše s čím se setkali a o čem ví, že jsme to my.

Tato špička anarchistického ledovce se liší v různých časech a na různých místech, ale vždy je to jen špička. Dlouhý čas nás veřejnost znala prostřednictvím našich atentátníků, kteří měli na svědomí, že se hlavy států ocitaly ve svých hrobkách o něco rychleji. Jindy v nás veřejnost viděla jen buřiče, kteří se jen tak bez příčiny snaží vydráždit lidi. V nedávné době jsme se nejvíc dostali do povědomí kvůli černému bloku, kvůli výtržnostem během protestů. Někdy jsme byli známí i díky projektům vzájemné pomoci a mezi ostatními protestními organizacemi a mezi progresivní levicí jsme někdy známí zásluhou našich dovedností jako schopní organizátoři, facilitátoři a zdravotníci.

Celkově vzato jsme ovšem známí především kvůli bouřlivým nepokojům. Atentáty. Bomby. Destrukce. To vše bylo a je součástí naší historie, ale opravdu jen částí. A to nás šikovně přivádí k jednomu z největších problémů, na které narážíme: lidé si neuvědomují, že anarchismus je zastřešující termín pro skupinu ucelených a specifických politických a sociálních teorií a praxí. Myslí si, že to znamená jen „vláda je teď pryč, hodně štěstí“. Ty nejviditelnější aspekty anarchismu ne vždy dokážou lidi informovat, že nám jde ještě o něco jiného.

Jednou jsem měla v Portlandu přednášku o anarchismu a beletrii, asi deset let po tom, co tohle město zažilo řadu militantních protiválečných protestů proti druhé válce v Iráku. Jeden člověk mi položil otázku která v zásadě zněla asi takhle: „Proč vy anarchisté vždycky přijdete a zkurvíte naše protesty?“

Tenkrát jsem odpověděla konkrétněji, než obvykle, protože jsem byla v organizaci těch konkrétních protestů, o kterých mluvil, intenzivně zapojená. Odpověď na jeho otázku byla jednoduše taková, že v prvé řadě ty protesty byly organizovány právě anarchisty (nebo s intenzivním zapojením anarchistů). Ti, kdo vnímali anarchisty jako někoho „z venčí“, očividně nebyli do organizace těchto protestů zapojeni. Aby bylo jasno, anarchističtí organizátoři povětšinou nebyli dvacetiletí lidé v černých kuklách, ale většina z nás byla s černým blokem solidární. (Tedy vlastně já jsem byla v době, kdy jsem pomáhala tyto protesty organizovat, dvacátnice v černé kukle, ale nebyla jsem ani zdaleka tou hlavní organizátorkou.) Otázka, kterou jsem mohla tomu muži položit na oplátku by zněla: „Proč jste šel na protest, jehož záměrem bylo narušit společnost natolik, aby to zastavilo válku a očekával jste přitom, že nikdo neudělá nic narušujícího?“

Jenže jsme zase u toho, znají nás jen pro ten vrcholek ledovce.

První anarchista, se kterým jsem se setkala, byl v mém skautském oddílu. Alespoň si tedy myslím, že byl anarchista. Byl to cool starší pankáč, bylo mu asi 17. Žil ve sklepě u své mámy, což je cool, když je vám 17 a měl cédéčka Black Flag a trička Guns & Roses. V tom sklepě byl kulečníkový stůl, přes který bylo přehozeno prostěradlo, které zakrývalo velikou kupu autorádií. Ty byly nejspíše kradené.

Neměla jsem ponětí, že je anarchismus politickou ideologií. Nevím ani, jestli to věděl ten sedmnáctiletý kluk. Chápala jsem anarchismus právě tím stylem „vláda je pryč, hodně štěstí“. Bylo mi 13, takže se mi taková verze anarchismu líbila. Položila jsem mu velkou a zásadní otázku otázku o anarchismu: „Když kreslíš áčko v kroužku, přesahují ty čáry áčka ven z kruhu nebo ne?“

Dal mi tu správnou odpověď.

„To je fuk.“

Zaujetí pro anarchismus mi tenkrát nevydrželo a po většinu mého teenagerského období jsem se o něj nezajímala, protože (jak jsem to tehdy viděla) jsem byla příliš racionální na to, aby mě to táhlo k extrémům. Přiklonila jsem se k vlažné podpoře sociální demokracie a Strany zelených, ale žádný zvláštní zápal jsem necítila.

Nedělala jsem nic politického, dokud jsem v roce 2002 ve svých 19 letech nepotkala anarchisty. Setkala jsem se s demonstranty oblečenými v černém, kteří byli pevně odhodláni dát v sázku svá těla, aby zastavili neoliberální agendu, která obírala rozvojové země o jejich zdroje a zanechávala za sebou mrtvoly. Protestující měli jasnou a konzistentní politickou ideologii a konzistentní politické metody. Líbilo se mi to. Už bych neměnila.

Ale nepíšu to proto, abych přesvědčovala čtenáře, aby se stal anarchistou. Snažím se říct, že většina diskusí mezi anarchisty a ne-anarchisty v zásadě obnáší to, že obě strany mluví o dvou rozdílných a nesouvisejících ideách. Většina lidí (ale ne všichni) kritických k anarchismu neargumentuje proti politické ideji, kterou jsem já (a miliony lidí přede mnou) přijala za svou. Neargumentují proti svobodnému spolčení spolupracujících autonomních skupin, které se jedna s druhou spojují do federací, aby vybudovaly antirasistickou a antipatriarchální společnost založenou na vzájemné pomoci a vzájemném respektu. Argumentují proti postoji „žádná pravidla“.

Některé z těchto argumentů jsou vznášeny v dobré víře. Jiné ne.

Anarchismus je zastřešující termín pro kolekci specifických a identifikovatelných ideologických postojů. To znamená, že anarchismus není něco neurčitého. Je to komplexní záležitost, je to organická záležitost a je to ideologie proti ideologii, ale je to stále specifická a identifikovatelná záležitost. Když řeknu například „anarchističtí kapitalisté nejsou anarchisty“, chci tím říct, že kapitalismus je zcela mimo hranice toho, co bylo historicky uznáno jako anarchismus jakožto konzistentní hnutí. Anarchismus se jako součást širšího zastřešujícího socialistického hnutí (socialismus je další špatně chápaný termín) přímo vyvinul, aby stál proti kapitalismu. Antikapitalismus je pro anarchistickou teorii a praxi přinejmenším stejně zásadní jako odmítání státu.

To neznamená, že bych obhajovala nějaké striktní definice a ohraničení anarchismu. Bojujeme za, jak by řekli zapatisté (kteří nejsou anarchisté, ale se kterými nás už po několik desetiletí pojí vzájemné diskuze, podpora a respekt), „svět, ve kterém je možných mnoho světů“.

---

Anarchismus je děsivé slovo pro lidi, kteří jsou velmi laskaví. Zvolili jsme si agresivní jméno. Byla to vždycky tak trochu provokace. Když se ten chlápek Proudhon, kterého zrovna moc nemusím, v roce 1840 prohlásil za anarchistu, bylo to tak trochu jako říct „jsem terorista“. Alespoň když vyjdeme z konotací slova anarchista v té době. Myslel to ale také přímo a opravdově, když prohlásil: „Tak jako muž hledá spravedlnost v rovnosti, tak společnost hledá řád v anarchii.“ (Důvod, proč ho moc nemusím, je ten, že když řekl „muž“, doslovně tím myslel muže a vylučoval z toho ženy. Jiní anarchisté mu ihned a oprávněně vyčinili za jeho misogynii.)

Vážně nemůžu lidem dávat za vinu, že chápou anarchismus špatně. Kdykoliv lidé z obou stran argumentují „ne, anarchie znamená toto“ nebo „ne, anarchie znamená tamto“, chce se mi vykřiknout, „věděli jste, že slova mívají víc než jeden význam, v závislosti na kontextu a na tom, kdo je pronáší?“ Je naprosto pochopitelné, že lidé chápou anarchismus jako prosazování anarchie, která je nejběžněji definována jako „absence vlády a řádu“ nebo tak nějak. Není to historicky udržitelná definice anarchismu jakožto politické pozice, ale lidé naprosto pochopitelně předpokládají, že anarchismus musí být založen na tom, co se o anarchii naučili, když vyrůstali.

Anarchisté se s tímto problémem snažili vypořádat mnoha způsoby. Jedním z nich je „změna značky“. Další možné označení pro anarchisty, které se asi nejvíce ujalo, je „libertinští nebo libertariánští socialisté“. Má to svůj půvab, je to konkrétní a příznačné. Jsme socialisté, to jest věříme, že by výrobní prostředky měly být spravedlivě rozděleny. Jsme také opakem autoritářských socialistů, což z nás dělá libertariány. Problémem je, že pro polovinu USA “libertariánský” znamená „kapitalistický“ a pro druhou půlku „socialista“ znamená „autoritář“. Takže to moc nedává smysl. (Zpočátku se pojmy „socialismus“ a „anarchismus“ používaly jako vzájemně zaměnitelné, protože autoritářský socialismus se zkrátka a dobře vyvinul až později. „Libertariánský“ jsme začali přidávat, abychom se odlišili od těch, se kterými jsme nesouhlasili v otázce autority.)

Já ale o změnu značky nemám zájem. Věřím prostě v osvětu. Možná jsem příliš lapena tím, jak ve mě slovo anarchismus a taky černé a černorudé vlajky zažehly oheň nadšení, když mi bylo 19, oheň, který stále nevyhasl. Ale jakákoliv politická nálepka bývá špatně chápána a zpronevěřována a nejspíše to tak bylo vždycky. V Evropě devatenáctého století slovo „republikán“ znamenalo být „proti králi“ a hraničilo s výrazy socialista a anarchista. V USA devatenáctého století slovo „republikán“ znamenalo být „proti otroctví a ochotný začít kvůli této otázce válku“. Dnes „republikán“ znamená „přespříliš hledí na Fox News”.

---

Vytáčí mě otázky toho typu jako „jak by v anarchistické společnosti probíhala výroba a distribuce léků?“ Ty otázky mohou být pokládány v dobré víře a pokud tomu tak je, zaslouží si odpověď. Obvykle z nich ovšem zaznívá podtón „neprobíhala by a tudíž se zastáváním anarchismu stavíš proti lékům zachraňujícím životy“.

Většina těch, co se takto ptají, by vám nedokázala popsat, jak se léky vyrábí a distribuují v současném systému, nebo jak tomu bylo v Sovětském Rusku. Není to ten druh specializovaných znalostí, který by průměrný člověk ovládal. Drzá odpověď, která mě napadá jako první, je samozřejmě „no, nefunguje to moc dobře ani teď, nebo ne?“

Ale sama původní otázka vykazuje nepochopení anarchismu (což je však opět pochopitelné nepochopení). Anarchismus se obyčejně nestaví proti výrobě a distribuci léků. Nejsou to „korporace“, kdo vyrábí léky, nejsou to „vlády“, kdo vytváří mezinárodní bezpečnostní standardy. Jsou to lidé, kdo oboje dělá. Lidé zakotvení v organizačních strukturách.

Kdosi se mě nedávno zeptal co bychom udělali s rozvodnou sítí elektřiny. Zdá se to jako natolik dobrý příklad, že dokonce může posloužit jako jakási metafora anarchismu. Lidé mají tendenci chápat rozvodnou síť jako centralizovaný zdroj energie, která se posílá tam, kde je potřeba. Je na tom kus pravdy. Pak je tu život mimo rozvodnou síť, kdy se elektřina musí vyrábět a uchovávat lokálně. Když jsem žila mimo připojení na síť a spoléhala se na solární panely, ukázalo se, jak neefektivní takový systém je. Elektřina se generuje jen když svítí sluce, takže ji musím uchovávat v bateriích, které jsou nejen drahé na pořízení, ale jejich výroba je taky ekologicky destruktivní.

Nebylo by v tom případě lepší mít rozvodnou síť? Nemusí to nutně znamenat centralizaci. Tam, kde teď žiju, mám zase soláry. Tentokrát to ale jsou soláry připojené na síť. Vyrábím na své střeše elektřinu, která jde do sítě, aby ji mohli využít další lidé. Když slunce zapadne, čerpám ze sítě. Rozvodná síť může být (a do určité míry už je) spíše rozptýlený než centralizovaný systém. Samozřejmě také pokládám za užitečné mít záložní systémy pro případ, kdy rozvodná síť není k dispozici a mikrosítě, sloužící jednotlivým oblastem, jsou dobrým záložním, nebo dokonce hlavním zdrojem energie v závislosti na specifických potřebách komunity.

Lidé uvažují o vládě jako o rozvodné síti a o anarchismu jako o chatě mimo síť. To je jádro neporozumění. Anarchisté usilují o distribuci energie v každém smyslu toho slova (anglické slovo „power“ se dá přeložit také jako moc, síla, schopnost nebo pravomoc, takže spojení „distribute power“ může znamenat také „rozprostřít moc“ – poznámka překladatele), ne jen o její lokalizaci. Tím nechci říct, že by chata mimo rozvodovou síť (opět míněno metaforicky) byla v protikladu k anarchismu, ale není to způsob života, jaký by si většina lidí vybrala. Anarchismus představuje síťoví vzájemně se překrývajících rozptýlených systémů. Některé z těchto systémů, aby je bylo možno sdílet, vyžadují jisté zásady (nemohu například do rozvodné sítě pouštět stejnosměrný proud). Ne všude musí být solární panely, ne vše musí být poháněno větrem. Rozlišné systémy mohou fungovat společně, aby se vzájemně podporovaly a vynahrazovaly vzájemně své slabé stránky. Celkem vzato, pravděpodobně bychom se obešli i s mnohem menší závislostí na elektřině, ale většina z nás vnímá jako užitečné ji mít k dispozici.

Anarchismus je schopný poskytnout odpovědi na otázky ohledně dodavatelských řetězců a výroby, ale tyto odpovědi nejsou tak docela tím, co anarchismus znamená. Anarchismus není souborem odpovědí. Je to soubor nástrojů k nalézání odpovědí. Odpověď na otázku „jak by anarchistická společnost řešila to a to“, zní „budeme se organizovat takovým způsobem, aby se ti, kdo jsou nejzpůsobilejší tuto otázku zodpovědět, mohli dát dohromady a zodpovědět ji“. Nemyslím to jako nějakou neurčitou frázi, myslím to konkrétně. Když kupříkladu dělníci řídí továrnu namísto akcionářů, efektivita se zvýší, platy se zvýší, pracovní podmínky se zlepší a pracovní doba zkrátí. V anarchistické společnosti se lidé, kteří ví, jak vyrábět a distribuovat léky, budou moci sejít a diskutovat, jak vyrábět lepší léky efektivněji a nebude tu peněžní bariéra mezi pacientkou a jejími medikamenty, ani národní bariéra mezi výzkumnicí a jejími kolegyněmi.

Když říkáme „nevíme, jaká bude anarchistická společnost, protože v ní ještě nejsme“, nejsme vágní a vyhýbaví. Říkáme, že společnosti by měly být vytvářeny lidmi, kteří v nich žijí. Anarchismus je soubor nástrojů a principů k budování společností, které si cenní svobody a spolupráce. Ve skutečnosti máme k dispozici příklady, jak by takové společnosti mohly vypadat, ale kde jsme teď a kde budeme v budoucnu, to není ani revoluční Katalánsko, ani Ukrajina během ruské občanské války, ani Korejské Mandžusko. Neměli bychom očekávat, že dojdeme ke stejným odpovědím jako oni, ani když na naše problémy aplikujeme obdobné metody k řešení problémů.

Čerpáme z historie – nejen z historie těch, kdo se sami označovali za anarchisty, jako v dříve uvedených příkladech, ale i z žitých zkušeností lidí z kultur, které nejsou tradičně státními nebo kapitalistickými společnostmi. Čerpáme z historie, abychom psali svou přítomnost a připravili se ke kolektivnímu psaní naší budoucnosti.

Zprávy z Palestiny jsou čím dál depresivnější a počet zabitých a zmrzačených lidí narůstá strašlivým tempem, mrtvých už je více než 10 000 (skoro polovinu tvoří děti). Situaci výstižně charakterizuje tento úryvek z prohlášení, které se objevilo na stránkách Montreal counter-information v souvislosti s přímou akcí proti kanceláři kanadské ministryně zahraničí Mélanie Joly:

Někteří lidé říkají, že je Gaza největší vězení na světě. Zcela souhlasíme s takovým popisem, ačkoliv teď už je to očividně eufemismus, protože Gaza se stala vyhlazovacím táborem. Blokovat dodávky vody, jídla, léků, elektřiny, paliva a internetové připojení populaci zcela závislé na importu a mezinárodní pomoci a současně s tím ji vystavit kobercovému bombardování, může vést jen k jednomu výsledku. Můžete se tomu slovu vyhýbat jak chcete, ale realita je taková: izraelská vláda páchá genocidu, dělá to zcela očividně a s vaší plnou podporou Mélanie Joly, Justine Trudeaue a vy zbývající bezpáteřní paraziti, kteří máte údajně reprezentovat naši vůli a naše zájmy. (1)

Samozřejmě že neexistuje žádná omluva pro zvěrstva spáchaná Hamásem, neexistuje ale ani žádná omluva pro útoky ze strany židovských osadníků, ani pro vražedné orgie izraelské armády. Jiskřičkou naděje pro nás mohou být alespoň zprávy o aktech odporu a solidarity, které se v souvislosti s novým kolem masakrů v Palestině objevily. Přináším alespoň stručný výčet některých z nich. Pokud chcete vědět více, čerpal jsem z tohoto anglického textu, který obsahuje spoustu dalších podrobností a také odkazy na ještě podrobnější primární zdroje: Blockades, Demonstrations, and Direct Actions Continue in Solidarity With Palestine | anarchistnews.org

Ve čtvrtek 2. listopadu protestující zablokovali na několik hodin dálnici v Durhamu v Severní Karolíně, požadovali zastavení palby a ukončení okupace.

V pátek 3. listopadu se shromáždily stovky protestujících v Oaklandu v Kalifornii a pokusily se zastavit loď se zbraněmi směřující do Izraele. Jak uvádí jeden report:

Členové komunity požadující zastavení palby v izraelské válce proti Gaze zdrželi více než 9 hodin v kotvišti č. 20 v Port of Oakland americkou vojenskou zásobovací loď Cape Orlando mířící do Izraele. Blokáda se vystupňovala a protestující obsadili kotviště. Tři protestující se zámky připevnili k žebříku vedoucímu na loď a velmi tak přispěli ke zpoždění lodi.

4. listopadu v San Francisku v Kalifornii opustilo více než 100 zdravotnických pracovníků Sanfranciské všeobecné nemocnice a UCSF (University of California, San Francisco Medical Center) svá pracoviště a shromáždilo se, aby požadovalo ukončení masivního zločinného bombardování Gazy a genocidy Palestinců. Protestující odsoudili útoky na nemocnice a zdravotníky a také snahy managementu a úřadů donutit pracující, aby zůstali zticha ohledně masakrů a ztrát na životech způsobených americkou podporou Izraele.

5. listopadu se sešli protestující v přístavu Port of Tacoma, aby znovu zablokovali tu stejnou loď, proti které směřovala demonstrace v Oaklandu. Stovky demonstrujících úspěšně zablokovaly naložení přepravního kontejneru na loď. Protest trval více než 13 hodin a zahrnoval i kajaky a další malá plavidla bránící lodi Cape Orlando v odplutí.

V Barceloně přístavní dělníci odmítli nakládat a vykládat lodě směřující do Izraele.

V St. Charles v Missouri byla uspořádána blokáda závodu Boeingu. Tato akce měla za cíl narušit dodávku více než tisíce bomb do Izraele. Demonstrantům se povedlo dosáhnout uzavření brány pro kamiony.

V Illinois se konal picket před domem kongresmanky Jan Schakowsky.

V případě již zmiňované akce proti kanceláři Mélanie Joly v Montrealu, byl před budovou vyvěšen velký banner. Před vchodem do budovy byla rozlita červená barva a byl tam také zanechán seznam Palestinců zabitých během pokračující genocidy v Gaze.

Anarchisté se také přihlásili k několika akcím v Bay Area – vytlučení oken banky HSBC kvůli obchodním vztahům s více než tuctem společností dodávajících zbraně a technologie izraelské armádě, vytlučení oken náborového střediska armády Spojených států, vytlučení oken Starbucks kvůli represi namířené vůči pro-Palestinským odborářům a konečně k polití 8 aut Cruise červenou barvou kvůli obchodním stykům s Izraelem.

(1)Intifada Everywhere: Direct Action at the Office of Melanie Joly » Montréal Counter-information (mtlcounterinfo.org)

I když hltám prakticky vše, co se týká anarchismu, paměti různých anarchistů a anarchistek jsou četba, kterou mám asi nejraději. Narazíte v nich na spoustu zajímavých detailů, které v obecněji pojatých dějinách hnutí nenajdete. Paměti mají tendenci psát spíše lidé, kteří něco zajímavého prožili, kteří jsou svému ideálu stále oddáni i v pokročilejším věku a kteří o svém boji za něj dokážou vypravovat s nakažlivým zápalem (nebo se možná memoáry těch dalších tolik nevydávají). Každopádně zatím mě vždy podobné knihy nadchly a vše výše řečené zcela platí i pro knihu Mých osmdesát jedna let anarchie francouzské anarchistky May Picqueray (AK Press/Kate Sharpley Library 2019).

Její život byl opravdu pestrý, ve dvacátých letech se kupříkladu s odborovou delegací dostala do Sovětského Svazu, kde bojovala za propuštění vězněných anarchistů, za druhé světové války působila v odboji, znala se s Nestorem Machnem či Emmou Goldman a Alexandrem Berkmanem a anarchistickým aktivitám se věnovala až do konce života.

Z její knihy jsem na ukázku přeložil část, která popisuje, jak se mladičká May těsně po první světové válce prostřednictvím svého milence srbského studenta Draguie seznámila s anarchismem a s obrovským entuziasmem se zapojila do pařížského hnutí. V této části se také hodně mluví o kabaretech a hudebnících, kteří hnutí podporovali. Pokud stejně jako já rádi u čtení posloucháte hudbu, doporučil bych jako vhodnou kulisu tuto skladbu, o níž je v textu také řeč.

Překlad je krácenou verzí původního textu, vynechal jsem dlouhé seznamy zpěváků a zpěvaček, kteří v kabaretech vystupovali, stejně jako rozsáhlý výčet francouzských názvů jejich písní. Netroufl jsem si ani na překlad písňových textů, obávám se, že dvojím překladem (z Francouzštiny do Angličtiny a z Angličtiny do Češtiny) by se ztratilo hodně z jejich původního půvabu.

Teď už ale předávám slovo May slibovaným úryvkem.

Nepochybně to bylo nejšťastnější a nejradostnější období mého života. Dragui a já jsme žili naplno a bláznivě jsme se milovali. Scházeli jsme se každý večer, společně jsme večeřeli a často jsme naše večery trávili v Café de la Rotonde na Boulevard du Montparnasse, kde jsme se potkávali s přáteli všech národností, ale převážně s Bulhary a Srby. Nad krajícem chleba a café crème jsme přetvářeli svět.

Naše diskuse byly živé a vášnivé, v té době jsem se začala seznamovat s teoretiky anarchismu, které Sébastien Faure občas citoval během svých přednášek: Proudhon, Bakunin, Kropotkin, Elisée Reclus a tak dále. Vše, co jsme četli, se analyzovalo a debatovalo a bylo to fascinující.

Pravidelně jsem navštěvovala přednášky Sébastiena Faureho. Vídala jsem ho často, pomáhal mi svými radami a nasměroval mě v mé četbě. Byl to můj duchovní otec a velmi jsem si jej vážila.

Pustil se do série dvanácti přednášek, každá z nich se věnovala jinému tématu. První se odehrála v sále Sociétés Savantes, který byl úplně nacpaný. Brzy jsme si všimli, že se mezi nás vetřeli nějací provokatéři a že zřejmě nebude trvat dlouho, než o sobě dají vědět. Kousek ode mě si nějaký statný chlápek vycpával klobouk papírem, což byla jasná předzvěst rvačky. Nespouštěla jsem z něj oči. Strčila jsem si do rukávu kabátku a držela u svého pravého zápěstí krátký gumový obušek, který mi dal jeden soudruh, abych se mohla v případě potřeby bránit.

Z ničeho nic krupobití šroubů a matic roztřískalo skleněné dekorace podél stěn sálu a prakticky všude propukl pronikavý křik. Můj soused byl zcela zaměstnán vyprazdňováním svých kapes. Vyšplhala jsem na židli, abych na něj dosáhla (byl vysoký a já měřím jen 155cm) a nějak se mi povedlo ho tím obuškem praštit do nosu, abych ho zklidnila.

Musela jsem ho zřejmě ošklivě zranit, protože ihned přestal s tím, co dělal a snažil se dostat k východu. Jeho kámoši udělali to samé, jejich „mise“ byla splněna. Ale áčkaři nejsou žádné ořezávátka a pár urostlých kamarádů je zastavilo u vchodu a dali jim výprask, který byl odrazem škod, které jsme museli zaplatit z vlastních kapes v solidaritě s organizátorem.

To byl můj křest ohněm. Ještě zbývalo, aby mě anarchisté přijali do svých řad. Ale po té rvačce jsem se rozhodla.

V suterénu jedné budovy nedaleko Place d’Italie svou činnost právě zahájila anarchistická skupina z pařížských obvodů XIII a V. Nějací soudruzi nás tam představili. Dragui a já jsme byli vřele přijati a stali se z nás aktivní členové skupiny. Z hlediska počtů byla jednou z nejsilnějších, měla kolem sta členů, tvořili ji dělníci a studenti. Rozhodně jsme si nemohli stěžovat, že by nebylo co dělat. Protože jsme neměli moc peněz, vyráběli jsme si vlastní plakáty, rozlepovali je a často jsme se přitom potýkali s fízly (těm jsme tenkrát přezdívali „sergots“). Často jsme své večery zakončili na policejní stanici.

Každý týden jsme diskutovali jiné téma a i když jsme se vždy neshodli, převládalo ve skupině pevné kamarádství.

V dobách voleb jsme se odvážili odporovat „budoucím vůdcům lidu“. Někdy došlo na potyčky, když nám bylo odepřeno právo promluvit, vzali jsme si ho silou a to ne vždy dopadlo dobře.

Jeden z našich parádních vtípků spočíval v tom, že jsme se s Thérèse (Thérèse, Mado, Margo a Marie byly mé nejlepší kamarádky) v poledne, když fízlové vyráželi z prefektury a nastupovali do přecpaného metra, na ně natlačily a vyzdobily jsme jim opasky anarchistickými letáky. Je skvělé být mladá!

Když bylo hezké počasí, podnikali jsme výlety do přírody kolem Paříže, do Saint-Cloud, Saint Cucuffa, Clelles a Herblay. Vyráželi jsme v sobotu odpoledne ve veselých a hlučných bandách s batohy na zádech. Noc jsme strávili pod hvězdami, jako lože nám posloužila sláma. Já jsem si ovšem vždy nosila houpací síť, kterou jsem si zavěsila mezi dva stromy. V neděli po pikniku začala řada zpěváků, zpěvaček a muzikantů svou sérii písní. Nádherné písně od autorů jako Charles d’Avray (1), Gaston Couté (2), Loréal (3) atd., k nám lákaly Pařížany, kteří si vyrazili na piknik a my jsme jim nabízeli své noviny a rozdávali letáky. Sébastien Faure se k nám často připojil, když se vracel z nějakého řečnického angažmá a nemuseli jsme ho přemlouvat, aby se dal do zpěvu.

Večer, když jsme se vracívali vlakem, se někteří z nás bez rozpaků pouštěli do těch nejostřejších písní z anarchistického repertoáru, aby do starých dobrých nedělních pouličních zpěvů přidali trochu mírné hrozby.

Ano, v anarchistických řadách se hodně zpívalo. Měli jsme dokonce svou vlastní „koncertní kavárnu“. Dlouhý tlumeně osvětlený sál nad kavárnou na Rue de Bretagne v srdci čtvrti Marais. Na konci sálu bylo jeviště pokryté rudým sametem, to tvořilo scenerii pro zábavný program Muse Rouge.

Muse Rouge založili v roce 1900 Victor Méric a Maurice Doublier, její vybavení bylo zdarma k dispozici každé avantgardní organizaci, která působila sympaticky. Zpěváci z velké části pocházeli z řad spřízněných dělníků, básníků a skladatelů. Někteří si už stihli získat jméno, další se teprve učili jak to chodí. Jednoho dne se objevil stydlivý mladý muž, který se omlouval, že jeho „trubky jsou rezavé“, byl to André Isaac, známý jako Pierre Dac, který pak udělal dlouhou kariéru.

Repertoár byl samozřejmě revoluční a antimilitaristický, ale nezapomnělo se ani na lásku. Hráči a skladatelé sklízeli vřelý potlesk. Atmosféra byla srdečná a bratrská a soudruzi se ve vzájemné společnosti cítili šťastní.

Největší dojem ze všech na mě udělal Charles d’Avray, jehož skutečné jméno bylo Charles-Henri Jean. Narodil se roku 1878 a zemřel v Paříži 7. listopadu 1960.

Jeho otec byl architekt. Charles nešel v jeho stopách a už v raném mládí debutoval v několika pařížských kabaretech. A měl okamžitý úspěch. Jako skutečný bohém měl pořád prázdné kapsy, ale vždy našel někoho, kdo na tom byl ještě hůř než on a kdo by mu pomohl utratit to málo, co si vydělal během těchto „soirées“. Během dvacátých let jsem se s ním seznámila v Muse Rouge a okamžitě jsem byla unesena jeho hřejivým, podmanivým hlasem a jeho písněmi.

Charles byl neustále na triumfálních turné po celé Francii. Svými písněmi se stal neúnavným propagátorem našich idejí. A nikdy se svých ideálů nezřekl. To je v jeho profesi něco tak vzácného, že to stojí za povšimnutí, talentovaným lidem se nabízí tolik příležitostí vydělat hodně peněz, pokud ovšem nebudou brát zřetel na své přesvědčení.

Charles založil školu zpěvu v Puteaux a jeho žáci přinesli jeho repertoár do módních kabaretních klubů. Byl tak úspěšný, že musel otevřít odnož Muse Rouge v Butte. Přezdíval ji Le Grenier du Gringoire.

Právě v Le Grenier du Gringoire hledal jedné noci, když utekl z domova, útočiště Philippe, syn Léona Daudeta (4). To způsobilo Charlesovi velké problémy s Léonem Daudetem, Action Française a policií.

Cožpak mu, věren svému zvyku, nedal nějaké peníze a nepohostil ho, když byl ten chlapec právě bez prostředků?

Charles žil jako chuďas a taky jako chuďas zemřel. Dnešní mládeži je zcela neznámý. To je velká škoda. Jeho Le triomphe de l’anarchie ale nahrála na desku skupina „Quatres Barbus“ a také Marc Ogeret. Ve Spojených Státech jeho písně s velkým talentem zpívá jeho bývalá žačka Sonia Malkine.

Ať je tomu jakkoliv, neměli bychom být mylně vnímáni jako neškodná mládež, která se scházela, aby ozobávala třešně v brandy, nebo popíjela pivo a společně si zpívala. Už proto, že písně samotné jsou zbraněmi.

Nejsme ani žádní skauti uchvácení přírodou a krajinou, kteří by jen trhali kvítí na loukách a procházeli se podél řek. Mnoho lidí má představu, že anarchistické hnutí je plné zasmušilých tváří. Mezi anarchisty jsem vždy nacházela joie de vivre a přátelství.

Nebyli jsme však pořád „mimo službu“. Vždy, když nám nějaká záležitost připadala jako správná věc, vyrazili jsme na pomoc jejím zastáncům, i když třeba o anarchii nikdy neslyšeli.

Po střetech s policií v sále Sociétés Savantes, jsem neměla příležitost procvičit si přímou akci proti fízlům. Stávka švadlen mi umožnila obnovit trénink.

Mladší níže postavené pracovnice tzv. Midinettes, tyto malé včelky dělnice hlavních módních salónů, které vyráběly mistrovská díla, jež nosily vystupující umělkyně a dámy z řad pařížské i mezinárodní buržoazie, tyto dívky, které člověk potkává v poledne na náměstích nebo v zahradách Tuileries, kde se dělí o své nuzné obědy se svými kamarády vrabčáky, které jsou špatně placené, přežívají z mála a oblečené jsou téměř v ničem (a přitom vkusně). Midinettes zná každý Pařížan pro jejich smích, jejich písně, jejich cit pro módu a drobné umělecké ruce.

Je tu ale také druhá strana mince. Dnes je čas na stávku. S tím málem už nemohou vyžít. Šéfové, kteří je bezostyšně vykořisťují, nechtějí ani slyšet o zvýšení mezd. Takže midinettes vyrážejí do ulic.

To odpoledne se konalo shromáždění na Bourse du Travail poblíž Place de la République. Naše kamarádky Margot, Marie a Mado Ferré jsou ve stávce. Thérèse a já jsme se rozhodly k nim solidárně připojit a nabídnout svou podporu. Sál je nacpaný. Mladé dívky a ženy jedna po druhé vystupují na pódium, aby objasnily jaká je v módním průmyslu situace, ať už v dílně nebo v ložnici, tam i tam jsou stejně vykořisťovány. Nemají v úmyslu ustoupit a je jmenována delegace, aby zahájila jednání se svazem zaměstnavatelů.

Odcházejí jako když odlétá hejno vrabců. Smějí se a obhrouble žertují. Jsme zaraženy, když se ukáže několik stovek stavebních dělníků a silničářů, nechali práce, aby přinesli midinettes svou morální a materiální podporu. Mazec! Sklízí potlesk a objetí. Padne rozhodnutí demonstrovat před velkými obchody s módou a pak na Champs-Élysées. Mládenci spojí ruce s dívkami a veselé a živé procesí se připravuje zamířit na Grands Boulevards. Z ničeho nic přijíždí na Place de la République eskadra Republikánské gardy, doprovází několik otevřených kočárů. Ve voze, který jede v čele, se veze Poincaré. (5) Zbytek jsou členové vlády.

„To je Poincaré, však víte… Ten chlápek co se směje na hřbitovech.“

Dorazil proto, aby zahájil velice zvláštní výstavu na Place de la République. V jakýchsi boudách tam bylo nainstalováno zařízení na promítání fotografií života v zákopech, převozu raněných a mrtvých těl rozesetých po bitevním poli a všech hrůz války. A navrch toho všeho se čekalo, že pařížský lid vyklopí peníze, aby to mohl vidět.

Stály jsme na okraji chodníku a chystaly se připojit k pochodu. Poincaré vystoupil a kynul davu, který přispěchal aby ho přivítal. V tom se náhle od nás oddělila Mado a kráčela směrem k němu, zvedla ruku a zakřičela mu do tváře: „Ty bastarde, přišel sis prohlédnout své mrtvé?“ Jeho eskorta ji okamžitě praštila a předala ji fízlům, kteří na místo přispěchali (stejně jako my, protože jsme nechtěly, aby nás od ní oddělili) a hle, už jsme byly na cestě na policejní stanici všechny, tam nás čekalo hrubé zacházení a strčili nás do cely jako zloděje, než nás vyslechl komisař, který se do nás pustil pěkně zostra.

Dali nás do cely a drželi nás tam přes noc. Nebyly jsme zrovna pyšné! Co nám udělají? Naštěstí ten „útok“ nevzali příliš vážně. Samozřejmě nám nařídili, že nesmíme nic říct tisku, jinak řečeno celá záležitost se ututlala.

Vyvázly jsme z toho bez újmy, ale soptily jsme, že jsme kvůli tomu prošvihly pochod na Champs-Élysées.

Poznámky:

(1) Charles d’Avray (1878-1960) anarchistický chansonnier a propagátor. Kabaretní hvězda a spoluzakladatel „skupiny revoluční propagandy prostřednictvím umění“ La Muse Rouge na počátku 20. století. Zůstal až do konce života anarchistou (a svobodným zednářem) navzdory trestnímu stíhání a neblahému zasahování komunistické strany do uměleckého sektoru.

(2) Gaston Couté (1880-1911) básník a písničkář, terčem jeho textů bylo duchovenstvo, volení zástupci a majetné třídy. Jeho práce byly sebrány a publikovány pod názvem „Píseň mladíka, který se zkazil“.

(3) Louis Loréal (skutečným jménem Louis Raffin) (1894-1956) revoluční syndikalista, který během první světové války patřil k pacifistickému křídlu odborového hnutí. Poté psal do anarchistického tisku a stal se zpěvákem a písničkářem spojeným s La Muse Rouge. Několikrát byl vězněn pro své antimilitaristické články v Le Libertaire, v jejíž redakci ve dvacátých letech působil. Po připojení k odborům tiskových korektorů začal mít problémy s pitím a byl vyloučen z Revolučního anarchokomunistického svazu. Během druhé světové války byl spojen s odborářským křídlem vichystického režimu. Po osvobození byl vyhozen ze své odborové organizace a krátce vězněn.

(4) Léon Daudet byl francouzský spisovatel a politický publicista. Byl zakládajícím členem Action française, monarchistického, nacionalistického a antisemitského politického hnutí. Jeho syn spáchal ve věku 14 let sebevraždu (May ovšem zmiňuje i možnost, že byl zabit policií kvůli svým kontaktům s anarchisty).

(5) Raymond Poincaré, konzervativní politik, v době první světové války byl francouzským prezidentem a byl rozhodným podporovatelem této války.

 

Největším úlovkem (jak objemem, tak významem) letošního bookfairu se pro mě stala kniha The Idea od Nicka Heatha. Heatha znám jako autora nesčetných drobných životopisů známých i neznámých anarchistů a anarchistek z celého světa. Teď ovšem všechny ty dlouhé roky bádání a střádání informací (Heath je ročník 1948 a do anarchistického hnutí se zapojil už jako teenager) Heath zúročil v opravdu monumentální knize o ideji anarchokomunismu a o historii a současnosti anarchokomunistického hnutí po celém světě.

Toto zaměření na anarchokomunismus odlišuje Ideu od řadydalších rozsáhlých knih o anarchismu od autorů jako Woodcock, Guérin nebo u nás Tomek a Slačálek. K podobným knihám Heath v předmluvě kriticky poznamenává: „Mnoho z nich však představuje akademické interpretace ideje a hnutí. Zdá se, že označení anarchista znamená víc než pozice různých proudů v třídním boji. Vzešel z toho idealistický náhled, který se více zajímá o ‚věčný boj lidstva za svobodu‘ než o konkrétní boj vykořisťovaných a sociální podmínky, které umožnily vznik antiautoritářského hlediska uvnitř pracující třídy.“ Tento typ historiků tak podle Heatha hledá anarchistické ideje u řeckých filozofů a francouzských encyklopedistů, nebo řadí do jednoho „širokého imaginárního proudu třídní prvky a maloburžoazní individualisty jako byl Stirner“. Konkrétně Guérinovi třeba Heath vytýká, že ač je jeho kniha v mnoha ohledech skvělá, „tráví příliš mnoho času s Proudhonem a Stirnerem“. Zdá se, že Heathovi není cizí tvrzení, které cituje z knihy Black Flame, podle nějž anarchismus třídního boje „není typem anarchismu; dle našeho pohledu je to jediný anarchismus.“ To se možná může zdát poněkud dogmatické, ale jelikož ani mě nesrozumitelné a nepraktické Stirnerovo filozofování příliš nezajímá, vlastně by mi zaměření Ideje na to, co taktéž považuji v anarchismu za zásadní, vcelku vyhovovalo. Po prolistování (nepředstírám že jsem knihu stihl přečíst celou, proto tento text berte prosím spíše jako upoutávku než recenzi) jsem ale občas získal dojem, že je Heathovo zaměření přece jen příliš úzké. I když historii nejrůznějších formálních organizací hlásících se k anarchokomunismu mapuje velice pečlivě, v knize chybí třeba kapitola o Řecku, byť je tamní hnutí (sázející ovšem spíše na lokální afinitní skupiny) pravděpodobně nejsilnější v Evropě. Pro českého čtenáře zase může být překvapující, že v části o novodobém českém anarchismu kniha zmiňuje pouze Solidaritu a nástupnickou Anarchokomunistickou alternativu a vynechává FSA a Anarchistickou Federaci, které byly větší a AF je navíc stále aktivní (pravda, FSA byla členskou sekcí anarchosyndikalistické MAP a Heath se nechce detailněji věnovat anarchosyndikalismu, protože na toto téma už existuje řada publikací, ovšem zaměřením byla FSA taktéž spíše anarchokomunistická a AF sice razí anarchismus bez přívlastků, ale vliv anarchokomunismu je tu také patrný). Nicméně je jasné, že nelze pojmout vše a i tak je rozsah nastřádaných informací úctyhodný. Takže dost o tom, co v knize není a pojďme se raději podívat na to, co v knize je.

Začneme prehistorií ideje (Diggeři, Babeuf, Cabet, Déjacque…), přes Proudhona (“anarchisty s otazníkem”) a Marxe s Engelsem, se dostaneme k První internacionále, jejímu rozkolu a vzniku anarchistického komunismu. Dále se dočteme o ideji Komuny a jejím vlivu na anarchistický komunismus, o „žluté zimnici neorganizovanosti“ neboli o individualistickém anarchismu, o vztahu anarchokomunismu a anarchosyndikalismu, o platformismu a syntéze. Zvláštní kapitolu má řada osobností jako Reclus, Guillaume, Lefrancais, Brousse, Kropotkin, Malatesta, Most, Mühsam nebo Bookchin.

Historie a současnost hnutí je pak rozdělena do kapitol dle geografického klíče. Jako Brit věnuje Heath velkou pozornost tamnímu hnutí, rozsáhlé jsou ale samozřejmě i kapitoly o Francii (včetně samostatné kapitoly o květnu 1968), Itálii, Německu, Španělsku, Portugalsku, Rusku, k mé velké radosti je velký prostor věnován i neprávem opomíjenému hnutí v Bulharsku. Dostaneme se i do USA a Latinské Ameriky (opět mě potěšila podrobnější část o Argentině), ale i do asijských zemí jako jsou Čína, Japonsko a Korea. Výhodou je, že by se jednotlivé kapitoly daly klidně použít i samostatně jako články nebo drobné brožury.

Kniha má 484 stran textu (na rozdíl od jiných podobných děl tu chybí rejstřík a odkazy na použitou literaturu jsou poměrně skromné, takže se jedná prakticky o čistý text). Kromě fotografie autora se v knize objevuje jen několik kreslených portrétů známých osobností od Clifforda Harpera. Knihu v roce 2022 vydalo nakladatelství Just Books Publishing a sehnat ji můžete třeba tady The Idea — ROLETA39.

Rád bych z knihy přinesl nějakou ukázku a protože jsem se v posledních příspěvcích věnoval historii hnutí v Argentině, která mě velmi zajímá, rozhodl jsem se u tohoto tématu ještě chvíli zůstat a využít jiného pohledu, který Heath oproti Bayerovi přináší. Zatímco Bayer se zabýval osudy několika ilegalistických dobrodruhů, Heath sleduje hlavně historii anarchistických organizací v zemi. Ponechám teď ale stranou tu část, kde popisuje historii FORA a dalších uskupení a zkusím napravit ještě jeden nedostatek, který jsem při přípravě série o anarchistických expropriacích v Argentině cítil. Ve všem tom vyprávění o „mužích činu“ se totiž nějak ztratily ženy. Pro ukázku z Ideje jsem si tedy zvolil část, která se zabývá činností anarchistky Virginie Bolten (1870 – 1960) v Argentině (vyprávění o ní bohužel končí po jejím vyhoštění do Uruguaye).

Virginia Bolten a anarchokomunistické hnutí žen

Virginia Bolten byla dcerou německého pouličního prodejce. Narodila se v Uruguayi buďto v San Luis, jak tvrdí jedni, nebo v San Juan (podle badatele Placida Grely) a přestěhovala se do Rosaria v Argentině.

Rosario bylo v té době známé jako „argentinská Barcelona“, kvůli velké koncentraci různých druhů průmyslu, radikálnímu kvasu, který tam probíhal a kvůli politickému vlivu, které město mělo na zbytek země. Virginia se živila výrobou bot pro dělníky, později pracovala v Refinerii, obrovské továrně na výrobu cukru, ve které pracovaly tisíce dělníků, mnozí z nich byli přistěhovalci z Evropy a mnoho z nich tvořily ženy. Provdala se za organizátora odborů obuvníků Juana Marqueze, který byl také původem z Uruguaye.

Bolten se přidružila k novinám El Obrero Panadero, které byly jedním z prvních šiřitelů hlasu anarchistů v Argentině a přitáhly mnoho pekařských dělníků k myšlenkám anarchismu. Sehrály také klíčovou roli při organizování prvních prvomájových demonstrací v roce 1890. Virginia pomáhala zorganizovat v Rosariu stávku švadlen, která je považována za první stávku dělnic v Argentině.

Juana Buela ve své autobiografii Historia de una ideal vivido por una Mujer, připomínala Virginiinu sílu a neústupnost při propagaci anarchistických myšlenek a to i na stránkách anarchistických novin La Protesta Humana a La Protesta a hlavně La Voz de la Mujer (Hlas ženy, 1896-97). Tyto noviny se samy přímo označovaly za anarchokomunistické podtitulem „Věnováno rozvoji anarchistického komunismu“. Byla to první publikace vydávaná ženami pro ženy v celé Latinské Americe spojující myšlenky anarchismu třídního boje s osvobozením žen. Virginia a její soudružky z obuvnického a cukrovarského průmyslu podporovaly vydávání novin ze svých hubených mezd. Byla to anarchistická publikace typická pro svou dobu, nepočetná, s jepičím životem a vydávaná napůl tajně. Její popis v podtitulu to pěkně shrnoval: „Vychází jak se podaří“. Vyšlo pouhých devět čísel, i když se má za to, že Virginia připravila k vydání ještě jedno číslo v Montevideu. Čísla 1-4 vyšla v nákladu tisíc kusů, pro následující čtyři čísla vzrostl náklad na 2 000 výtisků a poslední číslo si vysloužilo náklad 1 500 kusů. Dalšími předními anarchistickými aktivistkami, které se v La Voz de la Mujer angažovaly, byly Teresa Marchisio a Maria Calvia.

V La Voz de la Mujer bylo publikováno mnoho článků od španělských anarchistek na téma osvobození žen. Mezi přispěvatelkami byly třeba velká anarchistická organizátorka Teresa Claramunt, Soledad Gustavo atd. Došlo i na aktivní a úspěšnou snahu získat podporu Emy Goldman a Louisy Michel. Redakce odsoudila čin anarchisty F. Denanbrideho, který pětkrát vystřelil na svou družku, protože jej chtěla opustit. Této ženě, která se jmenovala Anita Lagouardette a byla také přispěvatelkou do La Voz de la Mujer, se zázračně povedlo útok přežít. Redakce se ostře ohradila proti pokrytectví mužů anarchistů, v jejichž řadách byla svoboda upírána ženám. „Když jsme se my ženy, neschopné a nevědomé, chopily iniciativy a začaly vydávat La Voz de la Mujer, měly jsme tušit, ó moderní ničemové, jak se svou mechanistickou filozofií na naši iniciativu zareagujete. Měli jste si uvědomit, že my hloupé ženy máme schopnost iniciativy a ta je produktem myšlení. Víte, my taky myslíme… Vyšlo první číslo La Voz de la Mujer a nastal poprask: ‚Emancipovat ženy? Proč?‘‚Emancipovat ženy? Tak to ani náhodou!‘… ‚První by měla přijít naše emancipace a pak, až my muži budeme emancipovaní a svobodní, se postaráme o tu vaši‘.“

Virginia podnikla řečnické turné po Argentině, mluvila na setkáních ve městech San Nicolás, Campana, Tandil, Mendoza a mnoha dalších. Mnohokrát přitom zasahovala policie, aby její proslovy ukončila. Jejími hlavními tématy byla situace pracující třídy a obzvláště nejrůznější formy útisku, kterými trpí ženy z pracující třídy. V listopadu 1900 organizovala společně s Teresou Marchisio protestní průvod namířený proti pochodu katolického establishmentu Rosaria (procesí Virgen de la Roca). Ona i Teresa byly zatčeny a s nimi další čtyři anarchistky.

Ve stejném roce se s dalšími anarchistkami aktivně zapojila do založení Casa del Pueblo (Lidového domu). Ten poskytl prostor pro politické, společenské a kulturní události, mezi nimi mnoho konferencí, debat, diskusí, čtení poezie a divadelní představení; měl i vlastní orchestr a knihovnu obsahující 380 knih. Virginia byla jednou z řečnic při jeho slavnostním otevření. 20. října 1901 byla zatčena, za šíření anarchistické propagandy před branami Refinerie v době stávky. Během tohoto incidentu se stala svědkyní toho, jak policie chladnokrevně zavraždila přistěhovalce a dělníka Cosmeho Budislaviche. Toho roku ještě pomohla založit ženskou anarchistickou skupinu společně s dalšími anarchistickými militantkami, mezi které patřily kupříkladu Lopez nebo Teresa Doloso.

V roce 1902 byla jednou z hlavních řečnic na prvomájovém shromáždění v Montevideu a využila této situace ke kritice situace v Argentině. V roce 1904 byla nucena se přestěhovat do Buenos Aires, kde byla aktivní v Comité de Huelga Femenino (Ženském stávkovém výboru), který společně s Federación Obrera Argentina organizoval ženy pracující v přístavním ovocném trhu v Buenos Aires a vedl je do stávky. Tato intenzivní aktivita se však začala podepisovat na jejím zdraví. Soudruzi z anarchistické divadelní skupiny Germinal vydali výzvu k libertariánským skupinám, odborovým svazům a společnostem, aby se zapojily do benefice na její podporu. Velký italský anarchista Pietro Gori ji uvedl do anarchistických intelektuálních kruhů v Buenos Aires a pomohl jí založit organizaci anarchistů a socialistů, jež se zaměřovala na útoky proti zákonnému manželství a dalším autoritářským konceptům.

Neúspěch občansko-vojenského povstání Hipolita Yrigoyena proti konzervativní vládě roku 1905 byl využit jako záminka k útoku na dělnické hnutí. Navzdory skutečnosti, že anarchistické hnutí nebylo s Yrigoyenem nijak spojené, byli jeho hlavní aktivisté zatčeni, trestně stíháni a také deportováni. Virginia byla zatčena společně se svým partnerem a dva dny držena ve vazbě. Marquez byl dle nového zákona o trvalém pobytu vyhoštěn do Uruguaye.

V roce 1907 byla Virginia jednou z iniciátorek Ženského anarchistického centra (Centro Femenino Anarquista) a jeho prostřednictvím byla jednou z hlavních organizátorek stávky nájemníků v tom samém roce. V důsledku projevu, který pronesla během této stávky, se stala první ženou vyhoštěnou dle zákona o trvalém pobytu, který byl využit k její deportaci do Montevidea v Uruguayi, kde se opět shledala s Marquezem a jejich dítětem.

 

Horkokrevní mladíci a útěk z vězení Punta Carretas

Roscigna dále pobýval v Montevideu, věděl, že v Buenos Aires by ho čekala jistá smrt. Argentinská policie prahla po pomstě za neúspěch svých snah chytit Durrutiho, za zabití policisty Gatta při loupeži v nemocnici a za ostudu, kterou jí přineslo neúspěšné pronásledování pachatelů z Palmiry do Montevidea. K Roscignovi se teď připojil jeho parťák Emilio Uriondo, který byl 11. února 1928 konečně propuštěn z vězení, kde byl držen za bombový útok na ambasádu USA v Montevideu. Roscignu také vyhledali tři katalánští mladíci z Durrutiho skupiny. Durruti jim doporučil, aby opustili Španělsko, kde jim hrozil trest smrti. Mladíci měli na svědomí více než sto bombových útoků v Barceloně a vojenská policie je hledala také za šíření anarchistické propagandy ve věznicích, za vážná zranění generála, dvou plukovníků a několika důstojníků a za útěk z vojenské vazby. Jmenovali se Tadeo Peña, Pedro Boadas Rivas a Agustín García Capdevilla (4). Durruti po nich poslal Roscignovi prosbu, aby se za ním vypravil do Evropy. Durruti k sobě totiž potřeboval schopné muže činu. Roscigna ale odmítl, protože byl příliš zaneprázdněný bojem v Argentině.

Katalánci byli horké hlavy dychtící po akci. Roscigna a Uriondo byli naopak přesvědčení, že by se mělo s dalšími loupežemi v Argentině počkat. Do země se pomalu vracel klid a Roscigna soudil, že by bylo lepší pomáhat organizovat útěky vězněných. Navíc právě vrcholila kampaň za propuštění Radowitzkého. Tato kampaň měla velkou lidovou podporu a anarchisté by se proto neměli zaplétat do žádných incidentů, které by tuto podporu ohrozily. Morretiovi a tři Španělé ale jednali nezávisle a provedli loupež, která byla spojena s krveprolitím a která nakonec přivodila i Roscignův tragický konec.

Přepadení směnárny Messina bylo provedeno „ve stylu Bonnotova gangu“. Cílem nebylo jen sebrat peníze, ale také terorem vyvolat paniku mezi buržoazií. Při vstupu do směnárny lupiči stříleli do všech stran a svůj odchod kryli palbou po všem, co se hnulo. Výsledkem bylo ukořistění 4000 uruguayských pesos, po činu ale zůstali tři mrtví a další tři zranění. Mrtví byli manažer směnárny a jeden zaměstnanec a také taxikář, který odmítl lupiče odvézt. Incident vyvolal velkou senzaci, protože se stal jen pár metrů od domu guvernéra. Během přepadení uniklo třem Kataláncům několik slov v jejich mateřštině a uruguayská policie z toho vydedukovala, že skupina Durruti-Ascaso-Jover stále funguje. Vyžádala si proto informace z Francie a provedla i několik zátahů na anarchisty. Tentokrát už totiž policie jednoduše musela něco udělat, veškerý tisk volal po akci. Hlavou vyšetřování byl proslulý inspektor Pardeiro, který se těšil stejné reputaci jako Velar v Rosariu nebo Habiage v Avellanedě, protože používal metody, které byly krátce nato asociovány se jménem Leopolda Lugonese mladšího (5) a kterým se přezdívalo „Bazánův zákon“.

Díky informátorovi Pardeiro zjistil, že se lupiči skrývají v bytě pro služebnou v domě číslo 41 na Rousseauově ulici (Morretiovi přestěhovali své manželky a děti do tohoto domu v Montevideu už před loupeží v Rawsonově nemocnici). V pátek 9. listopadu 1928 (tedy dva týdny po přepadení směnárny Messina) ve 4:00 ráno bylo 300 mužů z uruguayské armády a policie připraveno vzít budovu útokem. Vyzbrojeni byli puškami a samopaly a podporu jim poskytovalo 50 hasičů vybavených rozmanitými žebříky. Odpojili přívod elektřiny a připravili světlomety. Přípravy byly tak důkladné, že když se obyvatelé domu vzbudili, v každém okně zahlédli minimálně deset hlav a namířených zbraní.

V domě se nacházeli Antonio i Vicente Morreti, tři Katalánci, Pura Ruiz a Dolores Rom (manželky Morretiových) a dvě malé děti. Když viděli, že jakákoliv snaha o odpor by vedla ke smrti jejich rodin, anarchisté kapitulovali. Než ovšem vyšli ven, Antonio Morreti udělal zoufalé rozhodnutí. Zvedl ruce, přiložil si pistoli k pravému spánku a zastřelil se. V minulosti svému bratrovi říkal, že ho policie nikdy živého nedostane.

Inspektor Pardeiro (kterému osobně pogratuloval šéf policie v Buenos Aires Graneros) dělal, co se dalo, aby z Vicenta Morretiho dostal informaci o tom, kde se skrývá Roscigna. Vicente ale uměl držet jazyk za zuby. „Je pravda, že znám Roscignu, ale už jsem ho nějaký čas neviděl. Nemá nic společného s přepadením Rawsonovi nemocnice ani směnárny Messina“, stojí v jeho výpovědi. Majitel domu v Rousseauově ulici ale tvrdil, že viděl Roscignu přijít do domu o dvě noci dříve, což by znamenalo, že muž, kterého Pardeiro toužil dopadnou nejvíce, je stále v Montevideu. Hon tedy pokračoval. Protože v Uruguayi začalo být nebezpečno, Uriondo zamířil do Brazílie a Roscigna se rozhodl vrátit do Argentiny. Nakonec se ale oba do Montevidea vrátili, aby pomohli k útěku svým kamarádům drženým ve věznici Punta Carretas. K provedení takto složité operace byly ale zapotřebí peníze. A jediným prostředkem, jak přijít k penězům, byla pro lidi na útěku jedině další expropriace.

V té době se v Argentině pustilo do akce několik významných skupin anarchistů zaměřených na expropriace. Byly to skutečně násilné časy, hlavně poslední rok Alvearovy vlády (vládl v letech 1922–1928), dva roky Yrigoyenovy vlády (1928–1930), Uriburuovy diktatury (1930–1932) a za Jostovy vlády (1932–1938). Názor, že se násilný anarchismus objevil v důsledku Yrigoyenovy pasivity, se ukázal jako mylný. I za Uriburuovy diktatury anarchisté navzdory popravám a drastické represi dále vycházeli do ulic a riskovali životy, ocitali se však ve stále bezvýchodnější situaci a sledovali, jak jednoho po druhém ztrácí své soudruhy.

Roscigna byl zapojen do přepadení Kloecknerova závodu v únoru 1929 a v říjnu 1930 (v době, kdy Uriburuova represe vrcholila) se připojil k Di Giovannimu při přepadení výplatního úředníka Sanitárních služeb v Palermu. Sedmdesát procent kořisti (ta dělala 286 000 pesos) bylo věnováno na pomoc vězněným anarchistům. Roscigna a José Manuel Paz (španělský anarchista známý pod přezdívkou „Kapitán“) odvezli tuto úctyhodnou sumu do Montevidea, aby z ní financovali projekt, který už byl v plném proudu.

Útěk z Punta Carretas

V srpnu 1929 opustil italský manželský pár se svou malou dcerou Buenos Aires, aby se usadil v Montevideu. Tvrdili o sobě, že se věnují obchodování a koupili si parcelu v ulici Solana Garcíi naproti věznice Punta Carretas. Policie si je okamžitě prověřila, protože se snažila mít okolí věznice pod kontrolou. Všechno se zdálo být v pořádku. Příchozí se jmenoval Gino Gatti a měl v plánu otevřít si uhelné depo. Během krátké doby postavil něco na způsob hangáru s obytnou částí a s vývěsním štítem „Uhelné depo El buen trato: prodej uhlí a dřevěného uhlí“. K zákazníkům se Gattiovi chovali neobyčejně mile a zdvořilý pan Gatti si brzy získal přízeň sousedů. Každý den byli manželé viděni, jak odjíždí svým autem, aby rozvezli pytle s uhlím. Počátkem března 1931 však sousedé zjistili, že se Gattiovi rozhodli ukončit svůj byznys (byť jenom vzkvétal) a vrátit se do Buenos Aires. Všem bylo líto, že se s nimi musí rozloučit.

18. března odpoledne dozorce v Punta Carretas dohlížel na vězně, kteří si užívali svou patnáctiminutovou procházku po vězeňském dvoře. Cítil, že je něco špatně, ale nevěděl co. Měl výslovnou instrukci dohlížet obzvláště bedlivě na Němce Erwina Polkeho. Polke ale hrál bezstarostně šachy uprostřed dvora. Možná právě to bylo neobvyklé, člověka by až napadlo, že si tam sedl právě proto, aby poutal pozornost.

Za pár minut se zvenku ozvaly výkřiky, pískot píšťalky a sirény. Výkřiky pocházely od sousedů uhelného depa El buen trato, kteří viděli vycházet ze zadního dvora cizí lidi a mysleli si, že jsou to lupiči, snažící se bývalé depo vykrást. Policisté a dozorci rychle utvořili kolem depa kordón. V tom okamžiku byli spatřeni dva muži, jak se snaží utéct zadními dveřmi, když ale zjistili, že jsou obklíčeni, vrátili se dovnitř, kde byli následně zadrženi.

Ke svému překvapení dozorci v zadržených poznali své vězně, jedním z nich byl Aurelio Rom (švagr Antonia Morretiho). Prohledání depa přineslo další překvapení. Objevili tam vykopanou šachtu, ta byla skvěle osvětlená a tak hluboká, že se zdálo, jako by vedla až do středu země. Byla dva metry široká a obložená prkny. V hloubce čtyř metrů z ní vybíhal tunel. Ten byl 50 metrů dlouhý a jak později uznali policejní experti, jednalo se o „po technické stránce perfektní práci“. Člověk průměrného vzrůstu tudy mohl projít zcela bez problému. Chodba měla klenutý strop, elektrické osvětlení, ventilaci a každých dvacet metrů signalizační zvonek. Konec tunelu se nacházel vedle toalet vězeňského bloku, ve kterém byli drženi anarchisté.

Tunel byl samozřejmě dílem Gina Gattiho, odteď přezdívaného jako „Inženýr“ a podíleli se na něm i Roscigna, Andrés Vázquez Paredes, „Kapitán“ Paz a Fernando Malvicini (anarchista z Rosaria, který dříve patřil k Di Giovanniho skupině, než byl ovšem Di Giovanni 1. února 1931 popraven ve věznici La Penitenciaria).

V závěrečné fázi hloubení tunelu anarchisté obkopali zdi a podepřeli je heverem. V den útěku v době odpočinkového času vězňů Roscigna a jeho soudruzi použili tentýž hever, aby nadzvedli dlažbu na toaletách. Vicente Moreti, Aurelio Rom a tři katalánští anarchisté byli jediní, kdo byl do plánu zasvěcen. Moretti se vydal na toalety jako první, našel zde díru v zemi a v ní nachystaný malý žebřík. Po něm následovali tři Katalánci a pak pět běžných vězňů, kteří využili šanci k útěku, která se jim naskytla (6). Celkem se tedy útěk povedl devíti lidem. Aurelio Rom a další vězeň byli, jak už jsme si řekli, dopadeni. Na uprchlíky čekaly na ulici za zadním dvorem depa tři automobily, v těch zmizeli neznámo kam.

Roscigna dodržel svůj závazek vysvobodit své soudruhy. Ale skvěle provedený útěk, který proběhl bez jediného výstřelu, nakonec vedl k tomu, že byl lapen on sám. Vicente Moretti byl na svobodě pouhých devět dní a nejhorší bylo, že jeho osvoboditelé byli zadrženi společně s ním.

Poté co strávili noc v domě anarchisty Germinala Riveiry, se Moretti a tři katalánští anarchisté rozdělili. Roscigna čekal na Morettiho v domě na ulici Curupí, který považoval za bezpečné útočiště. V přízemí domu sídlil výbor Partido Colorado (významná uruguayská politická strana) a majitel domu pronajal jeden pokoj v zadní části domu Morettimu a Roscignovi. Bylo to ideální místo, protože tam bylo vždy plno lidí, a tak mohli přicházet a odcházet bez povšimnutí.

Roscigna si každé ráno chodil koupit noviny. Rád si poklábosil s lidmi na ulici, aby nepoutal pozornost, chodil skromně oblečen. Přesto na sebe upozornil svým vtipkováním s trafikantem. O noviny totiž požádal větou: „Vezmu si jeden z těch buržoazních plátků, kde se píše o lupičích“. Trafikant to nahlásil policii a ta další den na místo poslala dva detektivy. To už ale bylo pozdě. Mezitím se totiž přihodila jiná věc.

27. března 1931 po ulici Curupí projížděl se svojí dodávkou ras. K odchytu toulavých psů používal laso a jmenoval se José Sosa. Byl to bývalý trestanec, pasák a kapsář a několik měsíců si odseděl v Punta Carretas. Před kanceláří Partido Colorado narazil na voříška, který se nechtěl nechat chytit a zaběhl dovnitř do domu. Sosa jej následoval. Vicente Moretti si právě vychutnával své ranní maté na terase a Sosův nečekaný vpád jej vylekal. „Nech toho psíka být, kámo!“ zavolal na něj. Sosa chvíli protestoval, a pak s prázdnou odešel, ve skutečnosti měl ale velkou radost, protože poznal uprchlého vězně Morettiho, kterého znal z Punta Carretas. Okamžitě pelášil na policejní stanici, kde vše oznámil.

Nic nebylo ponecháno náhodě. K útoku na dům na ulici Curupí byl dokonce povolán 4. jezdecký pluk uruguayské armády. Nebylo to ale zapotřebí. Moment překvapení zafungoval bezvadně. Když 53 policistů s puškami vtrhlo do domu, Moretti byl bezstarostně zabrán do četby na terase. V tom okamžiku vyšel ze dveří pokoje i Roscigna, neměl zbraň a i on byl zcela zaskočen.

Jak se zachovat v okamžiku dopadení, to je věc o které anarchisté na útěku mezi sebou občas debatovali a Roscigna často vyprávěl svým soudruhům o rozdílném chování dvou ruských anarchistů na popravišti. Student Nikolaj Rysakov a mladý rolník Timofej Michajlov byli odsouzeni k smrti za neúspěšný pokus o atentát na cara Alexandra II. Zatímco Michajlov, který silou a postavou připomínal medvěda, důstojně a s ledovým klidem strčil hlavu do oprátky, a to dokonce třikrát, protože dvakrát se provaz pod vahou jeho mohutné postavy přetrhl, Rysakov naopak divoce bojoval do poslední chvíle. I když byl svázaný, chňapal po strážcích svými zuby jako vlk zahnaný do kouta smečkou psů. Mělo smysl pouštět se do beznadějného boje jako Rysakov? Tak se o dva měsíce dříve zachoval Severino Di Giovanni. Roscigna se zachoval jako Michajlov a kapituloval. Spolu s ním byli zatčeni i Vázquez Paredes, Malvicini a „Kapitán“ Paz.

Uruguayská policie se svým úlovkem pochlubila a vystavila všechny zadržené na dvoře policejní stanice. Anarchisté seděli na židlích s rukama spoutanýma za zády. Novináři z Uruguaye i Argentiny se dostavili v hojném počtu. Roscigna odpovídal na jejich otázky odměřeně a důstojně. Více se rozpovídal, když se s hlubokým opovržením obrátil k policistům, které označil za „špatně placené lokaje vykořisťovatelů a byrokratů u moci.“ Dodal, že „jednoho dne se anarchisté a jejich metody dočkají uznání, které si zasluhují. Nikdo nás nefinancuje, zatímco policie je placená státem, církev má své vlastní fondy a komunisté jsou dotováni cizí mocností. To proto bychom měli za účelem revoluce spoléhat jen na ty prostředky, které najdeme v ulicích, i za cenu rizika ztráty vlastních životů.“

Žádost o vydání došla od argentinského Ministerstva zahraničních věcí už po pár hodinách. Inspektor Fernández Bazán se snažil proceduru urychlit a ministr vnitra Matías Sánchez Sorondo, který pociťoval k anarchistům hluboce zakořeněnou averzi, reagoval s horlivostí. Inspektor Bazán si uvědomoval, že jedinci jako Roscigna jsou nenapravitelní a budou představovat riziko i za mřížemi vězení. Dle jeho pragmatického přístupu drastické problémy volaly pro drastických řešeních. Proč neudělat z Di Giovanniho konce precedent? Čtyři výstřely a bude klid.

Roscigna si byl vědom ošidnosti své situace. Pokud bude spoutaný předán služebníkům Uriburuovy diktatury, bude ihned zastřelen. Postup byl známý, předání vězně sice proběhne dle všech právních náležitostí, ale už o pět metrů dál „se osoba pokusila klást odpor a zmocnit se zbraně jednoho ze strážců, načež bylo nezbytné ji zastřelit“. Roscigna také věděl, že jestliže se jemu samotnému ruka v momentě akce nezachvěje, totéž platí i pro Bazána. Celou věc pečlivě zvážil a přišel s řešením. Sám se přiznal Uruguaycům, že stál za útěkem vězňů z Punta Carretas a že za tímto účelem ukradl tři automobily. Malvicini, „Kapitán“ Paz a Vázquez Paredes udělali to samé. Dokud bude trvat soud, nebudou vydáni do Argentiny. Uruguayský soud každého z nich odsoudil na 6 roků, právě o tolik se protáhne délka jejich života. O víc už ale ne, Bazán nebude ošizen.

Divoká honička Silvia Astolfiho

2. května 1931 se policie pustila do pronásledování dalšího anarchisty, kterého dlouho hledala. Jmenoval se Silvio Astolfi a byl to velký kamarád zesnulého Di Giovanniho. Astolfi byl drobný plavovlasý Ital bezstarostného založení, který si s ničím moc nelámal hlavu. Když ale došlo na použití zbraní, byl to obávaný střelec. Účastnil se asi stovky operací, vždy se svým netečným přístupem. Toho dne se ale ocitl ve velmi vážné situaci. Nedávno se přidal ke skupině Tamayo Gavilána a 2. května se s ní pustil do loupeže peněz na mzdy dovážených z Villalongy. Loupež se odehrála v Buenos Aires na křižovatce ulic Belgrano a Balcarce s množstvím výstřelů, které bylo pro Gavilánovy akce příznačné. Sotva se jim povedlo sebrat peníze, vydali se lupiči autem pryč po ulici Balcarce. Astolfi byl za volantem, miloval rychlou jízdu.

Zvuk střelby ale zburcoval policistu, který se nacházel nedaleko a ten na jejich vůz zahájil palbu. Povedlo se mu smrtelně ranit osmnáctiletého Mornana, který seděl na zadním sedadle a byla to jeho první loupež. Silvio Astolfi byl zasažen do hlavy, volant ale nepustil navzdory krvi, která mu stékala do obličeje.

Když jim později došel benzín, vystoupili všichni z auta. Astolfi mírně vrávoral a jeho oblečení bylo nasáklé krví. Chilan Tamayo Gavilán jej chtěl doprovodit, ale Astolfi mu řekl: „Zachraň se. Já už jsem vyřízený.“ Posadil se na schod, pak se ale přece jen zvedl a dal se do chůze. Když o kus dál narazil na policistu Máxima Gómeze, vyplázl na něj jazyk a rozeběhl se ze všech sil, které ještě zvládl sebrat. Nastala divoká honička, jejíž trasu Bayer velice pečlivě rekonstruuje, přepisovat zde ale ten sáhodlouhý výčet ulic, jejichž názvy by českému čtenáři stejně nic neřekly, by asi nemělo smysl. Podívejme se tedy jen na ty nejzásadnější body celého úprku.

Navzdory všem střelám, které vypálil Gómez, Astolfi odpověděl jen jednou, aby šetřil munici. Poté, co proběhli několika ulicemi, se Astolfimu povedlo naskočit do projíždějící tramvaje. O kus dál pak přesedl do taxíku, řidiči pohrozil pistolí a donutil ho, aby jej svezl. Už když o několik ulic dále vystupoval z vozu, který zastavil před slévárnou, ale Astolfi viděl, že je mu Gómez stále v patách. Astolfi se přikrčil za sloupem velké kovové brány a opřel si pistoli o levou paži, aby mohl pořádně zamířit. Policista se v rychlosti otočil a Astolfiho kulka jej zasáhla do zadnice. Vyčerpaný anarchista si pak utřel krev, která mu stékala do očí a pokračoval ve své dlouhé cestě. Dostal se až do centra přelidněné čtvrti Barracas. Po čase ale narazil na tři další policisty, kteří mu stáli v cestě a spustili na něj krupobití střel. Astolfi zabočil do jiné ulice a snažil se kličkovat, sám byl téměř bez munice. Sotva popadal dech a také se potácel, zahlédl ale přijíždět další taxi. Zastavil ho a opět pohrozil jeho řidiči. Setřást své pronásledovatele se mu však nepovedlo, ti si totiž také opatřili auto a dále jej sledovali. Pokračovali i ve střelbě, vystřeleno bylo přinejmenším třicet střel a jedna z nich zasáhla i zadní pneumatiku taxíku. Když Astolfi vystoupil, číhal už na něj další policista, který se snažil Astolfiho zastavit střelbou nad hlavu. Astolfi se na chvíli zastavil a pořádně zamířil. Policista byl zasažen do hlavy a na místě zemřel. Astolfi si však uvědomil, že je ve slepé ulici a musí rychle najít způsob, jak se odtud dostat. Teď už ho pronásledovali čtyři policisté. Astolfimu nezbylo, než vynést svou poslední kartu. Vystřelil své poslední náboje a využil zmatku, aby se dostal doprostřed ulice. V tom u něj zastavil další taxík a ozvalo se: „Rychle si nastup, soudruhu Astolfi!“ K jeho velkému štěstí se jednalo o člena Odborového svazu řidičů, který náhodou projížděl kolem. Maximální rychlostí vyrazili pryč a ač je pronásledovalo policejní auto, povedlo se jim zmizet.

Asolfi byl odvezen do bezpečného útočiště, odkud jej pak Nicola Recchi propašoval do úkrytu Gina Gattiho a Gatti Astolfiho odvezl do La Platy, kde se doktor Delachaux, který byl přítelem anarchistů, postaral o jeho vážná zranění. O několik měsíců později se Astolfi zotavil, byl odvezen do Montevidea a odtud se vydal do Barcelony, kde se připojil k Durrutimu.

V bludném kruhu

Jak jsme viděli, z té části argentinského hnutí, která prováděla expropriace, vzešla řada mimořádných osobností. Mezi ty nejvýznačnější patřili Severino Di Giovanni, Miguel Arcángel Roscigna, Buenaventura Durruti, Andrés Vázquez Paredes, Emilio Uriondo, Juan del Piano, Eliseo Rodríguez, Juan Antonio Morán, Gabriel Argüelles, Gino Gatti a mnoho dalších. Během té krátké násilné dekády, během níž byli aktivní, byli tito anarchisté postupně vtahováni do stále se zužujícího bludného kruhu. Dnes se jejich boj může zdát jako nesmyslné úsilí a zbytečná oběť. Jejich násilí vedlo spíše k jejich vlastní destrukci, než k úspěchu jejich ideálů. Ozbrojeným loupežím a padělání se věnovali proto, aby financovali potřeby hnutí, zajistili osvobození vězněných soudruhů a postarali se o rodiny uprchlíků. V důsledku těchto akcí ale nejeden z nich skončil sám za mřížemi (nebo byl dokonce zabit) a ti, kteří zbyli, byli následně vtaženi do stejné smrtící spirály. Až na pár výjimek nikdo z nich neměl z toho, co bylo „vyvlastněno“, žádný osobní profit (navzdory tvrzení policie a „intelektuálních“ anarchistů). Ti, co nebyli zastřeleni a dokázali přežít i tvrdý režim věznice Ushuaia, se po propuštění z vězení vraceli ke svým původním profesím a navzdory pokročilému věku dřeli jako zedníci, textiláci nebo mechanici. Jinak řečeno, i když můžeme zpochybňovat metody, které si zvolili, rozhodně nelze zpochybnit jejich oddanost ideálu, za kterým stáli v dobrém i zlém.

V tomto zužujícím se kruhu aktivit stále více nabíralo na hlavním významu to, čemu anarchisté říkali „vendetta“. Militantní anarchisté usilovali o to, pomstít se svým přirozeným nepřátelům – policii. Kulkou do hlavy tak zlikvidovali inspektora Pardeira, tento atentát otřásl celým Montevideem. Operaci proti Pardeirovi spustil Miguel Arcángel Roscigna a provedli ji Armando Guidot a Bruno Antonelli Dellabell. Při jiném útoku pak anarchisté výstřelem z brokovnice navěky znetvořili inspektora Velara přezdívaného „Bask“, který byl proslulý mučením anarchistů. Tuto operaci, během níž byla Velarovi prakticky ustřelena polovina obličeje, naplánoval Severino Di Giovanni a Roscigna a provedli ji Roscigna a Paulino Scarfó (tak to tvrdí anarchisté) nebo Di Giovanni a Scarfó (jak tvrdí sám postřelený). Tyto dva případy „vyrovnání účtů“ byly nejznámější, tím nejvelkolepějším byl ovšem útok na armádního majora Josého Rosasca, kterého prezident Uriburu po převratu z 6. září 1930 jmenoval „operačním policejním náčelníkem v Avellanedě“.

Rosasco nebo třeba Sánchez Sorondo a Leopoldo Lugones mladší byli přesně ten typ lidí, které nový režim potřeboval. Avellaneda byla průmyslovým regionem a anarchisté tam byli silou, se kterou bylo třeba počítat. Uriburu proto majora Rosasca požádal, aby urychleně Avellanedu vyčistil. Rosasco hned po příjezdu nechal zastřelit dva drobné zlodějíčky a popravy se osobně zúčastnil, pohled na krev rozhodně nebyl něčím, co by ho mohlo odradit. Rosasco pak zahájil řadu efektních zátahů a před policejním ústředím v Avellanedě se hromadily antony se zadrženými. S těmi se zacházelo drsně, byli to totiž samí buřiči – Španělé, Katalánci, Italové, Poláci, Bulhaři a dokonce i pár Němců, kteří utvořili vegetariánský spolek, což Rosascovi připadalo podezřelé.

Pokaždé, když v Avellanedě vybuchla bomba, přišlo další kolo zatýkání. A když Rosasco chtěl někoho donutit zpívat, tak taky zpíval. Používal metody, které nikdy neselhaly. V Avellanedě nebyli žádní soudci ani právníci, kteří by za něco stáli. Zájmy státu měly přednost před ústavou a právy jednotlivce. Pokud byl zatčený anarchista cizinec, nikdy se už znovu po argentinské půdě neprošel. Pro tyto případy Sánchez Sorondo zavedl zákon 4144 upravující povolení k pobytu. Argentinského anarchistu, který padl Rosascovi do rukou, čekala Ushuaia. A Rosasco měl samozřejmě k dispozici i trest smrti zavedený po zářijovém převratu. Každého, kdo kladl odpor nebo byl chycen při činu, mohl okamžitě popravit. Tento apoštol síly a násilí, však narazil na někoho, kdo se něčím takovým zastrašit nedal. Jmenoval se Juan Antonio Morán a byl to kormidelník a anarchista tělem i duší.

Juan Antonio Morán

Morán byl pravý criollo z Rosaria a společně s Uriondem vyvrací tvrzení, že militantní anarchismus v Argentině byl výhradně dílem cizinců. Morán byl dvakrát zvolen generálním tajemníkem Federace námořních pracujících (ta byla v té době pravděpodobně nejsilnější dělnickou organizací) a vedl stávky v docích, které se vyznačovaly extrémním násilím. Byl přímo vzorem anarchistického lídra. Rozhodně nepatřil mezi ty, co si vystačí jen s vydáváním provolání v tisku. Když se vyhlásila stávka, pak tedy byla stávka a žádné stávkokaze Morán nestrpěl. Morán nepatřil ani mezi takové odborové předáky, kteří ostatní vyšlou ven jako stávkové hlídky a sami se uvelebí v odborovém ústředí. Právě naopak, Morán si sám se svou zbraní prošel přístav a i ti dokaři, kteří dosud nestávkovali, zpravidla okamžitě ukončili práci, jakmile jej zahlédli přicházet. Když jednou uviděl stávkokaze, jak pracuje na lodi, vytáhl Morán pistoli, namířil ji těsně nad stávkokazovu hlavu a vystřelil. Tento argument byl dostatečně přesvědčivý na to, aby jej přiměl vrátit se na pevninu a kvapem zmizet.

12. října 1928 se Morán ocitl ve vážné situaci. Byla vyhlášena stávka, avšak Mihanovichova společnost se ve snaze porazit Federaci námořních pracujících nezastavila před ničím. Najala odborově neorganizované dělníky, které střežily oddíly Vlastenecké ligy a útočné jednotky, mnohé z nich dovezené z Paraguaye. V přístavu docházelo s každou další hodinou k novým incidentům. Toho odpoledne byl Juan Antonio Morán v odborovém ústředí, když jej přišli dva dokaři varovat, že v Pedrově baru jsou Mihanovichovi muži, bylo jich víc než třicet a vedli je Paraguayci Luciano Colman a Pablo Bogado. Colman právě prohlásil: „Hledáme Morána. Podáme si ho.“

Morán si poslechl vyprávění dokařů a pak beze slova zamířil ke dveřím a prohodil pár slov s policistou, kterého tam nadřízení poslali, aby monitoroval přicházející a odcházející. V okamžiku, kdy se policista otočil zády, Morán nepozorovaně proklouzl ven a za pár minut už byl v baru, kde byli shromážděni Mihanovichovi muži. Nakráčel přímo ke Colmanovi a řekl: „Vím, že jsi mě všude hledal, abys mě zabil. No tak, já jsem Morán. Jsem ten chlap, po kterém jdeš!“ Nato vypukla přestřelka. Bylo vystřeleno víc než třicet ran. Když rachot utichl, muži, kteří se schovávali pod stoly a za výčepním pultem, vystrčili hlavy. Colman ležel mrtvý a Bogado byl vážně raněný.

Když policista, který hlídal odborové ústředí, uslyšel střelbu, spěchal na místo boje. Morán opět neviděn proklouzl zpět a pokračoval ve své práci. Raněný Bogado obvinil Morána ze zabití Colmana a policie jej zatkla. Žalobce ale nedokázal přijít s žádným svědkem, který by proti Moránovi vypovídal a Morán byl po několika měsících z vazby propuštěn.

Protože byl sám mužem činu, Morán vyhledával podobně naladěné soudruhy v anarchistickém hnutí. Tak se seznámil s Di Giovannim, Roscignou a dalšími anarchisty hledanými v souvislosti s expropriacemi. Tento odborový předák trávil dny na mítincích nebo vyjednáváním a večer pak vyhledával své přátele. A nepřipadlo mu divné plánovat a provádět ozbrojené loupeže nebo bombové útoky. Kdo by si jen pomyslel, že má tento vůdce námořníků ještě tajný druhý život? „Byl extrémně odvážný, odhodlaný a schopný poprat se s každou situací, bez ohledu na to, jak byla složitá“, napsaly o něm později noviny La Nación.

Když major Rosasco začal decimovat anarchisty z Avellanedy, Morán usoudil, že nastal čas povolat „vyvlastňovatele“. Rosascův přístup, opírající se o celou škálu represí, už přinášel ovoce a lidé postupně začínali držet ústa a krok. Okruh anarchistů, kteří by tomu dokázali čelit, se stále zužoval a přicházel o své hlavní předáky – Severino Di Giovanni byl zastřelen, Paulino Scarfó byl zastřelen, Miguel Arcángel Roscigna byl ve vězení, Andrés Vázquez Paredes byl ve vězení, Emilio Uriondo byl ve vězení, Eliseo Rodríguez byl ve vězení, Silvio Astolfi byl vážně zraněný, Juan Márquez byl zavražděn, Braulio Rojas byl zavražděn a seznam anarchistů vyřazených z boje by mohl pokračovat dál.

Když se Morán rozhodl postavit se Rosascovi, jediný faktor, který by mohl hrát anarchistům do karet, byl moment překvapení. Na Moránův návrh akce přistoupilo několik můžu z řad stoupenců anarchistických expropriací. Z La Platy dorazil student filozofie Julio Prina. K Moránovi se také připojil „Bébé“ Lacunza. Tento jediný syn rolníka ze San Pedra prodělal svůj křest ohněm po boku Di Giovanniho a Emilia Urionda při přepadení autobusové společnosti La Central. Třetím mužem, který se k Moránovi připojil jako řidič, byl Španěl González, jeho barvitý život vyvrcholil, když v roce 1944 v tanku patřícímu k Leclercově divizi dorazil do osvobozené Paříže. A pomoci se mu dostalo i od „Inženýra“, který byl sice osobně odpůrcem násilí, protože byl přesvědčen, že s buržoazií lze bojovat i důvtipnějšími metodami, nicméně když ho jeho soudruzi přizvali, byl ochoten jít i do těch nejnebezpečnějších operací.

12. června 1931 vyrazil večer major Rosasco v doprovodu zástupce starosty Avellanedy Eloye Prieta z policejního ústředí do nedaleké restaurace Checchin. Rosasco byl v dobré náladě, právě se mu povedlo sebrat 44 anarchistů, mezi nimi i pár mladých, kteří šířili letáky, na nichž stálo „Smrt Rosascovi!“ Rosasco svolal tisk, aby oznámil, že zmařil další anarchistické spiknutí.

Vstoupili do restaurace a objednali si první chod, který s chutí spořádali. V tom okamžiku venku vystoupilo z automobilu „pět slušně oděných osob“. Jeden z nově příchozích si sedl ke stolku u dveří, další čtyři kráčeli do zadní části jídelny, jakoby mířili na venkovní zahrádku. Nějaká vtipná poznámka u Rosasca právě vyvolala výbuch smíchu, když se ti čtyři z ničeho nic zastavili před jeho stolem. Jeden z nich vykročil vpřed, vypadal jako criollo a působil dojmem, že je silný jako býk. Přiblížil se k Rosascovi a zařval: „Špinavá svině!“. Rosasco se pomalu zvedl a vytřeštil oči. Neznámý muž, kterým samozřejmě nebyl nikdo jiný než Morán, obdobně pomalu vytáhl Colt 45 a vystřelil 5 ran.

Pětice se pak obrátila k útěku, jejich ústup kryl Julio Prina, který také několikrát vystřelil a lehce zranil Prieta a nějakého mladého muže. Tady ale začalo druhé dějství dramatu. Jeden z anarchistů zavrávoral a s třeskotem proletěl skleněným oknem. Jeho kolegové už doběhli do auta a čekali na něj. Nejprve si mysleli, že to byla jen drobná nehoda, bylo to ale mnohem vážnější. Mladý anarchista Lacunza se již nikdy nezvedl, byl mrtvý. Anarchisté se rychle vrátili, aby sebrali kamarádovo tělo. Zvládli ho nacpat do vozu a chvatně odjeli.

Vypráví se dvě verze toho, jak Lacunza zemřel. První říká, že byl nechtěně zasažen jednou z kulek, které vystřelil Prina. Bayer ale věří spíše druhé verzi. Podle ní Lacunza během atentátu dostal infarkt. Pro tuto verzi hovoří to, že se na místě, kde zkolaboval, ani na cestě vedoucí k autu, nenašly žádné stopy krve.

Rosascův pohřeb byl impozantní a stal se ukázkou moci diktatury. Účastnily se jej armádní špičky a nad pohřebním průvodem přelétla i armádní letadla. Nechyběli zástupci církve, velkostatkářů a elit Buenos Aires, Avellanedy a La Platy.

Atentát byl pro režim hozenou rukavicí a policie pověřená vyšetřováním dostala volnou ruku. Běda anarchistům, kteří se jim v té době dostali do spárů. Prvním, koho se jim povedlo dopadnout, byl Vicente Savaresse, který patřil ke skupině Tamayo Gavilána. I když s Rosascovým zabitím neměl nic společného, byl zastřelen bez soudu.

Policii se nikdy nepovedlo zjistit, kdo za atentátem stál, i když Morána podezřívala a Morán byl dokonce v nepřítomnosti odsouzen k smrti. Bayerova kniha vlastně poprvé odhalila, jak se celá věc odehrála a kdo byli pachatelé. V době jejího prvního vydání od události uplynulo téměř čtyřicet let a prozrazení této staré historie už nikoho neohrozilo. Bayer neupřesňuje, jak k těmto informacím přišel, ale je na místě připomenout, že se sám v anarchistickém hnutí pohyboval a patřil ke generaci historiků, která ještě měla to štěstí, že mohla mluvit s pamětníky popisovaných událostí.

Navzdory represím a děsivým ztrátám jevilo ještě v letech 1932 a 1933 expropriační hnutí známky síly, hlavně v městech La Plata, Avellaneda a Buenos Aires. V La Platě mohlo počítat se stálou a velkorysou podporou Antonia Papalea, jehož dům byl vždy otevřený uprchlíkům.

Ozbrojené loupeže a pokusy o vysvobození vězněných anarchistů pokračovaly stejným tempem. Eliseovi Rodríguezovi se povedl obzvláště smělý útěk z cely v suterénu policejního ústředí v La Platě. Pedro Espelocín zase utekl z nemocnice, i když ho tam hlídala stráž. Rodríguez odmítl návrhy, aby odešel do Uruguaye a rozhodl se zůstat, aby pomohl soudruhovi utéct z vězení. Společně s Espelocínem se přidali ke skupině, kterou tvořili Juan del Piano, Gino Gatti a Armando Guidot. Juan del Piano byl silnou osobností a měl dvě velké vášně, jednou byl anarchismus a druhou snaha zajistit tu nejlepší možnou péči pro svého syna, který byl od narození ochrnutý.

Bratři Julio Prina a Toni Prina z La Platy mezitím zase vyvíjeli aktivity s Moránem. Do jejich skupiny dále patřili Daniel Ramón Molina (který pracoval v docích), Julio Tarragona, Ángel Maure, Pedro Blanco a Victor Muñoz Recio. Byly to dvě malé skupiny, bojovaly ale až do hořkého konce.

Na konci roku 1932 se začalo s kopáním dalšího tunelu. Popud k tomu dal Rafael Laverello a pomoc poskytli Morán, Prina, Molina a Gatti. Kopání začalo v bytě poblíž věznice a cílem bylo osvobození Emilia Urionda a dalších anarchistů. Tunel byl dokonce ještě důmyslnější než tunel z Punta Carretas. Měl být 58 metrů dlouhý a ústit ve vězeňské prádelně. Po prvních třiadvaceti metrech byla ale akce zrušena, protože policie bedlivě sledovala všechny, kdo do ní byli zapojeni a navíc jim začaly docházet peníze.

Pak přišla série úderů, které jim zasadil houževnatý inspektor Bazán. 19. ledna 1933 byli zabiti Tarragona a Molina poté, co zastřelili dva policisty v oblasti Aldo Bonzi. 16. března byl v Rosáriu zabit Pedro Espelocín a Eliseo Rodríguez a Armando Guidot byli zatčeni. Následující den policie v Córdobě dopadla Gina Gattiho.

V tomto období také bratři Julio Prina a Toni Prina uprchli do Španělska. 28. června policie obklíčila dům v ulici Mitre v Avellanedě a zadržela spícího Juana Antonia Morána. Tak zůstal jen Juan del Piano. Policie ovšem věděla, že se skrývá mezi farmáři jižně od Santa Fe. Tam také poblíž města Firmat bojoval dokud mu nedošla munice, pak ho policie zabila.

A bylo po všem. Venku už nezbyl nikdo, kdo by bojoval za osvobození vězněných anarchistů. A z tohoto důvodu nezbylo anarchistickým vězňům v Caseros než učinit samostatně zoufalý pokus. Postupně se jim povedlo dovnitř propašovat granáty, výbušniny a zbraně. Vyhodili do povětří zeď a snažili se probojovat ven na ulici. Pokus začal v 6:30. Mario Cortucci (člen Di Giovanniho skupiny) a Ramón Pereyra (ze skupiny Tamayo Gavilána) byli v čele, Gino Gatti a brazilský anarchista Álvaro Correa Do Nascimento byli vzadu. Za pekelného běsnění střelby se jim povedlo překonat mříže a vydali se chodbou. Když konečně dorazili na venkovní dvůr, Cortucciho zasáhla do hlavy kulka a zabila ho. Pereyra odpálil granát, který mu utrhl levou paži. Vězeňští dozorci se přeskupili a pálili ze všech stran a také na uprchlíky namířili reflektory. V tu chvíli na místo přijel i 3. jezdecký pluk a zaujal s namířenými kulomety pozice před věznicí. Anarchisté viděli, že nemohou postoupit vpřed, tak se stáhli zpět do svého bloku a počkali, až utichne palba. Jejich pokus selhal. Dozorci ztratili 3 muže, jeden anarchista zemřel a jeden byl vážně zraněný. Pro ty, co přežili, měl ale jejich pokus osudné následky, většinu z nich čekala Ushuaia.

Počátkem roku 1935 už byl všude klid, Bazán ale neusnul na vavřínech. Věděl, že Juan Antonio Morán a Miguel Arcángel Roscigna jsou stále naživu a jsou nebezpeční, i když jsou za mřížemi. Morán byl v Caseros a Roscigna v Montevideu. Začátkem května toho roku soudy Morána pro nedostatek důkazů osvobodily. Ještě předtím byl ale Morán několikrát vyveden ze své cely a předveden několika neznámým mužům, kteří si ho poměrně dlouho prohlíželi. Jednalo se samozřejmě o policisty v civilu.

10. května se Morán dozvěděl, že má být okamžitě propuštěn. Jeho spoluvězni mu radili, aby neopouštěl věznici, dokud se nespojí s právníkem, Morán se ale jejich radou neřídil. Podepsal propouštěcí dokumenty a fakticky si tím podepsal rozsudek smrti. Brána vězení se otevřela a Morán udělal sotva dva kroky, když byl brutálně chycen za krk a pak i za ruce a nohy a strčen do auta, které rychle zmizelo.

O dva dny později našel ovčák na stezce poblíž města General Pacheco mrtvolu muže. Byl střelen jen jednou do zátylku, ale tělo bylo silně zohaveno. Nebylo jednoduché mrtvolu identifikovat, ale jednalo se o Morána. Před smrtí byl podroben tomu typu mučení, který následně ve větším rozsahu používala vražedná komanda Trojité A (Argentinská Antikomunistická Aliance) za perónistické vlády v letech 1974 a 1975.

31. prosince 1936 vypršel výkon trestu vězňům z Montevidea. Ten den měl inspektor Bazán ve svém diáři zakroužkovaný a vše už bylo připraveno. Policejní delegace, kterou vedl velitel oddělení Společenského pořádku Morano, přicestovala do Montevidea. Uruguay sice odmítla žádost o vydání, mezi policejními silami obou zemí ale fungovala neoficiální dohoda. Protože byli v Uruguayi vedeni jako „nežádoucí“, měli být Miguel Arcángel Roscigna, Andrés Vázques Paredes, Fernando Malvicini a „Kapitán“ Paz deportováni do Buenos Aires. Hned v docích uruguayského hlavního města ale byly pořádně svázané „balíčky“ předány Moranovu týmu. Anarchisté byli rovnou převezeni na policejní ústředí. Na místo se kvůli výslechu dostavili i soudci La Marque a González Gowland, kteří měli na starost obvinění spojená s přepadeními Rawsonovi nemocnice a autobusové společnosti La Central. Roscigna, Vázques Paredes a Malvicini byli pro nedostatek důkazů zproštěni obžaloby. „Kapitán“ Paz byl převezen do Córdoby, kde čelil nějakým dalším obviněním. Krátce poté byl osvobozen několika ozbrojenými soudruhy, kteří si pro něj přišli na policejní stanici, kde byl držen.

Když tajemník Výboru na obranu vězňů Donato Antonio Rizzo a Roscignova sestra zavolali na policejní stanici, aby zjistili, kde jsou zbývající tři anarchisté, dostalo se jim odpovědi, že byli převezeni do La Platy. V La Platě jim řekli, že jsou v Avellanedě. V Avellanedě zase že jsou v Rosariu. V Rosariu je odkázali na stanici v Tandilu a tak dále. Přes toto trápení Roscignova sestra stále doufala, že uvidí bratra naživu. Jednoho dne jí svitla naděje, když rybář z Isla Maciel zahlédl v Dock Sud tři spoutané muže vyváděné ze zadní části policejního antonu. První z nich byl Roscigna. Okamžitě byl informován novinář Apolinario Barrera a v novinách Crítica se přes celou šíři stránky rozprostíral titulek „Roscigna v Dock Sud“. To byl možná pro Bazána signál, že vězni mají být zabiti. Od té doby už se žádné další stopy ohledně trojice anarchistickým militantů neobjevily, přestože snahy o jejich vypátrání pokračovaly dál, anarchistické skupiny z Barcelony dokonce poslaly nějaké peníze, na další pátrání. I když bylo prakticky jisté, že byli zavražděni, stále tu byla špetka naděje. Až několik měsíců po jejich zmizení vedoucí představitel oddělení Společenského pořádku soukromě sdělil člověku z Výboru na obranu vězňů, že nemá cenu se unavovat dalším pátráním, protože všichni skončili na dně Río de la Plata.

Tato epizoda nebyla dodnes objasněna a těla se nikdy neobjevila. Roscigna, Vázques Paredes a Malvicini byli první tři „zmizelé“ oběti argentinského státního terorismu. Armáda později tisíckrát využila stejné metody za Videlovy diktatury.

Juan Domingo Perón v roce 1947 odměnil inspektora Bazána za jeho služby povýšením do funkce zástupce šéfa Federální policie a později jej přesunul do diplomatické sféry. Když revolución libertadora odstavila v roce 1955 Peróna od moci, odešel Bazán do důchodu a poslední roky svého života strávil o samotě.

„Ilegalistický anarchismus byl v těch dnech samozřejmě možnou volbou kvůli zoufalým podmínkám tehdejší doby,“ uzavírá Bayer tuto kapitolu argentinských dějin. „Násilí proti násilí; spravedlnost pro všechny namísto převládající společenské nespravedlnosti. Argumentujeme tak ve prospěch anarchistických expropriací? Ne! Spokojíme se s odvyprávěním faktů. Existovalo ospravedlnění pro jejich extrémní reakci? Z našeho pohledu musí být každá odpověď na tuto otázku subjektivní.“

Poznámky:

(4) Oblíbenou kratochvílí těchto tří výtečníků bylo přistoupit k důstojníkovi, kterého potkali na ulici, pohrozit mu pistolemi a donutit ho sundat vojenskou čepici, boty a nakonec i kalhoty. Takto nedůstojně ustrojeného důstojníka pak střelbou pod nohy přiměli k úprku.

(5) Leopoldo Lugones mladší byl synem významného nacionalistického básníka Leopolda Lugonese staršího. Po přímluvě otce byl Lugones mladší za Uriburuovy diktatury jmenován policejním komisařem a pod jeho velení spadalo Politické oddělení. Lugones mladší byl sadistický pedofil (dříve působil jako ředitel polepšovny, ale z funkce byl odvolán kvůli týrání svěřenců) a během služby u policie zavedl proti odpůrcům režimu řadu nových rafinovaných forem mučení.

(6) Dle jiného zdroje se však jednalo o tři anarchistické pekaře odsouzené za útok na pekárnu Estrella del Norte v roce 1927 a pouze dva obyčejné vězně – viz. Direct Action in Montevideo: Uruguayan Anarchism, 1927–1937 – Fernando O’Neill Cuesta – Knihy Google. Stejná informace je uvedena i v chronologii událostí v úvodu Bayerovy knihy, tento stručný přehled je dílem Kate Sharpley Library.

Durruti v Argentině

18. října 1925 vklouzly „filmovým stylem“ do tramvajového depa Las Heras přímo uprostřed čtvrti Palermo v Buenos Aires tři osoby. Jedna z nich měla masku. „Ruce vzhůru!“ zakřičeli lupiči na pokladníky se silným španělským akcentem a požadovali peníze. Zaměstnanci koktavě vysvětlili, že peníze jsou už v trezoru a klíč má manažer, který už odešel. Lupiči se mezi sebou v rychlosti poradili a pak zmizeli, celý jejich úlovek tak tvořil pytlík, který sebrali z pokladny, obsahující 38 pesos v drobných mincích. Venku čekal další komplic a o kus dál stálo připravené auto. Pachatelé zmizeli beze stopy.

Mužem, který vedl toto nepříliš plodné přepadení, nebyl nikdo jiný než Buenaventura Durruti. Ten samý Durruti, který se o 11 let později stal tou nejlegendárnější osobností španělské občanské války. Velitel kolony, jež nesla jeho jméno, který přišel z Aragonie, aby zachránil Madrid a který se třemi tisícovkami špatně vycvičených militantů porazil celou disciplinovanou armádu s důstojníky a generály, kteří studovali taktiku a strategii. Když pak padl během bojů o Univerzitní město v Madridu, dočkal se toho nejimpozantnějšího pohřbu, jaký kdy byl ve Španělsku uspořádán dělnickému vůdci. Barcelonou tehdy pochodovalo na 200 000 militantů.

Ironií osudu, nebo proto, že ideologové se musí přizpůsobovat okolnostem, anarchistický intelektuál Diego Abad de Santillán, jeden z nejotevřenějších argentinských kritiků expropriací, se v roce 1969 o tomto lupiči 38 pesos vyjádřil slovy: „Buenaventura Durruti, rytíř bez bázně a hany“.

Policie v Buenos Aires byla zmatená. Lupiči se španělským akcentem? Nikoho takového v archivech neměla a ani vyptávání se u kontaktů v podsvětí k ničemu nevedlo. Nikdo je neznal. Jelikož ale lupiči ukořistili jen směšnou částku, dalo se čekat, že to brzy zkusí znovu. A to se také 17. listopadu 1925 opravdu stalo.

Zbývalo jen pár minut do půlnoci, když úředník za přepážkou stanice metra Primera Junta dokončoval kontrolu tržby. Čekal už jen na peníze z posledního metra, tím jeho směna skončí. Vtom k němu přistoupil cizí muž, pomalu vytáhl zbraň a pak mu se španělským akcentem přikázal: „Drž hubu!“ Další muž zatím vtrhl do jeho budky a popadl dřevěnou schránku, ve které se nechávaly tržby. Všechno proběhlo velmi rychle a cizinci i s kořistí zamířili k východu na ulici Centenera. Úředník začal křičet z plných plic: „Pomoc! Zloději!“, jeden z lupičů se otočil a vystřelil do vzduchu, aby jej zastrašil. Střelbu a křik zaslechl policista stojící venku na křižovatce a rozběhl se k místu činu s vytaženou pistolí. Dva komplicové ale hlídali u vchodů do metra a když viděli přibíhat policistu, jeden z nich na něj dvakrát vystřelil. Zasažený policista padl k zemi. Všichni čtyři lupiči se pak hnali k čekajícímu taxi, řidiči se ovšem nedařilo nastartovat, po chvíli zoufalého snažení tak opět vystoupili a rozběhli se ulicí Rosario, kde se ztratili z dohledu.

Jak se však ukázalo, i toto přepadení skončilo fiaskem, tržby totiž tentokrát nebyly uloženy do dřevěné schránky, jak bylo zvykem, ale do ocelové truhly pod přepážkou. V uloupené schránce tedy nebylo nic.

Policie usoudila, že se jednalo o stejnou skupinu, která měla na svědomí přepadení v depu Las Heras – stejný modus operandi, stejný akcent. Tentokrát byl ovšem navíc zabit policista seržant Núñez. Kdo to mohl udělat?

Chilská policie právě v tu dobu poslala svým argentinským kolegům fotografie a soudní spis týkající se gangu lupičů španělského, mexického a kubánského původu, který 16. července téhož roku uloupil 46 923 chilských pesos v pobočce Chilské Banky v Mataderos. Z banky lupiči odjeli autem, přičemž stříleli do vzduchu a způsobili v rušné čtvrti pořádný zmatek. Zrovna když se rozjížděli, se jednomu bankovnímu úředníkovi povedlo chytnout se auta. Jeden z lupičů na něj zakřičel, aby seskočil a když úředník neuposlechl, zastřelil ho.

Chilská policie informovala své argentinské protějšky, že gang se skládal z pěti mužů, z nichž jeden odplul do Francie, zatímco ostatní se vydali do Argentiny. Podařilo se vypátrat penzion, ve kterém gang bydlel během pobytu v Santiagu de Chile. Majitelka prohlásila, že „pětice mužů byla zdvořilá a bez ustání mluvila o sociálních bojích. Tvrdili, že jsou španělští revolucionáři a podnikají okružní cestu po zemích Ameriky, aby shromáždili prostředky na svržení monarchie ve Španělsku.“

Argentinská policie porovnala fotografie s výpověďmi očitých svědků přepadení z Las Heras a Primera Junta. Nebylo pochyb, byli to oni. Policie začala neúnavně pročesávat penziony, hotely a ubytovny, avšak marně. Žádné stopy nepřineslo ani zatýkání anarchistických aktivistů. Fotografie hledaných cizinců byly vylepeny v každém vagónu metra i v tramvajích. Noviny přinesly popis lupičů: „Všichni ti, kdo včera pachatele viděli, se shodují, že to byly osoby slušného vzezření. Byli formálně oblečeni a na jejich vzhledu nebylo nic, co by budilo podezření. Když už, tak jedině jistá přitažlivost jejich zevnějšku.“

Podle dvou hypotéz, se kterými policie pracovala, lupiči buďto hned po druhé nevydařené akci utekli ze země (do Brazílie nebo Uruguaye), nebo se jen stáhli někam do úkrytu, než spustí nějakou další operaci. Brzy se potvrdila tato druhá hypotéza.

„Právě když se obyvatelé poklidného města San Martín chystali vyrazit ven na oběd, nebo se vraceli zpět do svých domovů, aby unikli palčivé sluneční záři a vedru, se rozestavil gang ozbrojených banditů u vchodu do Provinční banky v čele hlavního náměstí.“ Těmito slovy začaly noviny La Prensa 19. ledna 1926 svůj popis slavného přepadení banky v San Martínu.

Sedm neznámých osob (čtyři z nich maskované) vystoupilo na rohu ulic Buenos Aires a Belgrano pouhých 200 metrů od policejní stanice z automobilu Phaeton. Čtyři vstoupily do banky, zatímco další tři třímající karabiny zaujaly pozice u hlavního vchodu. Jednalo se o přepadení zvláštního druhu, v tom nejlepším gangsterském stylu. Na chodce procházející náhodou kolem byly hned namířeny zbraně. Nejprve se kolemjdoucí domnívali, že se jedná o nějaký žert, brzy ale pochopili svůj omyl a kvapně vzali nohy na ramena. Čtyři muži uvnitř se zatím činili, procházeli za přepážkami a vyprazdňovali pokladny. Povedlo se jim nasbírat 64 085 pesos a to se ani nenamáhali pokoušet se otevřít trezor. Zaměstnanci banky spolupracovali hned od chvíle, kdy útočníci vešli a pronikavý hlas se španělským přízvukem zakřičel: „Pohnete se a bude po vás“.

Avšak dva zaměstnanci, kteří se schovávali za přepážkou, se pokusili vyplížit se po všech čtyřech zadním vchodem. Maskovaný muž je uviděl a bez váhání vystřelil, jednoho z obou zaměstnanců zabil a jeho kolegu zranil.

Když byli hotoví, ujeli lupiči i s kořistí autem. Aby se zbavili pronásledovatelů, kryli svůj ústup střelbou a municí při tom nešetřili.

Policii počet útočníků zmátl – sedm plus řidič. Pokud se jednalo o gang z Chile, musel někde získat nové pomocníky. Uprostřed vyšetřování přišel zásadní průlom, kvůli němuž byla svolána tisková konference. Barcelonská policie pravděpodobně odhalila skutečnou identitu původní čtveřice lupičů. Podle informací, které do Argentiny poslala, se nejednalo o Mexičany ani Kubánce, jak tvrdily zprávy z Chile a také jména zjištěná chilskou policií byla falešná. Ve skutečnosti se jednalo o Španěly a jejich jména zněla:

Buenaventura Durruti narozen 14. července 1886 v Leónu

Francisco Ascaso z Almudévaru v provincii Huesca narozen 2. dubna 1902

Alejandro Ascaso pocházející stejně jako jeho bratr z Almudévaru a narozen 17. října 1889

Gregorio Jover Cortés narozen ve Valencii v roce 1892

Barcelonská policie také dodala, že se jedná o „nebezpečný gang anarchistů dlouho aktivní v Barceloně, kde provedl velké množství ozbrojených útoků, loupeží a vražd“. A co víc, Francisco Ascaso byl podezříván ze zabití kardinála Soldevilly v Zaragoze. (2)

Později byla s přispěním mexické a kubánské policie rekonstruována i trajektorie španělského anarchistického gangu. Ta započala přepadením banky v Gijónu ve Španělsku, tato loupež měla za cíl financovat boj proti diktatuře Primo de Rivery. Z Gijónu se vydali do Mexika, kde měli na svědomí přepadení kanceláře textilní továrny La Carolina. (3) Z Mexika se přesunuli na Kubu, kde úspěšně vyloupili další banku. Havanu opustili na palubě parníku Oriana a 9. června 1925 dorazili do přístavního města Valparaíso v Chile, kde provozovali různá řemesla, než 11. července přepadli Chilskou banku v Santiagu. Pak se opět živili běžnou prací až do začátku srpna, kdy se vlakem vydali do Buenos Aires.

Vše už tedy bylo jasné a zbývalo jen jediné – chytit je. Teď, když už policie najisto věděla, že se jedná o anarchisty, zaměřila své pátrání na tu frakci hnutí, která obhajovala expropriace a násilné akce. Všechny cesty, kterými by mohli Španělé opustit zemi, byly navíc přísně střeženy. Z jejich dopadení se stala otázka mezinárodní prestiže. Nakonec to ale byla francouzská policie a ne argentinská, kdo si tento úspěch mohl připsat.

Pět měsíců po přepadení banky v San Martínu, oznámil kabelogram z Paříže, že francouzská policie zmařila připravovaný atentát na španělského krále Alfonsa XIII, který se měl uskutečnit během jeho návštěvy Francie. V skromném hotelu v Clichy byli zatčeni Francesco Ascaso a Durruti a na místě se našly také plány a zbraně dokazující jejich záměr zaútočit na španělského monarchu.

Zpráva vyvolala velký rozruch u argentinské policie, která prahla po pomstě za seržanta Núñeze. Své francouzské kolegy proto požádala, aby zjistili více o tom, jak přesně a na jaké pasy se Durruti a Ascaso dostali do Francie, a také aby se pokusili zatknout i Jovera Cortése a druhého z bratrů Ascasových. Odpověď z Paříže uváděla, že zadržení připluli lodí do Cherbourgu dne 30. dubna 1926. Jejich pasy byly uruguayské, platilo to i pro Jovera Cortése, kterého se povedlo zatknou o pár dnů později. Pasy zněly na jména José Cotelo, Salvador Arévalo a Luis Victorio Repetto a vydala je uruguayská ambasáda v Buenos Aires. José Cotelo byl uruguayský anarchista žijící v Buenos Aires. Když ho sebrala policie, tvrdil, že svůj pas ztratil jen chvíli poté, co si jej na ambasádě vyzvedl. Taková povídačka mohla leda tak podráždit přítomné detektivy, kteří mu vyhrožovali, že za Durrutiho akce zaplatí, Cotelo ale držel jazyk za zuby a nakonec byl po několika týdnech a spoustě neplodných výslechů propuštěn. Také další dvě jména (Arévalo a Repetto) patřila uruguayským anarchistům přebývajícím v Buenos Aires, těm se ale povedlo zmizet a policie je nenašla.

Argentinská policie se ale nevzdávala a doufala, že se povede zařídit vydání tří zadržených anarchistů. Vysoce postavení policisté požádali přímo prezidenta Alveara, aby využil svůj vliv v Paříži, kde po mnoho let působil jako ambasador. Do Francie byli také vyslání tři z nejlepších detektivů z Buenos Aires. Francouzi se nakonec nechali přesvědčit a oznámili argentinskému ambasadorovi, že jim Durrutiho, Ascasa a Jovera vydají. Z Argentiny vyplula bitevní loď Bahía Blanca, aby zadržené vyzvedla.

La Antorcha celou kauzu odsoudila jako spiknutí vlád Francie, Argentiny a Španělska. Ve svém článku tvrdila, že Francie nemohla vydat zadržené do Španělska, se kterým neměla uzavřenou patřičnou smlouvu, ale protože „vlády vždy stojí při sobě, když jde o dopadení podvratných živlů“, souhlasila místo toho s vydáním tří anarchistů do Argentiny, odkud pak budou předáni do Španělska.

Když se tři mladí anarchisté dozvěděli, že mají být vydáni argentinské policii, bylo jim jasné, že se musí neprodleně pustit do práce. A tak dělali vše, co jen bylo v jejich silách – hladovky, protestní kampaně, výzvy k solidaritě, petiční akce anarchistů z celého světa. Začala působivá kampaň, která na okamžik zastínila i souběžně probíhající agitaci za Sacca a Vanzettiho.

„Ascaso, Durruti a Jover – noví Sacco a Vanzetti“ psaly anarchistické noviny po celém světě. V Argentině byla reakce okamžitá, organizovala se shromáždění a vyšel i pamflet, který tvrdil, že tito tři anarchisté vůbec v Argentině nebyli a údajná přepadení byla jen výmyslem policie (původní náklad 20 000 kusů byl vyprodán během týdne, a tak se hned natisklo dalších 30 000 ks). Ve Francii veškerý tisk s výjimkou pravicového volal po propuštění trojice anarchistů a jejich vydání označoval za hanebnost. Francouzští intelektuálové podepisovali petice na podporu „tří statečných mužů, kteří usilovali jen o to, aby byla jejich domovina svobodná“. V Národním shromáždění pak socialističtí poslanci předložili návrh na přepracování zákona o extradici.

Francouzská vláda začala váhat. Nestála o další potíže a vymyslela proto způsob, jak zaranžovat celou věc tak, aby extradice spěla do slepé uličky, když ji podmínila splněním jistých právních procedur. Argentinská policie se ale nehodlala vzdát a dál vyvíjela tlak na prezidenta Alveara a také zakázala jakákoliv shromáždění na podporu tří anarchistů. La Antorcha, Výbor na obranu sociálních vězňů, celá řada nezávislých odborových svazů, Výbor pro spolupráci italských skupin (vedený Di Giovannim a Aldem Aguzzim) a Bulharská skupina se nicméně postavily policejním výhrůžkám a pořádaly improvizované manifestace. Anarchisté při tom byli celkem kreativní. V jednom případě například, když policie rozháněla avizované shromáždění na náměstí, vyšel z nedaleké stanice metra anarchista, kterého jeho dva soudruzi rychle připoutali řetězy k zábradlí, takže ho policie nemohla odtáhnout. Anarchista pak hromovým hlasem spustil svou řeč a slova na ohromené přihlížející chrlil jako kulomet. Policie se jej nejprve pokusila mlácením umlčet, ale řečník kázal dál a bití spoutaného a bezbranného muže vzbuzovalo odpor přihlížejících. Druhou reakcí policie tedy bylo zacpat mu ústa, ale to nebylo tak jednoduché, řečník se bránil a stále se mu dařilo vyrážet ze sebe útržky vět. To vytvářelo tak bizarní podívanou, že to jen přilákalo ještě více diváků. Policie nakonec rezignovala a počkala na příjezd antonu s nářadím. Přepilovat řetězy trvalo celou hodinu a náš řečník mezitím stihl několik proslovů, ve kterých rozebral vše od případu tří španělských anarchistů po Sacca a Vanzettiho, nezapomněl ani na Radowitzkého a vězně z Viedmy. Stihl také pozurážet Alveara (toho anarchisté přezdívali výrazy „štětka“ a „sto kilo másla“), policii („hýkající osli a surové bestie“), Vlasteneckou ligu („tatínkovi hošíci“) a jejího vůdce Carlése („ctihodný bastard“), komunisty („ten autoritářský kreténismus), armádu („stupidní gorily“) a tak dále, servítky si při tom, jak je vidět, nebral.

Obhajoba Durrutiho a jeho soudruhů byla svým způsobem také obhajobou expropriací a práva „vyvlastňovat“ za účelem dosažení revoluce, které anarchisté sami sobě udělili. Obrana španělské trojice ze strany antorchistas byla ale v tomto ohledu dost rozporuplná. Ač dobře věděli, že Španělé přijeli do Argentiny, aby prováděli ozbrojené loupeže, antorchistas vždy tvrdili, že je trojice nevinná a ničeho se nedopustila. Jinak řečeno, nehájili je jako revolucionáře a nesnažili se ospravedlnit, co udělali, pouze stále opakovali: „Jsou nevinní, jsou to další oběti buržoazní justice“.

Tady je zajímavé poznamenat, že i když byla La Antorcha příznivě nakloněna násilné akci, ty, kdo ji praktikovali, bránila tím, že je líčila jako mírné beránky. V tomto zvyku pokračovala po všechny ty násilné roky až do doby, než v roce 1932 přestala vycházet. Pouze jedna publikace v Argentině podporovala expropriace a násilné akce otevřeně, byly to italsky psané noviny Culmine, které vydával Severino Di Giovanni.

Měli bychom si také povšimnout, že zatímco ve Francii veškerá liberální inteligence a svobodomyslné organizace mobilizovaly na obranu Durrutiho, Ascasa a Jovera, argentinští anarchisté byli rozdělení. Představitelé umírněných, v jejichž čele stáli Lopéz Arango a Abad de Santillán koncem roku 1926 napsali v úvodníku novin La Protesta: „Protesty proti extradici Ascasa, Durrutiho a Jovéra si nezaslouží být označovány jako anarchistické.“ Tento komentář signalizoval začátek války, kterou nejstarší anarchistické noviny v Argentině vyhlásily těm, kdo v rámci hnutí razili ozbrojené útoky, loupeže a padělání jako cestu k revoluci.

V dubnu 1927 se francouzská vláda nakonec rozhodla, že nebude ustupovat protestům a potvrdila rozhodnutí o extradici a to samé udělal i odvolací soud v Paříži. Argentinská policie jásala. Anarchistický tisk ve Francii i v Argentině naopak dal průchod svému vzteku namířenému proti argentinskému velvyslanci i proti prezidentovi Alvearovi, kterého La Antorcha obvinila, že si vydání anarchistů koupil tím, že Francii umožnil rozložit na delší dobu splátky dluhu za dodávky potravin, které Argentina Francii dodala v době první světové války.

Výbor na obranu sociálních vězňů se začal připravovat na obhajobu tří Španělů. Jak Výbor upozornil, do obrany Španělů se hrnula i Mezinárodní rudá pomoc, kterou o to ale nikdo nežádal, jelikož obvinění byli anarchisté a neměli nic společného s komunistickou stranou. Výbor upozornil členy Mezinárodní rudé pomoci, že by udělali lépe, kdyby bránili anarchisty uvězněné v Rusku.

Agitace za Durrutiho, Ascasa a Jovéra v Buenos Aires ještě narostla a prezident Alvear si začal uvědomovat, že sotva přijedou, bude to jen další popíchnutí dělnického hnutí, které bylo v roce 1927 už tak podrážděné víc než dost. Musí opravdu přijet? A proč? Jen proto, aby se uspokojila policie? Alvear byl mazaný a nechtěl si spálit prsty jako Američané, kteří kauzou Sacca a Vanzettiho vzbudili hněv po celém světě. Už tak bylo dost problémů s Radowitzkým vězněným v Ushuaii, jaký mělo smysl soudit ty tři a dát tak anarchistům další záminku nastražit bomby a organizovat demonstrace a stávky? I když nepochyboval o jejich vinně a chápal touhu policie po pomstě, rozhodl se, že mu to za problémy nestojí.

A tak začala diplomatická hra. Francie poskytla Argentině tři měsíce na to, aby si zařídila převzetí vězňů. Argentina si dala s odpovědí na čas, a pak požádala, aby zadržené přepravilo francouzské námořnictvo, protože Argentina v daném období nemá k dispozici loď. Francie to zamítla a dny plynuly. Argentina vyjádřila nelibost s chováním Francie, Francie mluvila o zanedbání ze strany Argentiny, až nakonec ke spokojenosti všech lhůta uplynula a Durruti, Ascaso a Jovér byli propuštěni z vazby a deportováni do Belgie.

Pro anarchisty to bylo velké vítězství. La Antorcha psala o vítězství argentinského a francouzského lidu nad jejich vládami. „Zachránili jsme tři naše soudruhy, nad kterými se vznášela strašlivá hrozba. Jsme zaplaveni vlnou radosti, když vidíme, že naše akce uspěla a reakcionáři byli poraženi. To je dvojitá radost, ze které můžeme načerpat čerstvou odvahu odhodlaně pokračovat v boji dnes i zítra, pokračovat v boji za propuštění všech našich lidí, Sacca a Vanzettiho, Radowitzkého atd.“

Také Durruti a jeho soudruzi dále pokračovali v boji, do Argentiny už se ale nikdy nevrátili. Navzdory tomu byl jejich vliv na rozvoj anarchistických expropriací naprosto klíčový.

Miguel Arcángel Roscigna

Při přepadení v San Martínu Durrutimu pomáhali dva argentinští anarchisté, byli to Miguel Arcángel Roscigna a Andrés Vázquez Paredes. Oba byli později protagonisty nejslavnějšího přepadení dvacátých let – loupeže v Rawsonově nemocnici.

Jak se stalo, že se Miguel Arcángel Roscigna, vysoce kvalifikovaný kovodělník specializovaný na tepání železa, kterého si jeho zaměstnavatel (navzdory jeho odborářské a politické bojovnosti) velice cenil pro jeho neobyčejnou pracovitost, dal na ozbrojené loupeže? Roscigna měl přece šťastný rodinný život, byl dobrým otcem a jeho dům byl skromný, ale pohodlný. Kdo byl Roscigna? Jaká byla jeho osobnost? Jeden z jeho soudruhů Gino Gatti napsal: „Když se na to podívám zpětně, život Miguela Arcángela Roscigni byla učiněná epická báseň, chvalozpěv solidarity.“ Emilio Uriondo, který s Roscignou vyrůstal a sám byl jedním z nejzarytějších anarchistů, řekl, že to byl „nejinteligentnější ze všech anarchistických aktivistů, ten nejobětavější člověk, který by si v buržoazním životě mohl žít pohodlně a poklidně, který se ale místo toho rozhodl nechat to vše být a dát svůj život v sázku pro své ideály“. Dokonce i nepřítel vyvlastňovatelů Abad de Santillán prohlásil, že Roscigna byl „inteligentní, odhodlaný a nesobecký chlapík. A proto nás velice mrzelo, když jsme ho viděli zapleteného do věcí, které ho nemohly vést jinam, než do záhuby.“

Roscigna byl inteligentní člověk, který se aktivně vrhal do sociálních bojů, které považoval za nejlepší způsob, jak bojovat se zavedeným řádem. Ve dvou věcech byl velmi nekompromisní, ve svém postoji k policii (dle bývalých příslušníků policie Roscigna, Nicola Recchi a Umberto Lanciotti dokázali snášet jakékoliv mučení) a ke komunistům. V květnu 1925 Roscigna publikoval pojednání nazvané „Podivní anarchisté“, ve kterém ostře kritizoval italské anarchisty, kteří byli členy Antifašistického výboru společně se socialisty, liberály a komunisty. „Tisíce soudruhů mrtvých, uvězněných a vypovězených, to jsou pochmurné výsledky vlády, která v Rusku řídí diktaturu právě tak zločinnou, jako je ta fašistická v Itálii.“ A dále se ptal: „Cožpak si tito soudruzi neuvědomují hanebnou tradici a škodlivé dílo těchto zatracených pastýřů v rámci rebelských dělnických organizací v naší zemi? Uznají alespoň, že utlumení sociálních nepokojů během nezapomenutelného období okupací továren bylo dílem komunistů? Cožpak neví o každodenních masakrech, které se zaměřují (jako nějaký znovu se opakující Kronštadt) tiše a neúprosně na každý náznak potenciální opozice, nebo pouhé zpochybnění příkazů proudících od nových vládců Ruska, i kdyby ta opozice pocházela od strůjců komunismu, kteří by si přáli zůstat věrni svým ideálům?“

Roscigna se postavil proti jakýmkoliv aliancím s autoritáři. V této zatvrzelé linii vůči těm, kdo „nenabízí nic než autoritu“ později zašla ještě dál jedna frakce hnutí, povzbuzovaná Horaciem Badaracem (anarchista z okruhu novin La Antorcha, který je dnes neprávem zapomenut).

V červenci 1927 anarchisté způsobili paniku mezi všemi, kdo měli něco společného s USA. V souvislosti s kauzou Sacca a Vanzettiho se totiž v Argentině odehrála vlna teroristických útoků. Policie se domnívala, že za nimi stojí Severino Di Giovanni, ale jisté podezření padlo i na Roscignu. Ten udělal 24. července tu chybu, že strávil noc doma a policie ho tam zatkla. Detektivové z oddělení Společenského pořádku sice dobře věděli, že na něj vůbec nic nemají, ale rozhodli se to prostě zkusit. Navíc měli zprávy od uruguayské policie v tom smyslu, že Roscigna a Emilio Uriondo stáli za bombovým útokem na americkou ambasádu v Uruguayi a že připravili bombu maskovanou jako kniha (zřejmě hotové umělecké dílo), které plánovali poslat řediteli věznice Ushuaia.

Oddělení Společenského pořádku zadržovalo Roscignu několik dní, ale ten vytrvale zapíral a tvrdil, že se sice v mládí angažoval v sociálních bojích, avšak teď ve svých 36. letech se zajímá už jen o chov drůbeže, protože plánuje založit drůbeží farmu. Policejním postupem v případě podobně zatvrzelých zapíračů bylo buď je na místě zlikvidovat, nebo je propustit a pak sledovat v naději, že se je tak povede chytit přímo při činu. Jenže policisté z oddělení Společenského pořádku upřednostnili hon na Di Giovanniho a Roscignu nechali být. To byla závažná chyba, která jim brzy měla přinést mnoho bolestí hlavy a lidový posměch.

Když byl Roscigna pro nedostatek důkazů propuštěn, vnímal to jako jakýsi propůjčený čas. Uvědomoval si totiž, že jeho dny už jsou sečteny. Pobočník inspektora Buzzoa mu to řekl jasně: „Máš tři možnosti, zdekuj se do La Quiacy a chovej kuřata, vstup do semináře a studuj na kněze, nebo neotálej a spáchej sebevraždu, což by nám zjednodušilo život, protože až na tebe příště narazíme někde v ulicích Buenos Aires, odděláme tě a dáme ti do ruky zbraň a řekneme, že jsi kladl odpor úřední moci!“

Roscigna měl na práci důležité věci. Pomoc anarchistickým vězňům byla v katastrofálním stavu, protože se nedostávalo peněz. Zasílání balíků s jídlem pro vězně bylo zastaveno, finanční pomoc, kterou dostávali jak odsouzení anarchisté, tak ti, kteří byli ve vazbě, byla snížena jen na 8 nebo 10 pesos týdně. K tomu bylo potřeba zajistit peníze pro rodiny vězňů, nebo pro ty, kdo byli na útěku před policií. Navíc, jak už bylo řečeno, jeho snahou nebylo jenom podporovat stíhané, ale osvobodit je, i kdyby byli na nějakém nedobytném místě. A na to byly opět zapotřebí peníze. Roscigna byl nejen neochvějný optimista ale také pragmatik: „Drastický problém? Drastické řešení!“

Roscigna se během těch pár měsíců, které strávil s Durrutim, naučil hodně. Solidární sbírky samozřejmě musely pokračovat a dělníci museli dát na pomoc soudruhům za mřížemi i svou poslední penny. Podobné sbírky totiž podporovaly pocity bratrství a vytvářely revoluční morální závazek. Bylo ale zapotřebí i akce a získávání peněz expropriacemi bez skrupulí vůči těm, kdo trávili své životy šmelinářstvím.

Roscigna chtěl plánovat své operace do nejmenších detailů, aby stály za to a přinesly dostatečnou sumu bez zbytečných problémů. Spoléhal při tom na svého oddaného přítele, sebejistého, inteligentního a prozíravého mladého Španěla Andrése Vázqueze Paredese. Paredes měl za sebou aktivní boj v rámci odborů lakýrníků, byl expertem na výrobu bomb a strávil i nějaký čas ve vězení kvůli zapojení do teroristické útoků z roku 1921, z doby kampaně na podporu Radowitzkého. Paredes také pomohl Wilckensovi sestrojit bombu, kterou pak zabil podplukovníka Varelu.

Zatímco s Paredesem mohl Roscigna počítat, jiný důležitý pomocník mu chyběl. Jeho kamarád Emilio Uriondo byl totiž zavřený ve věznici Punta Carretas v Montevideu kvůli zapojení do bombového útoku na americkou ambasádu. Podle některých tvrzení celé anarchistické hnutí v Argentině tvořili cizinci. Emilio Uriondo dokazuje, že to není pravda. Uriondo byl totiž čistokrevný criollo z oblasti Magdalena. Byl to člověk pevného charakteru, vždy loajální ke svým přátelům. Jako správný criollo byl vybaven šestým smyslem pro to, aby poznal kdo je kdo a tuto bystrost svého myšlení využíval při jednání s policií a autoritami, protože správný criollo je rebel a nesnáší, aby jej někdo komandoval, svoboda je pro něj posvátná. Uriondo byl kultivovaný a uhlazený. Měl navíc úžasnou schopnost snášet fyzickou bolest. Jeho široká ramena unesla roky strávené v Ushuaii, bití a také kruté počasí, když se mu povedlo utéct a pěšky pod pláštěm noci překonával pustinu a hory. Jeho tělo vydrželo i výslechy trvající několik dnů v řadě a týrání pomocí svazování do kozelce. Měl i další kvality, pilně se vzdělával a měl politický přehled jako málokdo. Byl sečtělý v dílech Bakunina, Marxe, Kropotkina, Engelse, Malatesty a Lenina. Věřil ale, že teorie bez akce je k ničemu.

Kdyby Uriondo nebyl ve vězení, byl by zajisté tím pravým člověkem, se kterým by Roscigna mohl provést své chystané bravurní kousky, takto za něj ovšem musel Roscigna najít náhradu. Potřeboval muže akce, a tak si vybral bratry Morettiovi, jejichž politické přesvědčení bylo sice nejasné, ale své životy už riskovali nejednou. Bratři stáli v čele stávky v ropné společnosti La Energina. Stávka začala, když společnost zjistila, že řidiči cisteren „vyvlastňují“ pohonné hmoty a vykopla je. Anarchisté projevili svou podporu a spor nabral velice násilnou podobu, což vyvolalo i jisté rozpory v libertariánském hnutí.

Roscignovu skupinu tedy tvořili tito muži: Andrés Vázquez Paredes, Vicente Moretti a Antonio Moretti, všichni připraveni následovat Roscignu kamkoliv.

1. října 1927 u vchodu do Rawsonovi nemocnice postávali tři muži s ovázanými hlavami. Nepochybně oběti nějaké nehody. Nikdo jim nevěnoval pozornost. Zatímco různí pacienti a jejich doprovod přicházeli a odcházeli, ti tři se tam potloukali, jako by na někoho čekali. A taky že ano. Čekali na kurýra, který měl každým okamžikem přivézt peníze na mzdy. Ti tři s obvázanými hlavami byli Roscigna, Paredes a Antonio Moretti. Vicente Moretti čekal o třicet metrů dál s automobilem Phaeton.

Roscigna si uvědomoval obtížnost akce, protože zjistil, že policista doprovázející kurýra je někdejším šampiónem ve střelbě, spoléhal ale na moment překvapení. Roscigna nesnášel „drama“, všechno to bezúčelné střílení a zbytečné krveprolití.

Když kurýr vystoupil z auta, trojice k němu přistoupila a pohrozila mu zbraněmi. Kurýr kufřík upustil, jeden z anarchistů jej chytil a rozběhl se k autu. Další dva jej následovali, jeden se ale ještě ohlédl a viděl, že policista sahá po zbrani. Instinktivně střelil jako první a zasáhl, policista se sesunul k zemi. Podle novin se policista jmenoval Francisco Gatto a byl na místě mrtvý.

Výtěžek z akce byl značný, povedlo se ukořistit 141 000 pesos. Roscigna a jeho druhové ale museli okamžitě zmizet, protože jim byla (navzdory několika falešným stopám) policie v patách. Vyšetřování vedl starý nepřítel anarchistů inspektor Santiago. Ten od začátku tušil, že akci provedli anarchisté. Jako první byl zatčen řidič Dositeo Freijo Carballedo, který byl obětním beránkem vyšetřovatelů a byl jako první předváděn k výslechu vždy, když někde vybuchla bomba, nebo došlo k nějakému přepadení. Nebyl to sice žádný svatoušek, ale s touto akcí neměl nic společného.

Roscigna usoudil, že bude lepší opustit Buenos Aires a vydat se do Uruguaye, kde měl několik velmi dobrých přátel. Za tímto účelem požádal o službu Bustose Duarteho, převozníka na řece Tigre a bezvýhradného podporovatele anarchistů. Byl to Duarte, kdo o několik měsíců později poskytl útulek Di Giovannimu, když mu byla policie na stopě.

Roscigna a bratři Morettiové se měli plavit s Duartem, Vázquez Paredes je měl následovat jinou trasou. Auto nechali v garáži v San Fernandu, kterou jim doporučil muž známý jako „Bébé Castro“. Překročili deltu a noc strávili na ranči patřícímu Bébého otci v blízkosti uruguayského města Nueva Palmira. Jenže majitel garáže v San Fernandu to hrál na obě strany a poté, co shrábl pěknou sumu peněz za ukrytí auta, je nahlásil policii.

Policie se hned vrhla do akce, zatkla Bébého Castra a vtrhla do domu převozníka Duarteho. Tam zastihla jen jeho ženu, která byla zaskočena nečekanou situací a odpověděla po pravdě na dotazy detektivů. Identifikovala podle fotografií všechny čtyři hledané muže a dodala, že Paredes neodplul s ostatními. Argentinská policie hned začala usilovat o navázání spolupráce s uruguayskými kolegy a vyslala své delegáty do několika uruguayských měst. K dopadení lupičů z Rawsonovy nemocnice byly mobilizovány všechny síly. Roscigna a Morettiové si mezitím pronajali automobil a vyrazili do Montevidea, spoléhali při tom na pomoc uruguayského průvodce Osorese, který byl připraven riskovat svůj krk pro anarchisty.

Vyjádření, která tisku poskytovali inspektoři Santiago a Zavala, vyvolávala optimistická očekávání ohledně brzkého dopadení hledaných anarchistů. Policie jim byla těsně v patách a každou hodinu poskytovala zprávy o vývoji pronásledování. Trasa útěku vedla nejprve na sever do města Mercedes, odtud se uprchlíci vydali zase na jih silnicí vedoucí do Montevidea. Ze všech měst, kde se objevili, přicházela svědectví, která byla rozebírána v tisku. Ve městě Cordona strávili uprchlíci noc v hotelu hned naproti policejní stanice. Ze San José odjeli sotva pár minut před tím, než se přiřítila uruguayská policie. Po příjezdu do Montevidea se zastavili v kavárně De Salvo a rozloučili se s průvodcem Osoresem. Poté se nechali oholit v holičství poblíž zeleninového trhu a pak beze stopy zmizeli v ulicích dělnických čtvrtí, kde žilo mnoho anarchistů. Policie přes veškeré úsilí neobjevila nic dalšího. Veškerý optimismus zase vyprchal.

Tisk si polici za její pomalost řádně podal. Noviny Crítica přinášely sarkastické poznámky o mužích inspektora Santiaga. V jednom příspěvku připomněly humoristickou povídku Marka Twaina, v níž detektivové hledají uprchlého slona, s lupami v rukou a nosy u země pečlivě zkoumají stopy, až přehlédnou, že mají obrovského tlustokožce přímo před sebou. „To je přesně to, co se děje naší policii – té nejlepší na světě.“

Novinám Crítica případ přinesl velké zisky, lidé se zpráv o přepadení nemocnice a pronásledování pachatelů nemohli nabažit a prodej výtisků stoupal. I když by se mohlo někdy zdát, že noviny uprchlíkům straní, nebyla to pravda a Roscigna si to dobře uvědomoval. Crítica pomáhala policii držet ve stavu ostražitosti. Pro čtveřici anarchistů by bylo zajisté lepší, kdyby nebyli dennodenně na titulní stránce nejprodávanějších novin a kdyby pozornost opadla. Roscigna se ovšem nenechal snadno rozhodit. Zatímco takový Di Giovanni by na jeho místě nejspíše nakráčel k šéfredaktorovi a pohrozil mu zastřelením, Roscigna se rozhodl ze situace vytěžit maximum a sám poslal redakci několik dopisů prošpikovaných falešnými vodítky (místa, vymyšlení svědkové), která měla policii ještě více zmást.

Jak dny plynuly, museli Santiago, Zavala, Gariboto a všichni jejich slídilové uznat porážku a vrátit se domů. Nezbylo jim než vyčkávat a věřit v nenahraditelnou zbraň policie – donašeče. Kvůli velké pozornosti veřejnosti, které se případ těšil, byla záležitost projednána i v uruguayském parlamentu, kde musel ministr vnitra vysvětlovat selhání uruguayské policie.

Událost měla samozřejmě dopad i na anarchistické hnutí. Abad de Santillán se v novinách La Protesta distancoval od „Roscignů a Moretiových“ a vyzýval anarchisty aby „tomu učinili přítrž a izolovali tento zdroj zvrácenosti a deviace našich idejí a metod boje, anarchobanditismus je bohužel skutečný mor“. La Antorcha naopak celou věc označila za policejní výmysl a „zlověstné reakcionářské spiknutí“ proti militantnímu anarchismu. Pak (zřejmě jako odpověď lidem okolo La Protesty) autor textu González Pacheco dodává: „Jsou ti pachatelé dobří nebo špatní? Proč by nám na tom, soudruzi, mělo záležet?“ Skutečným zlem jsou podle Pacheca ti, kdo vládnou („Kdo ztělesňuje moc, ztělesňuje zlo“). Puritáni, kteří ohrnují nos nad zločinci nebo třeba prostitutkami, v hloubi duše ctí zákony, i když se sami označují za anarchisty. Namísto spekulací o tom, jestli jsou takoví lidé dobří nebo špatní, by je anarchisté raději měli „vzít na palubu“ a zapojit je do boje proti buržoazii. „Méně zákona dbalé ctnosti. Více anarchistické bojovnosti.“

Část ukořistěných peněz šla na solidární účely, část výtěžku pak Roscigna použil na výrobu falešných bankovek. Argentinští militantní anarchisté se k padělání silně upínali a i Roscigna doufal, že pomocí padělaných peněz může buržoazii porazit. Spoléhal přitom na Němce Erwina Polkeho, který byl v tomto oboru skutečným mistrem. Polke byl mlčenlivý chlapík, individualista, vášnivý čtenář Stirnera a samotářský poustevník, který ožíval jen když ho někdo požádal o výrobu padělků. Život mu nepřinesl nic než věznění, povedl se mu ale kousek, který nemá obdoby. Přímo ve věznici Punta Carretas v Montevideu vyrobil padělky argentinských bankovek výjimečně vysoké kvality. Protože ale padělání není tématem knihy, Bayer tuto epizodu dále nerozvádí.

Poznámky:

(2) Kardinál Juan Soldevilla y Romero byl v roce 1923 zabit anarchistickou skupinou Los Solidarios, ke které Ascaso s Durrutim patřili, šlo o odvetu za jeho roli při financování a najímání vrahů (tzv. pistoleros), kteří zabíjeli organizátory anarchistického odborového svazu CNT.

(3) Dle Durrutiho životopisu od Abela Paze nedlouho po tomto přepadení dostala mexická CGT od Durrutiho velkou sumu peněz určenou na podporu publikační činnosti a na založení racionalistické školy.

Anarchistické hnutí v Argentině patřilo svého času k největším na světě, nějaká samostatná publikace v češtině, zabývající se tímto tématem, však zatím chybí a k dispozici tak máme jen zmínky v šířeji pojatých dílech, jako je např. Damierova Historie anarchosyndikalismu. Pokud však ovládáte nějaký světový jazyk, můžete sáhnout po knihách argentinského historika Osvalda Bayera.

Předností jeho knih je neobyčejná čtivost a místy až románový styl. To je do značné míry způsobeno samotnou tematikou. Bayer se často zaměřuje na muže činu a akce a jak už sám název napovídá, nejinak tomu je i v případě jeho útlé knížečky Anarchističtí vyvlastňovatelé, která se zaměřuje na vlnu loupeží a dalších militantních akcí anarchistických „Robinů Hoodů“, která zasáhla Argentinu zejména ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Zapomeňte na nudnou teorii a slovíčkaření akademiků a připravte se na burácení bomb, divoké honičky s policií za rachotu střel z revolverů, na spoustu napětí a akce. Nejedná se ale o žádnou jednostrannou oslavu romantických heroických dobrodruhů. Hledáte-li morálně čisté hrdiny úspěšně čelící přesile padouchů, kupte si raději nějaký komiks. Činy a životy skutečných lidí jsou zpravidla mnohem rozporuplnější a tragičtější. A jak se výstižně píše již v předmluvě: „Pochopit nutnost použít zbraně k zajištění finančních zdrojů ještě nutně neznamená, že ti, kdo k tomuto postoji dospějí, jsou v tomto ohledu v praxi aspoň trochu použitelní.“ Anarchisté zpravidla nejsou chladnokrevní zločinci, ale obyčejní pracující, usilující o svobodu a důstojné podmínky. Ač se některé akce vydařily a i po téměř století udivují svou smělostí, mnoho dalších skončilo naprostým fiaskem.

Bayer sám popisuje hrdiny své knihy slovy: „Byli zarputilí, když došlo na obranu svých životů, protože věděli, že jeden špatný tah nebo i ta nejnepatrnější známka slabosti by měly za následek jejich zabití na ulici, nebo před popravčí četou. Svým způsobem byli městskou gerilou, nemohli se ale ohledně financování nebo zbraní spoléhat na žádnou zahraniční mocnost a neměli žádné místo, kde by mohli najít útočiště, když půda začala být moc horká. Žili ze dne na den, bez oddychu. Byly to zajímavé postavy, útočící na společnost („buržoazní“ společnost) bombami a revolvery, zatímco jejich tiskoviny prudce kritizovaly bolševickou diktaturu a vzývaly zářivé imanentní zlaté rouno: Svobodu.“

Kniha vznáší řadu závažných otázek. Jaké prostředky jsou v boji za lepší společnost přípustné? Co je ještě legitimní odboj proti tyranii a kde už začíná obyčejný banditismus? Tyto otázky provázejí anarchismus od počátku a ani Bayer jednoznačné odpovědi nenabízí. Rozpor, který v Argentině reprezentovaly frakce „protestistas“ a „antorchistas“, trvá do dnešních dnů a kniha v tomto ohledu neztrácí na aktuálnosti.

Chceme-li pochopit vzedmutí militantního anarchismu, ke kterému v Argentině došlo, je třeba vzít v úvahu dva významné faktory. „Argentinský anarchismus ve dvacátých a třicátých letech byl produktem brutální státní represe proti hnutí, které bylo na počátku dvacátého století silou, s níž se muselo počítat.“ Anarchisté nečelili jen teroru ze strany policie a armády, ale také násilníkům z ultrapravicové Argentinské vlastenecké ligy. Život anarchistů rozhodně nebyl žádný med a některé masakry spáchané na pracujících byly natolik otřesné, že prostě volaly po odplatě. Jak uvidíme, často se tak rozpoutal celý řetězec vzájemných odvet.

Druhým významným rysem argentinského hnutí byl jeho internacionalismus. Italští, němečtí, španělští a ruští anarchisté běžně přijížděli a zase odjížděli a poskytovali hnutí rozmanitost idejí i strategií. Některé expropriace, ke kterým došlo v polovině dvacátých let, tak měla na svědomí španělská akční skupina Los Solidarios, ke které patřili i slavní revolucionáři Durruti a Ascaso. Díky tomuto internacionalismu v hnutí silně rezonovaly i zahraniční události jako byly ruská revoluce, nástup fašismu v Itálii a s ním spojené represe, nebo třeba justiční vražda italských anarchistických imigrantů Sacca a Vanzettiho v USA (kampaň za jejich propuštění v Argentině zahrnovala i bombové útoky proti americkým symbolům, za kterými zřejmě stal poněkud kontroverzní radikál italského původu Severino di Giovanni, o němž Bayer napsal samostatnou knihu). Tyto události mezinárodního významu asi není třeba dlouze představovat, zaměřme se proto na pár důležitých mezníků v dějinách samotného argentinského hnutí počátku dvacátého století, které nám umožní lépe pochopit otřesné podmínky, kterým hnutí muselo čelit.

Státní teror

1. května 1909 jízdní oddíl spadající pod vedení policejního náčelníka Ramona Falcona zahájil palbu na demonstraci na Plaza Lorea. Několik demonstrantů bylo zabito a mnoho zraněno. Následná generální stávka trvala devět dní a došlo během ní k zatčení více než dvou tisíc lidí. 13. listopadu stejného roku osmnáctiletý ukrajinský anarchista Simón Radowitzky hodil bombu na Falconovo auto a zabil Falcona i jeho asistenta. Vláda následně vyhlásila stanné právo a rozpoutala další brutální represe (pozoruhodným osudům Simóna Radowtzkého už jsem se věnoval dříve zde: Vězeň 155: Simón Radowitzky « Černorudý čtenářský deník (noblogs.org) ).

V prosinci 1918 vypukla stávka ve Vasenových ocelárnách v Buenos Aires. 7. ledna 1919 se stávkující pokusili zabránit odvozu materiálu ze závodu. Policie zahájila palbu, pět dělníků zabila a mnoho zranila. 9. ledna vypukly další násilnosti mezi policií a truchlícími na pohřbu oněch pěti zastřelených stávkujících. FORA (Federación Obrera Regional Argentina – anarchosyndikalistická organizace usilující o dosažení anarchistického komunismu založená v roce 1901) vyzvala ke generální stávce. Vypukly pouliční boje a v ulicích vyrostly barikády. Proti pracujícím bylo nasazeno vojsko. Ultrapravicová Argentinská vlastenecká liga následně rozpoutala pogromy proti židům a přistěhovalcům. Policie zase provedla razii v kanceláři anarchistických novin La Protesta a zničila tiskařský lis. Během těchto událostí, pro které se vžilo označení „Tragický týden“, bylo uvězněno asi padesát tisíc dělníků, 700 jich bylo zabito a mnoho zraněno. Nicméně jako krásný důkaz síly argentinského hnutí můžeme uvést fakt, že navzdory těmto represím se v roce 1919 odehrálo 367 stávek.

V letech 1920 – 1922 se odehrála série stávek a povstání mezi zemědělskými pracujícími v Patagonii (tímto tématem se zaobírá Bayerova nejrozsáhlejší kniha La Patgonia Rebelde a já jsem se mu věnoval zde: Antonio Soto a povstání v Patagonii | Anarchistická federace (afed.cz)). V roce 1921 byly hromadně popraveny stovky stávkujících dělníků desátou kavalérii pod vedením plukovníka Hectora Varely. Jako odpověď na tento masakr byl 27. ledna 1923 plukovník Varela zabit anarchistou Kurtem Wilckensem. Wilckens byl přitom (podobně jako Radowitzky) jemný člověk odmítající násilí (byl stoupencem pacifismu Lva Tolstého), ale hrůznost toho, co se v Patagonii odehrálo, ho přiměla jednat. Už 16. června stejného roku byl Wilckens ve vězení zavražděn členem Vlastenecké ligy s tichým souhlasem vedení věznice. Ani tato vražda nezůstala bez odezvy, ale kuriózní způsob, jakým byl Wilckens pomstěn, si povíme za chvíli.

První pokus a ruský intelektuál

Hlavním tématem knihy jsou expropriace. K té první došlo 19. května 1919 (tedy jen pár měsíců po Tragickém týdnu) a představuje krásnou ukázku spojení obou výše uvedených faktorů. Popišme si ale nejdříve, co se vlastně stalo.

Manželé Perazzovi toho dne jako obvykle v 19:30 zavřeli svou směnárnu a nastoupili do tramvaje, kterou jezdívali domů. Pan Perrazo nesl kufřík s penězi. Jeho paní poněkud znervózněla, když si všimla, že za nimi sedí muž se světlými vlasy a „polským vzezřením“, který si ji už dříve podezřele prohlížel přes sklo směnárny. Pan Perrazo navíc zpozoroval, že se za tramvají drží automobil a jeden z pasažérů vrhá kradmé pohledy jejich směrem. Nicméně jejich cílová zastávka se nacházela na poměrně rušné křižovatce a tak se necítil ohrožený. „Polák“ vystoupil zároveň s nimi. Tramvaj odjela, záhadné auto zastavilo a vystoupil tmavooký muž. „Polák“ vytáhl revolver a vrhl se na Perraza, jehož žena s jekotem utekla. Perrazo byl natolik ohromený, že kufřík nepustil, „Polák“ se mu jej snažil vytrhnout, ale nakonec ztratil nervy a začal střílet.

Právě v ten okamžik přijela další tramvaj se dvěma policisty na plošině. Ti začali střílet na auto i na muže se světlými vlasy, kterému se konečně povedlo získat kufřík. Jeho společník v autě na něj zavolal, ale on neslyšel a byl už natolik nervózní, že se rozběhl pryč a pokračoval přitom ve střelbě. Jedna odražená kulka zasáhla řidiče tramvaje, kterému se naštěstí nic nestalo, další kulka zasáhla do nohy jednoho z policistů.

Tmavooký muž a řidič, kteří nemohli svému společníkovi nijak pomoci, zmizeli. Střelec s policistou v patách mezitím proběhl několika ulicemi. Měl ale smůlu. V ulici Fraga bydleli další dva policisté, které zvuk střelby vylákal ven. Policisté proti „Polákovi“ vyprázdnili zásobníky svých zbraní a jedna z kulek mu roztříštila levou ruku, nato rozzuřený muž vypálil svou poslední kulku přímo do hrudi jednoho z policistů a schoval se do skladiště uhlí. Uhlíř ze zvědavosti vyšel na ulici a policejní kulka ho trefila do oka. „Polák“ – teď už bez munice a zraněný – ve svém úkrytu zkolaboval vyčerpáním a byl zatčen.

Všechno se to seběhlo špatně. Jeden policista mrtvý, uhlíř a pachatel vážně zranění, manželé Perazzovi a další policista lehce ranění. A vše úplně zbytečně. Kdo za tím stál? Navzdory pomstychtivému zápalu šlo vyšetřování pomalu. Nakonec se ale ukázalo, že zatčený se jmenuje Andrei Babby, je mu třicet let, pracuje jako účetní, je původem z Běloruska ale v Argentině žije už šest let. Babby tvrdil, že ho k akci najal jakýsi Němec José, policii ale nepřesvědčil (byť se vyptávala po německých restauracích po podezřelém muži s hustým knírem). Nakonec policie na základě udání vypátrala Babbyho bydliště, kde zjistila, že jeho spolubydlícím (který se mezitím odstěhoval) byl jistý Boris Wladimirovich, toho následně paní Perazzo na fotografii identifikovala jako onoho tmavookého muže. Wladimirovich byl anarchista a na hvězdárně, kterou rád navštěvoval, policie našla dva kufry napěchované anarchistickou literaturou. Navíc při pátrání mezi dalšími lidmi, kteří jej znali, získala tip, kde se asi Wladimirowich ukrývá a také na řidiče jménem Luis Chelli, s kterým se přátelil. Wladimirowich byl zatčen a i u Chelliho (který byl identifikován jako řidič spojený s přepadením) se našla anarchistická literatura. Vše začalo být jasné.

Když byl Wladimirovich zatčen, zdálo se i policii neuvěřitelné, že by takový muž mohl mít něco společného se zločinem. „Měl kolem sebe auru akademika a intelektuála – příjemné vystupování, inteligentní pohled očí, tvář poznamenanou čímsi jako vnitřním utrpením.“ Bylo mu 43 let a byl to ruský spisovatel a vdovec. Ač je (alespoň u nás) osobností zcela zapomenutou, v mnoha ohledech připomíná svého slavného krajana Kropotkina. Stejně jako on byl vědec – doktor, biolog a k tomu malíř. Také původně pocházel ze šlechtické rodiny, ale vzdal se ve jménu ideálu svého postavení, aby se oženil s dělnickou revolucionářkou. Ještě jako sociální demokrat, se v roce 1904 účastnil socialistického kongresu v Ženevě, kde se nepohodl s Leninem. Boris byl autorem několika publikovaných prací, mluvil perfektně německy a francouzsky a dobře španělsky.

Smrt jeho ženy a neúspěch revoluce v roce 1905 ho ale dost podlomily. Od přírody melancholický muž pak hledal útěchu ve vodce. Aby se zotavil z deprese, rozhodl se vydat na dlouhou cestu a jeden z jeho známých mu doporučil Argentinu. Tam dojel v roce 1909 a pohyboval s v ruských dělnických kruzích. Po nějakém čase se přestěhoval do regionu Chaco, kde se věnoval hlavně průzkumu mokřadů. Po vypuknutí první světové války se vrátil do Buenos Aires a obnovil přednáškovou politickou činnost. Když v roce 1919 vypukly nepokoje, snažil se dle ultrapravicového plátku La Razón Wladimirovich založit revoluční výbor v La Chacarita, „ale narazil pouze na bandu lidí odmítající řídit se jakýmkoliv programem“.

Po Tragickém týdnu si Boris uvědomoval nebezpečí, které představovali mladí příslušníci vyšší a střední buržoazie, kteří se přidali k Občanské gardě nebo Vlastenecké lize a kteří hrozili, že zabijí všechny Rusy a během týdne plného krveprolití se skutečně dopustili mnoha odporných násilností v židovských čtvrtích (židé byli často v Argentině vnímáni jako Rusové). Tato nenávist k Rusům byla způsobena říjnovou revolucí v Rusku, která silně ovlivnila i Borise. Věřil, že revoluce nakonec povede k zavedení naprosté svobody.

Aby mohl své ideje šířit, začal být přímo posedlý myšlenkou založit vlastní noviny. Jenže na něco takového jsou potřeba peníze. Wladimirovich se svěřil Chellimu, anarchistovi a řidiči, muži akce, který se také aktivně účastnil lednové stávky a ten přišel s tipem na Perrazovi. Wladimirovich se mohl spolehnout také na svého spolubydlícího anarchistu Babbyho. Po svém zatčení Wladimirovich přiznal, že byl iniciátorem celé akce. Jeho případ byl natolik zajímavý, že jej ve vězení navštívil i ministr vnitra a několik dalších politiků, k velké nelibosti vyšetřovatele, který se jej snažil držet v izolaci.

Argentinští soudci byli na anarchisty a stávkující neobyčejně přísní. Jen za výzvu ke stávce byl jeden dělník odsouzen na dva roky vězení, za zmlácení stávkokaze se dávalo 8 až 10 let (a nejednalo se rozhodně o žádné pohodové vězení). Takže se dalo odhadnout, jaký trest je očekává, zejména Babbyho, který zastřelil policistu. Po několika měsících na samotce došlo k prvnímu soudu, který vynesl tyto rozsudky – Babby 25 let, Wladimirovich 10 let a Chelli 1 rok. Žalobce však žádal tvrdší tresty a odvolal se. Odvolací soud svou přísností dokonce požadavky obžaloby překonal a odsoudil Babbyho a Wladimiroviche k trestu smrti. To bylo anarchisty vnímáno jako „třídní msta“ a v případě Wladimiroviche to vyvolalo kontroverzi i v právnických kruzích, Wladimirovich přece žádnou zbraň nepoužil. Soud však argumentoval, že jako účastník spiknutí nese za smrt policisty Santillána zodpovědnost. Dva ze sedmi odvolacích soudců se ovšem postavili proti a jelikož rozsudek smrti vyžadoval jednomyslné rozhodnutí, Babby a Wladimirovich, byli odsouzeni na doživotí. Wladimirovich byl přesunut do obávané věznice Ushuaia (ta se nacházela v mrazivém a pustém regionu na ostrově Ohňová země a krutými životními podmínkami byla nechvalně proslulá).

Ve vězení se jeho zdravotní stav, který již tak nebyl nejlepší, prudce zhoršil. Jeho konec se blížil, urychlován špatným jídlem, zimou a bitím. Přesto lidé, kteří se s ním ve vězení setkali, vyprávěli, že dál pokračoval v propagací svých idejí mezi trestanci a dokonce se mu povedl jeden kousek, který jeho obličej opět dostal na stránky novin. Tím se dostáváme ke slíbenému popisu toho, jak proběhla anarchistická odplata za vraždu Kurta Wilckense. Wilckense ve vězení zabil člen Vlastenecké ligy Pérez Millán. Pro jeho vlastní bezpečnost, a také aby jej nemusely za jeho čin potrestat, prohlásily úřady Millána za duševně nemocného a odklidily jej do ústavu pro choromyslné v ulici Vieytes. Když se to Wladimirovich dozvěděl, začal předstírat nervové zhroucení a následné šílenství. Věděl totiž, že choromyslní z vězení Ushuaia jsou přesouváni do vězeňských cel ve stejném ústavu. Plán vyšel, Wladimirovich se však ocitl v jiném křídle než Millán, který se těšil privilegovanému zacházení. Charismatickému Wladimirovichovi se ale povedlo přesvědčit jistého Lucicha (pacienta, který měl přístup do všech křídel), aby čin vykonal. Pomocí anarchistů z Buenos Aires se mu povedlo obstarat revolver, který pak předal Lucichovi. Pomstít Wilckense bylo pro anarchisty „věcí cti“ a Boris se tak po úspěšné akci stal pro hnutí hrdinou, současně však na sebe přitáhl další týrání ze strany autorit, což brzy přivodilo jeho smrt. Ke konci života byl Boris chromý na obě nohy a musel se plazit, chtěl-li opustit svou celu.

Tento první případ anarchistické expropriace spustil dlouhou a nekončící debatu. Měli by anarchisté podporovat ty, kdo se uchýlí k expropriaci nebo jinému zločinu, za účelem podpory hnutí? Nebo by je měli zavrhnout, protože poškozují pověst libertariánského boje? Intelektuálové (zejména ti, seskupení kolem novin La Protesta) a anarchosyndikalisté (FORA) byli striktně proti politicky motivovanému zločinu a proti násilí. Naopak skupiny, které razily přímou akci (jejichž mluvčím se od roku 1921 staly noviny La Antorcha) a některé nezávislé odborové svazy poskytovaly morální podporu každému činu namířenému proti buržoazii, bez ohledu na to, jestli je legální. Debata se ještě více rozvířila po přepadení celního úřadu v květnu 1921. Přestože se tentokrát nejednalo o politicky motivovanou loupež a anarchisté s ní neměli nic společného, znovu se otevřelo téma schvalování či neschvalování zločinů proti buržoazii. Rodolfo González Pacheco v úvodníku pro noviny La Antorcha připomněl Proudhonovo rčení, že vlastnictví je krádež a skutečnými zloději jsou tak vlastníci. I když lupiči podle Pacheca často sdílí s buržoazií touhu po majetku a z úspěšných lupičů se stávají velcí vlastníci, přesto všechno „jsme spíše na straně vyděděnců, než těch druhých, spíše na straně drobných zlodějíčků, než těch velkých, spíše jsme s lupiči z celního úřadu, než Yrigoyenem (1) a jeho ministry.“

Další represe a radikalizace

V letech 1921 a 1922 se v Argentině změnil pohled na ruskou revoluci i mezi těmi pár anarchisty, kteří ji do té doby ještě podporovali. Vraždění anarchistů rudými komisaři, deportace a věznění, to vše vedlo ke zklamání a obratu proti Leninovi a bolševikům. Všechny anarchistické publikace tepaly nový režim a kapitalismus jako dvě stejné diktatury okrádající lid o jeho svobodu. Jediný kontakt, ke kterému mezi komunisty a anarchisty v Buenos Aires docházelo, se odehrával v rámci Italského antifašistického výboru, který se skládal z exulantů všech možných názorů (liberálů, socialistů, anarchistů a komunistů), kteří organizovali setkání, na kterých mluvili zástupci všech těchto proudů. To vedlo k vážným rozepřím mezi anarchisty, někteří totiž zastávali názor, že není možné sdílet pódium s pronásledovateli jejich ruských kolegů. Nejzarytějšími odpůrci spolupráce s komunisty byli dva italští anarchisté, ze kterých se staly hlavní osobnosti stojící za anarchistickými expropriacemi v Argentině – Miguel Arcángel Roscigna a Severino Di Giovanni. Komunistický tiskový orgán El Intrenacional naopak zase pranýřovala každý bombový útok či loupež provedenou anarchisty.

Bayer tvrdí, že militantní anarchistické skupiny vznikly z nutnosti zorganizování sebeobrany. Jak už bylo řečeno, problémem nebyla jen armáda, která ostře zakročovala proti anarchistickým aktivitám (Tragický týden, stávka pracujících z farem v Patagonii, stávka v loděnicích v roce 1921 atd.) a policie, která se specializovala na boj s agitátory, zatýkání vůdců dělnických skupin, monitoring a rozhánění mítinků a rozbíjení stávek. Byla tu také (a to především) Argentinská vlastenecká liga. V těch dnech utekl stěží týden, aniž by došlo k nějakému krvavému střetu mezi anarchisty a členy Organizace na obranu majetku, jež operovala pod záštitou Vlastenecké ligy. Ta nebyla silná jen v hlavním městě, ale i ve vnitrozemí, kde se majitelé půdy a jejich synové seskupovali do ozbrojených falang a podstupovali vojenský výcvik, aby byli připraveni na střety s pracujícími ze statků. Jeden takový, ke kterému došlo ve městě Gualeguaychú, skončil skutečnou tragédií.

1. května 1921 se v Gualeguaychú konala velká demonstrace Vlastenecké ligy jako odpověď na oslavu svátku práce organizovanou dělníky. Součástí demonstrace byly dlouhý průvod gaučos na koních a představitelů místních katolických škol, obrovské argentinské vlajky a dívky rozhazující před mladíky z Ligy květiny. Vyvrcholením byl přílet samotného vůdce Ligy Manuela Carlése dvouplošníkem. Po skončení průvodu se gaučos vydali na náměstí, kde se konala dělnická oslava s rudými a černými prapory. Carlésovi muži zaútočili na pódium i na tři tisíce účastníků setkání a rozpoutali krveprolití, během nějž bylo dle prvotních údajů zabito 5 dělníků a 33 vážně zraněno, anarchistický tisk později tato čísla ztrojnásobil.

Hned následující den zaútočili mladí členové Vlastenecké ligy v hlavním městě na prostory, kde sídlil odborový svaz řidičů a zabili dva anarchistické dělníky. A o 3 nebo 4 dny později došlo k přestřelce v docích, kde probíhala stávka a o život přišel jeden anarchista a jeden člen Vlastenecké ligy. Násilí zkrátka eskalovalo a anarchisté začali ve svých publikacích volat po ozbrojeném odporu vůči těmto útokům a dokonce obhajovali i vlastní útoky vůči Lize, bude-li to nutné.

Ve dvacátých letech se anarchisté začali ozbrojovat a své zbraně se nebáli použít. Stačí uvést incident z Jacinto Aráuz, kde poprvé v historii vypukla přestřelka mezi anarchisty a policií přímo na policejní stanici. V oblasti docházelo k pošlapávání práv zemědělských dělníků a místní policejní inspektor přišel s nápadem pozvat všechny zainteresované strany „k diskusi a dosažení dohody“. Někteří dělníci pozvání přijali, mezi nimi i několik stoupenců Bakuninových teorií. Po svém příchodu byli vyzváni, aby vstoupili a pokračovali dále přes dvůr policejní stanice, který byl k jejich zděšení obklíčený ozbrojenými policajty. Po inspektorovi nebylo ani vidu ani slechu, zato dva seržanti začali předvolávat dělníky jednoho po druhém, odváděli je chodbou o odzbrojovali je, než je předali dalším policajtům. Pak byli dělníci přinuceni si lehnout na zem, kde byli zmláceni holemi. Zvláštní způsob, jak řešit pracovní spory. Nicméně ti anarchisté, kteří stále ještě čekali venku na dvoře, nebyli zrovna hoši z kostelního sboru a přestože byli obklíčení, zahájili palbu. Nastala opravdová krvavá lázeň s mrtvými na obou stranách. Jacinto Aráuz se stalo pro všechny argentinské pracující symbolem. Bylo to takříkajíc názorné uplatnění přísloví „jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“.

Samozřejmě se stávalo, že to někteří anarchisté trochu přeháněli a beze zbraně neudělali ani krok. Na stránkách anarchistického tisku se pak objevovaly rady, jako například v pozvánce na výlet s piknikem, která se objevila v novinách La Antorcha: „Velký rodinný piknik na podporu politických vězňů, cílem je ostrov Castellanos na řece Paraná. Pánové 1,20$, dámy 50¢, děti zdarma. Pozor. Oznamuje se, že prefektura bude kontrolovat pasažéry, než se nalodí, takže se nedoporučuje nosit s sebou zbraně.“ Noviny La Protesta zase pranýřovaly zábavu rozšířenou na podobných piknicích, spočívající ve střelbě do okolních lesů. „To je velice nebezpečné a vyděsilo to některé rodiny účastnící se pikniku, jenž by měl být příjemným shromážděním anarchistů v duchu otevřeného soudružství.“

Na pomoc vězňům

Objevilo se také nesčetné množství případů střetů na pracovišti mezi dělníky různých přesvědčení, revolty pracujících proti předákům a zaměstnavatelům, nebo pracujících, kteří se postavili na odpor policii a členům Vlastenecké ligy. Jako příklad můžeme uvést případ Pedra Espelocína, který se později stal aktivním členem hnutí anarchistických vyvlastňovatelů. Espelocín zabil továrního mistra, jenž byl přistižen jak týrá dítě. Seznam politických vězňů odsouzených v souvislosti se sociálními a politickými střety (jejich činy sahaly od prostého stávkování po zabití) by byl velmi dlouhý. „Výbor na obranu sociálních vězňů a deportovaných“, udržovaný ze skromných příspěvků anarchistických pracujících, nezvládal plně dostát své funkci, jíž bylo hradit poplatky na zajištění právní zástupců obviněných a také pomoc jejich rodinám. Výbor ovšem nehrál jen tuto pasivní roli spočívající ve sbírání peněz, měl i tajný úkol pomáhat vězněným k útěku. K jeho dosažení se pouštěl do různých aktivit od vysílání „důvěryhodných soudruhů“ na mise, během kterých kroužili někdy i celé měsíce kolem věznic, aby provedli opravdu komplexní špionáž, přes pronajímání domů a shánění aut k útěku, po podplácení bachařů a soudních sluhů, někdy i úředníků, aby ovlivnili rozsudek, jak jen to bylo v jejich silách.

Mužem, který za tím vším stál, byl Miguel Arcángel Roscigna tajemník Výboru na obranu sociálních vězňů a deportovaných a také anarchistický lídr kovodělníků. Roscigna byl inteligentní, rozvážný a skvělý plánovač, ale nebál se vrhnout do akce, kdykoliv bylo potřeba. Ve snaze o osvobození Radowitzkého se mu šikovně povedlo navázat kontakty, aby mohl být jmenován dozorcem ve věznici Ushuaia, kde by vše připravil k útěku. Ale právě když bylo vše připraveno, nějaký žvanil na kongresu Argentinského svazu odborů (složeném ze socialistických a odborových předáků) ve snaze anarchistům uškodit odhalil, že „Roscigna pracuje jako čokl“ (to byla přezdívka používaná anarchisty pro bachaře a policisty). Policie provedla šetření a zjistila, že je to pravda. Roscigna byl okamžitě vyhozen, ale aby veškeré jeho úsilí nepřišlo vniveč, podpálil alespoň řediteli věznice dům.

Byl to Roscigna, kdo později připravil první útěk pekaře Ramóna Silveyry, který byl odsouzen k dvaceti rokům vězení. A položil i základy k jeho druhému útěku. Tyto dvě skutečně senzační události ukázaly jeho mimořádný organizační talent, který pak projevil i při přípravě dalších operací, útoků a přímých akcí.

Neutuchající válka mezi oběma anarchistickými frakcemi – antorchistas a protestistas – začala být natolik bouřlivá, že se i Výbor na obranu sociálních vězňů a deportovaných rozdělil na dvě frakce, z nichž každá podporovala své vězně. Frakce, která měla blízko k novinám La Protesta a k FORA, podporovala pouze vězně svědomí, kdežto ta blízká novinám La Antorcha podporovala všechny anarchisty obviněné z trestných činů a jednala tak i v případě velice kontroverzního případu vězňů z města Viedma.

V roce 1923 byl v regionu Río Negro přepaden ve stylu divokého západu poštovní vůz. Policie nedaleko místa činu zatkla pět mužů sbírajících dřevo na grilování. Jednalo se o zemědělské dělníky anarchistického smýšlení. Po strašlivém mučení se k přepadení přiznali. Jeden z nich, Casiano Ruggerone, se v důsledku drastického mučení zbláznil a zemřel o několik měsíců později v léčebně Vieytes. Ostatní čtyři byli dohromady odsouzeni k 83 rokům vězení. Andrés Gómez, Manuel Viegas a Manuel Álvarez dostali každý 25 roků, zatímco Esteban Hernando dostal 8 let.

Frakce antorchistas vedla dlouhou kampaň za přezkoumání celého případu. La Protesta naopak otiskla sloupek, dle kterého byli vězňové z Viedmy „běžní delikventi, kteří nemají nic společného s propagací anarchismu a s anarchistickými ideály.“ To opět roznítilo polemiku na téma, které se v anarchistickém hnutí stále opakuje a navrací a trvá až do dnešních dnů. Jsou k dosažení revoluce legitimní všechny prostředky, nebo se anarchisté mají držet obrazu čistých a bezúhonných osob, které dospějí k revoluci kázáním humanistického ideálu?

V tomto sporu došlo i na jisté paradoxy, hlavně ve spojitosti se slavnou kauzou Sacca a Vanzettiho, dvou italských anarchistů odsouzených v USA k trestu smrti. O co šlo v jejich případu? Téměř o to samé jako v případě vězňů z Viedmy. Avšak v argentinské kauze do hry nevstoupilo to, co bychom dnes nazvali veřejným míněním. Vanzetti a jeho italští soudruzi v USA naopak mistrně dokázali veřejné mínění zmobilizovat. Celosvětová kampaň za jejich osvobození trvala přes sedm roků a dosáhla bezprecedentních rozměrů (dle Bayera ji v USA nepřekonala ani pozdější agitace za ukončení války ve Vietnamu). Sacca a Vanzettiho jednomyslně podporovali všichni – individualisté, anarchokomunisté, anarchističtí vyvlastňovatelé, sociální demokraté, komunisté, liberálové a dokonce i papež nebo Benito Mussolini, který se tak snažil získat sympatie italské komunity v USA, zatímco doma v Itálii sám anarchisty tvrdě pronásledoval.

Když byli Sacco a Vanzetti zatčeni (15 dní po loupežném přepadení, ke kterému došlo v Braintree a během něhož byli zabiti dva pokladníci), prohlásili, že byli do loupeže nepřímo zapleteni. Toto doznání učinili na radu právníka, který se domníval, že se tak zachrání před deportací do Itálie, která by je zajisté čekala také pokud by přiznali, že jsou anarchisté. Jinak řečeno, v jejich případě nedošlo na fyzické mučení jako v kauze vězňů z Viedmy, u Sacca a Vanzettiho šlo spíše o nátlak a psychické trýznění – buďto přistoupí na právnické kličky, nebo budou deportováni.

Přes veškerou podporu z celého světa byli oba po sedmi letech popraveni. Jejich odsouzení ke smrti na elektrickém křesle bylo hanebné. Soudům se nikdy nepodařilo prokázat jejich vinu. Existovaly pouze právně bezcenné a neprůkazné domněnky a svědectví. Je bez pochyb, že misky vah v jejich neprospěch převážilo především to, že byli anarchisté. Stejné to bylo u případu z Viedmy. Jestli byli Sacco a Vanzetti vinní nebo ne, to už zřejmě s jistotou nezjistíme. Nelze ale popřít, že patřili ke skupině, která zastávala princip přímé akce. Hlásnou troubou italských anarchistů v New Yorku byly noviny L’ Adunata dei refrattari, právě ony odstartovaly celou gigantickou kampaň. Tyto noviny přitom podporovaly přímé akce zcela jednoznačně. O pár let později podporovaly i Severina di Giovanniho a jeho soudruhy, kteří byli přitom v Argentině ignorováni nebo zatracováni. Bayer se závěrem odvolává na pečlivou a respektovanou investigativní reportáž Francise Russella z roku 1962 nazvanou Tragedie v Dedhamu, podle níž byl Sacco zarytý vyvlastňovatel, který se sám účastnil podobných akcí, jejichž cílem bylo zajistit finance pro hnutí. Je pravděpodobné, že on i Vanzetti (který taktéž vždy podporoval pronásledované soudruhy, bez ohledu na to, jestli byli nebo nebyli vyvlastňovateli) byli falešně obviněni proto, že byli nebezpečnými agitátory.

Ve vší té podpoře, kterou anarchisté projevovali Saccovi a Vanzettimu, byl jeden zádrhel. Měli být bráněni jakožto nevinní? Nebo proto, že to byli anarchisté? A kdyby opravdu prováděli přepadení, aby mohli financovat propagandu, nebo pomoc pronásledovaným či stávkujícím, měli by i v tomto případě podporu „oficiálního tisku“ argentinských anarchistů? Toto dilema se znovu vynořilo s činy Buenaventury Durrutiho v Argentině.

(1) Argentinský prezident v letech 1916 až 1922 a pak v letech 1928 až 1930.